4 Tdo 271/2024

4 Tdo 271/2024-582

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 4. 2024 o dovolání, které podal obviněný R. G., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. 67 To 203/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 89/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 2 T 89/2022, byl obviněný R. G. uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

„poté co dne 14. 1. 2019 byla na přesně nezjištěném místě v Praze uzavřena smlouva o zprostředkování mezi poškozenou společností B., s.r.o., jako zájemcem a společností F., s.r.o., jako zprostředkovatelem, kdy tuto společnost obžalovaný zastupoval na základě plné moci, obžalovaný v souladu s článkem 4.1 této smlouvy postupně v několika splátkách převzal od jednatele poškozené společnosti J. K. celkovou částku 4.100.000,- Kč, která představovala dohodnutou provizi za zprostředkování uzavření smlouvy o ostraze objektů společnosti O. s.r.o., avšak vzhledem ke skutečnosti, že ani po uplynutí více než 1 roku ode dne uzavření předmětné smlouvy nedošlo ke zprostředkování smlouvy o ostraze objektů, obžalovaný byl jednatelem poškozené společnosti dne 4. 3. 2020 vyzván k vrácení výše uvedené částky a následně písemnou výzvou ze dne 26. 3. 2020 byla k vrácení částky 4.100.000,- Kč vyzvána společnost F., s.r.o., avšak obžalovaný předmětnou částku poškozené společnosti nevrátil, čímž poškozené společnosti B., s.r.o. způsobil škodu ve výši 4.100.000,- Kč“.

2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou.

3. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 11. 2020, sp. zn. 1 T 50/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti B., s. r. o., škodu ve výši 4 100 000 Kč.

5. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 2 T 89/2022, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. 67 To 203/2023, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

6. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. 67 To 203/2023, podal následně obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný namítl, že soudy jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy, některé důkazy nehodnotily vůbec a některé důkazy navržené obhajobou bez přiměřených důvodů odmítly provést. Dále uvedl, že nebylo prokázáno, že by převzal finanční částku, kterou poškozená uplatnila v rámci trestního řízení, když svědek J. K. tvrdil, že celá částka ve výši 4 100 000 Kč byla předávána v hotovosti, ale nepředložil k tomu žádný doklad. Svědek J. K. rovněž nevysvětlil, proč předával sumu v takové výši jakožto „provizi“ dopředu, navíc po částech, nikoli standardně bezhotovostním převodem z účtu na účet a po uskutečněném obchodu. V této souvislosti dovolatel uvedl, že prokázal, že část finančních prostředků pocházela z jeho zdrojů (resp. z výpůjček od členů rodiny svědkyně T.). Nebyl tedy prokázán vznik škody ve výši 4 100 000 Kč.

7. Obviněný rovněž vyjádřil názor, že soud prvního stupně neobjasnil pravý účel a původ finančních prostředků, tj. komu byly určeny a proč. Soud automaticky označil obhajobu dovolatele jako nevěrohodnou, aniž by se pokusil věrohodnost dovolatele a svědků zkoumat, pochopitelně i znaleckým zkoumáním.

8. Kromě výše uvedeného soud prvního stupně odmítl provést důkaz čtením e-mailové komunikace, ze které je zjevné, že právní zástupce J. K. přistoupil na jednání o navrácení částky 2.100.000 Kč a namísto toho akcentuje, že J. K. a jeho právní zástupce vždy po obžalovaném požadovali pouze 4.100.000 Kč. Soud prvního stupně též pominul hodnotit provedené důkazy, a to výpověď svědkyně Š. T., svědka E. K. a listinné důkazy.

9. I kdyby jednání obviněného odpovídalo tomu, co tvrdil svědek J. K., nenaplňovalo by podle dovolatele formální znaky trestného činu zpronevěry. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že zřejmě došlo k nesprávné kvalifikaci jednání dovolatele, avšak podle názoru dovolatele k odůvodnění chybné právní kvalifikace nepostačuje konstatování odvolacího soudu, že trestné činy podvodu a zpronevěry jsou trestány stejnými sazbami. Obviněný taktéž akcentuje, že k naplnění znaků zpronevěry nepostačuje pouhé nedodržení lhůty k vrácení svěřené věci.

10. Podle názoru obviněného v posuzovaném případě došlo k porušení principu „ultima ratio“ a k omezení základních práv a svobod obviněného garantovaných v čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

11. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 2 T 89/2022 a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že z konstatování dovolatele, že jeho jednání popsané v napadených rozhodnutích nenaplňuje formální znaky trestného činu zpronevěry, lze dovodit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnil v jeho první alternativě, tj. na podkladě námitky, že

nesprávným je právní posouzení skutku, jimž byl uznán vinným, tato výhrada však z jeho strany nebyla nikterak dále konkretizována, aby se k ní bylo možno blíže vyjádřit a nedošlo by přitom z naší strany k rozšíření dovolací argumentace obviněného.

13. Poukázal-li dovolatel na část odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se odvolací soud zabýval variantou, že posuzované jednání obviněného mohlo být kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, je nutno zdůraznit, že zjištěné skutkové okolnosti, především potvrzení průběhu prvotní schůzky s osobou M. M., jakožto osoby na určité pozici činné v obchodní společnosti O., s. r. o., dle jeho názoru nedávaly podklad pro to, aby bylo možno bez důvodných pochybností konstatovat, že obviněný již od samého počátku svého postupu vůči společnosti B., s. r. o., nikoli tedy dodatečně až v průběhu sjednaného smluvního vztahu, jednal v úmyslu uvést J. K. jako zástupce poškozené společnosti v omyl. Takto byla věc žalována a byl v tomto smyslu učiněn i závěrečný návrh intervenující státní zástupkyně, jež byl prvoinstančním soudem na podkladě provedených důkazů učiněných skutkových zjištění také přijat. Jen pokud by finanční prostředky nebyly poškozenou společností svěřeny obviněnému v souladu s právem, ale dostaly se do jeho dispozice výlučně v důsledku omylu, který bez jakýchkoliv důvodných pochybností sám předtím úmyslně vyvolal sdělením nepravdivých informací, přicházelo by v úvahu právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, a nikoli jako trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku.

14. Pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podřadit výtky vyjádřené v bodě III dovolání, opodstatněnost jim nicméně přiznat taktéž nelze. Dovolatel neuvádí nic, co by mělo být vyhodnoceno jako okolnost vypovídající o tom, že posuzovaný skutek neodpovídá ani těm nejméně závažným běžně se vyskytujícím trestným činům dané kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry.

15. Obviněný ve svém dovolání akcentuje první a třetí variantu uvedeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že soudy učiněná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že soudy neprovedly některé dovolatelem navrhované důkazy.

16. Argumentace obviněného zakomponovaná do písemného vyhotovení dovolání je toliko prostou polemikou s hodnocením důkazů, jak jej provedly nižší soudy, přičemž dovolatel nadále prosazuje vlastní verzi skutkového děje, jež byla ovšem soudy důvodně odmítnuta (obviněný v roli typického tzv. „bílého koně“ rozhodně nepůsobil a verze o údajném vlastním zdroji části svěřených finančních prostředků s provedenými důkazy nekoresponduje, na čemž nemůže nic změnit ani zjevně zprostředkované svědectví partnerky obviněného). Obviněný v dovolání neoznačil žádná konkrétní skutková zjištění, která by z provedených důkazů nevyplývala při žádném z logicky přijatelných způsobů výkladu. Pokud jde o námitku tzv. opomenutých důkazů, je možno konstatovat, že pokud dovolatel vznesl požadavek na provedení nového důkazu, prvoinstanční soud na takový návrh reagoval, posoudil opodstatněnost jeho provedení z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci a pokud návrhu nevyhověl, nepominul tento svůj postoj k zamítnutí takového návrhu z důvodu jeho nadbytečnosti vyjádřit v odůvodnění svého rozsudku, konkrétně v bodě 10 odůvodnění svého rozsudku. Jde-li o návrh přečtením e- mailové komunikace mezi obviněným a zmocněncem poškozeného, soud přijal důvodně závěr o nadbytečnosti takového návrhu.

17. Ve věci rovněž nebyl žádný důvod nechat posoudit znalecky obecnou věrohodnost ve věci slyšených svědků (obviněný v dovolání přitom neupřesňuje, kterých svědků konkrétně by se mělo takové znalecké posouzení týkat), přičemž posouzení věrohodnosti a pravdivosti výpovědi svědka náleží výlučně nalézacímu soudu v rámci jeho výsostného oprávnění v otázce hodnocení důkazů.

18. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

21. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

22. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle § 265 odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jinak řečeno, skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Je ovšem třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces.

23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

24. Nejvyšší soud podotýká, že obviněný dovolání směřoval proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání podané proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, jeho dovolání mělo být proto správně opřeno rovněž o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho tzv. druhé alternativě, ve spojení s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Skutečnost, že dovolatel prostřednictvím obhájce uplatnil pouze dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a nikoliv dále podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neshledal Nejvyšší soud natolik závažnou, aby toto bránilo projednání podaného dovolání. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze postupovat příliš formalisticky, když z obsahu dovolání tento uplatněný dovolací důvod vyplývá. Je ovšem nutno poznamenat, že skutečnost nutnosti podání dovolání prostřednictvím obhájce, tedy osoby právně vzdělané, by měla právě takovýmto situacím předejít.

25. Vzhledem k uplatněným námitkám obviněného musí Nejvyšší soud především konstatovat, že v rámci podaného dovolání uplatňuje dovolatel v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudem druhého stupně, přičemž tento na jeho argumenty dostatečně reagoval, tedy zabýval se jimi. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.

26. Podstatou dovolání bylo opakované tvrzení obviněného, že se trestného činu, jímž byla uznán vinným, nedopustil, když namítal, že nebylo najisto postaveno, že by převzal finanční částku, kterou poškozená uplatnila v rámci trestního řízení a že odmítl finanční prostředky vrátit. Podle názoru obviněného soud prvního stupně hodnotil důkazy týkající se převzatých finančních prostředků nesprávně a nezjistil spolehlivě skutkový stav.

27. K takto pojaté argumentaci obviněného vztahující se k výroku o vině je nutno uvést, že předložené námitky jsou námitkami skutkové povahy, neboť obviněný jimi zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů a v návaznosti na to také skutkové závěry soudů vyjádřené ve skutkové větě. Takové námitky lze obecně vzato opřít o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak pouze za předpokladu, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

28. Obviněný ve skutečnosti námitkami, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, zpochybňuje správnost a úplnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění, brojí proti způsobu vyhodnocení důkazů ze strany soudů a nabízí jejich vlastní hodnocení. Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů, a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se trestné činnosti nedopustil. V tomto směru je však třeba znovu připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná, neboť skutkový stav byl oběma nižšími soudy zjištěn bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud v dané věci neshledal žádné pochybnosti o správnosti skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, které vycházejí z provedeného dokazování. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Obvodní i městský soud v rámci odůvodnění svých rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, proč dospěly k závěru, že obviněný nevrátil poškozené společnosti finanční prostředky získané na základě smlouvy o zprostředkování mezi společností B., s. r. o., jako zájemcem a společností F., s. r. o., jako zprostředkovatelem, když tuto společnost obviněný zastupoval na základě plné moci.

29. Ve vztahu k první alternativě zvažovaného dovolacího důvodu je nezbytné konstatovat, že obviněný svou dovolací argumentací žádný zjevný rozpor mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními, která se stala předmětem právního posouzení (resp. těmi, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu), a obsahem provedených důkazů nevymezuje a zejména ani neosvědčuje. Obviněný se sice snaží o zpochybnění skutkového zjištění soudů, jehož podstatou je závěr, že obviněný poškozené společnosti finanční prostředky získané na základě smlouvy o zprostředkování nevrátil.

30. Nastíněná verze, že v posuzovaném případě obviněný mohl být v pozici „bílého koně“, nemá dostatečnou oporu v provedených důkazech. Veškerá snaha obviněného je upřena na zpochybnění a jiný výklad výpovědí svědků, z nichž při konstrukci skutkových zjištění vyšly oba soudy.

31. Obviněný však ve své dovolací argumentaci napadal hodnocení důkazů, když polemizoval s hodnocením výpovědí svědků – J. K., Š. T. a dále s hodnocením listinných důkazů. Podstatou dovolání tedy bylo opakované tvrzení obviněného, že se trestného činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. Shora rozvedenou argumentaci obviněného týkající se výpovědí svědků je nutno vyhodnotit jako polemiku obviněného se závěry soudů nižších stupňů stran hodnocení důkazů a nikoliv jako argumentaci, kterou lze podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž v zásadě neargumentuje ve smyslu výše rozvedeného zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ale pouze pokračuje ve své dosavadní obhajobě, se kterou se soudy nižších stupňů vypořádaly. Nejvyšší soud tak konstatuje, že skutková zjištění, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely, nejsou v žádném, natož ve zjevném rozporu s těmito důkazy, ale právě na zmíněné důkazy obsahově navazují. Jedná se o zcela logický a nevyhnutelný výsledek důkazního řízení, které bylo provedeno v souladu s požadavky uvedenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. V tomto duchu se s uvedenou argumentací vypořádal i soud druhého stupně.

32. Úvahy soudu prvního stupně obsažené v odůvodnění jeho odsuzujícího rozsudku (body 10 až 12), které nepochybně odpovídají požadavkům uvedeným v § 125 odst. 1 tr. ř., následně přezkoumal soud odvolací, který se s nimi ztotožnil (body 11 až 14 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud coby soud dovolací tak i s ohledem na omezený rozsah přezkumu skutkových zjištění do těchto odůvodněných a důkazně podložených úvah a závěrů zejména soudu prvního stupně nemůže a ani nemá důvod jakkoli zasahovat. Rozhodně tak nelze hovořit o žádném, natož zjevném rozporu skutkových závěrů s provedeným dokazováním ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy zejména že by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, byla opakem toho, co je obsahem důkazů apod., který by jako jediný opodstatňoval zásah Nejvyššího soudu do oblasti stabilizovaných skutkových zjištění.

33. K tomu je dále vhodné uvést, že není ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Učiněná skutková zjištění, která jsou popsaná ve skutkové větě výroku o vině a dále rozvedena v rozsudku soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil odvolací soud, odůvodňují závěr o spáchání předmětného skutku obviněnou. Nelze konstatovat, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.

34. K námitce obviněného vytýkající opomenutí důkazů (e-mailové komunikace) je možné předeslat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

35. Z rozhodnutí soudu prvního stupně je přitom zjevné, že se danými důkazními návrhy obviněného řádně zabýval. K navrhovanému důkazu e-mailové komunikace obviněného se zmocněncem poškozeného Mgr. Radkem Miclíkem se explicitně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí v bodě 10, přičemž vyložil, z jakých důvodů jej neprovedl. Za této situace postačuje odkázat na bod 10 odůvodnění jeho rozhodnutí, kde řádně vyložil důvody pro odmítnutí důkazního návrhu. Dovolací soud proto shledal, že řízení nebylo zatíženo vadou v podobě opomenutých důkazů.

36. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřazovat ani námitku zpochybňující věrohodnost svědeckých výpovědí (když obviněný nekonkretizoval svědky, kterých by se mělo znalecké posouzení výpovědi týkat). Hodnocení důkazů je činností, jejíž provádění zákon svěřuje tomu orgánu, který důkaz provádí, tzn. v řízení soudním zpravidla soudu prvního stupně, jehož hodnocení je (splňuje-li kritéria upravená zněním § 2 odst. 6 tr. ř.) závazné již pro soud odvolací (§ 263 odst. 7 tr. ř.). Tím spíše není oprávněn do hodnotících úvah soudu nalézacího, nevykazuje-li jeho hodnocení znaky libovůle, zasahovat soud dovolací. V posuzované věci se soudy hodnocením věrohodnosti svědků zabývaly a svůj závěr, že z tohoto důkazu mohou vycházet při konstrukci skutkových zjištění, založily i na hodnocení obsahové shody jeho údajů s důkazy dalšími (zejména listinnými). Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem státního zástupce, že výpověď zástupce poškozené společnosti, svědka J. K., popř. svědectví M. M., představuje důkaz, který je pro rozhodnutí ve věci zvlášť důležitý, přičemž není žádný důvod proto to, aby byl učiněn závěr o existenci takových skutečností, které by svědčily o tom, že uvedení svědci mají podstatně sníženou schopnost správně vnímat či vypovídat.

37. Ve věci nebyl žádný důvod nechat posoudit znalecky obecnou věrohodnost ve věci slyšených svědků (obviněný v dovolání přitom neupřesňuje, kterých svědků konkrétně by se mělo takové znalecké posouzení týkat), přičemž posouzení věrohodnosti a pravdivosti výpovědi svědka náleží výlučně nalézacímu soudu v rámci jeho výsostného oprávnění v otázce hodnocení důkazů. Ostatně z protokolů o hlavním líčení nelze ani seznat, že by obviněný v hlavním líčení návrh na vypracování znaleckého posudku k osobě některého svědka uplatnil.

38. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného, že jeho jednání nevykazuje znaky jakéhokoliv trestného činu, ale jedná se spíše o občanskoprávní spor. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na subsidiaritu trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Případ obviněného nelze ani podle Nejvyššího soudu v porovnání s jinými věcmi téhož typu považovat za bagatelní, ba právě naopak. Jednání obviněného kvalifikované jako zločin zpronevěry nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Naopak nelze přehlédnout, že obviněný opakovaně páchá majetkovou trestnou činnost a způsobená škoda několikanásobně překročila hranici značné škody. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

39. S námitkou obviněného, že odvolací soud konstatoval nesprávnou právní kvalifikaci, ovšem tuto nenapravil s odůvodněním, že obě právní kvalifikace připadající v úvahu jsou postihovány totožnými trestními sazbami, se nelze ztotožnit. Je třeba poznamenat, že odvolací soud tímto způsobem své úvahy v napadeném rozhodnutí nezdůvodnil. Jestliže se odvolací soud zabýval možností právního posouzení podle příslušného odstavce § 209 tr. zákoníku, nabídl tuto možnost s poukazem na to, že obviněný ve svém jednání nemohl své sliby splnit, čímž uváděl poškozenou společnost v omyl.

40. Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci nebo obdobné majetkové právo k jiné majetkové hodnotě. Předmětem útoku je cizí věc nebo jiná majetková hodnota, která byla pachateli svěřena. Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou (v tom se zpronevěra odlišuje od neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 alinea 2). Přisvojením takové věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá. O přisvojení jde tedy i v případě, když pachatel věc po dokonání činu někomu daruje, předá do zastavárny, apod.

41. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že o správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s tzv. právní větou, která obsahuje formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu.

42. Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Obvodní soud pro Prahu 4 (následně v odvolacím řízení i Městský soud v Praze) v zásadním rozporu s trestním zákoníkem, když jednání obviněného, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku, kvalifikoval jako zločin zpronevěry, jímž byl obviněný uznán vinným. Z popisu skutku vyplývá, že obviněný uzavřel smlouvu o zprostředkování mezi poškozenou společností B., s. r. o., jako zájemcem a společností F., s. r. o., jako zprostředkovatelem, v několika splátkách převzal od jednatele poškozené společnosti J. K. celkovou částku 4 100 000 Kč, která představovala dohodnutou provizi za zprostředkování uzavření smlouvy o ostraze objektů, ale ke zprostředkování smlouvy o ostraze objektů nedošlo, obviněný byl jednatelem poškozené společnosti vyzván k vrácení výše uvedené částky, avšak obviněný danou částku poškozené společnosti nevrátil.

43. Zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten „kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu“. Naproti tomu trestní zákoník vymezuje zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) jako jednání, kterým pachatel „sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu“. Ze srovnání znaků skutkových podstat obou trestných činů vyplývá odlišnost ve znacích „přisvojení si svěřené cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty“ a „obohacení sebe nebo jiného uvedením v omyl, příp. využitím něčího omylu“, z kteréžto odlišnosti vyplývá i rozdílná právní kvalifikace toho kterého trestného činu. V tomto směru nutno připomenout, že pokud má pachatel cizí věc nebo jinou cizí majetkovou hodnou ve své moci na základě toho, že mu ji oprávněná osoba svěřila, a v této situaci si ji přisvojí, jde o zpronevěru ve smyslu § 206 tr. zákoníku. Pokud je svěření věci nebo jejího převodu dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu nebo zamlčením podstatných skutečností, jde o trestný čin podvodu ve smyslu § 209 tr. zákoníku. Pachatel zpronevěry tedy na rozdíl od pachatele podvodu získá faktickou moc nad věcí bez vyvolání omylu nebo využitím omylu, popř. bez zamlčení podstatných skutečností. V těchto případech mu ji oprávněná osoba poskytne dobrovolně.

44. Nejvyšší soud v souladu s uvedeným názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zdůrazňuje, že skutkové okolnosti, především potvrzení průběhu prvotní schůzky s osobou M. M., jako osoby na určité pozici činné v obchodní společnosti O., s. r. o., nedávaly podklad pro to, aby bylo možno bez důvodných pochybností konstatovat, že obviněný již od samého počátku svého postupu vůči společnosti B., s. r. o., a nikoli tedy dodatečně až v průběhu sjednaného smluvního vztahu) jednal v úmyslu uvést J. K. jako zástupce poškozené společnosti v omyl. S poukazem na tato skutková zjištění je nepřípadná výtka obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jako podvod.

45. Nejvyšší soud závěrem uvádí, že neshledal důvod pro odklad či přerušení výkonu trestu u obviněného podle § 265o odst. 1 tr. ř., a proto nerozhodl o odkladu výkonu trestu odnětí svobody. Zde je nutné uvést, že návrh na odklad výkonu rozhodnutí či jeho přerušení podle § 265h odst. 3 tr. ř. může podat toliko předseda senátu soudu prvního stupně, když pouze v případě podání takového návrhu je nutno o tomto návrhu rozhodnout, a to ať již negativně či pozitivně. V dané věci ovšem předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh věci neučinil. V případě navrhovaného postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. se jedná toliko o podnět obviněného, o kterém nemusí být rozhodováno, ať již pozitivně či negativně předsedou senátu Nejvyššího soudu.

46. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 4. 2024

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu