4 Tdo 648/2025

4 Tdo 648/2025-426

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovolání obviněné M. H. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. 5 To 57/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 129/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2. 12. 2024, sp. zn. 13 T 129/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) byla obviněná M. H. (dále jen „obviněná, popř. „dovolatelka“) spolu se spoluobviněným J. F. uznána vinnou přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se podle skutkových zjištění dopustili tím, že:

společně v období nejméně od července 2022 do 13. září 2023 zejména o víkendech, neboť nezletilí chlapci nastoupili dne 30. 9. 2022 do Základní školy XY, kde byli přes týden na internátu, v bytě na adrese XY vědomě řádně nevychovávali v souladu se základními zásadami občanské společnosti nezletilé chlapce AAAAA (pseudonym), a BBBBB (pseudonym), polorodé bratry obžalované M. H., kteří jí byli nejprve rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 4. 4. 2018, č. j. 10 P 32/2015-163, v právní moci dne 13. 5. 2018, a následně rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 11. 2022, č. j. 99 P 248/2020-255, v právní moci dne 15. 1. 2023, svěřeni do pěstounské péče, když nezletilé chlapce závažným způsobem zanedbávali, nezajistili jim příznivé výchovné prostředí, opakovaně je v blíže nezjištěných případech bezdůvodně slovně napadali a nepřiměřeně fyzicky trestali, dávky pěstounské péče a zaopatřovací příspěvky zneužívali převážně pro svůj prospěch obzvlášť v souvislosti s nadměrnou konzumací alkoholu, a to zejména tím, že nezletilé chlapce ponechávali bez dozoru a výchovného vedení, aniž by jim byly zajištěny jejich základní potřeby, nezajímali se, kde a s kým tráví svůj volný čas, projevovali vůči nim citově chladný přístup, kdy nezletilí chlapci často pobývali u svých sousedů, kde dostávali i najíst, protože měli hlad, doma na ně obžalovaná H. s obžalovaným F. křičeli, když si chtěli vzít jídlo z lednice, křičeli na ně často skrze maličkosti, i proto, že byli hluční při hrách přiměřeně jejich věku, nezletilým chlapcům slovně nadávali a označovali je urážlivými výrazy, a to včetně nevhodných vulgárních urážek, obžalovaná H. je především nazývala "parchanti, debilové", obžalovaný F. "čuráci", dále obžalovaná H. nezletilé chlapce opakovaně z různých malicherných důvodů štípala na rukou a obžalovaný F. je nepřiměřeně fyzicky trestal různými údery, vařečkou, nabíjecím kabelem, a v jednom případě dal nezletilému BBBBB na krk obojek na psa a za vodítko ho táhl k miskám pro psa a říkal mu, aby jedl jako pes, když nechce poslouchat, a na Vánoce roku 2022 nezletilého AAAAA udeřil do obličeje, až mu tekla krev z nosu, přičemž nepřiměřené fyzické trestání ze strany obžalované H. a obžalovaného F. nezletilým chlapcům způsobovalo bolestivost zasažených míst a různá zranění, ať už v podobě podlitin či otisků nehtů na pažích, kdy vzhledem k neúnosné situaci v domácnosti a ohrožujícímu prostředí, ve kterém nezletilí chlapci žili, byli dne 13. 9. 2023 na základě předběžného opatření Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. 9. 2023, č. j. 3 Nc 5305/2023-16 umístěni do péče Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc XY.

2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně obviněné podle § 201 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Pro výkon uloženého trestu zařadil obviněnou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Spoluobviněnému J. F. pak uložil podle § 201 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců. I tohoto obviněného pro výkon uloženého trestu zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.

3. Dále rozhodl, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. jsou oba obvinění povinni společně a nerozdílně zaplatit poškozeným AAAAA a BBBBB, každému nemajetkovou újmu v penězích ve výši 75 000 Kč.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala za obviněnou odvolání K. L., sestra obviněné, směřující do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání do výroku o vině a trestu také podal obviněný J. F.. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) tak, že usnesením ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. 5 To 57/2025, obě podaná odvolání jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. 5 To 57/2025, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. c), g), h) a m) tr. ř.

6. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolatelka

uvedla, že brojí proti napadenému usnesení odvolacího soudu co do celku, neboť má za to, že v řízení neměla obhájce, ačkoliv ho podle zákona mít měla. Namítá, že nebylo řádně rozhodnuto o její žádosti na přiznání bezplatné obhajoby a v důsledku toho jí bylo odepřeno právo na obhajobu obhájcem ve smyslu § 33 odst. 4 tr. ř. Takovým postupem bylo zároveň porušeno její právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako „Listina“), jakož i právo na právní pomoc garantované v čl.

37 odst. 2 Listiny. V tomto kontextu obviněná odůvodnila svou námitku tím, že zaslala Okresnímu státnímu zastupitelství v Jihlavě prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce ke dni 18. 10. 2025. V podání rozvedla své majetkové poměry (viz č. l. 278) za tím účelem, aby jí byla přiznána bezplatná obhajoba, resp. obhajoba za sníženou odměnu a v návaznosti na to jí tak byl ustanoven obhájce ve smyslu § 33 odst. 4 tr. ř. Akcentuje, že předmětné podání bylo postoupeno soudu prvního stupně, který jí zaslal výzvu k upřesnění, proč učinila předmětné podání.

Namítá, že z předmětné dodejky ovšem není patrno, zda zásilku vůbec obdržela, když tato měla být vhozena do schránky. Není tedy zřejmé, zda zásilku vůbec obdržela a soud prvního stupně se jí na to, zda výzvu obdržela vůbec nedotázal. Připouští, že se soud druhého stupně s touto námitkou v bodě 8 svého odůvodnění vypořádal. Se zdůvodněním soudu druhého stupně se ovšem neztotožňuje a namítá, že soud rezignoval na to, aby se řádně zabýval podstatou jejího podání. Podání je totiž nezbytné vykládat podle obsahu.

K této námitce ještě dodává, že z důvodu neznalosti konkrétních právních norem nemohla vědět, že současně se zaslaným formulářem měla učinit i další podání – „žádost o přiznání bezplatné obhajoby“ a znovu dodává, že se domnívá, že jí mělo být nalézacím soudem vyhověno a měl jí být ustanoven obhájce. Podle jejího názoru měl přinejmenším o její žádosti rozhodnout. Navíc má za to, že v úvahu přicházela i aplikace § 36 odst. 2 tr. ř., neboť z jejího nestandardního vystupování byla zřejmá potřeba jí obhájce ustanovit.

Na závěr této dovolací argumentace uvádí, že ačkoli si je vědoma, že podstata tohoto dovolacího důvodu míří na situace, kdy obviněnému nebyl ustanoven obhájce, ačkoliv zde existovaly důvody nutné obhajoby, tak má za to, že je lze aplikovat i na její případ, a to ve spojení s porušením jejích základních práv.

7. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná namítá, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Považuje totiž rozsudek nalézacího soudu za nepřezkoumatelný, strohý a nedostatečný a důsledky této nepřezkoumatelnosti zasáhly i do korektnosti napadeného usnesení. Je toho názoru, že z rozsudku nalézacího soudu nejsou patrny konkrétní základní úvahy a zjištění, která vedla k jejímu odsouzení, když není patrno, co vzal nalézací soud za prokázané z toho kterého důkazního prostředku. Zároveň absentují právní úvahy o tom, z čeho nalézací soud dovozuje naplnění skutkové podstaty žalovaného trestného činu. Obviněná odkazuje na body 3, 5 a 6 rozsudku nalézacího soudu, ve kterém jsou uvedena souhrnná zjištění, ale chybí popis konkrétních skutečností, ze kterých by byly důkazní prostředky za prokázané, z čehož obviněná zpochybňuje jejich správnost či úplnost. Zároveň odkazuje na pasáž z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, který byl vydán v civilním řízení, ale jeho závěry přisuzuje i na tuto věc v trestním řízení: „Nepřezkoumatelný je ten rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi.“ Nadto dodává, že ani odvolací soud se ve svém odůvodnění nevypořádal s tím, kterými konkrétními skutečnostmi dovozuje, že jejím jednáním měla být naplněna skutková podstata zvoleného trestného činu, ať již v základní či kvalifikované skutkové podstatě trestného činu. V souvislosti s tím obviněná ještě cituje pasáž z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 5 Tdo 88/2019, jelikož se domnívá, že uvedené rozhodnutí je použitelné na projednávanou věc pro totožnost pochybení v postupu soudů nižších stupňů. Shora popsanými okolnostmi případu má za to, že odůvodněními soudů nižších stupňů bylo porušeno právo na spravedlivý proces.

8. Obviněná rovněž tvrdí, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces v tom ohledu, že pokřiveně vnímá možnosti odvolacího soudu stran kvality a kvantity přezkumu skutkových zjištění nalézacího soudu (viz odkaz na bod 7 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Má za to, že odkaz odvolacího soudu na omezené možnosti při přezkumu skutkových zjištění znamená, že odvolací soud při hodnocení správnosti skutkových zjištění nalézacího soudu aplikoval mírnější kritéria, čímž zasahuje do jejího práva na spravedlivý proces. Ačkoliv si je obviněná vědoma toho, že koncepce dovolacího řízení nespočívá na provádění přezkumu skutkových zjištění, přesto má za to, že toto pochybení lze rovněž podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti rovněž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022.

9. Dále obviněná ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu poukazuje na závěry soudů nižších stupňů stran zanedbání výživy poškozených, kteří měli mít hlad. Tento závěr je ovšem v rozporu s výpovědí samotného poškozeného AAAAA. Ten uvádí, že „jídlo vařili oba, občas měl hlad, ale v lednici bylo dost jídla a když tam nic nebylo, tak jeli nakoupit“. I svědek B. H. C. uvedl, že u něj nakupovali a že je mu známa skutečnost, že větší nákupy měly být realizovány v prodejně Penny market v XY.

10. Další tvrzený rozpor spatřuje obviněná v tom, že měla poškozené zanedbávat, nezajistit jim příznivé výchovné prostředí a dávky pěstounské péče zneužívat ve svůj prospěch, nechávat poškozené bez dozoru a projevovat vůči nim citově chladný přístup a označovat je hanlivými výrazy a nepřiměřeně je fyzicky trestat. Předně ve vztahu k těmto tvrzením namítá, že není zřejmé, z jakých důkazních prostředků vzaly soudy nižších stupňů tato zjištění za prokázaná. Dále konstatuje, že musí být skutkový stav věci řádně zjištěn a musí jasně vyplývat, z čeho takové závěry byly učiněny. Proto považuje rozhodnutí soudů nižších stupňů za nepřezkoumatelná co do rozhodných skutkových zjištění, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces.

11. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatelka uvádí, že napadené usnesení, stejně jako rozsudek nalézacího soudu, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Následně akcentuje, jakým přečinem byla uznána vinnou a v čem spočívá naplnění dané skutkové podstaty. Podle jejího tvrzení jednání popsané ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nedosahuje takové intenzity a není svojí povahou takové, aby odůvodňovalo závěr o naplnění všech znaků předmětného přečinu. Zdůrazňuje, že ve skutkové větě je shrnuto jednání, kterého se měla dopouštět jak ona sama, tak spoluobviněný, jehož jednání bylo svojí povahou závažnější. Akcentuje, že soudy měly ve svých úvahách oddělit jednání každého z nich, když nebyli uznáni vinnými spolupachatelstvím na předmětném přečinu. Jejich jednání byla samostatná a nelze je klást k tíži jednání druhého ze spoluobviněných.

12. V neposlední řadě k tomuto dovolacímu důvodu dodává, že nelze pominout ani sociální situaci v rodině, kdy je potřeba přihlížet k tomu, že každá rodina žije individuálním způsobem, a proto sociální úroveň a prostředí se mohou lišit a mít různé podoby. Nelze tak srovnávat a posuzovat stav s ideálním rodinným prostředím.

13. Obviněná v rámci svého dovolání [i přes neuvedení dovolacího důvodu směřujícího do nepřiměřenosti trestu – pozn. NS] rovněž namítá, že jí byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Připouští, že si je vědoma omezeného přezkumu přiměřenosti uloženého trestu, když ovšem v tomto směru odkazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu či Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, či nález Ústavního soudu ze 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/19). Obviněná je přesvědčena o tom, že jí měl být i přes všechna zjištění učiněná soudy nižších stupňů uložen trest jiný než nepodmíněný trest odnětí svobody. V tomto směru zdůrazňuje, že byla v minulosti pouze jednou odsouzena a že toto odsouzení je již zahlazeno. Nebylo také vzato v úvahu, že její jednání bylo do značné míry ovlivněno působením osoby spoluobviněného, jak i uvádí někteří svědci a bylo by možno uvažovat o polehčující okolnosti ve smyslu § 41 písm. c) tr. zákoníku.

14. Současně podává obviněná podnět, aby předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon napadeného usnesení, a to až do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Rovněž činí podnět předsedovi senátu nalézacího soudu ve smyslu § 265h tr. ř., aby předložil bez zbytečného odkladu spisy s příslušným návrhem na přerušení výkonu rozhodnutí na takový postup Nejvyššímu soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. o odložení výkonu trestu odnětí svobody, který jí byl uložen, a to do doby rozhodnutí o podaném dovolání.

15. V závěru podaného dovolání obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek nalézacího soudu, a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

16. K podanému dovolání obviněné se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření ze dne 27. 6. 2025, sp. zn. 1 NZO 470/2025. Nejprve zrekapitulovala řízení před soudy nižších stupňů a uplatněné dovolací důvody, včetně zvolené dovolací argumentace, kterou sumarizovala. Následně se zaměřila na předpoklady uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a rozvedla, v jakých případech je tento dovolací důvod uplatnitelný, pokud obviněný obhájce v řízení neměl, ačkoliv ho mít měl. Zmiňuje, že porušení tohoto práva představuje závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně akcentuje, že dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je užší, protože se nejedná o jakékoliv porušení práva na obhajobu, tento dovolací důvod je dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 870/2006). Lze dovodit, že tento dovolací důvod směřuje primárně na případy, kdy došlo k porušení o ustanovení o nutné obhajobě (viz např. § 36 a násl. tr. ř.).

17. Dovolací námitku obviněné stran toho, že nalézací soud měl přistoupit k přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, ať už na základě jí zaslaného prohlášení o majetku nebo z titulu § 36 odst. 2 tr. ř., neshledává státní zástupkyně jako důvodnou, neboť nalézací soud postupoval v souladu se zákonem a přiměřeně reagoval na podněty obviněné, stejně tak jako odvolací soud se řádně zabýval a vypořádal s touto námitkou v bodě 8 svého odůvodnění. Skutečnost, že dovolatelka nereagovala na výzvu soudu a neuplatnila požadavek na bezplatnou obhajobu ani při hlavním líčení, nelze přičítat k tíži soudu. Nadto nelze přehlédnout, že tuto argumentaci nelze pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podřadit. Státní zástupkyně má za to, že pod tento zvolený dovolací důvod by bylo možno podřadit toliko námitku, podle níž měla být zastoupena v řízení obhájcem s odkazem na § 36 odst. 2 tr. ř. Tuto námitku ovšem uplatňuje obviněná toliko okrajově a tato námitka se s ohledem na fázi řízení jeví jako ryze účelová. Navíc pouhá nestandardní forma podání či absence reakce na výzvy soudu tento důvod nezakládá, když v průběhu řízení nebyly zjištěny okolnosti, které by svědčily o potřebě ustanovit obhájce ať už z důvodů duševních či tělesných vad dovolatelky.

18. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se státní zástupkyně neztotožnila s tvrzením dovolatelky ohledně nepřezkoumatelnosti rozsudku nalézacího soudu. Akcentuje skutečnost, že těžiště dokazování náleží nalézacímu soudu, který disponuje nejvhodnějšími prostředky pro hodnocení důkazů s ohledem na uplatnění zásad bezprostřednosti a ústnosti. Dále připomíná, že přezkum skutkových zjištění soudy vyšších stupňů je přípustný jen ve výjimečných případech, přičemž by tím nemělo být nahrazováno hlavní líčení. Argumentaci dovolatelky ohledně nedostatečného vypořádání důkazů považuje za nepřiléhavou, protože se nalézací soud jednotlivým důkazům věnoval ve vzájemných souvislostech a postupoval podle § 2 odst. 6 tr. ř., byť připouští, že jeho rozhodnutí je stručnější. Závěrem k tomuto dovolacímu důvodu uvedla, že ani odvolací soud nepřekročil své zákonné kompetence, když důkazy přezkoumal a ztotožnil se s provedeným hodnocením nalézacího soudu.

19. Státní zástupkyně dále rozporuje tvrzení dovolatelky, která uvádí, že odvolací soud nepostupoval správně, když vyjádřil přesvědčení, že hodnocení důkazů je výhradním právem nalézacího soudu, přičemž odvolací soud není oprávněn do tohoto hodnocení zasahovat. Předně nepovažuje odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022 za přiléhavý. Akcentuje, že ačkoliv odvolací soud připustil tezi o výlučném právu nalézacího soudu na hodnocení důkazů při dodržení zásad formální logiky, tak sám přesto zjevně k hodnocení důkazů přistoupil. Při jejich pečlivém zvážení dospěl k závěru, že skutková zjištění nebyla zatížena vadami a právo obviněné na přezkum tak nebylo porušeno. Argumentace dovolatelky, včetně odkazu na judikaturu, tedy neshledává jako přiléhavou. Námitky obviněné směřující proti skutkovým závěrům soudů stran jejich zjištění ohledně špatného zacházení s poškozenými představují podle státní zástupkyně pouhou odlišnou interpretaci důkazů, nikoli porušení zákonných zásad dokazování. Nadto zdůraznila, že soudy nižších stupňů důkazy hodnotily v souladu s jejich obsahem, nedopustily se jejich deformace ani nevybočily z mezí volného hodnocení podle § 2 odst. 6 tr. ř., a proto nejsou shledány důvody zakládající zásah dovolacího soudu.

20. Státní zástupkyně se neztotožnila ani s dalšími námitkami obviněné týkající se naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu, kdy dovolatelka je toho názoru, že její jednání nedosahovalo intenzity potřebné pro naplnění skutkové podstaty trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Akcentuje, že skutková zjištění prokázala dlouhodobé odpírání jídla, nepřiměřené tresty poškozeným, atmosféru strachu a zneužívání dětí jako zdroj financí. Z uvedených okolností dospěly soudy k jednoznačnému závěru o zavinění obviněné. S ohledem na závažnost jednání, nalézací soud dokonce zvažoval právní kvalifikaci jejich jednání jako týraní svěřené osoby či osoby žijící ve společném obydlí. Námitka obviněné tak nebyla podložena skutkovými okolnostmi a byla oprávněně zamítnuta.

21. Dále státní zástupkyně odmítla námitky dovolatelky směřující do výroku o trestu s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu netrpí vadami postihovanými dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť druh i výměra trestu odpovídají zákonným mezím. Uložený nepodmíněný trest byl podle ní řádně odůvodněn absencí polehčujících okolností a nulovou sebereflexí obviněné. Námitky dovolatelky tak nelze formálně podřadit pod žádný relevantní dovolací důvod a uložený trest nelze považovat za nepřiměřený.

22. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se státní zástupkyně vyjádřila tak, že ani tento nebyl naplněn. Zdůrazňuje, že tento dovolací důvod předpokládá buď nesplnění procesních podmínek pro rozhodnutí o odmítnutí opravného prostředku nebo existenci jiného relevantního dovolacího důvodu. Protože námitky obviněné neodpovídají žádnému ze zákonem stanovených důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c), g), h) tr. ř., nelze aplikovat ani § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Státní zástupkyně tedy považuje dovolání v této části za neopodstatněné.

23. Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Tato forma navrhovaného rozhodnutí pak činí bezpředmětným rovněž požadavek dovolatelky na přerušení výkonu trestu, neboť pro takové rozhodnutí nejsou splněny zákonné podmínky. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jí navrhovaného.

24. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněné k případné replice, kterou však do dne vydání tohoto rozhodnutí neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněné přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

25. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

26. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 27. Obviněná v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), g), h) a m) tr. ř.

28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněná neměla v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měla. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je poskytována ochrana a garance jednomu z nejdůležitějších procesních práv, totiž právu na obhajobu, zaručenému jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, tak na ústavní úrovni Listinou, resp. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, podle něhož má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru, nebo pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl obhájce poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; podle čl. 37 odst. 2 Listiny má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení. Tento dovolací důvod je svým obsahem užší, než je obecné právo obviněného na obhajobu, neboť nezahrnuje jakékoli porušení práva na obhajobu, ale toliko takové, kdy obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby, neměl v trestním řízení obhájce vůbec, anebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním [srov. rozhodnutí č. 23/2007-II. Sb. rozh. tr., přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17 pod č. T 413, věta 2, též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 23. 5. 2019 ve věci Doyle proti Irsku č. 51979/2017, § 79 až 103].

29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. se však může vázat i na nerespektování práva obhajoby obviněného v případech, kdy se o nutnou obhajobu ve smyslu § 36 tr. ř. nejedná, a to např. v situaci zrušení ustanovení obhájce, kterého soud ustanovil obviněnému na jeho žádost z důvodu přiznaného nároku na bezplatnou obhajobu (§ 33 odst. 2, 4 tr. ř.), jenž se neváže na existenci (zánik) důvodů nutné obhajoby (§ 36 a § 36a tr. ř.). Jestliže v této souvislosti byla postupem soudu obhájci znemožněna účast na jednání, v němž bylo učiněno i rozhodnutí ve věci samé (např. obhájce nebyl ani vyrozuměn o konání veřejného zasedání odvolacího soudu a nebyl mu přítomen), pak je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 53/2010 Sb. rozh. tr., obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1020/2009).

30. Ve smyslu těchto zásad se uvedený důvod může vztahovat i na situace mimo podmínky nutné obhajoby (§ 36, 36a tr. ř.), pokud by došlo k podstatnému porušení pravidel týkajících se nároku obviněného na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu podle § 33 odst. 2, odst. 4 tr. ř., a v důsledku toho obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, kdy i takové podstatné vady spočívající v porušení práva na obhajobu lze uplatňovat prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

30. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněnou, pro ni příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací tedy zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je

povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

32. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

33. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, že je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

34. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelky (obviněné), včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

35. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněné. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, ale především i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněné, jejichž prostřednictvím namítá porušení práva na obhajobu, tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, nesprávné právní posouzení věci uplatněným dovolacím důvodů částečně odpovídají, ale jsou zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

36. Nejvyšší soud se zřetelem na shora uvedená zákonná hlediska týkající se předpokladů naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. přistoupil k přezkoumání výhrad obviněné a posoudil jejich důvodnost. Dovolatelka fakticky naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že soud prvního stupně nerozhodl o jejím nároku na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu a že nepostupoval podle § 36 odst. 2 tr. ř. a neustanovil jí obhájce z toho důvodu, že vznikly pochybnosti o její schopnosti v předmětném řízení se náležitě hájit. Vzhledem k předpokladům naplnění tohoto uplatněného dovolacího důvodu lze mít za to, že námitky stran toho, že obviněné nebyl ustanoven obhájce z důvodů uvedených v § 36 odst. 2 tr. ř. jsou podřaditelné pod tento zvolený dovolací důvod, ale že jsou zjevně neopodstatněné. Pokud se týká námitky obviněné, že soudem nebylo rozhodnuto o jejím návrhu na přiznání nároku na obhajobu bezplatnou, tak tato námitka obecně není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, neboť skutečnost, že nebylo rozhodnuto o tomto návrhu by sama o sobě nemohla zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. , pokud by nebyla spojena s tím, že by se jednalo o podstatnou vadu řízení, zakládající porušení práva na obhajobu [článek 37 odst. 2, článek 40 odst. 3 Listiny (srov. bod 16 nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 22/2010)]. Jelikož ovšem obviněná v souvislosti s touto námitkou namítala porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a § 37 odst. 2 Listiny, Nejvyšší soud se předmětnou námitkou věcně zabýval a vypořádal se s ní.

37. Dovolací soud musí předně uvést, že námitka stran porušení práva na obhajobu spočívající v tom, že podle obviněné soudy nerozhodly o jejím návrhu na přiznání nároku na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu, byla uplatněna již v rámci odvolání, které podala její sestra K. L., v její prospěch. Předmětnou námitkou se odvolací soud následně zabýval a vypořádal se s ní (viz bod 8 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje.

38. Nad rámec úvah soudu druhého stupně považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Trestní řád rozlišuje ve vztahu k právu na obhajobu důvody nutné obhajoby, tedy situaci, kdy obviněný musí mít v konkrétním řízení obhájce (viz § 36 a § 36a tr. ř.), kdy v takovém případě, pokud si obhájce nezvolí, je mu tento ustanoven z moci úřední (§ 39 odst. 1 tr. ř). Pro jistou přesnost je třeba ovšem konstatovat, že jistou výjimku z tohoto pravidla upravuje § 36b odst. 1 tr. ř. Současně bez ohledu na skutečnost, zda jsou u obviněné dány důvody nutné obhajoby si může obviněná obhájce zvolit sama, popř. jí ho může zvolit i jiná osoba (viz § 37 odst. 1 tr. ř.). Zároveň ovšem může obviněná požádat o přiznání nároku na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu, aniž by byla tato možnost vázána na existenci důvodů nutné obhajoby (blíže viz § 33 odst. 2 tr. ř.) a pokud je jí nárok na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu přiznán, tak si následně obhájce zvolí sama a náklady obhajoby hradí plně stát či poměrnou část těchto nákladů v případě přiznání nároku na obhajobu za sníženou odměnu. Návrh na vydání takového rozhodnutí pak může podat obviněná, její obhájce i osoby uvedené v § 37 odst. 1 tr. ř. (§ 33 odst. 3 tr. ř.). Trestní řád v § 33 odst. 2, věta druhá, tr. ř. upravuje ovšem i možnost, aby o nároku na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu rozhodl předseda senátu a v přípravném řízení na základě návrhu státního zástupce soudce i bez takového návrhu (§ 33 odst. 3 tr. ř.), pokud shledá, že je to třeba k ochraně práv obviněné.

39. V předmětné věci spočívá dovolací argumentace na tvrzení, že soud prvního stupně nerozhodl o návrhu obviněné na přiznání nároku na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu. Tedy nikoliv na námitce, že by snad mělo být postupováno podle § 33 odst. 2, věta druhá, tr. ř. Nejvyšší soud předně považuje za vhodné uvést, že postup podle § 33 odst. 2, věta první, vyžaduje, aby návrh byl podán a to jak již bylo naznačeno, a to buď obviněnou, či jejím obhájcem nebo některou z osob uvedených v § 37 odst. 1 tr. ř. Samotný návrh pak nepochybně musí mít alespoň základní náležitosti podání, tedy musí z něho být zřejmé, kdo ho činí, které věci se týká a co sleduje, musí být podepsáno a datováno (blíže viz § 59 odst. 3 tr. ř.). Tyto nezbytné náležitosti podání obviněné v dané věci neobsahovalo, když se jednalo jen o vyplněný tiskopis bez nějakého uvedení, co přesně obviněná požaduje. Za této situace postupoval podle Nejvyššího soudu soud prvního stupně správně, pokud vyzval obviněnou k doplnění tohoto podání, zejména k tomu, aby se vyjádřila, co požaduje. Z pohledu postupu soudu prvního stupně je také třeba akcentovat, že tento výzvu vůči obviněné učinil bezprostředně poté, co mu bylo předmětné podání zasláno Okresním státním zastupitelstvím, kterému bylo doručeno obviněnou rovněž bez jakéhokoliv vysvětlení. Výzvu soud zaslal na adresu, kterou obviněná určila pro účely doručování v předmětné trestní věci (§ 63 odst. 2 tr. ř.).

40. Pokud obviněná namítá, že výzva jí byla vhozena do schránky, tak je třeba akcentovat, jak již bylo naznačeno, že výzva byla doručena na adresu, kterou určila obviněná jako adresu pro účely doručování v dané trestní věci a na které se prokazatelně zdržovala, když si zde v dané době mimo jiné i zcela bezproblémově převzala písemnost obsahující obžalobu, předvolání k hlavnímu líčení a další písemnosti týkající se nařízeného hlavního líčení. Jestliže pak obviněná na předmětnou výzvu nijak nereagovala, nelze její nečinnost klást k tíži soudu, když navíc mezi vhozením písemnosti obsahující předmětnou výzvu a konáním hlavního líčení uplynula dlouhá doba (skoro 1 měsíc), která umožňovala obviněné na výzvu reagovat a to např. přímo u hlavního líčení.

Zde je třeba akcentovat, že ani u hlavního líčení poté, co byla přednesena obžaloba a obviněná se vyjádřila k možnosti prohlásit vinu, a následně bylo přistoupeno k jejímu výslechu, přičemž obviněná se k věci velmi podrobně a rozsáhle vyjádřila, neuvedla ani nijak nenaznačila, že by snad požadovala, aby jí byl přiznán nárok na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu. Nadto je třeba uvést, že o možnosti zvolit si obhájce, včetně možnosti podat návrh na přiznání nároku na obhajobu bezplatnou byla obviněná poučena v rámci přípravného řízení, takže o této možnosti věděla a byla s ní seznámena.

Pokud obviněná namítá, že nemá právnické vzdělání, tak je třeba uvést, že poučení v rámci přípravného řízení je velmi podrobné a srozumitelné, kdy obviněná se vyjádřila, že tomuto porozuměla. V dané souvislosti nelze rovněž pominout, že i z obhajoby obviněné a jejího vyjádření v rámci hlavního líčení je zřejmé, že je schopna se velmi dobře orientovat ve věci, je také schopna komunikovat s úřady (např. komunikace s OSPOD), což nepochybně svědčí o tom, že poučení rozuměla. Nakonec skutečně nelze přehlédnout, že o přiznání nároku na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu nepožádala obviněná ani v řízení před odvolacím soudem, což nepochybně celou situaci dokresluje.

41. Navíc je třeba zdůraznit, že obviněné fakticky nic nebránilo v tom, aby si obhájce zvolila sama bez ohledu na to, zda soud rozhodne o jejím nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu. Rozhodnutí o přiznání nároku na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu se totiž může týkat jak obhájce, který již vykonává obhajobu obviněné, tak obhájce, kterého by si obviněná zvolala později (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 191/2009). Toto nakonec vyplývá i z dikce § 33 odst. 3 tr.

ř., ze kterého je zřejmé, že návrh na přiznání nároku na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu může podat i samotný obhájce obviněné, což bylo součástí poučení obviněné v přípravném řízení. Z pohledu povinnosti hradit náklady obhajoby je pak třeba uvést, že v případě následného přiznání nároku na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu se obhájci, kterého si obviněná zvolila ještě před přiznáním nároku na bezplatnou obhajobu, náleží – v případě, že by byl takový nárok obviněné přiznán – odměna a náhrada hotových výdajů zpravidla ode dne podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, kdy ovšem pokud bylo nutné, aby v zájmu zachování práva obviněné na právní pomoc a obhajobu činil obhájce určité úkony ještě před podáním takového návrhu, aby mu byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů i za tyto úkony, pokud byly učiněny v téže věci jako následné podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu a v časové souvislosti s ním (viz nález Ústavního soudu ze dne 22.

11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2295/16). Proto v dané věci k tvrzenému zásahu do práva na obhajobu nedošlo.

42. Obviněná dále namítá, že jí měl být obhájce ustanoven z důvodu podle § 36 odst. 2 tr. ř. Tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, jak již bylo konstatováno. Předně je třeba uvést, že ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř. upravuje důvody nutné obhajoby, kdy podle tohoto ustanovení obviněný musí mít obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.

Platí, že pochybnosti o způsobilosti náležitě se hájit mají zásadně vyplývat z tělesných nebo duševních vad obviněného. Konkrétně mohou vzniknout např. u obviněných, u nichž jejich duševní stav vyvolává v tomto směru pochybnosti (např. trpí některou duševní nemocí), dále u obviněných hluchých, hluchoněmých, němých, slepých, s vadami řeči nebo těžce nemocných (např. u osob s organickým onemocněním mozku, silným kornatěním apod.), u obviněných, kteří jsou po utrpěném úrazu v kómatu nebo v jiném obdobném stavu hospitalizováni v nemocnici, anebo u obviněných, kteří neumí číst nebo psát, apod. (srov. R 27/1977, R 65/1978).

Takovým důvodem může být i právní nebo skutková složitost projednávané trestní věci, okolnost, že obviněný nemá obhájce, ač spoluobviněný, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy prvního obviněného, má dva specializované obhájce atd. (ŠÁMAL, Pavel. § 36 [Důvody nutné obhajoby]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 446– 447.). V praxi se může jednat i o obviněné velmi vysokého věku (srov. R 28/2012), ale i např. o to, že obviněný není schopen verbální komunikace z důvodu určitého prodělaného onemocnění (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 25.

11. 2015, 6 Tdo 1231/2915). Naproti tomu samotná skutečnost, že se jedná o cizince, který nezná dostatečně český jazyk, nelze bez dalšího vyvozovat důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř., zvláště když obviněný např. pochází ze země, která kulturně, civilizačně, způsobem života svých obyvatel i organizací celé společnosti vychází v podstatě z obdobných principů jako Česká republika (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1410/2004).

43. Jak je patrno z podaného dovolání obviněná dovozuje, že jí měl být obhájce ustanoven z důvodu uvedených v § 36 odst. 2 tr. ř., konkrétně z důvodu jejího nestandardního podání návrhu na přiznání nároku na obhajobu bezplatnou. Tato argumentace je sice podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ale je ovšem zjevně neopodstatněná. Na rozdíl od tvrzení obviněné má dovolací soud za to, že skutečnost, že obviněná podala podání, které nesplňovalo náležitosti návrhu na přiznání nároku na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu sama o sobě nemůže vést k závěru, že by snad u ní vznikly pochybnosti o její schopnosti se náležitě hájit z důvodu duševních vad. V praxi se jedná o častou situaci, kdy obviněný, ale např. i poškozený nebo někdy i osoby práva znalé, učiní určité podání, ze kterého není zcela zřejmé, co je přesně požadováno, kdy právě k nápravě tohoto pochybení primárně slouží postup podle § 59 odst. 2 tr. ř. tedy výzva k odstranění vad podání. Ani samotnou skutečnost, že obviněná na tuto výzvu nereagovala nelze interpretovat tak, že by vznikly pochybnosti o její schopnosti se náležité hájit. Lze mít za to, že skutečnosti, na které poukazuje obviněná, by musely být spojeny s nějakou další podstatnou okolností, jako např. její zcela nestandardní chování v jednací síni svědčící o určité duševní nevyrovnanosti (např. silná emoční nevyrovnanost) či nějaké tělesné postižení, kdy tyto skutečnosti by ve svém souhrnu vzbuzovaly důvodné pochybnosti o její schopnosti se v daném řízení náležitě hájit. Nic takového ovšem v dané věci nebylo zjištěno. Naopak z protokolu o výpovědi obviněné z přípravného řízení, zejména zvukového záznamu z hlavního líčení je zřejmé, že obviněná byla ve věci velmi dobře orientována, k věci se podrobně a zcela samostatně vyjádřila, včetně rozvedení své obhajoby, kdy i reagovala standardně na položené otázky. Nakonec ani samotná obviněná netvrdí, že by snad trpěla nějakými duševními problémy či tělesným onemocněním, které by ztěžovaly její schopnost se v daném trestním řízení hájit. Proto i tuto námitku považuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněnou.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

44. Obviněná dále namítá, že skutková zjištění soudů jsou v rozporu s provedeným dokazováním (viz bod IV dovolání). Dovolatelka tedy uplatňuje první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy vadu tzv. extrémního rozporu. Nejvyšší soud nejprve považuje za potřebné ohledně namítaného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními za nutné připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ten ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněná není spokojena s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). V případě tzv. zjevného rozporu se tedy musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Platí, že tvrzená existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněná na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 3 Tdo 660/2019). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

45. Platí, že tzv. extrémní rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp.nz. 4 Tdo 11/2019).

46. Předně je třeba uvést, že obviněná námitku tzv. extrémního rozporu zakládá na vlastním způsobu hodnocení provedených důkazů, které na rozdíl od soudů nižších stupňů hodnotí jiným způsobem, pro ni příznivějším. Proto nelze považovat tyto námitky za relevantně uplatněné, neboť tyto jsou uplatněny toliko formálně. Přesto se k nim Nejvyšší soud alespoň stručně vyjádří, bez ohledu na skutečnost, že materiálně nahlíženo tyto námitky obviněné, jak již bylo naznačeno, fakticky nepřesahují meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto zhodnocení soudy učinily. Lze mít za to, že jejich prostřednictvím se obviněná primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování.

47. Obviněná předně tvrdí, že soudy nižších stupňů nijak nerozvedly, na základě jakých důkazů dospěly ke skutkovým závěrům vyjádřeným ve skutkové větě (nedostatek jídla, zanedbávání poškozených, zneužívání dávek pěstounské péče, nedostatek výchovného vedení apod.). Tato argumentace v podstatě navazuje na tvrzení obviněné ohledně nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně. Předně je třeba uvést, že soud prvního stupně v dané věci provedl všechny potřebné důkazy, přičemž tyto následně hodnotil, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistil takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V tomto směru je třeba zdůraznit, že ani obviněná rozsah vlastního provedeného dokazování nezpochybňuje. Přestože lze skutečně připustit, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je stručnější, tak toto na rozdíl od tvrzení obviněné nelze podle Nejvyššího soudu považovat za nepřezkoumatelné. V tomto směru je třeba odkázat na body 3 až 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ze kterých je zřejmé, že soud prvního stupně vycházel při formulaci skutkového stavu zejména z výpovědí svědků (viz bod 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) když toliko na základě provedeného dokazování jistým způsobem upravil skutková zjištění (zavírání poškozených na balkon). Soud prvního stupně hodnotil i výpovědi nezletilých, zejména z hlediska jejich podrobností a určité přesnosti, když jednak poukázal na jejich mentální schopnosti, jednak i na skutečnost, že docházelo k určitému ovlivňování jejich výpovědi (viz bod 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

48. Lze mít za to, že jistou stručnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nepochybně korigoval soud druhého stupně, který na podkladě podaných odvolání řádně a dostatečným způsobem rozvedl na základě jakých důkazů je trestná činnost prokazována (viz bod 10 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Pro jistou přesnost považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že postup soudu druhého stupně nelze interpretovat tak, že by hodnotil jinak důkazy než soud prvního stupně, neboť tento se od hodnocení důkazů soudem prvního stupně neodchýlil, tato zcela akceptoval, když skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně považoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Odvolací soud toliko blíže rozvedl, na základě jakých důkazů provedených před soudem prvního stupně považuje skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně za správný a odpovídající provedeným důkazům. V dané věci se tedy nejednalo o změnu skutkových zjištění soudu prvního stupně, kdy v takovém případě by skutečně musel odvolací soud buď zopakovat důkazy, které provedl soud prvního stupně či provést důkazy nové (viz § 258 odst. 3, § 263 odst. 7 tr. ř). Postup, kdy odvolací soud z pohledu uplatněné argumentace jen rozvede, které důkazy prokazují zjištěný skutkový stav a tyto důkazy byly provedeny před soudem prvního stupně, je možný, když řízení před soudem prvního a druhého stupně spolu souvisí a tvoří jeden celek, jehož výsledkem je meritorní rozhodnutí ve věci.

49. Ohledně konkrétních námitek obviněné, které směřují k naplnění tzv. extrémního rozporu, bez ohledu na skutečnost, že obviněná jen jinak hodnotí provedené důkazy než soudy nižších stupňů, lze uvést následující. Obviněná se jednak dovolává výpovědi poškozených a jaké skutečnosti z ní vyplývají. Obecně je třeba připustit, že výpovědi poškozených jsou určitým způsobem stručnější a ve vztahu k vlastnímu protiprávnímu jednání obviněné i obezřetné. V tomto směru ovšem nelze pominout jejich jisté mentální omezení a skutečnost, že poškození fakticky nezažili, jak má normální rodina fungovat, když také není pochyb, že zejména k obviněné měli kladný vztah, po té se jim stýská, což nepochybně ovlivnilo jejich výpověď. Navíc z provedeného dokazování vyplynulo, že nezletilí poškození si byli vědomi, že o určitých skutečnostech nemají mluvit. Nakonec nelze pominout ani to, že byť poškození vypověděli, že obviněná se k nim chovala dobře, tak současně hovoří o tom, že je bila, když chtěli něco koupit, štípala a nadávala jim a že je také bila, když si chtěli vzít jídlo (viz výpověď poškozeného AAAAA). Jinak vyjádřeno, byť poškození hovoří o tom, že obviněná byla na ně hodnější, tak fakticky z jejich výpovědi vyplývá, že se k nim chovala způsobem, který je vyjádřen ve skutkových zjištěních.

50. Pokud obviněná akcentuje, že poškození nehovořili o tom, že by trpěli hladem, tak se z její strany jedná o dezinterpretaci jejich výpovědi, ale i skutkových zjištění. Obviněné není totiž kladeno za vinu, že by snad vůbec nenakupovali pro poškozené jídlo, a že by poškození nedostávali doma nikdy jídlo, ale to, že poskytovaná strava nebyla dostatečná. Není totiž pochyb o tom, že poškození měli hlad, takže chodili na jídlo k sousedům (viz např. výpověď svědkyně V. M.) a že byli poškození trestáni, a to obviněnou a spoluobviněným, když si brali jídlo z lednice (viz např. výpověď poškozeného AAAAA a výpovědi svědků L. a M. M. a V. M., zprávy OSPOD). K tvrzení obviněné, že soudy neuvádí, z jakých konkrétních důkazů dospěly ke skutkovým zjištěním vyjádřeným ve skutkové větě ohledně jejich nedostatečné péče o nezletilé, nezajištění příznivého výchovného prostředí, zneužívání dávek pěstounské péče, nadměrné konzumace alkoholu, je třeba uvést, že soudy nižších stupňů, jak již bylo uvedeno, řádně a přesvědčivě objasnily na základě jakých důkazů k těmto skutkovým zjištěním dospěly. Na rozdíl od tvrzení obviněné má Nejvyšší soud za to, že soudy tato skutková zjištění formulovaly na základě výpovědi svědků (rodiny M., svědkyně N. S.), včetně poškozených, ale i listinných důkazů (např. zprávy OSPOD), jak již bylo naznačeno v předchozích odstavcích, ale nakonec i na základě samotných výpovědí obviněných, kteří byť se snaží celé jednaní bagatelizovat a tzv. „svalovat vinu jeden na druhého“, rovněž připouští určité nevhodné chování vůči poškozeným (např. napadení poškozeného AAAAA spoluobviněným). Navíc není pochyb o tom, že tato námitka směřuje jen do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jako taková nemůže zakládat tvrzený extrémní rozpor.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

51. Obviněná ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu namítá, že jednání uvedené ve skutkové větě nedosahuje takové intenzity a není svojí povahou takové, aby odůvodňovalo naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty. Tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když obviněná zpochybňuje naplnění objektivní stránky předmětného přečinu. K tomu lze uvést následující. Dovolatelka byla uznána vinnou přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se dopustí pachatel, který i z nedbalosti ohrozil rozumový, citový a mravní vývoj dětí tím, že závažným způsobem porušil svou povinnost o ně pečovat, a pokračoval v páchání takového trestného činu po delší dobu. Přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 má povahu konkrétního ohrožovacího deliktu, jehož následek spočívá v ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte. Není třeba, aby fakticky došlo k poruše v rozumovém, citovém či mravním vývoji dítěte spočívající v tom, že např. zneužívá drogy, alkohol, provozuje prostituci, žebrotu apod. (R 50/2019) (ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. § 201 [Ohrožování výchovy dítěte]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2505, marg. č. 3.).

52. Z pohledu konkrétně uplatněných dovolacích námitek je třeba uvést, že tyto jsou velmi kusé, když obviněná jen zpochybňuje intenzitu svého jednání a akcentuje, že podstatně závažnějšího jednání se dopustil právě spoluobviněný. Za takové situace se dovolací soud může s touto argumentací vypořádat pouze obecně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud si nemůže dovolací argumentaci vytvářet a domýšlet, když právně fundovanou argumentaci zajišťuje právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

53. Předně je třeba uvést, že povinnost pečovat o dítě zahrnuje povinnosti a práva zejména rodičů, ale i jiných osob, které mají o děti povinnost pečovat (např. osoba, které bylo dítě svěřeno na základě rozhodnutí soudu např. pěstoun, kterému bylo dítě svěřeno soudním rozhodnutím do pěstounské péče) a které spočívají zejména v péči o zdraví dítěte, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění. O závažné porušení povinnosti pečovat o dítě jde tehdy, když osoba, která tuto povinnost má, ji závažným způsobem poruší, což svědčí o tom, že uvedený znak není naplněn porušením každé povinnosti pečovat o dítě, ale jen takovým, které lze označit za závažné porušení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1275/2017).

54. V dané věci tedy jde o to, zda jednání obviněné vůči nezletilým dětem představuje závažné porušení povinnosti o ně pečovat či nikoliv. Z pohledu této naznačené otázky je třeba konstatovat, že v soudní praxi se za závažné porušení povinnosti pečovat o dítě považuje např. použití nepřiměřených a nevhodných výchovných prostředků (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1390/2013) nebo se může jednat o takové jednání, kdy dítě bylo přítomno opakovanému nebo dlouhodobému slovnímu či fyzickému napadání mezi jeho rodiči či jinými osobami jemu blízkými nebo jinému, byť i krátkodobému, velmi závažnému či hrubému jednání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.

10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1231/2019). Lze tedy uzavřít, že za závažné porušení povinnosti pečovat o dítě se považuje zejména dlouhodobé neplnění práv a povinností pečovat o dítě podle zákona, jako např. absolutní nezájem o nezletilého, zejména o jeho výchovu a výživu, nemorální způsob života osoby, která má povinnost o dítě pečovat, nepřiměřené trestání dítěte apod. Půjde tedy zejména o případy, kdy děti byly vystaveny násilí, fyzickému či psychickému týrání nebo špatnému zacházení, kdy byl zjištěn nedostatek citového zázemí nebo znepokojivý zdravotní stav u rodičů (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 26.

10. 2006 ve věci Wallová a Walla proti České republice, č. stížnosti 23848/04, či rozsudek ESLP ze dne 21. 6. 2007 ve věci Havelka a ostatní proti České republice, č. stížnosti 23499/06). Může se jednat také o případy, kdy osoba povinna pečovat o dítě nezajistila žádná lékařská vyšetření dětí, zcela zanedbávala jejich základní osobní hygienu, neposkytuje jim oblečení, neposkytuje jim dostatečně pestrou stravu či její dostatek, či dětem neposkytuje dostatek pozitivních stimulů a izoluje je od okolí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.

4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 254/2020). Může se také jednat o to, že osoba, která má povinnost o dítě pečovat přehlíží či ignoruje zcela nevhodné chování jiné osoby k dítěti (např. nepřiměřené trestání dítěte, odepírání stravy apod.), toto akcentuje a nezasáhne, čímž poruší povinnost dítě chránit a pečovat o jeho všestranný rozvoj. Znak závažného porušení své povinnosti pečovat o dítě, je tedy naplněn tehdy, pokud pachatel významnou měrou porušil povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti (§ 858 ObčZ).

Přitom je nezbytné, aby v důsledku tohoto jednání došlo k ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte.

55. Z pohledu shora prezentovaných závěrů je třeba uvést, že oba soudy se naplněním zvolené skutkové podstaty zabývaly (viz body 10 až 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 14 až 15 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud na jejich úvahy zcela odkazuje, včetně jejich závěru, že oba obvinění jednali úmyslně (v případě skutkové podstaty podle § 201 odst. 1 tr. zákoníku je totiž možná i nedbalostní forma „viz dikce i z nedbalosti“). Nad rámec závěrů soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že v dané věci jednání obviněné, ale i spoluobviněného, naplnilo znak závažným způsobem porušení povinnosti pečovat o dítě ve svém souhrnu, když z provedeného dokazování není pochyb o tom, že obvinění jednak poškozené slovně bezdůvodně napadali, a to hrubými nadávkami, děti zároveň i nepřiměřeně fyzicky trestali, nezajišťovali jím dostatek jídla, dávky pěstounské péče a zaopatřovací péče zneužívali částečně ve svůj prospěch (např. nákup alkoholu) a nikoliv k uspokojování potřeb dětí, kdy zároveň nezajišťovali řádný výchovný dozor nad dětmi, kdy je nezajímalo s kým tráví volný čas, nechali jejich péči na sousedech, nepečovali ani o jejich citový rozvoj, takže děti se jich báli, nedostávali dostatek jídla, o jídlo museli velmi často žádat sousedy, zakazovali dětem si brát jídlo z ledničky, kdy samotná obviněná děti z malicherných příčin štípala a to vše činili za situace, kdy si byli vědomi určitého mentálního omezení dětí a skutečnosti, že jedno z dětí trpí ADHD a tedy toho, že děti potřebují specifický přístup, o čemž zejména obviněná jako jejich pěstounka věděla. Navíc obviněná akceptovala zcela nevhodné chování vůči poškozeným od spoluobviněného a proti tomuto jednání nijak nezasáhla, ačkoliv měla děti svěřeny do své péče. Jinak řečeno, výše uvedené jednání ve svém souhrnu nepochybně naplnilo znak, že obviněná závažným způsobem porušila povinnosti pečovat o jí svěřené děti.

56. Pokud obviněná poukazuje na skutečnost, že závažnější bylo jednání spoluobviněného, tak je třeba jen stručně uvést, že tato námitka ji nemůže vyvinit a mohla by mít vliv na uložený trest tomuto spoluobviněnému. Navíc obviněná pomíjí, že její jednání vůči poškozeným samo o sobě naplňovalo všechny znaky zvolené skutkové podstaty, když to byla právě ona, kdo měla poškozené svěřeny do své péče na základě rozhodnutí soudu a měla tedy povinnost o ně pečovat. Nadto je třeba zdůraznit, že obviněná nejenže se dopustila jednání, které je jí kladeno za vinu, ale nakonec neprojevila ani snahu nějak korigovat jednání spoluobviněného, toto fakticky tolerovala.

57. Stran námitky obviněné ohledně toho, že rodiny mají různou sociální úroveň je třeba uvést, že se jedná o objektivní skutečnost, což ovšem nemůže samo o sobě vylučovat odpovědnost za přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Obecně lze skutečně připustit, že jednotlivé rodiny mají různou sociální úroveň, která je zejména ovlivněna vzděláním jejich jednotlivých členů, rodinným prostředím, ze kterého tito pochází, ale i majetkovým zajištěním rodiny, kde rodina žije a dalšími faktory.

Z pohledu tohoto závěru je především třeba zdůraznit, že obviněná není postihována za to, že by snad ve vztahu k zajištění péče o poškozené nedodržovala standardy např. vysokoškolsky vzdělaných rodičů, ale za to, že obviněná neplnila základní povinnosti, které si musí plnit každá osoba, která má do výchovy a péče svěřeny nezletilé děti, bez ohledu na svůj sociální standard. Jinak vyjádřeno, obviněná je postihována za to, že vůči poškozeným jako jejich pěstounka si neplnila základní povinnosti, které jako pěstounka vůči poškozeným měla a které by si byl povinen plnit každý rodič nebo každá osoba, která má svěřeny děti do péče bez ohledu na svoji sociální situaci.

Jedná se tedy o standard této péče v její minimální výši. Jednalo se zejména minimálně o povinnost zajistit poškozeným alespoň takové výchovné prostředí, které by zajistilo jejich základní potřeby v citové oblasti, ale i v oblasti vytváření společensky žádoucích norem chování (např. jak se členové rodiny mají k sobě chovat a mezi sebou komunikovat, že výchova dětí nespočívá v jejich fyzickém trestání a nadávkách), ale i zajištění jejich potřeb v oblasti výživy a v oblasti zajištění jejich minimální ochrany.

Tyto základní povinnosti si obviněná neplnila. Pro jistou přesnost je také na místě vhodné uvést, že nezajištění odpovídajících potřeb v oblasti výživy nezletilých dětí nebylo vyvoláno nedostatkem finančních prostředků, ale zcela nevhodným využíváním pěstounských a zaopatřovacích příspěvků ze strany obviněné a spoluobviněného. Proto předmětnou námitku neshledal dovolací soud jako důvodnou.

58. Jak již bylo konstatováno, obviněná dále namítá uložení nepřiměřeně přísného trestu. Předně je třeba uvést, že obviněná ani neuvádí, pod jaký z uplatněných dovolacích důvodů tuto námitku podřazuje. Nejvyšší soud bez ohledu na tuto skutečnost považuje za vhodné konstatovat, že námitky týkající se uloženého trestu nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uplatněných obviněnou. Toliko obecně je třeba uvést, že námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy byl-li obviněné uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li jí uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Žádné takové vady však obviněná v této věci nenamítla. Pro jistou přesnost stran uvedeného závěru, že námitky proti trestu lze primárně uplatňovat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je ještě vhodné uvést, že jistou výjimku z tohoto pravidla představuje případná námitka proti výroku o trestu týkající se toho, zda byly, či nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného, úhrnného, popř. společného trestu, která pak naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha, NS 21/2003-T 501). Takovou vadu ovšem obviněná neuplatnila.

59. Současně je ještě nutno připustit, že jistý průlom do shora naznačených závěrů stran možnosti napadnout výrok o uloženém trestu v rámci podaného dovolání může nastat toliko ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Pak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).

60. Protože obviněná v dovolání odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 či na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/19, lze se domnívat, že se právě dovolává toho, že v její věci byla porušena zásada přiměřenosti trestních sankcí, byť to výslovně neuvádí. Předně je vhodné uvést, že podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, z čehož vyplývá, že každý zásah do práv a svobod jednotlivce musí být náležitě ospravedlněn.

61. V trestním právu takové opodstatnění a odůvodnění zásahu ze strany soudu do základních práv a svobod obviněného představuje účel trestu. Jelikož zákonodárce v tr. zákoníku výslovně nevyjádřil účel trestání, tak se v soudní praxi nalézá ospravedlnění pro zásahy do základních práv a svobod jedinců při výkonu trestní justice cestou interpretace principů a zásad pro ukládání trestů, a to zejména principu proporcionality (§ 38 odst. 1 trestního zákoníku) a principu ultima ratio, neboli subsidiarity (přísnější) trestní represe (§ 38 odst. 2 trestního zákoníku). Jedním z účelů trestu přiměřeného k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu je spravedlivé potrestání viníka (trestá se, protože bylo spácháno zlo). Nová koncepce trestání, která se projevuje v tr. zákoníku zejména formulací principu ultima ratio, zdůrazněním alternativních trestů a promítnutím zásad pro trestání jak do ustanovení o ukládání trestů obecně, tak do ustanovení o jednotlivých trestech zvláště, umožňuje účinnější dosahování též konsekvencionalistických (důsledkových) účelů trestání – účinně chránit společnost, předcházet trestné činnosti, odškodnit oběti (srov. § 38 odst. 3 tr. zákoníku). Každé uložení trestu (ať už samostatného trestu, či více trestů vedle sebe) musí nicméně sledovat a respektovat principy proporcionality a ultima ratio , a to i v případě, že by soud v konkrétní situaci shledal, že některý z konsekvencionalistických (důsledkových) účelů – například odstrašení potenciálních pachatelů, začlenění odsouzeného do terapeutického programu za účelem nápravy (rehabilitace) – by vyžadoval trest pro odsouzeného citelnější, respektive trest více omezující jeho základní práva a svobody [nález sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014 (N 119/73 SbNU 827)].

62. V soudní praxi představuje ústavněprávní minimum z pohledu požadavku náležitého ospravedlnění zásahů státu do svobody jednotlivce při ukládání trestů, požadavek na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako jednoho z komponentů spravedlivého procesu. Význam práva na řádné odůvodnění rozhodnutí soudu má hned tři roviny. Je korelátem práva účastníka řízení přednášet návrhy, argumenty a námitky, aby na ně dostal od soudu náležitou odpověď. Představuje zároveň jednu ze záruk, že výkon spravedlnosti není arbitrární, neprůhledný a že rozhodování soudů je kontrolované veřejností. Vytváří rovněž předpoklad pro účinné uplatňování opravných prostředků, které má účastník řízení k dispozici (viz KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 757-758; obdobně též DRÁPAL, J. Odůvodnění trestů: Argumenty pro a proti detailnímu odůvodnění trestů. Státní zastupitelství, č. 5/2019, s. 15 an.). Atributem práva na odůvodnění soudního rozhodnutí je řádně vyložená, logicky konzistentní a přesvědčivá aplikace práva obecným soudem. Odůvodnění rozhodnutí musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti.

63. Z pohledu shora prezentovaných závěrů je třeba uvést, že soud prvního stupně své úvahy ohledně uložených trestů, oběma obviněným, tedy nejen dovolatelce, řádně odůvodnil (viz bod 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Z pohledu tvrzení obviněné je třeba zdůraznit, že soud výslovně konstatoval, že za polehčující okolnost vzal skutečnost, že obviněná se ve zkušební době předchozího podmíněného odsouzení osvědčila, takže k předchozímu odsouzení nepřihlížel. Současně výslovně konstatoval, že zvažoval, zda existuje jiná varianta než uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, přičemž akcentoval vysokou společenskou škodlivost jejich jednání, tedy obou obviněných, absenci jakékoliv sebereflexe, a dospěl k závěru, že v dané věci je na místě uložení nepodmíněného trestu. Otázkou uložených trestů se rovněž zabýval soud druhého stupně, přičemž úvahy soudu prvního stupně ještě rozvedl (viz bod 16 a 17 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje.

64. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že uložení podmíněného trestu vylučovala v dané věci skutečnost, že obviněná se dopouštěla trestné činnosti vůči dvěma nezletilým dětem, přičemž i intenzita jejího jednání byla vyšší, než je tomu obvyklé, když její jednání a jednání spoluobviněného nepochybně vykazovalo již určité znaky týrání. Současně skutečně nelze pominout ani její zcela nekritický přístup k páchání trestné činnosti, neboť ačkoliv na nevhodnost svého chování vůči nezletilým dětem byla opakovaně upozorňována ze strany svědků a byla jí poskytována i odborná pomoc ze strany různých institucí, své jednání bagatelizovala a pokračovala v něm.

Navíc jí bylo dobře známo, že nezletilí poškození potřebují zvláštní péči, když mají určité mentální problémy, takže jí muselo být zřejmé, že její „péče“ bude pro další zdravý vývoj nezletilých dětí velmi ohrožující. Nelze ani pominout, že v důsledku jejího jednání museli být nezletilí umístění do ústavní péče, což nepochybně pro ně představuje stresovou situaci, neboť pro tyto by bylo velmi žádoucí stabilní rodinné prostředí. Navíc obviněná je příbuznou poškozených, tedy osobou, které musel být velmi dobře znám důvod, pro který byli poškození odňati vlastním rodičům a ke kterým by měla mít i bližší citový vztah z důvodu svého příbuzenského poměru.

Právě tyto skutečnosti spolu s dalšími skutečnostmi, na které poukazují soudy nižších stupňů, odůvodňují závěr, že v dané věci bylo nezbytné uložení nepodmíněného trestu, byť při dolní hranici zákonné trestní sazby. Samotná výměra trestu odnětí svobody nepochybně zohledňuje skutečnost, že na obviněnou se hledí, jako by nebyla soudně trestána. Pokud obviněná akcentuje, že jednala pod vlivem spoluobviněného, tak je třeba zdůraznit, že byť někteří svědci hovoří o jejím vztahu ke spoluobviněnému, tak tato skutečnost nemůže zlehčovat závažnost jejího jednání, když obviněná, jak již bylo uvedeno byla upozorňována na nevhodnost a závadnost svého chování, ale i spoluobviněného, přesto situaci nijak neřešila.

Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky obviněné jsou zjevně neopodstatněné.

65. Na závěr ještě považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést z pohledu námitky obviněné ohledně nesprávného tvrzení odvolacího soudu stran jeho omezené možnosti přezkumu skutkových zjištění soudu prvního stupně, že toto vyjádření odvolacího soudu není skutečně odpovídající. Argumentace odvolacího soudu, že hodnocení důkazů je doménou nebo výsostným právem soudu prvního stupně, do něhož odvolací soud není oprávněn zasahovat a je jím vázán, takže nemůže zasáhnout do skutkových závěrů soudu prvního stupně, je v rozporu s koncepcí odvolacího řízení, jehož úprava naopak výslovně předpokládá, že předmětem přezkumu odvolacího soudu jsou jak hodnocení důkazů, tak skutková zjištění soudu prvního stupně [viz např. § 258 odst. 1 písm. b), c) tr.

ř., dále viz 53/2022 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu]. Zde je třeba zdůraznit, že naopak odvolací soud je oprávněn a povinen zabývat se v rámci postupu podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumáním toho, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy. Odvolací soud, i když sám neprovede žádné nové důkazy ani neopakuje důkazy provedené před soudem prvního stupně, pak může dojít k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nejasná, neúplná nebo vzbuzují pochybnost o své správnosti, na základě čehož konstatuje neslučitelnost přezkoumávaného rozhodnutí s ustanovením § 2 odst. 6 tr.

ř. Může v takovém případě vytknout vady hodnocení důkazů, jichž se podle jeho názoru dopustil soud prvního stupně (nelogičnost závěrů, opomenutí některých okolností apod.), není však oprávněn dávat mu závazné pokyny, k jakým závěrům má při hodnocení důkazů dojít. Pro jistou přesnost je třeba uvést, že o vázanosti hodnocením důkazů soudem prvního stupně hovoří ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. v souvislosti se změnou nebo doplněním skutkových zjištění. Tato vázanost se ovšem vztahuje na omezený okruh případů, v nichž odvolací soud sám rozhoduje ve věci rozsudkem (§ 259 odst. 3 tr.

ř.), tj. nevrací věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně. Ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. se uplatní až po zrušení rozsudku soudu prvního stupně z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., tedy až poté, co odvolací soud přezkoumá hodnocení důkazů soudem prvního stupně a shledá je vadným, ovšem jen pokud pak sám ve věci rozhoduje. Jestliže naopak na základě závěru o vadném hodnocení důkazů věc vrátí soudu prvního stupně, sám odvolací soud nemění ani nedoplňuje skutková zjištění.

Nelze mu tudíž vytýkat porušení § 263 odst. 7 tr. ř., nýbrž leda to, že se snažil prosadit vlastní, jiné hodnocení důkazů, a nereagoval pouze na vadné hodnocení důkazů soudem prvního stupně (blíže viz HRACHOVEC, P. Vázanost odvolacího soudu v trestním řízení tím, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy. Advokátní deník, dne 5. 2. 2021). O takovou naznačenou situaci se v dané věci nejednalo.

66. Navíc je třeba uvést, že bez ohledu na toto nepřesné vyjádření odvolacího soudu (viz bod 7 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně), tento soud fakticky postupoval v intencích § 254 odst. 1 tr. ř a napadený rozsudek přezkoumal, když se zabýval tím, zda soud prvního stupně při provádění a hodnocení důkazů dodržel ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., tedy zjistil takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Současně své závěry i rozvedl z pohledu námitek obou obviněných (viz body 7 až 18 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Jinak vyjádřeno, bez ohledu na tvrzení soudu druhého stupně ohledně jeho omezené možnosti přezkumu skutkových zjištění soudu prvního stupně, tento odvolací soud fakticky skutková zjištění tohoto soudu přezkoumal z hlediska jejich úplnosti a logičnosti. Proto i tato námitka obviněné je bezpředmětná.

67. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolatelka podala dovolání z důvodů, které lze sice částečně podřadit pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), g) a písm. h) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Protože nebyly naplněny tyto dovolací důvody, nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

68. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání dovolatelky, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

69. Nejvyšší soud nepřehlédl, že dovolatelka podala podnět, aby předsedkyně senátu dovolacího soudu odložila, resp. přerušila výkon napadeného rozhodnutí. Podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by případně přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace dovolatelky s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že její dovolání bude vyhověno. Předsedkyně senátu však důvody pro přerušení výkonu napadeného rozhodnutí nezjistila, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu rozhodnout samostatným rozhodnutím, dovolatelce nevyhověla a samostatným (negativním) výrokem nerozhodla.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 7. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu