4 Tdo 939/2024-861
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2024 o dovolání obviněného T. P., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2024, sp. zn. 50 To 127/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 139/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 19 T 139/2023, byl obviněný T. P. uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku [bod 1. a) rozsudku], přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku [bod 1. b) rozsudku], přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2. rozsudku), přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 2 tr. zákoníku (bod 3. rozsudku), zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (bod 4. rozsudku), přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (bod 5. rozsudku) a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku (bod 6. rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„1. a) dne 18.5.2023 v době kolem 15:00 hod. v XY, část XY, okr. XY, blíže nezjištěným způsobem překonal oplocení pozemku o výšce minimálně 160 cm u domu ev. č. XY, vstoupil na zahradu, zde si sedl na lavičku, byl upozorněn přítomnou majitelkou nemovitosti K. J., že je na cizím pozemku, aby odešel pryč, obžalovaný nijak nereagoval a místo opustil až po dvaceti minutách tak, že přelezl zadní uzamčenou branku, kterou poškodil přetržením horního drátu nad brankou a prolomením jedné z jejích planěk, čímž majitelům J. a K. J. způsobil škodu poškozením ve výši 2 300 Kč,
b) dne 18.5.2023 v přesně nezjištěné době v odpoledních hodinách po incidentu popsaném pod bodem 1. a) na lesní cestě vedoucí od výše uvedené zahrady byl zastaven poškozeným J. J., který se ho opakovaně zeptal, odkud jde, obžalovaný na poškozeného zaútočil, kdy po něm opakovaně máchl kovovým předmětem s ostrou špičkou, přičemž údery byly vedeny na horní část těla – hlavu a krk, kdy k zásahu nedošlo díky včasné reakci poškozeného, načež byl poškozeným přemožen, došlo k vyražení kovového předmětu z ruky obžalovaného, poté obžalovaný poškozenému pohrozil, že ví, kde bydlí, že za to bude pykat, přičemž při jediném dopadu předmětu do lokality hlavy a krku by mohlo dojít ke zlomeninám klíční kosti, případně pak zlomeninám v lokalitě skloubení klíční kosti a nadpažku lopatky, v případě oblasti hlavy by pak mohlo dojít ke vzniku zlomenin kostí klenby lební bočně až vpředu, případně pak obličejových kostí, kdy by tato poranění mohla mít charakter i zlomenin vpáčených, také by mohlo dojít ke vzniku otřesu mozku, rozvoji nitrolebního krvácení a pohmoždění mozku, oboje spíše ložiskového charakteru, přičemž v případě zlomenin se v obvyklých nekomplikovaných jedná o poranění s přibližnou délkou léčby 4 – 6 týdnů, otřes mozku, ložiskové nitrolební krvácení a ložiskové pohmoždění mozku jsou stavy, kdy délka léčby včetně vystavení pracovní neschopnosti obvykle trvá cca 3 týdny,
2. dne 24.5.2023 v době kolem 20:30 hod. v XY, část XY, okr. XY, fyzicky napadl svou manželku - poškozenou J. P., kterou nejprve svou pravou rukou chytil pod krkem, za spodní čelist ji přizvedl tak, že stála na špičkách nohou, přitiskl jí na hlavní chodbové dveře, vsunul jí salátovou okurku do úst tak hluboko, až se začala dusit, křičel na ní „ty svině, to cos udělala včera, bylo naposled“, poškozená se vysmekla, vyběhla před obydlí, běžela po pozemku, poté vyběhla na polní cestu, kde jí obžalovaný opakovaně udeřil otevřenou dlaní do obličeje, po úderech poškozená upadla na polní cestu, kde jí obžalovaný nejméně dvakrát kopnul do oblasti zad a hýždí, dvakrát jí dupnul na stehno levé nohy, poškozené se podařilo zvednout, dala se na útěk, obžalovaný jí dostihnul, úderem ruky do zad jí srazil na polní cestu, nejméně pětkrát jí kopnul do oblasti zad a hýždí, nejméně čtyřikrát jí dupnul na stehno levé nohy, poškozené se znovu podařilo vstát a utéci, obžalovaný jí opět dostihnul, úderem ruky do zad jí srazil na zem, kde jí nejméně sedmkrát kopnul do oblasti zad a hýždí, čtyřikrát jí dupnul na stehno levé nohy, v průběhu napadení jí opakovaně řekl „vypadni ze XY, ty svině, já tě zabiju“, když se poškozená pokaždé snažila utéci, tak ji v průběhu pronásledování napadal údery pěstí zezadu do zad a ramen, kopal ji zezadu do stehen a hýždí, svého jednání zanechal až poté, když mezi ně vstoupil A. T., kdy poškozená využila situace a utekla, svým jednáním poškozené způsobil zranění a to bolestivost vnější strany levého stehna, bolestivost pravého stehna, mírné zarudnutí levé tváře, mírnou citlivost bederní oblasti, tři hnědomodré krevní výrony v oblasti bicepsu vlevo, červenomodrý krevní výron na hřbetu levé ruky, hnědomodrý krevní výron na hřbetu pravé ruky, fialovočervený krevní výron na levém prsu, červenomodrý krevní výron na pravém prsu, hnědomodrý krevní výron na pravé straně hýždí a hnědomodrý krevní výron na levém stehně, která poškozenou omezila v obvyklém způsobu života, kdy po dobu tří týdnů jí bolelo stehno levé nohy, po stejnou dobu jí bolela záda a 14 dnů jí bolely hýždě,
3. dne 30.5.2023 v době kolem 15:15 hod. v XY, ul. XY, ve snaze kontaktovat svou manželku J. P., přelezl uzamčenou kovovou branku o výšce 148 cm náležící k oplocení pozemku domu, během čehož poškodil čidlo elektronicky uzavíratelné brány, následně se po pozemku pohyboval mezi vstupními dveřmi domu a brankou oplocení, byl přistižen A. J., který na místo přivolal policii, uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv byl dne 29.5.2023 policejním orgánem Obvodního oddělení Kraslice dle § 44 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, vykázán ze společného obydlí a bylo mu zakázáno přibližování a jakékoliv kontaktování J. P. na dobu 10 dnů, o čemž obžalovaný věděl, svým jednáním způsobil majitelce J. J., škodu poškozením elektronického čidla vrat ve výši 4 370 Kč,
4. v přesně nezjištěné době v období od září 2013 do 24.5.2023 nejprve ve společně obývaném bytě v XY, ul. XY a poté v chatě tvořené z obytných buněk situované na parcele č. XY katastrálního území obce XY, část XY, okr. XY, opakovaně vulgárně napadl poškozenou J. P., hrubými slovy, že je píča, kráva, blbka, pizda, a to nejméně jednou týdně, poškozenou opakovaně fyzicky napadl údery otevřenou dlaní do obličeje, a to nejméně čtyřikrát do roka, dvakrát do roka ji napadl gumovou pantoflí, přikazoval jí, co má okamžitě dělat za domácí práce, nesměla prát, pokud jí to nedovolil, plánoval jí všechny činnosti v domácích pracích, kdy je bude dělat a jak, na vše dohlížel, nejméně dvakrát do týdne jí vyčítal, že vše dělá špatně, zakazoval jí stýkat se s rodinou, vyčítal jí, že je tlustá, musela jíst, co jí připravil a nic jiného, kdy toto jednání v poškozené zanechalo škodlivé následky v duševní i morální oblasti, přičemž osoba poškozené vykazuje znaky týrané osoby,
5. v blíže nezjištěné době v březnu 2023 v pozdních nočních hodinách v XY, část XY, okr. XY, na příjezdové komunikaci poblíž trafostanice, po popostrčení svého psa rasy rotvajler, po kterém pes poodešel na cestu tak, že projíždějící vozidlo tov. zn. Seat Ibiza, reg. zn. XY, které řídila R. V., nemohlo projet a muselo zastavit, přistoupil k předním dveřím k místu spolujezdce, kde seděl R. Š., aniž by cokoli řekl, tak vytáhl bubínkový revolver stříbrné barvy s dřevěnou rukojetí a přes sklo dveří namířil hlavní tohoto revolveru na R. Š., načež řidička R. V. reagovala tím, že vozidlo rozjela a z místa činu odjeli,
6. přestože není a nikdy nebyl držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence, tak si nezjištěným způsobem opatřil a nejméně od přesně nezjištěné doby od léta roku 2017 do 1.6.2023 držel dále uvedenou zbraň a střelivo, které byly nalezeny při ohledání místa činu v místě jeho bydliště ve stodole na parcele č. XY katastrálního území XY, okr. XY, poblíž domu č.p. XY, a to: 1 ks samonabíjecí pistole P.08 Parabellum, ráže 9 mm Luger, v.č. 2279d, 1 ks zásobník a 100 ks nábojů ráže 9 mm Luger, přičemž tato pistole spadá do zbraní kategorie B a uvedené střelivo smí držet pouze držitel zbrojního průkazu nebo zbrojní licence“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 48 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to revolveru zn. ALFA, model 620, ráže 6 mm ME Flobert court, výr. č. 8620051475, samonabíjecí pistole zn. P.08 Parabellum, ráže 9 mm Luger, výr. č. 2279d, zásobníku k této pistoli, 75 nábojů ráže 9 mm Luger ve 2 ks originálních krabičkách výrobce střeliva Sellier & Bellot.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené J. J., škodu ve výši 4 370 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená J. J. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená J. P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 19 T 139/2023, podali obviněný T. P. a poškozená J. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 5. 2024, sp. zn. 50 To 127/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), f) odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu odnětí svobody a ve výroku o náhradě škody poškozené J. P. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný T. P. odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
6. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené J. P., nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč, přičemž poškozená J. P. byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změn.
8. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2024, sp. zn. 50 To 127/2024, podal následně obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
9. Obviněný ve svém dovolání uvedl, že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný popřel, že by se dopustil skutků, za jejichž spáchání byl uznán vinným (mimo bod 3. rozsudku soudu prvního stupně). Dále uvedl, že ve vztahu k ostatním skutkům nebylo provedeno úplné dokazování, přičemž se jedná o podstatnou vadu řízení, neboť navržené a neprovedené důkazy mohly mít vliv na správnost a úplnost skutkových zjištění. Především projevil nesouhlas s odsouzením za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí, neboť vina je ve vztahu k tomuto skutku založena zejména na tvrzení poškozené, tedy důkazní situace je ve stavu tvrzení proti tvrzení, a proto musí být věrohodnost tvrzení poškozené podrobena velmi důslednému zkoumání a při sebemenší pochybnosti musí být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. Obviněný proto na svoji obhajobu navrhl provedení několika důkazů, které však byly zamítnuty. Poškozená se podrobně vyjadřovala k jejich společnému soužití, věrohodnost výpovědi poškozené byla potvrzena znaleckým posudkem z oboru psychologie, čímž měly soudy za prokázané, že se skutek stal tak, jak jej popsala poškozená. Vypracovaný znalecký posudek však trpí zcela zásadní vadou, na kterou nebylo adekvátně reagováno, a to ani k návrhům obviněného. Obviněný uvedl, že měl být ve věci zadán znalecký posudek z oboru psychiatrie, příp. revizní posudek z oboru psychologie, ovšem tyto návrhy byly zamítnuty.
10. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2024, č. j. 50 To 127/2024-782, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. 3. 2024, č. j. 19 T 139/2023-706, a aby vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy vypořádaly. Na případ, kdy dovolatel uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002.
12. Dále uvedla, že obviněným přednesené výhrady pod uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s jistou dávkou tolerance podřadit lze, jsou však zjevně neopodstatněné. Z jednání pod bodem 4 rozhodnutí soudu prvého stupně byl obviněný usvědčen především věrohodnou výpovědí J. P., která byla uznána za obecně i specificky věrohodnou, kdy tento závěr potvrdilo i znalecké zkoumání poškozené. Výpovědi poškozené byly v průběhu celého trestního řízení konstantní, přestože byly velmi podrobné a týkaly se dlouhého soužití s obviněným. Výpověď poškozené byla navíc zcela v souladu s dalšími provedenými důkazy, včetně již zmiňovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie znalkyně Mgr. Zuzany Bouškové. Zejména je třeba poukázat na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie ohledně předchozího psychiatrického léčení poškozené, ke kterému se znalkyně v průběhu hlavního líčení podrobně vyjádřila. Jednání obviněného T. P. tak bylo provedenými důkazy prokázáno s tím, že použitá právní kvalifikace je přiléhavá.
13. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
16. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Cílem zařazení tohoto dovolacího důvodu s účinností od 1.
1. 2022 do § 265b odst. 1 tr. ř. byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Podle zmíněné soudní praxe bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů, a to v zásadě tehdy, pokud se v důkazním řízení vyskytla alespoň jedna ze tří skupin vad, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces: První skupinu tvořily takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.
Druhou skupinu tvořily případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupinu pak tvořily případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Šlo o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovalo obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení.
Tento extrémní nesoulad ale nebyl založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Již z logiky věci plynulo, že se tyto judikaturou vymezené vady musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.
18. Vzhledem k uplatněným námitkám musí Nejvyšší soud především konstatovat, že v rámci podaného dovolání uplatňuje dovolatel v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudem druhého stupně, přičemž tento na jeho argumenty dostatečně reagoval, tedy zabýval se jimi. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
19. Pod uplatněný dovolací důvod lze s jistou mírou tolerance podřadit námitky obviněného do rozporu znaleckého závěru znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, Mgr. Zuzany Bouškové s dovozenými skutkovými zjištěními, do zjištění přesné doby vzniku syndromu týrané osoby, dále do zamítnutí návrhu na pořízení znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, příp. revizního znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a do zamítnutí návrhu na výslech svědků J. T., J. H. a M. K. Tyto námitky však jsou zjevně neopodstatněné.
20. K první námitce Nejvyšší soud uvádí, že již soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil, konstatoval závěry znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, vypracovaného Mgr. Zuzanou Bouškovou a její následný výslech v bodech 60. a násl. svého rozhodnutí, přitom neopomenul žádný z dílčích znaleckých závěrů nebo částí výslechu, které obviněný ve svém dovolání uváděl.
21. Pokud jde o námitku, podle níž ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, určujícím pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, konkrétně že nebyl vypracován znalecký posudek z odvětví psychiatrie, příp. revizní znalecký posudek z odvětví psychiatrie, kterým by byl opětovně posouzen psychický stav poškozené, a nebyli jako svědci vyslechnuti J. T., J. H. a M. K., Nejvyšší soud především konstatuje, že soudy obou stupňů tyto návrhy výslovně shledaly nadbytečnými a své závěry velmi podrobně odůvodnily, tedy je zjevně neopomněly. Ve stručnosti lze nicméně uvést, že vznik depresivních stavů u poškozené v důsledku jednání obviněného byl dostatečně prokázán provedenými důkazy, a to zejména znaleckým posudkem z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, vypracovaným Mgr. Zuzanou Bouškovou, který nebyl nijak relevantně zpochybněn, a dále svědeckými výpověďmi (J. J., J. J., K. J.). Pokud jde tedy o poukaz obviněného na to, že psychické problémy poškozené nemusí mít původ v jeho jednání, bylo v důkazním řízení spolehlivě zjištěno, že depresivní projevy jsou následkem jednáno obviněného. Znalkyně Mgr. Zuzana Boušková při své výpovědi v hlavním líčení dne 12. 3. 2024 uvedla, že … zda před dobou soužití trpěla posuzovaná syndromem týrané osoby. Jestliže byla vnímána jako extrovertní osoba společenská, tak v tu dobu nemohla trpět syndromem týrané osoby (č. l. 656 tr. spisu).
22. Další důkazní návrhy (včetně obviněným uváděných J. T., J. H. a M. K.) tak byly v tomto směru zcela důvodně považovány za nadbytečné. V podrobnostech již postačí odkázat na odstavec 104 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, neboť soudy se, jak již bylo řečeno, zde podrobně danou problematikou zabývaly. Je tedy namístě uzavřít, že zmíněné důkazní návrhy důvodně nebyly akceptovány (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 224/2019).
23. Ve zcela obecné rovině Nejvyšší soud dodává, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Tomu soudy činné v této trestní věci, jak již bylo řečeno, dostály.
24. Pro úplnost je třeba dodat, že soudy činné dříve ve věci provedly dokazování, což již bylo konstatováno, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými
zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Není pak úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Současně logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno, přičemž v této souvislosti klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. soudy obou stupňů naplnily, neboť pečlivě odůvodnily, které skutečnosti vzaly za prokázané a na základě jakých ve věci provedených důkazů. Důkazem o jednání obviněného spočívajícím v týrání poškozené, je ucelený řetězec důkazů. Především jde o výpověď poškozené J. P., která byla uznána za obecně i specificky věrohodnou ve spojení s dalšími provedenými důkazy, a to znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, znalkyně Mgr. Zuzany Bouškové a dále svědeckými výpověďmi J. J., J. J. a K. J.
25. Pokud obviněný zmínil zásadu in dubio pro reo, je nutné uvést, že tato zásada vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Současně lze s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu dodat, že Úmluva ani Listina neupravuje úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti.
26. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.
28. Ohledně trestných činů uvedených v rozsudku soudu prvního stupně pod body bod 1. a), 1. b), 2., 5. a 6. obviněný v rámci dovolání žádné konkrétní námitky neformuloval.
29. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně v bodu 4. Své hodnotící úvahy poté oba soudy pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o pachatelství obviněného vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení provedených důkazních prostředků. Soudy nižších stupňů tak důvodně na základě provedeného dokazování dospěly k závěrům o skutkových zjištěních, které jsou konkretizovány ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně v bodu 4. Tento skutek též správně právně posoudily jako přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
30. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 11. 2024
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu