USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2024 o dovolání obviněného M. D., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2024 č. j. 12 To 12/2024-1500, v trestní věci vedené Okresním soudem v Mělníku pod sp. zn. 3 T 118/2022, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 10. 2023 č. j. 3 T 118/2022-1452 byl obviněný M. D. (dále jen „obviněný“ nebo “dovolatel“) uznán vinným jednak zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku a jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době, nejméně od roku 2010 v průběhu manželství se Z. S., do doby svého zadržení dne 28. 12. 2021, na adrese společného bydliště v XY, v ulici XY, XY, i na dalších místech, dlouhodobě, se stupňující se intenzitou, psychicky i fyzicky napadal svou manželku Z. S.,
a to tak, že ji v listopadu 2010 vyhodil ze společné manželské postele tím, že ji z ní skopl s tím, že smrdí, poté jí vzal její mobilní telefon, který hodil na zem a rozšlapal, načež poškozená byla nucena vyhledat lékařské ošetření kvůli poraněním kotníku, dále ji dlouhodobě a opakovaně v přítomnosti dětí vulgárně urážel výrazy "špína, coura, píča, kunda, kráva, kurva, mrdka ze Zlína", dělal jí schválnosti, kdy na ni plival, poléval ji vínem, přivřel jí prsty do notebooku, dal jí minimálně 2 facky přes obličej, slovně ji ponižoval, kdy jí sděloval, že smrdí, je neschopná, hloupá a nenajde si práci, dělá chyby; hovořil o ní jako o krávě, vyčítal jí, že ji musí živit, nedával jí včas výplatu, dále jí zasílal SMS zprávy, ve kterých ji označoval jako „hyena, zlatokopka a opičí matka“, soustavně kontroloval její činnost, opakovaně jí sděloval, že si na ni schovává kompromitující materiály, proti její vůli si pořizoval video záznamy ji zachycující, přes opakované protesty v některých společných prostorech domu č. p. XY ve XY ulici umístil kamery, které nepřetržitě prostor snímaly, vyhrožoval jí, že se nedožije zítřka, že se má rozloučit se svým synem, dále jí zakazoval, aby se nechala očkovat proti onemocnění Covid - 19, v únoru 2021 do ní strčil, až spadla a udeřila se do hlavy, následně hodil lahev do míst, kde seděla spolu s dcerou, tato láhev dopadla na terárium, které se rozbilo,
přičemž tímto svým jednáním vůči poškozené Z. S. v uvedeném období opakovaně vystavoval psychickému násilí jejich společné děti AAAAA (pseudonym), BBBBB (pseudonym), CCCCC (pseudonym), DDDDD (pseudonym) a EEEEE (pseudonym), a to i v době po dosažení zletilosti DDDDD a EEEEE, přičemž tímto v nich vzbudil dlouhotrvající trýznivé obavy o zdraví a život matky, s výjimkou přerušení tohoto období ve vztahu k EEEEE v délce asi 7 měsíců počínaje únorem 2018, kdy ji vyhodil z domu,
dále uvedeným poškozeným v domácnosti opakovaně sděloval, že je zabije, jakožto vlastník střelných zbraní, které nosil při sobě i ve společných prostorech domu, jim vyhrožoval zastřelením a zabitím domácích mazlíčků, čímž poškozené vystavoval neustálému strachu a psychickému tlaku na jejich osoby, v podobě obav o vlastní život a zdraví a život a zdraví dalších členů rodiny, s výjimkou přerušení tohoto období ve vztahu k EEEEE v délce přibližně 7 měsíců počínaje únorem 2018, kdy ji vyhodil z domu,
dále monitoroval společné prostory domu kamerami a pořizoval kamerové záznamy, a to proti vůli minimálně DDDDD a EEEEE a Z. S.,
EEEEE dále v roce 2013 fyzicky napadl, kdy ji pytlíkem se svými trekovými botami silou praštil přes záda takovým způsobem, že poškozené vyrazil dech a ona ležela v bolestech na zemi, opakovaně jí nadával, že je kurva, štětka, nicotná fetka, která se nedokáže postavit na vlastní nohy, psychicky ji deptal, tím, že jí sděloval, že si nezaslouží respekt a nic nedokáže, často jí vyhrožoval, že ji vyhodí z domu, a takto se k ní choval přesto, že zcela prokazatelně trpěla psychickými problémy, neboť v roce 2017 a 2018 se čtyřikrát i kvůli konfliktům s obžalovaným pokusila o sebevraždu a dosud se psychiatricky léčí; v roce 2018 ji vyhodil z bydliště a přibližně sedm měsíců byla mimo domov, kdy o ni po tuto dobu neprojevoval žádný zájem a nijak se o ni jako otec nestaral,
DDDDD dále ponižoval, znevažoval, zesměšňoval ji pro její názory, bagatelizoval její nepříznivý zdravotní stav; když měla neuklizený pokoj, pořizoval z něj fotografie, vyhrožoval jí, že ji vyhodí z domu, že zveřejní kamerové záznamy z kamer umístěných v domě a z mobilního telefonu; močil do společného umyvadla přesto, že jej poškozená opakovaně žádala, aby tak nečinil; kvůli strachu z obžalovaného poškozená omezovala pobyt ve společných prostorech, v roce 2021 vyhrožoval poškozené zabitím, vyvolával v ní pocit strachu a i v důsledku jednání obžalovaného se poškozená v noci bojí,
rovněž vůči AAAAA se výše uvedeného jednání dopouštěl přesto, že věděl, že trpí psychickými problémy, kdy se v roce 2020 a 2021 se kvůli vysokým nárokům ve škole, konfliktním vztahům v rodině, verbální agresi obžalovaného, finančním problémům rodiny a potížím se spolužáky pokusila čtyřikrát o sebevraždu, s následnou, dosud trvající psychiatrickou léčbou,
nezletilé BBBBB dále opakovaně říkal, že je blbá a pitomá,
nezletilého CCCCC dále v roce 2017 fyzicky napadl tak, že ho držel jednou rukou za hlavu a druhou rukou ho několikrát udeřil do hlavy a vyvolával v něm také strach, že se maminka nedožije zítřka.
2. Za to byl podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání (čtyř) let s dohledem. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil způsobenou škodu a nemajetkovou újmu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným nemajetkovou újmu, a to AAAAA v částce 100.000 Kč s úrokem ve výši 15 % od 22. 11. 2022 do zaplacení, poškozené BBBBB v částce 80.000 Kč s úrokem ve výši 15 % od 22. 11. 2022 do zaplacení, poškozenému CCCCC v částce 80.000 Kč s úrokem ve výši 15 % od 22. 11. 2022 do zaplacení, poškozené DDDDD v částce 20.000 Kč, poškozené Z. S. částku ve výši 10.000 Kč, poškozené EEEEE v částce 60.000 Kč s úrokem ve výši 15 % od 22. 11. 2022 do zaplacení. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená AAAAA se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání ke Krajskému soudu v Praze, který je svým usnesením ze dne 13. 3. 2024 č. j. 12 To 12/2024-1500 podle § 256 zamítl.
4. Na to reagoval obviněný dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, když zároveň nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a dále proto že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného, ačkoliv rozsudek soudu prvního stupně vykazoval shora uvedená pochybení, se kterými se soud odvolací řádně nevypořádal a tyto nenapravil.
5. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejprve zopakoval dosavadní průběh řízení a jeho výsledek a následně uvedl námitky, které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudu prvního stupně vyčetl, že k dokazování přistupoval zcela jednostranně a veškeré jeho důkazní návrhy zamítl, a to natolik svévolně a v takovém rozsahu, že došlo do zásahu do jeho práva na obhajobu, respektive práva na spravedlivý proces. Soudy zaujaly ke vztahu obviněného a poškozené Z.
S. pohled zcela odlišný od toho, který měl být prokázán jím navrhovanými důkazy. Obviněný vysvětloval, že navrhuje výslech svědků, kteří jsou schopni popsat způsob chování poškozené vůči němu, tedy ačkoliv nebyli přímými svědky konkrétních situací u nich doma, byli přítomni mnoha interakcím mezí ním a manželkou a mohou popsat, že jejich vztahy byly vzájemně velmi konfliktní, poškozená se k dovolateli chovala značně nevhodně a nebyla mezi nimi jasně definovaná role oběti a tyrana. Naopak svědci popsali poškozenou jako osobu velmi náročnou, ve vztahu dominantní, které se obviněný snažil vyhovět, ale i přesto byla vždy nespokojena a dávala to najevo.
Obviněný je přesvědčen, že se soud prvního stupně zpronevěřil svým povinnostem formulovaným v § 2 odst. 5 tr. ř., neboť, pokud četl protokoly o výslechu svědků navržených obžalobou a zamítl návrhy obhajoby, potom toto nesvědčí o nestrannosti soudu a jeho snaze zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. Obviněnému tím bylo zcela znemožněno se obvinění bránit. Současně i skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a aprobovaná odvolacím soudem jsou v rozporu s provedenými důkazy. Odcitoval pasáže výpovědí nezletilých dcer AAAAA a BBBBB, ze kterých je podle jeho názoru patrno, že hádky a konfliktní chování byly vzájemné, což potvrdil i P.
N. a obě znalkyně. Pokud pak odvolací soud vyčetl obviněnému, že uvádí pouze některá vyjádření některých dětí a že jsou vytržena z kontextu, pak uvedl, že nemá jinou možnost, jak upozornit na rozpory provedených důkazů a skutkových zjištění. Stejně tak vytkl odvolacímu soudu, že směšuje skutek vůči poškozené S. a vůči dětem. Konflikty s AAAAA nevypovídají nic o jeho vztahu k manželce a nemohou být proto relevantní k posouzení oboustrannosti hádek mezi manželi. To potvrdily i obě znalkyně, které několikrát zopakovaly, že se nejedná o domácí násilí v pravém slova smyslu, ale oboustranně nevhodné chování, přičemž na konfliktní prostředí doma měli mít vliv oba manželé.
Naproti tomu z výpovědi zletilých dcer DDDDD a EEEEE je cítit averze, což je zjevné i z některých výroků, které nekorespondují s ostatními – výhrůžky zabitím a zastřelením rodině každý den, běžné nošení zbraně doma, matčino vlídné chování a iniciace hádek ze strany otce. Obviněný uzavřel, že nechce dovolací soud zatěžovat všemi skutkovými rozpory a rozumí tomu, že není jeho úkolem přezkoumávat skutkové závěry soudů prvního a druhého stupně. Chce poukázat na očividnou selektivnost a jednostrannost posuzování provedených důkazů, což má přímý vliv na posouzení trestnosti popsaného jednání.
Pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v rámci tohoto důvodu konstatoval, že domácí násilí má vždy nezpochybnitelné role tyrana a oběti, kdy tyran určuje pravidla. Naopak postavení oběti je podřízení a odvozené od nároků, hrozeb a požadavků pachatele. V situaci, kdy tři z pěti dětí popisují hádky tak, že rodiče na sebe navzájem křičí, nelze dojít k závěru, že tyto role jsou ve vztahu dány jasně a nezpochybnitelně. Již v samotném pojmu hádka je zahrnuta vzájemnost.
Právě to, že poškozená S. vstupovala beze strachu do vzájemných konfliktů a tyto často vyvolávala, svědčí o tom, že se jednalo o konflikt dvou rovnocenných sebevědomých partnerů, a nikoliv jednostranné záměrné jednání obviněného. Připomněl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022 sp. zn. 7 Tdo 850/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017 sp. zn. 8 Tdo 1096/2017 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009 č. j. 5 As 84/2008-81 zabývající se domácím násilím, jakožto nadřazeným pojmem vůči termínu týrání.
Vzhledem k tomu, že k nevhodnému chování docházelo v rámci vzájemných hádek, nejde o týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. Stejně tak jednání popsané ve skutkové větě nemůže svojí intenzitou dosáhnout trestnosti. To potvrdil i odvolací soud, když uvedl, že násilné jednání obviněného bylo spíše osamocené a ne kontinuální. Za kontinuální označuje nespecifikované jednání směřující vůči psychické integritě jednotlivých osob. Pokud soud prvního stupně dospěl k tomu, že skutková podstata byla naplněna dlouhodobostí a soustavností, aniž by však byla splněna intenzita jednání, učinil tak v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
10. 2022 sp. zn. 7 Tdo 850/2022. Poruchy psychického stavu poškozené pak podle přesvědčení obviněného nemohou samy o sobě indikovat intenzitu trestného činu, protože stejně tak mohly pramenit z dlouhodobě neuspokojivého manželského vztahu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017 sp. zn. 8 Tdo 1096/2017). Obviněný zcela nepopírá, že se dopouštěl hrubého a nevhodného jednání vůči manželce (byť v jednotlivostech nesouhlasí se skutkovou větou), ovšem toto jeho chování pramenilo z dlouhodobě neutěšeného manželství, vzájemné konfliktní situace a celkového napětí v rodině, které vyvrcholilo nevěrou poškozené, kterou nesl zvlášť úkorně.
Manželství trvalo 25 let a je tedy vysoce nepravděpodobné, že by po celou dobu byl vždy příčinou konfliktu jen on. I z toho hlediska tedy nebyla podle jeho názoru naplněna skutková podstata týrání osoby žijící ve společné domácnosti, a to pro chybějící úmyslné zavinění. Stejně tak ani vůči dětem nešlo o týrání nebo domácí násilí, když tyto byly pouze součástí afektivních výbuchů v rámci konfliktů mezi rodiči. Za toto jednání by však měli být stíhání oba, tedy i matka dětí. Obviněný si samozřejmě uvědomuje, že stíhání matky nikterak nesnižuje jeho trestní odpovědnost, ale může mít vliv v otázce náhrady škody, a přesto soudy nechaly apely obviněného bez odezvy.
Pokud odvolací soud zdůraznil, že po odstěhování otce se všem ulevilo a žilo se jim lépe, pak je to zavádějící argument. Ulevilo se všem, včetně jeho samotného, neboť mezi manželi nevznikají konfliktní situace nestresující všechny aktéry. Zkvalitnil se i jeho vztah s dětmi a konečně s nimi navázal normální komunikaci. Zopakoval závěry znalkyně, že na děti mělo špatný vliv působení obou rodičů a jejich vzájemné konfliktní jednání. Nezletilé AAAAA a BBBBB vykazují známky zanedbanosti a citové deprivace, což ovšem nemůže být důsledkem odděleného jednání otce, protože při normálním fungování matky by takové znaky vykazovat nemohly.
Obviněný přijal roli živitele rodiny a poškozená se starala o děti, přičemž ačkoliv se jí snažil pomáhat, nebyl s nimi tak často, aby mohl sám zapříčit tyto následky. Dále pak vyjádřil kategorický nesouhlas s tím, že by kdy uhodil pěstí do hlavy syna CCCCC, to je jen výmysl dcery EEEEE, která incidentu nebyla ani přítomna. Tyto skutkové závěry nemohou ve světle dokazování obstát, když se o nich nikdo další nezmiňuje, nejsou zdokumentovány ani žádné následky, které by taková intenzivní fyzická inzultace bezpochyby přinesla.
Uzavřel, že pokud tedy soudy došly k závěru o týrání svěřené osoby obviněným, měl ve stejném ohledu obvinit i jejich matku, neboť za následky na psychickém stavu dětí jsou odpovědni oba. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2024 č. j. 12 To 12/2024-1500 podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a aby mu podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby Nejvyšší soud vzhledem k potřebě rozsáhlého doplnění dokazování současně zrušil i rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 18.
10. 2023 č. j. 3 T 118/2022-1452 a aby věc přikázal v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout Okresnímu soudu v Mělníku. Současně ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil obviněný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
6. K podanému dovolání zaslala své vyjádření státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství – § 265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupkyně“). Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a jeho výsledku a dovolací argumentace obviněného konstatovala, že tato odpovídá uplatněným dovolacím důvodům. Zároveň se ovšem jedná o opakovaní dosavadní obhajoby s tím, že prakticky se všemi vznesenými námitkami se již soudy zabývaly a náležitě vypořádaly. Nejprve k vytčené vadě opomenutých důkazů poukázala na bod 104 a 105 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 8 usnesení soudu druhého stupně, ve kterých se soudy důkazními návrhy obviněného zabývaly, avšak shledaly je nadbytečnými zejména s poukazem na to, že všichni poškození shodně tvrdili, že se vše odehrávalo bez přítomnosti třetích osob, naopak na veřejnosti působil dovolatel jako milující manžel a otec.
Stejně tak nelze zaznamenat ani tvrzený rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudem učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy se taktéž náležitě vypořádaly s obhajobou obviněného a nedopustily se žádné deformace důkazu a ani jinak nevybočily z meze volného hodnocení důkazů. Pokud obviněný odkazoval na rozpornost znaleckých závěrů a skutkových zjištění, konstatovala, že znalkyně překročily své oprávnění, neboť hodnotily důkazy, k čemuž je však příslušný toliko soud. V řízení bylo zjištěno, že pokud děti hovořily o oboustranné participaci rodičů, měly tím na mysli to, že pokud spolu rodiče komunikovali, pak se hádali.
Všichni ale potvrdili, že agresorem, ovládající a řídící osobou, která všechny dlouhodobě atakovala, byl výlučně obviněný. V rámci námitek podřazených pod druhý z uplatněných dovolacích důvodů (nesprávné právní hodnocení) připomněla, že v řízení bylo prokázáno, že obviněný týral svoji manželku především způsobením psychických útrap – vulgární urážky, plivání, polévání vínem, ponižování, kontroly včetně pořizování videozáznamů, zakazování například očkování. Jeho chování vygradovalo ve fyzické násilí spíše sporadicky.
Avšak jeho jednání dosahovalo vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti a je třeba na něj nahlížet jako na jeden celek (rozh. č. 20/2006 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 7 Tdo 564/2013). Soudy bez jakýchkoliv pochybností dovodily nerovný vztah mezi dovolatelem a poškozenou, přičemž určující byly nejen výpovědi dětí, ale ty podporují také znalecké závěry stran typu osobnosti obviněného. Ze strany dovolatele se jednalo o systematické a opakované chování, které mělo za cíl psychicky a emocionálně poškodit manželku – manipulace ponižování, vyhrožování, kontrolující chování, které bylo dlouhodobě destruktivní.
Státní zástupkyně vyjádřila nesouhlas s tím, že v rámci zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr.
zákoníku mělo být přihlédnuto ke spoluzavinění poškozené, neboť ta byla sama obětí systematického psychického týrání, kdy reagovala na obviněným nastavený rámec vztahů a komunikace. Ze shora uvedených důvodů tak uzavřela, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné a navrhla, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřila souhlas s konáním neveřejného zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
7. Na toto vyjádření reagoval obviněný replikou, ve které opětovně poukázal na to, že mu nezbývá než opakovat vlastní obhajobu uplatněnou v předchozích fázích řízení a trvat na svých důkazních návrzích, které jsou způsobilé prokázat, že jeho vztah s poškozenou S. byl symetrický a nevhodné chování a konflikty byly vzájemné. V tomto kontextu pak setrval i na názoru, že v hodnocení chování poškozené vůči němu je v rozporu s obsahem výpovědí nezletilých dětí. Stejně tak vyjádřil nesouhlas s tím, že státní zástupkyně se ztotožnila s právní kvalifikací přijatou soudem prvního stupně, neboť jeho jednání nedosahovalo vyšší míry intenzity než jednání popsaná v jím citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu. Je proti zásadě předvídatelnosti soudních rozhodnutí, pokud jsou na skutkově obdobné případy aplikovány různá právní hodnocení, aniž by soudy takový postup či rozdíl ve skutkových zjištěních řádně odůvodnily. To se ovšem v nyní řešeném případě nestalo. Ve vztahu k dětem pak zdůraznil především výpověď znalkyň, které uzavřely, že ve vztahu k dětem se o týrání nebo domácí násilí nejednalo. Zdůraznil, že pokud ano, pak se na něm podílela i poškozená. Zároveň vysvětlil, že konfliktnější vztah dětí k němu je dán tím, že setrvával na pravidlech a vyžadoval po dětech pořádek, pomoc a péči o vlastní zvířata. Závěrem tedy zopakoval, že trvá na svém návrhu formulovaném v podaném dovolání.
8. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku.
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí i zjistit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod, na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
10. Zároveň nebylo možné odhlédnout od skutečnosti, že námitky obviněného jsou zásadně totožné s jeho obhajobou v předchozích fázích řízení. Jeví se tedy nutným připomenout, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). Tento závěr koresponduje i s judikaturou Ústavního soudu (usnesení ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 2947/08, usnesení ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 1153/16) a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, na které Ústavní soud odkazuje (García proti Španělsku, Helle proti Finsku). I podle rozhodovací praxe těchto soudů nelze závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, interpretovat tak, že je třeba podrobné odpovědi na každou odvolací, tím spíše dovolací, námitku. A není tedy v rozporu s právem na spravedlivý proces podle citovaného článku, pokud odvolací, a tím spíše pak dovolací soud, při zamítavém (nebo dokonce odmítavém) rozhodnutí toliko odkáže na odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně. V nyní posuzovaném případě se o takovou situaci jedná, neboť jak Okresní soud v Mělníku, tak i Krajský soud v Praze se podstatou všech nyní vznesených dovolacích námitek zabývaly již v předchozím řízení v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry patřičně odůvodnily. Nejvyšší soud přesto uvede ke konkrétním námitkám stručný komentář.
11. Nejprve obecně k uplatněným dovolacím důvodům se sluší připomenout následující. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro
konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.
12. V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný vytkl soudům jednostranné hodnocení provedených důkazů, vadu svévolného zamítnutí důkazů a rozpory mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů.
13. Nejvyšší soud po přezkoumání napadených rozhodnutí neshledal, že by soudy přistupovaly k procesu dokazování jakkoliv jednostranně. Naopak, z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplynulo, že plně dostály svým povinnostem, zejména zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, když provedly důkazy co do kvantity a kvality v míře zcela vyčerpávající, svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného (§ 2 odst. 5 tr. ř.), tyto následně pečlivě hodnotily jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a z takto provedeného dokazování vzešlá skutková zjištění řádně odůvodnily (§ 125 odst. 1 tr. ř., respektive § 134 odst. 2 tr. ř.).
14. Pokud obviněný soudu prvního stupně vyčetl, že zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování, ačkoliv měly pro posouzení věci stěžejní přínos, s tímto se nelze ztotožnit. Dovolatelem navržení svědci měli být slyšeni stran chování poškozené vůči obviněnému, a tedy k prokázání vzájemně nevhodného a agresivního chování. Touto verzí obhajoby se však soud prvního stupně náležitě zabýval – viz bod 87 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, a potažmo pak i soud druhého stupně bod 16 a 26 odůvodnění jeho usnesení.
Provedeným dokazováním bylo zjištěno, jakým způsobem se obviněný v rámci své rodiny choval a jak s jejími členy zacházel. Bylo také prokázáno a vysvětleno, z čeho a proč soud usuzuje na roli oběti poškozené Z. S. ve společném soužití s obviněným, kterou ten svým jednáním účinně prohluboval (fyzickými útoky, psychickým násilím, manipulacemi, výhružkami a vydíráním, tak jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku a blíže rozvedeno v bodech 82 až 85 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Tyto závěry byly učiněny na podkladě nenarušeného řetězce důkazů spočívajících ve svědectví přímých účastníků řady konfliktů, nahrávek i nepřímých svědectví osob, kterým se členové rodiny svěřovali, přičemž všechny tyto důkazy spolu korespondují a vytvářejí zcela jasnou a nezpochybnitelnou verzi toho, co se v rodinném kruhu dělo.
A právě toto jednání je elementárním nejen pro posouzení viny, ale především pak poskytuje přesvědčivý vhled do základního nastavení vzájemných vztahů obou aktérů. Tím tedy determinuje i optiku, kterou je nutno nahlížet na jednání poškozené. Pokud se ta někdy jednání dovolatele vzepřela, či pokud reagovala i na veřejnosti afektivně, nemůže tato okolnost nikterak vyvrátit skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Totéž lze konstatovat i k asymetričnosti jejich vztahu – v tomto kontextu je potřeba poukázat na pečlivé odůvodnění soudu prvního stupně v bodě 87 odůvodnění jeho rozsudku, potažmo bod 26 odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
Konečně Nejvyšší soud ani soudy nižších stupňů neměly za to, že by k afektivním reakcím poškozené nedošlo, avšak s ohledem na to, jaké nastavení rodinných vazeb bylo v domácnosti obviněného a poškozené prokázáno, je zcela logický závěr o asymetrii jejich vztahu. Je běžným jevem v rámci společenských vztahů, že oběť domácího násilí nemusí být obětí tichou a bez protestu trpící, aby jí bylo možno přiznat status oběti. Podstatné je, že nemá v rámci vztahu rovné postavení s agresorem (obdobně též odvolací soud v bodě 20 svého usnesení).
Takový závěr pak nemůže devalvovat snaha poškozené o zvrácení takto nastavených parametrů či obrana, byť by v nezasvěceném pozorovateli vyvolala nelibost a vnímal by ji jako exces z běžného, očekáváného a ve vztazích žádoucího chování. Touto optikou tedy i důkazy svědectvím osob, které měly možnost sledovat rodinu toliko při společenských setkáních, nemohly podstatným způsobem ovlivnit skutková zjištění stran toho, jak se obviněný choval v soukromí. Ostatně sám obviněný své chování nepopírá, a naopak je připouští.
Dovolává se však vzájemnosti se zjevným cílem využití argumentu tzv.
„italské domácnosti“. Činí tak ovšem prostřednictvím argumentace selektivně favorizující pouze dílčí části skutkových zjištění, bez jejich kontextu v rámci ostatních celkových poznatků, tedy v rozporu s požadavkem § 2 odst. 6 tr. ř. Zároveň se jedná o obhajobu, se kterou se již náležitě vypořádaly soud prvního i druhého stupně a na jejich odůvodnění lze proto plně odkázat (viz shora bod 87 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bod 26 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani důsledně prosazovaný a až poněkud sveřepý požadavek dovolatele na doplnění dokazování, neboť ze všech shora uvedených okolností je zcela zřejmé, že by ani jím požadovaná svědectví nebyla ze své podstaty způsobilá zvrátit skutková zjištění učiněná nalézacím soudem.
Současně lze odkázat na odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů v bodě 104 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud se neztotožnil s názorem dovolatele, že jeho důkazní návrhy byly bez patřičného důvodu zamítnuty. Tato námitka tak zcela zjevně postrádá opodstatnění.
15. Co se pak týče rozporů mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, tomuto nebylo možno přiznat dovolací relevanci. Z argumentace obviněného totiž vyplynulo, že má vlastní představu o tom, jak měla být skutková zjištění formulována. Této verzi následně přizpůsobuje hodnocení provedených důkazů, respektive zdůrazňuje dílčí skutečnosti zcela selektivním a izolovaným způsobem, neboť je záměrně vytrhává z kontextu a dává je do kontrastu s vlastní verzí skutkového děje. Takovým způsobem ovšem nelze účinně založit dovolací přezkum podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I z dovolatelem zdůrazněných výslechů dětí totiž vyplynulo zcela zřejmě, že agresorem byl právě obviněný. Byť děti připustily, že matka nebyla v konfliktech pouze pasivní, nevyplynulo z žádné z výpovědí, že by se jednalo o „italskou domácnost“ ve smyslu toho, že jsou oba dva partneři rovnocenní a střídavě jsou agresory a oběťmi vzájemně útočného jednání. Pokud se pak týče výpovědi dcery AAAAA, kterou se obviněný zaštiťuje a která se snažila vztahy matky a otce relativizovat, s tou se již vypořádal soud odvolací a Nejvyšší soud na toto odůvodnění plně odkazuje (bod 12 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Všechny děti uváděly, že měly z obviněného strach, že to byl on, kdo matce vyhrožoval a (s výjimkou AAAAA, která obecně tvrdila strčení otce matkou) byl i iniciátorem fyzických útoků, ať přímých, tak nepřímých (házení předmětů, plivání). V podrobnostech lze odkázat na bod 87 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 26 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně.
16. Zároveň je nutno kategoricky odmítnout argumentaci opírající se o závěry znalkyň formulované zcela mimo jejich odbornost. Znalkyně překročily své znalecké oprávnění, pokud přistoupily k hodnocení výpovědí zkoumaných osob po skutkové i právní stránce. Tyto proto nelze brát do úvahy, neboť se jedná toliko o jejich subjektivní názory, které nemají ve znaleckém zkoumání ani v rámci podkladů pro rozhodování soudů své místo. Je to totiž právě soud, kdo po řádném vyhodnocení všech důkazů formuluje skutková zjištění a ty následně právně kvalifikuje.
17. Co se pak týče hodnocení věrohodnosti svědectví nejstarší dcery EEEEE, ani tomuto nelze přiznat důvodnost, neboť se opětovně jedná toliko o subjektivní hodnocení obviněného opřené o vlastní verzi motivace, která měla svědkyni vést. Tím ovšem zůstává toliko ničím nepodloženým nesouhlasným stanoviskem, kterému nelze přiznat jakoukoliv dovolací relevanci. Fakticky jde toliko o předestření vlastní alternativní verze skutkového děje podpořenou účelově vybranými vytrženými sděleními, tedy jde o prostou polemiku se závěry soudů.
18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Předně nutno poznamenat, že z dovolání obviněného je zjevné, že byť své námitky subsumoval pod jednotlivé dovolací důvody, tak i pod tímto dovolacím důvodem vznesl výhrady skutkového charakteru, které do této kategorie nepatří. Zároveň se jednalo o výhrady (vzájemnost hádek, bití nezletilého CCCCC) založené na odlišném hodnocení důkazů a z něj vyplývající alternativní verze skutkových zjištění. Jako takové ovšem nemají v dovolacím řízení místo, ani jsou-li uplatněny pod jiným dovolacím důvodem (viz shora k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.). Stejně tak ani požadavky apelující na trestní postih poškozené S. jako matky dětí stejně odpovědné za nevhodné rodinné prostředí, nelze subsumovat pod žádný dovolací důvod. Předně nutno zdůraznit, že obviněný při formulaci této své argumentace vychází sveřepě toliko z vlastní představy o hodnocení důkazů a skutku a zcela ignoruje skutková zjištění přijatá soudem, která byla shledána bezvadnými – viz shora. V nyní projednávané věci totiž bylo prokázáno, že konflikty v rodině nebyly vzájemné a postavení obviněného a poškozené rovnocenné, jak se snaží prosadit dovolatel, ale naopak, že matka dětí byla obětí týrání ze strany obviněného. Svoji námitku tedy dovolatel vystavěl na podkladě alternativní verze událostí, tedy jako sekundární a jako taková není způsobilá založit dovolací přezkum. V dané souvislosti je vhodné též připomenout, že soudy jsou vázány obžalovací zásadou a mohou proto rozhodovat toliko o podané obžalobě, a nikoliv o skutcích, které by mohly či měly spáchat jiné osoby, které obžalovány nebyly. Konečně pak ani zjištění trestní odpovědnosti jiné osoby by obviněného nezbavilo jeho trestní odpovědnosti za jednání, kterým byl shledán vinným, což si sám uvědomuje, jak vyplývá z jeho dovolání. Současně lze odkázat na bod 20 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde se soud zabýval právě i tím, proč poškozená ve vztahu na úkor řádné výchovy a rozvoje svých dětí setrvávala. Veškeré takto formulované námitky proto zůstaly zcela mimo limity dovolacího řízení, neboť nenaplnily deklarovaný ani žádný jiný zákonný dovolací důvod.
20. Pod uplatněný důvod dovolání nesprávného právního posouzení podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit toliko námitku nedostatečné intenzity jednání pro dosažení hranice trestnosti, tedy jinak řečeno námitku subsidiarity trestní represe, a výtku nedostatku zavinění.
21. Co se týče první z uvedených výhrad, tedy požadavku na uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, se jeví vhodným připomenout obecná východiska pro její uplatnění. Zásadu subsidiarity trestní represe, jak je formulovaná v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, blíže specifikovalo stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 Sb. rozh. tr., které zcela jasně a srozumitelně definuje předpoklady pro její uplatnění. Zjednodušeně řečeno, najde tato zásada své uplatnění až v případě, kdy je jednoznačně prokázáno, že skutek naplňuje všechny znaky trestného činu a zároveň jsou zde okolnosti svědčící o tom, že společenská škodlivost takového jednání je natolik nízká, že nedosahuje intenzity ani běžně se vyskytujících trestných činů obdobné povahy.
Odhlédne-li tedy dovolací senát od faktu, že obviněný tuto námitku uplatnil poněkud rozporuplně, když ji opřel o argumentaci popírající objektivní stránku trestného činu (týrání), nelze s obviněným souhlasit. Skutek popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku totiž svojí intenzitou společenské škodlivosti běžně se vyskytujících trestných činů bezpochyby dosahuje (obdobně i okresní soud v bodě 91 odůvodnění rozsudku). Obviněný týral svoji manželku a své děti (z nichž byla většina po větší část stíhaného období nezletilá) po dobu více než 11 let, kdy se vůči nim dopouštěl soustavného psychického násilí s excesivními fyzickými útoky a jeho jednání mělo výrazný dopad i do budoucího života poškozených, zejména pak dětí.
Jakkoliv se obviněný snaží své jednání bagatelizovat poukazem na neutěšenou manželskou situaci, nelze tomuto přisvědčit a shledat v těchto argumentech důvody, které by jej omlouvaly, neboť bylo prokázáno, že se nejednalo o lapsus způsobený stresem či ojedinělé agresivní výbuchy, ale o kontinuální ponižující, manipulativní a zastrašující jednání. Současně bylo i zjištěno znaleckým zkoumáním osoby dovolatele, jakož i z výslechu svědků a zejména pak poškozených, a Nejvyšší soud o tom nemá pochyb, že stíhané jednání bylo produktem primárního osobnostního nastavení obviněného zaměřeného na materiálno jako kritéria úspěchu, a především nedostatku respektu k jiným, a nikoliv pouhým selháním ve stresové situaci (viz bod 6 a 85 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, potažmo bod 13 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Z těchto důvodů tedy nelze uvažovat o jiné než trestněprávní odpovědnosti obviněného (shodně bod 91 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bod 27 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Tuto námitku tedy Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
22. Druhou námitkou, kterou bylo možno pod reklamovaný dovolací důvod subsumovat, byla námitka absence úmyslného zavinění. Tuto svoji námitku ovšem dovolatel již nijak nerozvinul a omezil se na konstatování chybějící subjektivní stránky. Ze znění § 265f odst. 1 tr. ř. vyplývá explicitně povinnost dovolatele uvést důvody, pro které označená rozhodnutí napadá, včetně jejich výslovného podřazení pod některý ze zákonem stanovených dovolacích důvodů v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud tedy nemůže dotvářet za obviněného jeho argumentaci.
Z tohoto důvodu nezbylo než se omezit na obecné konstatování, že subjektivní stránka trestného činu byla v tomto případě beze zbytku naplněna, a to přinejmenším v úmyslu nepřímém (bod 110 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Obviněný věděl, že veškeré jeho jednání (psychické a emoční násilí) vzbudí a vzbuzuje v poškozených obavy a strach, přičemž byl minimálně srozuměn s tím, že tito budou pod vlivem jeho jednání žít pod neustálým tlakem a v obavách, které budou mít významný dopad do jejich duševního zdraví, zejména (nikoliv výlučně) u dětí, jejíž psychický, emoční a sociální vývoj není ukončen a stále se tvoří a modifikuje.
Nelze odhlédnout ani od způsobu a doby páchání této trestné činnosti, zejména s přihlédnutím k tomu, že přinejmenším dvě dcery měly psychické problémy, které dokonce vyústily v opakované pokusy o sebevraždu. Jen stěží si lze představit markantnější signál pro uvědomění si situace dětí a vlivu obviněného (dcery při hospitalizacích uváděly právě jednání obviněného jako důvod svých obtíží bod 47 až 51 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný však ve svém postoji a způsobu jednání setrval.
Nejvyšší soud má v tomto kontextu dokonce za to, že obviněný chtěl v poškozených vzbudit obavy a tím si zajistit dominantní roli a poslušnost, tedy, že by bylo možno dospět i k závěru o jeho přímém úmyslu. Tudíž ani této námitce nebylo možno přisvědčit a dovolací soud ji proto jako zjevně neopodstatněnou nepřijal.
23. Obviněný též na podporu svých tvrzení opakovaně odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu, kdy (podle jeho názoru) v obdobných případech domácího násilí byly učiněny jiné závěry a vyčetl tak soudům, že se těmito případy dostatečně nezabývaly a zpronevěřily se tak principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Nejvyšší soud předesílá, že požadavek na to, aby rozhodnutí a postup soudu nebyl pro účastníky překvapivý, jako jeden z atributů práva na spravedlivý proces, nelze vykládat tak, že je nutno typově obdobné případy rozhodovat podle šablony zcela identicky.
Naopak, požadavek na individuální posouzení věci je v rámci trestního řízení zcela esenciálním předpokladem spravedlivého rozhodnutí, o to více v případech natolik vztahově propojených a složitých, jakým je bezpochyby domácí násilí, potažmo trestněprávním slovníkem týrání. V těchto situacích je vždy třeba posuzovat všechny okolnosti na straně obviněného i poškozených (osobnost, vnímavost, ostavení v rodině, možnosti obrany a řešení), rodinnou a sociální situaci, dobu páchání, způsob, intenzitu, závislé osoby, ekonomické zázemí apod. To všechno jsou faktory, které mají vliv na jednání jak agresora, tak na možnosti obrany jeho oběti a je třeba je vždy pečlivě a individuálně posuzovat.
Proto požadavek na vydávání totožných rozhodnutí v těchto případech není apriori přijatelný. Tak tomu je i při porovnání s obviněným zmiňovanými rozhodnutími. Uvedené trestní věci vedené pod sp. zn. 8 Tdo 1096/2017 a sp. zn. 7 Tdo 850/2022 se od nyní posuzované věci liší minimálně v tom ohledu, že ve zmiňovaných případech bylo násilí (psychické i fyzické) zamířeno proti partnerovi, tedy osobě jediné a dospělé, trvalo kratší dobu, absentují zde výhružky smrtí za přítomnosti zbraně. Naproti tomu jednání obviněného D.
bylo namířeno nejen vůči partnerce za přítomnosti dětí zpočátku všech nezletilých, kdy následně dvě dcery dosáhly zletilosti, ale i vůči dětem samotným, tedy osobám jejichž možnosti se bránit jsou značně limitovány již věkem a s tím souvisejícím fyzickým a psychickým vývojem. Zároveň je pak obvyklé, že přítomnost závislých osob (zejména nezletilých dětí) limituje i možnosti obrany partnera (v tomto případě lze opětovně odkázat na bod 20 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Jednání uvedené v opakovaně akcentovaném usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 850/2022 trvalo po dobu dvou let, kdežto v nyní posuzovaném případě postihuje skutek páchaný po dobu 11 let.
I v popisu skutku jsou zřejmá další ponižující jednání – plivání, házení věcí, sledování kamerami se záznamem, zakazování očkování, vyhrožování zabitím, to vše v přítomnosti dětí. Toto jsou pouze stručně uvedené nejmarkantnější rozdíly mezi jednáním, pro které byl obviněný D. odsouzen, a jednáními zjištěnými v řízeních o nichž se zmiňuje a jejichž výsledek reklamuje a zároveň požaduje stejný postup včetně rozhodnutí.
Vzhledem ke zcela zjevným odlišnostem, pokud jde o intenzitu, rozmanitost a zejména dobu páchání předmětného jednání pak Nejvyšší soud považuje za nadbytečné opakovat obecná východiska principu zákazu překvapivosti rozhodnutí, jako atributu práva na spravedlivý proces, neboť z již výše uvedeného je zřejmé, že tento neměl v nyní posuzované věci ani základní předpoklady pro své uplatnění. Obviněným akcentovaná rozhodnutí tudíž nemohla být při rozhodování soudů pokládána za jakýsi nepřekročitelný precedens.
24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoli již předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Procesní situaci v nyní projednávané věci odpovídala druhá alternativa, neboť odvolací soud řádný opravný prostředek obviněného zamítl, avšak ten setrval na názoru, že tak učinit neměl, když řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Vzhledem ke shora uvedenému, tedy, že žádná námitka obviněného pokud jde o uvedené důvody dovolání nebyla shledána opodstatněnou, zůstal i tento poslední důvod dovolání oslyšen.
25. Na základě výše uvedených zjištění a učiněných závěrů pak Nejvyšší soud podané dovolání obviněného M. D. v konečném výsledku odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím vznesené námitky dílem nenaplnily žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů a dílem pak zjevně postrádají jakékoli opodstatnění. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2024
JUDr. František Hrabec předseda senátu