4 Tdo 555/2025

4 Tdo 555/2025-729

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 7. 2025 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném ve prospěch i neprospěch obviněného J. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 8 To 5/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 6/2024,

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 8 To 5/2025.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný bere do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 4 T 6/2024, byl obviněný J. R. uznán vinným ze spáchání ad 1 přečinu ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, ukončeného ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a ad 2 zločinu vraždy dle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, ukončeného ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině daného rozsudku.

2. Za uvedené jednání byl obviněný J. R. odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého úhrnného trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, částku 18 832 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně ode dne 18. října 2024 do zaplacení.

4. Proti rozsudku Krajského soud v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 4 T 6/2024, podal obviněný J. R. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 8 To 5/2025, tak, že obviněného J. R. uznal vinným ze spáchání pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„dne 15. 01. 2024 v 11.15 až 11.17 hod. v Hradci Králové nejprve na rozhraní XY, ul. XY a ulice XY, po předchozím vzájemném slovním a fyzickém konfliktu u zastavárny „XY“ na ulici XY, fyzicky napadl poškozeného L. F., v úmyslu způsobit mu těžkou újmu na zdraví, a to tak, že jej minimálně dvakrát udeřil dřevěnou násadou o délce 79,5 cm, průměru 4 cm, zezadu do blíže neurčené části zad, přičemž následně poškozený z místa činu začal utíkat směrem na XY, poté na XY jako řidič motorového vozidla Volkswagen Golf Variant, registrační značky XY zezadu najel do poškozeného, kdy vlivem nárazu poškozený upadl na kryt motoru vozidla, přesto obžalovaný pokračoval dále v jízdě, když s poškozeným na krytu motoru vozidla ujel vzdálenost minimálně 10 metrů, poškozený nakonec z krytu motoru vozidla spadl na zem a jeho tělo se setrvačností pohybovalo po tvrdé podložce ještě několik metrů, při jízdě poškodil kovovou skříň elektrického rozvaděče, přičemž poškozenému způsobil kontuzi hlavy, bederní páteře, břicha a distorzi pravého zápěstí, kdy tato poranění si vyžádala lékařské ošetření ve Fakultní nemocnici Hradec Králové, když tímto jednáním mohla být poškozenému L. F. způsobena závažnější poranění, k čemuž nedošlo v důsledku okolností na jednání obžalovaného nezávislých, a tímto způsobem jednal, ačkoliv byl již v minulosti pro obdobné jednání pravomocně odsouzen, a to rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové spisové značky 2 Tm 19/2007 ze dne 19. 7. 2007, mimo jiné pro trestný čin výtržnictví dle ustanovení § 202 odstavec 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb.), rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové spisové značky 1 T 256/2007 ze dne 7. 5. 2008 pro trestný čin výtržnictví dle ustanovení § 202 odstavec 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb.), a trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové spisové značky 3 T 36/2023 ze dne 20. 4. 2023 pro přečin výtržnictví dle ustanovení § 358 odstavec 1 trestního zákoníku“.

5. Za uvedené jednání byl obviněný J. R. odsouzen podle § 145 odst. 1 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti (6) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

6. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Praha 3, Orlická 2020/4 škodu ve výši 18 832 Kč, spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně ode dne 18. října 2024 do zaplacení.

7. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 8 To 5/2025, podala následně nejvyšší státní zástupkyně podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V dovolání uvedla, že nesouhlasí se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu. Odvolací vrchní soud nijak nezpochybnil, že obviněný chtěl poškozeného srazit a že musel být také srozuměn se vznikem jeho zranění.

Neakceptoval však závěr soudu prvního stupně, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu poškozeného usmrtit, neboť srozumění obviněného se smrtí poškozeného neodpovídá provedeným důkazům a takový důkaz dle názoru odvolacího vrchního soudu ani neexistuje. Zároveň ovšem skutkové závěry soudu prvního stupně považoval za úplné a správné, takže ve věci neprováděl žádné dokazování. Současně uvedl, že rozdělení jednání obviněného na dva samostatné skutky není namístě, neboť jednal v totožném úmyslu ve vazbě na časové a místní souvislosti.

Proto spojil oba skutky do jednoho a vypustil z jeho popisu údaje nesloužící k identifikaci skutku a jeho právnímu posouzení.

8. V prvé řadě nejvyšší státní zástupkyně zdůrazňuje, že odvolací vrchní soud ve věci neprováděl žádné dokazování, a i přesto dospěl k odlišným skutkovým závěrům podstatným pro posouzení otázky, zda se jedná o jednočinný, či vícečinný souběh, a otázky subjektivní stránky jednání obviněného. Odvolací vrchní soud dovozoval, že vzhledem k totožnému úmyslu obviněného a k časové a místní souvislosti není namístě rozdělovat jeho jednání na dva samostatné skutky. Takový závěr však nelze považovat za správný, přičemž otázka vícečinného souběhu uvedených trestných činů má pro posouzení předkládané věci zásadní význam.

V jednání obviněného je patrný předěl mezi dvěma samostatnými skutky, z nichž prvý naplňoval zákonné znaky pokusu přečinu ublížení na zdraví [a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku] a druhý znaky pokusu zločinu vraždy. Fyzické násilí směřující k ublížení na zdraví, které mělo znaky pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 146 odst. 1 tr. zákoníku, nahradil obviněný dalším, závažnějším a agresivnějším jednáním, které již naplňovalo znaky pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr.

zákoníku. Výše zmíněné odlišnosti nevzal odvolací vrchní soud dostatečně v úvahu, což založilo namítanou vadu právního posouzení. Nelze akceptovat implicitní závěr odvolacího vrchního soudu, že i prvotní fáze jednání obviněného směřovala ke způsobení těžké újmy na zdraví. Takový závěr totiž nemá ve skutkových zjištěních náležitou oporu, neboť pokud obviněný po předchozí slovní rozepři napadl poškozeného dřevěnou násadou do zad, použil vůči poškozenému fyzické násilí, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému ublížení na zdraví a nikoli ke způsobení těžké újmy na zdraví.

Podle výsledků znaleckého dokazování byla všechna vzniklá poranění ze soudně lékařského hlediska lehká až středně těžká. Popsané jednání obviněného tak nemohlo být vedeno úmyslem způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku, naopak obviněný podnikl na poškozeného předmětný útok s úmyslem způsobit mu zranění takového stupně závažnosti, který odpovídá § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací vrchní soud nesprávně posoudil jednání obviněného jako jeden skutek a navíc zatížil rozsudek vadou spočívající ve zjevném rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem (znaleckého) dokazování.

V tomto dílčím aspektu je dovolání zaměřeno ve prospěch obviněného.

9. Zároveň se nelze ztotožnit se závěry odvolacího vrchního soudu ve vztahu k druhému skutku (resp. v pojetí odvolacího vrchního soudu k druhé fázi jednání), pokud měl za to, že není dán na straně obviněného úmysl poškozeného usmrtit a není tak dána subjektivní stránka pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Z hlediska existence subjektivní stránky pokusu zločinu vraždy je v předkládané věci významné, že až v okamžiku, kdy se poškozený vzdálil z místa svého předchozího fyzického napadení ve snaze utéct obviněnému, jednal obviněný způsobem, který svědčí o jeho úmyslu (byť nepřímém) poškozeného usmrtit.

Tímto úmyslem bylo vedeno jednání obviněného až po ukončení pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Zákonné znaky pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 a § 140 odst. 1 tr. zákoníku, včetně jeho úmyslného zavinění ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, tak naplnilo až jednání obviněného, kterým se rozjel svým vozidlem zvyšující se rychlostí proti poškozenému. Z rozhodných skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný po prvotním fyzickém napadení poškozeného nastoupil do vozidla, kterým zezadu do poškozeného najel.

Podle znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví doprava silniční, specializace posuzování příčin dopravních nehod se vozidlo řízené obviněným nejprve pohybovalo rychlostí 19 až 21 km/h, následně došlo ke změně trajektorie jeho pohybu a během 2 vteřin na dráze o délce 22,3 m k akceleraci na střetovou rychlost, která činila 33,5 km/h. Je tedy zjevné, že obviněný reagoval na pohyb poškozeného zrychlením vozidla, záměrnou změnou směru jízdy směrem k tělu poškozeného, který se snažil střetu vyhnout nadskočením na kapotu vozidla.

Jen v důsledku tohoto pohybu poškozeného nenastal jeho pád pod vozidlo, což mohlo vést k fatálnímu následku. Obviněný jako průměrně rozumná osoba s řidičskými zkušenostmi věděl, že zrychlením vozidla proti chodci jdoucímu zády ke směru jízdy tohoto vozidla mu může přivodit smrt, přičemž s tímto následkem nutně musel být přinejmenším srozuměn. Možnost vzniku následku v podobě smrti poškozeného byla pro obviněného v daném okamžiku stejně přijatelná jako to, že poškozený střet s vozidlem přežije. Jakkoli přímým cílem jednání obviněného nebylo usmrcení poškozeného a primárně sledovalo cíl jiný, tj. ztrestat tohoto poškozeného za jeho předchozí nevhodné chování, musel být a byl srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle může zahrnovat způsobení následku významného pro trestní právo, a nemohl počítat ani s žádnou konkrétní okolností, která by mohla takovému následku objektivně zabránit.

O nepřímém úmyslu svědčí též to, že zvolil takové prostředky, u kterých mu muselo být zřejmé, jaké závažné následky může jejich použitím způsobit. Pokud tedy obviněný cíleně směřoval jím řízené vozidlo k tělu poškozeného, je možno uzavřít, že byl s ohledem na zvolený způsob jízdy, zvyšující se rychlost, užitý druh zbraně i místní podmínky (šlo o pěší zónu v centru krajského města) srozuměn s tím, že předmětným útokem může způsobit smrt poškozeného.

Jen zásluhou okolností zcela nezávislých na vůli obviněného, které nemohl předpokládat ani na ně důvodně spoléhat, nedošlo k fatálnímu následku. Obviněný J. R. tak jednal v nepřímém úmyslu usmrtit jiného, jak správně uvedl soud prvního stupně. V tomto směru je dovolání zaměřeno v neprospěch obviněného.

10. Lze proto shrnout, že právní posouzení jednání obviněného, k němuž dospěl odvolací vrchní soud, je nesprávné. Část rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu je přitom ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jimiž však byl odvolací vrchní soud vázán. Tím své rozhodnutí zatížil vadami ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů, a to jednak podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, jednak podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. rovněž v jeho první alternativě. S ohledem na výše uvedené nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., dílem za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 8 To 5/2025, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřila i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

11. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo zasláno obhájci obviněného k případnému vyjádření. Obviněný se k dovolání nejvyšší státní zástupkyně vyjádřil dne 12. 6. 2025. Uvedl, že dovolání není důvodné, přičemž se ztotožňuje se závěry Vrchního soudu v Praze. Připomíná, že od počátku popíral úmysl poškozeného usmrtit. Rozjel se za ním pouze, aby „mu dal za vyučenou“. Nejprve jej udeřil dvakrát dřevěnou násadou, čímž považoval věc za vyřízenou. Náhodné dojetí poškozeného skončilo podle verze obviněného tak, že se mu poškozený náhodně přimotal před jeho vozidlo. Skutkové okolnosti i zavinění obviněného tak hodnotil odvolací soud přiléhavě a v souladu s realitou. Úmysl obviněného zahrnoval pouze způsobení těžké újmy na zdraví, nikoliv smrt, což lze spolehlivě usuzovat z malicherné záminky, způsobu vedení útoku, tedy rychlosti vozu s tím, že další okolnosti útoku nebyly způsobilé smrtelný následek vyvolat. Tomu koneckonců odpovídá i zjištění, že poškozený utrpěl jen lehké pohmožděniny a žádné významnější poranění. Závěrem proto navrhl, aby bylo dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítnuto.

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.].

13. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšší státní zástupkyní naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, neboť jejich existence je zároveň nezbytnou podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

14. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

15. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

16. Nejvyšší státní zástupkyně uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).

17. K uvedenému dovolacímu důvodu nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že odvolací vrchní soud neakceptoval závěr soudu prvního stupně, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu poškozeného usmrtit, neboť srozumění obviněného se smrtí poškozeného neodpovídá dle odvolacího soudu provedeným důkazům. Současně odvolací soud uvedl, že rozdělení jednání obviněného na dva samostatné skutky není namístě, neboť jednal v totožném úmyslu ve vazbě na časové a místní souvislosti. Proto spojil oba skutky do jednoho a vypustil z jeho popisu údaje nesloužící k identifikaci skutku a jeho právnímu posouzení.

18. Nejvyšší soud odkazuje na ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., podle něhož je odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které si sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Jelikož odvolací soud neprováděl ve věci žádné dokazování, byl podle zmíněného ustanovení vázán skutkovými zjištěními a hodnocením provedených důkazů soudem prvního stupně.

19. Otázkou subjektivní stránky jednání obviněného se bude Nejvyšší soud zabývat dále. Nyní uvádí, že odvolací soud dovodil, že vzhledem k totožnému úmyslu obviněného a k časové a místní souvislosti není namístě rozdělovat jeho jednání na dva samostatné skutky. S takovým závěrem se však Nejvyšší soud neztotožňuje. Nelze souhlasit s odvolacím soudem, že u jednání pod bodem 1 výroku rozsudku nalézacího soudu a pod bodem 2 výroku rozsudku nalézacího soudu byl obviněný veden totožným úmyslem. V jednání obviněného je třeba rozlišovat dva samostatné skutky, z nichž prvý naplňoval zákonné znaky pokusu přečinu ublížení na zdraví v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví a druhý znaky pokusu zločinu vraždy.

Prvotní jednání obviněného, spočívající ve fyzickém napadení poškozeného za použití dřevěné násady, směřovalo pouze proti zdraví poškozeného, kdežto následné jednání obviněného, který vůči poškozenému použil jako zbraň vozidlo, kterým do poškozeného najel, lze považovat za cílený útok na život poškozeného, přičemž obviněný musel být srozuměn s tím, že může poškozeného usmrtit. Je přitom nevýznamné, že k takovým odlišným jednáním došlo v bezprostřední časové a místní souvislosti, jak uvedl odvolací soud. Nelze akceptovat závěr odvolacího soudu, že i první fáze jednání obviněného směřovala ke způsobení těžké újmy na zdraví, což vyplývá z jeho závěru, že celé jednání tvoří jediný skutek.

Tento závěr nemá oporu ve skutkových zjištěních, neboť bylo prokázáno, že obviněný napadl poškozeného dřevěnou násadou tím způsobem, že ho udeřil zezadu do blíže neurčené části zad. Obviněný tak použil násilí, které směřovalo k úmyslnému ublížení na zdraví. Nelze však souhlasit s názorem odvolacího soudu, že by takové jednání mělo směřovat ke způsobení těžké újmy na zdraví. Z obsahu důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně (zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a z výpovědí svědkyň Ch.

V. a S. F.) vyplývá, že ke zranění poškozeného v oblasti levého ramene došlo úderem tyčovitým předmětem. Podle výsledků znaleckého dokazování byla všechna vzniklá poranění ze soudnělékařského hlediska lehká až středně těžká. Znalkyně MUDr. Lenka Zátopková, Ph.D., v tomto směru dovozovala, že opakované údery předmětnou násadou do ramene, respektive do zad by za „předpokladu malé intenzity“ mohly způsobit poranění, které v tomto konkrétním případě bylo způsobeno. Je tedy patrné, že nebyla zjištěna taková intenzita útoku, která by mohla vést k závěru, že obviněný tímto prvotním útokem směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví.

Nejvyšší soud proto souhlasí s názorem nejvyšší státní zástupkyně, že popsané jednání obviněného nemohlo být vedeno úmyslem způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Jednání obviněného proto nelze posoudit jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle zmíněného ustanovení, jak dovodil odvolací soud.

Je naopak správný závěr soudu prvního stupně, podpořený výsledky provedeného dokazování, že obviněný podnikl na poškozeného předmětný útok s úmyslem způsobit mu zranění takového stupně závažnosti, který odpovídá § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolacího soud, tak nedůvodně posoudil jednání obviněného jako jeden skutek, který nesprávně právně posoudil, čímž svůj rozsudek zatížil vadou spočívající ve zjevném rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem (znaleckého) dokazování.

20. Nejvyšší státní zástupkyně uplatnila taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

21. Uvedla, že se nelze ztotožnit se závěry odvolacího vrchního soudu ve vztahu k druhému skutku (resp. v pojetí odvolacího vrchního soudu k druhé fázi jednání), pokud měl za to, že není dán na straně obviněného úmysl poškozeného usmrtit a není tak dána subjektivní stránka pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku.

22. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem nejvyšší státní zástupkyně stran naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Podstatou zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslné usmrcení jiného člověka. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl, když se ovšem nevyžaduje úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, postačí i úmysl nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Úmysl pachatele se musí vztahovat ke způsobení smrti, tzn. že pachatel musí být minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním způsobí smrt jiného člověka. Význam při řešení otázky, zda byl pachatel srozuměn se způsobením smrti, má přitom zejména charakter prostředku, jímž pachatel na poškozeného útočil, intenzita vedení útoku (například počet a síla úderů či bodných ran), konkrétní místa na těle poškozeného, na něž pachatel útočil, tedy zda byly rány či údery vedeny proti těm místům na těle, kde se nacházejí životně důležité orgány (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 2 To 116/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1527/2010 či ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 4 Tz 5/2003). Nelze opomíjet ani tělesnou konstituci oběti. Bez významu nemusí být ani prostředí a vnější podmínky. Zohledňován by měl být rovněž důvod, který vedl k útoku proti jinému člověku, či charakter předchozích vztahů mezi pachatelem a poškozeným. Na druhou stranu, nepodaří-li se spolehlivě zjistit, jakou pohnutkou byl pachatel k vraždě veden, nelze z toho bez dalšího usuzovat na chybějící úmysl způsobit postižnému smrtelný následek, jestliže je tento úmysl dostatečně zřejmý z jiných okolností výše uvedených (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1527/2010). Význam má také chování pachatele po činu, například skutečnost, že se pachatel bezprostředně po činu nesnažil oběti poskytnout pomoc. Přihlížet lze také i k verbálním či jiným projevům pachatele před útokem, avšak jejich význam při prokazování úmyslu pachatele nelze přeceňovat. Je tomu tak proto, že zejména z výhružek usmrcením, které pachatel učiní v emotivně vypjaté situaci (hádka, vztek), není možné bez dalšího vyvozovat jeho úmysl usmrtit oběť (ŠČERBA, F. Trestní zákoník: komentář. Svazek 1, § 1 až 204. V Praze: C. H. Beck, 2020. S. 1234-1237).

23. Obecně je třeba ve vztahu k otázce zavinění konstatovat, že zavinění se chápe jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dáno v době činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci.

Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

Současně platí, že závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15) a nedbalost (§ 16). Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971), kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.

24. Jak již bylo naznačeno zavinění ve formě úmyslu má dvě složky, a to úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl přímý je založen na tom, že pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Naproti tomu o zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn.

Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.

Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). Od případu úmyslu nepřímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je třeba odlišovat zavinění ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku. Podle tohoto ustanovení se o zavinění ve formě vědomé nedbalosti jedná tehdy, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem.

Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Jinými slovy, vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním.

Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je pak třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam, kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I. Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, s. 236, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 859/2018).

25. Jednání obviněného včetně jeho úmyslného zavinění je prokázáno především kamerovými záznamy, výpovědí svědkyně S. F., závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a také i závěry znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví doprava městská a silniční, specializace posuzování příčin dopravních nehod. Z kamerových záznamů plyne i trajektorie pohybu motorového vozidla, kdy je zřejmé, že vozidlo uhýbá ze svého původního směru jízdy právě směrem k poškozenému a je také zřejmé, že jakmile obviněný spatřil osobu poškozeného, došlo ke zrychlení ve směru k poškozenému. Znalec z oboru silniční dopravy Doc. Ing. Drahotský, Ph.D., uvedl, že pokud by řidič vozidla reagoval zpomalením v okamžiku, kdy registroval chodce, nedošlo by ke vzniku kolizní situace. To, že v poslední fázi se poškozený otočil a nadskočil na kapotu auta zcela odpovídá tomu, že atak byl sice pro poškozeného nečekaný, ale ze strany obviněného jistě úmyslný, jelikož neučinil nic pro to, aby se poškozenému vyhnul. Nejvyšší soud má proto za to, že obviněný musel být srozuměn s tím, že poškozeného autem srazí, a že tím mu může způsobit i smrt. S ohledem na zjištění znalce z oboru silniční dopravy i znalkyně z oboru soudního lékařství lze uzavřít, že byť ke k smrtelnému následku u poškozeného nedošlo, obviněný k dokonání učinil vše, když cíleně použil osobní motorové vozidlo jako zbraň, najel na poškozeného, ve vysoké rychlosti jej srazil a 10 metrů vezl na kapotě vozidla, než spadl na zem. Obviněný si tak musel být vědom následků svého počínání a toho, že takovým manévrem na poškozeného může způsobit jeho smrt, a pro tento případ byl s tímto smrtelným následkem srozuměn, protože neučinil nic, co by střetu zabránilo. Vzhledem k této skutečnosti je namístě právní kvalifikace pokusu zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 k § 21 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli „jen“ možné způsobení těžké újmy na zdraví.

26. Z provedených důkazů lze proto nade vší pochybnost dovodit, že charakter a způsob jednání, tedy zvolený způsob jízdy, zvyšující se rychlost, užitý druh zbraně, tedy osobní motorové vozidlo, jednoznačně svědčí o existenci úmyslného zavinění a o tom, že obviněný byl přinejmenším srozuměn s tím, že předmětným útokem může způsobit smrt poškozeného. Pro posouzení úmyslného zavinění má význam i to, že po prvotním střetu obviněný vozidlo nezastavil, naopak dalších nejméně 10 m pokračoval v jízdě s poškozeným umístěným na krytu motoru vozidla. Nejvyšší soud se tak plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že obviněný naplnil subjektivní stránku přisouzeného trestného činu minimálně v eventuálním úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud má proto za to, že na podkladě skutkových zjištění soudu prvního stupně je možno považovat za správné právní posouzení jednání obviněného jako pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 146 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a v dalším skutku jako pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku.

27. Odvolací soud uvedl, že srozumění obviněného mohlo zahrnovat „pouze“ způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného, a nikoliv jeho smrt, jelikož obviněný nedával nijak verbálně ani jinak najevo úmysl usmrtit poškozeného a způsob vedení útoku, tj. rychlost vozu a další okolnosti útoků nebyly způsobilé smrtelný následek vyvolat. Nejvyšší soud v souladu s provedeným dokazováním konstatuje, že odvolací soud zcela upozadil závěry znalkyně MUDr. Lenky Zátopkové, Ph.D., že v případě, že by došlo k najetí předmětného automobilu na tělo poškozeného, resp. k jeho přejetí koly po jeho dopadu před předmětný automobil, pak by mohlo dojít ke vzniku rozsáhlého až devastujícího zhmoždění kůže a vnitřních orgánů. Oba výše uvedené úrazové mechanismy jsou ze soudnělékařského hlediska mechanismy způsobilé ke vzniku život ohrožujících a smrtících poranění, a to zejména v případě, je-li „zraňujícím nástrojem“ aktivně řízený jedoucí osobní automobil.

28. Na základě výše uvedených skutečností se proto nelze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, který kvalifikoval jednání obviněného jednak jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, o čemž není sporu, ale také jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud opakuje, že ani popsané jednání obviněného, při němž úderem dřevěnou násadou způsobil poškozenému poranění levého ramene, nedosáhlo dle výsledku znaleckého dokazování takové intenzity, aby mohlo být vedeno úmyslem způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedené okolnosti tak vylučují jednání obviněného posoudit jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle zmíněného ustanovení, jak dovodil odvolací soud.

29. Nejvyšší soud pro úplnost poukazuje na skutečnost, že odvolací soud neznámo proč vypustil z popisu skutku skutková zjištění, ze kterých vycházely právní závěry soudu prvního stupně o spáchání pokusu zločinu vraždy, konkrétně že obviněný za použití zbraně (osobního motorového vozidla) ve směru k poškozenému neustále zvyšoval rychlost jím řízeného vozidla, a následně do něj přední částí vozidla narazil, přičemž tímto jednáním mohla být poškozenému způsobena závažnější poranění či smrt.

30. Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání nejvyšší státní zástupkyně v dospěl k názoru, že postupem soudu druhého stupně byly naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Proto Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 8 To 5/2025, v celém rozsahu, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

31. Věc se tak vrací do stadia, kdy Vrchní soud v Praze bude muset znovu rozhodnout ohledně jednání obviněného. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Musí postupovat v souladu s procesními ustanoveními trestního řádu o způsobu rozhodování o opravném prostředku.

32. Jelikož byl zrušen rovněž výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 8 To 5/2025, který obviněný v současné době vykonává, muselo být zároveň rozhodováno o vazbě podle § 265l odst. 4 tr. ř. Nejvyšší soud musel posoudit, zda v uvedené věci existují důvody vazby ve smyslu § 67 písm. a) až c) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 7 Tdo 832/2015).

33. Jak již bylo naznačeno, podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v dané věci) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Citované ustanovení lze analogicky vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, protože Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, a takto pozbyl v důsledku uvedeného právní moci i vykonatelnosti výrok o trestu z tohoto rozsudku a v příslušném výkonu trestu na dovolateli nelze pokračovat. Protože Nejvyšší soud podle § 265l odst. 4, věta poslední, tr. ř. při rozhodování o vazbě ustanovení o vazebním zasedání neužije, vyzval obviněného a jeho obhájce písemně, aby se vyjádřili k případným vazebním důvodům. Obviněný na výzvu reagoval přípisem, ve kterém sdělil, že pro případ, že by dovolací soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, by měl být propuštěn na svobodu. Obviněný žádá, aby nebyl v případném dalším trestním řízení stíhán vazebně. V případě zrušení napadeného rozsudku a propuštění obviněného na svobodu by se zdržoval v místě svého trvalého bydliště, koneckonců by nad ním bylo možno stanovit i dohled probační a mediační služby. Obviněný proto navrhuje, aby v případě zrušení dovolání napadeného rozsudku byl dále trestně stíhán na svobodě, a to z důvodu, že dle něj není dán žádný z vazebních důvodů podle § 67 tr. ř.

34. Obviněný byl v dané věci v řízení před soudy nižších stupňů (viz usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 2 Nt 1602/2024) ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. a) a c) tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že citované důvody vazby u obviněného nadále trvají, neboť obviněnému hrozí vysoký trest, a to trest odnětí svobody v sazbě 10 až 18 let. Obviněný je tak i po zrušení pravomocného rozsudku ohrožen citelným trestem, jehož délka sama o sobě možnou obavu, že obviněný v případě ponechání na svobodě, uprchne a bude se skrývat, aby se následně výkonu trestu vyhnul, neboť, jak již bylo naznačeno, jednání obviněného nese znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, ukončeného ve stadiu pokusu dle § 21 tr. zákoníku, přičemž nelze pominout, že Vrchní soud v Praze bude ukládat úhrnný trest odnětí svobody rovněž pro zbylé dva přečiny. U obviněného také hrozí obava, že dokoná, nebo bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. To plyne z charakteru spáchané trestné činnosti, kdy se jedná o násilnou gradující trestnou činnost se zvyšující se nebezpečností. Obviněným spáchané jednání je tak vyvrcholením různorodé trestné činnosti, spáchané obviněným v posledních letech, kdy šlo zejména o přestupky proti veřejnému pořádku. Lze proto učinit závěr, že by se mohl dopustit další násilné trestné činnosti.

35. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud rozhodl tak, že se obviněný z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) tr. ř. bere do vazby, protože z jeho jednání a dalších shora uvedených skutečností plyne důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména hrozí-li mu vysoký trest a také z důvodu, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, přičemž nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.

36. Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 7. 2025

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu