4 Tdo 538/2024-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2024 o dovolání obviněného D. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 5 To 46/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 187/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 3 T 187/2023, byl obviněný D. K. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 27. dubna 2023 v 20:25 hodin v Brně, po požití a pod vlivem alkoholu, neboť mu byla dechovými zkouškami zjištěna hladina 0,81 resp. 0,79 g/kg alkoholu v dechu, zvýšenou rychlostí řídil zapůjčenou elektrokoloběžku Bolt z majetku společnosti Bolt Services CZ, s.r.o., po chodníku na ulici XY ve směru od ulice XY k ulici XY po pravé straně ulice XY, čímž porušil ustanovení § 53 odst. 2 a § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, kdy dále v prostoru u sloupu veřejného osvětlení č. 25/62 porušil ustanovení § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. b), písm. d) a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť se při jízdě nechoval dostatečně ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj, řádně nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích a této situaci své chování nepřizpůsobil, nedbal zvýšené opatrnosti vůči osobě staršího věku, nepřizpůsobil rychlost své jízdy zejména svým schopnostem, stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace a jiným okolnostem, které je možno předvídat, a při jízdě narazil koloběžkou a svým tělem do chodce J. K., který šel po chodníku po pravé straně ulice XY směrem k ulici XY, kdy poškozený vlivem sražení upadl na chodník a utrpěl těžké zranění spočívající v oboustranném nitrolebním krvácení, pohmoždění mozku, rozsáhlé zlomenině baze lební a obličejového skeletu, pro které byl citelně omezen v obvyklém způsobu života minimálně po dobu tří měsíců, a to zejména nutností hospitalizace po dobu 14 dní, bolestivostí, omezením zraku pro otok a pohmoždění obličeje v oblasti očí, čímž byl i omezen v běžných denních úkonech a činnostech, při kterých byl odkázán na pomoc druhé osoby,
a svým jednáním způsobil též hmotnou škodu Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, IČ 47114304, vynaložením nákladů na hrazené lékařské služby v prozatím vyčíslené výši 85 966 Kč, a dále způsobil poškozenému J. K. hmotnou škodu v dosud nevyčíslené výši vyražením protézy – můstku se 4 zlatými předními zuby“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Dále bylo podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku, s poukazem na ustanovení § 48 odst. 4 tr. zákoníku obviněnému uloženo omezení spočívající v tom, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení zdržel jízdy na elektrokoloběžkách.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, IČO 47114304, částku výši 71 566 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra ČR, IČO 47114304, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 3 T 187/2023, podal státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 5 To 46/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu ohledně obviněného D. K. Podle § 259 odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný D. K. byl odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 5 To 46/2024, podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
6. Obviněný ve svém dovolání uvedl, že trest, který mu byl napadeným rozhodnutím uložen, je nezákonný a nepřiměřeně přísný, neboť byl uložen v rozporu s § 55 odst. 2 tr. zákoníku. Dále namítl, že odvolací soud při ukládání trestu nepostupoval dle obecných zásad pro stanovení druhu a výměry trestu dle § 39 tr. zákoníku. Je zjevné, že zatímco podmíněný odklad uloženého trestu odnětí svobody (i s dalším omezením) tak, jak byl uložen soudem prvního stupně, kromě svého působení na odsouzeného, aby vedl řádný život, plní i svou reparační úlohu, trest uložený odvolacím soudem je zjevně nepřiměřený i proto, že vylučuje odsouzeného ze společnosti, čímž ho připraví o práci, a tedy i o možnost dostát svým závazkům.
7. Obviněný rovněž uvedl, že odvolací soud nerespektoval zásadu zákonnosti ukládaného trestu. Taková situace nastává dle rozhodovací praxe Ústavního soudu nejen v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, ale také, pokud obecné soudy při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu zcela opomenou rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, přičemž v této souvislosti namítl, že uložením takto nepřiměřeně přísného trestu byl porušen „princip proporcionality“, který by měl být uplatňován i v rámci zákonné trestní sazby stanovení zákonodárcem za daný trestný čin.
8. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a aby ve věci sám obviněnému uložil trest odnětí svobody, jehož výkon bude podmíněně odložen, případně aby věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Rovněž navrhl, aby předseda senátu dovolacího soudu uvážil možnost odkladu výkonu trestu podle § 265o odst. 1 tr. ř.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že zpřísnění původně uloženého podmíněného trestu odnětí svobody vysvětlil odvolací soud v bodech 5–10 odůvodnění svého rozsudku. Argumentaci odvolacího soudu považuje za logickou a věcnou a uložení přísného nepodmíněného trestu prvotrestanému dovolateli za nikoliv extrémně nespravedlivé. Pokud dovolatel v bodu 10 na str. 3 svého dovolání uvedl, že odvolací soud svůj závěr o nepodmíněném trestu „nijak neodůvodnil“, takové tvrzení neodpovídá obsahu napadeného usnesení. Mnohem přesněji lze uvést, že odvolací soud odůvodnil uložení nepodmíněného trestu způsobem, s nímž dovolatel nesouhlasí.
10. Z hlediska dovolání považuje za podstatné, že dovolatel brojí ve své podstatě pouze proti přiměřenosti uloženého trestu – označuje jej za nepřiměřeně přísný. Pokud jej označuje i za nezákonný, spatřuje tuto nezákonnost v porušení § 55 odst. 2 tr. zákoníku. K tvrzenému porušení § 55 odst. 2 tr. zákoníku konstatuje, že takto zaměřená argumentace dovolatelů byla Nejvyšším soudem dosud posuzována pouze jako tvrzení o nepřiměřené přísnosti uloženého trestu. V této souvislosti poukázal na judikaturu vycházející z rozhodnutí publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, striktně odmítl možnost podřadit otázku přiměřenosti trestu odnětí svobody z hlediska jeho podmíněného odkladu pod některý z dovolacích důvodů. Zde lze uzavřít, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů v zásadě neodpovídá.
11. Dále se zabýval posouzením přiměřenosti trestu mimo dovolací důvody. Jedná se o tresty výjimečné svou nespravedlností. V takovém případě je uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí, jak plyne z již poměrně obsáhlé judikatury Nejvyššího soudu – např. z usnesení ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. 8 Tdo 1404/2016 nebo ze dne 23. 2. 2017 sp. zn. 8 Tdo 1694/2016. Tuto zásadu také dovolatel ve svém dovolání zmínil, pokud hovoří o „principu proporcionality“. Dovolatel ovšem opřel tuto zmínku pouze o shora zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4502/12, který tento princip zmínil, aniž by blíže vyložil pravidla jeho uplatnění v dovolacím řízení.
12. Dovolatel zejména ani ve svém dovolání nezmínil, že by snad měl v péči velmi malé děti, a neuvádí, zda a jak by výkonem trestu byly postiženy jejich vzájemné vztahy. Své námitky vztahuje pouze k náhradě škody pro poškozeného – s předpokladem, že ve výkonu trestu nebude moci pracovat a škodu poškozenému nahradit. Jestliže bylo v judikovaných věcech dovozováno porušení proporcionality trestních sankcí takto restriktivně, s požadavkem na tak nízký věk dětí zcela závislých na pachateli, pak u dovolatele obdobnou úvahu není o co opřít. Nic tak nenasvědčuje tomu, že by snad byl uložený trest natolik přísný, že by jeho uložením došlo k porušení principu proporcionality trestní represe, respektive zásady proporcionality trestních sankcí.
13. Konkrétní námitky uvedené dovolatelem tedy neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a k obsahově namítanému porušení principu proporcionality trestní represe, respektive zásady proporcionality trestních sankcí, nedošlo.
14. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
17. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
18. Z dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
19. Lze připomenout, že námitky vůči druhu a výměře ukládaného trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, kterým zákon nepřísluší, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, kterým byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívajících v nesprávném druhu či výměře ukládaného trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
20. Obviněný se v rámci uplatněných dovolacích námitek snažil prosadit závěr, že mu byl rozsudkem odvolacího soudu uložen nepřiměřeně přísný a nezákonný trest – odporující pravidlu obsaženému v § 55 odst. 2 tr. zákoníku.
21. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že v případě ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody u typově méně závažných forem trestných činů je jeho přípustnost nezbytné vždy posuzovat individuálně ve vztahu k osobě každého konkrétního pachatele, zejména s ohledem na skutečnost, zda jsou splněny zvláštní zákonné předpoklady pro jeho uložení uvedené v ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku či nikoli. Před uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody je tak u trestných činů s horní hranicí trestní sazby nepřevyšující pět let třeba vždy vyloučit možnost uložení jiného druhu trestu, který není spojen s bezprostředním odnětím osobní svobody. Nepodmíněný trest odnětí svobody lze pachateli tohoto trestného činu uložit jen v případě, že mírnějšími druhy trestu nespojenými s odnětím svobody nelze dosáhnout účelu trestu, resp. že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu než nepodmíněného trestu odnětí svobody, zjevně nevedlo k dostatečnému působení na jeho osobu, aby vedl řádný život. Rozhodující pro závěr, zda je namístě uplatnit toto omezení ohledně ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody, budou zjištění vztahující se k celkovému hodnocení osoby pachatele, jeho dosavadního způsobu života, včetně jeho případného dřívějšího odsouzení či potrestání (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 442).
22. Z hlediska vymezeného obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný v něm poukazoval na chybějící odůvodnění výroku o uloženém trestu odnětí svobody mimo jiné i z hlediska ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku. Jádrem své dovolací argumentace obviněný učinil tvrzení, že v daném případě nebylo odvolacím soudem nesprávně provedeno hodnocení jeho osoby z hlediska možnosti uložení jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody. Odvolacím soud pochybil, pokud uložil nepodmíněný trest odnětí svobody za situace, kdy nebyl nejprve proveden tzv. test proporcionality.
23. Nejvyšší soud v návaznosti na závěry učiněné odvolacím soudem konstatoval, že nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře šesti měsíců byl obviněnému uložen v souladu se všemi zákonnými podmínkami, včetně ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku. Z obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (body 5–9) je zřejmé, že soud logickým a přesvědčivým způsobem vyložil, jakými úvahami se při uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody řídil, přičemž z jím užité argumentace je patrné, z jakých důvodů bylo v dané věci namístě obviněnému uložit již nepodmíněný trest odnětí svobody.
24. Nejvyšší soud shledal, že nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 6 měsíců, který byl obviněnému v této trestní věci pravomocně uložen, je mimo jiné trestem splňujícím hlediska vyjádřená v § 55 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterých jej bylo možné uložit, neboť, jak konstatoval odvolací soud v odůvodnění výroku o uloženém trestu (bod 5 odůvodnění jeho rozsudku), obviněnému polehčovalo, že nebyl dosud soudně trestán, že prohlásil vinu a že se Zdravotní pojišťovnou Ministerstva vnitra ČR uzavřel dohodu o náhradě škody a škodu pojišťovně splácí. Nelze však přehlédnout, že obviněný není disciplinovaným účastníkem silničního provozu, neboť z evidenční karty řidiče vyplývá, že má tři záznamy za období od července 2021 do července 2022 pro poměrně závažné přestupky. Obviněný však svým jednáním porušil několik důležitých povinností stanovených zákonem o silničním provozu. Svým způsobem jízdy na elektrokoloběžce prokázal naprostou bezohlednost vůči ostatním účastníkům silničního provozu, konkrétně chodcům na chodníku, tedy v prostoru určenému výhradně k pohybu chodců, když řídil na chodníku a ve tmě, poměrně vysokou rychlostí elektrokoloběžku, po požití alkoholických nápojů a pod vlivem alkoholických nápojů. V důsledku bezohledného a vysoce riskantního způsobu jízdy na elektrokoloběžce došlo k nárazu do chodce seniorského věku a k jeho těžkému zranění mimo jiné i ke zranění životně důležitého orgánu, kterým je mozek. S přihlédnutím ke všem těmto důvodům je tak obviněnému uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře šesti měsíců trestem přípustným.
25. Bylo tedy možné uzavřít, že otázka přiměřenosti trestu žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá a v rámci dovolacích důvodů se jí tedy dovolací soud zabývat nemůže. Ve zcela výjimečných případech ji pouze může posoudit mimo dovolací důvody, a to v případě, pokud by byl uložený trest svou nespravedlností v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí. Rovněž porušení této zásady se dovolatel domáhá.
26. Dovolatel se v této trestní věci domáhá posouzení uloženého trestu v rozporu se zásadou proporcionality trestní represe pouze s poukazem na náhradu škody pro poškozeného, respektive s tím, že ve výkonu trestu nebude moci pracovat a škodu poškozenému nahradit. Dovolatel ve svém dovolání neuvádí, že by měl vyživovací povinnost k malým dětem, příp. zda a jak by výkonem trestu byly postiženy jejich vzájemné vztahy. Nejvyšší soud musí na tomto místě zopakovat, že je zcela na dovolateli, aby formálně uplatněný dovolací důvod a námitky k němu se vztahující vždy doplnil odpovídající obsahovou argumentací. Není úkolem dovolacího soudu, aby ve prospěch uplatněného dovolacího důvodu nad rámec uplatněných námitek doplňoval argumentaci dovolatele.
27. Dále považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že se opakovaně k otázce proporcionality trestní represe vyjádřil ve svých rozhodnutí, když sice připustil možnost zrušení konkrétního nepřiměřeného trestu v rámci dovolacího řízení, avšak pouze výjimečně a mimo dovolací důvody, v situaci, je-li napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným a zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Podle opakovaných závěrů Nejvyššího soudu se jedná o zcela výjimečné situace, kdy je shledáno, že uložený trest je v natolik extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a dalšími kritérii či hledisky významnými pro stanovení druhu a výměry ukládaného trestu, že by takto přezkoumávaný trest byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013).
28. V usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, Nejvyšší soud uvedl, že „zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem k zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu a její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřující vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak za předpokladu, že jde opatření k demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky.
29. Přes uvedené Nejvyšší soud podotýká, že trest, jenž byl dovolateli za zjištěné jednání uložen, lze hodnotit sice jako přísný, nikoliv ale nepřiměřeně přísný. Přestože oba soudy správně vyhodnotily polehčující okolnosti, tj. dosavadní bezúhonnost obviněného, prohlášení viny a uzavření dohody o náhradě škody se zdravotní pojišťovnou, nelze odvolacímu soudu vyčítat, že přikládal větší váhu vysoké závažnosti jeho konání. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že řízení elektrokoloběžky pod vlivem alkoholických nápojů je velice nebezpečné. Rovněž rychlá jízda na chodníku (který je určen především pro pohyb chodců) je nebezpečná, i kdyby ji uskutečnil zcela střízlivý řidič. Pokud se oba prvky spojí dohromady, nastane dopravní situace natolik závažná a vážně ohrožující zdraví, případně život, ostatních účastníků silničního provozu, že sama o sobě odůvodňuje poměrně přísný trestní postih osob, které se takového jednání dopustí, a to včetně jejich umístění do některého z vězeňských zařízení, byť se mohlo jednat o dosud bezúhonné jedince, mezi něž patřil také dovolatel. Při zohlednění výše uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při aplikaci zásady proporcionality trestní represe je nutné zmínit tu skutečnost, že dovolatel byl uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku s rozpětím trestní sazby odnětí svobody od 6 měsíců do 4 let. Jestliže byl obviněnému v této trestní věci ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, je zřejmé, že obviněnému byl uložen trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Jeho osobní poměry se patrně projevily ve výměře trestu odnětí svobody na samé dolní hranici trestní sazby, zatímco okolnosti činu (porušení hned několika důležitých povinností stanovených zákonem o silničním provozu, způsobem jízdy na elektrokoloběžce, když řídil na chodníku a ve tmě, poměrně vysokou rychlostí, po požití alkoholických nápojů, způsobení těžkého zranění poškozeného, lhostejnost vůči poškozenému) byly důvodem pro volbu nepodmíněné formy tohoto trestu. Nejvyšší soud nemá žádný relevantní důvod nahlížet na rozhodnutí o nepodmíněném trestu odnětí svobody, pro jehož výkon byl obviněný zařazen do věznice s ostrahou, jako na rozhodnutí ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody nepřiměřeně přísné, excesivní a zjevně nespravedlivé.
30. Pokud jde o podnět, který dovolatel učinil v rámci svého dovolání, tedy aby Nejvyšší soud za podmínek § 265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil
vykonatelnost rozhodnutí, proti kterému podal dovolání, Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydáním rozhodnutí o takovém podnětu (na rozdíl od návrhu učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř.) však není obligatorní a k aplikaci citovaného ustanovení by bylo třeba přistoupit v takové situaci, pokud by argumentace dovolatele s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad výkonu trestu nezjistil, a proto, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, tomuto nevyhověl a (negativním) výrokem nerozhodl.
31. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel, když vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 7. 2024
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu