4 Tdo 276/2025-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2025 o dovolání obviněného J. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2024, č. j. 5 To 229/2024-77, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 69/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 30 T 69/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že
dne 22.6.2024 v době od 22:54 hodin do 23:05 hodin, v XY, XY, XY a na lesní cestě v katastrálním území XY, řídil pod vlivem alkoholu vlastní motocykl značky Aprilia SR GT 125, registrační značky XY, kdy opakovaně nerespektoval výzvy Policie ČR k zastavení motocyklu a pokračoval v jízdě, kdy až po uvíznutí v blátě zastavil a byl kontrolován, kdy hlídka u obviněného provedla dechovou zkoušku, kterou bylo zjištěno ve 23:09 hodin 2,16 promile, ve 23:15 hodin 2,21 promile alkoholu v dechu, podezřelý s naměřenými hodnotami souhlasil, doznal požití tvrdého alkoholu a piva a nežádal lékařské vyšetření spojené s odběrem krve, hlídka na podezřelém známky požití alkoholických nápojů pozorovala, kdy obviněný byl nervózní, postoj i chůzi měl nejistou, byl zarudlý a byl z něj cítit zápach alkoholu, obviněný se tudíž nacházel v době řízení vozidla ve stavu, který znemožňoval bezpečné ovládání motorového vozidla.
2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně dovolateli podle § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 60 (šedesáti) denních sazeb po 750 (sedmi stech padesáti) Kč, tj. 45 000 (čtyřicet pět tisíc) Kč. Dále podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku soud prvního stupně obviněnému uložil zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 (dvaceti čtyř) měsíců.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 30 T 69/2024, podal obviněný odvolání směřované výhradně do výroku o trestu, konkrétně do trestu zákazu činnosti. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. 5 To 229/2024, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. 5 To 229/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil výslovně dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle obviněného totiž rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Konkrétně namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně právně vyhodnotily důkazy a skutkový stav podle popsaného skutkového stavu a nesprávně vyměřily výši uloženého trestu. Obviněný je tak přesvědčen, že byl porušen čl. 40 odst. 2 Listiny. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, kdy některé jeho závěry cituje.
5. Dovolatel pak konkrétně uvádí, že soudy nižších stupňů dostatečně nezohlednily učiněné prohlášení viny, které považuje za „jedno ze základních práv obviněného před soudem v rámci trestního řízení.“. Taktéž poukazuje na to, že soud má povinnost zohlednit prohlášení viny jako polehčující okolnost při ukládání druhu a výše trestu. Oponuje, že zcela dobrovolně prohlásil svou vinu, když na základě své dobrovolné vůle a svého uvědomění, projevil značnou dávku sebereflexe a zvolil tento způsob obhajoby, přičemž projevil i upřímnou lítost. Tím, že soudy toto prohlášení nezohlednily, narušili jeho „zásadní právo“ na řádnou obhajobu.
6. Závěrem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně pod č. j. 5 To 229/2024-77 ze dne 6. 11. 2024 a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov pod č. j. 30 T 69/2024-54 ze dne 25. 9. 2024 zrušil a věc vrátil zpět k rozhodnutí soudu prvního stupně.
7. K dovolání obviněného se přípisem ze dne 4. 3. 2025, sp. zn. 1 NZO 147/2025, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). V tom stručně zrekapituloval průběh řízení před soudy nižších stupňů, obviněným uplatněný dovolací důvod, a to včetně představení jeho stěžejní argumentace. Státní zástupce přitom upozorňuje na to, že správně měl obviněný uplatnit ještě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, když odvolací soud zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné, přičemž obviněným avizovanou vadou mělo být zatíženo již rozhodnutí soudu prvního stupně. Následně státní zástupce vyložil podstatu již zmíněného dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho možné uplatnění při napadání výroku o trestu, když je přesvědčen, že dovolatel se svou argumentací s podstatou tohoto dovolacího důvodu míjí. Pokud obviněný ve svém dovolání namítá, že prohlášení viny je polehčující okolností, kterou soud musí zahrnout do svých úvah při ukládání trestu, pak státní zástupce poukazuje na to, že nalézací soud se s touto skutečností při ukládání trestu zabýval. Podle jeho přesvědčení však ve vztahu k individuálním okolnostem případu a zejména pak s ohledem na váhu důkazů směřujících jednoznačně k usvědčení obviněného, nebylo možné danou skutečnost přeceňovat. Soudy uložený trest podle státního zástupce nelze rozhodně hodnotit jako nepřiměřeně přísný, zjevně nespravedlivý ani nepřiměřený a zasahující do ústavně zaručených práv obviněného. Je toho názoru, že se jedná spíše o mírné sankcionování.
8. Státní zástupce v závěru vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud odvolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
9. Vyjádření státního zástupce k podanému dovolání bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou Nejvyšší soud ke dni rozhodování neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
12. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
14. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v platném znění je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a
je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Ačkoliv obviněný v podaném dovolání explicitně neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovodit, že na něj svou dovolací argumentací chtěl také mířit, neboť uvedené vady vztahuje taktéž k rozsudku soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že právě prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Nepochybně se jedná o jistou vadu podaného dovolání, které by měla právě zabránit povinnost podat dovolání prostřednictví, obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), ovšem toto pochybení není takového rázu, aby bránilo věcnému přezkoumání podaného dovolání.
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
18. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě shodné námitky jako v řízení před odvolacím soudem, přičemž ten na jeho obhajobu dostatečně reagoval, tedy zabýval se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
19. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Byť obviněný ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak fakticky k němu žádnou argumentaci, kterou by bylo možné pod tento uplatněný důvod subsumovat, neuplatňuje. Středobodem jeho argumentace je totiž pouze rozporování výše uloženého trestu, který považuje ve světle učiněného prohlášení viny za nepřiměřený. Takové námitky se však zcela zjevně míjí s podstatou uvedeného dovolacího důvodu, jak bude ostatně níže stručně rozvedeno. Po obsahové stránce navíc námitky obviněného nelze podřadit ani pod jakýkoli jiný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř., přičemž nelze s dovolatelem souhlasit ani stran toho, že by český ústavní pořádek zakotvoval základní právo obviněných na prohlášení viny a současně v tomto ohledu automatické a signifikantní zmírnění ukládaného trestu. V situaci dovolatele by Nejvyšší soud mohl zcela výjimečně zasáhnout jen tehdy, kdyby postupem soudů nižších stupňů byly porušeny kautely spravedlivého procesu (např. stran řádného poučení – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 4 Tdo 64/2025). Takovou vadu však obviněný ve svém dovolání nenamítá a ani Nejvyšší soud ji neidentifikoval.
20. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, jak již bylo výše předestřeno, že obviněný uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak správně uvádí státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v bodě 4 jeho vyjádření, výrok o trestu lze napadat skrze zmíněný dovolací důvod pouze v případě porušení hmotného práva, tedy například v situaci pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Takové námitky však obviněný ve svém podání neuplatňuje, a proto jeho argumentaci nelze pod tento dovolací důvod podřadit.
21. Nejvyšší soud si je vědom toho, že obviněný i namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily důkazy a skutkový stav. Z pohledu této argumentace je třeba uvést, že obviněný dále žádnou právní argumentaci neuvádí, když veškeré námitky směřuje do uloženého trestu. Nadto je třeba uvést, že obviněný před soudem prvního stupně prohlásil podle § 206c odst. 1 tr. ř. vinu a soud prvního stupně jeho prohlášení podle § 206c odst. 6 tr. ř. přijal, takže za takové situace výrok o vině nemohl odvolací soud přezkoumávat (viz § 206c odst. 7 tr. ř). a obviněný ani také v rámci podaného odvolání výrok o vině nenapadal. Protože odvolací soud nemohl přezkoumat v rámci podaného odvolání výrok o vině, nemohl by ani Nejvyšší soud v rámci dovolání výrok o vině přezkoumávat (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 To 82/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soud č. 20/2004 Sb.).
22. Lze mít za to, že po obsahové stránce je však argumentaci obviněného, stran rozporování druhu a výměry uloženého trestu, nejbližší dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu (první alternativa), nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu (druhá alternativa).
Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenou přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce.
Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených zejména v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh.
tr.).
23. Lze ovšem připustit, že k určitému průlomu do shora uvedeného závěru může dojít ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Pak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
24. Vzhledem k výše uvedenému je vhodné zopakovat, že nalézací soud uložil obviněnému trest, co do druhu a jeho výměry, v souladu s ustanoveními trestního zákoníku. Přitom v bodech 3 a násl. jeho rozsudku podrobně zdůvodnil své úvahy odůvodňující zvolenou sankci. Soud přitom výslovně (bod 5 rozsudku) prohlášení viny zahrnul do svých úvah, byť přílišného významu mu nepřiznává, neboť důkazní situace proti obviněnému byla zcela jednoznačná, přičemž ale neopomněl zohlednit polehčující okolnosti, které však byly doplněny i o řadu okolností přitěžujících. Nalézací soud přitom výslovně uvedl, že s ohledem na okolnosti trestné činnosti by bylo na místě ukládat trest zákazu činnosti i ve výměře 40 měsíců (takový trest mu by uložen trestním příkazem), avšak s ohledem na osobu obviněného, jeho doznání, prohlášení viny a dalších okolností, měl za to, že postačí uložení (vedle peněžitého trestu) trest zákazu činnosti ve výměře 24 měsíců. Současně je vhodné i poukázat na to, že odvolací soud v bodě 6 usnesení tento trest hodnotil jako velmi mírný. S tím souhlasí i Nejvyšší soud. Nejedná se v žádném případě o trest nepřiměřeně přísný a rozhodně uvedený trest není takovou sankcí, která by byla schopna narušit výše zmíněný princip proporcionality trestní represe. Nejvyšší soud proto tyto námitky obviněného vyhodnotil jako zcela zjevně neopodstatněné.
25. Pouze stručně již nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že právní řád při prohlášení viny obviněnému negarantuje uložení mírného trestu, přičemž i přes danou skutečnost nic nebrání tomu, aby byl obviněný potrestán i trestem na horní hranici zákonného limitu za daný trestný čin (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2023, sp. zn. II. ÚS 1873/23, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 258/2021). Tedy, prohlášením viny nejsou zákonné limity při výměře trestu v rámci zákonem stanovené trestní sazbu nikterak omezeny.
26. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádné jiný. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne „bylo- li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.“. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 4. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu