5 Afs 291/2021 – Nejvyšší správní soud

5 Afs 291/2021- 39 - text

5 Afs 291/2021 - 46 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Port Service s.r.o., se sídlem Opatovická 160/18, Praha 1, zast. Mgr. Ing. Petrem Lhotským, advokátem se sídlem Na Pankráci 322/26, Praha 4, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, č. j. 8 Af 27/2018 50,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

316. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzen dodatečný platební výměr Celního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 9. 1. 2018, č. j. 1474 3/2018 510000

51. Dodatečným platebním výměrem bylo žalobci podle § 21 odst. 1 a § 23 zákona č. 242/2016 Sb., celní zákon (dále jen „celní zákon“), v rozhodném znění, ve spojení s čl. 201 odst. 1 písm. a) a 3 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství, účinného do 30. 4. 2016 (dále jen „celní kodex Společenství“), a ve spojení s příslušnými ustanoveními nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní kodex Unie“), v souladu s nařízením Rady (ES) č. 91/2009 ze dne 26. ledna 2009 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky (dále jen „nařízení č. 91/2009“), doměřeno antidumpingové clo ve výši 466 775 Kč. [2] K doměření antidumpingového cla došlo na základě zprávy o kontrole po propuštění zboží ze dne 5. 1. 2018, č. j. 1474/2018 510000

51. Tato kontrola byla celní úřadem zahájena dne 20. 9. 2017 v souvislosti se zprávou Evropského úřadu pro boj proti podvodům (dále jen „OLAF“) No. AM 2016/009, číslo případu OF/2015/1332, ve spojení s informací č. OCM(2017)12896 30/06/2017. OLAF ve spolupráci s tchajwanskými orgány zjistil, že skutečná země původu zboží, deklarovaného žalobcem v postavení nepřímého zástupce dovozce zboží (jímž byla obchodní korporace All smiles, spol. s r.o., IČO 28265751) v celním prohlášení ze dne 16. 9. 2014 (ev. č. MRN 14CZ6100001E2RCAC1), nebyl Tchaj wan, ale Čínská lidová republika. [3] V žalobě žalobce tvrdil, že rozhodnutí žalovaného je v rozporu s prováděcím nařízením Komise (EU) 2016/278 ze dne 26. února 2016 o zrušení konečného antidumpingového cla uloženého na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky, rozšířeného na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie (dále jen „nařízení 2016/278“). Tímto nařízením totiž bylo antidumpingové clo zrušeno, a to již před vydáním dodatečného platebního výměru. Druhou žalobní námitku představovalo tvrzené uplynutí prekluzivní lhůty ke stanovení celního dluhu. Třetí žalobní námitka spočívala v nesprávné aplikaci § 24 celního zákona, dle něhož mělo být clo doměřeno všem osobám, které za celní dluh odpovídaly společně a nerozdílně, jako společný celní dluh. [4] Městský soud k žalobním námitkám konstatoval, že v době podání celního prohlášení bylo dovážené zboží předmětem antidumpingového cla podle nařízení č. 91/2009. Prováděcí nařízení 2016/278 totiž nebylo účinné zpětně, jak vyplývá mimo jiné z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 10. 2018, Rotho Blaas Srl, C 207/17, ECLI:EU:C:2018:840, či z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2018, č. j. 2 Afs 332/2016 41 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz). Městský soud přisvědčil žalovanému, že zpětná působnost nařízení 2016/278 by byla nespravedlivá vůči dovozcům, kteří za své zboží (dovezené v téže době) antidumpingové clo řádně zaplatili. Městský soud odkázal rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2019, č. j. 5 Afs 57/2018 40, podle něhož nebyl doměřením antidumpingového cla porušen čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2020, č. j. 3 Afs 163/2018 29, dle něhož celním orgánům nic nebrání, aby doměřily celní dluh vzniklý před účinností nařízení 2016/278. [5] Jelikož zboží dovážené v projednávané věci bylo propuštěno do režimu volného oběhu před účinností nařízení 2016/278, městský soud vyhodnotil, že se na něj antidumpingové clo vztahovalo. K odkazům žalobce na samotný text nařízení městský soud citoval rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2020, č. j. 2 Afs 377/2019 31, a ze dne 26. 8. 2020, č. j. 3 As 163/2018 29, podle nichž ani z textu nařízení 2016/278 nevyplývá, že by Komise zamýšlela zastavit veškerá vedená celní řízení v případech, kdy celní dluh vznikl před účinností tohoto nařízení. Městský soud doplnil, že čl. 1 nařízení je nutno vykládat v souvislosti s jeho článkem 2. Formulace „řízení týkající se tohoto dovozu se zastavuje“ se podle městského soudu vztahuje pouze k řízením týkajícím se dovozu, k němuž došlo po účinnosti tohoto nařízení. [6] Ani námitku prekluze nepovažoval městský soud za důvodnou. Městský soud se zcela ztotožnil se závěry žalovaného a citoval část jeho rozhodnutí, kde žalovaný popisoval, z jakých okolností případu vyvodil, že pravděpodobně došlo k naplnění podmínek trestného činu podvodu nebo zkrácení cla. Jelikož nevyměření a nevybrání antidumpingového cla bylo zapříčiněno podvodným zakrytím skutečného původu zboží, došlo k prodloužení lhůty pro sdělení celního dluhu na 10 let od vzniku celního dluhu. Městský soud v této souvislosti odkázal rovněž na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2020, č. j. 62 Af 57/2018 113, jenž dále odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, č. j. 54 Af 5/2018

40. [7] K poslední žalobní námitce týkající se doměření celního dluhu pouze žalobci (a nikoli dovozci zboží) městský soud citoval příslušnou část rozhodnutí žalovaného, kde žalovaný tuto námitku sám vypořádal. Podle městského soudu ze zákona a důvodové zprávy jasně plyne záměr zákonodárce doměřit clo kterékoli osobě, která za clo odpovídá. Městský soud upozornil, že ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 22. 2. 2013, č. j. 2 Afs 54/2012

236. Tento rozsudek se sice vztahoval k § 250 již zrušeného zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon (dále jen „starý celní zákon“), podle městského soudu je však aplikovatelný i na projednávanou věc. Jelikož městský soud nepřisvědčil žádné z žalobních námitek, podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalobu zamítl. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [8] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, a to z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [9] Stěžovatel předně uvádí, že naprostá většina judikátů, na něž poukazuje městský soud, dopadá na projednávanou věc pouze vzdáleně. V případě rozsudků zabývajících se časovými účinky nařízení 2016/278 jde o případy, kdy byl celní dluh pravomocně vyměřen ještě před zrušením antidumpingového cla, zatímco k vyměření celního dluhu v projednávané věci došlo až po zrušení antidumpingového cla. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2020, č. j. 3 Afs 163/2018 29, pak byla celní kontrola zahájena ještě před zrušením antidumpingového cla. [10] Podle stěžovatele byl významně odlišný rovněž případ, jehož se týkal rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, č. j. 54 Af 5/2018 40, neboť tehdy byl předložen padělaný doklad o původu zboží, zatímco ve stěžovatelově případě šlo o doklad pravý. Stěžovatel upozorňuje, že proti tomuto rozsudku krajského soudu byla podána kasační stížnost, která je projednávána u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 Afs 389/2020. Stěžovatel zpochybňuje rovněž odkaz městského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2013, č. j. 2 Afs 54/2012 236, neboť znění § 24 celního zákona účinné od 29. 7. 2016 do 31. 12. 2020 bylo odlišné, závěry rozsudku tedy na projednávanou věc aplikovat nelze. Společným znakem všech uvedených rozsudků je podle stěžovatele rovněž okolnost, že celní dluh byl v jimi posuzovaných případech vyměřen dovozci (osobě, která se mohla potenciálně obohatit), nikoli pouze celnímu zástupci. [11] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že formulace „řízení týkající se tohoto dovozu se zastavuje“ se vztahuje pouze k řízením zahájeným za účinnosti nařízení 2016/278 – pokud by tomu tak bylo, nemělo by podle stěžovatele smysl zastavovat dosud probíhající řízení. K tomu stěžovatel odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2018, č. j. 62 Af 6/2017 57, připouští však, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2020, č. j. 3 Afs 163/2018 29, se zastavení řízení týkalo řízení Komise v souvislosti s podezřením na dumping. Městský soud se však podle stěžovatele nijak nevyjádřil k žalobní námitce, že z čl. 2 nařízení 2016/278 vyplývá, že Komise nepředpokládala vyměřování cla, a to ani toho, na které vznikl nárok před účinností nařízení. Stěžovatel zdůrazňuje, že antidumpingové clo porušovalo antidumpingovou dohodu Světové obchodní organizace (WTO), okamžité skončení jeho vybírání je tedy logickým důsledkem. I kdyby nařízení 2016/278 bylo nejasné, měl městský soud zvolit výklad ve prospěch stěžovatele. Ve skutečnosti, že se městský soud ztotožnil s nedostatečným odůvodněním žalovaného, spatřuje stěžovatel rovněž důvod nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. [12] Městský soud podle stěžovatele chybně vyložil rovněž otázku běhu lhůty ke stanovení celního dluhu. Stěžovatel je toho názoru, že nebyly naplněny znaky žádného z označených trestných činů. Podle stěžovatele ke stejnému názoru ve skutkově shodném případu dospěl sám žalovaný v rozhodnutí ze dne 6. 8. 2015, č. j. 31112 4/2015 900000 304.4. Stěžovatel rovněž odkazuje na rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 11. 1991, Meico Fell, C 273/90, ECLI:EU:C:1991:446, podle něhož má aplikace výrazu „jednání, které může vést k trestnímu řízení“ splňovat požadavek právní určitosti pro správní orgán i hospodářský subjekt. [13] Stěžovatel namítá, že městský soud bez jakékoli vlastní úvahy převzal argumentaci žalovaného, která je pouhou spekulací bez opory v obsahu správního spisu. V tom stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Městský soud se podle stěžovatele nevyjádřil k tomu, že stěžovatel zboží deklaroval na základě platného „Certificate of origin“, vystaveného vývozcem a potvrzeného razítkem a podpisem tchajwanské státní instituce New Taipei City Chamber of Commerce. I podle zprávy OLAF se jednalo o pravý doklad pořízený orgánem příslušným k tomuto úkonu. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že se na manipulaci se zásilkou nepodílel a neměl z ní žádný prospěch. Podle stěžovatele ze spisu nevyplývá, na základě jakých skutečností dospěli žalovaný a městský soud k závěru, že uvedené osvědčení bylo získáno „deliktním jednáním tchajwanského vývozce“. Stěžovatel je toho názoru, že takové jednání by nebylo z pohledu českého práva trestným činem, ale nanejvýš celním deliktem na Tchaj wanu, bez účinků v České republice. Podle stěžovatele je pojmově vyloučeno, aby dovozce spáchal trestný čin podvodu předložením pravého osvědčení o původu vydaného oprávněným orgánem. Sám žalovaný podle stěžovatele ve skutkově shodném případu uvedl, že mezi činem způsobilým zahájit trestní řízení a vznikem celního dluhu musí být dána příčinná souvislost, jinak je prolomení prekluzivní lhůty nepřípustné. Odlišným přístupem v projednávané věci se žalovaný podle stěžovatele dopustil porušení legitimního očekávání. [14] Nesprávným stěžovatel shledává rovněž posouzení poslední žalobní námitky, která se týkala nedodržení § 24 celního zákona. Městský soud podle stěžovatele vycházel ze znění tohoto ustanovení účinného od 1. 1. 2021, které odpovídá úpravě starého celního zákona, pro projednávanou věc je však relevantní znění § 24 celního zákona účinné od 29. 7. 2016 do 31. 12. 2020, podle něhož bylo povinností žalovaného doměřit clo všem známým dlužníkům. Podle stěžovatele z tohoto důvodu nelze na projednávanou věc vztahovat ani rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2013, č. j. 2 Afs 54/2012

236. Stěžovatel obsáhle cituje důvodovou zprávu k celnímu zákonu a zdůrazňuje rovněž gramatický výklad předmětného ustanovení. [15] Podle stěžovatele měl žalovaný, rozhodl li se doměřit clo pouze jednomu z dlužníků, doměřit clo pouze dovozci, který měl z podvodného jednání majetkový prospěch. Stěžovatel zdůrazňuje, že podvodné jednání nebylo zjištěno kontrolou u něj (ta byla ryze formální), ale ze zprávy OLAF. Údaje, na jejichž základě stěžovatel sestavil celní prohlášení, mu byly poskytnuty dovozcem zboží, za nějž stěžovatel prohlášení činil. Žalovaný měl podle stěžovatele dostatečně zdůvodnit, z jakého důvodu doměřuje celní dluh právě jednomu ze společně odpovědných subjektů a druhému nikoli. Rovněž skutečnost, že ve všech srovnatelných případech byl celní dluh doměřen pouze dovozci, svědčí podle stěžovatele o tom, že postup žalovaného v projednávané věci je zjevným excesem z obvyklé praxe celních úřadů. [16] Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [17] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že se plně ztotožňuje se závěry městského soudu. Podle žalovaného stěžovatel setrvává na své argumentaci, kterou uplatňoval již v odvolacím řízení a v žalobě, žalovaný v této souvislosti odkazuje na své rozhodnutí o odvolání a vyjádření k žalobě. Podle žalovaného je městským soudem zmiňovaná judikatura přiléhavá, ustálená a konzistentní. Žalovaný připomíná, že antidumpingové clo nebylo vyměřováno nově, ale mělo být součástí cla již v okamžiku dovozu. Podle žalovaného není nařízení 2016/278 nejasné či sporné, ale umožňuje pouze jediný výklad. O neplatnosti aktů orgánů EU přitom může rozhodnout pouze Soudní dvůr, nikoli orgány WTO. [18] K otázce prodloužení prekluzivní lhůty podle čl. 221 celního kodexu Společenství žalovaný uvádí, že tato námitka byla bezezbytku vypořádána již v rozhodnutí o odvolání. K totožným závěrům dospěla i judikatura správních soudů (např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, č. j. 43 Af 18/2018 83, a ze dne 26. 5. 2020, č. j. 54 Af 5/2018 40, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2019, č. j. 4 Afs 152/2019 68). Žalovaný zdůrazňuje, že zprávou OLAF byla vyvrácena skutečnost dokládaná v původním řízení osvědčením o původu zboží. Existence osvědčení může mít podle žalovaného význam pro hodnocení dobré víry stěžovatele, ovšem nijak jej nezbavuje povinnosti nést následky související s doměřením cla. Zpráva OLAF podle žalovaného nepochybně prokazuje, že dovážené zboží mělo původ v Čínské lidové republice, nikoli na Tchaj wanu. [19] Rovněž v případě námitky ohledně nesprávné aplikace § 24 celního zákona žalovaný odkazuje na její vypořádání v rozhodnutí o odvolání. Skutečnost, zda bylo antidumpingové clo vyměřeno i případným dalším dlužníkům, není podmínkou zákonnosti rozhodnutí ve vztahu ke stěžovateli. Uplatňování regresních nároků stěžovatele vůči dovozci je podle žalovaného věcí nastavení jejich vzájemných smluvních ujednání. [20] S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. [21] V replice k vyjádření žalovaného stěžovatel upozorňuje, že žalovaný přehlíží jeho námitku, že ve všech zmiňovaných rozsudcích byl celní dluh pravomocně vyměřen již před zrušením antidumpingového cla, resp. byla alespoň zahájena kontrola. Stěžovatel též opakuje, že antidumpingové clo bylo v oněch případech doměřeno dovozci zboží. Závěry Nejvyššího správního soudu v těchto případech tedy nelze bez dalšího aplikovat na případ, kdy byla kontrola zahájena až po zrušení antidumpingového cla. Ze skutečnosti, že zaplacené antidumpingové clo se podle čl. 2 nařízení 2016/278 nevrací, stěžovatel vyvozuje, že řízení o vyměření či doměření antidumpingového cla již nelze po účinnosti nařízení 2016/278 zahájit. [22] Podle stěžovatele v obsahu správního spisu nemá oporu tvrzení žalovaného, že „některé hospodářské subjekty nezákonně požádaly o osvědčení tchajwanského původu zboží“. Nic takového podle stěžovatele ze zprávy OLAF nevyplývá. Podle stěžovatele se ve zprávě OLAF neuvádí, že by při vydávání osvědčení došlo k jakémukoli porušení tchajwanského či jiného práva. Stěžovatel zdůrazňuje: „Skutečnost, že podle celních předpisů EU je zboží považováno za zboží s původem v Číně, totiž automaticky neznamená, že osvědčení o tchajwanském původu zboží vystavené na Tchaj wanu muselo být nutně vystaveno v rozporu s tchajwanským právem.“ Podle stěžovatele se žalovaný pouze snaží překlenout marné uplynutí lhůty pro doměření cla. [23] Stěžovatel dále opětovně vyjadřuje svůj nesouhlas s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2013, č. j. 2 Afs 54/2012 236, který vycházel z úpravy starého celního zákona. Podle úpravy účinné v době doměření celního dluhu však měl žalovaný doměřit celní dluh všem osobám, které za celní dluh odpovídají společně a nerozdílně, jako společný celní dluh. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

29. Rovněž otázka osoby, které je možné celní dluh sdělit (zda jde přímo o dovozce, nebo nepřímého zástupce), není pro posouzení věci rozhodná, jak plyne např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2017, č. j. 4 Afs 55/2017 104, který se zabýval případem, kdy byl celní dluh sdělen právě nepřímému zástupci.

[28] Nejvyšší správní soud dále upozorňuje, že kasační stížnost vedená pod sp. zn. 2 Afs 389/2020 nebyla podána proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, č. j. 54 Af 5/2018 40, jak chybně uvádí stěžovatel, ale proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2020, č. j. 62 Af 57/2018

113. Toto řízení bylo následně spojeno s řízením o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně z téhož dne, č. j. 62 Af 58/2018 104, a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2022, č. j. 2 Afs 388/2020 46, byly obě kasační stížnosti zamítnuty. Závěry Krajského soudu v Brně, které citoval městský soud v projednávané věci, tak byly potvrzeny. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, č. j. 54 Af 5/2018 40, nebyla kasační stížnost podána. [29] Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2018, č. j. 62 Af 6/2017 57, s jehož argumentací se stěžovatel ztotožňuje, byl naopak zrušen, jak stěžovatel sám uvádí, rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2020, č. j. 3 Afs 163/2018 29, kde zdejší soud uvedl: „Předně je třeba uvést, že clo, jakožto fiskální platba bez poskytovaného protiplnění, je specifickou formou daně [srov. ustanovení § 2 odst. 3 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád – dále jen ‚daňový řád‘]. Právo státu vybrat daň má povahu veřejnoprávní a vzniká ex lege okamžikem, kdy jsou pro to splněny všechny zákonem stanovené podmínky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006, č. j. 1 Afs 16/2006 120, č. 1059/2007 Sb. NSS, a nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, č. 142/2007 Sb. ÚS). Pro určení rozhodné právní úpravy, podle níž je třeba vznik a trvání této pohledávky posuzovat, je třeba respektovat obecný zákaz retroaktivity právních norem, podle něhož se příslušnou právní normou řídí jen ty právní vztahy, které vznikly po dni, kdy tato norma nabyla účinnosti; výjimky z tohoto pravidla by musely být expressis verbis zakotveny v zákoně (případně v legislativním aktu Unie) a musely by být opřeny o ústavně konformní důvody. Nestanoví li tedy zákon, respektive unijní předpis, výslovně jinak, uplatní se na vyměření a výběr daňové či celní pohledávky (hmotně)právní předpisy účinné v době, kdy tato pohledávka vznikla. Odrazem uvedeného pravidla je i právní úprava celního dluhu obsažená v nařízení Rady (EHS) č. 2913/1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen ‚celní kodex‘), účinném do 31. 5. 2016. Podle jeho čl. 4 odst. 9 se celním dluhem rozumí povinnost osoby zaplatit dovozní nebo vývozní clo, které je uplatňováno pro určité zboží podle platných předpisů Společenství. Celní dluh vzniká mimo jiné okamžikem přijetí celního prohlášení (čl. 201 odst. 2 a 3 celního kodexu). Článek 67 celního kodexu pak výslovně stanoví, že ‚[n]ení li zvláštními předpisy stanoveno jinak, použijí se při propouštění zboží do celního režimu, do kterého je navrženo v celním prohlášení, předpisy platné ke dni, kdy celní orgány přijaly celní prohlášení‘. Stejně jako daňová povinnost, i celní dluh se za trvání stanovené prekluzivní lhůty může stát předmětem kontroly. Za tím účelem jsou celní orgány oprávněny provádět kontrolu celního prohlášení po propuštění zboží a ověřit správnost údajů v něm uvedených (viz čl. 78 celního kodexu a § 127 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění účinném do 29. 7. 2016; dále jen ‚celní zákon‘). Podle § 127 odst. 1 celního zákona, nestanoví li tento zákon jinak, platí pro provádění kontroly […] obdobně ustanovení daňového řádu o provádění daňové kontroly. Vzhledem k tomu, že celní zákon nestanoví žádnou výjimku ve vztahu k oprávnění celních orgánů doměřit clo z úřední povinnosti na základě provedené kontroly, lze bez pochyby dovodit, že výsledkem kontroly po propuštění zboží může být i dodatečný platební výměr (§ 145 odst. 3 daňového řádu). I v tomto případě jsou celní orgány z logiky věci povinny aplikovat hmotněprávní úpravu účinnou v době vzniku celního dluhu. To ostatně vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2017, čj. 5 Afs 27/2017 45, č. 3646/2017 Sb. NSS, v němž tento soud judikoval, že z hlediska správného stanovení daně tvoří vyměřovací a doměřovací řízení jeden celek. Právní moc dosavadních rozhodnutí o stanovení daně proto není jejímu doměření na překážku; překážka rei administratae, typická pro správní řízení obecně, se tedy neuplatní. Optikou výše uvedených závěrů je třeba nahlížet na vznik a trvání celní pohledávky v nyní projednávané věci. Rozhodnou právní úpravou, podle níž je třeba stanovit povinnost žalobkyně zaplatit dovozní clo, respektive antidumpingové clo, je […] den, kdy celní orgány přijaly její celní prohlášení. […] Stěžovatel v této souvislosti správně poukázal na fakt, že platnost nařízení Rady č. 91/2009 nebyla nikterak zpochybněna ani Soudním dvorem EU (viz bod 57 rozsudku Soudního dvora ve věci Rotho Blaas Sr proti Agenzia delle Dogane e dei Monopoli, C 207/17, a dále rozsudky ze dne 18. 10. 2018, ve věci Internacional de Productos Metálicos proti Komisi, C 145/17 P, či ze dne 15. 11. 2018 ve věci Baby Dan, C 592/17). Tyto závěry Soudního dvora EU posléze reflektovala i judikatura Nejvyššího správního soudu, představovaná zejména rozsudky ze dne 7. 11. 2018, č. j. 2 Afs 332/2016 41, ze dne 17. 1. 2019, č. j. 7 Afs 51/2018 31, či ze dne 7. 3. 2019, č. j. 10 Afs 186/2017

64. Konečné antidumpingové clo na spojovací materiál ze železa nebo oceli tak bylo zrušeno teprve prováděcím nařízením Komise 2016/278, které vstoupilo v účinnost dne 28. 2. 2016. Podle jeho čl. 2 nabývá zrušení antidumpingového cla uvedeného v článku 1 účinku dnem vstupu tohoto nařízení v platnost a není základem pro vrácení cla vybraného před tímto datem; účinky zrušení tohoto opatření (tj. zrušení antidumpingového cla) tak nastaly ke dni 28. 2. 2016. Jak také bylo vyloženo výše […], zrušení antidumpingového cla podle článku 1 in fine tohoto prováděcího nařízení se žádným způsobem nedotýká vyměřovacích či doměřovacích řízení zahájených vnitrostátními orgány dříve. Nejvyšší správní soud proto souhlasí se stěžovatelem, že ke zrušení antidumpingového cla na spojovací materiál ze železa nebo oceli nedošlo se zpětným účinkem. Lze tak uzavřít, že celním orgánům nic nebrání, aby na základě provedené kontroly po propuštění zboží doměřily deklarantovi antidumpingové clo podle nařízení Rady č. 91/2009 i poté, co bylo prováděcím nařízením Komise 2016/278 zrušeno, vznikl li celní dluh před nabytím účinnosti tohoto prováděcího nařízení.“ [30] K otázce výkladu pojmu „řízení týkající se tohoto dovozu“, obsaženého v čl. 1 nařízení 2016/278 Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku upozornil, že tímto řízením „není míněn postup celních orgánů členských států v souvislosti s vyměřením nebo doměřením antidumpingového cla při jednotlivých dovozech zboží, ale rozumí se jím postup orgánů Unie při prošetřování okolností rozhodných pro uvalení antidumpingového cla na zboží dovážené na trh Unie ze států, které nejsou jejími členy, uplatňování ochranných opatření (například zavádění prozatímních opatření, uložení konečného antidumpingového cla) a přezkum těchto opatření před pozbytím jejich platnosti. Tento závěr vyplývá z hierarchického uspořádání a vzájemné provázanosti unijních předpisů upravujících ochranu vnitřního trhu Unie před dumpingovými dovozy ze třetích zemí, jakož i z jejich samotného znění.“. [31] Nejvyšší správní soud v projednávané věci neshledává žádné důvody se od právních názorů aplikovaných konstantní dřívější judikaturou odchýlit. Nařízení 2016/278 neumožňuje dvojí výklad, aby bylo možné použít zásadu in dubio mitius, jíž se dovolává stěžovatel, a zvolit výklad pro něj příznivější. Navíc k výkladu unijního práva je především třeba použít interpretačních metod vyplývajících z judikatury Soudního dvora, tedy zejména výklad teleologický, zajišťující užitečný účinek unijního práva. Tato metoda vede právě k výše podanému výkladu, který relevantní judikatura ustáleně a konzistentně zastává. K obsáhlé citaci pasáží ze svého předchozího rozsudku tento soud přistoupil zejména z toho důvodu, že stěžovatel ve svých podáních neustále uplatňuje tytéž námitky (jazykový výklad nařízení 2016/278, nesoulad antidumpingového cla s dohodami WTO atd.), které byly Nejvyšším správním soudem a Soudním dvorem již opakovaně podrobně vypořádány a městský soud i žalovaný na příslušnou judikaturu správně odkázali. V této souvislosti lze upozornit, že absence přímé reakce na každý jednotlivý argument účastníka řízení nepředstavuje nezákonnost ani nepřezkoumatelnost rozsudku (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 As 153/2014 108, či ze dne 4. 3. 2015, č. j. 8 Afs 71/2012 161). Implicitní vypořádání námitek akceptuje rovněž Ústavní soud (viz např. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, publ. pod č. N 26/52 SbNU 247). [32] Námitku nemožnosti doměřit antidumpingové clo po účinnosti nařízení 2016/278 shledal tedy Nejvyšší správní soud nedůvodnou. [33] Podle čl. 221 odst. 4 celního kodexu Společenství „[v]znikne li celní dluh v důsledku činu, který byl v době, kdy byl spáchán, trestný, může být výše dluhu sdělena dlužníkovi za podmínek stanovených platnými předpisy i po uplynutí tříleté lhůty [zmíněné] v odstavci 3“. [34] Podle § 265 celního zákona, účinného do 28. 7. 2016, „[v]znikl li celní dluh, jehož výše může být sdělena dlužníkovi i po uplynutí lhůty stanovené přímo použitelným předpisem Evropské unie, v důsledku činu, který v době, kdy byl spáchán, mohl být důvodem pro zahájení trestního řízení, lze tento celní dluh vyměřit dlužníkovi do 10 let ode dne vzniku celního dluhu“. [35] Mezi stěžovatelem a žalovaným je sporné, zda skutečnost, jednání, jež vedlo k tomu, že zboží původem z ČLR získalo nepravdivé osvědčení o svém tchajwanském původu, mohlo představovat čin, který mohl být v době, kdy byl spáchán, důvodem pro zahájení trestního stíhání. Podle žalovaného mohlo uvedené jednání naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu či zkrácení cla. [36] Podle § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), „[k]do sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán […]“. [37] Podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku „[k]do ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, bude potrestán […]“. [38] Stěžovatel zdůrazňuje, že v jeho případě nebylo zmiňované osvědčení o původu zboží padělané, ale bylo vydáno tchajwanským orgánem, který k tomu byl oprávněn (New Taipei City Chamber of Commerce). Samotná tato skutečnost však ještě neznamená, že toto osvědčení bylo rovněž pravdivé. Rozhodnou okolností je v daném ohledu skutečný původ zboží, který byl dle zprávy OLAF čínský, nikoli tchajwanský. Stejně tak není podstatné, jakým konkrétním způsobem tchajwanský vývozce nepravdivé osvědčení o původu zboží získal, resp. do jaké míry se na podvodném jednání sám podílel (přitom ovšem sám stěžovatel ve svém vyjádření k výsledku kontrolního zjištění ze dne 5. 12. 2017 i v odvolání uváděl, že „[s]kutečný původ zboží byl zastírán tchajwanským vývozcem“). Není tedy podstatné, která osoba či osoby se daného podvodného jednání dopustily a zda byl mezi nimi vývozce zboží, podstatné je, že toto podvodné jednání (ať už ho spáchal či se na něm podílel kdokoli) bylo nezbytné k tomu, aby čínské zboží získalo nepravdivé osvědčení o tom, že pochází z Tchaj wanu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti upozorňuje, že městský soud ani žalovaný netvrdí, že by nutně muselo dojít k porušení tchajwanského práva, ale tvrdí, že dovezením čínského zboží deklarovaného jako zboží tchajwanské bez úhrady antidumpingového cla došlo k porušení českého, resp. unijního práva (konkrétně nařízení č. 91/2009), přičemž takové porušení by nebylo možné bez podvodného zastření skutečného původu zboží. Tato skutečnost přitom jednoznačně plyne ze zprávy OLAF, dle níž šlo o zboží čínského původu (není tedy pravdou, že by ze zprávy OLAF žádné porušení práva nevyplývalo, jak tvrdí stěžovatel). Rovněž je zřejmé, že ke škodlivému následku, tedy neodvedení antidumpingového cla, došlo v České republice. [39] Nejvyšší správní soud poznamenává, že osvědčení o původu zboží je dokumentem, jehož jediným účelem je prokázat podmínky pro správné proclení dováženého zboží. Pokud tedy některý z článků dodavatelského řetězce získal nepravdivé osvědčení o původu zboží, předpokládaným důsledkem takového jednání nutně musí být použití tohoto dokumentu dovozcem zboží, resp. jeho zástupcem (ať již s vědomím o jeho nepravdivosti, či nikoliv) v celním řízení, jež vede k neodvedení cla, k němuž by byl jinak dovozce či jeho zástupce povinen. Tento následek přímo a jednoznačně vyplývá z původního činu (získání nepravdivého osvědčení), byť jeho primární motivací mohlo být pouhé zvýšení konkurenceschopnosti v porovnání s obdobnými subjekty na trhu, jak uváděl stěžovatel v celním řízení. Zároveň platí, že bez předložení nepravdivého osvědčení o původu zboží by k poškození chráněného zájmu dojít nemohlo, neboť by bylo clo vyměřeno správně již v rámci původního vyměřovacího řízení. [40] Na základě odkazů na rozsudky Soudního dvora ze dne 16. 7. 2009, Gilbert Snauwaert a další, C 124/08 a C 125/08, ECLI: EU:C:2009:469, a ze dne 18. 12. 2007, Fazenda Pública – Director Geral das Alfândegas, C 62/06, ECLI:EU:C:2007:811, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 8. 2019, č. j. 4 Afs 152/2019 68 dovodil, že „k uplatnění prodloužené lhůty podle čl. 221 odst. 4 celního kodexu postačí přezkoumatelná úvaha správního orgánu, ze které vyplývá, že celní dluh vznikl v důsledku činu, který byl v době, kdy byl spáchán, trestný. Nevyžaduje se tedy shledání dlužníka, popřípadě jiné osoby, vinným ze spáchání trestného činu, ani zahájení trestního řízení. Není proto ani nezbytné, zda byl pořízen záznam o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu, ačkoliv to může být významná indicie pro tento závěr.“. Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 3463/19. [41] Není tedy otázkou, kdo konkrétně nepravdivé osvědčení o původu zboží získal a (s vědomím jeho pravděpodobného použití v celním řízení) poskytl svým odběratelům, zda o nepravdivosti osvědčení věděl dovozce (či stěžovatel jako jeho zástupce), nebo to, zda (či do jaké míry) se dovozce na transakci obohatil. Tyto okolnosti by musely být nutně prošetřeny a prokázány orgány činnými v trestním řízení. Ať již však tyto proměnné nabývaly libovolné z myslitelných hodnot, konstantou celé úvahy je skutečnost, že byly dány důvody pro zahájení trestního řízení ve věci trestného činu zkrácení cla ve smyslu § 240 trestního zákoníku či případně trestného činu podvodu ve smyslu § 209 trestního zákoníku. Žalovaný v projednávané věci takovou úvahu provedl a velice podrobně ji odůvodnil, naplnil tím tedy předpoklady starého celního zákona účinného ke dni vzniku celního dluhu, celního kodexu Společenství i judikatury k prolomení tříleté lhůty pro sdělení celního dluhu dlužníkovi. [42] Ke stěžovatelově odkazu na výše zmiňovaný rozsudek Soudního dvora ve věci Meico Fell, Nejvyšší správní soud upozorňuje, že v tomto rozsudku Soudní dvůr neuvedl, že „aplikace výrazu ‚jednání, které může vést k trestnímu řízení‘ musí splňovat požadavek právní určitosti“, jak tvrdí stěžovatel. Soudní dvůr v tomto rozsudku naopak dospěl přímo k závěru, že výraz „čin, který by mohl vyvolat zahájení trestního řízení“ požadavek na právní jistotu splňuje. Aplikace tohoto kritéria se sice může lišit v závislosti na konkrétních ustanoveních trestněprávních předpisů jednotlivých členských států, ovšem tato situace přirozeně vyplývá z míry harmonizace v této oblasti. I tento rozsudek (přestože se vztahoval k tehdejší právní úpravě, která byla v mezidobí již nahrazena) tedy potvrzuje možnost postupovat podle čl. 221 odst. 4 celního kodexu Společenství, neboť i jeho formulace obsahově odpovídá té, kterou Soudní dvůr vyhodnotil jako dostatečně určitou. [43] Co se týká obdobného případu, jímž mělo být podle stěžovatele rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8. 2015, č. j. 31112 4/2015 900000 304.4, Nejvyšší správní soud v prvé řadě konstatuje, že toto rozhodnutí nebylo součástí předloženého správního spisu, stěžovatel je nepřipojil ani k žalobě či ke kasační stížnosti, soud se s ním tudíž nemohl seznámit. Je ovšem pravdou, že žalovaný na str. 12 žalobou napadeného rozhodnutí jeho existenci i obsah v tom smyslu, jak ho popisuje stěžovatel, potvrzuje. Zároveň ovšem uvádí, že byl na základě vývoje relevantní judikatury právní názor vyjádřený v tomto rozhodnutí překonán. Ani Nejvyšší správní soud se nedomnívá, že by na základě uvedeného rozhodnutí vzniklo stěžovateli legitimní očekávání, pro jehož ochranu by se žalovaný od právního názoru vyjádřeného v tomto rozhodnutí již nemohl odchýlit. [44] Otázkou legitimního očekávání se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval, přičemž jeho rozšířený senát v usnesení ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 132, publ. pod č. 1915/2009 Sb. NSS, dospěl k závěru, že „[s]právní praxe zakládající legitimní očekávání je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Takovou praxí je správní orgán vázán. Lze ji změnit, pokud je změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna závažnými okolnostmi“. Z toho vyplývá, že legitimní očekávání naopak nemůže založit existence jediného rozhodnutí, s nímž se navíc veřejnost běžně neseznamuje [v souladu s § 9 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) je správa daní neveřejná], zavazuje tedy pouze své adresáty. Ani v posuzované věci stěžovatel netvrdí (natož aby prokázal), že zmiňované jediné rozhodnutí žalovaného založilo ustálenou, jednotnou a dlouhodobou praxi celních orgánů. Závěrem lze k této námitce rovněž poznamenat, že stěžovatel nemohl založit své legitimní očekávání v době podání celního prohlášení (16. 9. 2014) na rozhodnutí, jež bylo vydáno až následující rok. Jak vyplývá rovněž z judikatury řešící obdobné případy (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2022, č. j. 2 Afs 388/2020 46, či ze dne 22. 7. 2022, č. j. 8 Afs 300/2020 55) a rovněž ze samotného, výše popsaného, vyjádření žalovaného k této otázce v žalobou napadeném rozhodnutí, excesem vymykajícím se z ustálené správní praxe žalovaného bylo s největší pravděpodobností naopak právě jeho rozhodnutí ze dne 6. 8. 2015, č. j. 31112 4/2015 900000 304.4. [45] Ani námitku uplynutí lhůty pro sdělení celního dluhu tedy Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou. [46] Podle čl. 201 odst. 3 celního kodexu Společenství „[d]lužníkem je deklarant. V případě nepřímého zastoupení je dlužníkem také osoba, jejímž jménem se celní prohlášení činí.“. [47] Podle čl. 213 celního kodexu Společenství, „[j]e li za splnění celního dluhu odpovědno několik osob, považují se za společné a nerozdílné dlužníky“. [48] Podle čl. 84 celního kodexu Unie, „[o]dpovídá li za zaplacení částky dovozního nebo vývozního cla odpovídající jednomu celnímu dluhu více osob, odpovídají společně a nerozdílně za zaplacení uvedené částky“. [49] Podle § 24 odst. 1 celního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2020, „[c]lo se doměří všem osobám, které odpovídají za clo společně a nerozdílně, jako společný celní dluh“. [50] Stěžovateli je nutné dát za pravdu v tom, že městský soud v napadeném rozsudku chybně citoval znění § 24 celního zákona účinné od 1. 1. 2021, nikoli znění, které se vztahovalo na projednávanou věc. K doměření cla i vydání rozhodnutí o odvolání totiž došlo před 1. 1. 2021. Samotná tato dílčí nesprávnost však neměla vliv na správný závěr napadeného rozsudku, jak bude vysvětleno dále. [51] Nejvyšší správní soud k této otázce upozorňuje, že i v případě, kdy by bylo antidumpingové clo doměřeno jak stěžovateli jakožto deklarantovi, tak dovozci, postavení stěžovatele by se nikterak nezměnilo. I v takové situaci by byl stěžovatel jako solidární spoludlužník plně odpovědný za úhradu celého celního dluhu, celní orgán by po něm mohl úhradu celého celního dluhu požadovat, případně i vymáhat. Zároveň i v případě, kdy byl celní dluh doměřen pouze jedinému ze solidárních spoludlužníků, nic nebrání ostatním případným spoludlužníkům, aby dluh (či jeho část) uhradili. Stěžovatel nebyl zbaven ani možnosti vymáhat náhradu škody, která mu úhradou celního dluhu mohla vzniknout, na osobě, která tuto škodu způsobila, či se v této souvislosti domáhat splnění soukromoprávních závazků dovozce. Otázka, zda byl celní dluh doměřen pouze stěžovateli, nebo stěžovateli a zároveň další osobě jakožto solidárnímu spoludlužníkovi, tak nemá žádný vliv na hmotněprávní postavení stěžovatele. Nedoměření celního dluhu dovozci tudíž nemohlo mít vliv na zákonnost dodatečného platebního výměru a rozhodnutí o odvolání ve vztahu ke stěžovateli. Městský soud tedy postupoval správně, když ani této žalobní námitce nepřisvědčil, byť část své argumentace založil na chybném znění zákona. [52] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud rovněž poznamenává, že stěžovatelovo rozlišování dlužnické solidarity jako odlišného přístupu oproti tzv. společné daňové povinnosti nemá žádnou oporu v právních předpisech ani odborné literatuře. Jak vyplývá např. z § 239a odst. 4 daňového řádu, § 13 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z nemovitých věcí“), či § 30 (již zrušeného) zákonného opatření senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí (dále jen „zákonné opatření o dani z nabytí nemovitých věcí“), zákon hovoří jako o společné daňové povinnosti vždy pouze v případech dlužnické solidarity (tedy za situace, kdy dlužníci za dluh odpovídají společně a nerozdílně). O tom svědčí i nadpisy jednotlivých ustanovení o společné daňové povinnosti („Solidární daňová povinnost“ v zákoně o dani z nemovitých věcí i v zákonném opatření o dani z nabytí nemovitých věcí). [53] Výše uvedené potvrzuje rovněž odborná literatura, např. komentář k § 13 zákona o dani z nemovitých věcí uvádí: „Solidární povinnost znamená povinnost hradit dluh společně a nerozdílně. Solidární povinnost vysvětluje § 1872 a násl. obč. zák. Dlužníci, kteří jsou zavázáni plnit dluh společně a nerozdílně, jsou povinni plnit všichni a za jednoho. To znamená, že věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, nebo jen na některých, nebo na kterémkoli z nich.“ (NOVOTNÁ, M., KOUBOVSKÝ, P: Zákon o dani z nemovitých věcí. Komentář, Praha: Wolters Kluwer, 2022). Rovněž monografie Daňové řízení považuje pojem „společná daňová povinnost“ pouze za jiný způsob označení dlužnické solidarity: „Společný zmocněnec nebo společný zástupce se využívá pouze v případech, kdy více daňovým subjektům vzniká společná daňová povinnost, tedy taková daňová povinnost, ke které je povinno více daňových subjektů společně a nerozdílně.“ (Kapitola 2. Subjekty daňového řízení. In: NOVOTNÁ, M., JORDANOVOVÁ, K., KRUPIČKOVÁ, L., ŠOTNÍK, J. Daňové řízení. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 27, marg. č. 47.). [54] Je pravdou, že nastíněnému konzistentnímu přístupu se vymyká důvodová zpráva k návrhu celního zákona (sněmovní tisk č. 716/0, 7. volební období, 2013 2017, digitální repozitář Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR), na kterou upozorňuje stěžovatel a která uvádí: „Nový celní zákon stanoví, že vztah těchto osob v situaci, kdy je clo doměřováno, není vztahem solidární odpovědnosti, ale jde o společnou daňovou povinnost, resp. společný celní dluh (odstavec 1) s důsledky popsanými výše.“ Tento závěr důvodové zprávy byl však v přímém rozporu se samotným textem celního zákona, neboť nadpis § 24 zní a i v rozhodném období do 31. 12. 2020 zněl „Solidární odpovědnost za celní dluh“ a rovněž dikce § 24 odst. 1 a 2 celního zákona, i v rozhodném znění účinném do 31. 12. 2020, konstruovala odpovědnost „společnou a nerozdílnou“. Povaha společného celního dluhu jako případu dlužnické solidarity vyplývá taktéž z § 34 odst. 2 celního zákona, dle něhož „[d]ojde li k úhradě společného celního dluhu jedním z dlužníků, považuje se společný celní dluh za uhrazený také ostatními dlužníky“. [55] Výklad, dle něhož by společný celní dluh neměl představovat případ solidárního spoludlužnictví, by byl navíc v přímém rozporu s výše citovaným čl. 84 celního kodexu Unie, který rovněž zcela jednoznačně zakládá dlužnickou solidaritu osob odpovídajících za tentýž celní dluh (a obdobně tomu bylo také dle čl. 213 celního kodexu Společenství, rovněž citovaného výše). To potvrzuje rovněž důvodová zpráva k návrhu zákona č. 609/2020 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti daní a některé další zákony (sněmovní tisk č. 910/0, 8. volební období, 2017 2021, digitální repozitář Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR), jímž došlo též k novelizaci § 24 odst. 1 celního zákona: „Návrh změny § 24 odst. 1 celního zákona reflektuje právní úpravu více dlužníků stanovenou čl. 84 celního kodexu Unie a ustálenou judikaturu správních soudů v České republice, která se vztahuje k doměření cla více dlužníkům. V případě, kdy bylo v celním řízení použito nepřímé zastoupení, je podle čl. 77 odst. 3 celního kodexu Unie dlužníkem nejen deklarant (v tomto případě osoba nepřímého zástupce), ale i osoba, která se nechala nepřímo zastupovat. Ze znění čl. 84 celního kodexu Unie i z judikatury Soudního dvora Evropské unie, jehož relevantní rozsudky závazně dotvořily znění čl. 213 celního kodexu Společenství a které jsou plně použitelné i na čl. 84 celního kodexu Unie (např. rozsudky SDEU C 154/16, Latvijas Dzelzcelš, body 83 až 90 /zejména 85 a 89/, C 78/10, Berel a další, body 41 až 51 /zejména 48/, C 224/16, Aebtri, body 95 a 96), jakož i z judikatury správních soudů v České republice (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 38/2004 148 a č. j. 5 Afs 3/2014 40, rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 6 Af 56/2011 či Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 59 Af 58/2014 72) vyplývá, že správce cla nemusí clo doměřit oběma dlužníkům najednou, ale může doměřit jen jednomu z nich. Je pravomocí správce cla, kterého ze dvou dlužníků si vybere. Zároveň je možné celní dluh doměřit následně i druhému z dlužníků. Tento stav nastává s ohledem na zásadu efektivnosti a hospodárnosti řízení pouze v situacích, kdy není doměřený celní dluh uhrazen prvním z dlužníků. Současně platí, že druhý z dlužníků má tímto způsobem garantováno právo na slyšení ve smyslu celního kodexu Unie.“ [56] Jak tedy vyplývá rovněž z důvodové zprávy k novele celního zákona, předchozí právní úprava, která celnímu orgánu ukládala povinnost doměřit clo všem potenciálním solidárním spoludlužníkům, nebyla plně v souladu s přímo použitelným právním předpisem unijního práva, který musí mít před kolidující vnitrostátní normou přednost. Jak totiž upozornil Soudní dvůr např. v rozsudku ze dne 17. 2. 2011, Berel a další, C 78/10, ECLI:EU:C:2011:93, „článek 213 celního kodexu směřuje právě k dosažení tohoto cíle spočívajícího ve skutečném vybrání celního dluhu, a tedy k zajištění ochrany vlastních zdrojů Unie. Mechanismus solidarity představuje dodatečný právní nástroj poskytnutý vnitrostátním orgánům za účelem zvýšení účinnosti jejich činnosti v oblasti vybírání celního dluhu.“ Je zřejmé, že by bylo v rozporu se zájmy Unie, aby nástroje sloužící k zabezpečení efektivního vybrání celního dluhu byly vnitrostátním právem jakkoli omezeny. Požadavek, aby byl celní dluh vždy doměřován všem solidárním dlužníkům, se sice jeví se zájmem na řádném vybrání cla na první pohled souladným, ovšem v konkrétních případech může dojít k situacím, kdy je efektivnější doměřit clo pouze některému ze spoludlužníků (např. nedostatek informací o dalších spoludlužnících, jejich nesolventnost apod.). Striktní aplikace požadavku na doměření cla všem dlužníkům by pak vedl k absurdnímu důsledku v podobě zrušení (jinak zákonného) dodatečného platebního výměru jen z toho důvodu, že nebyl adresován také některému ze spoludlužníků. Je zřejmé, že takové důsledky by byly se zájmy Unie na řádném výběru cla v příkrém rozporu. [57] Lze uzavřít, že ani skutečnost, že clo bylo doměřeno pouze stěžovateli, a nikoli dovozci, nemohla mít vliv na zákonnost dodatečného platebního výměru ani rozhodnutí o odvolání ve vztahu ke stěžovateli. Ani s touto poslední kasační námitkou se tudíž Nejvyšší správní soud neztotožnil. IV. Závěr a náklady řízení [58] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. [59] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, náleželo by mu tedy vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložil. Žalovanému však v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 9. října 2023

JUDr. Jakub Camrda předseda senátu

Plný text rozhodnutí