6 Tdo 727/2019-1063
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2019 o dovolání,
které podal obviněný P. F., nar. XY, trvale bytem XY, přechodně bytem XY, proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 To 15/2019, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 3 T 144/2017, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 9. 2018, sp. zn. 3 T
144/2017, byl P. F. (dále jen „dovolatel“, příp. „obviněný“) uznán vinným
přečinem lichvy podle § 218 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), c) tr.
zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného
rozsudku. Za toto jednání a pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d)
tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl
odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2017,
sp. zn. 6 T 183/2016, byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití
§ 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice
s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v
Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 6 T 183/2016, jakož i všechna
další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla
obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené J. J. škodu ve výši 1 461 156
Kč.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podal
obviněný a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 [v
neprospěch obviněného] odvolání, o kterých Městský soud v Praze rozsudkem ze
dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 To 15/2019, rozhodl tak, že k dovolání státní
zástupkyně napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil v
celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. se znovu rozhodl tak, že obviněného
uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku,
kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za
toto jednání a za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku
ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl odsouzen
rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 6
T 183/2016, byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst.
2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro
jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku
byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze
dne 18. 4. 2017, sp. zn. 6 T 183/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na
tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost
nahradit poškozené J. J. škodu ve výši 1 461 156 Kč. Odvolání obviněného bylo
podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému
rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s argumentací, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k) a že bylo porušeno právo na obhajobu a právo na spravedlivý
proces a „narušení princi egalite des Armes – princip rovnosti zbraní v
mezinárodním právu“. V rámci konkretizace námitek uvedl, že se skutku
nedopustil. Namítl, že ačkoli soudy uvedly, že je poškozená mentálně postižená,
byla její svéprávnost omezena až v roce 2017 a on tak nemohl využít její
bezbrannosti. Nesouhlasí se závěry soudů ohledně chování poškozené, která měla
být podle znaleckého posudku celoživotně mentálně retardovaná, přesto pracovala
na poště, přičemž její retardaci nepozoroval ani soudní exekutor ani
zaměstnavatel. Dále dodal, že shodná povinnost k náhradě škody poškozené jako
jemu vznikla i společnosti P., a tak byla založena překážka res iudicata.
Použitou právní kvalifikaci nadto považuje za přísnou. Vzhledem k uvedenému
navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k novému projednání a rozhodnutí se závaznými pokyny k dalšímu řízení.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém
vyjádření k dovolání nejprve stručně shrnul dosavadní průběh řízení a dodal, že
námitky dovolatele jsou pouhým opakováním obhajoby, aby v návaznosti na toto
konstatování odkázal na správné závěry obou soudů nižších stupňů. Dále
konstatoval, že obviněný neuplatnil žádnou námitku, která by byla sto založit
deklarovaný nebo jakýkoli jiný dovolací důvod a zdůraznil, že námitky zůstaly v
rovině pouhého prohlášení obviněného a není možné se k nim proto kvalifikovaně
vyjádřit. K námitce věci rozsouzené uvedl, že překážka věci rozsouzené založena
nebyla, neboť obviněný není totožným subjektem se zmíněnou společností.
Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného
jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Zároveň
vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr.
ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1
tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
8. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jestliže odvolání obviněného bylo
zamítnuto podle § 256 tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
9. Předně považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující skutečnosti.
Obviněný v rámci své argumentace uvádí v dovolání námitky obsahově shodné s
těmi, které uplatňoval v rámci své obhajoby nejen v řízení před soudem prvního
stupně, ale také v řízení o odvolání. V přípravném řízení stejně jako v řízení
před soudem se hájil tím, že poskytoval půjčky a v roce 2008 jej telefonicky
poškozená kontaktovala s žádostí o půjčku ve výši 1 500 000 Kč, kterou jí
poskytl a u předání byl přítomen svědek H. Mentální retardaci u poškozené
nepozoroval, a tuto nepozoroval ani exekutor, u kterého v roce 2012 podepsala
poškozená exekutorský zápis [viz též bod 2-3 rozsudku soudu prvního stupně]. V
odvolání rovněž uváděl, že se trestné činnosti nedopustil; že mentální
retardaci u poškozené nikdo – exekutor, on ani zaměstnavatel neshledal; závěry
znaleckého posudku a výpovědi svědků nelze považovat za objektivní, když
svéprávnost poškozené byla omezena až v roce 2017 [viz též bod 4 rozsudku soudu
druhého stupně]. Na uvedené námitky bylo reagováno již soudem prvního stupně
[viz např. bod 14 – předmětem podnikání spol. P.nebylo poskytování půjček, jak
tvrdil obviněný, či bod 10]. Odvolacím soudem pak bylo rovněž velmi podrobně a
logicky reagováno na námitky obviněného [např. v bodech 8–12], přičemž současně
bylo poukázáno na správné hodnotící závěry soudu prvního stupně [až na dovození
nesprávné právní kvalifikace – viz bod 13]. Z dovolací argumentace obviněného
je zřejmé, že tento se závěry nižších soudů nesouhlasí a prosazuje vlastní
verzi skutkového děje, tj. že se trestného činu nedopustil. Na případ obsahově
shodných námitek pamatuje judikatura Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí ze dne
29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v
dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního
stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné
míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně
neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [(srov. rozhodnutí č.
408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck), avšak pouze za
předpokladu, že v dovolání byly uplatněny relevantní námitky, které byly
shledány zjevně neopodstatněnými].
10. Ve vztahu k dovolání obviněného lze dále uvést, že ačkoli formálně
uvedl dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neuplatnil ve
svém dovolání žádné konkrétní námitky, které by byly způsobilé deklarované
dovolací důvody naplnit. Námitky obviněného jsou pouhým opakováním obhajoby
[viz shora body 3 a 9], s nimiž se však beze zbytku vypořádal soud nalézací a
následně i soud odvolací a jak již bylo konstatováno, směřují výhradně proti
skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, když z těchto námitek je zřejmé, že
jejich prostřednictvím obviněný pouze nabízí svoji verzi skutkového děje, která
je však odlišná od skutkových zjištění odvolacího soudu. To znamená, že výše
uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních důvodech, nýbrž na
procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhá jiného hodnocení
důkazů (v souladu s jeho představami) a následně na něm pak i přehodnocení
soudem učiněných skutkových závěrů.
11. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst.
5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k
prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či
druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy
je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav
dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy
usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a
které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový,
nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního
přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich
souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z
důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního,
zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263
odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení
skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve
skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných
skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci
hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých
procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených
jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d),
e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007,
sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nutno zdůraznit, že obviněný sice vytýká nesprávné
právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ve svém
dovolání však neuplatnil žádnou konkrétní námitku, ve které by zmíněné
pochybení spatřoval a pouze formálně cituje příslušná ustanovení zákona,
případně pouze odkazuje na porušení práva na spravedlivý proces, práva na
obhajobu atd., která však zůstala pouze v rovině obecných prohlášení ničím
nedoložených, k čemuž považuje Nejvyšší soud za vhodné podotknout, že není v
tomto směru povinen za obviněného domýšlet směr jeho úvah [viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 705/2015, sp. zn. 11 Tdo 1159/2015 či sp. zn. 6
Tdo 901/2014].
12. I přes shora uvedená konstatování považuje Nejvyšší soud za vhodné
na tomto místě zopakovat několik podstatných skutečností. Provedeným
dokazováním bylo prokázáno, že obviněný poškozené neposkytl půjčku, a to ať už
on sám nebo prostřednictvím jeho společnosti P., a jím uplatněná pohledávka v
exekučním řízení a v exekuční dražbě na byt poškozené byla fiktivní. Obviněný
přitom využil mentální retardace poškozené a její snadné ovlivnitelnosti, když
na ní vylákal podpisy na listinách, které dokládaly, že pohledávka je
existující, přičemž poškozená vzhledem k jejím intelektovým schopnostem nebyla
schopna chápat smysl listin ani jednání u soudního exekutora. Skutečnost, že
poškozená celoživotně trpí mentální retardací, byla spolehlivě prokázána na
základě znaleckého zkoumání MUDr. Luboše Zdrůbka, přičemž tento uvedl, že z
projevů poškozené a z jejího chování je její mentální retardace snadno
rozpoznatelná, neboť její postižení spočívá mj. v těžkém deficitu intelektu a
kognitivních schopností. Jestliže obviněný tvrdil, že poškozené předal částku 1
500 000 Kč za přítomnosti svědka H., což již v dovolání obviněný záměrně
neuvádí, pak výpovědí tohoto svědka bylo předání této částky, za přítomnosti
zmíněného svědka poškozené, vyloučeno. Obviněný sám zpochybnil svoji verzi
obhajoby, tj. předání uvedené částky dále i tím, když uvedl, že tuto částku
poškozené předal (myšleno jednorázově za přítomnosti svědka H.), když
objektivně bylo zjištěno, že uvedená částka poškozené nebyla předána nejen
jednorázově, ale ani jinak, neboť z dokladů, kterými obviněný argumentoval by
vyplývalo, že tato částka měla být poskytnuta (fiktivně) v průběhu pěti dnů.
Obdobně nepřesvědčivě a účelově vyzněla i další argumentace obviněného např. k
otázce možného zjištění mentální retardace poškozené, kdy poukazoval na to, že
tuto mohl zjistit již zaměstnavatel poškozené. V této souvislosti však opomenul
obviněný uvést, že přestože byla poškozená pracovnicí Pošty (což by mohlo vést
k závěru o určitém vyšším stupni kvalifikace takové osoby), byla pouhou
pracovnicí, která pracovala na třídění doručovaných poštovních zásilek, na což
jí intelektové znalosti postačovaly.
13. V souvislosti s charakterem námitek obviněného je nutno rovněž
připomenout, že ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005,
Ústavní soud mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je
povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod
lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích
důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného
dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i
rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Rovněž je nutno upozornit na mnohdy záměrně opomíjenou skutečnost, že Ústavní
soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17, mj. také uvedl, že institut
dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři
jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od
soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
Poukazuje-li obviněný bez jakéko-li konkretizace na porušení práva na obhajobu
či práva na spravedlivý proces s argumentací nesprávného závěru soudů o jeho
vině, pak je nutno mj. také zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
681/04, ve kterém mj. také uvedl, že „§ 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat
tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá
představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo
na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“.
14. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že obviněný byl pachatelem
trestného činu podvodu a svým úmyslným jednáním způsobil poškozené škodu, tudíž
v tomto směru uplatněná námitka, že nemůže mu být uložena povinnost k náhradě
škody, když již tato povinnost byla uložena společnosti P. je lichá [plněním
jednoho subjektu by zanikla odpovědnost druhého subjektu (v souladu se státním
zástupcem je nutno uvést, že se nejedná o totožné subjekty plnění)]. Podle §
228 odst. 1 tr. ř. platí, že odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin,
kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se
na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu soud v rozsudku, aby
poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo
aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3
tr. řádu), nestanoví-li trestní řád jinak. Překážkou uvedeného charakteru pak
nemůže být ani okolnost, že o nároku poškozené bylo již rozhodnuto v
občanskoprávním řízení, když ve výsledku tohoto řízení byla povinnou, která má
zaplatit poškozené náhradu škody společnost P. Občanskoprávní řízení bylo
vedeno ohledně majetku společnosti P., nikoli vůči majetku obviněného. S
ohledem na odlišnost zmíněných osob jako samostatných subjektů práva i na
jejich majetkovou samostatnost (viz přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č.
41/2010-II. Sb. rozh. tr.), nic nebránilo soudu učinit výrok o povinnosti
obviněného nahradit škodu způsobenou spáchaným trestným činem. V rozsahu, v
jakém bude poškozená uspokojena v řízení z majetku obchodní společnosti P. jako
dlužníka, zanikne povinnost obviněného k náhradě škody ve vztahu k týmž
uspokojeným pohledávkám. V širším rozsahu obviněný tuto svoji námitku
nerozvedl, tudíž Nejvyšší soud za obviněného ani dále nedomýšlel možný směr
jeho dalších úvah.
15. Jak již bylo shora uvedeno, soudy nižších stupňů ve svých
rozhodnutích reagovaly na námitky obviněného, se kterými se v odůvodněních
svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Nejvyšší soud již shora zmínil rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002 ve vztahu k opakujícím se námitkám
obviněných. Dále považuje za potřebné uvést, že dovolání je mimořádný opravný
prostředek, z čehož lze dovodit, že institut dovolání nezakládá právo na
přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání (viz rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17). Výše uvedenou skutečnost lze rovněž
dovodit z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS
2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává
stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy,
promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán
tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se
při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího
stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací
řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými
dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám
věnovaly dostatečnou pozornost. Nejvyšší soud musí konstatovat, že odůvodnění
rozhodnutí nižších soudů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle v
rámci shromažďování a hodnocení důkazů, tudíž nelze ani v rámci dovolacího
řízení dovodit porušení práva na spravedlivý proces (viz výklad shora) z
pohledu rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze
dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29.
12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009,
sp. zn. IV. ÚS 2651/09).
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z výše uvedených důvodů
Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst.
3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí
dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje
v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. (viz též bod 11).
P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 6. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu