4 Tdo 791/2025-614
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2025 o dovolání obviněného L. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2025, sp. zn. 6 To 9/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 6/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 1 T 6/2024, byl obviněný L. K. uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 10. 2. 2024 v době kolem 23:20 hodin v obci XY, okres XY, v kuchyni rodinného domu č. p. XY, po předchozím požití alkoholu se nejprve dostal do slovní rozepře se svojí sestrou poškozenou E. K., u které byl v tu chvíli na návštěvě, přičemž tato následně z obavy další gradace konfliktu zavolala na svého bratra policii, načež L. K. po provedeném šetření ze strany policistů Obvodního oddělení Policie České republiky Nové Město na Moravě rodinný dům opustil s vyjádřením, že se vrátí do místa svého současného pobytu v obci XY, což ovšem neučinil,
a po odjezdu policejní hlídky se dne 11. 2. 2024 v době kolem 00:30 hodin vrátil k tomuto rodinnému domu a začal bouchat a kopat do vstupních dveří a dožadoval se vstupu, což bylo ze strany poškozené opakovaně odmítnuto, načež obžalovaný rozbil okno domu, poté se vrátil ke vstupním dveřím, do kterých začal opět bouchat a kopat a poté, co poškozená z obav před poškozením dveří odemkla vstupní dveře do domu, obžalovaný bez oprávnění vnikl do domu, poškozenou chytil za vlasy a odtáhl ji do kuchyně, kde ji srazil na zem, v důsledku čehož poškozené vypadl mobilní telefon zn. Xiaomi, model MiA3 v hodnotě 2 100 Kč, který se zcela zničil a následně obžalovaný za užití vulgárních nadávek a výhrůžek, že poškozenou zabije tuto opakovaně se střední dopadovou intenzitou, bil sevřenou pěstí a kopal pevnou kotníkovou koženou obuví do hlavy a dalších částí těla, a to celkem nejméně 10x,
přičemž v důsledku jednání obžalovaného poškozená utrpěla otřes mozku, tržně zhmožděnou ránu v čelní krajině hlavy délky 15 mm, vícečetná ložiska zhmoždění hlavy (krevní výrony, lokální otoky, oděrky) v obličejové i vlasové části hlavy (zejména v týlní krajině), krvácení z nosu, uvolnění a vpáčení 2 předních horních zubů (řezáků), zhmoždění v oblasti levého ramene, paže a lokte, zhmoždění v oblasti levé strany hrudníku, po stranách břicha a v bederní části zad, kdy se ze soudně lékařského hlediska jedná o poranění na rozhraní lehkého až středně těžkého s dobou citelného omezení v obvyklém způsobu života v délce asi dvou týdnů,
přičemž s ohledem na fyzickou převahu, povahu, intenzitu, způsob a opakovanost úderů pěstí a kopů zejména do oblasti hlavy poškozené musel být obžalovaný srozuměn s tím, že takovým jednáním z jeho strany mohou být zasaženy životně důležité orgány, v tomto případě především mozek poškozené, a tedy že může dojít ke vzniku vážné poruchy zdraví s dobou citelného omezení v obvyklém způsobu života přesahující až 6 týdnů či dokonce ke vzniku život ohrožujícího poranění (zhmoždění mozku, otok mozku, nitrolební krvácení), a současně mohlo dojít ke vzniku zlomenin obličejových kostí (nosních kostí, lícní kosti, dolní čelisti), zlomenin žeber, zlomenin kostí horních končetin, k čemuž nedošlo pouze shodou okolností, a to zejména díky aktivní obraně poškozené,
přičemž takto jednal, ačkoliv již byl rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 1. 12. 2014, č. j. 3 T 110/2014-434, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2015, č. j. 8 To 27/2015-485, nabyl právní moci dne 3. 2. 2015, uznán vinným mimo jiné ze spáchání pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 145 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k nepodmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4,5 (čtyři a půl) roku se zařazením do věznice s ostrahou, kdy z tohoto trestu byl rozhodnutím Okresního soudu Brno – venkov ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 3Pp 7/2016, podmíněně propuštěn dne 23. 8. 2016 se stanovením zkušební doby v délce 4 (čtyř) roků“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8,5 roku. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu pobytu na pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je na něm postavená budova č. p. XY, vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, v katastru nemovitostí vedeném pro Katastrální území XY, Katastrální pracoviště Žďár nad Sázavou, na dobu 5 let.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, majetkovou škodu ve výši 15 127 Kč. Dále byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené E. K., majetkovou škodu 2 100 Kč.
4. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená E. K., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu majetkové škody a s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 1 T 6/2024, podal obviněný L. K. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. 4. 2025, sp. zn. 6 To 9/2025, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
6. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2025, sp. zn. 6 To 9/2025, podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
7. Obviněný v dovolání zrekapituloval dosavadní vývoj věci a uvedl, že nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že se dopustil skutků tak, jak mu jsou v obžalobě kladeny za vinu. Naopak má na základě provedených důkazů za to, že vyvstaly důvodné pochybnosti o tom, že skutky tak, jak jsou specifikovány a právně kvalifikovány v obžalobě, dovolatel spáchal.
8. Dále vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací jako zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu, přičemž uvedl, že mělo dojít k překvalifikování na trestný čin ublížení na zdraví. Namítl, že znalecký posudek ohledně zranění poškozené polemizuje o intenzitě úderů dovolatele, které fakticky nebyly natolik intenzivní. Dovolatel poškozené nechtěl vážně ublížit ani jí způsobit těžké ublížení na zdraví, k čemuž reálně ani nedošlo. Dovolatel se pouze snažil vymanit ze sevření poškozené a zabránit dalšímu útoku z její strany.
9. Dovolatel rovněž namítl, že uložený úhrnný trest odnětí svobody v délce 8,5 roku nepodmíněně je zcela nepřiměřený. V této souvislosti vyjádřil názor, že soudy obou stupňů při úvaze o výši a druhu trestu nepostupovaly v souladu s ustanovením § 38 a § 39 tr. zákoníku. Rovněž uvedl, že ve prospěch dovolatele nastaly polehčující okolnosti ve smyslu § 41 tr. zákoníku, které soudy nijak nezohlednily.
10. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 1 T 6/2024, a aby věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku označil mimo jiné dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále uvedl, že podané dovolání je vystavěno primárně na výhradách proti způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, potažmo proti závěrům, k nimž na podkladě takového (a z pohledu dovolatele vadného) hodnocení důkazů dospěly. Obviněný tedy s akcentem na svou výpověď a nesouhlas s vyjádřeními poškozené E. K. a svého otce B. K., jakož i v reakci na vlastní výklad části důkazů provedených soudy, zjednodušeně řečeno vylučuje, že by se dopustil jednání způsobem, v rozsahu a za okolností tvrzených soudy. Primárně tudíž realizuje vlastní výklad důkazů a formuje vlastní skutkové závěry. Krajský soud v Brně nepřehlédl významné odlišnosti ve vyjádřeních poškozené a obviněného, přičemž v pasáži svého odsuzujícího rozsudku počínaje odstavcem 13 jeho odůvodnění rozvedl přesvědčivé důvody, pro které vzal za základ skutkového děje právě věrohodnou výpověď E. K. a nikoli zavádějící a nepravdivá vyjádření dovolatele. Rovněž konstatoval, že nemohlo dojít ani k tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny. Podle celé řady respektovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu se totiž nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo.
12. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku označil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak žádnou z uplatněných námitek pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Pokud dovolatel zpochybňuje konkrétně právní kvalifikaci a tvrdí, že mohl být uznán vinným pouze přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, činí tak výlučně a nepřípustně pouze prostřednictvím námitek proti skutkovým zjištěním soudů.
13. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze podřadit ani výhrady proti výroku o trestu odnětí svobody, který obviněný označil jako nepřiměřeně přísný. V této souvislosti připomněl, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí – v dovolání úspěšně uplatnit primárně v rámci zákonného dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., což obviněný neučinil. Klíčovou z pohledu obviněným předestřené dovolací argumentace je pak především ta skutečnost, že v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být – až na zcela výjimečné případy –relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku. V této souvislosti státní zástupce odkázal na přesvědčivé a komplexní úvahy soudů zahrnuté do odstavců 28 až 30 odůvodnění odsuzujícího rozsudku, resp. do odstavců 22 až 23 odůvodnění usnesení o zamítnutí odvolání, a dodal, že trest uložený dovolateli rozhodně nepřiměřeně přísným a nespravedlivým není.
14. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
15. Obviněný prostřednictvím jeho obhájce v replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství setrval na podaném dovolání a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého dovolání.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
18. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
19. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
20. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
22. Na podkladě obviněným uplatněných důvodů dovolání a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
23. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by blíže specifikoval, na kterou alternativu tohoto dovolacího důvodu míří, uvádí obviněný, že nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že se dopustil skutků tak, jak mu jsou v obžalobě kladeny za vinu. Obviněný v rámci naznačené argumentace prosazoval svou verzi průběhu skutkového děje, měl za to, že měla být aplikována zásada in dubio pro reo.
24. Nejvyšší soud především konstatuje, že obviněný sice svými námitkami v konečnému důsledku a ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozoval zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, určujících pro naplnění znaků zjištěných trestných činů, s obsahem provedených důkazů, avšak primárně je jeho argumentaci nutno vyhodnotit jako polemiku se závěry soudů nižších stupňů stran hodnocení důkazů, se kterou se soudy nižších stupňů vypořádaly. Takovou argumentaci však pod žádný dovolací důvod podřadit nelze.
25. Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, tak zjevný či extrémní rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není. Skutková zjištění soudů naopak mají zřetelně v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají, totiž opírají se především o výpověď poškozené, dalších svědků a o znalecké závěry. Pokud jde o otázku věrohodnosti poškozené a pravdivost její výpovědi, lze v podstatě jen obiter dictum a mimo možnosti dovolacího přezkumu zmínit, že byla v provedeném řízení soudy pečlivě zvažována a dalšími ve věci provedenými důkazy byla ověřována, neboť byla základním usvědčujícím důkazem. Soudy si přitom byly především vědomy okolností případu, když osoby poškozené i obviněného byly ovlivněny alkoholem, přičemž zde došlo k slovnímu a poté fyzickému konfliktu mezi obviněným a poškozenou. Vzhledem k tomu soudy hodnotily výpovědi poškozené i obviněného obezřetně.
26. Zásadním důkazem o tom, že obviněný vedl proti poškozené útok sevřenou pěstí a kopal ji pevnou kotníkovou koženou obuví do hlavy a dalších částí těla, a to nejméně 10x, když s ohledem na uvedené šlo o útok, který by v případě úspěšného zásahu (kdyby se poškozená aktivně nebránila) představoval vážné nebezpečí pro život poškozené, je výpověď poškozené E. K., která však nezůstala osamocena. Tento důkaz byl dále podpořen i výpovědí svědka B. K., který i přes své zdravotní omezení uvedl, že obviněný poškozenou napadl, k napadení došlo v kuchyni a „bylo to ošklivý“. Soudy při formování výše uvedených závěrů vycházely dále z protokolu o ohledání těla poškozené s fotografiemi, z pořízeného videozáznamu, lékařských zpráv a významně i z obsahu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, znalce MUDr. Jana Krajsy, Ph.D., který z medicínského hlediska osvětlil nebezpečí, které by úspěšný útok obviněného znamenal pro zdraví a život poškozené. Je třeba poukázat na přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 13 až 21 rozsudku soudu prvního stupně) a na odůvodnění usnesení odvolacího soudu (viz body 12 až 17 usnesení odvolacího soudu), na které pro stručnost Nejvyšší soud odkazuje.
27. Pokud obviněný učinil obsahem svého dovolání též nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů a vyjádřil přesvědčení, že nebyl zjištěn skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, takové námitky není možné podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ta spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolání obviněného, ačkoliv je tento formálně deklarován, totiž ve skutečnosti neobsahuje žádnou kvalifikovanou argumentaci týkající se zjevného (extrémního) rozporu skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů, ve smyslu výše uvedených východisek dovolacího přezkumu. Jedná se naopak toliko o prostou polemiku se způsobem hodnocení důkazů, která se předmětem dovolacího přezkumu zásadně stát nemůže. Je navíc nutno konstatovat, že s nyní opakovaně uplatňovanými námitkami se již podrobně a zcela správně vypořádaly oba soudy nižších stupňů, přičemž již tato skutečnost zpravidla značí zjevnou neopodstatněnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
28. Zbývá dodat, že není na dovolacím soudu, aby opětovně vyložil důvody pro vyslovení viny obviněného, neboť to bylo úkolem soudů nižších stupňů, které se ho zcela odpovídajícím způsobem zhostily. V dostatečném rozsahu v odůvodněních svých rozhodnutí vyložily, na základě jakých důkazů a z jakých důvodů dospěly k závěru o vině obviněného žalovanými trestnými činy a proč považovaly jeho obhajobu za vyvrácenou. Zejména soud prvního stupně (body 13 až 21 jeho rozhodnutí) v kontextu poznatků plynoucích z provedených důkazů logicky a přesvědčivě vyložil, proč považuje obhajobu obviněného za nevěrohodnou. Obviněný ve svém dovolání neuplatňuje nic, co by mohlo vést k závěru, že hodnocení provedených důkazů soudy nevyhovuje požadavku zákona.
29. Pokud dovolatel dále namítá nerespektování zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud musí především konstatovat, že v předmětné věci se nejednalo o situaci důkazní nouze, resp. nejasnou důkazní situaci, neboť na straně soudů nevznikly žádné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu, přičemž ani Nejvyšší soud nemá o vině dovolatele žádných pochyb. Navíc je vhodné uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), takže tato námitka by nemohla obviněným zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), když platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Toto pravidlo má tudíž procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury týkající se nemožnosti naplnit touto námitkou zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná.
30. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.
31. Z citovaného ustanovení plyne, že právním posouzením skutku se rozumí jeho
hmotněprávní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. typicky trestního zákoníku, na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu výroku o vině, pak uvedenému dovolacímu důvodu obsahově odpovídají námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
32. V posuzovaném případě obviněný nenamítal nic v tom smyslu, že by skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazoval znaky zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Nesprávnost právního posouzení skutku nevztahoval ke skutku, jak ho zjistily soudy, ale k jiné (ke své vlastní) verzi skutkového stavu, kterou se snažil prosadit. Takto koncipované námitky nejsou dovolacím důvodem.
33. Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy bylo dovolání podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu, tj. z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
34. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obviněný svým jednáním sice nezpůsobil těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 145 odst. 1 tr. zákoníku, avšak v posuzovaném případě nebyl odsouzen za spáchání dokonaného trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, k jehož kvalifikaci by vzhledem ke způsobenému zranění poškozené skutečně nebyl podklad, nýbrž byl odsouzen za spáchání tohoto trestného činu ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, v rámci něhož zákon nevyžaduje, aby byly naplněny všechny znaky objektivní stránky trestného činu, ale postačí, pokud jednání pachatele bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, resp. k naplnění těchto znaků a pokud pachatel jednal v úmyslu trestný čin spáchat. Tomu se soudy řádně věnovaly a své závěry přesvědčivě a logicky odůvodnily (body 13 až 21 rozhodnutí soudu prvního stupně, body 12 až 17 odvolacího rozhodnutí).
35. Pokud pak obviněný obecně namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, Nejvyšší soud uvádí, že takové námitky pod uplatněný, ale ani pod jiné důvody dovolání podřadit nelze. Námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, totiž lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., podle kterého byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněnému byl za zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8,5 roku, přičemž byl ohrožen trestní sazbou na pět až dvanáct let odnětí svobody. Byl mu tedy uložen trest v rámci trestní sazby, přičemž zároveň nejde o trest, který by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe a byl trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným.
36. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v postupu soudu prvního stupně při individualizaci trestu, fakticky potvrzenému také odvolacím soudem, neshledal žádná pochybení. Své hodnotící úvahy při ukládání trestů obviněnému soud prvního stupně důkladně popsal v bodech 29 a 30 odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Ve stručnosti lze připomenout, že v případě obviněného nebyly shledány žádné polehčující okolnosti, což však neplatí o existenci okolností přitěžujících, za něž soud prvního stupně považoval zejména to, že páchal trestnou činnost po předchozím uvážení, že se dopustil trestné činnosti vůči osobě blízké, navíc za přítomnosti otce, a rovněž, že obviněný spáchal více trestných činů. Podle Nejvyššího soudu jde o trest sice důrazný, který však s ohledem na obecné zásady pro ukládání trestů ve smyslu § 39 a násl. tr. zákoníku, jež byly ve věci rozhodujícími soudy řádně a pečlivě zohledněny, v žádném případě nelze považovat za nepřiměřeně přísný.
37. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky obviněného jsou dílem neopodstatněné a dílem je pod jím uplatněné (ani žádné jiné) dovolací důvody podřadit nelze. Proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 10. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu