5 Afs 41/2012

5 Afs 41/2012- 35 - text

5 Afs 41/2012 - 42 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: TRIDO, s.r.o., se sídlem Na Brankách 3, Blansko, zastoupeného JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou se sídlem Rooseveltova 37, Český Krumlov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 31 (pův. žalovaný: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4), v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2012, č. j. 30 Af 78/2010 - 139, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2012, č. j. 30 Af 78/2010 – 153,

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2012, č. j. 30 Af 78/2010 - 139, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2012, č. j. 30 Af 78/2010 – 153, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

I. Průběh dosavadního řízení

[1.] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně. Tímto rozsudkem krajský soud zamítl žaloby proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně (dále též „žalovaný“) ze dne 30. 6. 2010, č. j. 9755/10 – 1200 - 701858, ze dne 30. 6. 2010, č. j. 9756/10 – 1200 - 701858, ze dne 3. 8. 2010, č. j. 10825/10 - 1300 - 703609 a ze dne 3. 8. 2010, č. j. 10826/10-1300-703609.

[2.] Rozhodnutím ze dne 30. 6. 2010, č. j. 9755/10-1200-701858, žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Blansku (dále též „správce daně“) ze dne 4. 12. 2009, č. j. 79079/09/283911705262, kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2007 ve výši 164 400 Kč, a současně byl stěžovatel vyrozuměn o povinnosti platit penále ve výši 32 880 Kč.

[3.] Rozhodnutím ze dne 30. 6. 2010, č. j. 9756/10-1200-701858, žalovaný změnil dodatečný platební výměr správce daně ze dne 4. 12. 2009, č. j. 79077/09/283911705262, kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2006 ve výši 118 560 Kč a současně byl stěžovatel vyrozuměn o povinnosti platit penále ve výši 23 712 Kč, tak, že daň byla snížena na částku 117 120 Kč a výše penále na částku 23 424 Kč.

[4.] Rozhodnutím ze dne 3. 8. 2010, č. j. 10825/10-1300-703609, žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně ze dne 1. 12. 2009, č. j. 79082/09/283911705262, kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2006 ve výši 13 794 Kč. Uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl také odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně ze dne 1. 12. 2009, č. j. 79083/09/283911705262, kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2006 ve výši 24 382 Kč a odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně ze dne 1. 12. 2009, č. j. 79084/09/283911705262, kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2006 ve výši 11 699 Kč.

[5.] Rozhodnutím ze dne 3. 8. 2010, č. j. 10826/10-1300-703609, žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně ze dne 1. 12. 2009, č. j. 79087/09/283911705262, kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2007 ve výši 9890 Kč a uložena povinnost uhradit penále ve výši 1978 Kč. Uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl také odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně ze dne 1. 12. 2009, č. j. 79089/09/283911705262, kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 2007 ve výši 37 620 Kč a uložena povinnost uhradit penále ve výši 7524 Kč a odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně ze dne 1. 12. 2009, č. j. 79099/09/283911705262, kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2007 ve výši 29 523 Kč a uložena povinnost uhradit penále ve výši 5904 Kč.

[6.] Výše uvedená rozhodnutí žalovaného stěžovatel napadl žalobami, které jsou obsahově shodné. Stěžovatel v nich především rozporoval závěry správce daně a žalovaného, kterým byly z daňově účinných nákladů a z nároků na odpočet daně z přidané hodnoty stěžovatele vyloučeny faktury vystavené družstvem GO Stav. Krajský soud jednotlivé žaloby usnesením ze dne 29. 2. 2012, č. j. 30 Af 78/2010 - 112, spojil ke společnému projednání. Po posouzení věci je neshledal důvodnými, a proto je podle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), zamítl.

II. Obsah kasační stížnosti

[7.] Kasační stížnost stěžovatel podává z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právních otázek krajským soudem v předcházejícím řízení dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajský soud podle stěžovatele pochybil také tím, že se ve svém rozsudku nevypořádal řádně se všemi žalobními body.

[8.] Obecně stěžovatel v kasační stížnosti namítá porušení základních zásad daňového řízení, a to zásady zákonnosti, zásady ochrany zájmů státu a zásady volného hodnocení důkazů. Napadáno je i nesprávné a neúplné hodnocení důkazů a přílišný formalismus.

[9.] Konkrétně pak stěžovatel ve svém podání nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že nosným důvodem pro zamítnutí odvolání bylo neunesení důkazního břemene ve smyslu ustanovení § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZSDP“). Stěžovatel uvádí, že družstvo GO Stav pro něj zabezpečovalo údržbářské práce, drobné stavební práce a obsluhu kotelny od roku 2003 až do března 2009, tedy i ve dnech 7., 8., 9., 13., 14., 15., 21. a 27. 1. 2009, kdy pracovníci správce daně fyzicky prováděli kontrolu přímo v sídle stěžovatele a na místě nevznesli žádné pochybnosti, zda se jedná o náklady související se zdanitelnými příjmy, ani ohledně osob, které tuto činnost vykonávají.

Pouze bylo provedeno ústní upřesnění prací, které byly prováděny vzhledem k opakujícímu se znění faktur, které nepřesně postihovalo skutečně provedené práce. Pokud měl správce daně pochybnosti, jak ve vztahu k prováděným pracím, tak i k pracovníkům družstva GO Stav, mohl a měl provést výslech svědků na místě. Stěžovatel zdůrazňuje, že kdyby správce daně sdělil své pochybnosti v průběhu měsíce ledna, kdy mohli být na místě vyslechnuti pracovníci družstva GO Stav, nebyl by stěžovatel krácen na svém právu prokázat svá tvrzení důkazy, protože by pracovníci družstva GO Stav mohli být vyslechnuti jako svědci.

Požadavek na prokázání, zda se jedná o výdaje související se zdanitelnými příjmy, správce daně vznesl písemně až po ukončení kontroly na místě a o jeho formálnosti svědčí skutečnost, že ve výzvě č. j. 7146/09/283932708742 je uvedeno: „Prokažte, a to i náhradním způsobem, že se v uvedeném případě nejednalo o pořízení hmotného majetku – stavbu nové výrobní haly…“ Teprve po získání informace ze strany Finančního úřadu v Ivančicích přistoupil Finanční úřad v Blansku ke zpochybnění nákladů jako celku s odůvodněním, že stěžovatel neprokázal, že práce byly provedeny pracovníky družstva GO Stav.

[10.] Stěžovatel dále vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem krajského soudu, že odklad práva nahlížení do spisu nemohl mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. V mezidobí totiž byl na základě projednání zprávy o kontrole dne 30. 3. 2012 s pracovníky družstva GO Stav ukončen smluvní vztah. Zamezením nahlížení do spisu bylo stěžovateli znemožněno zjištění pravého důvodu doměření daní a tedy i dohledání pracovníků družstva GO Stav a jejich předvedení jako svědků. Stěžovateli byl navíc předán pouze anonymizovaný dokument Policie ČR se ztotožněnými pracovníky, kteří pracovali pro stěžovatele pod družstvem GO Stav, a tím byla rovněž omezena možnost vyhledání těchto osob a jejich případné předvedení.

[11.] Stěžovatel taktéž namítá, že přestože v řízení byly zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že určité práce byly provedeny, žalovaný veškerou fakturaci ze strany družstva GO Stav vyloučil. Uvedený postup žalovaného je dle stěžovatele v rozporu s nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 664/04 ze dne 18. 4. 2006. Potřebné informace o rozsahu prací mohl žalovaný zjistit z deníku kotelny, který mu byl předložen a kde pracovníci družstva GO Stav zapisovali denně údaje o provozu kotelny. Stěžovatel na základě vedeného deníku kotelny jmenovitě uvedl, kdo a ve které dny za družstvo GO Stav pracoval.

Jednalo se celkem o 9 osob. Ze správního spisu Policie ČR, Služby cizinecké policie, bylo patrné, že některé osoby byly s družstvem GO Stav ztotožněny do roku 2005 a později byly ztotožněny s jinými právnickými osobami. Krajský soud i žalovaný z této skutečnosti dovodili, že práce pro stěžovatele nemohly být družstvem GO Stav provedeny. Krajský soud ani žalovaný nepřipustil možnost, že tyto osoby mohly provádět práce na základě jiného vztahu k družstvu GO Stav, než je pracovní poměr, např. členství v družstvu nebo výpomoc.

V průběhu dokazování byla žalovanému předložena jména a další informace, které byly v danou dobu k dispozici o pracovnících, kteří jménem družstva GO Stav pracovali v areálu. Většina z těchto pracovníků byla ztotožněna Policií ČR, dodatečně byly předloženy kopie pasů dvou pracovníků, kteří nebyli Policií ČR ztotožněni z důvodu neznalosti data jejich narození (na území ČR povolen pobyt více osobám se stejným jménem), a kteří se nadále pohybují na území ČR a mohou pracovat pod hlavičkou družstva GO Stav pro jiné odběratele.

[12.] V kasační stížnosti stěžovatel dále nesouhlasí s argumentací krajského soudu, který jako zásadní důkaz ke zpochybnění tvrzení stěžovatele považuje výslech p.

I. K. ve spojení se zjištěním Policie ČR, Služby cizinecké policie. Podle stěžovatele vyplývá rozpor a nevěrohodnost svědka z jeho výpovědi u Finančního úřadu Ivančice (protokol o ústním jednání ze dne 25. 2. 2008, č. j. 7924/08/294970/4188) a z výpovědi v průběhu daňové kontroly v nyní projednávané věci (protokol o ústním jednání ze dne 22. 6. 2009, č. j. 50577/09/283932708742). Stěžovatel namítá, že svědek shodně uvádí, že si nebyl vědom, že je předsedou představenstva družstva GO Stav, ačkoli o tom byl zcela prokazatelně informován dne 25.

2. 2008 správcem daně v Ivančicích. Dalším rozporem ve výpovědi p. K. je to, že při prvním výslechu tvrdil, že nezná předchozího předsedu družstva p. R. K., a při druhém výslechu, kdy byl upozorněn na existenci dokumentů uložených v rejstříku, přiznal, že jej zná. Závěr krajského soudu je podle stěžovatele v rozporu s judikaturou (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2 Afs 73/2011), dle které neodstraněné rozpory a nejasnosti ve výpovědi by neměly být považovány za věrohodně vyvracející tvrzení daňového subjektu.

Stěžovatel také upozorňuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 11 Tdo 454/2011 a zdůrazňuje, že žalovaný při hodnocení věrohodnosti výpovědi p. K. neaplikoval běžné požadavky jako v případě jiných podobných jednání fyzických osob jménem osob právnických ve smyslu ustálené soudní praxe.

[13.] V kasační stížnosti stěžovatel také považoval za potřebné uvést na pravou míru argumentaci krajského soudu (bod 34), že „…deklarovaný předseda představenstva právnické osoby GO Stav družstvo nepotvrdil, že by tato právnická osoba se žalobcem spolupracovala…“ Stěžovatel si není vědom, že by p. K. toto neuvedl, protože by tím přiznal, že si je vědom své funkce předsedy družstva. Vždy pouze opakoval, „že neví, že je předsedou družstva GO Stav“. Naopak uvedl, že stěžovatele zná a že pro něj pracoval.

Z tohoto tvrzení dle stěžovatele vyplývá, že byl seznámen s činností družstva GO Stav i s provozem jeho klientů, tedy i s provozem stěžovatele, pro jehož kotelnu měl povolení k obsluze až do roku 2007. Žalovaný podle stěžovatele dostatečně nezhodnotil zásadu materiální publicity svědčící ve prospěch stěžovatele. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 265/2007 ze dne 13. 12. 2007 princip materiální publicity znamená, že údaje zapsané v obchodním rejstříku jsou právně účinné navenek.

[14.] S ohledem na vše výše uvedené stěžovatel dovozuje, že byl poškozen skutečností, že žalovaný zjistil, že vystavitel faktur družstvo GO Stav se dopustilo protiprávního jednání, o kterém stěžovatel nevěděl, přesto byl ze strany žalovaného postižen vyloučením nároku na odpočet DPH a vyloučením nákladů ze základu daně z příjmů právnických osob. Postup žalovaného je tak v přímém rozporu s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ve spojených věcech C-80/11 a C-142/11, který uvádí: „Podle Soudního dvora je totiž na daňových orgánech, aby u osob povinných k dani provedly nezbytné kontroly za účelem odhalení nesrovnalostí a podvodů na DPH a uložily sankce osobě povinné k dani, která se jich dopustila. Tyto orgány tedy nemohou přenášet odpočet z důvodu, že tyto úkoly nesplnily.“

[15.] Krajský soud se podle stěžovatele také dostatečně nevěnoval odůvodnění svého rozsudku, když do svého rozhodnutí vložil odstavce č. 50 a 52 ze zcela jiného rozhodnutí, které věcně se žalobou nesouvisí. [16.] Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti

[17.] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ohledně dodatečného vyměření daně z příjmu právnických osob uvádí, že u ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pro zdaňovací období roku 2006 a 2007, jsou daňově uznatelnými takové náklady, které byly vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů poplatníka. Důkazní břemeno k prokázání splnění zákonných podmínek pro uplatnění nákladů při stanovení základu daně z příjmů nese dle § 31 odst. 9 ZSDP daňový subjekt, který musí prokázat, že skutečně došlo k provedení fakturovaných prací, za které byl daný náklad vynaložen, tzn., že musí prokázat, že fakturované práce uskutečnil i jím uvedený dodavatel, a rovněž, že se tak stalo za účelem dosažení, zajištění či udržení jeho zdanitelných příjmů.

Bylo tedy na stěžovateli, aby prokázal, že zcela konkrétní práce, a to pomocné stavební práce provedené na údržbě areálu v Blansku v konkrétních částkách byly skutečně provedeny družstvem GO Stav tak, jak deklarují předmětné dodavatelské faktury. Skutečnost, že nějaké práce byly dle tvrzení stěžovatele v jeho areálu provedeny, sama o sobě nijak neprokazuje, že tyto byly provedeny deklarovaným dodavatelem družstvem GO Stav v rozsahu a částkách uvedených na dodavatelských fakturách.

[18.] Ohledně dodatečného vyměření daně z přidané hodnoty žalovaný uvádí, že z ustanovení § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro předmětná zdaňovací období, vyplývá, že nárok na odpočet daně z přidané hodnoty lze uplatňovat za současného splnění čtyř podmínek, a to za a) došlo k uskutečnění zdanitelného plnění, b) plnění bylo použito plátcem při uskutečnění jeho ekonomické činnosti, c) dodavatel je plátce DPH a d) tyto skutečnosti osvědčuje zaúčtovaný daňový doklad, který má předepsané náležitosti.

Nesplnění byť jedné z uvedených podmínek znamená, že nárok na odpočet uplatnit nelze. Důkazní břemeno stěžovatele spočívalo v prokázání faktického uskutečnění předmětných plnění dle dodavatelských faktur deklarovaným dodavatelem. Doklady, jimiž stěžovatel plnění prokazoval, nebyly podloženy skutečným provedením fakturovaných prací deklarovaným dodavatelem. Stěžovatel neunesl důkazní břemeno k prokázání nároku na odpočet daně v souladu s § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb. vyplývající z § 31 odst. 9 ZSDP.

[19.] Ke stěžovatelem namítané formálnosti výzvy č. j. 7146/09283932708742 žalovaný argumentuje, že této námitce nelze přisvědčit, když citace výzvy je nepřesná a zavádějící. Stěžovatel opomněl, že správce daně požadoval prokázání, že jde o výdaj ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., a současně požadoval prokázat, že se v uvedeném případě nejednalo o pořízení hmotného majetku – stavbu nové výrobní haly dle § 25 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., případně o technické zhodnocení dle § 33 téhož zákona.

[20.] Ohledně nahlížení do spisu žalovaný uvádí, že bod 48 napadeného rozsudku se netýká posouzení předmětné věci krajským soudem, ale závěru Nejvyššího správního soudu. Krajský soud se k problematice nahlížení do spisu vyjádřil pod bodem 51 až 55 odůvodnění napadeného rozsudku, kdy uzavřel, že procesní práva stěžovatele nebyla zkrácena a postup při nahlížení do spisu byl v souladu se zákonem.

[21.] Šetřením u cizinecké policie a na Úřadu práce Brno-venkov bylo zcela vyloučeno tvrzení stěžovatele, neboť žádná osoba shodného jména a příjmení uvedená stěžovatelem nebyla pracovníkem družstva GO Stav v roce 2006 a 2007.

[22.] Žalovaný ve svém podání dále vyjádřil názor, že stěžovatelem namítaná nevěrohodnost svědka K. a rozpor závěru krajského soudu s rozhodnutím ve věci vedené Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 2 Afs 73/2001 neobstojí z důvodu odlišného skutkového stavu. Ve věci sp. zn. 2 Afs 73/2011 totiž svědek na straně jedné popřel pravost svého podpisu na smlouvách a fakturách a zaplacení sporných částek na účet společnosti, na straně druhé ale bylo zjištěno, že podpisy na přiznáních k DPH se shodují s jeho podpisy na smlouvách a fakturách, a že byl v uvedené době jediným oprávněným disponentem a sporné částky z účtu následně byly vybrány.

[23.] Stejně tak podle názoru žalovaného neobstojí stěžovatelem tvrzený rozpor s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ve spojených věcech C-80/11 a C-142/11. Soudní dvůr zde totiž řešil předběžné otázky vycházeje ze zcela odlišného skutkového stavu. Položené otázky se zakládaly na předpokladech, že plnění uplatňované k odůvodnění nároku na odpočet bylo uskutečněno, jak vyplývá z příslušné faktury, daňový orgán tedy nezpochybnil, že došlo k uskutečnění hospodářské činnosti uvedené na faktuře.

[24.] Žalovaný se ztotožňuje s právním názorem krajského soudu, který je zcela v souladu s procesněprávní a hmotněprávní daňovou úpravou a vychází z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu k problematice daňové účinnosti nákladů, nároků na odpočet daně a nahlížení do spisu. S ohledem na výše uvedené žalovaný nepovažuje kasační stížnost za důvodnou a navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.

IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

1. Výdaje musí poplatník skutečně vynaložit.

2. Výdaje poplatník musí vynaložit v souvislosti se získáváním zdanitelných příjmů.

3. Musí být vynaloženy ve zdaňovacím období.

4. Za výdaje je považuje zákon. [54.] Smyslem a účelem této právní úpravy je vymezit, které výdaje si může daňový subjekt uplatnit tak, aby byly daňově uznatelné. Daňový subjekt si od základu daně nemůže odečíst jakékoliv výdaje, ale pouze ty, které splňují podmínky zákona o daních z příjmů. První podmínky charakteru odčitatelného výdaje jsou stanoveny v odstavci prvním § 24 větě první citovaného zákona: musí se jednat o výdaje, které slouží k dosažení, zajištění nebo udržení příjmů, tyto příjmy musí být zdanitelné, jejich vynaložení musí být poplatníkem nepochybně prokázáno, výdaje musí být uplatněny ve výši stanovené zákonem o daních z příjmů a zvláštními předpisy, tytéž výdaje nelze uplatnit opakovaně. Výdaje musí být poplatníkem prokázány způsobem vylučujícím jakékoli pochybnosti, přesvědčivým tvrzením, ale i řádnými věrohodnými důkazy. Protože stát a daňový subjekt v daňovém řízení nejsou v rovném postavení, správce daně je v pozici vrchnostenské, zákonodárce mu stanovil mantinely tak, aby svého postavení nemohl zneužít. Jedním z těchto prostředků je rozložení důkazního břemene mezi obě strany (viz např. rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2006, č. j. 2 Afs 39/2006 - 75, též rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2007, č. j. 5 Afs 158/2005 - 226, příst. na www.nssoud.cz). [55.] Má-li správce daně pochybnosti o důkazní hodnotě prostředků, jimiž daňový subjekt prokazuje ve smyslu ust. § 31 odst. 9 ZSDP svá tvrzení, přenáší se důkazní břemeno z daňového subjektu na správce daně. Jeho povinností dle § 31 odst. 8 písm. c) ZSDP je pak prokázat existenci takových skutečností, které věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví, evidence či jiných záznamů zcela vyvracejí (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2010, č. j. 5 Afs 74/2009 - 111). V projednávané věci se přitom v případě dodavatele (družstvo GO Stav) nejednalo o subjekt fiktivní (byť nekontaktní); společnost je zapsána v obchodním rejstříku. [56.] Lze souhlasit s krajským soudem (bod 30 napadeného rozsudku), že stěžovatel splnil prvotní důkazní povinnost předložením formálně bezvadných účetních a jiných dokladů, důkazní břemeno se tak v souladu s § 31 odst. 8 písm. c) ZSDP přesunulo na správce daně. [57.] Nelze bez výhrad ve vztahu k dani z příjmů souhlasit s krajským soudem v jeho závěru vysloveném v bodu 31 rozsudku, že „za této procesní situace bylo na žalobci, aby…..navrhl hodnověrné důkazy, že plnění bylo žalobcem poskytnuto osobě, která provedla deklarované činnosti, případně aby své tvrzení pozměnil.“ [58.] Krajský soud totiž zároveň uzavřel s odkazem na rozložení důkazního břemene, že samotná realizace sjednaných prací, ani formálně bezvadné doklady neprokazují, že realizované práce byly provedeny subjektem, který formálně bezvadné doklady vystavil (str. 10 rozsudku). K tomu krajský soud považoval za zásadní, že za důkaz provedení zcela konkrétně vymezených prací konkrétně vymezeným subjektem nelze považovat pouze to, že určité práce byly provedeny (výsledek činnosti pracovníků ukrajinské národnosti). To dle krajského soudu platí zejména za situace, kdy stěžovatel sám tvrdí, že byly provedeny jiné práce, než na které byly vystavovány faktury a sám stěžovatel opakovaně tvrdí, že pracovníci ukrajinské národnosti prováděli v areálu stěžovatele úklidové práce, udržovali a vytápěli areál stěžovatele. Krajský soud pak dovodil, že úklidové práce ani vytápění areálu nelze považovat za „pomocné stavební práce“, proto bylo z obsahu správního spisu a z podání stěžovatele prokázáno, že sám stěžovatel vyvrací to, že byly prováděny práce uvedené na fakturách a stěžovatel nebyl schopen ani poskytnout dostatek důkazů k tomu, že tyto práce byly prováděny družstvem GO Stav (str. 9 rozsudku). [59.] Krajský soud se však přes žalobní námitky dostatečně nezabýval tím, zda předmětné práce byly ve skutečnosti fakticky provedeny či nikoli, zda výdaje za ně byly či nebyly prokazatelně vynaloženy. Krajský soud v bodu 37 svého rozsudku zdůraznil, že „za podstatné opětovně považuje to, že není dostatečné, pokud daňový subjekt prokáže, že určité práce byly provedeny, za jejich provedení bylo zaplaceno a že existuje subjekt, který je deklarován jako osoba, která provedla deklarované plnění.“ [60.] S ohledem na výše uvedené jsou však tyto závěry krajského soudu ve vztahu k dani z příjmů mylné, neboť vychází z nesprávného východiska, že daňový subjekt (stěžovatel) musí v daňovém řízení prokázat nejen to, zda došlo k faktickému uskutečnění zdanitelného plnění, ale i to, zda toto plnění uskutečnila právě ta osoba, jež je jako poskytovatel tohoto plnění uvedena v dokladu, který daňový subjekt jako důkaz k prokázání tvrzeného právního stavu předkládá (tj. družstvo GO Stav) a současně musí jít výlučně o plnění na daňovém dokladu uvedené (tj. pomocné stavební práce). [61.] Z již citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 664/06, totiž plyne, že tomu tak být nemusí. V této souvislosti lze poukázat také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 9 Afs 30/2007 - 73, podle kterého: „Pokud daňový subjekt jednoznačně prokáže, že deklarovaný výdaj skutečně nastal, byť za jiných okolností, nežli je uvedeno na daňovém dokladu, je možné jej v souladu se zásadou materiální pravdy uznat za výdaj vynaložený v souladu s ust. § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Je však nutno si uvědomit, že se jedná o situaci krajní, kdy standardní zákonem předpokládaný způsob uplatnění výdaje nebyl daňovým subjektem dodržen.“ [62.] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že krajský soud a finanční orgány ani nepřipustily možnost, že osoby, které stěžovatel označil jako pracovníky družstva GO Stav, mohly předmětné práce provádět na základě jiného než zaměstnaneckého vztahu k družstvu GO Stav (např. členský vztah). Tuto námitku přitom vznesl stěžovatel již v čl. V. žaloby. S touto žalobní námitkou se krajský soud vypořádal v bodu 46. rozsudku tak, že „lze dát žalobci za pravdu v námitce ověřování zaměstnanců dodavatele, že není povinen ověřovat, zda pracující dělníci jsou legálními členy družstva nebo jsou to třetí osoby, případně zda jsou to zaměstnanci družstva. To však nezbavuje žalobce povinnosti unést důkazní břemeno k tvrzení, že konkrétní provedené práce byly provedeny konkrétní osobou, které byly tyto práce zaplaceny, případně která vystavila daňový doklad, který je předkládán správci daně jako důkaz k unesení důkazního břemene.“ Krajský soud, který vycházel z nesprávného právního východiska, se ani v tomto případě tedy nezabýval otázkou, zda uvedené práce byly skutečně provedeny a stěžovatelem zaplaceny, ale ve skutečnosti pouze tím, zda stěžovatel prokázal, že dané práce provedlo družstvo GO stav, čímž zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. [63.] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá chybné hodnocení výpovědi svědka I. K. krajským soudem, který ji považuje za zásadní, zejména ve spojení se zjištěními Policie ČR, Služby cizinecké policie, podle které osoby ztotožněné s družstvem GO Stav (s výjimku osoby „I. D.“) byly s touto osobou ztotožněny jen do roku 2005, kdy byl buď jejich pobyt na území ČR ukončen, popř. byly ztotožňovány s jinými právnickými osobami (družstvo Zerus, družstvo Epima) a osoby, které dále identifikoval stěžovatel jako osoby vykonávající práce jménem družstva GO Stav, nebyla pro absenci jejich data narození Policie ČR schopna ustanovit. [64.] Stěžovatel k tomu v žalobě i kasační stížnosti namítá, že I. K. je v obchodním rejstříku zapsán jako předseda družstva GO Stav. Stěžovatel pak s ohledem na jeho postavení v tomto družstvu a odpovědnost z něj vyplývající namítá nevěrohodnost a účelovost jeho výpovědi a v žalobě odkázal také na to, že příslušné listiny družstva byly osvědčeny notářem. [65.] Krajský soud se sice (jinak správně) věnuje rozdílům mezi listinou vyhotovenou ve formě notářského zápisu a ověřením pravosti popisu, ale nijak se již nezabývá namítaným rozporem mezi výpovědí svědka K., že „nevěděl, že družstvo GO Stav existuje, nevěděl, že je jeho předsedou, nevěděl, co podepisuje“ a obsahem předmětných listin, nijak však nehodnotí výpověď tohoto svědka s ohledem na stěžovatelem výslovně namítanou otázku zápisu této osoby v obchodním rejstříku jako předsedy družstva GO Stav, a s tím spojenými účinky materiální publicity zapsaných skutečností v obchodním rejstříku (princip dobré víry v zapsané skutečnosti) vyjádřeným v § 29 odst. 1 tehdy platného obchodního zákoníku. Jestliže se namítanou účelovostí výpovědi tohoto svědka krajský soud nezabýval ze všech důvodů namítaných stěžovatelem v žalobě, nemůže ani obstát jeho obecný odkaz na výsledky šetření Policie ČR, Služby cizinecké policie, a jeho rozhodnutí je i v tomto směru nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. K dani z přidané hodnoty [66.] Posouzením věci z hlediska kritérií stanovení daně z přidané hodnoty se pak krajský soud v napadeném rozhodnutí nezabýval vůbec, neboť se omezil jen na konstatování, že na projednávanou věc se nevztahuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 5 Afs 92/2009 a rozsudek Evropského soudního dvora ve věci C-409/04 Teleos, které se souzené věci netýkají. V projednávané věci totiž bylo dle krajského soudu pouze odloženo trestní stíhání jednatele stěžovatele pro trestný čin krácení daně, což neznamená, že by snad na stěžovatele byla přenesena daňová povinnost v důsledku trestné činnosti jiné osoby, což žalobce ani neprokázal. V této části je rozsudek krajského soudu zcela nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, z jeho odůvodnění ve vztahu k dani z přidané hodnoty není zejména zřejmé, z jakých právních závěrů krajský soud vycházel, o jaká zákonná ustanovené své závěry opřel a jaké byly jeho úvahy o (ne)oprávněnosti nároku stěžovatele na odpočet daně z přidané hodnoty za uvedená zdaňovací období. [67.] Za situace, kdy krajský soud v případě rozhodnutí žalovaného ve věci daně z příjmů právnických osob vycházel z nesprávných právních východisek a v případě rozhodnutí žalovaného ve věci daně z přidané hodnoty své rozhodnutí neodůvodnil vůbec, nelze přezkoumat ani správnost jeho závěrů ve vztahu k námitce stěžovatele o pochybení finančních orgánů v souvislosti s jeho nahlížením do spisu, zejména otázku, zda v důsledku jejich postupu mohlo dojít k takovému zkrácení procesních práv stěžovatele, které by mělo za následek nezákonnost rozhodnutí žalovaného. [68.] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že napadený rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Nedostatek důvodů pak neshledává v dílčích nedostatcích odůvodnění napadeného soudního rozhodnutí, ale v nedostatku důvodů skutkových i právních. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, jsou dle konstantní judikatury zdejšího soudu takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny (např. rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, oba dostupné na www.nssoud.cz). Rozsudek krajského soudu nadto trpí v některých částech odůvodnění vnitřním rozporem, zejména tam, kde krajský soud poukazuje na povinnost respektovat skutečný stav, přitom však sám ve skutečnosti upřednostňuje stav formálně právní, tj. shodně s žalovaným vychází pouze z údajů v účetních dokladech o deklarované osobě dodavatele a deklarovaných pracích, což však má různý význam v případě daně z příjmů a v případě nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. [69.] S přihlédnutím k výše uvedenému Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení; v něm je krajský soud vázán výše uvedeným právním názorem. V novém řízení rozhodne krajský soud rovněž o nákladech řízení o kasační stížnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 28. března 2014 JUDr. Lenka Matyášová předsedkyně senátu