4 Tdo 618/2025-818
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný A. C., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 12 To 248/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 46/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 1 T 46/2024, byl obviněný A. C. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„v přesně nezjištěné době od 21:45 hodin dne 30. 9. 2023 do 01:45 hodin dne 1. 10.2023 v domě stojícím na pozemku parcelní číslo XY, v ulici XY, v obci XY, okres Praha – XY, poté, co se na ulici v obci XY náhodně seznámil s poškozenou S. E., a pozval ji k sobě domů na výše uvedenou adresu, kde spolu nejprve seděli v pokoji u stolu a popíjeli alkoholické nápoje, a poté, co mu poškozená sdělila, že již chce odejít, poškozené odpověděl, že nikam nepůjde a začal být verbálně i fyzicky agresivní, se záměrem donutit poškozenou k pohlavnímu styku za účelem vlastního sexuálního uspokojení, poškozenou napadl tak, že se k ní přes stůl naklonil, chytil ji rukou zespoda za bradu, přitáhl si ji k sobě, rozepnul si kalhoty a vložil jí svůj penis do úst, a poté co poškozená odmítla pokračovat v orálním pohlavním styku, poškozenou odvedl do koupelny, kde ji udeřil pěstí rukou do obličeje až ztratila vědomí a probrala se ve vaně, následně poškozenou za vlasy vytáhl z vany, a vláčel ji z koupelny zpět do pokoje, přičemž na poškozenou stále křičel, že ho bude poslouchat, při tom s poškozenou udeřil o zeď, ačkoliv jej poškozená prosila, aby ji nechal být a bránila se, načež ji v pokoji položil zády na postel a sundal si kalhoty, přičemž poškozená se z obavy o svůj život přestala aktivně bránit, následně na poškozenou nalehl, pravou rukou ji dlaní držel pod krkem a levou rukou jí silně mačkal ňadra, načež vnikl svým penisem do její pochvy a vykonal na ní vaginální soulož, přičemž poškozená S. E. utrpěla v důsledku popsaného násilí zranění spočívající zejména v podkožním krevním výronu pod levým okem, podkožním krevním výronu na obou stranách nosu, na kořeni nosu a ve spodní části brady, podkožním krevním výronu na vnitřní straně pravé paže a v dolní části pravého předloktí, podkožních krevních výronech na vnitřní a zevní straně levého předloktí a oděrce vzhledu škrábanců na levém předloktí, podkožním krevním výronu na pravém rameni, oděrce pod pravou lopatkou, podkožním krevním výronu na pravém prsu pod bradavkou a oděrce vzhledu škrábance nad pravým prsem, podkožním krevním výronu pod levým prsem, oděrce uprostřed zad, oděrce vzhledu škrábance nad horní částí pravé hýždě a ve spodní části levé hýždě, třech podkožních krevních výronech na vnitřní straně pravého stehna a jednom na zevní straně stehna, čtyřech podkožních krevních výronech na vnitřní straně levého stehna a jednom na zevní straně levého stehna“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky v trvání 7 let.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 47114975, částku ve výši 7 087 Kč.
4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené S. E., na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 300 000 Kč spolu s úrokem z prodlení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla se zbytkem nároku poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 1 T 46/2024, podal obviněný A. C. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 12 To 248/2024, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
6. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 12 To 248/2024, podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Obviněný v dovolání zrekapituloval dosavadní vývoj věci a namítá porušení zásady in dubio pro reo dané tím, že soudy „i přes rozporné a nejednoznačné důkazy“ konstatovaly jeho vinu namísto toho, aby rozhodly v jeho prospěch o zproštění obžaloby. Dále uvedl, že stěžejním přímým důkazem jsou vzájemně rozporné výpovědi poškozené a obviněného. V případech, kdy proti sobě stojí verze obviněného a poškozené, měly být výpovědi důkladně hodnoceny na základě své důvěryhodnosti. Z materiálů ve spise vyplývá, že poškozená byla v době incidentu silně ovlivněna alkoholem. Soud se však nezabýval tím, jak spolehlivá může být výpověď osoby, která byla v inkriminovanou dobu ve značné opilosti. Dále upozorňuje na nedostatečné hodnocení výpovědí svědků, logické nesrovnalosti v dokazování a skutkových zjištěních, nevěrohodnost výpovědi poškozené, zaujatost v hodnocení důkazů proti obviněnému a absenci pečlivosti soudů, která je v případech „tvrzení proti tvrzení“ nezbytná. Zvlášť pak obviněný poukazuje na absenci objektivních usvědčujících důkazů v podobě biologických stop, když nebylo zjištěno sperma obviněného, ani nebylo možné stanovit relevantní profil jeho DNA, což podporuje jeho obhajobu, že k žádnému pohlavnímu styku nedošlo.
8. Dále obviněný namítá vadu opomenutých důkazů, neboť v trestním řízení byly opomenuty výpovědi svědků, které mohly zásadně zpochybnit věrohodnost tvrzení poškozené. Konkrétně se jedná o výpověď taxikáře, který poškozenou bezprostředně po události vezl domů. Přestože šlo o klíčového svědka, jeho výslech byl soudem prvního stupně odmítnut, aniž by to bylo náležitě odůvodněno. Obhajoba má za to, že tímto postupem došlo k porušení práva na obhajobu a zásady spravedlivého procesu.
9. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 1 T 46/2024, a aby věc vrátil Okresnímu soudu Praha-západ k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby sám obviněného zprostil obžaloby.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, nicméně soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání.
11. Rovněž konstatoval, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky stanovené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Zcela správně zde soudy vycházely z usvědčujících důkazů v podobě výpovědi přímé svědkyně – poškozené, která není izolovaná, nýbrž ji velice dobře doplňují výpovědi svědků E., P. či D., lékařské zprávy a zejména závěry znaleckého zkoumání z několik expertních oborů. Věrohodnost poškozené soudy pečlivě vyhodnotily a stejně pečlivě a správně byla označena za nevěrohodnou výpověď obviněného. Neexistují žádné indicie, které by snad nasvědčovaly tomu, že by si poškozená zlovolně vymýšlela. Jestliže skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech oporu, což v řešeném případě jednoznačně mají, nelze dovodit zjevné rozpory ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Dále uvedl, že nelze přisvědčit obviněnému, pokud naznačuje vadu opomenutých důkazů, neboť z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá, že důkazní návrhy nebyly přehlédnuty, byly naopak jako nadbytečné, resp. procesně nepřípustné, zamítnuty. Soudy tudíž v tomto směru nepochybily. Jestliže obviněný v dovolání výslovně zmiňuje jako opomenuté „znalecké zkoumání sexuologického stavu obviněného“ s tím, že to soudy „odmítly provést“, pak odkázal na str. 9 protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 9. 2024, ze které vyplývá, že žádný takový důkazní návrh nebyl učiněn, kdy z citovaného protokolu ve spojení s bodem 13 rozsudku okresního soudu lze navíc dovodit, že takovýto posudek k důkazu proveden byl.
13. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
16. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
17. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
18. Pokud jde o skutkové námitky, kterými obviněný namítá nevěrohodnost poškozené a její verze toho, co se dané noci odehrálo v předmětném domě v obci XY, Nejvyšší soud je nucen nejprve v obecnosti upozornit na to, že zakotvením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo ani po 1. 1. 2022 k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestal jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“.
Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr.
ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). O takovou situaci se i nadále jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).
19. Z právě uvedeného vyplývá, že hodnocení věrohodnosti vyslechnutého svědka (poškozené) se nemůže stát předmětem přezkumu v dovolacím řízení. Je tomu tak proto, že hodnocení věrohodnosti svědka s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti náleží výlučně tomu orgánu činnému v trestním řízení, který výslech daného svědka provedl. Skutečnost, že soud prvního stupně hodnotil věrohodnost poškozené způsobem, který neodpovídá představám obviněného, pokud dostál požadavkům volného hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, proto nemůže založit zjevný rozpor učiněných skutkových zjištění s těmito důkazy ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021).
20. Nejvyšší soud po prostudování důvodů, které soudy nižších stupňů vedly k závěru o vině obviněného, konstatuje, že soudy činné v této trestní věci svým povinnostem, pokud jde o volné hodnocení provedených důkazů, dostály. Zdůraznily přitom, že výpověď poškozené je konstantní a že nebyla zjištěna žádná motivace poškozené křivě obvinit obviněného. Je zřejmé, že soudy nižších stupňů se obhajobou obviněného řádně zabývaly, a pokud ji neakceptovaly, své úvahy, kterými byly vedeny, náležitým způsobem vyjádřily v písemném vyhotovení obou rozhodnutí.
Je skutečností, že ačkoliv výpověď poškozené představuje jediný přímý usvědčující důkaz proti obviněnému (což je však pro tento typ trestné činnosti charakteristické), neznamená to, že jde o situaci tvrzení proti tvrzení. Věrohodnost poškozené je totiž posilována důkazy nepřímé povahy, které umožňují přiklonit se k její verzi skutkového děje na úkor verze obviněného, která naopak není podporována žádnými nepřímými důkazy. Hodnocení těchto okolností je právem soudu, který podle § 2 odst. 6 tr. ř.
hodnotí provedené důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Postup soudu prvního stupně náležitým způsobem přezkoumal soud odvolací, který se s jeho závěry ztotožnil. Nejvyšší soud, který je s ohledem na povahu dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů pouze omezeně (viz výše), pak konstatuje, že rozhodná skutková zjištění, ze kterých soudy vycházely, netrpí vadou zjevného rozporu s obsahem provedených důkazů, která by mohla založit výjimečný zásah dovolacího soudu.
Pokud jde o zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného), které se obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dovolává, je možno uvést, že tato zásada se uplatní pouze tehdy, jestliže mají soudy, které hodnotí provedené důkazy, důvodné pochybnosti o vině obviněného. Vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů takové pochybnosti neměly, přičemž své závěry přesvědčivým způsobem promítly do odůvodnění svých rozhodnutí, která splňují požadavky vyplývající z § 125 odst. 1 tr. ř., nepřichází aplikace této zásady v úvahu.
Z uvedeného důvodu lze akceptovat i to, že nebyly pro nadbytečnost provedeny další obviněným navrhované důkazy.
21. Soudy, především soud prvního stupně, tedy nepochybily, pokud vzaly za základ svých zjištění výpověď poškozené. Ta v podstatných okolnostech koresponduje zejména s výpovědí svědka T. E. a svědka P. Č. Svědek T. E. uvedl, že mu v jednu hodinu ráno poškozená psala, že na ni někdo zaútočil a následně mu vypověděla průběh skutkového děje bezprostředně po činu, přičemž průběh incidentu popisovala stále shodně. O napadení ve vaně se poškozená zmínila i svědku R. D., který ji vezl z místa činu domů. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, vypracovaného MUDr. Vlastimilem Tichým a Mgr. Denisou Dokulilovou, k osobě poškozené vyplývá, že nebylo prokázáno žádné duševní onemocnění, které by mohlo vést ke zkreslení výpovědi nebo pozměnění paměťové stopy a nebyla nenalezena ani žádná další zjištění, která by vedla k pochybnostem o obecné věrohodnosti poškozené. V rámci znaleckého zkoumání nebyl zjištěn motiv, pro který by poškozená mohla mluvit nepravdu. Výpověď poškozené byla konzistentní, obsahově se plně shodovala s již podanými výpověďmi, zapadala do kontextu, měla logickou strukturu. Ze znaleckého zkoumání poškozené dále vyplynulo, že se u poškozené v důsledku utrpěného traumatu vyvinula porucha přizpůsobení (adaptace). Souhlasit lze i se závěry soudů nižších stupňů ohledně absence stop násilí v oblasti vnějšího i vnitřního genitálu poškozené, že i tato skutečnost koresponduje s výpovědí poškozené, která popsala, že v určitém okamžiku se podvolila násilí ze strany obviněného a souloži se již aktivně nebránila.
22. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě, lze podřadit námitku obviněného, kterou brojil proti tomu, že byly opomenuty výpovědi svědků, konkrétně výpověď taxikáře, který poškozenou bezprostředně po události vezl domů, a dále nebylo provedeno znalecké zkoumání sexuologického stavu obviněného.
23. Ohledně této námitky Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že svědek R. D., který vezl poškozenou v noci ze dne 30. 9. 2023 na 1. 10. 2023 ze XY do Prahy, byl v hlavním líčení dne 18. 9. 2024 (č. l. 625) vyslechnut, přičemž vypověděl, že mu cestou poškozená říkala něco o vaně, že se někde rvala a někdo ji shodil ze schodů. Pokud obviněný v dovolání dále uvedl jako opomenuté „znalecké zkoumání sexuologického stavu obviněného“, lze se ztotožnit s názorem státního zástupce uvedeným v jeho vyjádření, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 9. 2024 ve spojení s bodem 13 rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný provedení tohoto důkazu nenavrhl, navíc takový posudek k důkazu proveden byl (č. l. 627).
24. V této souvislosti je nutno konstatovat, že oba soudy ve věci činné se návrhy obviněného na doplnění dokazování zabývaly, přičemž ve svých rozhodnutích dostatečně odůvodnily, proč navrhované důkazy nerealizovaly (soud prvního stupně v bodu 32 svého rozhodnutí a soud odvolací v bodu 17). Okresní soud především shledal navržené důkazy nadbytečnými, neboť soud měl skutkový stav prokázaný v dostatečném rozsahu na základě již provedených důkazů a dále uvedl, že navrhované úřední záznamy nelze provést jako důkazy ve vztahu k obsahu výpovědí osob tam zachycených.
25. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněnému dovolacímu důvodu, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti mu sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, která by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 7. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu