5 Afs 383/2021 – Nejvyšší správní soud

5 Afs 383/2021- 49 - text

5 Afs 383/2021 - 57 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Tukový průmysl spol. s r.o., se sídlem Koubova 79/4, Praha 9, zast. Mgr. Štěpánem Mládkem, advokátem se sídlem Spálená 108/51, Praha 1, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2021, č. j. 11 Af 21/2018 390,

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2021, č. j. 11 Af 21/2018 390, se ruší.

II. Rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 19. 4. 2018, č. j. 5016 10/2018

900000

318, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 32 684 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce, Mgr. Štěpána Mládka, advokáta.

194. Ve všech uvedených rozsudcích, s výjimkou rozsudku ze dne 27. 9. 2005, č. j. 8 Ca 131/2004

244, dospěl Městský soud v Praze k závěru, že odvolací orgán rozhodoval o odvoláních proti neexistujícím rozhodnutím, neboť ta byla již rozhodnutími ze dne 12. 11. 2003 pravomocně zrušena. Nejvyšší správní soud sice všechny uvedené rozsudky Městského soudu v Praze následně zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení, závěru o bezpředmětnosti daných odvolacích řízení však přisvědčil. Následně proběhla řada dalších soudních řízení, v nichž se řešila především otázka, jak mělo být v daných případech s odvoláními naloženo. Např. v rozsudku ze dne 11. 1. 2012, č. j. 2 Afs 68/2011 212, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v takové situaci nezbývá než odvolací řízení zastavit.

[8] Celní ředitelství Praha žalobci s ohledem na výše popsaná řízení sdělilo, že jeho odvolání směřovala proti pravomocně zrušeným platebním výměrům, a proto bude věc vrácena prvostupňovému celnímu úřadu, aby v dalším řízení po řádném zjištění skutkového stavu znovu posoudil, zda a v jaké výši lze žalobci vyměřit celní dluh.

[9] Po doplnění dokazování vydal celní úřad již zmiňovaný platební výměr č. R/00001 6/2009 ze dne 19. 2. 2009 č. j. 668 6/09

176800

021. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které Celní ředitelství Praha rozhodnutím ze dne 1. 7. 2009, č. j. 8287 20/2009 170100 21, zamítlo a napadený platební výměr potvrdilo. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2014, č. j. 5 Ca 145/2009 415, uvedené rozhodnutí na základě žalobcem podané žaloby zrušil, neboť dospěl k závěru, že celní dluhy byly vyměřeny po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty. Městský soud tedy věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému (Generálnímu ředitelství cel) jakožto právnímu nástupci Celního ředitelství Praha, které bylo zrušeno v rámci reformy celní správy provedené s účinností od 1. 1. 2013. Nejvyšší správní soud následně uvedený rozsudek městského soudu zrušil rozsudkem ze dne 7. 8. 2015, č. j. 5 Afs 92/2014 114, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, neboť jeho závěr o prekluzi celého celního dluhu považoval za nesprávný. Připustil však, že k prekluzi celních dluhů vzniklých v letech 1997 a 1998 již došlo. Městský soud poté rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, č. j. 5 Af 67/2015 622, žalobou napadené rozhodnutí opět zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, důvodem zrušení žalobou napadeného rozhodnutí byla však již pouze prekluze celních dluhů vzniklých v letech 1997 a 1998. [10] Žalovaný následně vydal nyní přezkoumávané rozhodnutí ze dne 19. 4. 2018, č. j. 5016 10/2018 900000 318, kterým, jak již bylo konstatováno, na základě odvolání žalobce opětovně změnil platební výměr celního úřadu, a to tak, aby byl celní dluh vyměřen pouze v rozsahu, v němž měl vzniknout v letech 1999 až 2002. [11] Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, kterou městský soud zamítl nyní přezkoumávaným rozsudkem. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud je nucen zrušit tento rozsudek i rozhodnutí žalovaného z důvodu prekluze další části sporných celních dluhů (v podrobnostech viz níže), rekapituluje rozsudek městského soudu pouze v relevantním rozsahu (tj. zejména jeho závěry týkající se prekluze sporného celního dluhu). [12] Městský soud vyšel při posouzení otázky prekluze z § 4 zákona č. 212/1992 Sb., o soustavě daní (dále jen „zákon o soustavě daní“), a § 41 s. ř. s. a rovněž ze závěrů předcházejících rozsudků správních soudů vydaných v této věci (konkrétně z již zmiňovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2015, č. j. 5 Afs 92/2014 114, a Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016, č. j. 5 Af 67/2015 622) a v souvisejícím řízení týkajícím se společnosti BENA (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Afs 72/2011 218, publ. pod č. 2676/2012 Sb. NSS; všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná též na www.nssoud.cz). [13] Městský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2015, č. j. 5 Afs 92/2014 114, shrnul, že tříletá lhůta pro stanovení nejstaršího celního dluhu, který byl vyměřen napadeným rozhodnutím (tj. celní dluh vzniklý v roce 1999) počala ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o soustavě daní ve spojení s § 14 odst. 6 ZSDP běžet dne 1. 1. 2000. Běh této lhůty byl přerušen místním šetřením, které celní úřad provedl dne 8. 8. 2002. V důsledku toho počala od 1. 1. 2003 běžet nová prekluzivní lhůta, která plynula až do 15. 6. 2004. Dne 16. 6. 2004 bylo u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Ca 131/2004 zahájeno řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2004, č. j. 105 04/04 1701/21, v důsledku čehož se lhůta stavila nejméně do 1. 11. 2005, kdy nabyl právní moci rozsudek, jímž městský soud rozhodl o dané žalobě. Městský soud v dané souvislosti poznamenal, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 8. 2015, č. j. 5 Afs 92/2014 114, nesprávně uvedl, že se prekluzivní lhůta stavila pouze do 27. 9. 2005, tj. do dne vydání uvedeného rozsudku. Z lhůty tedy do doby jejího stavení uběhl 1 rok, 5 měsíců a 16 dnů, stavila se po dobu 1 roku, 4 měsíců a 16 dní a začala znovu běžet dne 2. 11. 2005, přičemž do jejího uplynutí zbýval nejméně 1 rok, 6 měsíců a 14 dnů. Dne 17. 10. 2006 došlo k dalšímu přerušení běhu prekluzivní lhůty v důsledku předvolání žalobce k ústnímu jednání ve věci stanovení výše celního dluhu na den 7. 11. 2006. Dne 31. 12. 2006 tedy počala běžet nová tříletá prekluzivní lhůta pro stanovení daně. Dalšími kvalifikovanými úkony přerušujícími běh prekluzivní lhůty bylo dle soudu předvolání ze dne 23. 11. 2006, navazující ústní jednání konané dne 12. 12. 2006 a rovněž předvolání ze dne 24. 4. 2008 a ústní jednání konaná dne 14. 5. 2008 a dne 24. 6. 2008. Prekluzivní lhůta tedy počala nově běžet ode dne 1. 1. 2009 a uplynula by dne 1. 1. 2012. Platební výměr ze dne 19. 2. 2009, č. j. 668 6/09 176800 021, i rozhodnutí o odvolání proti tomuto platebnímu výměru (rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 1. 7. 2009, č. j. 8287 20/2009 170100 021) byly vydány a doručeny žalobci před uplynutím uvedené prekluzivní lhůty. [14] Městský soud dále poukázal na to, že žalobce napadl rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 1. 7. 2009, č. j. 8287 20/2009 170100 021, žalobou, jejímž podáním došlo k dalšímu stavení uvedené prekluzivní lhůty, a to od 2. 9. 2009 do 15. 5. 2014, kdy nabyl právní moci rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2014, č. j. 5 Ca 145/2009

415. Prekluzivní lhůta se tedy stavila po dobu 4 let, 8 měsíců a 14 dnů a začala znovu běžet dne 16. 5. 2014. Následně běh prekluzivní lhůty pokračoval po dobu 13 dnů. Dne 28. 5. 2014 podal žalovaný proti rozhodnutí městského soudu kasační stížnost, došlo tedy k dalšímu stavení prekluzivní lhůty, a to od 29. 5. 2014 do 25. 11. 2016, kdy nabyl právní moci rozsudek městského soudu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 5 Af 67/2015 622, (tj. po dobu 2 let, 5 měsíců a 27 dnů). Prekluzivní lhůta tedy pokračovala od 26. 11. 2016 a běžela až do 19. 4. 2018 (tj. po dobu 1 roku, 4 měsíců a 24 dnů), kdy žalovaný vydal žalobou napadené rozhodnutí a doručil ho žalobci. Městský soud tedy uzavřel, že z tříleté prekluzivní lhůty, která začala opětovně běžet od 1. 1. 2009, uplynuly do vydání žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného celkem pouze 2 roky, 1 měsíc a 8 dní. [15] Následně se městský soud zabýval tím, zda k vyměření celního dluhu nedošlo po uplynutí desetileté prekluzivní lhůty stanovené v § 4 odst. 3 zákona o soustavě daní. Vyšel přitom z toho, že se tato lhůta na rozdíl od lhůty tříleté nepřerušuje úkony směřujícími k vyměření daně, může však dojít k jejímu stavení dle § 41 s. ř. s. Městský soud s odkazem na již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Afs 72/2011 218, vydaný ve věci společnosti BENA, konstatoval, že sice dne 1. 1. 2011 vstoupil v účinnost zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), který obsahuje v § 148 odst. 4 odlišnou úpravu stavení prekluzivní lhůty, jež nově nemůže (ani na základě stavení v průběhu soudního řízení) dle odstavce 5 téhož ustanovení přesáhnout 10 let, nicméně na stavení prekluzivních lhůt, které počaly běžet před 1. 1. 2011, tedy před účinností daňového řádu, se nadále použije § 41 s. ř. s. Městský soud tedy znovu zrekapituloval, v jakých obdobích probíhala v posuzované věci soudní řízení, která měla za následek stavení desetileté prekluzivní lhůty, a konstatoval, že tato lhůta neběžela nejméně po dobu 8 let, 6 měsíců a 27 dní, uplynula by tedy až dne 27. 6. 2018, tj. po vydání napadeného rozhodnutí žalovaného. [16] Následně se městský soud zabýval žalobními námitkami týkajícími se nesprávného zjištění skutkového stavu věci, obsáhlou žalobní argumentací týkající se nezákonnosti použití výstupů z účetního a evidenčního systému společnosti ČEPRO (tzv. Business Planning and Control System, dále jen „BPCS“), z nichž žalovaný vyšel ve svém rozhodnutí, argumentací, podle níž za odnětí posuzovaných pohonných hmot celnímu dohledu neodpovídá žalobce, nýbrž ČEPRO, námitkami týkajícími se postupu celních orgánů a rovněž námitkami neprovedení některých žalobcem označených důkazů. Žádnou z těchto námitek neshledal městský soud důvodnou. II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a repliky stěžovatele [17] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Také kasační námitky Nejvyšší správní soud rekapituluje vzhledem k důvodům, na nichž založil tento rozsudek, pouze v relevantním rozsahu (tedy zejména část argumentace, která se týká otázky prekluze). [18] Stěžovatel má za to, že celní dluh byl vyměřen po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty. Nesouhlasí totiž se závěry vyslovenými městským soudem a Nejvyšším správním soudem v předcházejícím řízení, přičemž stěžovatel tyto závěry interpretuje tak, že podle obou soudů došlo k přerušení běhu dané lhůty jak zahájením „daňové kontroly“ dne 8. 8. 2002, tak jednotlivými následně prováděnými úkony celního úřadu. Tyto závěry považuje stěžovatel za rozporné s judikaturou Nejvyššího správního soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 21. 4. 2005, č. j. 2 Afs 69/2004 52, publ. pod č. 178/2004 Sb. NSS. [19] Dále stěžovatel namítá, že celní orgány postupovaly nezákonně, pokud mu vyměřily celní dluh na základě celního dohledu, aniž by provedly daňovou či následnou kontrolu, dále že vydání žalobou napadeného rozhodnutí bránila překážka věci rozhodnuté, neboť již v posuzované věci byly vydány platební výměry ze dne 16. 10. 2003, a že zboží bylo celnímu dohledu odňato v celním režimu společný tranzit, kdy za odnětí neodpovídá stěžovatel, nýbrž společnost ČEPRO. Stěžovatel uplatnil rovněž obsáhlou argumentaci týkající se nedostatečného zjištění skutkového stavu, v níž zejména zpochybňoval průkaznost a věrohodnost evidence BPCS, z níž celní orgány vyšly při posouzení věci, a polemizoval se závěry, které v reakci na obdobné námitky uplatněné v žalobě vyslovil městský soud. [20] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti především odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a na své vyjádření k žalobě. K otázce prekluze celního dluhu dále dodal, že stěžovatelem uplatněnou argumentaci Nejvyšší správní soud vypořádal již v rozsudku ze dne 7. 8. 2015, č. j. 5 Afs 92/2014

114. Žalovaný má za to, že při vydání svého rozhodnutí postupoval v souladu se závazným právním názorem vysloveným v uvedeném rozsudku zdejšího soudu. Žalovaný se vyjádřil rovněž k dalším kasačním námitkám, Nejvyšší správní soud však vzhledem k závěrům, k nimž dospěl, neshledal důvod zde tuto část vyjádření rekapitulovat. [21] Na vyjádření žalovaného reagoval stěžovatel replikou, v níž se však vyjadřuje k otázkám týkajícím se provedeného dokazování, nikoliv k otázce prekluze; Nejvyšší správní soud tedy její obsah nerekapituluje. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

218. Otázkou běhu prekluzivních lhůt po 1. 1. 2011 se však nezabýval, neboť tehdy přezkoumávané rozhodnutí žalovaného bylo vydáno již dne 1. 7. 2009 a případný další běh desetileté lhůty tedy nebyl pro posouzení věci relevantní. Rozsudek ze dne 7. 8. 2015, č. j. 5 Afs 92/2014 114, tedy nepřejal následně rozšířeným senátem překonaný výklad § 264 odst. 4 daňového řádu obsažený v rozsudku ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Afs 72/2011

218. Již z tohoto důvodu jím tedy Nejvyšší správní soud není v nyní posuzovaném případě vázán. Pro úplnost však Nejvyšší správní soud dodává, že by uvedenými závěry nebyl vázán, ani kdyby z nich v předchozím rozsudku vyšel, neboť tyto závěry byly překonány odchylnou judikaturou rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu a jedná se tedy o případ, kdy v souladu s výše uvedenými závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2022, č. j. 1 Azs 16/2021 50, publ. pod č. 4321/2022 Sb. NSS, dochází k prolomení principu kasační závaznosti. [40] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že účinky soudních řízení zahájených do 31. 12. 2010 je zapotřebí posuzovat dle § 41 s. ř. s., podle něhož se po dobu soudního řízení správního staví jak tříletá, tak desetiletá prekluzivní lhůta. Naproti tomu v případě soudních řízení zahájených od 1. 1. 2011 se uplatní § 148 daňového řádu, podle něhož se po dobu, kdy ve věci probíhá soudní řízení správní, staví pouze tříletá prekluzivní lhůta, zatímco „desetiletá lhůta“ nadále běží. [41] S přihlédnutím k těmto obecným východiskům se tedy Nejvyšší správní soud zabýval tím, po jakou dobu se v nyní posuzované věci stavil běh desetiletých prekluzivních lhůt. [42] Jak již bylo předestřeno výše, otázkou běhu prekluzivních lhůt do dne 1. 7. 2009 se správní soudy v posuzovaném případě již zabývaly. V rozsudku ze dne 4. 4. 2014, č. j. 5 Ca 145/2009 415, městský soud poukázal na skutečnost, že v souvislosti s posuzovanou věcí byla vedena celá řada soudních řízení. Na počátku zde byly v podstatě dvě větve soudních řízení: 1) řízení o žalobách proti rozhodnutím tehdejšího odvolacího orgánu (Celního ředitelství Praha) ze dne 29. 4. 2004 o odvoláních proti prvním platebním výměrům celního úřadu ze dne 16. 10. 2003 a na ně navazující soudní řízení (tj. řízení vedená u městského soudu pod sp. zn. 7 Ca 103/2004, sp. zn. 8 Ca 131/2004, sp. zn. 10 Ca 117/2004, sp. zn. 10 Ca 118/2004, sp. zn. 9 Ca 151/2004 a sp. zn. 9 Ca 152/2004, respektive následná řízení u Nejvyššího správního soudu o kasačních stížnostech a navazující řízení u městského soudu) a 2) řízení týkající se zákonnosti rozhodnutí, jimiž byly „oživovány“ první platební výměry celního úřadu ze dne 16. 10. 2003 poté, co byly zrušeny (tj. soudní řízení vedená u městského soudu pod sp. zn. 10 Ca 80 až 85/2005). Ne všechna tato řízení ovšem vedla ke stavení prekluzivních lhůt. [43] Městský soud vyšel v rozsudku ze dne 4. 4. 2014, č. j. 5 Ca 145/2009 415, z premisy, že smyslem stavení lhůty podle § 41 s. ř. s. je zajistit, aby mj. daňový či celní orgán v případě, že prekluzivní lhůta ke dni podání žaloby ještě neuběhla, mohl po zrušení svého rozhodnutí odstranit vytýkané vady a znovu stanovit daň, resp. v tomto případě vyměřit celní dluh, kde je pro to hmotněprávní důvod. V nyní posuzovaném případě se však jedná o specifickou situaci. První platební výměry celního úřadu ze dne 16. 10. 2003 byly krátce po svém vydání zrušeny a následné odvolací řízení tedy bylo „bezobsažné“ stejně jako navazující řízení soudní. V těchto řízeních se neřešila a řešit nemohla věc samotná; nakonec šlo jen o to, jak formálně správně ukončit odvolací řízení, které nikdy nemělo svůj předmět. Existence rozhodnutí Celního ředitelství Praha o odvolání ze dne 29. 4. 2004 a běžící soudní řízení o nich tedy pro celní orgány byla jen dočasnou procesní komplikací, nikoli hmotněprávní překážkou pro další řízení a rozhodnutí ve věci. Městský soud však připustil, že „do doby, než městský soud autoritativně vyslovil, že akty, které zneplatnily pravomocné zrušení platebních výměrů a umožnily jejich opětovné obživnutí, jsou nicotné a že neobstojí ani rozhodnutí, jimiž byla věcně projednána a zamítnuta odvolání proti neexistujícím platebním výměrům, totiž těmto vadným aktům celních orgánů svědčila presumpce správnosti (resp. nikoli nicotným rozhodnutím, ale i ony se celním orgánům zjevně jevily jako existující a správné), a celní orgány z toho důvodně vycházely“. Městský soud tedy uzavřel, že se lhůta poprvé stavila od podání první žaloby proti rozhodnutí o odvolání proti platebnímu výměru ze dne 16. 10. 2003, k čemuž došlo dne 15. 6. 2004, a počala znovu běžet „nejpozději od data 12. prosince 2006, kdy celní úřad v součinnosti se žalobcem již nesporně zjišťoval skutkový stav, a pokračoval tak v řízení, které vyústilo vydáním platebních výměrů dne 19. února 2009“. [44] Ačkoliv Nejvyšší správní soud daný rozsudek městského soudu následně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, uvedeným závěrům v zásadě přisvědčil. Potvrdil, že v nyní projednávaném případě je zapotřebí zohlednit předmět jednotlivých řízení, a zdůraznil, že již v roce 2006 bylo městským soudem definitivně rozhodnuto o neexistenci platebních výměrů ze dne 16. 10. 2003, přičemž tyto rozsudky nebyly napadeny kasační stížností. Nejvyšší správní soud tedy již v rozsudku ze dne 7. 8. 2015, č. j. 5 Afs 92/2014 114, uzavřel, že v posuzované věci „vzhledem k zvláštnostem jednotlivých řízení nelze než dát za pravdu městskému soudu, že by stavení běhu prekluzivní lhůty v průběhu soudních řízení, která nemohla mít jakýkoliv vliv na rozhodnutí celních orgánů o celním dluhu žalobce, postrádalo smysl“. [45] Uvedené závěry nebyly nijak dotčeny ani rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2023, č. j. 9 Afs 95/2021

64. Nejvyššímu správnímu soudu tedy v nyní posuzované věci nepřísluší tyto závěry revidovat ani není oprávněn se od nich odchýlit. [46] Pro posouzení toho, po jakou dobu se lhůta stavila, je tedy podstatné, kdy byla podána první žaloba proti rozhodnutí o odvolání ze dne 29. 4. 2004 a kdy bylo postaveno najisto, že platební výměry ze dne 16. 10. 2003 skutečně byly zrušeny a celním orgánům tedy nic nebrání ve vydání nových platebních výměrů. [47] Všechna řízení o žalobách proti odvolacím rozhodnutím ze dne 29. 4. 2004 byla zahájena dne 16. 6. 2004. Tímto dnem se tedy prekluzivní lhůta počala poprvé stavit. [48] Nejvyšší správní soud vyšel při zjednodušeném výpočtu nejkratší možné doby stavení lhůty provedeném v rozsudku ze dne 7. 8. 2015, č. j. 5 Afs 92/2014 114, z předpokladu, že situace ohledně platebních výměrů ze dne 16. 10. 2003 byla vyjasněna rozsudkem městského soudu ze dne 27. 9. 2005, č. j. 8 Ca 131/2004

244. V nyní posuzovaném případě je ovšem nezbytné tento orientační výpočet „nejkratší“ doby stavení upřesnit. [49] Především je zapotřebí uvést, že rozsudkem ze dne 27. 9. 2005, č. j. 8 Ca 131/2004 244, bylo (na rozdíl od dalších rozsudků vydaných v dané větvi soudních řízení) odvolací rozhodnutí zrušeno pro jeho nepřezkoumatelnost. Otázkou existence napadeného platebního výměru v době rozhodování o odvolání se zde městský soud nezabýval a tímto rozsudkem tedy ještě tato otázka zodpovězena nebyla. Proti danému rozsudku navíc byla, stejně jako proti ostatním rozsudkům vydaným v dané „větvi“ soudních řízení, podána kasační stížnost. Těmito rozsudky tedy ještě celní orgány neměly jednoznačně vyjasněno, že první platební výměry byly skutečně zrušeny a vydání nových platebních výměrů tedy nebrání překážka věci rozhodnuté. [50] Prvními rozsudky, kterými bylo postaveno najisto, že platební výměry celního úřadu ze dne 16. 10. 2003 byly zrušeny, byly rozsudky ze dne 27. 7. 2006, jimiž městský soud rozhodl o žalobách projednávaných pod sp. zn. 10 Ca 80/2005, sp. zn. 10 Ca 81/2005 a sp. zn. 10 Ca 82/2005. Tyto rozsudky nabyly dle stěžovatelem nezpochybňovaných údajů v rozhodnutí žalovaného právní moci dne 27. 9. 2006 a nebyly proti nim podány kasační stížnosti. [51] Prekluzivní lhůty se tedy v případě všech celních dluhů poprvé stavily v období od 16. 6. 2004 do 27. 9. 2006, tj. po dobu 834 dnů. [52] K dalšímu stavení lhůty došlo až v souvislosti se soudním přezkumem nového platebního výměru celního úřadu ze dne 19. 2. 2009, č. j. 668 6/09 176800 021, resp. rozhodnutí Celního ředitelství Praha o odvolání proti tomuto rozhodnutí ze dne 1. 7. 2009, č. j. 8287 20/2009 170100

21. Řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí bylo zahájeno dne 1. 9. 2009 a skončilo vydáním rozsudku městského soudu ze dne 4. 4. 2014, č. j. 5 Ca 145/2009 415, který nabyl právní moci dne 15. 5. 2014. V tomto případě se tedy běh lhůty stavil po dobu 1718 dnů. [53] Proti rozsudku městského soudu ze dne 4. 4. 2014, č. j. 5 Ca 145/2009 415, byla sice podána kasační stížnost, řízení o ní bylo ovšem zahájeno až dne 28. 5. 2014, tedy po 1. 1. 2011, kdy nabyl účinnosti daňový řad. Toto ani žádné následně zahájené soudní řízení tedy již v souladu s výše podrobně popsanými závěry rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2023, č. j. 9 Afs 95/2021 64, týkajícími se časových účinků § 148 odst. 5 ve spojení s § 264 odst. 4 daňového řádu, nemohlo vést ke stavení „desetileté“ prekluzivní lhůty pro stanovení daně. [54] Prekluzivní lhůty se tedy v případě všech celních dluhů stavily celkem po dobu 2552 dnů. [55] Jak již bylo uvedeno výše, desetiletá prekluzivní lhůta počala běžet v případě celního dluhu vzniklého v roce 1999 dne 31. 12. 1999, její konec by tedy připadl na 31. 12. 2009, vzhledem k tomu, že se však stavila po dobu 2552 dnů, uplynula až dne 26. 12. 2016. [56] V případě celního dluhu vzniklého v roce 2000 počala desetiletá prekluzivní lhůta běžet dne 31. 12. 2000, konec lhůty by tedy připadl na 31. 12. 2010, v důsledku jejího stavení po dobu 2552 dnů však uplynula až dne 26. 12. 2017. [57] V případě celního dluhu vzniklého v roce 2001 počala desetiletá prekluzivní lhůta běžet dne 31. 12. 2001, konec lhůty by tedy připadl na 31. 12. 2011, v důsledku jejího stavení po dobu 2552 dnů však uplynula až dne 26. 12. 2018. [58] V případě celního dluhu vzniklého v roce 2002 počala desetiletá prekluzivní lhůta běžet dne 31. 12. 2002, konec lhůty by tedy připadl na 31. 12. 2012, v důsledku jejího stavení po dobu 2552 dnů však uplynula až dne 27. 12. 2019. [59] Žalobou napadené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dne 19. 4. 2018, kdy rovněž nabylo právní moci. V případě celních dluhů vzniklých v letech 1999 a 2000 tedy došlo k vyměření celního dluhu až po uplynutí desetileté prekluzivní lhůty. Naopak u celních dluhů vzniklých v letech 2001 a 2002 došlo k pravomocnému vyměření celního dluhu v rámci desetileté prekluzivní lhůty. [60] Ve vztahu k celním dluhům vzniklým v letech 2001 a 2002 se tedy Nejvyšší správní soud dále zabýval tím, zda nebyly vyměřeny po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty. [61] Nejvyšší správní soud předesílá, že v tomto výpočtu bylo zapotřebí korigovat drobné nepřesnosti napadeného rozsudku, v němž městský soud mj. nesprávně počítal s tím, že ke stavení lhůty dochází až dnem následujícím po dni zahájení soudního řízení. Tak tomu ovšem není, lhůta se staví po celou dobu, kdy běží soudní řízení, tedy již ode dne, kdy je žaloba doručena soudu. [62] Také k běhu těchto lhůt se Nejvyšší správní soud již obsáhle vyjádřil v předchozím rozsudku ze dne 7. 8. 2015, č. j. 5 Afs 92/2014

114. Ani tyto závěry nebyly dotčeny rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2023, č. j. 9 Afs 95/2021 64, v nyní projednávaném případě je jimi tedy Nejvyšší správní soud vázán. Nejvyšší správní soud nepovažuje za účelné na tomto místě znovu rekapitulovat jednotlivé dílčí závěry týkající se běhu tříleté prekluzivní lhůty, včetně identifikace jednotlivých úkonů celních orgánů, které ovlivnily její běh (a rovněž zdůvodnění toho, proč některé jiné úkony běh lhůty neovlivnily). V této souvislosti lze v podrobnostech odkázat zejména na část V.D. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2015, č. j. 5 Afs 92/2014 114, nebo na stručnou rekapitulaci daných závěrů obsaženou v bodě 65 nyní přezkoumávaného rozsudku městského soudu. Podstatné je, že Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku dospěl k závěru, že tehdy přezkoumávané rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 1. 7. 2009, č. j. 8287 20/2009 170100 21, bylo vydáno ještě před uplynutím tříleté prekluzivní lhůty pro vyměření celních dluhů vzniklých v letech 1999 až 2002 a že následně k poslednímu přerušení běhu této lhůty popsanému Nejvyšším správním soudem došlo v důsledku ústního jednání, které probíhalo ve dnech 14. 5. 2008 a 24. 6. 2008. Uvedeným rozsudkem tedy bylo postaveno najisto, že tříletá prekluzivní lhůta počala ve vztahu k celním dluhům vzniklým v letech 1999 až 2002 opětovně běžet od 31. 12. 2008 a její konec by připadl na 31. 12. 2011. [63] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá rozpor závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2015, č. j. 5 Afs 92/2014 114, s judikaturou, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 2 Afs 69/2004

52. Nejvyšší správní soud již výše vysvětlil, že v nyní posuzované věci v zásadě není oprávněn revidovat závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2015, č. j. 5 Afs 92/2014

114. Výjimkou z tohoto pravidla by byla pouze situace, kdy by po vydání tohoto rozsudku došlo ke změně skutkových zjištění či právních poměrů nebo k podstatné změně judikatury na úrovni, kterou by byl krajský (městský) soud i každý senát Nejvyššího správního soudu povinen respektovat. Nic takového ovšem stěžovatel netvrdí a ani Nejvyšší správní soud takovou skutečnost nezjistil. Tvrzený rozpor rozsudku s jemu předcházející judikaturou takovou situaci nepředstavuje. Nejvyšší správní soud byl tedy povinen v nyní posuzovaném případě vyjít z výše uvedených závěrů, které vyslovil ve svém rozsudku ze dne 7. 8. 2015, č. j. 5 Afs 92/2014

114. [64] Z rozsudku ze dne 7. 8. 2015, č. j. 5 Afs 92/2014 114, tedy vyplývá, že ve vztahu k celním dluhům vzniklým v letech 2001 až 2002 počala dne 31. 12. 2008 běžet nová tříletá prekluzivní lhůta, jejíž konec by připadl na 31. 12. 2011. Proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 1. 7. 2009, č. j. 8287 20/2009 170100 21, podal stěžovatel dne 1. 9. 2009 žalobu. Ze lhůty tedy uběhlo 244 dnů a zbývalo 852 dnů. O žalobě bylo poprvé rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2014, č. j. 5 Ca 145/2009 415, který nabyl právní moci dne 15. 5. 2014. V tomto případě se tedy běh lhůty stavil po dobu 1718 dnů. Následně prekluzivní lhůta běžela od 16. 5. 2014 do 27. 5. 2014 (tj. 12 dnů), kdy z ní zbývalo 840 dnů. Dne 28. 5. 2014, kdy byla Nejvyššímu správnímu soudu doručena kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2014, č. j. 5 Ca 145/2009 415, se lhůta počala dle § 148 odst. 4 písm. a) daňového řádu opět stavit a neběžela po celou dobu řízení vedeného u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 5 Afs 92/2014 a navazujícího řízení vedeného u městského soudu pod sp. zn. 5 Af 67/2015. Dne 25. 11. 2016 nabyl právní moci rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016, č. j. 5 Af 67/2015

622. V tomto případě se tedy lhůta stavila po dobu 913 dnů a její konec připadl po započtení stavení na 15. 3. 2019. Rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci dne 19. 4. 2018, celní dluh vzniklý v letech 2001 a 2002 tedy zjevně byl vyměřen rovněž před uplynutím tříleté prekluzivní lhůty. [65] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že celní dluhy vzniklé v letech 2001 a 2002 byly vyměřeny před uplynutím obou prekluzivních lhůt, zatímco celní dluhy vzniklé v letech 1999 a 2000 byly vzhledem k uplynutí desetileté lhůty před jejich pravomocným vyměřením prekludovány. [66] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že na prekludované celní dluhy vzniklé v letech 1999 a 2000 nelze vztáhnout ani § 148 odst. 6 daňového řádu, podle něhož „[v] důsledku jednání, které bylo předmětem pravomocného rozhodnutí soudu o spáchání daňového trestného činu, lze daň stanovit do konce druhého roku následujícího po roce, v němž nabylo rozhodnutí soudu právní moci, bez ohledu na to, zda již uplynula lhůta pro stanovení daně“, a to již z toho důvodu, že dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2021, č. j. 8 Afs 292/2020 23, publ. pod č. 4242/2021 Sb. NSS, jehož závěry rovněž nebyly dotčeny citovaným rozsudkem rozšířeného senátu ze dne 1. 11. 2023, č. j. 9 Afs 95/2021 64, se uvedené ustanovení použije pouze na daňové povinnosti vzniklé až za účinnosti daňového řádu, tedy od 1. 1. 2011. [67] Vzhledem k tomu, že se vada žalobou napadeného rozhodnutí spočívající ve vyměření celního dluhu až po uplynutí prekluzivní lhůty netýká celého vyměřovaného celního dluhu, ale pouze celního dluhu, který měl vzniknout v letech 1999 a 2000, zvažoval Nejvyšší správní soud, zda by nepostačovalo zrušit žalobou napadené rozhodnutí pouze zčásti. Vzhledem ke způsobu, jakým je formulována výroková část tohoto rozhodnutí, však takový postup není možný. Výroková část žalobou napadeného rozhodnutí je totiž formulována tak, že žalovaný nahradil všechny výroky přezkoumávaného platebního výměru novými výroky. Nově formulovaná výroková část rozhodnutí je sice vnitřně členěna do šesti výroků, kterými jsou vyměřeny jednotlivé části celního dluhu, toto členění je však provedeno v závislosti na druhu pohonné hmoty, kterého se celní dluh týká, a celního režimu, v němž se zboží nacházelo v době odnětí celnímu dohledu, nikoliv v závislosti na době vzniku příslušné části celního dluhu. Celní dluh (resp. jeho jednotlivé složky –DPH a spotřební daň) je tedy vyměřen vždy v souhrnné výši za celou dobu, kdy docházelo k odnímání ve výroku konkretizovaného zboží celnímu dohledu. Žádný z výroků se přitom netýká pouze neprekludované části celního dluhu. Zboží, kterého se příslušný výrok týká, je navíc v jednotlivých výrocích specifikováno odkazy na přílohy dokumentů nazvaných „Zjištění Celního úřadu – Pohyb zboží“ a „Zjištění Celního úřadu – Výpočet celního dluhu“, které však nejsou přiloženy k žalobou napadenému rozhodnutí. Žalovaný pouze převzal obsah těchto podkladů do odůvodnění napadeného rozhodnutí v podobě jakýchsi sdružených tabulek, které sám rozdělil na části, na jejichž základě vyměřil celní dluh a na jejichž základě celní dluh nevyměřil. Takovou specifikaci předmětného zboží nelze na základě kasační pravomoci Nejvyššího správního soudu uvést do souladu s případným zrušením částí těch výroků žalobou napadeného rozhodnutí, které se vztahují i k neprekludovaným celním dluhům. Nejvyššímu správnímu soud tedy nezbylo než zrušit rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu, přestože si je vědom toho, že po zrušení žalobou napadeného rozhodnutí již nebude možné znovu vyměřit ani celní dluhy vzniklé v letech 2001 a 2002, neboť desetiletá prekluzivní lhůta již v mezidobí uplynula i v případě těchto dluhů. [68] Jelikož výše popsaná vada žalobou napadeného rozhodnutí představuje sama o sobě důvod pro jeho zrušení v celém rozsahu, přičemž v odvolacím řízení již nebude možné znovu meritorně rozhodnout, nemělo by již smysl, aby se Nejvyšší správní soud zabýval dalšími námitkami uplatněnými v kasační stížnosti. IV. Závěr a náklady řízení [69] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek městského soudu. Zruší li přitom Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského (městského) soudu, a pokud již v řízení před krajským (městským) soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského (městského) soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§ 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by městský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost, vzhledem k prekluzi části celních dluhů vyměřených žalobou napadeným rozhodnutím a nedělitelnosti jeho výroků, než zrušit rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud proto v souladu s § 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [70] Podle § 110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného správního orgánu, o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským (městským) soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch a podle § 60 odst. 1 s. ř. s. mu přísluší vůči neúspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. [71] Stěžovatel před městským soudem uhradil soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a v řízení před kasačním soudem ve výši 5 000 Kč. Dále vynaložil náklady na své zastoupení. V řízení před městským soudem i před Nejvyšším správním soudem byl zastoupen advokátem Mgr. Štěpánem Mládkem, proto mu náleží náhrada nákladů spojených s tímto zastoupením. Pro určení její výše se použije v souladu s § 35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Náklady stěžovatele na zastoupení v řízení před správními soudy spočívají v částce odpovídající odměně advokátovi ve výši 6 x 3 100 Kč za šest úkonů právní služby, tj. za převzetí a přípravu zastoupení, sepsání žaloby, sepsání repliky ze dne 13. 10. 2020, účast na jednání před městským soudem dne 14. 10. 2021, sepsání kasační stížnosti a sepsání repliky ze dne 2. 3. 2022 [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu], v paušální náhradě hotových výdajů advokáta ve výši 6 x 300 Kč za tyto úkony (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a v částce odpovídající DPH 21 %. [72] Celkem tedy přísluší stěžovateli náhrada nákladů řízení ve výši 32 684 Kč. K jejímu uhrazení stanovil Nejvyšší správní soud žalovanému přiměřenou lhůtu.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 31. ledna 2024

JUDr. Jakub Camrda předseda senátu

Plný text rozhodnutí