4 Tdo 968/2025-284
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 11. 2025 o dovolání, které podal obviněný Z. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2025 sp. zn. 10 To 118/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 28/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 1 T 28/2025, byl obviněný Z. K. uznán vinným přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku a pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se dopustil ve dnech 17. 11. 2024 a 22. 2. 2025 ve stručnosti tím, že přes uložený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel řídil osobní motorové vozidlo, přičemž v prvním případě šlo navíc o vozidlo, které mu bylo svěřeno jen za účelem servisních prací, a při jízdě porušil § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v důsledku čehož došlo ke střetu dvou vozidel a k poranění jedné z cestujících. Za to byl podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců a pro jeho výkon podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra a poškozená K. K. byly podle § 229 odst. 1 tr. ř. se svými nároky na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, kterým brojil jen proti výroku o trestu. Krajský soud v Praze jeho odvolání zamítl podle § 256 tr. ř. usnesením ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 10 To 118/2025.
II. Dovolání obviněného
3. Proti zamítavému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Miroslavy Štěpánkové dovolání, které směřoval proti výroku o trestu. Opřel ho o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem slovně citoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť namítl, že rozhodnutí, které napadá, je založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
4. Vlastní dovolací argumentaci obviněný založil výhradně na nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody. Nebrojil proti jeho výměře, ale proti tomu, že nebyl jeho výkon podmíněně odložen. Poukázal na okolnosti případu, nízkou společenskou nebezpečnost obou skutků a svůj sebekritický postoj k trestné činnosti. Zdůraznil, že se k činům doznal a prohlásil svou vinu, že své trestné činnosti upřímně litoval a že v současné době vede řádný život. Pracuje a pomáhá své přítelkyni s péčí o jejího syna. Je rozhodnutý se už žádného protiprávního jednání nedopustit.
5. Obviněný také namítl, že soudy obou stupňů nedostatečně reflektovaly, že byl za část svého jednání už postižen ve správním řízení Městským úřadem obce Příbram.
6. Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 10 To 118/2025 a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
7. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že dovolání se míjí se zákonem vytýčenými dovolacími důvody, neboť námitky obviněného směřují jen proti nepřiměřenosti trestu. Připomněl, že standardně lze výrok o trestu napadat dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., nicméně prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je možné brojit pouze proti trestům, které zákon nepřipouští, nebo proti výměře trestu, která je mimo trestní sazbu v zákoně vymezenou. Jen ve zcela výjimečných případech je možné prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu namítat i zjevně nespravedlivý trest. Takovou námitku ale obviněný neuplatnil. Navíc musí jít o situace, ve kterých je pachateli uložen trest zjevně neproporcionální, exemplární či excesivní, a v této věci judikaturou vymezené podmínky pro mimořádný zásah do výroku o trestu zjevně dány nejsou. Státní zástupce poukázal na bod 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, ve kterých soudy přiléhavě vysvětlily, proč je nezbytné obviněného postihnout trestem odnětí svobody bezprostředně spojeným s jeho výkonem. Důvodně poukázaly především na trestní minulost obviněného a dříve uložené tresty, které nesplnily nápravný účel, i na to, že trest je ukládán jako úhrnný.
8. Nejvyššímu soudu státní zástupce navrhl, aby v neveřejném zasedání dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů než vymezených v § 265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil i jiné než jím navrhované rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
IV. Důvodnost dovolání obviněného
9. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny formální podmínky pro konání dovolacího řízení. Číselné a slovní označení dovolacího důvodu se sice rozcházejí, protože obviněný patrně nezaznamenal změnu ve vymezení dovolacích důvodů v trestním řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022, kterou došlo k doplnění výčtu dovolacích důvodů a současně ke změně jejich uspořádání, ovšem z odůvodnění je patrné, že obviněný brojí proti výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu, který má za nepřiměřeně přísný, fakticky s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
10. Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného ovšem nemohl přistoupit k věcnému přezkumu napadeného výroku o trestu, protože povaha uplatněných námitek nejenže neodpovídá slovně označenému dovolacímu důvodu, ale ani jinému z důvodů v §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že možnost využití dovolání je omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř., které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího, a konkrétní námitky obviněného, jejichž rozsahem a charakterem je Nejvyšší soud vázán (viz § 265i odst. 3 tr.
ř.), musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem odpovídat. Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti rozhodnutí soudů druhého stupně a nelze od něj očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Právně fundovanou argumentaci má při tomto restriktivním pojetí zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
11. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutích už opakovaně konstatoval, že námitky subjektivní přísnosti či mírnosti trestu nepatří do taxativně vymezených dovolacích důvodů a že pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat jeho nepřiměřenost. Námitka proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, nemůže být v rámci § 265b odst. 1 tr.
ř. relevantně uplatněna (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 11 Tdo 575/2022). Přesto není možné uzavřít, že by se Nejvyšší soud druhem a výměrou trestů uložených nižšími soudy odmítal v rámci řízení o dovolání zabývat úplně. I z pohledu Nejvyššího soudu může nastat situace, kdy nižší soudy uloží přípustný druh trestu v rámci jeho zákonné sazby a Nejvyšší soud tento trest přesto přezkoumá, označí za nepřiměřený a výrok o něm zruší.
Za jakých okolností by tento postup připadal v úvahu, specifikoval Nejvyšší soud následovně: „Zásah dovolacího soudu by za takové situace přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe.“(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 71/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1368/2020). V předmětné věci ovšem nic extrémnímu rozporu uloženého trestu s povahou a závažností trestných činů, ze které byl uložen, nenasvědčuje a obviněný ho ostatně ani nenamítá. Zdůrazňuje jen polehčující okolnosti, pro které by mu měl být výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen.
12. V projednávané věci byl obviněný odsouzen podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce dvanácti měsíců. Uvedené ustanovení má sazbu trestu odnětí svobody až na dvě léta, takže obviněnému byl vyměřen trest přesně v její polovině, což odpovídá tomu, že byl odsouzen za více trestných činů a že je speciálním recidivistou, pokud jde o trestnou činnost v dopravě, zejména přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku. Obviněnému sice polehčuje, že se ke svému jednání v projednávané věci doznal a učinil prohlášení viny, přesto je závěr soudů nižších stupňů o tom, že uložení podmíněné formy trestu odnětí svobody by v jeho případě nebylo postačující k nápravě a k ochraně společnosti, přiléhavý povaze věci i osobnosti obviněného. Soudy nižších stupňů správně poukázaly na to, že obviněný, aniž by získal řidičské oprávnění, měl v době inkriminovaných jednání v kartě řidiče už 30 záznamů a v rejstříku trestů je mu vykazováno 28 odsouzení, byť často k souhrnným trestům a k některým odsouzením nelze přihlížet jako k obecné přitěžující okolnosti.
To, že obviněný je ve vztahu k trestné činnosti obecně i ve vztahu k trestné činnosti v dopravě velmi výrazným speciálním recidivistou, je ovšem nesporné, stejně jako fakt, že v minulosti na něj bylo působeno celou škálou trestů, a to i několika nepodmíněnými tresty odnětí svobody. Nejvyšší soud poukazuje na bod 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, ve kterém se odvolací soud vyrovnal s podmínkami § 55 odst. 2 tr. zákoníku a vysvětlil, proč i přes nižší společenskou škodlivost spáchaných činů by uložení jiného trestu něž nepodmíněného odnětí svobody zjevně nevedlo k tomu, aby obviněný vedl řádný život a nelze mu uložit trest méně jej postihující.
Poukázal na to, že obviněný již v minulosti vykonal řadu trestů odnětí svobody v nepodmíněné formě, a v posledních letech na něj bylo působeno i podmíněným trestem odnětí svobody a trestem obecně prospěšných prací, které vykonal. Nic z toho mu ale nezabránilo v opakování typově stejné trestné činnosti. Z pohledu možnosti nápravy obviněného trestem akcentujícím výchovný prvek nad tím represivním, nelze přehlédnout ani skutečnost, že obviněnému bylo dne 17. 2. 2025 sděleno podezření pro skutek pod bodem I výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně a již dne 22.
2. 2025 byl znovu přistižen za volantem vozidla, navíc pod vlivem návykových látek amfetaminu a metamfetaminu (skutek II výroku o vině).
13. Vzhledem k tomu, že obviněný za jednu z polehčujících okolností, které měly být podle jeho názoru soudy při ukládání trestu více zohledněny v jeho prospěch, označil skutečnost, že byl za své jednání pod bodem II výroku o vině již sankcionován ve správním řízení, Nejvyšší soud konstatuje, že z porovnání popisu skutků, za které byl obviněný projednáván v přestupkovém řízení a v tomto trestním řízení, jasně vyplývá, že ve správním řízení byla řešena jen intoxikace obviněného budivými aminy při řízení motorového vozidla, zatímco trestní řízení se týkalo jednání obviněného spočívajícího v maření výkonu úředního rozhodnutí. Jednotlivá řízení tak sledovala odlišné objekty právní ochrany. Obiter dictum Nejvyšší soud konstatuje, že s ohledem na odlišnost posuzovaných jednání, jakož i jejich následků nepředstavuje správní postih porušení zákazu „ne bis in idem“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.), neboť čin, pro který byl obviněný trestně stíhán, není totožný s činem, pro který bylo před příslušným správním orgánem proti němu vedeno řízení o přestupku (shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 8 Tdo 78/2011, pub. pod č. 3/2012 Sb. rozh. tr).
14. Lze uzavřít, že pouhá proklamace obviněného, že soudy řádně nepřihlédly ke všem polehčujícím okolnostem jeho případu, a proto mu byl uložený nepřiměřeně přísný trest, není po obsahové stránce argumentací způsobilou naplnit některý z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. a dovolací přezkum mimo tyto důvody zde nepřichází v úvahu, protože uložením trestu nedošlo k neústavnímu zásahu do základních práv a svobod obviněného, uložený trest odpovídá povaze trestné činnosti, osobě obviněného, jeho poměrům a zjevně se nejedná o trest čistě exemplární.
V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu
15. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 11. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu
Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová soudkyně