4 Tdo 804/2024-913
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 10. 2024 o dovolání obviněného L. N., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 4. 2024, č. j. 14 To 48/2024-881, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 85/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 12. 2023, č. j. 1 T 85/2023-861, byl obviněný L. N. uznán vinným přečinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
od přesně nezjištěného období do 9. 4. 2019 v obci XY v rodinném domě č. p. XY přechovával: - kožešinu vlka obecného s hlavou (stopa č. 17), - kožešinu rysa ostrovida včetně hlavy (stopa č. 18), - dermoplastický preparát medvěda ušatého (stopa č. 24), - dermoplastický preparát tetřeva hlušce (stopa č. 25), - dermoplastický preparát výra velkého (stopa č. 26), - 2x dermoplastický preparát vydry říční (stopa č. 31), - dermoplastický preparát poštolky obecné (stopa č. 37), - dermoplastický preparát poštolky obecné (stopa č. 38), - dermoplastický preparát jestřába lesního (stopa č. 39), - dermoplastický preparát jestřába lesního (stopa č. 40), - dermoplastický preparát jestřába lesního (stopa č. 41), - dermoplastický preparát výra velkého (stopa č. 42), - dermoplastický preparát jeřábka lesního (stopa č. 43), - dermoplastický preparát tetřeva hlušce (stopa č. 44), - dermoplastický preparát tetřívka obecného (stopa č. 45), - dermoplastický preparát tetřívka obecného (stopa č. 46), - dermoplastický preparát tetřívka obecného (stopa č. 47), - dermoplastický preparát tetřívka obecného (stopa č. 48),
přičemž se jedná v případě vlka a tetřevů hlušců o jedince zařazené mezi kriticky ohrožené druhy, v případě rysa ostrovida, vyder říčních, tetřívků obecných a jeřábka lesního o jedince zařazené mezi silně ohrožené druhy dle přílohy č. III vyhlášky č. 395/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které jsou zvláště chráněnými druhy ve smyslu § 48 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o ochraně přírody a krajiny), obžalovaný je držel v rozporu s § 50 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny bez výjimky k držení podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, a aniž by disponoval příslušnými doklady dostatečně prokazujícími zákonný původ ve smyslu § 54 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, dále se v případě vlka obecného, rysa ostrovida, vydry říční, výra velkého, poštolky obecné, jestřába lesního a medvěda ušatého jedná o exempláře chráněné úmluvou CITES zařazené do přílohy A nařízení Rady (ES) č. 338/97 ve znění pozdějších předpisů, a obžalovaný tyto držel v rozporu s § 24 zákona č. 100/2004 Sb., o obchodování s ohroženými druhy, ve znění pozdějších předpisů, aniž by disponoval doklady dostatečně prokazujícími původ exemplářů“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 750 Kč, tedy 75 000 Kč.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 12. 2023, č. j. 1 T 85/2023-861, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 18. 4. 2024, č. j. 14 To 48/2024-881, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 4. 2024, č. j. 14 To 48/2024-881, podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V dovolání obviněný namítl, že v trestním řízení byly ze skutkového stavu vyvozeny nesprávné právní konsekvence a že skutkový stav prezentovaný soudem prvního stupně neodpovídá tomu, že došlo ke spáchání trestného činu. Současně uvedl, že v posuzované věci jsou nesrovnalosti mezi zjištěními vyplývajícími z obsahu trestního spisu a skutkovými závěry, jež z nich soudy dovodily, přičemž provedené důkazy byly soudy hodnoceny tendenčně v neprospěch obviněného, že jde tedy o zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem věci podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Dále reprodukoval argumentaci soudu prvního stupně týkající se úmyslného zavinění, když tuto označil za velice strohou. V této souvislosti citoval závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 1161/2005. Uvedl, že preparáty nakoupil před mnoha lety na různých burzách a že si nebyl vědom, že by jednal protiprávně. Poukázal na skutečnost, že rozhodnutím Krajského úřadu Pardubického kraje č. j. 81755/2020/OŽPS/Si mu byla podle § 77 odst. 5 písm. h) zákona č. 114/1992, o ochraně přírody, udělena výjimka držet uhynulé exempláře či jiné části (trofeje) druhů tetřeva hlušce, tetřívka obecného a jeřábka lesního a že dalším rozhodnutím tohoto úřadu č. j. 81768/2020/OŽPZ/Si bylo povoleno držení exemplářů medvěda hnědého. 6. Dále namítl, že jeho trestněprávní postih se příčí zásadě subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť zjištěný skutkový stav je v rozporu s rozhodnutím o vině obviněného a že skutek byl nesprávně právně kvalifikován, protože nejde o trestný čin, věc by se tedy měla řešit v civilní rovině. 7. Dovolatel rovněž vytkl, že soudem prvního stupně nebyly provedeny obhajobou navrhované důkazy, zejména výslechy svědků.
8. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a aby věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové [správně Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích (pozn. Nejvyššího soudu)] k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolatel formálně namítá existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Žádnou konkrétní vadu, která by mohla založit zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, však dovolatel nevytkl. Dovolatel vytkl, že nebyly provedeny obhajobou navrhované důkazy, zejména svědecké výpovědi. Námitky v podobě uplatněné dovolatelem však dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř naplnit nemohou.
10. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze formálně podřadit námitky dovolatele, které se týkají absence subjektivní stránky trestného činu. Tyto námitky však nemohou obstát. Tvrzení, že předmětné exempláře dovolatel nakoupil na různých burzách, je irelevantní z hlediska subjektivní a ostatně i objektivní stránky stíhaného trestného činu. 11. Bezpředmětné až zmatečné jsou námitky dovolatele týkající se správních rozhodnutí, kterými mu měla být příslušná výjimka udělena. Předmětná rozhodnutí byla vydána až v r. 2020, přičemž trestné činnosti se dovolatel dopouštěl od přesně nezjištěného období do 9. 4. 2019. 12. Formálně lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit námitku, kterou se dovolatel domáhá použití zásady subsidiarity trestní represe, nejde však o námitku důvodnou. Dovolatel v této souvislosti poukazuje na okolnosti nabytí vlastnického práva k předmětným preparátům, ale i v případě pravdivosti tvrzení obviněného, že předmětné preparáty nakoupil na burzách by tato skutečnost nemohla zásadně snížit společenskou škodlivost jeho jednání, když všechny alternativy jednání uvedené v § 299 odst. 2 tr. zákoníku jsou typově stejně závažné; v tomto směru lze přiměřeně odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 207/2015.
13. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
16. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
17. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
18. O důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak jde v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
19. Jelikož obviněný uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž vzhledem k tomu, že zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí vztahuje k rozsudku soudu prvního stupně, platí, že z jeho dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., byť tento formálně obviněný neuplatňuje. Je tomu tak proto, že právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně.
20. Vzhledem k uplatněným námitkám musí Nejvyšší soud především konstatovat, že v rámci podaného dovolání uplatňuje dovolatel v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudem druhého stupně, přičemž tento na jeho argumenty dostatečně reagoval, tedy zabýval se jimi. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
21. Obviněný sice v dovolání formálně namítl „extrémní nesoulad“ mezi finálními skutkovými závěry soudů a obsahem provedených důkazů, tyto výhrady však reálně nepodpořil žádnou kvalifikovanou argumentací. Dále vznesl námitku, že soudy nižších stupňů neprovedly důkazy, které navrhoval, a to zejména výslechy svědků – nicméně ani tuto námitku blíže nespecifikoval. Pokud v této souvislosti konstatoval, že v dané věci měly být před soudem prvního stupně provedeny výslechy svědků (bez bližší konkretizace), neboť mohly existovat nové skutečnosti, které se mohly promítnout do právního posouzení celé věci, tak opět jeho námitka zůstala pouze ve formě všeobecné proklamace.
22. I s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutné, aby dovolatel ve svém podání obsahujícím daný mimořádný opravný prostředek jasně konkretizoval, jaká skutková zjištění podle jeho názoru odporují obsahu provedených důkazů, resp. které podstatné důkazy soudy nižších stupňů neprovedly, popř. které důkazy jsou podle jeho náhledu procesně nepoužitelné, neboť byly opatřeny či provedeny v rozporu s příslušnou právní úpravou. V projednávaném dovolání však obviněný žádné takto konkrétní výhrady nevznesl, pouze v něm všeobecně předeslal, že jsou „zřejmé zásadní nesrovnalosti mezi zjištěními vyplývajícími z obsahu trestního spisu a skutkovými závěry“. Tím však pouze vyjádřil svůj subjektivní nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů.
23. Takovýto způsob dovolací argumentace je však Nejvyšší soud nucen odmítnout, neboť reálná existence zákonného dovolacího důvodu je zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Obviněný kvalifikovaně netvrdil a neodůvodnil žádnou ze shora zmíněných vad důkazního řízení, které by byly s to zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces, a pouze prosazuje svou verzi skutkového děje. Aby námitky byly podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musely by skutečně materiálně, nikoli pouze formálně, tento rozpor s dostatečnou mírou konkrétnosti tvrdit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 7 Tdo 351/2023).
24. Dovolatel dále namítal neprovedení některých důkazů, a to výslechu svědků. K tomu Nejvyšší soud v souladu se svou dřívější rozhodovací praxí podotýká, že v trestním řízení závisí na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, byť samozřejmě takový postup nesmí vykazovat znaky libovůle, ale musí být založen na odpovědném zhodnocení provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a náležitém zhodnocení, z jakého důvodu soud považuje provedené dokazování za dostatečné a úplné a co bylo důvodem, že neprovedl další navrhované důkazy.
25. Nejvyšší soud po prostudování předloženého materiálu shledal, že soud prvního stupně se sice k důvodům nevyhovění důkazním návrhům obviněného blíže nevyjádřil, avšak důvody neprovedení obhajobou navrhovaných výslechů svědků (J. B., M. N. a M. B.) podrobně vyložil odvolací soud na str. 3 odůvodnění svého usnesení.
26. Problematika tzv. opomenutých důkazů, kterou ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný nepřímo namítl, byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Nejvyšší soud považuje vyjádření odvolacího soudu za dostatečné, nadto na základě náležitě zhodnocených důkazů nevznikají pochybnosti o vině obviněného. S ohledem na to nejde v případě obviněným požadovaných neprovedených důkazů o tzv. opomenuté důkazy, a proto se ani nemůže jednat o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
27. Obviněný dále zpochybnil naplnění subjektivní stránky projednávaného přečinu, přičemž takové námitky obviněného lze v zásadě podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitky zpochybňující subjektivní stránku trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami však nejsou případné.
28. V souvislosti s tvrzením obviněného, že předmětné exempláře nakoupil na různých burzách, lze připomenout, že obviněný byl odsouzen za to, že v rozporu s jiným právním předpisem přechovával exempláře živočichů ohroženého druhu (kožešiny a dermoplastické preparáty jedinců silně a kriticky ohrožených, popř. přímo ohrožených vyhubením nebo vyhynutím). Ani v případě, že by došlo k nákupu uvedených exemplářů na burzách, tzn., že by dovolatel živočichy sám neulovil nebo jinak neusmrtil, neměnilo by to nic na skutečnosti, že tyto exempláře přechovával bez udělení výjimky podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a bez dokladů dostatečně prokazujících původ exemplářů. Obviněný tak porušil své povinnosti vyplývající z uvedeného zákona a přechovával exempláře ohrožených druhů v rozporu s právními předpisy ve smyslu ustanovení § 299 odst. 2 tr. zákoníku. Jak správně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, lze se ztotožnit s názorem soudů obou stupňů, podle kterého obviněnému z jeho postavení lovce, který přicházel do kontaktu s chráněnými druhy živočichů, vyplývala povinnost seznámit se s příslušnými právními normami (viz str. 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
29. Podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak zjevně neopodstatněná, je námitka týkající se subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Toto ustanovení požaduje uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Nejvyšší soud je přesvědčen, že společenská škodlivost nezákonného nakládání s kriticky ohroženými druhy živočichů či rostlin je v obecné rovině vysoká. Takové jednání totiž zpravidla (přinejmenším) podněcuje ilegální obchod v této oblasti, který je jedním z nejlukrativnějších odvětví mezinárodní trestné činnosti a je rovněž jedním z hlavních důvodů úbytku populace řady živočišných i rostlinných druhů. Ve snaze toto eliminovat byla přijata opatření na mezinárodní i na evropské úrovni, především smlouva CITES, jimiž je vázána i Česká republika. S přihlédnutím k závažnosti problému i k závazkům naší země je proto velice důležité poskytnout objektu trestného činu podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku, tj. zájmu na ochraně jedinců nebo exemplářů nejvíce ohrožených druhů živočichů nebo rostlin před určitými způsoby nakládání, co nejúčinnější ochranu.
30. S ohledem na to Nejvyšší soud v jiné trestní věci vyloučil možnost aplikace principu subsidiarity trestní represe i v případě nepovoleného dovozu jednoho kusu neživého preparovaného exempláře karety obrovské, který obviněná, jakožto turistka, získala darem od hostitelské rodiny v Indonésii (srov. usnesení ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 7 Tdo 207/2015). Je třeba zdůraznit, že šlo o exempláře neživých živočichů druhu, který je přímo ohrožen vyhubením, a který proto požívá nejvyššího stupně ochrany. Tato ochrana se neomezuje jen na hájení živých zvířat před usmrcováním, poškozováním, odnímáním z přírody, obchodováním apod., ale zároveň také na postih různých forem nakládání s neživými exempláři, neboť i tato jednání představují určité „předpolí“ poptávky, která je následně uspokojována usmrcováním či jiným odnímáním volně žijících zvířat z přírody. Uvedená šíře ochrany je tak úměrná vysokému stupni ohrožení chráněných druhů volně žijících živočichů. Z dosavadních zjištění soudů nevyplývá nic, co by je opravňovalo k závěru, že konkrétní škodlivost posuzovaného jednání obviněného nedosahuje ani minimální míry škodlivosti, jakou se obvykle vyznačují běžně se vyskytující případy neoprávněného dovozu exemplářů chráněných druhů volně žijících živočichů.
31. V tomto světle, avšak zejména vzhledem ke skutečnostem uvedeným v předchozím odstavci, by vyloučení trestněprávní odpovědnosti u osoby dlouhodobě se zabývající myslivostí za jednání spočívající v nakládání s celkem 19 neživými exempláři živočichů silně a kriticky ohrožených, popř. přímo ohrožených vyhubením nebo vyhynutím, bylo nelogické a kontraproduktivní. Nelze brát zřetel ani na skutečnost uváděnou obviněným, že předmětné preparáty nakoupil na burzách (tj. že sám chráněné živočichy neusmrtil ani jinak neodňal přírodě), neboť tato skutečnost by nemohla zásadně snížit společenskou škodlivost jeho jednání, když všechny alternativy jednání uvedené v § 299 odst. 2 tr. zákoníku jsou typově stejně závažné. Z těchto důvodů je v posuzovaném případě dána značná společenská škodlivost jednání obviněného, odpovídající běžně se vyskytujícím zásahům do sféry objektu daného trestného činu, takže uplatnění trestní represe je zcela proporcionální reakcí na protiprávní jednání obviněného.
32. Pokud soudy kvalifikovaly skutek jako přečin neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku, není důvodu cokoli na tom měnit a dovolání obviněného je v tomto ohledu zjevně neopodstatněné.
33. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 10. 2024 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu