4 Tdo 467/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2025 o dovolání obviněného Z. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2025, sp. zn. 11 To 405/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 15 T 78/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 15 T 78/2024, byl obviněný Z. K. uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„dne 18. 10. 2023 v přesně nezjištěné době od 11:30 hodin do 13:20 hodin v prostorách bytu na adrese XY v XY, okres XY, kam vstoupil bez souhlasu a vědomí bývalé partnerky, poškozené B. P., ročník XY, za užití dříve odcizených klíčů, vyčkal na její příchod domů a po předchozí slovní diskusi začal poškozenou zcela bezdůvodně, agresivně a úmyslně fyzicky napadat tím způsobem, že nejprve ji udeřil jedním úderem rukou sevřenou v pěst do pravé tváře a pokračoval ve fyzickém napadání opakovanými údery oběma rukama otevřenou dlaní a pěstmi do obličeje poškozené, následně poškozenou strhnul k zemi, posadil se na ni obkročmo a opětovně opakovanými údery otevřenými dlaněmi a pěstmi napadal do oblasti obličeje, kdy poškozené sdělil, že z bytu živá neodejde, a následně poškozenou odtáhl do ložnice na postel, kde ji oběma rukama škrtil a vyhrožoval, že ji zabije, že její dcera skončí u táty a že bude mrtvá, kdy následně sundal ze svých kalhot pásek, tento dal poškozené kolem krku, utahoval přezku tak, že poškozená nemohla dýchat, a takto ji škrtil po přesně nezjištěnou dobu, dokud poškozená neupadla do bezvědomí, posléze svého jednání zanechal, odešel do kuchyně, poškozené sdělil, že si jde koupit cigarety a odešel z bytu, který uzamkl, aby poškozená nemohla z bytu odejít, posléze se do bytu vrátil zpět a poškozené sdělil: „ty jsi ještě nechcípla?

To je divný po takový čočce, co jsi dostala“, a sdělil poškozené, že pokud nevstane z postele, tak dostane znovu, kdy poškozená ze strachu vstala z postele a obžalovaný opětovně bez varování poškozenou fyzicky napadl fackami, taháním za vlasy, následně poškozenou, která ležela na levém boku, zaklekl a opakovanými údery pěstmi napadal do celého těla, levé části hlavy a zamačkával palci oči poškozené do důlků, kdy tímto jednáním poškozené způsobil otřes mozku, hyphaema (krvácení do přední oční komory), zhmoždění hrdla, mnohočetná povrchní poranění hlavy, pohmoždění krku (a to: oděrek na zevní straně krku v rovině horního okraje chrupavky štítné, na přední straně hrdla uprostřed četné drobné hnědočervené oděrky, na přední zevní straně hrdla od předního okraje zdvihače hlavy vpravo i vlevo, pár souběžných pruhovitých oděrků připomínající otlak od pásku, jeden nad horním okrajem chrupavky štítné, druhý pod jejím dolním okrajem), pohmoždění pravého ramene a paže, pohmoždění pravé kosti klíční, pohmoždění levé paže, pohmoždění levé krajiny kyčelní, pohmoždění malíku levé ruky, pohmoždění podbřišku, pohmoždění obličeje na více místech (a to: krevní výrony pod spojivky obou očí, krevní výronky na ústní straně horního rtu, krevní výron v horním i dolním víčku levého oka, oděrku na levém křídle nosním, krevní výron zevní poloviny horního rtu vlevo, oděrky v krajině před levým ušním boltcem, krevní výron pod levým ústním koutkem, oděrku v krajině podbradové až podčelistní vlevo), když škrcením byla poškozená ohrožena bezprostředně na životě omezením dýchání, když při zmáčknutí hrdla může dojít i k zástavě srdeční podrážděním bludného nervu nebo udušení otokem hrtanu, k čemuž nedošlo, přičemž obžalovaný svým jednáním způsobil poškozené vážnou poruchu zdraví ve smyslu mučivých útrap, neboť údery byly opakované, bolestivé, směřovaly do stejných tělesných krajin a mohly u poškozené vyvolat obavy o její život, a dále poškozená v důsledku jednání obžalovaného trpí příznaky posttraumatické stresové poruchy projevující se změnami prožívání, úzkostnými stavy, strachem dlouhodobě pobývat v místě svého bydliště, kde k napadení došlo, zvýšenou lekavostí, flashbacky, sníženou schopností koncentrace pozornosti, úzkostností, propady nálady, vyhýbavým chováním, sociální izolací, ztrátou zájmu, nespavostí a nočními můrami, když celkově pociťuje výrazné zhoršení fungování v osobním životě, přičemž vzniklé poranění, ale i vážný psychický stav poškozenou významně omezovalo na běžném způsobu života po dobu delší než šest týdnů, kdy výše uvedené jednání v poškozené vzbudilo důvodnou obavu o její život a zdraví“.

2. Za shora uvedené jednání a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 2. 2024, č. j. 1 T 9/2024-104, který nabyl právní moci dne 28. 3. 2024, byl obviněný Z. K. odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 5 (pěti) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to koženkového pásku hnědé barvy.

4. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 2. 2024, č. j. 1 T 9/2024-104, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

5. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, 130 00?Praha 3, náhradu škodu ve výši 16 132 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 16 132 Kč od 16. 8. 2024 do zaplacení.

6. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost zaplatit poškozené B. P., náhradu nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 17. 8. 2024 do zaplacení.

7. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená B. P., se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

8. Proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 15 T 78/2024, podali státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami, obviněný Z. K. a poškozená B. P. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2025, sp. zn. 11 To 405/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a při nezměněných výrocích o vině, náhradě škody a nemajetkové újmě podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. rozhodl tak, že obviněného Z. K. za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 2. 2024, číslo jednací 1 T 9/2024-104, který nabyl právní moci dne 28. 3. 2024, odsoudil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 7 (sedmi) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to koženkového pásku hnědé barvy. Podle § 43 odstavec 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 2. 2024, číslo jednací 1 T 9/2024-104, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněného a poškozené zamítnuta.

9. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2025, sp. zn. 11 To 405/2024, podal následně obviněný Z. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h) a m) tr. ř. Své dovolání dělí na čtyři oddíly, týkající se nezákonnosti a nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody, hodnocení důkazů v rozporu se základními zásadami trestního řízení, opomenutých důkazů a konečně nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.

10. K výroku o trestu má ve vztahu ke všem uloženým trestům obviněný za to, že soud prvního stupně v rámci jeho odůvodnění nedostál podmínkám, které mu stanoví § 125 odst. 1 tr. ř. Ačkoliv je třeba výrok o trestu odůvodnit stejně pečlivě jako výrok o vině, odvolací soud tak neučinil. Tento postup tak dělá z výroku o trestu napadeného rozsudku výrok nepřezkoumatelný. Obviněný považuje uložený trest za exemplární, a to z důvodu, že v případech obdobných jeho případu dochází k ukládání trestů v podstatně nižších výměrách. Má za to, že trest odnětí svobody uložený v jeho případě se jednoznačně vymyká z rozhodovací praxe dalších obecných soudů v jiných obdobných věcech. Na základě výše uvedených skutečností má proto za to, že takto uložený a vyměřený trest odnětí svobody nemá oporu v zákoně a jako takový je nepřiměřený daným skutkovým okolnostem a poměrům obviněného.

11. Obviněný má dále za to, že hodnocení důkazů je v rozporu se základními zásadami trestního řízení. Uvádí, že nashromážděné důkazy žádným způsobem nepostačují k prokázání jeho viny, když jeho vina je založena především výpovědí poškozené. Obviněný se domnívá, že dosavadní soudy hodnotily provedené důkazy ryze v jeho neprospěch, ačkoliv se tento postup jeví v rozporu se zásadami volného hodnocení důkazů, zásadou vyhledávací a zásadou presumpce neviny, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Obviněný poukazuje na nevěrohodnost výpovědi poškozené a svědků P. a M. Uvádí, že v rámci odvolání ve vztahu k výpovědi poškozené, jakož i dalším důkazům s tím souvisejících, namítal další skutečnosti, k nimž však odvolací soud vůbec nepřihlédl, čímž zatížil řízení vadou způsobující porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Rezervovaným způsobem hodnotily oba soudy i výpověď svědkyně M. učiněnou v rámci hlavního líčení. Za nevěrohodné výpovědi pak oba soudy bez konkrétního odůvodnění označily výpovědi svědkyň M. a Š. v souvislosti s časovým hlediskem skutkového děje, avšak ani jeden z těchto soudů neuvedl žádné relevantní okolnosti, pro které se rozhodl k tomuto závěru.

12. Vzhledem k rozporům, které vyvolávají skutková zjištění, a to i kupříkladu ke způsobené újmě na zdraví, se obviněný domnívá, že dosavadní orgány činné v trestním řízení způsobily procesní vady v řízení, a to zejména opomenutými důkazy. Soud I stupně měl přistoupit k doplnění dokazování na základě návrhů, které byly ze strany obhajoby učiněny, což však neučinil. A nezměnil to ani soud odvolací, který se s tímto postupem soudu prvního stupně ztotožnil. Orgány činné si již v přípravném řízení některé důkazy z úřední povinnosti neobstaraly a zatížily obviněného důkazním břemenem, které mu však povinně dle zákona nepřísluší. Obviněný nejen že namítá, že nesouhlasí s tím, jak bylo rozhodnuto o jeho návrzích na doplnění dokazovaní, ale namítá také, že o některých jeho návrzích nebylo rozhodnuto vůbec. Jedná se například o obstarání zprávy Městské policie XY k tomu, zda před datem 18. října 2023 docházelo k výjezdům na adresu XY, XY a zda strážníci evidují v souvislosti s poškozenou, svědkem Z. M. či obviněným nějaké záznamy. Jedná se dále o vyžádání odborného vyjádření z oboru genetika k oblečení, které měl mít v době incidentu na sobě, přičemž na tomto oblečení by se měly nacházet stopy krve obviněného pocházející od ran, které mu měla způsobit poškozená v době incidentu, a také o vyžádání odborného vyjádření z oboru toxikologie k tomu, za jakých podmínek byla u poškozené naměřena dne 18. října 2023 v čase 13:59 hod. hodnota 0,18 promile alkoholu v krvi. Ani odvolací soud tyto důkazy neprovedl, pouze se k těmto opomenutým důkazům vyjadřuje tak, že tyto zamítá, a to, aniž by k tomu připojil relevantní odůvodnění.

13. Posledně má obviněný za to, že napadený rozsudek je ve svém znění nepřezkoumatelný a jako takový nedává dostatečný podklad pro posouzení jeho viny a pro posouzení přiměřenosti jemu uloženého trestu. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2025, č. j. 11 To 405/2024-943, a v souladu s § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Praze jako soudu odvolacímu znovu k projednání a rozhodnutí.

14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou přiléhavě charakterizoval odvolací soud v bodech 8 a 9 odůvodnění svého rozsudku jakožto zpochybňování všeho, chaoticky a v „masovém“ měřítku a uplatňování neseriózních a plytkých obhajovacích námitek. Za pozornost stojí i způsob, jakým dovolatel v bodu 6 „pro přehlednost“ dělí na čtyři oddíly, které jsou pak v rámci části II. řazeny v nenavazujícím pořadí II.A, II.B, IV.A, III.E. Pak následuje opět část III. Tímto členěním dovolatel odpoutal svou argumentaci od jednotlivých variant dovolacích důvodů. To je nakonec patrno i z toho, že v bodech 18–21, 32–35, 38–40 a 42,43 svého dovolání doslovně zopakoval argumentaci převzatou z předchozího odvolání. Ani dovolání tedy nevybočilo z poněkud neuspořádaného způsobu obhajoby. Dovolatel zde navíc vykládá argumentaci odvolacího soudu dílem proti jejímu smyslu. Právní závěry odvolacího soudu tím dovolatel nevnímá tak jak byly vysloveny, nýbrž z nich dovozuje pravý opak řečeného. Takové neporozumění je patrno již z prvního uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. v bodu 5 dovolání. Dovolatel k tomu bez uvedení bližší argumentace pouze ocitoval obě alternativy tohoto dovolacího důvodu, tedy že ve věci rozhodl jak věcně nepříslušný soud, tak soud, který nebyl náležitě obsazen. Ona souvislost má zřejmě plynout z předchozího bodu 13, kde dovolatel tvrdí, že existuje „nesouhlas odvolacího soudu se zvolenou právní kvalifikací“. Nelze však porozumět, co tím dovolatel míní. Snad se mu jedná o úvahu obsaženou v bodu 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že jednání dovolatele mohlo naplnit i skutkovou podstatu pokusu zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, avšak z provedených důkazů „nevyplývá spolehlivě bezpečný závěr o úmyslu obžalovaného poškozenou zavraždit“. Konečný závěr odvolacího soudu tedy byl, že se o vraždu nejedná. Oproti tomu dovolatel pochopil uvedenou argumentaci opačně – že se o vraždu jedná. Ohledně první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. tak lze pouze spekulovat, zda snad nechtěl dovolatel ve svůj neprospěch dovozovat přísnější právní kvalifikaci svého jednání a z toho plynoucí příslušnost Krajského soudu v Praze. Státní zástupce zde proto uzavírá, že není zřejmé, co přesně dovolatel myslí, zřejmé a jasné však je, že tyto námitky žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají.

15. V bodech 7–15 dovolání brojí dovolatel proti trestu, který považuje za exemplární a nepřiměřený. Pokud dovolatel o proporcionalitě trestní represe hovoří, činí tak pouze v citaci nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09. Tento nález byl skutečně publikován s právní větou, v níž Ústavní soud prohlásil za nepřípustné „exemplární trestání, sledující pouze cíle generální prevence (odstrašení potenciálních delikventů) bez zřetele k prevenci individuální, vztahující se ke konkrétnímu skutku a ke konkrétnímu pachateli“.

Trest uložený dovolateli odvolacím soudem ovšem nelze označit za trest exemplární. Není totiž založen pouze na generální prevenci. Jeho těžiště spočívá v prevenci individuální. To je zcela zjevné z úvah odvolacího soudu, který uvedl, že trest je ukládán jako souhrnný za čtyři trestné činy současné a za pátý trestný čin z předchozího odsouzení. Vedle prevence generální byl uložený trest opřen o povahu skutku (brutální několikahodinový útok na fyzicky slabší ženu) a osobu pachatele (bez náhledu a bez lítosti zopakoval stejné chování, za které byl již jednou odsouzen).

Trest by zjevně mohl být mírnější, pokud by k útoku nedošlo po neoprávněném vniknutí dovolatele do bytu poškozené, pokud by jeho útok trval kratší dobu a pokud by dovolatel neměl předchozí kriminální zkušenost s podobným jednáním v minulosti, kdy své násilí zaměřil rovněž vůči své tehdejší partnerce. Z hlediska dovolání je pak podstatné, že uvedená zásada proporcionality by se uplatnila mimo dovolací důvody a ani v této části proto dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.

16. Ke skutkovým zjištěním dále státní zástupce uvádí, že pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění (pro naplnění znaků trestného činu určující), která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž by nedůvodně nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy. K tomu je třeba připomenout, že v případě tohoto dovolacího důvodu „není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“, jak je patrno z bodu 13 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 3298/22. Ústavní soud k tomu dodal, že dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny. Dovolatel však takovým způsobem své dovolání nevymezil. První variantě (zjevný rozpor) jeho námitky neodpovídají, druhou variantu (procesní nepoužitelnost důkazu) ani nenaznačil a třetí variantu (odmítnutý důkazní návrh) sice uplatnil, avšak bez toho, aby vysvětlil, proč byly navrhované důkazy podstatné – jak by vedly k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků předmětných trestných činů. K jejich nadbytečnosti se nadto dostatečně vyjádřil odvolací soud v bodu 8 odůvodnění svého rozsudku. Celkový obsah dovolatelových námitek směřuje pouze k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Což ostatně dovolatel opakovaně uvádí na různých místech svého dovolání. Pokud dovolatel obsahově poukazuje na zásadu in dubio pro reo, jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když soudy pochybnosti neměly, což logicky nenapadnutelným způsobem vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí.

17. V bodech 47–51 namítá dovolatel, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není patrno, jak se tento soud vypořádal s jeho obhajobou, zejména s věrohodností poškozené a kritérii pro ukládání trestu. Na takto obecně formulovanou námitku je možno pouze stejně obecně odpovědět, že odvolací soud se s dovolatelovou obhajobou vypořádal. Z hlediska dovolání je pak nutno připomenout ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř., podle něhož není přípustné dovolání směřující jen proti důvodům rozhodnutí. V této části proto považuje státní zástupce dovolání za nepřípustné. Ze shora uvedených důvodu proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

18. Na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství reagoval obviněný replikou, v níž nesouhlasí s názorem, že měl v rámci dovolání odpoutat svou argumentaci od jednotlivých variant dovolacích důvodů, a to i tím, že mělo dojit k nenavazujícímu pořadí příslušných oddílů. Obviněný v tomto neshledává žádnou relevanci a má za to, že státní zástupce se snaží podané dovolání pouze kritizovat tak, aby nabudil dojem, že podané dovolání nemá žádné opodstatnění. S tímto však nesouhlasí a namítá, že státní zástupce k problematice přistupuje pouze tak, aby zpochybnil osobnost obviněného, byť k tomu není žádného důvodu. Obviněný se omlouvá a připouští, že došlo k administrativnímu pochybení při členění textu. Pro další práci soudu tak přikládá znění podaného dovolání s opraveným členěním. Nicméně i tak má za to, že členění nemá vliv na obsah předložené argumentace.

19. Obviněný v rámci obsahu svého dovolání uvedl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. V této souvislosti doplňuje, že smyslem této jeho námitky bylo, že ve věci mohl rozhodnout věcně nepříslušný soud. Tato námitka však nebyla stěžejní, jak plyne z obsahu a z dílčích oddílů podaného dovolání, nicméně byla uplatněna z důvodu opatrnosti. Pro vysvětlenou obviněný doplňuje, že ze znění napadeného rozsudku, jakož i z jemu ukládaného trestu mu vyznívá, že Krajský soud v Praze se případem zabýval optikou právní kvalifikace jednání jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 tr. zákoníku. Proto se důvodně domnívá, že tato optika odvolacího soudu se promítla do uloženého trestu odnětí svobody a má za to, že pokud Krajský soud v Praze shledal, že se nejedná o trestný čin vraždy, pak měl tyto své závěry promítnout i do dalších otázek. Pokud by tedy odvolací soud postupoval dle některých jeho dílčích závěrů, měl to být právě Krajský soud v Praze, kdo by ve věci rozhodoval jako soud prvního stupně. Z toho důvodu byl uplatněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., a to ryze z důvodu zaručení práva obviněného na obhajobu.

20. Obviněný dále setrvává na argumentaci učiněné v rámci podaného dovolání, když má za to, že odvolací soud nezákonně a nepřiměřeně zpřísnil jemu ukládaný trest odnětí svobody, ačkoliv k tomu nebyly dány podmínky. Státní zástupce ve svém vyjádření pouze obviněnému vytýká a nehledá důvody ani skutečnosti, které by měly vyznít alespoň částečně v jeho prospěch a které by reflektovaly uplatněnou argumentaci. Státní zástupce se ani nepozastavil nad srovnáním s jinými případnými obdobnými s tím, který je nyní projednáván. K tomu obviněný doplnil, že odvolací soud postupoval v rozporu se zásadou reformatio in peius plynoucí z § 259 odst. 4 tr. ř., když nepřiměřeně zpřísnil trest odnětí svobody, který mu byl původně uložen ve výměře 5 let, a to právě o 2 roky.

21. V rámci oddílů II.B a II.C se obviněný pokusil promítnout své úvahy a námitky zejména k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Není pravdou, že by veškeré námitky uplatněné v dovolání směřovaly k uplatnění zásady in dubio pro reo, jak se snaží uvádět státní zástupce. Státní zástupce v rámci svého vyjádření uvádí výčet judikatury, k němuž však nemá žádné opodstatnění pro tento případ. Není zde uveden ani protiargument k tomu, co obviněný rozporoval u výpovědí poškozené. Soud prvního stupně a odvolací soud tak uvěřily výpovědi poškozené, ačkoliv v řízení vyvstalo několik skutečností, které ve vzájemném poměru tvoří jistý protiklad. Tyto však byly ze strany obou soudů v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu vyhodnoceny pouze v neprospěch obviněného, což dokládá i samo znění napadeného rozsudku. K tomu však státní zástupce nezaujal žádné stanovisko a uvedl ryze výčet judikatury. Žádnou argumentaci pak státní zástupce neuvedl k namítaným opomenutým důkazům. Vzhledem k výše uvedenému setrvává obviněný na znění podaného dovolání, tedy že v řízení proti němu vedeném vzniklo několik procesních vad, které ve svém důsledku mají vliv na správnost a zákonnost vydaných meritorních rozhodnutí. Tímto postupem tak bylo porušeno jako právo na spravedlivý proces.

22. V rámci oddílu ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku státní zástupce uzavřel, že podle jeho názoru je v této části dovolání nepřípustné. V návaznosti na předchozí části dovolání má obviněný za to, že i tato část má relevanci pro obsah podaného dovolání, jakož i pro rozhodnutí dovolacího soudu. Na základě výše uvedeného setrvává na svém návrhu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2025, č. j. 11 To 405/2024-943 a v souladu s § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Praze jako soudu odvolacímu znovu k projednání a rozhodnutí.

23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

25. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.

ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

26. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Nejvyšší soud po prostudování předloženého mimořádného opravného prostředku zjistil, že obviněný k uvedenému dovolacímu důvodu uvedl pouze zmínku v bodu 14, konkrétně „v této souvislosti se zároveň také nabízí otázka nad tím, zda ve věci rozhodoval věcně příslušný soud či nikoliv.“.

Z této zmínky však nelze ničeho dovozovat. V replice na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství poté obviněný uvedl, že námitku stran věcně nepříslušného soudu uplatnil z důvodu opatrnosti. Ani tato námitka však uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá. Pokud obviněný dále doplnil, že ze znění napadeného rozsudku, jakož i z jemu ukládaného trestu mu vyznívá, že se Krajský soud v Praze případem zabýval optikou právní kvalifikace jednání jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 tr.

zákoníku, díky čemuž to měl být právě Krajský soud v Praze, kdo měl ve věci rozhodovat jako soud prvního stupně, ani této námitce nelze přisvědčit. Zde Nejvyšší soud odkazuje na bod 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který konstatoval, že jednání dovolatele mohlo naplnit i skutkovou podstatu pokusu zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, avšak z provedených důkazů nevyplynul spolehlivě bezpečný závěr o úmyslu obviněného poškozenou zavraždit. Konečný závěr odvolacího soudu tedy byl, že se o vraždu nejedná.

Žádná z výše uvedených argumentací obviněného proto pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nespadá.

27. Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).

28. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že nashromážděné důkazy žádným způsobem nepostačují k prokázání jeho viny, kdy jeho vina je založena především výpovědí poškozené. Obviněný se domnívá, že dosavadní soudy hodnotily provedené důkazy ryze v jeho neprospěch, ačkoliv se tento postup jeví v rozporu se zásadami volného hodnocení důkazů, zásadou vyhledávací a zásadou presumpce neviny, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo.

29. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že existuje rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, že byla porušena zásada in dubio pro reo (zásada presumpce neviny), že se soudy nevypořádaly s provedenými důkazy a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento zjevný rozpor (tvrzený extrémní nesoulad) však podle argumentace obviněného spočívá v tom, že soudy nedostatečně či špatně vyhodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy a v důsledku tohoto pochybení nesprávně zjistily skutkový stav věci. V tomto směru je tedy pohled obviněného na průběh skutkového děje diametrálně odlišný od skutkového zjištění, které učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil.

30. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný svými námitkami ve skutečnosti nevyjádřil zjevný rozpor těchto skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, nýbrž pouze zpochybňoval výsledky provedeného dokazování, aniž by konkrétně uvedl, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, nebo je dokonce pravým opakem těchto zjištění, anebo proč obsah provedených důkazů nemůže být podkladem pro zmiňovaná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Obviněný se těmito námitkami pouze domáhá toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, resp. aby akceptovaly jeho tvrzení. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Nejvyšší soud proto konstatuje, že je možno odmítnout tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Nejvyšší soud dodává, že vina obviněného a jeho účelová obhajoba, která byla vedena snahou vyvinit se, byla vyvrácena důkazy, které byly provedeny v hlavním líčení, především výpovědí poškozené Pohlové, které soud uvěřil, neboť je v souladu s dalšími provedenými důkazy, konkrétně lékařskými zprávami, které byly vypracovány bezprostředně poté, co k útoku došlo.

31. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že se jedná o procesní zásadu, která nenaplňuje zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že toto pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.

Obecně tak znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13.

5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného.

I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá § 125 odst. 1 tr.

ř. a § 134 odst. 2 tr. ř., jelikož z těchto vina dovolatele jednoznačně vyplývá a nemá o ní pochyb ani Nejvyšší soud.

32. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, které však spojuje primárně s tím, že soudy neakceptovaly jeho obhajobu a neprovedly jím navrhované důkazy, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a porušení práva na spravedlivý proces, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.

33. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku namítl rovněž i třetí alternativu předmětného dovolacího důvodu, neboť namítl, že orgány činné v trestním řízení způsobily procesní vady v řízení, a to zejména opomenutými důkazy. Obviněný nejen, že namítá, že nesouhlasí s tím, jak bylo rozhodnuto o jeho návrzích na doplnění dokazovaní, ale namítá také, že o některých jeho návrzích nebylo rozhodnuto vůbec. Jedná se například o obstarání zprávy Městské policie XY k tomu, zda před datem 18. října 2023 docházelo k výjezdům na adresu XY, XY. Jedná se dále o vyžádání odborného vyjádření z oboru genetika k oblečení, které měl mít v době incidentu na sobě, přičemž na tomto oblečení by se měly nacházet stopy krve obviněného pocházející od ran, které mu měla způsobit poškozená a také o vyžádání odborného vyjádření z oboru toxikologie k tomu, za jakých podmínek byla u poškozené naměřena dne 18. října 2023 v čase 13:59 hod. hodnota 0,18 promile alkoholu v krvi.

34. Nejvyšší soud k námitkám obviněného stran neúplného dokazování nejprve v obecné rovině konstatuje, že dokazování není bezbřehé a jeho rozsah není určován přáními a požadavky obviněného v tom smyslu, že by snad byl soud povinen provést každý důkaz, který některá ze stran trestního řízení navrhla. Tuto skutečnost přitom obviněný zjevně přehlíží a nepřípustně se pasuje do role toho, kdo jediný je oprávněn určovat, jaký důkaz má být proveden, potažmo jak má být posléze hodnocen. Na tom však principy dokazování založeny nejsou. V trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Rozhodně není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jeho povinností je výlučně objasnit skutkový stav v míře nezbytné pro řádné, odůvodněné a spravedlivé rozhodnutí. Odmítne-li nicméně provést důkaz navržený některou ze stran trestního řízení, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.

35. Nejvyšší soud dále konstatuje, že soudům nelze vytknout, že by některý podstatný a stěžejní důkaz neprovedly nebo, že by hodnocení důkazů provedly v rozporu se zákonem či pravidly formální logiky. Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Příbrami, v němž soud podrobně vysvětlil, proč důkazy, jichž se obhajoba domáhala, neprovedl. Taktéž odvolací soud o důkazních návrzích rozhodl, a to tak, že je zamítl. Jmenovitě se jedná se o zprávu Městské policie XY, odborné vyjádření z oboru genetika k oblečení obviněného a odborné vyjádření z oboru toxikologie k ovlivnění poškozené alkoholem. Rovněž tyto důkazy by nemohly nijak výsledek sporu zvrátit a jsou tak důkazy nadbytečnými. V posuzované věci se proto nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy vysvětlily, proč neakceptovaly návrhy obviněného na doplnění dokazování.

36. Obviněný Z. K. ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

37. Nejvyšší soud k výše zmíněnému dovolacímu důvodu uvádí, že obviněný v podaném mimořádném prostředku neuvedl žádnou konkrétní argumentaci ani žádné konkrétní námitky, které by zmíněný dovolací důvod mohly naplnit. Uvedený dovolací důvod naopak nemůže být naplněn obecnou kritikou kvality skutkových zjištění, polemikou s hodnocením důkazů soudy, předkládáním vlastních skutkových tvrzení a důkazních hodnocení apod. Není úlohou Nejvyššího soudu domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat a dotvářet tak za něj jeho podání.

38. Obviněný Z. K. ve svém mimořádném opravném prostředku dále brojí proti trestu, který mu byl uložen odvolacím soudem na základě odvolání státního zástupce. Trest odnětí svobody v trvání 7 let považuje za exemplární a „nepřiměřený daným skutkovým okolnostem a poměrům odsouzeného“, a to aniž by blíže vysvětlil, jaké skutkové okolnosti odvolací soud přecenil či nedocenil a co z jeho poměrů by mělo mít vliv na zmírnění trestu.

39. V této souvislosti Nejvyšší soud poznamenává, že dovolací námitky ve vztahu k uloženému trestu lze primárně uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.

Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to za situace, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností provinění a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.

5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává v obecné rovině názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného.

O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV.

ÚS 2947/17).

40. Takové pochybení ovšem ve věci obviněného dovodit nelze, neboť se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tudíž ani z ústavně právní roviny nelze takto formulované námitce obviněného přisvědčit, neboť mu byl uložen adekvátní trest, a to při zohlednění všech podstatných okolností. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a proto nedošlo ani k porušení zásady přiměřenosti sankcí. Pokud obviněný uvedl, že trest odnětí svobody v trvání 7 let považuje za exemplární, nutno podotknout, že o exemplární potrestání ve smyslu obviněným zmíněného nálezu Ústavního soudu se nejednalo.

To je zcela zjevné z úvah odvolacího soudu v bodech 25–27 odůvodnění jeho rozsudku. Uvedený soud poukázal v bodu 25 na to, že trest je ukládán jako souhrnný za čtyři trestné činy současné a za pátý trestný čin z předchozího odsouzení. Uvedl, že dovolateli chybí kritický náhled na své jednání a není schopen ani upřímné lítosti. V bodu 26 poukázal na řadu přitěžujících okolností a v bodu 27 popsal účel uloženého trestu tak, že tento má především zabránit dovolateli v dalších útocích. Teprve poté uvedl okolnosti odpovídající generální prevenci.

K tomu je nutno připomenout, že za předchozí podobný útok na bývalou partnerku byl dovolatel v minulosti odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody a nynějšího útoku se dopustil bezprostředně po uplynutí zkušební doby, když právě recidiva měla výrazný vliv na zpřísnění trestu, jak je patrno již z bodu 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který trest zpřísnil zejména také pod dojmem předchozí násilné trestné činnosti obviněného, s níž se odvolací soud seznámil z dodatečně opatřeného spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 2 T 25/2021.

Je třeba také dodat, že obviněný své jednání bagatelizoval, obviňoval poškozenou ze všech možných neřestí v úmyslu ji co nejvíce v řízení poškodit, přičemž sám nebyl schopen kritického náhledu vůči svému jednání, přičemž veškerá jeho vyjádření před soudem směřovala pouze k vyloučení vlastní trestní odpovědnosti za jednání, kterého se vůči poškozené dopustil. Také díky tomu, že již v minulosti projevil závažné sklony k páchání násilného jednání vůči ženě, nelze uložený trest považovat za trest exemplární a nepřiměřený daným skutkovým okolnostem a poměrům obviněného.

Ani v této části proto dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.

41. Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že se nelze ztotožnit ani s názorem obviněného, že odvolací soud postupoval v rozporu se zásadou reformatio in peius. Pokud jde o odvolací řízení, je zákaz reformace in peius vymezen ustanovením § 259 odst. 4 tr. ř., podle kterého v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit rozsudek soudu prvního stupně jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného, a ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Zákaz reformace in peius jinak řečeno znamená, že z podnětu odvolání obviněného nebo jakéhokoli jiného odvolání podaného ve prospěch obviněného nesmí odvolací soud změnit rozsudek soudu prvního stupně způsobem, který zhoršuje postavení obviněného. Zákaz reformationis in peius se tak váže výlučně na případy, kdy je odvolání podáno ve prospěch obviněného. Podle § 259 odst. 4 tr. ř. může v neprospěch obviněného odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněného. Protože v dané věci podal odvolání státní zástupce v neprospěch obviněného, a to do výroku o trestu, mohl soud druhého stupně rozhodnout tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek prvostupňového soudu toliko ve výroku o souhrnném trestu, neboť uložený souhrnný trest tímto soudem uložený byl nepřiměřeně mírný a sám pak uložil souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 7 let. Nejvyšší soud proto shledal námitku obviněného stran porušení ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. za zjevně neopodstatněnou.

42. Posledně k námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, když obviněný má za to, že rozsudek jako takový nedává dostatečný podklad pro posouzení jeho viny a pro posouzení přiměřenosti jemu uloženého trestu, Nejvyšší soud pouze ve stručnosti konstatuje, že veškeré námitky dovolatele nedosáhly takové míry konkrétnosti, aby odpovídaly některému z uplatněných dovolacích důvodů. Ani tuto námitku proto neshledal Nejvyšší soud opodstatněnou.

43. Obviněný konečně uplatnil taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) a h) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a), g) či h) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

44. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný Z. K. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

45. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného Z. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265btr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 6. 2025

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu