4 Tdo 842/2025-430
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný A. N., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 2025, sp. zn. 3 To 147/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 T 64/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. 2. 2025, sp. zn. 4 T 64/2024, byl obviněný A. N. uznán vinným pod bodem I přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku, pod bodem II pokračujícím přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil během zkušební doby nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k náhradě škody ve výši 209 921 Kč poškozené R. N., a ve výši 12 730 Kč poškozené Československé obchodní bance, a. s.
2. Skutková zjištění, na jejichž základě dospěl soud prvního stupně k
vině obviněného, lze shrnout následovně: I. Obviněný v místě svého bydliště na adrese XY, kde bydlel ve společné domácnosti se svou matkou, poškozenou R. N., využil situace, že jeho matka při založení svého bankovního účtu č. XY uvedla jako telefonický kontakt k tomuto účtu telefonní číslo XY, jehož byl výhradním uživatelem, a bez vědomí poškozené si opatřil heslo a přístupový kód do internetového bankovnictví, díky čemuž se mu podařilo do svého mobilního telefonu nainstalovat aplikaci SMART KLÍČ, čímž provázal bankovní účet poškozené se svým mobilním telefonem pro příjem ověřovacího hesla ke vstupu do internetového bankovnictví, a v období od 30. 1. 2023 do 29. 3. 2023 vstupoval do internetového bankovnictví k výše uvedenému bankovnímu účtu a zadával zde bez vědomí poškozené ve výroku rozsudku přesně specifikované příkazy k platbám na bankovní účty svých známých V. V. a K. M., kteří mu pak převedené finanční prostředky předali v hotovosti a on je užil pro svou potřebu, a na bankovní účet Electro World, s. r. o, k zaplacení zboží pro jeho sestru I. Š., čímž poškozené způsobil škodu v celkové výši 190 338 Kč.
II. Vydávaje se za svou matku R. N. bez jejího vědomí distančním způsobem uzavřel s Československou obchodní bankou, a. s., dne 8. 3. 2023 smlouvu o kontokorentu č. 1005958357 a dne 29. 3. 2023 smlouvu o úvěru ke kreditní kartě č. 1006081775, přičemž do obou žádostí o úvěr uvedl nepravdivé údaje o výši čistého měsíčního příjmu žadatelky a o výši jejích výdajů, a obě smlouvy podepsal za použití SMS klíče. Načež v období od 8. 3. 2023 do 31. 3. 2023 vyčerpal celkem 17 163 Kč z kontokorentu a 15 150 Kč z kreditního úvěru, čímž způsobil poškozené R. N. škodu ve výši 19 583, protože z jejího účtu byly následně úvěrové splátky do této výše uhrazeny, a 12 730 Kč poškozené bance.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 23. 4. 2025, sp. zn. 3 To 147/2025, podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání obviněného
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Marťána dovolání, které směřoval i proti výrokům odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a explicitně jej opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. V odůvodnění dovolání obviněný konkrétně napadl právní posouzení skutku v bodě I výroku o vině jako zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku. Argumentoval primárně tím, že soudy zaměnily pojmy „zneužití“ a „padělání“ platebního prostředku. Konstatoval, že nevytvořil žádný falešný platební prostředek, nezfalšoval aplikaci k bankovnímu účtu své matky ani nevytvořil falešné přihlašovací údaje do jejího internetového bankovnictví, pouze zneužil identitu své matky a bez jejího oprávnění použil autentický, existující a nezměněný platební prostředek, který byl bankou jeho matce vydán. Jeho jednání tak mělo být posouzeno jen jako přečiny neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku a neoprávněného opaření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy nepřípustně použily analogii v neprospěch obviněného, pokud postavily na roveň neoprávněné použití bezpečnostních prvků a fyzické padělání podpisu. Interpretace, že použití pravých údajů je paděláním, rozšiřuje význam tohoto pojmu za jeho jazykový a právní smysl. Obviněný brojil také proti právnímu závěru soudů nižších stupňů o jednočinném souběhu trestných činů neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku a podvodu podle § 209 tr. zákoníku v bodě I výroku o vině. Podle obviněného v pořadí druhý jmenovaný trestný čin je vůči prvnímu ve vztahu speciality, protože už samotným paděláním platebního prostředku je banka uvedena v omyl. Podvodné jednání je zde metodou spáchání trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Právní posouzení skutku podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku a § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku porušuje zásadu ne bis in idem.
6. Vyjma právních námitek obviněný uplatnil i výhrady vůči skutkovým zjištěním. Shledává extrémní rozpor mezi tím, že soudy uzavřely, že nepříznivý zdravotní stav jeho matky (demence a Alzheimerova nemoc) vylučuje, aby mu dala vážně míněný souhlas k předmětným platebním příkazům a smlouvám. Znalecký posudek a svědecké výpovědi sice prokázaly, že poškozená byla snadno ovlivnitelná a zranitelná, ale to automaticky neznamená, že postrádala schopnost projevit vůli, byť zmatenou a právně neplatnou. Uvedl, že od počátku tvrdil, že mu matka dala souhlas na základě dřívějšího slibu finanční pomoci a provedené dokazování tuto možnost zcela nevyloučilo. Soudy tak měly ctít zásadu in dubio pro reo.
7. Poslední řada námitek obviněného směřovala proti výroku o trestu, který mu byl nesprávně uložen podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku místo podle mírnějšího ustanovení § 230 odst. 1 tr. zákoníku.
8. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby z podnětu jeho dovolání zrušil usnesení odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
9. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Stručně shrnul dosavadní průběh řízení před soudy a podstatu dovolání obviněného a následně se podrobně zabýval uplatněnými dovolacími námitkami. Podle jeho mínění námitky, kterými obviněný poukázal na existenci tzv. extrémního rozporu, neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obviněný nekonkretizoval, v čem má tvrzený rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů nižších stupňů spočívat. Akceptovat podle státního zástupce nelze ani námitku porušení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo, protože soudy obou stupňů svá skutková zjištění opřely o logické argumenty, které jsou podpořeny výsledky dokazování v řízení před soudem prvního stupně.
,10. K námitkám hmotněprávního posouzení skutku, které obviněný uplatnil s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce uvedl, že jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, uvedeným trestným činům odpovídá. Odkázal na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, která vyložila, že pokud pachatel po překonání bezpečnostních prvků pronikl do systému internetového bankovnictví a bez oprávnění vyplnil bankovní formulář platebního příkazu a příkaz následně odeslal, vytvořil padělaný platební prostředek a jeho jednání vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku, protože při použití internetového bankovnictví a při transakcích uskutečněných v jeho rámci je podpis disponenta účtu při ověřování jeho totožnosti nahrazen různými zabezpečovacími metodami, např. kombinací přístupového hesla a potvrzovacích kódů zasílaných bankovním domem na mobilní telefon, který je provázán z předmětným účtem. Podpis příkazce je nahrazen použitím některé z těchto ověřovacích metod a jejich neoprávněné překonání odpovídá zfalšování podpisu příkazce (viz např. rozhodnutí publikované pod č. 8/2019 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 963/2018). Pokud podle zjištěného skutkového děje obviněný nainstaloval do svého mobilního telefonu bez vědomí a souhlasu své matky aplikaci banky zvanou Smart klíč, čímž provázal svůj mobilní telefon s bankovním účtem poškozené, a následně pomocí ověřovacího hesla získal přístup do internetového bankovnictví poškozené, ve kterém postupně zadal a bez oprávnění autorizoval příkazy k převodu plateb v celkové částce 190 338 Kč, nepochybně tím naplnil znak padělání ve smyslu skutkové podstaty.
11. Oba soudy podle státního zástupce v bodě I výroku o vině správně posoudily jednání obviněného i jako trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněný uváděl banku v omyl tím, že se vydával za osobu oprávněnou nakládat s bankovním účtem, a banka jednajíce v omylu provedla ke škodě cizího majetku bezhotovostní majetkovou transakci ve výši přesahující zákonem stanovenou hranci větší škody. Za nedůvodnou označil státní zástupce dovolací námitku jednočinného souběhu trestných činů neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku a podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 4 Tdo 357/2018, podle kterého je souběh uvedených dvou trestných činů možný. Obviněnému státní zástupce částečně přisvědčil jen v tom, že na skutek pod bodem I výroku o vině lze nahlížet i jako na přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Současně zdůraznil, že jednočinný souběh tohoto trestného činu s trestnými činy podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku není vyloučen. Na podporu svého právního názoru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2025, sp. zn. 6 Tdo 507/2025, a připojil krátký teoretický výklad ustanovení § 230 tr. zákoníku. Tuto problematiku nicméně uzavřel s tím, že za dané procesní situace není možné obviněného podle další sbíhající se skutkové podstaty postihnout, neboť takový postup by byl v rozporu se zákazem reformationis in peius (§ 259 odst. 4 a § 264 tr. ř.).
12. K námitkám obviněného směřujícím proti výroku o trestu státní zástupce uvedl, že soudy nižších stupňů obviněnému uložily úhrnný trest podle nejpřísnějšího ze sbíhajících se trestných činů, kterými byl správně znán vinným, přičemž trest není co do svého druhu a výměry nepřiměřený a nespravedlivý a nevybočuje z ústavního rámce proporcionality trestní represe.
13. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně nedůvodné. Souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání, k jehož konání Nejvyšší soud může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ odlišného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
14. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obviněnému prostřednictvím jeho obhájce k případné replice. Obviněný však v soudem stanovené lhůtě nereagoval.
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu a tím, zda lze z jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterého se obviněný domáhá. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř., které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího. Konkrétní námitky obviněného pak musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 tr. ř.). Nejvyšší soud vzhledem k obsahu dovolání již na tomto místě připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad a dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti rozhodnutí soudů druhého stupně a nelze od něj očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, kterými je dovolací soud vázán stejně jako rozsahem a charakterem námitek, kterými obviněný jejich naplnění odůvodňuje (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Právně fundovanou argumentaci má při tomto restriktivním pojetí zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
16. Porovnáním dovolání s obsahem trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že dovolací argumentace obviněného je v zásadě opakováním jeho dosavadního způsobu obhajoby založeném na setrvalém polemizování se skutkovými zjištěními orgánů činných v trestním řízení. Nejvyšší soud proto požaduje za účelné připomenout, že jestliže obviněný v dovolání opakuje jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). Dále je namístě poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ve kterém se mimo jiné ztotožnil se stanoviskem Evropského soudu pro lidská práva, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku, č. stížnosti 30544/96). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
17. Obviněný ve svém dovolání explicitním odkazem na zákonné ustanovení uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně z odůvodnění jeho dovolání je zřejmé, že také projevil nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, které lze napadnout výhradně dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud na dovolání nahlížel in favorem rei, tedy jako by obviněný uplatnil oba zmíněné dovolací důvody.
18. Co se týče námitek obviněného, kterými obviněný argumentoval ve smyslu tzv. extrémního rozporu, tedy první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud shledal, že je pod citovaný dovolací důvod podřadit nelze, neboť se obsahově míjí s jeho zákonným vymezením. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že na podkladě uvedeného dovolacího důvodu není možné zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhá. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je sanováno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
19. Obviněný svou argumentaci extrémního rozporu zakládá na tom, že soudy nižších stupňů nesprávně vyvodily, že poškozená R. N., vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu (demence při Alzheimerově chorobě) nebyla schopna udělit jakýkoli vážně myšlený souhlas s transakcemi, které obviněný prováděl prostřednictvím jejího bankovního účtu. Vysvětluje to tím, že znalecký posudek a svědecké výpovědi sice prokázaly, že poškozená byla snadno ovlivnitelná a zranitelná, ale to automaticky neznamená, že postrádala jakoukoli schopnost projevit vůli, byť zmatenou a právně neplatnou. Závěr soudů nižších stupňů, že právě onemocnění poškozené vylučovalo, že poškozená nemohla obviněnému dát souhlas k jeho jednání, je podle obviněného nelogický a pochybný a zakládá extrémní nesoulad a porušení práva na spravedlivý proces, neboť soudy namísto toho, aby v pochybnostech postupovaly ve prospěch obviněného v souladu se zásadou in dubio pro reo, postupovaly opačně.
20. K výše uvedenému je třeba konstatovat, že dovolací důvod ve formě tzv. zjevného rozporu může být dán pouze tehdy, pokud dovolací argumentace poukazuje na to, že soudy učinily skutkový závěr, který by byl v přímém protikladu k jednoznačnému obsahu všech provedených důkazů, nebo pokud by skutková zjištění byla zcela bez opory v důkazech a nebyla by odůvodnitelná žádným logicky přijatelným způsobem jejich hodnocení. Obviněný by tak musel konkrétně označit, které důkazy byly provedeny, jaký byl jejich obsah, a v čem konkrétně spočívá jejich nesoulad s učiněnými skutkovými závěry.
Nestačí přitom pouhé tvrzení, že důkazy byly hodnoceny nesprávně, nebo že jiný způsob jejich hodnocení by vedl k příznivějšímu závěru pro obviněného. Dovolání by muselo být doprovázeno přesvědčivou argumentací, že skutková zjištění soudů jsou natolik vybočující z rámce logického a racionálního hodnocení důkazů, že představují porušení práva na spravedlivý proces. Tak tomu však v projednávané věci zjevně není. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě neopodstatňuje závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu. Ve zbytku k námitkám zjevného rozporu Nejvyšší soud považuje za přiměřené odkázat na ty části odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, ve kterých je zcela logicky a detailně vysvětleno, proč a na jakých základech soudy učinily své skutkové závěry.
Soud prvního stupně v bodech 2–8 odůvodnění svého rozsudku jasně uvedl, z jakého důkazního stavu vycházel (ze svědeckých výpovědí, zdravotních zpráv, znaleckého posudku MUDr. Lenky Friedlové a z údajů bankovního účtu), jaké skutkové závěry učinil a jak k nim dospěl. Obdobným způsobem lze odkázat na poznatky uvedené v bodech 6, 7, 8 a 9 odůvodnění zamítavého usnesení odvolacího soudu, kde je vylíčeno, proč na základě soudem prvního stupně provedeného dokazování nelze mít žádné pochybnosti o tom, že se obviněný inkriminovaného jednání dopustil.
Nezbývá než uzavřít, že v této části je dovolání obviněného pouhým projevem nespokojenosti se skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, podobně jako tomu bylo v jeho odvolání (srov. bod 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu), a takový způsob argumentace není svým obsahem způsobilý naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný z taxativně vymezených dovolacích důvodů (§ 265b tr. ř).
21. Dovolací námitky obviněného vůči hmotněprávnímu posouzení skutku v bodě I výroku o vině odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jsou ale zjevně neopodstatněné, protože právní kvalifikace tohoto skutku podle § 234 odst. 3 alinea první a § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku odpovídá zjištěnému skutkovému ději a je v souladu s dlouhodobým výkladem pojmu platebního prostředku.
22. Obviněný namítal, že jeho jednání nesplňuje znaky padělání platebního prostředku, neboť použil autentické přístupové údaje a aplikaci Smart klíč, nikoliv padělek. Tvrdí, že šlo nanejvýš o neoprávněný přístup k počítačovému systému podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku, případně o mírnější skutkovou podstatu podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Současně brojil proti jednočinnému souběhu trestných činů podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku. Tyto námitky však neobstojí.
23. Pojem platebního prostředku má ve vývoji českého trestního práva zřetelnou kontinuitu. Dřívější trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších novel (dále jen „tr. zák.“) v § 143 výslovně stanovil, že ochrana podle § 140 až 142 tr. zák. se poskytuje též tuzemským a cizozemským bezhotovostním platebním prostředkům a cenným papírům. Komentářová literatura vyložila, že trestněprávní ochrana se vztahuje i na příkazy k úhradě či inkasu, šeky a další bezhotovostní instrumenty, což soudní praxe akceptovala a dovodila, že i padělání jednorázového příkazu k úhradě je třeba posuzovat jako padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. ve spojení s § 143 tr. zák. (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2006, sp. zn. 1 To 33/2006). Již z této „historické“ úpravy plyne, že pojem platebního prostředku nebyl omezen na fyzickou podobu, nýbrž zahrnoval i bezhotovostní nástroje založené na dispozici disponenta účtu.
24. Tuto kontinuitu převzal a rozvinul i nový trestní zákoník v § 234, který vychází z toho, že platební prostředek umožňuje výběr hotovosti nebo převod peněžních prostředků anebo virtuálních aktiv používaných namísto peněžních prostředků. Z aktuální judikatury i komentářové literatury pak vyplývá, že platebním prostředkem je nejen listinný dokument, ale jakýkoli soubor postupů či zařízení, kterým je umožněn převod peněžních prostředků nebo virtuálních aktiv a jímž se platební příkaz podává a autorizuje. Výslovně jsou zmiňovány platební karty, příkazy k úhradě, elektronické peníze a moderní autentizační aplikace, které nahrazují podpis a zprostředkují autorizaci plateb v internetovém a mobilním bankovnictví. Ochrana podle § 234 tr. zákoníku se zaměřuje na důvěru v pravost a spolehlivost těchto prostředků a nikoli na majetkové zájmy účastníků platebního styku (srov. Ščerba a kol., Trestní zákoník, 1. vydání, 3. aktualizace, 2025, autor výkladu k § 233–239 tr. zákoníku: JUDr. Zdeněk Jiří Skupin, zejména část „Objekt a objektivní stránka“, bod 1; dále srov. rozhodnutí NS sp. zn. 7 Tdo 1487/2015, beck-online.cz).
25. Judikatura Nejvyššího soudu koncepčně vyjasnila, že paděláním platebního prostředku je i vyplnění a odeslání elektronického platebního příkazu po překonání autentizačních prvků disponenta účtu; elektronická autentizace plní funkci podpisu a její neoprávněné použití naplňuje znak padělání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 4 Tdo 456/2018). Při internetovém bankovnictví je podpis nahrazen personalizovanými bezpečnostními prvky; jestliže pachatel po jejich překonání vyplní a odešle platební příkaz, „vytvoří bezvadný platební prostředek“, a jde o situaci analogickou listinnému příkazu bez podpisového práva (shodně Ščerba a kol., cit., k §234 odst. 3, bod 52, s odkazem na rozhodnutí nejvyššího soudu NS 4 Tdo 456/2018).
26. Nejvyšší soud výše uvedené doplňuje o tezi, že při posouzení, zda prostředek použitý obviněným naplňuje znaky „platebního prostředku“ ve smyslu § 234 tr. zákoníku, je nezbytné přihlédnout rovněž k legální definici obsažené v § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 370/2017 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů, který transponuje směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2366 ze dne 25. 11. 2015 o platebních službách na vnitřním trhu 2015/2366 (PSD2) a určuje, že platebním prostředkem je „zařízení nebo soubor postupů dohodnutých mezi poskytovatelem a uživatelem, které jsou vztaženy k osobě uživatele a kterými uživatel dává platební příkaz“. Tato definice vychází z technologicky neutrálního pojetí a zahrnuje i moderní elektronické autentizační nástroje, které umožňují zadávání a autorizaci platebních transakcí prostřednictvím mobilních či on-line rozhraní (tj. například i aplikace Smart klíč). Jak uvádí komentářová literatura, trestněprávní ochrana podle § 234 tr. zákoníku se rozšiřuje na všechny instrumenty, které fakticky umožňují realizaci platebního příkazu, bez ohledu na jejich fyzickou podobu (Ščerba a kol., Trestní zákoník, 1. vydání, 3. aktualizace, 2025, autor části § 233–239: JUDr. Zdeněk Jiří Skupin, body 7 a 9). Ustanovení zákona o platebním styku tak představuje výkladové vodítko, které doplňuje trestněprávní definici a zajišťuje její soulad s vývojem platebních technologií.
27. Skutkový děj v projednávané věci výše popsaným závěrům přesně odpovídá. Obviněný bez vědomí poškozené nainstaloval na svůj telefon autentizační aplikaci, provázal ji s účtem poškozené a poté zadával a autorizoval platební příkazy, které banka vyhodnocovala jako příkazy oprávněné uživatelky účtu. Takovým jednáním obviněný neoprávněně opatřil platební prostředek, padělal jej a použil jako pravý ve smyslu § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku. Názor obviněného, že by mělo jít jen o neoprávněný přístup do počítačového systému podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku, neobstojí, neboť objektem ochrany tohoto trestného činu jsou integrita a důvěrnost datových systémů, zatímco ustanovení § 234 tr. zákoníku chrání důvěru v pravost a bezpečnost platebního styku a jednání obviněného uvedený chráněný zájem zasáhlo. (K otázce jednočinného souběhu § 230 odst. 1 tr. zákoníku a § 234 odst. 3 tr zákoníku se Nejvyšší soud vyjádří níže).
28. Neopodstatněná je i dovolací námitka, že trestné činy neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku a podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku jsou ve vztahu speciality a jejich jednočinný souběh je vyloučen. V minulosti bylo již publikováno rozhodnutí, které se zabývalo možností jednočinného souběhu trestných činů padělání a pozměnění peněz a podvodu a shledalo jej možným (rozhodnutí pub. pod č. 23/1995 Sb. rozh. tr.). V návaznosti na toto rozhodnutí, které se týkalo udávání padělaných peněz jako pravých, Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném pod č. 27/2014-I. zaujal stejný právní názor i ohledně platebních prostředků chráněných proti padělání a pozměnění v § 234 odst. 3 tr. zákoníku, a to v obou zde upravených formách trestné činnosti. Uvedené skutkové podstaty totiž chrání rozdílné objekty. Ustanovení § 234 odst. 3 tr. zákoníku směřuje k ochraně platebního prostředku a řádného fungování celého zejména pak bezhotovostního platebního styku, zatímco ustanovení § 209 tr. zákoníku chrání cizí majetek před podvodnou dispozicí, v jejímž důsledku dochází k jeho umenšení a k obohacení se osoby od poškozeného odlišné. Znaky skutkové podstaty podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku jsou širší než znaky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, protože nezahrnují nutně jen podvodné jednání. Na druhou stranu znaky trestného činu podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku nepokrývají okolnost, že došlo k obohacení pachatele nebo jiné osoby, ani okolnost, že byla způsobena škoda na majetku, který je ve vztahu k pachateli majetkem cizím (shodně viz ŠÁMAL, Pavel, ŘÍHA, Jiří. § 234 [Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3046, marg. č. 32.) V posuzované věci obviněný úmyslně padělal platební prostředek a udal ho jako pravý a zároveň úmyslně uvedl banku v omyl tím, že se prezentoval jako oprávněný disponent účtu, čímž dosáhl převodu finančních prostředků z účtu poškozené na jiný účet a na úkor jejího majetku sebe obohatil o částku přesahující 100 000 Kč [tzv. větší škoda ve smyslu § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. V jednočinném souběhu tak naplnil všechny znaky jak neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku, tak podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 tr. zákoníku.
29. Lze uzavřít, že zvolená právní kvalifikace skutku pod bodem I výroku o vině vystihuje všechny podstatné aspekty jednání obviněného a dovolací námitky obviněného jsou v tomto směru zjevně neopodstatněné.
30. K hypotéze státního zástupce o možnosti kvalifikace jednání obviněného také jako přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že s jeho názorem souhlasí. Jednání obviněného spočívající v podvodném a neoprávněném elektronickém přístupu k účtům poškozené a v zadávání platebních příkazů prostřednictvím on-line bankovnictví by za jiné procesní situace mohlo být postiženo vedle trestných činů neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr.
zákoníku a podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku i jako trestný čin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný totiž svým jednáním, zejména v té části, kdy získával a zneužíval autentizační a verifikační údaje k internetovému bankovnictví poškozené, evidentně zasáhl i do dalšího zákonem chráněného zájmu, kterým je důvěrnost počítačových dat a počítačového systému a potažmo ohrozil i integritu bankovních informací mezi jeho matkou R.
N. a bankou, případně i mezi jinými třetími osobami. Jednočinný souběh trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku s trestným činem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku je přitom možný (viz rozhodnutí pub. pod č. 8/2019 Sb. rozh. tr.). Přichází v úvahu zejména v případech neoprávněného získání přístupu do tzv. internetového bankovnictví jiné osoby a zadání příkazů k převodu peněz, kdy podle § 230 tr.
zákoníku se bude postihovat především překonání bezpečnostního opatření nebo neoprávněného zacházení s přihlašovacími údaji, pomocí nichž byl získán přístup do počítačového sytému; zatímco podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku padělání platebního prostředku). Nejvyšší soud však další úvahy ohledně této teoreticky možné sbíhající se právní kvalifikace pokládá za bezpředmětné, protože zpřísnění právní kvalifikace z titulu dovolání obviněného brání zákaz reformationis in peius.
31. Námitky směřující proti výroku o trestu, které obviněný uplatnil opět s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku a jejichž důvodnost odvozuje výlučně od své předchozí argumentace o nesprávné právní kvalifikaci skutku, také nemohou obstát. Námitka proti právnímu posouzení skutku pod bodem I výroku o vině nebyla shledána důvodnou a uložený úhrnný trest odnětí svobody byl tedy správně ukládán v zákonné sazbě nejpřísnějšího ze sbíhajících se trestných činů, kterým je neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku, takže dovolací námitky vůči trestu postrádají hmotněprávní základ. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. zákoníku, který je jinak určen k nápravě nezákonně uložených trestů, pak námitky obviněného neodpovídají, neboť obviněný ani netvrdí, že by mu byl uložen trest nepřípustný nebo vyměřený mimo zákonnou trestní sazbu.
32. Závěrem lze uvést, že ač obviněný ve svém dovolání formálně neoznačil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jeho argumentace by k němu mohla směřovat, neboť zpochybňuje zákonnost pravomocného rozhodnutí ve vztahu k předchozím vadám řízení. Ani z hlediska tohoto dovolacího důvodu by však nebylo možné jeho dovolání vyhovět. Nejvyšší soud by přiznal tomuto důvodu relevanci pouze tehdy, pokud by se ukázaly opodstatněnými námitky vztahující se ke skutkovým vadám, k hmotněprávnímu posouzení skutku či k uloženému trestu. Jelikož však tyto námitky neobstály, nelze dovodit, že by v řízení došlo k vadě, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu
33. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného A. N. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně nedůvodné. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 10. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu
Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová soudkyně