U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17.
září 2013 o dovolání obviněného Ing. F. Š., proti rozsudku Krajského soudu
v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 42 To 341/2012, v
trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp.
zn. 1 T 5/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í
t á .
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 21. 8. 2012, sp.
zn. 1 T 5/2011, byl obviněný Ing. F. Š. uznán vinným přečinem porušení
povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), b)
tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku
dopustil tím, že
jako jednatel a 50 % vlastník společnosti VFS Trading, s.r.o., Ž. n. S., S.
/dále jen VFS Trading, s.r.o./, v rozporu s ustanovením § 135 odst. 2
obchodního zákoníku /dále jen ObZ/ v tehdy platném znění ve spojení s § 194
odst. 5 ObZ, a tedy zcela v rozporu s péčí řádného hospodáře, jakož i v rozporu
s článkem III pracovní smlouvy uzavřené dne 1. 5. 1993 mezi ním jako
zaměstnancem a společností VFS Trading, s.r.o., jako zaměstnavatelem
1.
dne 29. 3. 2005 ve společnosti VFS Trading, s.r.o., v zištném úmyslu předložil
účetní A. M. k vyúčtování jím údajně absolvovanou zahraniční pracovní cestu z
P. do F. n. M. z 8. 3. 2005 až 15. 3. 2005 a uplatnil nárok na stravné ve výši
440 EUR, t. j. 13.360,- Kč, proplacení letenky ve výši 17.724,- Kč a dopravu
služebním vozidlem na letiště P. tam i zpět ve výši 4.206,40 Kč, přičemž
vyúčtování a proplacení pracovní cesty si jako jednatel společnosti svým
podpisem sám odsouhlasil, ačkoli ve skutečnosti se žádné pracovní cesty
nezúčastnil, neboť jednak společnost VFS Trading, s.r.o., nemá a nikdy neměla
ve F. n. M. žádného obchodního partnera a jednak dne 8. 3. 2005 v 17.10 hodin
cestu letecky z P. do F. n. M. a dále ve 20.05 hodin na ostrov M. a poté dne
15. 3. 2010 v 19.05 hodin zpět do P. absolvovala manželka jmenovaného Mgr. L.
Š., přičemž veškeré shora uvedené náklady hradila společnost VFS Trading,
s.r.o., čímž svým úmyslným jednáním obohatil sebe a svoji manželku Mgr. L. Š. v
celkové výši nejméně 35.291,- Kč,
2.
dne 2. 5. 2006 ve společnosti VFS Trading, s.r.o., v zištném úmyslu bez
předchozího souhlasu valné hromady společnosti VFS Trading, s.r.o., tedy bez
souhlasu druhého jednatele společnosti Ing. V. S., v rozporu s § 196a odst. 1
ObZ, tedy zcela neplatně, jakož i v rozporu s článkem VII Společenské smlouvy
společnosti VFS Trading, s.r.o., uzavřel za společnost VFS Trading, s.r.o.,
jako věřitel se svojí manželkou Mgr. L. Š. jako dlužníkem smlouvu o půjčce na
částku 2.300.000,- Kč s termínem splatnosti do 31. 12. 2008 a uvedená částka
byla společností bezodkladně vyplacena na účet uvedený obviněným, přičemž dne
29. 1. 2007 opět bez vědomí druhého jednatele Ing. V. S. uzavřel za společnost
VFS Trading, s.r.o., s Mgr. L. Š. dodatek ke smlouvě o půjčce ze dne 2. 5.
2006, jehož obsahem bylo posunutí splatnosti půjčky ve výši 2.300.000,- Kč až
do 31. 12. 2013, v důsledku čehož pohledávka společnosti VFS Trading, s.r.o.,
nebyla účetně vedena jako pohledávka v prodlení, ačkoli ve skutečnosti se
jednalo o plnění z neplatného právního úkonu dle § 39 občanského zákoníku v
tehdy platném znění /dále jen OZ/, tedy jednalo se o plnění z bezdůvodného
obohacení, jehož nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se dle § 107
odst. 1 OZ promlčel dne 2. 5. 2008, což mělo mimo jiné za následek, že plnění z
poskytnuté neplatné půjčky se stalo právně nedobytným, neboť Mgr. L. Š. u
současně probíhajícího civilního řízení u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou
sp. zn. 14 C 163/2008 odmítá zaplatit poskytnutou půjčku mimo jiné s odkazem na
promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, čímž se svým jednáním
obviněný a Mgr. L. Š. jako manželé obohatili na úkor společnosti VFS Trading,
s.r.o., ve výši 2.300.000,- Kč a snížili tak její likviditu s ohledem na
smluvní ujednání, že úroky z půjčky jsou splatné až v okamžiku půjčky.
Za uvedené jednání byl obviněný Ing. F. Š. podle § 220 odst. 2 tr.
zákoníku za použití § 67 odst. 1, 3 a § 68 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k
peněžitému trestu ve výměře padesáti denních sazeb. Podle § 68 odst. 2 tr.
zákoníku denní sazba činí 2.000,- Kč, tj. celkem 100.000.- Kč. Podle § 69 odst.
1 tr. zákoníku byl dále obviněnému pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl
peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na pět měsíců a
podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená společnost VFS Trading, s.r.o.,
odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 21. 8. 2012,
sp. zn. 1 T 5/2011, podali odvolání obviněný Ing. F. Š., státní zástupce
Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou a poškozená společnost
VFS Trading, s.r.o. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka
v Jihlavě, rozsudkem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 42 To 341/2012, tak, že podle
§ 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3
písm. b), odst. 4 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného Ing. F. Š. uznal
vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zákona
účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“) - ad 1) a trestným činem
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákona - ad 2), kterých se
podle skutkové věty výroku uvedeného rozsudku dopustil tím, že
jako jednatel a 50 % vlastník společnosti VFS Trading, s.r.o., Ž. n. S., S.
/dále jen VFS Trading, s.r.o./, v rozporu s ustanovením § 135 odst. 2
obchodního zákoníku /dále jen ObZ/ v tehdy platném znění ve spojení s § 194
odst. 5 ObZ, a tedy zcela v rozporu s péčí řádného hospodáře, jakož i v rozporu
s článkem III pracovní smlouvy uzavřené dne 1. 5. 1993 mezi ním jako
zaměstnancem a společností VFS Trading, s.r.o., jako zaměstnavatelem
1.
dne 29.3.2005 ve společnosti VFS Trading, s.r.o., v zištném úmyslu předložil
účetní A. M. k vyúčtování jím údajně absolvovanou zahraniční pracovní cestu z
P. do F. n. M. z 8. 3. 2005 až 15. 3. 2005 a uplatnil nárok na stravné ve výši
440 EUR, t. j. 13.360,- Kč, proplacení letenky ve výši 17.724,- Kč a dopravu
služebním vozidlem na letiště P. tam i zpět ve výši 4.206,40 Kč, přičemž
vyúčtování a proplacení pracovní cesty si jako jednatel společnosti svým
podpisem sám odsouhlasil, ačkoli ve skutečnosti se žádné pracovní cesty
nezúčastnil, neboť jednak společnost VFS Trading, s.r.o., nemá a nikdy neměla
ve F. n. M. žádného obchodního partnera a jednak dne 8. 3. 2005 v 17.10 hodin
cestu letecky z P. do F. n. M. a dále ve 20.05 hodin na ostrov M. a poté dne
15. 3. 2010 v 19.05 hodin zpět do P. absolvovala manželka jmenovaného Mgr. L.
Š., přičemž veškeré shora uvedené náklady hradila společnost VFS Trading,
s.r.o., čímž svým úmyslným jednáním obohatil sebe a svoji manželku Mgr. L. Š. v
celkové výši nejméně 35.291,- Kč,
2.
dne 2. 5. 2006 ve společnosti VFS Trading, s.r.o., v zištném úmyslu, a to za
účelem zakoupení bytu dcerou Mgr. V. Š., bez předchozího souhlasu valné hromady
společnosti VFS Trading, s.r.o., bez souhlasu druhého jednatele společnosti
Ing. V. S., v rozporu s § 196a odst. 1 obchodního zákoníku a v rozporu s
článkem VII Společenské smlouvy společnosti VFS Trading, s.r.o., uzavřel za
společnost VFS Trading, s.r.o., jako věřitel se svojí manželkou Mgr. L. Š. jako
dlužníkem smlouvu o půjčce na částku 2.300.000,- Kč s termínem splatnosti do
31. 12. 2008 a uvedená částka byla na jeho pokyn společností bezodkladně
vyplacena na účty uvedené obviněným, a to číslo účtu v částce 2.057.190,- Kč
majitele Rezidence Jeremenkova, a.s., a číslo účtu v částce 242.810,- Kč
majitele D. W., a dne 29. 1. 2007 také bez vědomí druhého jednatele Ing. V. S.
uzavřel za společnost VFS Trading, s.r.o., s Mgr. L. Š. dodatek ke smlouvě o
půjčce ze dne 2. 5. 2006, jehož obsahem bylo posunutí splatnosti půjčky ve výši
2.300.000,- Kč až do 31. 12. 2013, v důsledku čehož pohledávka společnosti VFS
Trading, s.r.o., nebyla účetně vedena jako pohledávka v prodlení, ačkoli ve
skutečnosti se jednalo o plnění z neplatného právního úkonu dle § 39 občanského
zákoníku v tehdy platném znění, tedy jednalo se o plnění z bezdůvodného
obohacení, jehož nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se dle § 107
odst. 1 občanského zákoníku promlčel dne 3. 5. 2008, což mělo mimo jiné za
následek, že plnění z poskytnuté neplatné půjčky se stalo právně nedobytným,
čímž svým jednáním obviněný způsobil společnosti VFS Trading, s.r.o., škodu ve
výši 2.300.000,- Kč.
Za popsané jednání byl obviněný Ing. F. Š. podle § 248 odst. 3 tr. zákona,
účinného do 31. 12. 2009, za použití § 35 odst. 1 tr. zákona odsouzen k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a podle § 58 odst. 1, § 59
odst. 1 tr. zákona mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání dvou let. Podle § 53 odst. 1, § 54 odst. 1, 2 tr. zákona byl
obviněnému současně uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč a podle § 54
odst. 3 tr. zákona byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené
lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců.
Odvolání obviněného a poškozené společnosti VFS Trading, s.r.o., byla citovaným
rozsudkem odvolacího soudu zamítnuta podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. 42 To 341/2012, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce
dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu. Ke skutku uvedenému pod bodem 1) v rámci své obsáhlé
dovolací argumentace namítl, že odvolací soud se důsledně nevypořádal s
otázkou, zda v daném případě byla jeho jednáním naplněna subjektivní stránka
tvrzeného trestného činu (zavinění) a zda byly naplněny zákonné znaky příslušné
skutkové podstaty po stránce objektivní. Dle názoru dovolatele odvolacím soudem
dovozovaný zištný úmysl postrádá opodstatnění, neboť v předmětné době byl 50%
společníkem společnosti VFS Trading, s.r.o., takže by vlastně vytýkaným
jednáním poškozoval sebe sama. Obviněný je navíc toho názoru, že výše skutečné
majetkové škody nemůže být představována částkou, o níž se měl spolu s
manželkou obohatit, neboť došlo k zaúčtování daných nákladů do účetnictví
společnosti. Nemohlo tak dojít k naplnění zákonem požadovaného škodlivého
následku, natož k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu
zpronevěry. Podle dovolatele si odvolací soud navíc neujasnil, zda se tvrzeného
jednání dopustil jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy
poškozeného, domnívá se, že nebyly splněny podmínky § 88 odst. 1 tr. zákona a
že použitá právní kvalifikace jeho jednání je právně nesprávná. K tomu dodal,
že nesprávnost právního posouzení je třeba považovat i v ignoraci
soukromoprávního základu projednávané věci s poukazem na zásadu subsidiarity
trestní represe.
Ohledně skutku uvedeného pod bodem 2) výroku rozsudku obviněný podotkl,
že odvolací soud nevěnoval pozornost podmínkám pro naplnění materiální stránky
tvrzeného trestného činu, nijak nezkoumal, v jakém postavení obviněného (tj.
společníka, jednatele či zaměstnance) byl předmětný úkon učiněn. Stejně jako u
skutku pod bodem 1) se domnívá, že nebyly splněny zákonné podmínky § 88 odst. 1
tr. zákona a použitá právní kvalifikace jeho jednání je nesprávná. V
inkriminované době byl nejen jednatelem společnosti, ale i jejím 50%
společníkem, takže v konečném důsledku by i v tomto případě - příslušným
jednáním poškozoval sebe sama a pro absenci zavinění ho nebylo možno uznat
vinným. I jednání pod bodem 2) má dle něj základ v soukromoprávním vztahu mezi
ním a poškozenou společností. Tato společnost měla dostatek nástrojů a času,
jak mohla danou situaci řešit, avšak neučinila žádné kroky k ochraně svých
majetkoprávních nároků. Odvolací soud však zcela ignoroval liknavost a
nedůslednost při ochraně oprávněných majetkových zájmů samotnou poškozenou
společností.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný poukázal na
skutečnost, že odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí ve věci vyslovil právní
názor, kterým zavázal soud prvního stupně, avšak s odstupem doby ho ve svém
druhém odvolacím rozhodnutí změnil, a to za situace, kdy se nic nezměnilo na
skutkovém základu věci. Takový postup považuje obviněný za postup mimo rámec
spravedlivého procesu a právního státu, proto navrhl, aby Nejvyšší soud
dovoláním napadený rozsudek zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Brně, pobočka
v Jihlavě, k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán
k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou
argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem –
advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu
ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního
nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a
námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v
intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v
případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění
rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich
vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že obviněný
v podstatné části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká rozhodujícím soudům
nižších stupňů nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně
právní posouzení, nýbrž zpochybňuje správnost a úplnost provedeného dokazování.
Jeho skutkové námitky zaměřené proti výsledkům provedeného dokazování a
hodnocení důkazů však neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci deklarovaného dovolacího
důvodu nelze dále akceptovat ani námitky ohledně údajně nesprávně stanové výši
způsobené škody ani výtku dovolatele, že odvolací soud ve svém v pořadí druhém
rozhodnutí změnil právní kvalifikaci jednání obviněného z přečinu porušení
povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. a), b) tr.
zákoníku na trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr.
zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon) a
podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákona.
Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze
podřadit pouze námitky týkající se jednak tvrzené nesprávné právní kvalifikace,
a to ať již z důvodu nedostatku subjektivní či objektivní stránky trestného
činu zpronevěry, či neužití principu „ultima ratio“. Tyto námitky však byly
shledány neopodstatněnými.
Trestného činu zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1 tr. zákona se dopustil
ten, kdo si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím
majetku škodu nikoli malou. Druhý odstavec citovaného ustanovení dopadá na
případy, kdy pachatel uvedeným jednáním způsobil škodu nikoli malou, třetí
odstavec pak hovoří mimo jiné o značné škodě nebo jiném zvlášť závažném
následku /písm. c)/ a o spáchání činu v postavení osoby, která má zvlášť
uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného /písm. a)/.
Ve stručnosti lze připomenout, že svěřením věci se rozumí skutečnost, že cizí
věc je pachateli odevzdána do faktické moci, aby s ní určitým způsobem
nakládal. Není třeba, aby odevzdání věci do faktické moci pachatele bylo
spojeno s nějakým zvláštním formálním aktem, jakým je např. písemná smlouva,
předávací protokol apod. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena,
jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování
nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření.
V případě posuzované věci bylo provedeným dokazování zjištěno, že obviněný Ing.
F. Š. byl jednatelem, 50% spoluvlastníkem a současně také zaměstnancem
poškozené společnosti VFS Trading, s.r.o. Ohledně skutku uvedeného pod bodem 1)
bylo v průběhu řízení prokázáno, že jednáním obviněného ke škodě poškozené
společnosti VFS Trading, s.r.o., získala finanční prospěch jeho manželka Mgr.
L. Š., a to na základě předem uhrazených letenek ze strany poškozené
společnosti. K jejich uhrazení došlo prostřednictvím vystavené faktury, v níž
byly uvedeny údaje o osobě obviněného, které nesouhlasily s příslušnými
vystavenými letenkami. O těchto okolnostech obviněný věděl, stejně tak věděl,
že vyúčtovanou zahraniční cestu neuskutečnil on, nýbrž jeho manželka Mgr. L. Š.
I když obviněný zmíněnou cestu neabsolvoval, přesto ji následně poškozené
společnosti vyúčtoval a vyplacené peníze včetně výplaty stravného převzal.
U skutku uvedeného pod bodem 2), z provedeného dokazování vyplynulo, že
obviněný svým výše popsaným úmyslným jednáním zmenšil majetek poškozené
společnosti VFS Trading, s.r.o., ve prospěch jiných osob o částku 2,300.000,-
Kč, jak podrobně rozvádí odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na které
je v tomto směru možno beze zbytku odkázat.
Z tzv. právní věty výroku rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že
Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, považoval skutkové podstaty trestných
činů zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zákona a podle § 248
odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákona jednáním obviněného za naplněné tím, že si
obviněný přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, tento čin spáchal jako
osoba, která má zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozeného a způsobil
takovým činem značnou škodu.
Dle názoru Nejvyššího soudu soud druhého stupně nepochybil při stanovení právní
kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu zpronevěry podle ustanovení
§ 248 tr. zákona, neboť obviněný si předmětným jednáním přisvojil cizí věc,
která mu byla svěřena, a způsobil tímto činem na cizím majetku značnou škodu ve
smyslu znění § 89 odst. 11 tr. zákona, když se svěřenými finančními prostředky
(tj. cizí svěřenou věcí) vědomě naložil v rozporu s účelem, k němuž mu byly
dány do dispozice, a to způsobem, který mařil základní účel svěření. Obviněný
sice byl s ohledem na svou funkci oprávněn jednat za společnost, avšak
realizace tohoto oprávnění musela být v souladu s příslušnými ustanoveními
obchodního zákoníku a stanovami společnosti, za což rozhodně nelze považovat
svévolné odčerpávání finančních prostředků společnosti pro vlastní potřebu, jak
to činil obviněný. Na posouzení jednání obviněného nemůže mít vliv ani
okolnost, jak tvrdí v podaném dovolání, že by příslušným jednáním poškozoval
sebe sama, neboť byl pouze 50% vlastníkem společnosti.
Nejvyšší soud se však neztotožnil s postupem odvolacího soudu v tom, že
předmětný skutek posoudil podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu
zpronevěry zakotvené v § 248 odst. 3 písm. a) tr. zákona, neboť obviněný nebyl
osobou, která měla zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozené společnosti.
Dle stávající soudní judikatury lze za osobu, která má zvlášť uloženou
povinnost hájit zájmy poškozeného ve smyslu § 248 odst. 3 písm. a) tr. zákona,
považovat jen takového pachatele, u kterého je podle jeho pracovního, funkčního
anebo jiného právního vztahu k poškozenému hlavní úlohou péče o zabezpečování
zájmů poškozeného. Taková zvláštní povinnost může vyplývat z právního předpisu
(např. zákonný zástupce nezletilého, opatrovník apod.) nebo ze smlouvy (plné
moci). Samotná smlouva o hmotné odpovědnosti uzavřená mezi pracovníkem a
zaměstnavatelem, stejně jako postavení vedoucího pracovníka, nezakládají tuto
povinnost (srov. rozhodnutí č. 28/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Znak zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy poškozeného je vykládán
velice úzce a tuto povinnost nezakládá ani dohoda o hmotné odpovědnosti ani
postavení vedoucího zaměstnance. Její existence může vycházet buď z právní
úpravy anebo ze smlouvy, avšak nelze ji automaticky vyvozovat z prostého faktu,
že určitá osoba má smluvně nebo zákonem stanovenou povinnost opatrovat nebo
spravovat majetek poškozeného. Zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy
poškozeného není možné dovodit u vedoucího pracovníka, jednatele obchodní
společnosti, předsedy akciové společnosti, případně jiných osob pouze na
základě jejich postavení ve vedoucí funkci či v čele podniku a jemu podobného
subjektu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn.
5 Tdo 1480/2008, ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1454/2003, ze dne 29. 4.
2010, sp. zn. 6 Tdo 110/2010).
V projednávané věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. 42 To 341/2012, mimo jiné uvedl, že obviněný byl v postavení
jednatele firmy, byl také 50% spoluvlastníkem firmy a současně byl v
zaměstnaneckém poměru vůči této firmě, proto se jednalo o osobu, která má
povinnost zvlášť hájit zájmy poškozeného, a to jednak ze zákona a jednak z
pracovní smlouvy (viz str. 8 rozsudku).
S tímto názorem však vzhledem k výše citované soudní judikatuře nelze souhlasit
a předmětné jednání obviněného proto není možno posoudit jako trestné činy
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zákona a § 248 odst. 1, 3
písm. a), c) tr. zákona, ale toliko jako trestné činy zpronevěry podle § 248
odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zákona a § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona.
I s přihlédnutím ke shora zmíněnému pochybení odvolacího soudu však Nejvyšší
soud neshledal důvody, pro které by bylo nutno dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušit, a to z toho důvodu, že i při zpřesněné právní
kvalifikaci by se v zásadě postavení obviněného nijak nezměnilo, neboť by mu
byl ukládán trest podle totožného zákonného ustanovení § 248 odst. 3 tr.
zákona. Současně je nutno dodat, že náprava zjištěné právní vady by nemohla
vést k zásadní změně druhu a výše uloženého trestu odnětí svobody s podmíněným
odkladem jeho výkonu a trestu peněžitého. V této souvislosti lze plně odkázat
na přiléhavou argumentaci odvolacího soudu.
K pochybnosti obviněného o správnosti použité právní kvalifikace s odkazem na
to, že zjištěné jednání nemůže být posuzováno podle norem trestního práva,
neboť jde jen o občanskoprávní vztah, Nejvyšší soud uvádí, že se s touto právní
úvahou obviněného neztotožnil. V daném případě byly v jednání obviněného
shledány všechny zákonné znaky trestného činu, což vylučuje možnost uplatnění
principu ultima ratio, jehož se obviněný v dovolání domáhal. Tento princip
totiž vychází ze zásady, že je zcela nepřípustné, aby prostředky trestní
represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy,
nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní
odpovědnosti. Obviněný však v projednávané věci spáchal čin, který nemá povahu
obvyklých občanskoprávních vztahů, ale jde o čin, který má jednoznačně trestní
charakter, jak bylo výše vysvětleno. Je proto nezbytné, aby na něj dopadly
prostředky trestního práva, a to včetně nástrojů trestní represe.
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li
zcela zřejmé, že projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení
obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní
stránce zásadního právního významu. V daném případě Nejvyšší soud z důvodu výše
rozvedených shledal podmínky pro aplikaci tohoto zákonného ustanovení v
posuzovaném případě a proto dovolání obviněného Ing. F. Š. podle § 265i odst.
1 písm. f) tr. řádu odmítl. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §
265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 17. září 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná