4 Tdo 766/2025-330
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2025 o dovolání obviněného V. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 8 To 102/2025, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 99/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 12 T 99/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný V. D. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 25. 8. 2023, ve 4:20 hodin, v Brně, na XY, v parku u fontány, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného D. J. S., a to tak, že nečekaně jej oběma rukama s rozběhem prudce strčil do oblasti hrudníku, v důsledku čehož poškozený upadl na záda a udeřil se do zátylku hlavy o dlažbu chodníku, čímž způsobil poškozenému D. J. S., tržně zhmožděnou ránu týlní krajiny délky 2,5 cm zasahující do podkoží, tedy zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření a citelně omezilo poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu 8-10 dní, a to dodržováním klidového režimu a ztíženou hygienou hlavy, kdy rána měla zůstat v suchu, ale jen shodou okolností nezávislých na vůli V. D. nedošlo ke zranění závažnějšímu, a to ke zlomeninám klenby lební, krvácení mezi obaly mozkové a ke zhmoždění mozku, tedy k život ohrožující zraněním, s citelným omezením v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 týdnů a při těchto poraněních může dojít k trvalým následkům, jako jsou obrny končetin, změny chování či poúrazová epilepsie, a dále poškozené společnosti VŠEOBECNÁ ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNA ČESKÉ REPUBLIKY, IČO: 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3 – Vinohrady, Česko, způsobil škodu ve výši 7.839 Kč, na nákladech vynaložených na hrazené služby spojené s ošetřením poškozeného D. J. S.“.
2. Za uvedené trestné činy uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 6 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2,5 (dva a půl) roku. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3,5 (tři a půl) roku.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. dále nalézací soud uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO 41197518, škodu v částce 7.839 Kč a poškozenému J. D. S., škodu v částce 1.271 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak soud poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Nalézací soud současně podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně č.j. 6 Zt 75/2024-146 ze dne 11. 7. 2024 pro skutek popsaný pod bodem 1 obžaloby, jehož se měl dopustit tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „dne 4. 8. 2023 kolem 02:00 hodin v Brně na ul. XY v podniku XY, po předchozích rozepřích v průběhu večera a noci ohledně předchozího vztahu s pracovnicí obsluhy baru, poškozenou M. P., hodil směrem kde stála jmenovaná skleněnou pivní silnostěnnou sklenici s uchem o obsahu 0,5 litru a hmotnosti 684 g, která těsně minula její hlavu, narazila do zdi vedle poškozené a odrazem od zdi zasáhla hlavu poškozené v zadní části hlavy na pravé straně, přičemž ji současně polil pivem ze sklenice, bezprostředně poté byl z baru vyveden obsluhou a hostem a v dalším útoku nepokračoval, svým jednáním způsobil poškozené M. P., zhmoždění a otok měkkým tkání temenně týlní krajiny hlavy vpravo, tedy zranění se kterým nevyhledala lékařské ošetření a které ji citelně neomezilo v obvyklém způsobu života, ale shodou okolností nezávislých na vůli V. O. nedošlo ke zranění závažnějšímu, které by vzniklo pokud by došlo k přímému úderu hozenou pivní sklenicí do hlavy, a to tržně zhmožděná rána s nutností šití, s omezením v obvyklém způsobu života po dobu 7-10 dní, v důsledku ztížené hygieny a otřesu mozku s omezením v obvyklém způsobu života cca 10 dní, spočívající v hospitalizaci na pozorování a dodržováním klidového režimu po otřesu mozku,“ v němž byl spatřován přečin ublížení na zdraví podle § 146 odstavec 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odstavec 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. Odvolání podal i státní zástupce, a to v neprospěch obviněného do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně (dále „jen soud druhého stupně“ či „odvolací soud“), tak, že obě podaná odvolání usnesením ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 8 To 102/2025, podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu (správně usnesení – pozn. Nejvyššího soudu) ze dne 8. 4. 2025, č. j. 8 To 102/2025-251, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání směřující do výroku o vině a trestu. Obviněný výslovně označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když
7. Následně dovolatel uvádí, že odvolací soud nesprávně posoudil skutek jako těžké ublížení na zdraví, když má za to, že jeho jednání bylo možno posoudit toliko jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Podle jeho názoru se odvolací soud nezabýval intenzitou jeho útoku. V tomto směru poukazuje na okolnosti, za kterých došlo ke vzniku zranění poškozeného (jeden výpad proti tělu poškozeného) a skutečnost, že při útoku nepoužil žádnou zbraň. Namítá, že jeho útok nebyl natolik intenzivní, že by mohl mít záměr způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Závěr soudu druhého stupně, že záměrně využil momentu překvapení a vědomě zaútočil na poškozeného s úmyslem zvýšit intenzitu útoku tak nemá oporu v žádném důkazním prostředku.
8. Soudy ani nevyhodnotily následky jeho útoku, když poškozený utrpěl jen lehké zranění a byl omezen v běžném způsobu života maximálně po dobu 5 dní, když v tomto směru odkazuje na dobu vystavené pracovní neschopnosti. Akcentuje, že poškozený v době útoku užíval léky, což mohlo mít vliv na jeho opilost a užíval antidepresiva, což soud druhého stupně nijak nehodnotil.
9. Současně namítá, že se soudy nijak blíže nezabývaly jeho subjektivní stránkou, konkrétně tím, že jednal v afektu bez předchozího rozmyslu. Jeho úmysl neodpovídá úmyslu těžkého ublížení na zdraví. Proto zdůrazňuje, že mohl spáchat jen trestný čin ublížení na zdraví.
10. Dále dovolatel uvádí, že i uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný, a to vzhledem ke všem okolnostem případu. Uložený trest totiž neodpovídá správné právní kvalifikaci. Současně poukazuje na skutečnost, že zůstal na místě činu do příjezdu záchranky a poskytl poškozenému první pomoc. Rovněž také spolupracoval s policií, chtěl poškozenému hradit způsobenou škodu, kdy se i poškozenému prostřednictvím jeho zmocněnce omluvil. Má tedy za to, že při ukládání trestu mu svědčila řada polehčujících okolností ve smyslu § 41 písm. a), b), e), f), l), o) a p) tr. zákoníku.
11. Podle jeho přesvědčení také soud při svém rozhodování vybočil ze soudní praxe, pokud jeho jednání posoudil jako pokus těžké újmy na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Předně akcentuje, že obžaloba byla podána na dva skutky. Ačkoliv tyto spolu nesouvisely, tak státní zástupce postupoval velmi přísně a využil argumentaci skutkem č. 1 k podpoře trestu za skutek pod bodem 2. Má za to, že nepřiměřená přísnost trestu představuje jistou „vendetu“ ze strany soudu prvního stupně. Poté obviněný poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 4 Tdo 131/2017, rozhodnutí ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1519/2016, rozhodnutí ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 828/2017, či rozhodnutí ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1467/2017, ze kterých dovozuje nesprávnou právní kvalifikaci a uložení nepřiměřeně přísného trestu.
12. Obviněný tedy žádá, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně nebo jeho části podle § 265k tr. ř. a přímo ve věci rozhodl podle § 265m tr. ř., popř. aby věc vrátil soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
13. Dovolání obviněného bylo zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. Ke dni rozhodování o podaném dovolání se Nejvyšší státní zastupitelství k věci nevyjádřilo.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
16. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
18. Obviněný ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Jelikož dovolatel vztahuje jím tvrzené vady a nedostatky i k rozsudku soudu prvního stupně, lze rovněž dovodit, že chtěl ve svém dovolání uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož tento dovolací důvod explicitně neoznačil, jedná se o jistý nedostatek předmětného dovolání, když právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř), by měla tomuto pochybení zabránit, tj. uvést všechny dovolací důvody nejen obsahově, nýbrž námitky i správně podřadit pod zákonem vymezený taxativně určený dovolací důvod. Naznačené pochybení ovšem není takového rázu, aby bránilo věcnému přezkoumání podaného dovolání.
21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání dovolatele zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
22. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
23. Předně je potřeba uvést, že v dovolání deklarované námitky dovolatel uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, když jeho dovolání z velké části odpovídá ve věci podanému odvolání. Ze strany obviněného jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, kterou uplatnil v řízení před soudy nižších stupňů a se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy dovolatel v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
24. I přes shora prezentovaný závěr se Nejvyšší soud podaným dovoláním věcně zabýval. Dovolatel naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje v nesprávné právní kvalifikaci svého jednání, když má za to, že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno toliko jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Zároveň zpochybňuje i naplnění subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a současně nesouhlasí s uloženým trestem. Lze mít za to, že námitky stran nesprávné právní kvalifikace jednání a nenaplnění subjektivní stránky jsou formálně podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud se týká námitek směřujících do uloženého trestu, tyto nelze pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný, podřadit.
25. Nejvyšší soud se nejprve zabýval argumentací obviněného směřující k nenaplnění všech znaků zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný tuto námitku fakticky staví na tvrzení, že se soudy nižších stupňů nezabývaly intenzitou jeho útoku, když akcentuje, že nepoužil žádnou zbraň. Lze mít za to, že ve skutečnosti je tato námitka založena na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Proto jako taková je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod jen s jistou dávkou tolerance.
26. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr považuje dovolací soud za vhodné a potřebné nejprve rozvést předpoklady naplnění zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou na zdraví se podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení [srov. písm. a) citovaného ustanovení], ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [srov. písm. b)], ochromení údu [srov. písm. c)], ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí [srov. písm. d)], poškození důležitého orgánu [srov. písm. e)], zohyzdění [srov. písm. f)], vyvolání potratu nebo usmrcení plodu [srov. písm. g)], mučivé útrapy [srov. písm. h)] nebo delší dobu trvající porucha zdraví [srov. písm. i)]. Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
27. V dané věci jednání obviněného skončilo ve stadiu pokusu, tedy ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného fakticky nedošlo. Dovolatel ve vztahu k naplnění objektivní stránky předmětného zločinu zpochybňuje, že by jeho jednání bylo způsobilé vyvolat těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud musí konstatovat, že argumentace obviněného je jistým způsobem stručná a je založena na tom, že obviněný jen nesouhlasí s tím, že soudy nižších stupňů na základě provedených důkazů uzavřely, že jeho jednání bylo způsobilé přivodit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Přestože tedy uplatněná argumentace primárně směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, jak již bylo naznačeno, lze uvést, že soud prvního stupně se otázkou, jaká újma na zdraví u poškozeného hrozila, zabýval (viz body 17 až 19 a bod 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Stejně tak se touto naznačenou otázkou zabýval i soud druhého stupně (viz bod 12 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně), když obviněný totožnou námitkou uplatnil i v rámci podaného odvolání, a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich závěry zcela odkazuje.
28. Přes tento závěr považuje Nejvyšší soud nad rámec úvah soudu druhého stupně za potřebné uvést následující. Předně je třeba zdůraznit, že pro objasnění toho, jaká újma na zdraví v případě útoku obviněného mohla vzniknout, tedy reálně hrozila, bylo potřeba jistých odborných znalostí, neboť se nepochybně jedná o otázku odbornou. Jinak vyjádřeno, právní závěr o tom, jakou povahu má poškození zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu (odborného vyjádření) nebo znaleckého posudku (§ 105 a násl. tr. ř.) – k tomu viz ŠÁMAL, Pavel. § 122 [Ublížení na zdraví a těžká újma na zdraví]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1712, marg. č. 15., obdobně viz R 16/1964. Takto nepochybně soudy nižších stupňů v dané věci postupovaly, když svůj závěr o tom, jaké zranění u poškozeného hrozilo, nezaložily na své prosté úvaze, nýbrž na závěrech znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Znalce i osobně k jeho závěrům vyslechl soud prvního stupně v rámci hlavního líčení, takže obhajoba měla možnost znalci klást otázky, a tedy práva obhajoby byla zachována a respektována. Soud prvního stupně pak závěr o tom, jaká újma na zdraví reálně hrozila založil nejen na závěrech tohoto znaleckého posudku a vyjádření znalce, ale vzal v úvahu i pořízený kamerový záznam, který přesně zachycuje způsob útoku a povrch, na který poškozený dopadl.
29. Pokud obviněný akcentuje, že při útoku nepoužil žádnou zbraň, tak je třeba zdůraznit, že tato samotná skutečnost nemůže mít vliv na to, zda v dané věci reálně hrozilo způsobení těžké újmy na zdraví u poškozeného, či nikoliv. Za rozhodující je třeba považovat způsob vedení útoku, jeho intenzitu, zda byl např. útok překvapivý, na jakou část těla směřoval apod. a především to, jaké nebezpečí pro zdraví poškozeného reálně hrozilo. Rovněž skutečnost, že poškozený utrpěl jen lehké zranění, je nerozhodná, když podstatné je to, že ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví jednání obviněného směřovalo (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1073/2014, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1517/2019).
30. Stran tvrzení obviněného týkajících se omezení poškozeného v běžném způsobu života a délky trvání pracovní neschopnosti je třeba uvést, že znalec se vyjádřil k omezení poškozeného v obvyklém způsobu života (8–10 dní), přičemž se i vyjádřil k tomu, v čem toto spočívalo. Nadto samotná délka konkrétního omezení v obvyklém způsobu života není v předmětné věci rozhodující, když jednání obviněného skončilo ve stadiu pokusu, tedy k dokonání trestného činu nedošlo. Pokud pak obviněný akcentuje délku pracovní neschopnosti, obecně je třeba připustit, že délka pracovní neschopnosti je důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví, není však kritériem jediným ani rozhodujícím, neboť zákon vyžaduje znesnadnění „obvyklého způsobu života“, jehož je pracovní neschopnost důležitou součástí, nikoli však okolností rozhodující, neboť je třeba posuzovat celkový obvyklý způsob života poškozeného (rodinný, společenský, kulturní atd.) – k tomu viz ŠÁMAL, Pavel. § 122 [Ublížení na zdraví a těžká újma na zdraví]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1712. Navíc, skutečnost, že poškozený na vlastní riziko práci vykonává, tedy nenechá si dokonce vystavit pracovní neschopnost, popř. ji předčasně ukončí, nemůže vést k závěru, že jednání obviněného nesměřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví podle § 145 (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 57/2017 či R 21/1984). Rovněž námitka obviněného týkající se skutečnosti, že poškozený byl podnapilý a užívá léky, je zcela nepřípadná, neboť směřuje do způsobu hodnocení důkazů. Navíc, znalec se k této námitce vyjádřil, když výslovně uvedl, že tyto okolnosti neměly na vzniklé zranění a hrozící zranění žádný vliv. Současně je třeba poukázat na to, že vlastní chování poškozeného před incidentem je zachyceno na kamerovém záznamu a neodpovídá obhajobě obviněného ohledně chování poškozeného.
31. Jak již bylo konstatováno, dovolatel dále zpochybňuje naplnění subjektivní stránky předmětného zločinu, tedy jeho úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Obecně je třeba uvést, že zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje z hlediska subjektivní stránky úmyslnou formu zavinění podle § 15 tr. zákoníku, když se však nevyžaduje úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a)], ale postačí i úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b)].
32. Z pohledu shora prezentovaných závěrů považuje dovolací soud současně za potřebné rozvést obecná teoretická východiska týkající se zavinění. Platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol.,
Trestní zákoník: Komentář., 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, 316 s.) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30.
10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
33. O zavinění ve formě úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v tr. zákoníku poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn.
Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.
Trestní zákoník v § 15 odst. 2 pak výslovně stanoví, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje tedy pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). Smíření pachatele tedy představuje spodní hranici, tedy určité minimum srozumění, pokud jde o odlišení nepřímého úmyslu od vědomé nedbalosti.
Spodní hranice v podobě smíření vyjadřuje právě tu nejméně intenzivní mez srozumění, tedy specifický typ této vůle, nejslabšího volního vztahu. Srozuměním je vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku.
34. Zde je ještě namístě vhodné uvést, že k naplnění subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl ve smyslu § 15 směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně R 22/1968-I.). Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví ovšem, jak již bylo naznačeno shora, stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. R II/1965, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1372/2019, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 779/2014), když je také třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. R 16/1964).
35. Nejvyšší soud musí především uvést, že oba soudy nižších stupňů se naplněním subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví zabývaly (viz bod 19 a 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 12–13 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně), když tyto soudy uzavřely, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém. Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil a odkazuje na předmětná rozhodnutí, zejména na zmíněné body. Nad rámec úvah soudu prvního a druhého stupně lze uvést, že v dané věci nelze pominout skutečnost jakým způsobem byl útok ze strany poškozeného veden (viz zejména kamerový záznam a výpovědi poškozeného). Zde je třeba akcentovat, že provedené důkazy vyvrací tvrzení obviněného, že by ho snad poškozený nějak provokoval (viz výpověď poškozeného a svědků A. H. a V. K.). Nakonec obhajobu obviněného o předchozích slovních provokacích ze strany poškozeného vyvrací nepochybně i skutečnost, že poškozený přišel z úplně jiného místa, než uváděl obviněný, když nakonec i pořízený kamerový záznam odpovídá tvrzení poškozeného, že šel za svojí přítelkyní, nikoliv za obviněným. Současně z kamerového záznamu vyplývá, že poškozený při chůzi neprojevoval známky nějaké nestability, takže není pochyb o tom, že jedinou příčinou pádu poškozeného na chodník bylo jednání obviněného, nikoliv podnapilost poškozeného. Zároveň z provedeného dokazování vyplývá, že útok ze strany obviněného byl zcela neočekávaný, neboť obviněný se fakticky rozběhl vůči poškozenému a prudce do něho strčil oběma rukama, čímž nepochybně svůj útok učinil razantnější. O tom, že poškozený útok neočekával, a o razantnosti útoku nakonec svědčí i skutečnost, že poškozený nebyl schopen žádné obranné reakce, když okamžitě upadl na záda a nijak se nepokusil pád tzv. zbrzdit.
36. Podle Nejvyššího soudu právě způsob útoku, který byl zcela neočekávaný a razantní, skutečnost, že obviněnému muselo být zřejmé, že poškozený útok neočekával, a skutečnost, že si byl obviněný vědom toho, že se oba, tedy on i poškozený nachází na chodníku, tedy tvrdém podloží, svědčí pro závěr, že si obviněný musel být vědom toho, že poškozený může upadnout na záda, a že pád nebude schopen zmírnit a že se tedy může udeřit hlavou o chodník, tedy o tvrdou podložku. Z pohledu tohoto závěru je třeba akcentovat, že je všeobecně známou skutečností, že právě nekontrolované pády tzv. dozadu na hlavu mohou mít závažné až smrtelné následky, jako např. zlomeninu klenby lebeční či krvácení do mozku nebo zhmoždění mozku.
Samotné poranění mozku pak představuje poškození důležitého orgánu, kdy toto zranění může způsobit i závažné trvalé následky na zdraví, kdy i doba léčení takových v úvahu připadajících zranění z pohledu omezení poškozené osoby v běžném způsobu života přesahuje dobu více než 6 týdnu. K těmto následkům nedošlo jen v důsledku shody okolností. Z pohledu tohoto závěru je také třeba zdůraznit, že obviněný je vysokoškolský student a nepochybně si musel být této skutečnosti vědom a musel s ní být srozuměn.
Pokud ještě obviněný akcentuje, že nejednal s rozmyslem, tak tato námitka je z hlediska srozumění se způsobeným následkem zcela bezpředmětná. Naopak v případě této trestné činnosti a za situace, kdy ve věci hraje určitou roli alkohol (i obviněný byl podnapilý), ale i emoce, je jednání v určitém afektu obvyklé. Proto ani této námitce nelze přisvědčit.
37. Ohledně námitky stran uloženého trestu je třeba uvést, že tato nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, když toliko obecně lze poznamenat, že námitky proti hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Žádné takové vady však obviněný v této věci nenamítl, když tvrzenou vadu vztahuje k nesprávné právní kvalifikaci svého jednání. Toliko obecně lze uvést, že pokud obviněný poukazuje na okolnosti, které mu podle jeho přesvědčení polehčují, tak je možno konstatovat, že soudy nižších stupňů hodnotily skutečnosti, které obviněnému polehčovaly, a právě v souhrnu polehčujících okolností daly výraz v uloženém trestu odnětí svobody, když při ukládání trestu použily § 58 odst. 6 tr. zákoníku (viz bod 22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 15 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně).
Nadto je třeba opětovně zmínit, že „[j]iná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zákona (nyní zejm. § 39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.“ (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
38. Rovněž odkaz obviněného na jiná soudní rozhodnutí lze považovat za nepřípadný a nemůže sám o sobě naplňovat žádný dovolací důvod. Bez ohledu na tento závěr stran tvrzení obviněného ohledně vadného postupu, pokud bylo proti němu vedeno společné řízení v případě skutků pod body 1 a 2 obžaloby, je vhodné pro stručnost odkázat na § 20 odst. 1 věta poslední tr. ř., který takový postup umožňuje. Navíc, takový postup se nepochybně jevil jako vhodný, když tvrzená trestná činnost v bodě 1 obžaloby vyšla najevo v době prověřování trestné činnosti pod bodem 2. Odkaz na jiná rozhodnutí není odpovídající, když otázka, jaká zranění u poškozeného byla zjištěna a jaká zranění reálně hrozila, bylo bez jakýchkoliv pochybností v řízení objasněno (viz znalecký posudek), včetně toho, jakým způsobem byl útok ze strany obviněného veden (viz zejména kamerový záznam). Zde je třeba odkázat na předchozí úvahy stran předpokladů pro naplnění objektivní stránky zločinu těžké újmy na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a předpokladů pro naplnění subjektivní stránky tohoto zločinu. Navíc, v případě odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 131/2017, je třeba uvést, že intenzita útoku byla jiná než v nyní projednávané věci a poškozená nespadla nekontrolovaně na tvrdou podložku. Obdobná je situace v případě rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1519/2016, kde byl způsob útoku zcela odlišný a nehrozil pád na tvrdou podložku. Ohledně odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn 7 Tdo 828/2017 je třeba uvést, že útok byl veden otevřenou dlaní, tedy způsob útoku byl jiný, stejně tak v případě rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1467/2017.
39. Nejvyšší soud považuje na závěr s ohledem na obsah a charakter podaného dovolání obviněného za vhodné a potřebné dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
40. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolatel podal dovolání z důvodů, které lze sice částečně podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Jelikož nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jehož důvodnost je odvozena od naplnění některého z dovolacích důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
41. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jeho dovolací argumentaci bylo sice možné pod jím uplatněný dovolací důvod formálně podřadit, avšak jednalo se o námitky neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 9. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu