4 Tdo 30/2025-488
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 3. 2025 o dovolání obviněného J. Š., t. č. ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 5 To 133/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu Praha 8 pod sp. zn. 2 T 5/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 4. 2024, č. j. 2 T 5/2024-290 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný J. Š. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), dílem pod bodem II písm. d), odst. 2 tr. zákoníku. Předmětného přečinu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil jednáním popsaným pod body I a II tohoto rozsudku.
2. Za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2023, č. j. 51 T 165/2023-70, uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 19 měsíců. Pro výkon trestu obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2023, č. j. 51 T 165/2023-70, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil nalézací soud obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zubní klinice Sanadent, s. r. o., se sídlem Karlova 1184/31, Cheb, IČO 139 76 486, částku 50.000 Kč.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 odvolání. Obviněný podané odvolání směřoval do všech výroků napadeného rozsudku. Státní zástupkyně směřovala podané odvolání do výroku o vině a trestu v neprospěch obviněného. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně či odvolací soud“) ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 5 To 133/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek z podnětu podaného odvolání státní zástupkyně v celém rozsahu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl sám tak, že obviněného pod body I a II uznal vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a pod bodem II též podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a pod bodem I přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Předmětných trestných činů se podle odvolacího soudu dovolatel dopustil tím, že
„I. dne 22. 3. 2023 v době od 7:18 hodin do 7:28 hodin v Praze XY, v ulici XY, využil příležitosti, kdy z domu na uvedené adrese odcházelo dítě, přidržel si vstupní dveře a vnikl do venkovní chodby domu, ze které následně vstoupil do domu po otevření dveří dalším dítětem, kde vešel do prostoru čekárny zubní ordinace a z ní do neuzamčené místnosti pro personál náležící k zubní ordinaci, ze které vzal odložený batoh zn. Millican Smith v hodnotě 1.945 Kč obsahující peněženku zn. Calvin Klein v hodnotě 1.087 Kč, občanský průkaz v hodnotě 100 Kč, řidičský průkaz v hodnotě 200 Kč, kartičku pojišťovny VZP bez hodnoty, 2 ks průkazů na PID v celkové hodnotě 50 Kč, 20 ks věrnostních karet v hodnotě bez hodnoty, 2 ks platebních karet spol. Air Bank, a.s. bez hodnoty, platební karta spol. ČSOB, a.s. v hodnotě 300 Kč, 1 ks elektronické stravenky v hodnotě 1.200 Kč, knihu "Život na uzdě" v hodnotě 157 Kč, bezdrátová sluchátka zn. Apple v hodnotě 1.545 Kč, kapesní nůž zn. Victorinox v hodnotě 415 Kč, pouzdro na brýle v hodnotě 50 Kč, dámskou kosmetiku v hodnotě bez hodnoty, kosmetickou tašku v hodnotě 115 Kč, látkovou tašku v hodnotě 18 Kč, taštičku na doklady v hodnotě 245 Kč, deodorant zn. WILD v hodnotě 347 Kč, 1 ks mince 50 Euro cent v hodnotě 12 Kč, 1 ks mince 5 grošů bez hodnoty, 1 ks mince v hodnotě 50 haléřů bez hodnoty, 1 ks mince Švédská koruna v hodnotě 2 Kč, látkovou nákupní tašku v hodnotě 13 Kč a písemnosti bez hodnoty, to vše ve vlastnictví poškozené P. S., rozené H., a dále finanční hotovost ve výši 50 000 Kč a platební kartu spol. Fio bank, a.s. v hodnotě 99 Kč majitele společnosti Zubní klinika Sanadent, s.r.o. a dále vzal v místnosti jeden pár obuvi zn. Adidas v hodnotě 683 Kč majitelky poškozené K. B., a i s těmito věcmi z místa odešel, čímž způsobil poškozené společnosti Zubní klinika Sanadent, s.r.o., se sídlem Karlova 1184/31, Cheb, škodu v celkové výši 50.099 Kč, poškozené P. S., rozené H., škodu v celkové výši 7.801 Kč, a poškozené K. B. škodu ve výši 683 Kč, a tímto jednáním způsobil na majetku poškozených škodu v celkové výši 58 583 Kč,
II. dne 24. 4. 2023 v době od 21:30 hodin do 22:00 hodin, v Praze XY, v ulici XY, ve 4. podlaží Obchodního centra XY, v blízkosti rychlého občerstvení XY, vzal v nestřeženém okamžiku z kapsy bundy odložené přes opěradlo židle, na které seděl poškozený J. Z., mobilní telefon zn. Apple iPhone 13 mini, modré barvy, v hodnotě 9.200 Kč v černém flipovém pouzdře v hodnotě 100 Kč, ve kterém byla vložena bankovka v nominální hodnotě 2.000 Kč, a i s těmito věcmi z místa odešel, čímž způsobil poškozenému J. Z. škodu v celkové výši 11 300 Kč,
kdy jednáním pod body I., I. způsobil na majetku poškozených škodu v celkové výši 69 883 Kč,
a jednání pod body I., II. se dopustil, přestože byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 5. 2013, sp. zn. 2 T 133/2013, který nabyl právní moci dne 17. 5. 2013, pro přečin krádeže podle § 205 odstavec 2 trestního zákoníku, za který mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin, který mu byl usnesením téhož soudu ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 2 T 133/2013, které nabylo právní moci dne 9. 1. 2014, přeměněn na trest odnětí svobody v trvání 250 dnů, který vykonal dne 17. 1. 2021“.
5. Za uvedené trestné činy a za sbíhající přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2023, č. j. 51 T 165/2023-70, uložil odvolací soud obviněnému podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let. Pro výkon trestu obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2023, č. j. 51 T 165/2023-70, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
6. Dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil soud obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zubní klinika Sanadent, s. r. o., se sídlem Karlova 1184/31, Cheb, IČO 139 76 486, částku 50.000 Kč.
7. Odvolání obviněného odvolací soud pak podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku soudu druhého stupně ze dne 24. 7. 2024, č. j. 5 To 133/2024-384 podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Současně obviněný tvrdí, že došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základní práv a svobod (dále jen „Listina“).
9. Dovolatel namítá porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání, byť sice připouští, že z ustanovení § 234 a § 263 tr. ř. nevyplývá, že by účast obviněného u veřejného zasedání byla povinná, neboť obviněný má právo, nikoli povinnost se veřejného zasedání účastnit, zejména tehdy, pokud je o veřejném zasedání toliko vyrozumíván. Podle obviněného ovšem nelze pominout ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého „Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.“.
10. Následně obviněný poukazuje na skutečnost, že utrpěl zranění – zlomeninu horní končetiny, měl bolesti a musel vyhledat lékařské ošetření. Proto nebyl schopen účasti u veřejného zasedání, o čemž informoval kancelář svého obhájce a požádal ho, aby požádal o odročení veřejného zasedání. Z časových důvodů nebyl schopen tuto tvrzenou skutečnost doložit.
11. Jeho obhájce o tomto informoval a požádal o odročení veřejného zasedání. Odvolací soud si ovšem nijak jím tvrzené skutečnosti neověřil a považoval jeho neúčast za obstrukci a vyhodnotil celou věc tak, že jeho účast u veřejného zasedání není potřebná.
12. Obviněný má ovšem za to, že jeho účast u veřejného zasedání byla nezbytná, když jednak svoji účast omluvil a veřejného zasedání se nemohl účastnit ze zdravotních důvodů. Nezbytnost svoji účasti u veřejného zasedání dovozuje z toho, že se nemohl vyjádřit k odvolání státní zástupkyně, když se domnívá, že opis jejího odvolání byl doručen toliko jeho obhájci. Současně akcentuje, že nebyl do dnešního dne informován o tom, jak bylo rozhodnuto o jeho stížnosti proti rozhodnutí soudkyně soudu prvého stupně o jejím nevyloučení z projednávání předmětné věci, když i jeho obhájce předmětné rozhodnutí o stížnosti obdržel až dne 9. 9. 2024, ačkoliv o stížnosti bylo již rozhodnuto dne 24. 7. 2024. Nadto soud druhého stupně rozhodoval o použití další kvalifikace, a přestože se nejednalo o přísnější kvalifikaci, došlo k zpřísnění uloženého trestu. S ohledem na ustanovení § 33 tr. ř. mu byla odňata možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu.
13. Vyslovuje přesvědčení, že i jemu jako osobě s určitou trestní minulostí je třeba zachovávat určitá práva. Není tedy možné, aby bez jakéhokoliv ověření byla jeho omluva považována za obstrukce.
14. V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a čl. 38 odst. 2 Listiny zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 5 To 133/2024, v celém rozsahu, jakož i zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
15. K dovolání obviněného se vyjádřil přípisem ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. 1 NZO 960/2024, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve uvedl, jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a v čem spatřuje jeho naplnění.
16. Následně odkázal státní zástupce na body 6–9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, když akcentoval, že se plně ztotožňuje s argumentací tohoto soudu, když vše nasvědčovalo tomu, že se jednalo ze strany obviněného o obstrukční jednání a že veřejné zasedání bylo možno konat v jeho nepřítomnosti.
17. Současně vyslovuje přesvědčení, že i obsah podaného dovolání závěry odvolacího soudu stran obstrukčního jednání potvrzují. Ani v podaném dovolání totiž dovolatel blíže nekonkretizuje překážku, která mu měla bránit v účasti u veřejného zasedání. Zejména nepředkládá žádnou lékařskou zprávu a nesděluje žádné časové údaje, ze kterých by bylo možno posoudit, zda doba jeho ošetření konsolidovala s dobou konání veřejného zasedání.
18. Podle státního zástupce tedy uplatněná dovolací argumentace sice odpovídá zvolenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., ale je zjevně neopodstatněná.
19. Závěrem podaného dovolání státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
20. Obviněný využil možnosti podání repliky k vyjádření státního zástupce. Podle obviněného je jakékoliv zpětné „dokazování“ ohledně jeho zdravotního stavu v době konání veřejného zasedání zbytečné. Podle dovolatele je totiž rozhodující, zda došlo k porušení jeho práva na přístup soudu v době konání veřejného zasedání. Zdůrazňuje, že podstata jeho dovolací argumentace je založena na tom, že soud presumoval, že o odročení je žádáno bez jakéhokoliv vážného důvodu, ačkoliv k tomu neměl soud žádné podklady. Proto mělo být veřejné zasedání odročeno a obviněný vyzván, aby předložil potřebné doklady. Pokud by se tak nestalo, mohla by mu být uložena např. pořádková pokuta.
21. Proto považuje obviněný argumentaci státního zástupce za nepřiléhavou a má za to, že dovolání bylo podáno zcela důvodné.
III. Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
24. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
25. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
26. Obviněný výslovně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Existence tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá situaci, kdy bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím by byl obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a bylo mu tak umožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Zmíněný dovolací důvod ovšem nedopadá na jakýkoli případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Může být uplatněn za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti a činí tak v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněné (viz rozhodnutí č. T 621/2004 publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, svazek 26).
27. Následně Nejvyšší soud přistoupil k posouzení důvodnosti uplatněné dovolací argumentace. Dovolatel dovozuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu a současně i porušení čl. 38 odst. 2 Listiny ze skutečnosti, že odvolací soud konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, ačkoliv svoji nepřítomnost podle svého přesvědčení řádně a včas omluvil zdravotními důvody a požádal o odročení veřejného zasedání, tak aby se ho mohl účastnit.
28. Nejvyšší soud považuje za nutné předně připomenout znění čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti a také právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.
Trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, ovšem upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózní nejsou, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam.
Ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva [právo osobně se účastnit jednání soudu je nezbytnou součástí spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen „Úmluva“] není osobní účast obviněného tak kriticky důležitá v případě odvolacího zasedání, jako je tomu v hlavním líčení (viz např. Kamasinski proti Rakousku č. 9783/82, rozsudek ze dne 19. 12. 1989. aj.). Způsob, jakým se čl. 6 Úmluvy aplikuje na řízení před odvolacími soudy, záleží na zvláštních aspektech dotčeného řízení; musí být vzat v úvahu celý průběh řízení v rámci vnitrostátního právního řádu a role odvolacích soudů v něm (viz např. Monnell a Morris proti Spojenému království, č. 9562/81 a 9818/82, rozsudek ze dne 2.
3. 1987)). Důležité proto je, aby konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu. Tento předpoklad byl v posuzované věci zcela naplněn a postup odvolacího soudu nelze tedy považovat za nekorektní.
29. Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu a platí, že není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 907/2020). Ustanovení § 263 odst. 2 a 3 tr. ř. pak výslovně upravuje toliko účast státního zástupce a obhájce obviněného u veřejného zasedání v rámci odvolacího řízení a v odstavci 4 tohoto ustanovení účast obviněného, pokud je ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody. Pokud se tedy nejedná o situaci upravenou § 263 odst. 4 tr. ř., uplatní se na účast obviněného u veřejného zasedání obecná ustanovení týkající se veřejného zasedání. Protože obviněný se v době konání veřejného zasedání nenacházel ani ve vazbě či výkonu trestu, nepřicházelo použití § 263 odst. 4 tr. ř. v úvahu.
30. Podle § 233 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že „předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž účast při něm je nutná.“. Pokud osobní účast obviněného při veřejném zasedání soudu není nutná, tento se o jeho konání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která dala svým návrhem podnět k veřejnému zasedání, resp. jako osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání. Z ustanovení § 233 odst. 1 věty druhé tr. ř., tedy mimo jiné vyplývá, že soud o veřejném zasedání vyrozumí obviněného, jestliže nebyl k veřejnému zasedání předvolán, a to jako osobu, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět, nebo jako osobu, která může být rozhodnutím přímo dotčena.
31. Jak již tedy bylo naznačeno, platí, že obviněného jako osobu, proti které se vede trestní řízení, není vždy nutné k veřejnému zasedání předvolávat. Obviněného je nutno k veřejnému zasedání předvolat jen tehdy, jestliže jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání je nutná. Obecně platí, že o takový případ se bude jednat zejména za situace, když soud považuje za nezbytné vyslechnout obviněného, vyzvat ho k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho podání, které je předmětem veřejného zasedání, resp. o vyjádření k takovému podání jiné procesní strany (srov. R 38/2003-I. a TR NS 33/2007-T 972.). V ostatních případech, tedy za situace, že osobní účast obviněného při veřejném zasedání soudu není nutná, se obviněný o konání veřejného zasedání pouze vyrozumí, jako osoba, která dala svým návrhem podnět k veřejnému zasedání, resp. jako osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání (viz R 38/2003-I. pro veřejné zasedání konané o odvolání a ÚS 45/2004-u.). Tomuto naznačenému závěru odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu (viz např. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tdo 18/2007, rozhodnutí ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 7 Tdo 62/2012). Pokud soud druhého stupně obviněného o konání veřejného zasedání toliko vyrozumí, dává obviněnému najevo, že nepovažuje jeho přítomnost při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
32. Z pohledu shora naznačených východisek je nutno uvést, že soud druhého stupně obviněného o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl, přičemž při nařizování veřejného zasedání neobeslal žádné svědky ani si nevyžádal žádné listinné důkazy, čímž dal najevo, že neshledal v dané fázi řízení důvody pro doplnění dokazování. Vyrozumění pak bylo obviněnému prokazatelně doručeno dne 10. 7. 2024. V té době se obviněný nacházel na rozdíl ode dne konání veřejného zasedání o podaném odvolání ve věznici. Již tím, že soud druhého stupně obviněného o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl, nikoliv předvolal, dal obviněnému najevo, že jeho osobní účast u veřejného zasedání nepovažuje za nutnou. Lze připustit, že samotnou skutečnost, že odvolací soud obviněného o konání veřejného zasedání jen vyrozuměl nikoliv předvolal, nelze interpretovat tak, že odvolací soud by mohl vždy rozhodnout ve veřejném zasedání konaném o podaném odvolání bez obviněného, aniž by vzal v úvahu důvody, pro které se obviněný k veřejnému zasedání nedostavil a požádal o jeho odročení.
33. Je tomu tak proto, že obecně platí, že pokud by se obviněný řádně a včas omluvil, tak by bylo možno v případě nevyhovění takové žádosti z pohledu práva na spravedlivý proces uvažovat o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle nějž každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. 2152/08). Vyžaduje se, aby obě podmínky byly splněny kumulativně, tedy aby se obviněný omluvil včas, a omluva musí být řádná, tedy akceptovatelná. Jinak vyjádřeno, s ohledem na čl. 38 odst. 2 Listiny, je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1272/2015). O takový případ se ovšem v dané věci nejednalo.
34. Z předloženého spisového materiálu je totiž zřejmé, že obviněný byl řádně a včas o termínu veřejného zasedání vyrozuměn, což nakonec ani obviněný nezpochybňuje. Podstata dovolací argumentace fakticky spočívá v tom, že obviněný svoji neúčast u tohoto veřejného zasedání včas a řádně omluvil takovými důvody, které bránily objektivně konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, a protože on sám požádal o odročení veřejného zasedání mělo být jeho žádosti vyhověno. V dané věci jde tedy o vyřešení námitky, zda omluva obviněného byla včas a řádná. Jak je patrno z podaného dovolání, ale i předloženého spisového materiálu obhájce omluvil neúčast obviněného v den konání veřejného zasedání, přičemž měl uvést, že se obviněný podle jeho informací nachází v nemocnici na XY, neboť měl utrpět při dopravní nehodě zranění, konkrétně zlomeninu končetiny, a že žádá o odročení veřejného zasedání. Odvolací soud takovou omluvu nepovažoval za řádnou. Proto přistoupil ke konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného (blíže viz body 6–9 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně).
35. Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil. Obecně lze uvést, že v dané věci není předmětem přezkumu, zda omluva obviněného byla učiněna včas, když lze připustit, že posouzení této otázky bude vždy jistým způsobem odvislé od konkrétní věci a konkrétní situace, fakticky od toho, kdy nastal důvod pro omluvu. V dané věci jde o posouzení toho, zda skutečně na straně obviněného byly v době konání veřejného zasedání dány důvody, které mu objektivně bránily v účasti u veřejného zasedání. Nejvyšší soud považuje předně za potřebné uvést, že se ztotožnil se závěry soudu druhého stupně stran toho, že předmětné omluva nebyla řádná a pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje.
36. Nad rámec úvah soudu druhého stupně považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že samotný obhájce obviněného neměl údaje, které poskytl soudu druhého stupně stran důvodu nepřítomnosti obviněného u veřejného zasedání a jeho žádosti o odročení, nijak verifikovány. Jinak vyjádřeno, samotný obviněný prostřednictvím svého obhájce v den konání veřejného zasedání ani neposkytl soudu žádné bližší údaje k ověření jeho tvrzení, např. jméno ošetřujícího lékaře, telefonní číslo na ambulanci, kde se má nacházet apod., takže neučinil žádné faktické kroky k tomu, aby si soud mohl reálně ověřit nebo se alespoň pokusit ověřit jím tvrzené skutečnosti, které sdělil svému obhájci. Tyto tvrzené skutečnosti nakonec ani nijak blíže nedoložil v rámci podaného dovolání. Z pohledu tvrzení obhajoby k vyjádření státního zástupce k podanému dovolání je třeba uvést, že pokud odvolací soud uzavřel, že omluva obviněného nebyla řádná a obviněný tvrdí, že naopak byla, přičemž v den jejího učinění vůči odvolacímu soudu neposkytl dostatek podkladu k ověření tohoto tvrzení, lze naopak považovat za logické, pokud by se alespoň v rámci dovolacího řízení tuto skutečnost (zdravotní problémy a nutnost lékařského ošetření v den konání veřejného zasedání) obviněný nějakým přezkoumatelným způsobem pokusil doložit. Je tomu tak mimo jiné i proto, že nakonec ani vystavená pracovní neschopnost nebrání konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002), tak nepochybně samotné jisté vágní prohlášení o zdravotních problémech nelze chápat tak, že zdravotní problémy skutečně bránily obviněnému objektivně v účasti u veřejného zasedání. Jinak vyjádřeno, jen prokázání, že obviněný svoji nepřítomnost ve veřejném zasedání včas omluvil nemocí či zraněním, samo o sobě nelze považovat za důvodnou omluvu (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1591/2011, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1299/2014), když musí být prokázáno, že tyto tvrzené zdravotní problémy mu neumožňují se veřejného zasedání účastnit. Toto nebylo v řízení prokázáno.
37. Pro jistou přesnost dále považuje Nejvyšší soud také za nutno odkázat na obsah spisu soudu prvního stupně, ze kterého se podává, že po vyhlášení rozhodnutí soudu druhého stupně došlo k odsouzení obviněného pro další trestnou činnost, které se dopustil právě dne 23. 7. 2024 kolem 03.00 hod., kdy v té době již měl prokazatelně zlomenou ruku a nechal se ošetřit a po ošetření způsobil dopravní nehodu (viz č. l. 447–451). I tato zjištění podporují závěr o tom, že v dané věci sice nelze vyloučit, že obviněný si zlomil ruku a musel se nechat ošetřit, ovšem mnohem dříve něž v době konání veřejného zasedání, a že tedy jeho omluva ohledně jeho neúčasti u veřejného zasedání nebyla řádná.
38. Pokud obviněný uvádí, že jeho účast u veřejného zasedání byla nezbytná z toho důvodu, že se chtěl vyjádřit k odvolání státní zástupkyně v jeho neprospěch, když se domnívá, že odvolání státní zástupkyně mu nebylo doručeno, že toto bylo doručeno jen jeho obhájci, považuje Nejvyšší soud k této argumentaci uvést následující. Předně je třeba uvést, že samotná skutečnost, že státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch obviněného nemůže vést k závěru, že by nemohlo být konáno veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Z pohledu práva na spravedlivý proces a tvrzené nutnosti obviněného mít možnost se vyjádřit ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, považuje Nejvyšší soud za nutné akcentovat určité skutečnosti. Předně je třeba odmítnout tvrzení obviněného, že neměl možnost seznámit se s obsahem podaného odvolání státní zástupkyně v jeho neprospěch. Není totiž pochyb o tom, že odvolání státní zástupkyně bylo doručeno nejen jeho obhájci, jak uvádí obviněný, nýbrž prokazatelně i jemu samotnému. Zde je možno odkázat na obsah předloženého spisového materiálu, ze kterého je zřejmé, že odvolání státní zástupkyně bylo doručeno obviněnému do vlastních rukou prokazatelně již dne 28. 5. 2024 (viz č. l. 324). Již od tohoto okamžiku byl obviněný jednak seznámen s tím, že státní zástupkyně podala odvolání v jeho neprospěch, které směřovala jednak do právní kvalifikace, jednak do uloženého trestu, takže byl upozorněn na možnost změny jeho právní kvalifikace (srovnej přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 110/2017) a zároveň mu byla nepochybně dána možnost se k argumentaci státní zástupkyně, včetně navrhované změny právní kvalifikace, blíže vyjádřit, a to buď sám nebo prostřednictvím svého obhájce. Doba, po kterou se mohl k podanému odvolání státní zástupkyně vyjádřit, byla nepochybně dostatečná, ne-li nadstandartní, když se veřejné zasedání konalo až dne 24. 7. 2024. Skutečnost, že obviněný této reálně dané možnosti nevyužil, nemůže znamenat porušení práva obviněného vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu. Proto nemohl Nejvyšší soud podané argumentaci přisvědčit. Pro jistou přesnost je také třeba zdůraznit, že odvolání státní zástupkyně nesměřovalo do skutkových zjištění soudu prvního stupně, takže z těchto odvolací soud zcela vycházel, nýbrž toliko do právní kvalifikace skutku pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně. Jinak vyjádřeno, státní zástupkyně při nezměněných skutkových zjištěních požadovala, aby jednání obviněného bylo posouzeno na rozdíl od rozsudku soudu prvního stupně i jako další trestný čin (§ 234 odst. 1 tr. zákoníku).
39. Námitka obviněného stran toho, že mu nebylo doručeno usnesení odvolacího soudu týkající se jeho stížnosti o nevyloučení samosoudkyně soudu prvního stupně z projednávaní jeho věci, a že toto bylo doručeno toliko jeho obhájci, nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Toliko stručně lze uvést, že o stížnosti bylo rozhodnuto prokazatelně před konáním veřejného zasedání o podaném odvolání, navíc podaná stížnost neměla odkladný účinek.
40. Vzhledem ke shora uvedenému tak lze uzavřít, že dovolací argumentace obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. sice odpovídala, byť sice zčásti, avšak byla zjevně neopodstatněná.
V. Závěrečné zhodnocení
41. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jeho dovolací argumentace sice v rozhodující části odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 3. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu