4 Tdo 328/2023-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 4. 2023 o dovolání obviněného P. L., nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 4 To 372/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 5 T 28/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 26. 9. 2022, sp. zn. 5 T 28/2022, byl obviněný P. L. uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 10. července 2021 ve 22:45 hodin, jako strážný staveniště mostu přes ulici XY, na ulici XY na úrovni domu číslo popisné XY, v obci XY, okres XY, po předešlé slovní rozepři napadl podomácku vyrobeným kopím s čepelí o délce 10 cm poškozeného M. P., narozeného XY, tak, že jej jednou bodl do břicha, a poté jej čepelí kopí zasáhl do temene hlavy, kdy jednání vyústilo ve vzájemné přetahování o kopí, přičemž svým jednáním tak poškozenému způsobil poranění, a to bodnou ránu v levém nadbřišku o velikosti 3 x 1 cm, řeznou ránu temenní oblasti hlavy vlevo o velikosti 3 cm zasahující do podkoží a v důsledku přetahování o kopí, řeznou ránu přední strany palce pravé ruky na prvním mezičlánkovém kloubu o velikosti 1 cm, poranění si vyžádala lékařské ošetření s nutností jednodenní hospitalizace v nemocnici, s následnou pracovní neschopností od 11. července 2021 do 29. července 2021, přičemž obžalovaný si byl vědom skutečnosti, že útok bodnořeznou zbraní vede do oblasti hlavy a břicha, kde se nacházejí nitrolební a nitrobřišní orgány, a může tedy způsobit poškození důležitého orgánu, přičemž k tomuto poškození nedošlo pouze shodou okolností a aktivní obranou poškozeného.“.
Za uvedené jednání byl obviněný P. L. odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 3 (tří) roků.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, Vinohradská 2577/178, 130 00 Praha 3 majetkovou škodu ve výši 7 553 Kč na účet XY, variabilní symbol XY a poškozenému M. P., narozenému XY, bytem XY, XY, ušlou mzdu ve výši 9 230 Kč a bolestné ve výši 12 463 Kč na účet XY.
Proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 26. 9. 2022, sp. zn. 5 T 28/2022, podal obviněný P. L. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 4 To 372/2022, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 4 To 372/2022, podal následně obviněný P. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť napadená rozhodnutí dle něho spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dle obviněného nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti, jako je protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jednáním a škodlivým následkem a zavinění.
Obviněný si stojí za tím, že neexistuje žádný důkaz o tom, že by jako zaměstnaný pracovník ostrahy měl v úmyslu někomu ublížit. Namítá, že jeho vina byla postavena pouze na výpovědi dvou osob, a sice poškozeného a jeho manželky. V dovolání zrekapituloval situaci na místě činu a uvedl, že soud nezohlednil skutečnost, že poškozeného a jeho manželku varoval, že jsou na stavbě, když toto na ně křičel s tím, že tam nemají co dělat. Současný skutkový děj svědčí pro závěr o typickém jednání zlodějů pohybujících se v zakázaném objektu.
Je zřejmé, že to byl poškozený, kdo se přiblížil k obviněnému a šel aktivně za ním, protože jak vyplynulo z dokazování, manželka poškozeného volala na svého zjevně opilého manžela, ať tam nechodí, ten ji neuposlechl a šel směrem k obviněnému zpět do objektu. Není pravdou, že by konflikt vyprovokoval obviněný, který byl v zaměstnání a jeho jediným úkolem a náplní práce bylo hlídat a bránit objekt. Soud tedy nesprávně označil iniciátora konfliktu, kterým byl jednoznačně a bezesporu poškozený, který se pohyboval na zakázaném místě, překonal překážku v podobě oplocení, a kdo se po pouhé původní slovní rozepři na dálku vydal pod vlivem alkoholu za obviněným v úmyslu ho napadnout a to jak verbálně tak fyzicky.
Na základě skutečného skutkového stavu věci je proto nutno konstatovat, že se ze strany obviněného jedná o tzv. putativní nutnou obranu. Bylo tudíž namístě posoudit jeho jednání podle zásad o skutkovém omylu pozitivním o okolnosti vylučující protiprávnost ve smyslu § 18 odst. 4 tr. zákoníku. Pro právní kvalifikaci jednání obviněného bylo klíčové určit, zda toto jednání naplňovalo podmínky tzv. putativní nutné obrany, tedy zda se v okamžiku svého jednání mohl důvodně, byť mylně, domnívat, že jsou splněny podmínky nutné obrany podle § 29 tr.
zákoníku. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud podanému dovolání vyhověl, rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 4 To 372/2022, stejně tak jako Okresního soudu v Mostě ze dne 26. 9. 2022, sp. zn. 5 T 28/2022 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný podal dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jelikož však hovoří o „nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení“, je zřejmé, že mu jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To vše ve vazbě na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr.
ř. který mylně označuje dovolacím důvodem dle písmene l). Co se týká vlastní dovolací argumentace, obviněný úvodem zcela obecně uvádí, že došlo k nesprávnému vyhodnocení otázky protiprávnosti, prvku zavinění, příčinné souvislosti, k porušení základních procesních pravidel, a že bylo zasaženo též jeho právo na obhajobu. K těmto naprosto abstraktním výhradám státní zástupce uvádí, že je obviněný nedoprovodil příslušným relevantním výkladem, v němž by vyložil konkrétně, proč se domnívá, že k pochybení tohoto typu došlo.
Úlohou dovolacího soudu ovšem není domýšlet, čím případně chtěl obviněný argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Předmětné výhrady tak zůstávají v rovině pouhého prohlášení obviněného, tudíž není možno se k nim kvalifikovaně vyjádřit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 705/2015, sp. zn. 11 Tdo 1159/2015 či sp. zn. 6 Tdo 727/2019). Státní zástupce tedy rovněž v obecné rovině konstatuje, že soudy učiněná skutková zjištění vykazují zcela jednoznačně veškeré znaky trestné činnosti, která je obviněnému kladena za vinu.
Protiprávnost činu je evidentní, zavinění existuje, příčinný vztah je zcela jasný, viz obsah tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí extrémní vnitřní rozpory dovodit nelze, učiněná skutková zjištění mají obsahovou vazbu na soudy provedené důkazy, z provedených důkazů je možno předmětná skutková zjištění v konečném důsledku vyvodit. Výsledky dokazování přitom nebyly zkresleny ani vedeny snahou jednostranně obviněného poškodit, nejsou ani projevem svévole či libovůle soudů, neboť úvahy soudů jsou logické a plně přezkoumatelné.
Nelze zaznamenat ani zásah do obhajovacích práv obviněného. Obhajoba ve formálním i materiálním smyslu byla realizována v zákonem předpokládaném rozsahu. V navazující argumentaci pak dovolatel namítl, že se skutku dopustil, avšak jednal v mezích nutné obrany. Jeho obava byla opodstatněná, což vyplývá z toho, že poškozený a jeho manželka se chovali jako zloději pohybující se „v zakázaném objektu“. Obviněný s touto představou proti nim jako proti zlodějům oprávněně zakročil, což bylo jeho povinností hlídače areálu.
Nemohl vědět, co poškozený udělá, byl opilý, měl z něj strach, chtěl ho napadnout, a tak se tedy obviněný jen bránil. Státní zástupce uvádí, že z hlediska skutkových závěrů soudů, jež se týkají inkriminovaného deliktu, resp.
fyzického střetu, jeho průběhu a doprovodných okolností, existují dostatečné, spolehlivé, usvědčující důkazy v podobě výpovědí poškozeného a svědkyně P., závěrů znaleckého zkoumání, lékařských zpráv či fotodokumentace. Je nutno odmítnout výhradu, že obviněný jednal v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku, eventuálně alespoň v putativní nutné obraně, neboť čelil napadení, resp. domníval se, že čelí napadení ze strany poškozeného. A sice jde o to, že rozhodná skutková zjištění soudů značí, že to byl obviněný, kdo napadl poškozeného.
To obviněný byl iniciátorem předmětného, zcela zbytečného konfliktu, aniž by mu hrozilo přímé nebezpečí či aniž by mohl jednání poškozeného jako přímé nebezpečí vnímat. Obviněný tudíž nebyl oprávněn k jednání v nutné obraně. S ohledem na shora uvedené navrhl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný P. L. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že obviněný zřejmě nereflektuje novelu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. a měl patrně na mysli uplatnění dovolacích důvodů dle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř., a to ve znění účinném od 1. 1. 2022, jelikož ve svém dovolání namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě P. L.
Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadil obviněný námitky, že se sice skutku jako takového dopustil, avšak jednal v mezích nutné obrany, neboť čelil útoku ze strany poškozeného, resp. se důvodně domníval, že útoku čelí, takže jednal minimálně v putativní nutné obraně. Dodal, že jeho obava byla opodstatněná, neboť se poškozený a jeho manželka chovali jako zloději pohybující se v místě, kde neměli co dělat. Obviněný uvedl, že měl z poškozeného strach a proto se bránil s cílem poškozeného odehnat. K nastíněným výtkám lze uvést, že je v podstatě lze přiřadit pod dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nejsou však opodstatněné.
Úvodem považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že soudy získaly bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před nimi provedených důkazů, zejména z výpovědi poškozeného M. P., jeho manželky K. P., ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, v němž znalkyně MUDr. Lucie Laclová vyloučila, že by si poškozený způsobil zranění sám, ze znaleckého posudku z oboru sportu, odvětví sebeobrany, v němž znalec PhDr. Jaroslav Matoušek konstatoval, že obviněný svým jednáním celý verbální a následně fyzický konflikt s poškozeným vyprovokoval.
Soudy současně vysvětlily, a to dostatečně, proč se přiklonily k verzi poškozeného, podporované zmíněnými důkazy, nikoliv k verzi, kterou prosazuje obviněný. Není tedy důvod, proč by měl dovolací soud zasahovat do hodnocení důkazů nebo do skutkových zjištění zaujatých soudem nalézacím a odvolacím. Ta jsou úplná, správná, vzájemně korespondující. Skutečnost, že obviněný v daném místě a čase napadl poškozeného, kterému způsobil popsaná poranění, byla prokázána bez důvodných pochybností. To, že obviněný s hodnocením důkazů nesouhlasí, že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, že prosazuje své vlastní hodnocení důkazů, to není dovolacím důvodem.
Nebylo proto ani na místě doplnit dokazování rekonstrukcí skutkového děje, kterou obviněný navrhoval již v přípravném řízení. Ač tuto skutečnost ve svém dovolání jako tzv. opomenutý důkaz nenamítal, Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že stejně jako soudy nižších stupňů je toho názoru, že provádět rekonstrukci je zcela nadbytečné. Ve věci byli vyslechnuti všichni přímí účastníci konfliktu, přičemž jejich tvrzení byla zohledněna v závěrech znaleckých posudků, které podporují verzi poškozeného, nikoliv obviněného.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti námitky obviněného, který v podaném dovolání uvedl, že jednal v mezích nutné obrany, neboť čelil útoku ze strany poškozeného.
Nutná obrana jako okolnost vylučující protiprávnost činu je definována v ustanovení § 29 tr. zákoníku. Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně, a tedy i o vyloučení protiprávnosti činu osoby, jež odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v ustanovení § 29 tr. zákoníku. Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Zájmy chráněné trestním zákoníkem, což je vyjádření objektu trestného činu, jsou blíže rozvedeny v jednotlivých ustanoveních zvláštní části trestního zákoníku (např. zájem na ochraně života, zdraví, lidské důstojnosti apod.). Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen. Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pojem způsob útoku v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, nýbrž i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti, prostředky použité k tomuto útoku apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 399 a násl.). Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu.
Byť se v projednávaném případě nacházel poškozený v inkriminovanou dobu pod vlivem alkoholu a ocitl se s manželkou při návratu z koncertu v nočních hodinách na staveništi hlídaném obviněným, nebyl to on, kdo samotný konflikt inicioval. Naopak provedeným dokazování bylo prokázáno, že to byl obviněný, kdo po zjištění přítomnosti nežádoucích osob na jím hlídaném místě nezůstal jen u slovních projevů směřovaných vůči poškozenému a jeho manželce, ale reagoval neadekvátně, když po nich začal házet různorodé předměty (prkna, dlažební kostky) a dokonce neváhal při přiblížení poškozeného vzít do rukou zbraň, s níž manipuloval vůči tělu poškozeného a opakovaně jej zasáhl do břicha a hlavy. Nejvyšší soud konstatuje, že za situace, kdy se poškozený s manželkou ocitl na hlídaném místě de facto omylem, po tomto zjištění se snažil místo opustit, nelze přistoupit na argumentaci obviněného, že jednal v rámci nutné obrany, pokud vůči poškozenému použil zbraň v podobě dřevěné násady s připevněným nožem, když jej poškozený nikterak neohrožoval. Použití takové zbraně je neadekvátní situaci na místě konfliktu, neboť obviněný měl i jiné možnosti, jak zareagovat. Pokud ovšem použil předmět opatřený nožem, musel být minimálně srozuměn s tím, že v případě bližšího fyzického kontaktu může poškozenému způsobit závažné poranění či dokonce smrt. Byl to tedy obviněný, kdo konflikt vyvolal a následně ho ještě dále rozvíjel a zapříčinil vznik následku v podobě zranění poškozeného. Lze proto uzavřít, že obviněný nebyl oprávněn jednat v nutné obraně. Současně se při absenci domnělého útoku nemohlo jednat ani o putativní nutnou obranu – neexistuje-li útok či jeho přímá hrozba, nelze jednat v nutné obraně, absentuje-li útok domnělý, nemůže jít o putativní nutnou obranu. Nejvyšší soud proto možnost posoudit čin obviněného jako jednání v nutné obraně ve smyslu § 29 odst. 1 tr. zákoníku na základě výše uvedeného vyloučil.
Obviněný P. L. konečně uplatnil taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný P. L. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. L. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 4. 2023
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu