4 Tdo 348/2024-520
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2024 o dovolání obviněného M. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2023, sp. zn. 50 To 343/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 109/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 8 T 109/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný M. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1 rozsudku přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, dále pod bodem 2 rozsudku přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, a rovněž pod bodem 3 rozsudku přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že (včetně pravopisných nepřesností):
1) Dne 7.7.2022 v 22.30 hod. v Plzni, XY přišel do bytu č. XY za svou tehdejší přítelkyní A. B. s tím, že si chce promluvit o jejich vzájemném vztahu, přičemž jí začal vytýkat, že s ním nemluví s dostatečným respektem a oběma rukama ji tiskl v oblasti krku, následně ji pustil, ze šatní skříně vzal pásek, kterým jí opakovaně udeřil přes holé nohy, poškozená ho opakovaně vyzývala, aby ji nechal a odešel z bytu, obžalovaný na ni opakovaně křičel, opětovně ji škrtil, poté ji hodil na postel a udeřil dlaní do obličeje, následně ji zamkl v pokoji, přičemž poškozená bouchala do dveří a křičela, aby ji pustil, načež přibližně po 15 minutách ji obžalovaný pustil do obývacího pokoje, kde si poškozená sedla na gauč, ze kterého ji však obžalovaný shodil na zem, poškozená odešla do kuchyně a opakovala, aby odešel z bytu, obžalovaný vzal kuchyňský nůž, s kterým před ní šermoval a říkal, „mohl bych tě teď zabít a nic by si s tím neudělala“, což v poškozené vyvolalo strach, když pak poškozená usnula, obžalovaný z bytu neodešel a přespal v něm a na druhý den v dopoledních hodinách poškozenou opětovně napadl, oběma rukama ji začal škrtit, hodil ji na postel a křičel na ni, že ho nikdy nemilovala, když mu řekla, že se s ním chce rozejít, tak ji několikrát udeřil dlaní i pěstí do obličeje, až jí začala téct krev z nosu, načež obžalovaný začal ze země a poté i z obličeje poškozené krev olizovat, poškozená jej odstrčila, uzamkla se v pokoji a zatelefonovala své matce, načež obžalovaný z bytu utekl, poškozené svým jednáním způsobil drobné oděrky v obličeji, pro které nebyla nucena vyhledat lékařské ošetření a nebyla omezena v obvyklém způsobu života, ale popsaným způsobem útoku reálně hrozil vznik zranění zapříčiňujících u poškozené omezení v konání obvyklých životních úkonů po dobu delší sedmi dnů,
2) dne 6.8.2022 kolem 22.45 hod. v Plzni, v ul. XY, na chodníku od XY k XY, v místě u železničního mostu, přistoupil společně s další osobou k AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym), kdy na ně pokřikoval, mj. "že by si zasloužily cikánskou výchovu", přičemž směrem k nim házel ze vzdálenosti přibližně 7 metrů kameny o průměru zhruba 5 cm, aniž by je zasáhl, když se pak dostali cca 1,5 metru za záda obou poškozených, tak jim obžalovaný mířil zezadu na hlavu plynovou krátkou opakovací zbraní - vzduchovkou - pistolí zn. ASG model KwC, ráže 6 mm BB, přičemž i s další osobou na ně křičeli "že by neměly být drzý!", poté obžalovaný přiběhl k BBBBB a ze zadní kapsy šortek jí vytáhl mobilní telefon zn. Apple iPhone 12 64 GB s obalem v hodnotě 12 260 Kč a společně s další osobou z místa utekli načež po chvíli k poškozeným přiběhli zpět a odcizený mobilní telefon BBBBB obžalovaný vrátil a řekl, "že to byla legrace, ale jestli zavolají policii, tak že je zabije!", poté z místa utekli,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město jako soudu pro mládež ze dne 31.5.2022 sp.zn. 3 Tm 12/2021, který nabyl právní moci dne 12.8.2022, byl odsouzen mj. pro provinění výtržnictví dle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil dne 11.11.2020 v Plzni, u křižovatky ulic XY a XY na chodníku u panelového domu v XY fyzickým napadením jiné osoby, odsouzen byl k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 14 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestního opatření na zkušební dobu v trvání 18 měsíců,
3) dne 1. 7. 2023 v době od 14:18 hodin do 18:00 hodin na přesně nezjištěném místě v obci XY, po předchozí komunikaci se S. Č. prostřednictvím sociální sítě Instagram a jejich vzájemném osobním setkání ve dnech 9. 6. 2023 a 10. 6. 2023 v místě bydliště poškozené Č. v XY, této zaslal prostřednictvím sociální sítě Instagram zprávy obsahující výhrůžky "Tě znásilnim", "Měl jsem tě svázat", "A udělat něco horšího", "Což jsem měl v plánu protože si mne jen manipulovala a já to viděl", "Nevíš jak moc jsem se držel", "To neudělat", "Az budeš svázaná", "Udělám ti peklo" a "Nejradši bych ti zrazil nůž do kundy", kterými v poškozené vzbudil důvodnou obavu, že by mohl tyto vyhrůžky naplnit.
2. Za uvedené přečiny a zločin byl obviněnému podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks plynové krátké opakovací zbraně, pistole zn. ASG model KwC, ráže 6 mm BB, zajištěné Policií ČR dne 7. 8. 2022. Současně bylo obviněnému podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval výhradně proti výroku o trestu, kdy navrhl, aby odvolací soud výrok o trestu změnil na ústavní léčení v psychiatrickém zařízení či trest přiměřeně snížil. Krajský soud v Plzni (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl usnesením ze dne 20. 11. 2023, sp. zn. 50 To 343/2023, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 20. 11. 2023, sp. zn. 50 To 343/2023, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 8 T 109/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které zaměřil, materiálně nahlíženo, jak proti výroku o vině, tak proti výroku o trestu a v němž explicitně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle něj existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými, kdy zároveň podané dovolání opírá o čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR.
5. V podaném dovolání obviněný navrhuje, aby „rozsudek výkonu trestu odnětí svobody byl zrušen a ponecháno pouze rozhodnutí soudu o ústavním léčení“. Dovolatel považuje rozsudek za nespravedlivý, a to konkrétně co do výroku o vině. Domnívá se, že při rozhodování soudu nebyly správně posouzeny okolnosti skutkové povahy v souvislosti s právem na řádné léčení, pokud takové léčení společnost může poskytnout. Konstatuje, že si je vědom, že kdyby byl léčen, tak by skutky nespáchal. Zdůrazňuje, že měl velmi problematické dětství a již tehdy se u něho projevovaly duševní potíže, kdy navštívil psychiatra, ale k léčbě nebyl veden. Připomíná, že ve vazbě užíval antidepresiva a že je zřejmé, že se vlivem duševní poruchy dostával do stresu, který nezvládal.
6. Obviněný rovněž uvádí, že podle znaleckého posudku a vyjádření znalkyně před soudem trpí duševní poruchou, kdy jeho psychoterapie je nutná, neboť „má špatný genetický kód“. Zdůrazňuje, že znalkyně navrhla ústavní ochranné léčení jako nutné. Za této situace je přesvědčen, že zjištění (skutkového) stavu není dostačující a není možné mu uložit trest odnětí svobody a následné ústavní léčení. Je podle něj zřejmé, že je nezbytná okamžitá léčba, a to ústavní, a to jak za účelem zlepšení jeho zdravotního stavu, tak za účelem ochrany okolí před jeho „možným vlivem“. Jiné rozhodnutí nepovažuje za správné, naopak trvá na tom, že poškozuje jeho zdraví a způsobuje možné ohrožení blízkého okolí. Podle něj je tak zjevné, že pokud podle znaleckého posudku musí být podroben ústavnímu léčení, nelze ve výkonu trestu odnětí svobody odpovídající léčbu zajistit. Trest odnětí svobody tak podle něj neřeší nápravu, když to zajišťuje právě ochranné léčení. Odkazuje proto na § 47 tr. zákoníku, který by měl být podle jeho mínění aplikován.
7. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 1 NZO 175/2024. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a především pak obsah podaného dovolání obviněného. Uvádí, že z dovolací
argumentace sice vyplývá, že dovolatel výslovně konstatoval napadení výroku o trestu, nicméně fakticky napadl též výrok o vině, který považuje za nespravedlivý a trpící extrémními rozpory. Ohledně nesouhlasu obviněného s výrokem o vině proto konstatuje, že v této části je dovolání podle něj nepřípustné, neboť výrok o vině nebyl ze strany obviněného napaden jím podaným odvoláním.
8. Státní zástupce připomíná, že z dikce § 265a odst. 1 tr. ř. lze
dovodit, že dovolání je přípustné jen ve vztahu k těm výrokům rozhodnutí soudu prvního stupně, kterými se odvolací soud zabýval, resp. z titulu své přezkumné pravomoci byl povinen se jimi zabývat. V zásadě tedy podle něj platí, že pokud odvolací soud některé výroky rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumal a ani nebyl povinen je přezkoumat, není přípustné napadat tyto výroky dovoláním. Dovolání obviněného je tedy podle něj v této části nepřípustné, protože směřuje proti výroku, který nebyl předmětem přezkumu odvolacího soudu (výrok o vině)
9. Stran výroku o trestu podle něj dovolání obviněného přípustné je, obviněnému se v podstatě jedná o to, že se domáhá uložení ochranného léčení, aniž by mu byl současně uložen trest. Danou argumentaci ovšem nelze podle státního zástupce podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Je totiž podle něj zřejmé, že výhrady obviněného týkající se uložení trestu odnětí svobody pod předmětný dovolací důvod nespadají. Kromě toho má státní zástupce za to, že nejsou důvodné ani v obecné rovině, neboť odvolací soud řádně vysvětlil, proč obviněným požadovaný postup podle § 47 tr. zákoníku nepřichází v úvahu, přičemž s tímto názorem se státní zástupce ztotožňuje a souladně s ním dovozuje, že zákonné podmínky pro aplikaci § 47 tr. zákoníku nebyly splněny a v dalším proto odkazuje na logické odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
10. Závěrem vyjádření proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jím navrhovaného.
11. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice. Obviněný ve své replice ze dne 22. 4. 2024 uvedl, že v rozhodující míře doznal skutečnosti a skutky, které byly zjištěny v trestním řízení, a uznal je a lituje jich. Nezanedbatelná je podle něj ovšem skutečnost, že jeho konání bylo ovlivněno zdravotním stavem, který nezavinil, a proto také důvodně očekával, že bude upřednostněno jeho léčení před výkonem trestu, tedy jeho zdraví před represí. Podle znaleckého posudku a vyjádření znalkyně před soudem trpí duševní poruchou a psychoterapie je nutná. Z objektivních pohledů je tedy jeho vina problematická, ovlivněná zdravotním stavem, který si sám nezapříčinil svým jednáním. Obviněný je přesvědčen, že tuto důležitou skutečnost soud prvního stupně nevzal dostatečně na vědomí a ve výroku rozsudku upřednostnil represi před zdravím mladého člověka, tj. jeho ústavním léčením, které je záhodno nastoupit co nejdříve. Je podle něj zřejmé, že neléčením v odpovídajícím zařízení je poškozováno jeho zdraví již tím, že se prodlouží doba, kdy se bude moci zařadit do normálního procesu života a zaměstnání, což je po léčení potřebné pro jeho psychickou stabilizaci.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda v posuzované věci jsou vůbec splněny zákonné podmínky vymezující přípustnost podaného dovolání z hlediska § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v tomto případě shledal, že dovolání není v té části, jejímž prostřednictvím obviněný brojí proti výroku o vině, přípustné, a to z níže uvedených důvodů.
13. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. totiž platí, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V odst. 2 písm. a) až písm. h) tohoto ustanovení jsou přitom taxativně uvedena ta rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Jelikož jde o taxativní výčet, nelze za rozhodnutí ve věci samé považovat žádné jiné rozhodnutí, které do výslovně vyjmenovaného okruhu nepatří.
14. Rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně je rozhodnutím ve věci samé pouze v případě, že rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodováno o vině a trestu. V této souvislosti tak považuje Nejvyšší soud za nutné zmínit, že přípustnost dovolání je vázána na rozsah přezkumu, který byl proveden odvolacím soudem. Podle konstantního stanoviska právní teorie je totiž dovolání nepřípustné i za situace, jestliže se jím dovolatel domáhá přezkoumání takové části rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumat ve druhém stupni odvolací nebo stížnostní soud (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3240 až 3260, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
15. V předmětné trestní věci byl předmětem přezkumné činnosti odvolacího soudu toliko výrok o trestu, neboť obviněný své podané odvolání explicitně zaměřil výhradně do výroku o trestu. Za této situace mohl obviněný směřovat podané dovolání pouze do výroku o trestu, a nikoliv do výroku o vině. Proto podané dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2023, sp. zn. 50 To 343/2023, tak není v té části, jíž obviněný míří proti výroku o vině, přípustné.
16. Jelikož však své podané dovolání obviněný zaměřil rovněž proti výroku o trestu, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je v té části, jíž míří proti výroku o trestu, přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje, při značné míře benevolence, i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
18. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
20. Obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněné nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.
Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.
věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
21. Nejvyšší soud však opětovně zdůrazňuje, že přezkumu v dovolacím řízení může v posuzované věci podléhat toliko výrok o trestu. Pokud pak obviněný namítá vadu tzv. extrémního rozporu ve vztahu ke skutkovým zjištěním, k nimž soudy nižších stupňů dospěly, a ve vztahu k výroku o vině, není dovolání, jak již bylo shora naznačeno, v této části podle § 265a odst. 1, 2 tr. ř. přípustné. V této části by jej tudíž bylo namístě odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Jelikož však obviněný, materiálně nahlíženo, brojí prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu rovněž proti výroku o trestu, je třeba připomenout následující.
22. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že proti výroku o trestu lze zásadně podat dovolání jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu (první alternativa), nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu (druhá alternativa). Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenou přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice.
23. Jistou výjimku z pravidla, že proti výroku o trestu v dovolacím řízení lze brojit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., představuje námitka týkající se toho, zda byly či nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu, popř. společného trestu, která naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha, NS 21/2003-T 501). O takový případ se však v posuzované věci zjevně nejedná, neboť obviněnému nebyl ukládán souhrnný ani společný trest a obviněný ani toto netvrdí.
24. Navíc shora citovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný ani neuplatnil, naopak explicitně uplatnit pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první alternativě, který pojí se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, která vedou k vyslovení výroku o vině. Tento výrok však v posuzované věci dovolacímu přezkumu nepodléhá.
25. Bez ohledu na shora uvedené, je třeba zdůraznit, že i pokud by obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tak by uplatněná argumentace směřující do výroku o uloženém trestu nebyla pod tento dovolací důvod podřaditelná. Jinak vyjádřeno, stěžejní dovolací námitka obviněného, že ve věci měl být aplikován institut upuštění od jeho potrestání za současného uložení ochranného léčení ve smyslu § 47 odst. 1 tr. zákoníku, definičnímu rámci ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. neodpovídá, a tudíž by ani v případě uplatnění tohoto dovolacího důvodu, neměla potřebnou právní relevanci. Tato námitka ovšem neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Jinak řečeno, skutečnost, že soud prvního stupně v jeho případě nepostupoval podle § 47 tr. zákoníku, nezakládá žádný dovolací důvod. Obviněný totiž zásadně nemá právní nárok na uvedenou alternativu k potrestání, a proto ani její nevyužití samo o sobě neznamená uložení nepřípustného druhu trestu nebo překročení jeho zákonné výměry. Jde o fakultativní rozhodnutí soudu (viz zákonná formulace „soud může upustit …“) založené na volné úvaze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu i osobě obviněného. Jinak vyjádřeno, pokud soud daný postup neaplikuje, byť by tak podle přesvědčení obviněného učinit měl, nelze v takovém rozhodnutí spatřovat porušení zákona. Dovoláním lze brojit pouze proti pozitivním rozhodnutím soudů, jimiž bylo upuštěno od potrestání podle § 47 tr. zákoníku, a to tehdy, jestliže podmínky stanovené zákonem pro takový postup splněny nebyly (k tomu viz dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022). V praxi by tak přicházelo v úvahu jen dovolání Nejvyššího státního zástupce nebo příslušného orgánu Úřadu evropského veřejného žalobce proti výroku o upuštění od potrestání, a to v neprospěch obviněného. Ten se naopak aplikace takového ustanovení zákona v rozhodnutí soudu vlastním dovoláním domáhat nemůže (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006 sp. zn. 5 Tdo 708/2006, nebo ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. 8 Tdo 823/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1127/2022, bod 12).
26. Je tedy třeba s ohledem na shora uvedené sumarizovat, že primární dovolací námitka obviněného týkající se současného uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a ochranného léčení, a tudíž i celá dovolací argumentace, není podřaditelná pod obviněným explicitně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř., jak je chápe zákonná právní úprava i shora citovaná judikatura (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1276/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 5 Tdo 730/2022).
27. Nejvyšší soud nadto však jako obiter dictum připomíná, že jeho zásah do výroku o trestu by přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Výše uvedené ovšem nelze aplikovat na projednávanou věc, když obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, přičemž podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku byl ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 2 (dvou) až 8 (osmi) let. Zcela zjevně mu tak byl uložen trest téměř při samotné dolní hranici zákonné sazby, a to přesto, že se obviněný dopustil vícečinného souběhu několika trestných činů. Nadto soud prvního stupně ve svém rozsudku řádně odůvodnil výrok o trestu a ochranném léčení (k tomu viz body 6 a 7 tohoto rozsudku).
28. Pokud pak obviněný namítá, že měl soud aplikovat § 47 tr. zákoníku, kdy podle odst. 1 tohoto citovaného ustanovení může soud upustit od potrestání i tehdy, jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti (první alternativa) nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou (druhá alternativa), a soud má za to, že ochranné léčení, které zároveň ukládá (§ 99 tr. zákoníku), zajistí nápravu pachatele a ochranu společnosti lépe než trest, lze k tomu uvést následující. V posuzované věci by přicházela v úvahu druhá alternativa. Soud prvního stupně však v bodech 6 a 7 svého rozsudku podle Nejvyššího soudu dostatečně odůvodnil, proč je na obviněného potřeba působit nepodmíněným trestem odnětí svobody, a proč tedy obviněným předkládaná varianta aplikace § 47 tr. zákoníku nepřichází v úvahu. Tento závěr ostatně vyslovil i odvolací soud v bodech 9 až 12 jeho usnesení, a to právě z pohledu odvolací argumentace obviněného, kde zdůrazňuje intenzitu jednání obviněného, dále to, že se jednání popsaného v bodech 1 a 2 rozsudku dopustil velmi krátce po vyhlášení odsuzujícího rozhodnutí v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň- město pod sp. zn. 3 Tm 12/2021, a jednání popsaného v bodě 3 rozsudku se dopustil ve zkušební době tohoto odsouzení, jakož i to, že svým jednáním naplnil celkem sedm skutkových podstat předvídaných trestním zákoníkem. Na tyto body usnesení odvolacího soudu tak lze pro jejich přiléhavost rovněž odkázat.
29. Navíc pokud obviněný akcentuje, že by měl být přednostně léčen, tedy vykonávat ochranné sexuologické léčení v ústavní formě, tak je třeba uvést, že je možno nařídit výkon ochranného léčení během výkonu trestu odnětí svobody, tedy souběžně [viz § 351 odst. 1 tr. ř., § 88 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy č. 505/2001-Org].
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
30. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolání obviněného bylo zčásti nepřípustné a zčásti dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
31. Na závěr je třeba uvést, že Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že obviněný vyslovil nesouhlas s projednáním dovolání bez jeho účasti. Jelikož dovolací soud ovšem podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., mohl takto učinit v neveřejném zasedání bez ohledu na postoj obviněného.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 4. 2024
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu