4 Tdo 778/2024-461
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 10. 2024 o dovolání obviněného J. G., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 3 To 137/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 T 147/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2024, sp. zn. 12 T 147/2023, byl obviněný J. G. (dále jen „obviněný“) uznán vinným jednak přečiny podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku (body 1–2 a 3–4 daného rozsudku) a jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (bod 5 daného rozsudku), jichž se dopustil podle zjištění jmenovaného soudu skutkem popsaným ve skutkové větě výroku o vině.
2. Za uvedené trestné činy byl podle § 209 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 2 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně s již pravomocně odsouzenou M. K. poškozené společnosti Vodafone Czech Republic, a. s., IČO: 25788001, částku 15 799 Kč. Dále byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným:
– T-Mobile Czech Republic, a. s., IČO: 64949681, částku 22 355,63 Kč, – J. K., částku 2 451,50 Kč.
4. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená H. V., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. K., a společnost Vodafone Czech Republic, a. s., odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 3 To 137/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný podle § 209 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
7. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 3 To 137/2024, podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V odůvodnění dovolání uvedl, že skutky pod body 1–2 a 3–4 výroku o vině, ke kterým se doznal, byly soudem posouzeny jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku z toho důvodu, že dovolatel byl v posledních třech letech odsouzen. Dále odkázal na bod 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž je uvedeno, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 6 To 33/2024, bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. 11. 2023, sp. zn. 32 T 118/2021, jímž byl nařízen výkon podmíněně odloženého trestu v trvání dvou let a šesti měsíců, neboť tento trest byl nezákonně uložen mimo trestní sazbu. Horní hranice trestní sazby činí u trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku nejvýše dva roky. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2024 bylo vydáno až poté, kdy soud prvního stupně přijal prohlášení viny a rozhodl o vině obviněného.
8. Dovolatel namítl, že pokud byl trest uložený rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 8. 10. 2021, sp. zn. 32 T 118/2021, nezákonný, nebyl doposud pro přečin podvodu řádně odsouzen. Nemohl proto být uznán vinným naplněním skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, protože nebyla splněna podmínka zpětnosti uvedená v § 209 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud mu napadeným rozsudkem byl podle tohoto ustanovení uložen trest, byly nesprávně posouzeny podmínky pro ukládání trestů a jemu uložený trest je nezákonný. V této souvislosti vyjádřil názor, že pro nezákonnost výroku o trestu v předchozím rozsudku mohl být u skutků 1–4 odsouzen jen v rámci základní skutkové podstaty podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku.
9. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a aby věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření uvedl, že dovolání svým obsahem směřuje proti právní kvalifikaci skutku, tedy proti výroku o vině. Pokud dovolatel zmiňuje nezákonnost trestu, činí tak výlučně s odkazem na skutečnost, že mu neměl být trest ukládán v sazbě podle § 209 odst. 2 tr. zákoníku. Platí, že pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně lze napadat dovoláním jen v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn a povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Státní zástupce odvolání nepodal a odvolání obviněného směřovalo pouze proti výroku o trestu. Přezkumná povinnost odvolacího soudu se tedy vztahovala pouze k výroku o trestu. Výrok o vině obviněný s ohledem na učiněné a soudem přijaté prohlášení viny ani nebyl oprávněn odvoláním napadat. Odvolací soud tedy nemohl výrok o vině přezkoumat ani s odkazem na ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř., podle kterého odvolací soud za určitých podmínek může přezkoumat odvoláním nenapadený výrok, ovšem pouze za předpokladu, že oprávněná osoba proti takovému výroku alespoň odvolání podat mohla. Dovolání obviněného směřující výlučně proti výroku o vině tedy není přípustné.
11. Pro úplnost uvedl, že dovolání není důvodné ani po věcné stránce. Okolnost zakládající právní kvalifikaci podle § 209 odst. 2 tr. zákoníku byla podle tzv. právní věty spatřována nikoli v tom, že dovolatel se inkriminovaných skutků dopustil, ačkoli byl v posledních třech letech za takový trestný čin potrestán, ale v tom, že byl za takový trestný čin v posledních třech letech odsouzen.
12. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
14. Dospěl přitom k závěru, že obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
15. Nejvyšší soud však konstatuje, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 3 To 137/2024, není přípustné, a to z následujících důvodů.
16. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů a také ze samotného dovolání obviněného vyplývá, že obviněný ve smyslu § 206c tr. ř. prohlásil při hlavním líčení konaném u Okresního soudu v Ostravě dne 11. 3. 2024 svoji vinu předmětným skutkem a jeho právním posouzením, přičemž soud prvního stupně v souladu se všemi zákonnými podmínkami toto prohlášení svým rozhodnutím přijal.
17. V této souvislosti je třeba uvést, že podle § 206c odst. 1 tr. ř. pokud nedošlo ke sjednání dohody o vině a trestu, může obžalovaný prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě. Podle § 206c odst. 7 tr. ř. soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat. Skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. S tím dále souvisí oprávnění podat odvolání, když podle § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř. může rozsudek odvoláním napadnout obžalovaný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny.
18. V nyní posuzované věci napadl rozsudek soudu prvního stupně obviněný odvoláním, a to proti výroku o trestu, přičemž výrok o vině nebyl odvoláním napaden. Navíc jak z obsahu spisu vyplývá, obviněný sám prohlásil vinu ve smyslu § 206c tr. ř. a toto prohlášení viny bylo soudem prvního stupně podle § 206c odst. 6 tr. ř. přijato. Nejvyšší soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí připomíná, že dovoláním lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém odvolací soud přezkoumal (byl povinen přezkoumat) rozsudek soudu prvního stupně. Vzhledem k uvedeným skutečnostem nebyl a ani nemohl být výrok o vině obviněného odvolacím soudem přezkoumán postupem podle § 254 tr. ř. Jelikož odvolací soud správně přezkoumal pouze výrok o uloženém trestu, není přípustné dovolání obviněného v rozsahu, v němž napadá výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 7 Tdo 533/2021). Napadený rozsudek odvolacího soudu, který v odůvodnění výslovně uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně přezkoumával toliko ve výroku o trestu, proto nelze v důsledku uvedeného považovat ve vztahu k dovolací námitce obviněného směřující proti výroku o vině, za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení § 265a odst. 1, 2 tr. ř.
19. Námitky obviněného, že pro nezákonnost výroku o trestu v předchozím rozsudku mohl být u skutků 1–4 odsouzen jen v rámci základní skutkové podstaty podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a neměl mu tedy být ukládán trest v sazbě podle § 209 odst. 2 tr. zákoníku, směřují v tomto směru fakticky proti právní kvalifikaci skutku, tedy nikoli proti rozhodnutí soudu druhého stupně, nýbrž proti rozsudku soudu prvního stupně v tom rozsahu, v jakém učinil prohlášení o vině, které bylo soudem prvního stupně přijato.
20. Z hlediska posouzení přípustnosti dovolání obviněného lze proto připomenout závěry Nejvyššího soudu, k nimž dospěl v usnesení ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., z něhož je patrno, že Jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Shodné závěry též vyplývají např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 412/2013 (č. 68/2013 Sb. rozh. tr.).
21. Navíc jen pro úplnost lze připomenout, že problematikou, zda prohlášení viny je překážkou bránící podání odvolání proti výroku o vině a tomu, aby byl výrok o vině napaden dovoláním, se opakovaně zabýval v rámci své judikaturní činnosti Nejvyšší soud, a to kupř. v usneseních ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 11 Tdo 9/2022, ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 11 Tdo 149/2023, ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 11 Tdo 65/2023 a ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 6 Tdo 52/2023.
22. Nejvyšší soud proto bez věcného přezkoumání rozhodnutí dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, neboť proti napadenému rozhodnutí není dovolání přípustné. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 10. 2024
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu