I. Daňový subjekt čerpající slevu na dani z titulu investiční pobídky podle
§ 35b odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, je oprávněn zvolit, ve kterém
roce z období stanoveného v uvedeném ustanovení slevu uplatní a zda ji vůbec
uplatní; je zcela v jeho dispozici, zda slevu na dani uplatní v každém zdaňovacím období nebo pouze v některém z nich, a to v průběhu období stanoveného zákonem
pro čerpání slevy. Citované ustanovení určuje toliko období (tj. určitý časový úsek),
ve kterém může subjekt slevu čerpat, neurčuje však období, kdy tak musí poprvé
učinit, ani to, zda tak musí učinit vůbec. II. Situaci, kdy nárok na slevu na dani z titulu investiční pobídky zaniká, stanoví
pouze § 35b odst. 7 zákona o daních z příjmů, v žádném případě takový důsledek nelze dovozovat z § 35b odst. 4 citovaného zákona. Pokud totiž daňový subjekt uplatní
např. slevu v určeném pětiletém období (dle zákona č. 192/2012 Sb., nyní v desetiletém – pozn. soudu), které začíná třetím rokem od poskytnutí příslibu pouze v některém roce, popř. ji neuplatní v žádném roce, důsledkem je pouze to, že přiznané
investiční pobídky formou slevy na dani daňový subjekt v plném rozsahu, popř. vůbec nevyužije, jinými slovy, o toto daňové zvýhodnění přichází.
I. Daňový subjekt čerpající slevu na dani z titulu investiční pobídky podle
§ 35b odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, je oprávněn zvolit, ve kterém
roce z období stanoveného v uvedeném ustanovení slevu uplatní a zda ji vůbec
uplatní; je zcela v jeho dispozici, zda slevu na dani uplatní v každém zdaňovacím období nebo pouze v některém z nich, a to v průběhu období stanoveného zákonem
pro čerpání slevy. Citované ustanovení určuje toliko období (tj. určitý časový úsek),
ve kterém může subjekt slevu čerpat, neurčuje však období, kdy tak musí poprvé
učinit, ani to, zda tak musí učinit vůbec. II. Situaci, kdy nárok na slevu na dani z titulu investiční pobídky zaniká, stanoví
pouze § 35b odst. 7 zákona o daních z příjmů, v žádném případě takový důsledek nelze dovozovat z § 35b odst. 4 citovaného zákona. Pokud totiž daňový subjekt uplatní
např. slevu v určeném pětiletém období (dle zákona č. 192/2012 Sb., nyní v desetiletém – pozn. soudu), které začíná třetím rokem od poskytnutí příslibu pouze v některém roce, popř. ji neuplatní v žádném roce, důsledkem je pouze to, že přiznané
investiční pobídky formou slevy na dani daňový subjekt v plném rozsahu, popř. vůbec nevyužije, jinými slovy, o toto daňové zvýhodnění přichází.
8. 11. 2001 a předložila žádost o příslib investičních pobídek (dále jen „Žádost“), ve které
s nabídnutými investičními pobídkami souhlasila. Ministerstvo průmyslu a obchodu po
přezkoumání Žádosti vydalo dne 13. 2. 2002
rozhodnutí o příslibu investičních pobídek
(dále jen „Rozhodnutí“), ve kterém s poskytnutím investičních pobídek vyjádřilo sou-
hlas. Investiční pobídky byly poskytnuty dle
§ 1 odst. 1 zákona č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů
(zákon o investičních pobídkách), a to formou slevy na dani z příjmů dle § 35b zákona
o daních z příjmů, hmotné podpory vytváření nových pracovních míst a hmotné podpory rekvalifikace zaměstnanců.
Žalobkyně uplatnila za zdaňovací období
2007 slevu na dani dle § 35b zákona o daních
z příjmů; učinila tak v odvolání proti řádně
podanému daňovému přiznání v souladu
§ 46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků**).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 014
Žalovaný [zde ještě Finanční ředitelství
v Praze, které s účinností od 1. 1. 2013 bylo
dle § 19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, zrušeno a jeho právním nástupcem se ve smyslu § 7 písm. a)
zákona č. 456/2011 Sb. ve spojení s § 69
s. ř. s. stalo Odvolací finanční ředitelství se
sídlem v Brně, s nímž bylo v řízení pokračováno] odvolání rozhodnutím ze dne 5. 2. 2009
zamítl a slevu na dani žalobkyni nepřiznal,
přitom námitku nesprávného právního posouzení (dle žalobkyně mělo být postupováno
dle zákona o daních z příjmů ve znění účinném od 30. 1. 2002) neshledal důvodnou.
S odkazem na přechodná ustanovení zákona
č. 453/2001 Sb., která se týkají novelizace zákona o investičních pobídkách, a která stanoví, že řízení zahájená do dne nabytí účinnosti
tohoto zákona se dokončí podle dosavadních
předpisů, žalovaný uvedl, že při uplatňování
slevy na dani je třeba postupovat podle znění
zákona o daních z příjmů před novelou (tedy
do 29. 1. 2002). Ve smyslu § 35b odst. 4 zákona o daních z příjmů ve znění před novelou je
nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí
jednou z možných podmínek stanovení zdaňovacího období, za které slevu na dani lze
uplatnit poprvé. Jelikož kolaudační rozhodnutí povolující užívání staveb, jichž se investiční pobídky týkají, byla vydána a nabyla
účinnosti v roce 2001, tj. před vydáním předmětného Rozhodnutí, avšak před uplynutím
lhůty pro podání daňového přiznání k dani
z příjmů právnických osob za rok 2001, dospěl žalovaný k závěru, že rok 2001 byl prvním zdaňovacím obdobím, za které bylo možné poprvé uplatnit slevu na dani, a rok 2005
zdaňovacím obdobím, za které bylo možné
slevu na dani uplatnit naposledy; slevu tak
nelze uplatnit v roce 2007.
Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze. Při
určení rozhodného období vycházela z absence přechodných ustanovení
zákona
č. 453/2001 Sb. k § 35b odst. 4 zákona o daních z příjmů a ze skutečnosti, že Rozhodnutí bylo vydáno dne 13. 2. 2002, tj. po dni účinnosti novely zákona o daních z příjmů. Dle
jejího názoru z jednotlivých článků přechod-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 014
ných ustanovení zákona č. 453/2001 Sb. vyplývá právo stanovit jako první zdaňovací období, ve kterém lze uplatnit slevu na dani z titulu investičních pobídek, zdaňovací období
2005 (tj. dle § 35b odst. 4 zákona o daních
z příjmů rok, ve kterém uplynuly 3 roky od
vydání Rozhodnutí) a tuto slevu na dani čerpat dále po dobu 4 po něm bezprostředně následujících zdaňovacích období, tj. 2006,
2007, 2008 a 2009.
Městský soud žalobu rozsudkem ze dne
8. 11. 2001 a předložila žádost o příslib investičních pobídek (dále jen „Žádost“), ve které
s nabídnutými investičními pobídkami souhlasila. Ministerstvo průmyslu a obchodu po
přezkoumání Žádosti vydalo dne 13. 2. 2002
rozhodnutí o příslibu investičních pobídek
(dále jen „Rozhodnutí“), ve kterém s poskytnutím investičních pobídek vyjádřilo sou-
hlas. Investiční pobídky byly poskytnuty dle
§ 1 odst. 1 zákona č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů
(zákon o investičních pobídkách), a to formou slevy na dani z příjmů dle § 35b zákona
o daních z příjmů, hmotné podpory vytváření nových pracovních míst a hmotné podpory rekvalifikace zaměstnanců.
Žalobkyně uplatnila za zdaňovací období
2007 slevu na dani dle § 35b zákona o daních
z příjmů; učinila tak v odvolání proti řádně
podanému daňovému přiznání v souladu
§ 46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků**).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 014
Žalovaný [zde ještě Finanční ředitelství
v Praze, které s účinností od 1. 1. 2013 bylo
dle § 19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, zrušeno a jeho právním nástupcem se ve smyslu § 7 písm. a)
zákona č. 456/2011 Sb. ve spojení s § 69
s. ř. s. stalo Odvolací finanční ředitelství se
sídlem v Brně, s nímž bylo v řízení pokračováno] odvolání rozhodnutím ze dne 5. 2. 2009
zamítl a slevu na dani žalobkyni nepřiznal,
přitom námitku nesprávného právního posouzení (dle žalobkyně mělo být postupováno
dle zákona o daních z příjmů ve znění účinném od 30. 1. 2002) neshledal důvodnou.
S odkazem na přechodná ustanovení zákona
č. 453/2001 Sb., která se týkají novelizace zákona o investičních pobídkách, a která stanoví, že řízení zahájená do dne nabytí účinnosti
tohoto zákona se dokončí podle dosavadních
předpisů, žalovaný uvedl, že při uplatňování
slevy na dani je třeba postupovat podle znění
zákona o daních z příjmů před novelou (tedy
do 29. 1. 2002). Ve smyslu § 35b odst. 4 zákona o daních z příjmů ve znění před novelou je
nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí
jednou z možných podmínek stanovení zdaňovacího období, za které slevu na dani lze
uplatnit poprvé. Jelikož kolaudační rozhodnutí povolující užívání staveb, jichž se investiční pobídky týkají, byla vydána a nabyla
účinnosti v roce 2001, tj. před vydáním předmětného Rozhodnutí, avšak před uplynutím
lhůty pro podání daňového přiznání k dani
z příjmů právnických osob za rok 2001, dospěl žalovaný k závěru, že rok 2001 byl prvním zdaňovacím obdobím, za které bylo možné poprvé uplatnit slevu na dani, a rok 2005
zdaňovacím obdobím, za které bylo možné
slevu na dani uplatnit naposledy; slevu tak
nelze uplatnit v roce 2007.
Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze. Při
určení rozhodného období vycházela z absence přechodných ustanovení
zákona
č. 453/2001 Sb. k § 35b odst. 4 zákona o daních z příjmů a ze skutečnosti, že Rozhodnutí bylo vydáno dne 13. 2. 2002, tj. po dni účinnosti novely zákona o daních z příjmů. Dle
jejího názoru z jednotlivých článků přechod-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 014
ných ustanovení zákona č. 453/2001 Sb. vyplývá právo stanovit jako první zdaňovací období, ve kterém lze uplatnit slevu na dani z titulu investičních pobídek, zdaňovací období
2005 (tj. dle § 35b odst. 4 zákona o daních
z příjmů rok, ve kterém uplynuly 3 roky od
vydání Rozhodnutí) a tuto slevu na dani čerpat dále po dobu 4 po něm bezprostředně následujících zdaňovacích období, tj. 2006,
2007, 2008 a 2009.
Městský soud žalobu rozsudkem ze dne
4. 4. 2013, čj. 6 Ca 104/2009-64, zamítl. Spornou byla otázka, v jakém znění měl být § 35b
odst. 4 zákona o daních z příjmů na danou
věc aplikován; zda ve znění účinném do
4. 4. 2013, čj. 6 Ca 104/2009-64, zamítl. Spornou byla otázka, v jakém znění měl být § 35b
odst. 4 zákona o daních z příjmů na danou
věc aplikován; zda ve znění účinném do
29. 1. 2002, tedy před novelou provedenou
zákonem č. 453/2001 Sb., či ve znění účinném od 30. 1. 2002, tedy po novele provedené tímto zákonem. Městský soud v této otázce přisvědčil žalobkyni, že v daném případě
mělo být postupováno podle § 35b odst. 4 zákona o daních z příjmů ve znění účinném od
30. 1. 2002. Městský soud dospěl k závěru, že
s ohledem na to, že zákon č. 453/2001 Sb. neobsahuje žádné přechodné ustanovení, které
by výslovně stanovilo, podle jakého znění zákona musí být sleva na dani uplatňována v závislosti na tom, kdy bylo rozhodnutí o příslibu investičních pobídek vydáno, a s ohledem
na to, že toto Rozhodnutí bylo v daném případě vydáno dne 13. 2. 2002, tedy po účinnosti novely zákona o daních z příjmů provedené zákonem č. 453/2001 Sb., měl být
§ 35b odst. 4 zákona o daních z příjmů aplikován ve znění účinném od 30. 1. 2002.
Soud se však současně již neztotožnil s žalobkyní ohledně samotné interpretace § 35b
odst. 4 zákona o daních z příjmů ve znění
účinném od 30. 1. 2002, a to ohledně určení
zdaňovacího období, ve kterém bylo možno
uplatnit slevu na dani poprvé, resp. jí nepřisvědčil, že v roce 2007 uplatnila slevu po právu. Městský soud dospěl k závěru, že pokud
žalobkyně uplatnila slevu na dani v roce 2007,
učinila tak po lhůtě umožněné zákonem, tedy
neoprávněně. Městský soud dovodil, že z dikce § 35b odst. 4 zákona o daních z příjmů ve
znění účinném od 30. 1. 2002 vyplývá, že prvním zdaňovacím obdobím, za které měla,
resp. byla povinna žalobkyně slevu uplatnit,
je zdaňovací období, ve kterém byly splněny
všeobecné podmínky podle zákona o investičních pobídkách, zvláštní podmínky podle
zákona o daních z příjmů a podmínky obsažené v příslibu investičních pobídek; přitom
nejpozději bylo možno slevu na dani uplatnit
ve zdaňovacím období, ve kterém uplynuly
3 roky od vydání rozhodnutí o příslibu investičních pobídek. V konkrétním případě to bylo zdaňovací období roku 2005, protože
v tomto roce uplynuly 3 roky od vydání rozhodnutí o příslibu investičních pobídek; současně uvedl, že od tohoto data se počítá ona
pětiletá lhůta, v níž lze slevu čerpat. Městský
soud na základě uvedeného učinil závěr, že
uplatnění slevy na dani v tomto roce, tj. v roce 2005, bylo předpokladem pro její uplatnění v následujících zdaňovacích obdobích, tj.
v roce 2006, 2007, 2008 a 2009. Jestliže tedy
žalobkyně slevu na dani uplatnila poprvé až
v roce 2007 a nikoli již v roce 2005, učinila
tak dle názoru městského soudu po uplynutí
lhůty stanovené v § 35b odst. 4 zákona o daních příjmů ve znění účinném od 30. 1. 2002,
tedy neoprávněně.
Městský soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že přestože žalovaný nesprávně na danou věc aplikoval § 35b odst. 4 zákona o daních z příjmů ve znění účinném do
30. 1. 2002. Městský soud dospěl k závěru, že
s ohledem na to, že zákon č. 453/2001 Sb. neobsahuje žádné přechodné ustanovení, které
by výslovně stanovilo, podle jakého znění zákona musí být sleva na dani uplatňována v závislosti na tom, kdy bylo rozhodnutí o příslibu investičních pobídek vydáno, a s ohledem
na to, že toto Rozhodnutí bylo v daném případě vydáno dne 13. 2. 2002, tedy po účinnosti novely zákona o daních z příjmů provedené zákonem č. 453/2001 Sb., měl být
§ 35b odst. 4 zákona o daních z příjmů aplikován ve znění účinném od 30. 1. 2002.
Soud se však současně již neztotožnil s žalobkyní ohledně samotné interpretace § 35b
odst. 4 zákona o daních z příjmů ve znění
účinném od 30. 1. 2002, a to ohledně určení
zdaňovacího období, ve kterém bylo možno
uplatnit slevu na dani poprvé, resp. jí nepřisvědčil, že v roce 2007 uplatnila slevu po právu. Městský soud dospěl k závěru, že pokud
žalobkyně uplatnila slevu na dani v roce 2007,
učinila tak po lhůtě umožněné zákonem, tedy
neoprávněně. Městský soud dovodil, že z dikce § 35b odst. 4 zákona o daních z příjmů ve
znění účinném od 30. 1. 2002 vyplývá, že prvním zdaňovacím obdobím, za které měla,
resp. byla povinna žalobkyně slevu uplatnit,
je zdaňovací období, ve kterém byly splněny
všeobecné podmínky podle zákona o investičních pobídkách, zvláštní podmínky podle
zákona o daních z příjmů a podmínky obsažené v příslibu investičních pobídek; přitom
nejpozději bylo možno slevu na dani uplatnit
ve zdaňovacím období, ve kterém uplynuly
3 roky od vydání rozhodnutí o příslibu investičních pobídek. V konkrétním případě to bylo zdaňovací období roku 2005, protože
v tomto roce uplynuly 3 roky od vydání rozhodnutí o příslibu investičních pobídek; současně uvedl, že od tohoto data se počítá ona
pětiletá lhůta, v níž lze slevu čerpat. Městský
soud na základě uvedeného učinil závěr, že
uplatnění slevy na dani v tomto roce, tj. v roce 2005, bylo předpokladem pro její uplatnění v následujících zdaňovacích obdobích, tj.
v roce 2006, 2007, 2008 a 2009. Jestliže tedy
žalobkyně slevu na dani uplatnila poprvé až
v roce 2007 a nikoli již v roce 2005, učinila
tak dle názoru městského soudu po uplynutí
lhůty stanovené v § 35b odst. 4 zákona o daních příjmů ve znění účinném od 30. 1. 2002,
tedy neoprávněně.
Městský soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že přestože žalovaný nesprávně na danou věc aplikoval § 35b odst. 4 zákona o daních z příjmů ve znění účinném do
29. 1. 2002, tedy před novelou, není dán důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, neboť i na základě nové právní úpravy bylo možno dospět ke shodnému výsledku, tj. že sleva
na dani byla žalobkyní uplatněna neoprávněně a žalovaný nepochybil, pokud jí slevu na
dani nepřiznal (k tomu odkázal na usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 7. 2009, čj. 8 Afs 51/2007-87,
č. 1926/2009 Sb. NSS).
Žalobkyně (stěžovatelka) proti rozsudku
městského soudu podala kasační stížnost. Byla přesvědčená, že byť neuplatnila slevu v roce 2005, mohla ji z titulu investiční pobídky
uplatnit alespoň ve zbývajících letech 2007,
2008, 2009. Stěžovatelka měla za to, že se jedná pouze o zákonem danou možnost slevu na
dani uplatnit a nikoli o povinnost; je tedy
pouze v její dispozici, zda a kdy slevu uplatní.
Stěžovatelka poznamenala, že nárokovala
slevu na dani z příjmů právnických osob z titulu uskutečněné investice do tiskáren; nejedná se tedy o žádnou snahu o zneužití slevy,
neboť tiskárny jak v Olomouci, tak v Praze byly skutečně postaveny a denně zajišťují tisk
produkce novinového charakteru; tímto je
bezpochyby naplněna vůbec základní podmínka pro uplatnění slevy na dani.
K závěru městského soudu o nutnosti
uplatnění slevy v roce 2005 stěžovatelka
uvedla, že z gramatického výkladu citovaného ustanovení lze dovodit pouze možnost
slevu uplatnit; tato legální možnost, vymezená slovy „lze“, je dána zákonem stěžovatelce
k její volné úvaze.
Na podporu svých závěrů odkázala stěžovatelka na důvodovou zprávu k zákonu o investičních pobídkách, z níž vyplývá, že „[p]rincipy
navrhovaného systému investičních pobídek byly stanoveny tak, aby na základě jejich uplatnění došlo jak ke zvýšení přílivu
významných zahraničních investic do České
republiky, tak i k rozšiřování a modernizaci
výroby českých podnikatelských subjektů.
Jako základní podmínka je stanovena investice do výstavby nového výrobního závodu
nebo na rozšíření či modernizaci existujícího výrobního závodu. Investice se musí
uskutečnit pouze do vybraných odvětví
zpracovatelského průmyslu, která používají
moderní technologie a výrobní zařízení šetrná k životnímu prostředí, jejichž nedostatek
v České republice způsobuje malou konkurenceschopnost našich výrobků na zahraničních trzích.“
Stěžovatelka ohledně interpretace právních norem obecně poukázala např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 1. 2002, tedy před novelou, není dán důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, neboť i na základě nové právní úpravy bylo možno dospět ke shodnému výsledku, tj. že sleva
na dani byla žalobkyní uplatněna neoprávněně a žalovaný nepochybil, pokud jí slevu na
dani nepřiznal (k tomu odkázal na usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 7. 2009, čj. 8 Afs 51/2007-87,
č. 1926/2009 Sb. NSS).
Žalobkyně (stěžovatelka) proti rozsudku
městského soudu podala kasační stížnost. Byla přesvědčená, že byť neuplatnila slevu v roce 2005, mohla ji z titulu investiční pobídky
uplatnit alespoň ve zbývajících letech 2007,
2008, 2009. Stěžovatelka měla za to, že se jedná pouze o zákonem danou možnost slevu na
dani uplatnit a nikoli o povinnost; je tedy
pouze v její dispozici, zda a kdy slevu uplatní.
Stěžovatelka poznamenala, že nárokovala
slevu na dani z příjmů právnických osob z titulu uskutečněné investice do tiskáren; nejedná se tedy o žádnou snahu o zneužití slevy,
neboť tiskárny jak v Olomouci, tak v Praze byly skutečně postaveny a denně zajišťují tisk
produkce novinového charakteru; tímto je
bezpochyby naplněna vůbec základní podmínka pro uplatnění slevy na dani.
K závěru městského soudu o nutnosti
uplatnění slevy v roce 2005 stěžovatelka
uvedla, že z gramatického výkladu citovaného ustanovení lze dovodit pouze možnost
slevu uplatnit; tato legální možnost, vymezená slovy „lze“, je dána zákonem stěžovatelce
k její volné úvaze.
Na podporu svých závěrů odkázala stěžovatelka na důvodovou zprávu k zákonu o investičních pobídkách, z níž vyplývá, že „[p]rincipy
navrhovaného systému investičních pobídek byly stanoveny tak, aby na základě jejich uplatnění došlo jak ke zvýšení přílivu
významných zahraničních investic do České
republiky, tak i k rozšiřování a modernizaci
výroby českých podnikatelských subjektů.
Jako základní podmínka je stanovena investice do výstavby nového výrobního závodu
nebo na rozšíření či modernizaci existujícího výrobního závodu. Investice se musí
uskutečnit pouze do vybraných odvětví
zpracovatelského průmyslu, která používají
moderní technologie a výrobní zařízení šetrná k životnímu prostředí, jejichž nedostatek
v České republice způsobuje malou konkurenceschopnost našich výrobků na zahraničních trzích.“
Stěžovatelka ohledně interpretace právních norem obecně poukázala např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 10. 2012, čj. 9 Afs 33/2012-35, který připouští jako určité interpretační vodítko i důvodovou zprávu. V této souvislosti stěžovatelka zmínila právě důvodovou zprávu k zákonu
č. 192/2012 Sb., kterým se mění zákon o investičních pobídkách; tímto zákonem byla
mimo jiné i prodloužena lhůta pro uplatnění
investičních pobídek z titulu slevy na dani
z 5 na 10 let, a to právě proto, že subjekty, které byly v minulosti příjemci investičních po-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 014
bídek, měly mnohdy problém pobídky ve formě slevy na dani vyčerpat v zákonné pětileté
lhůtě. Dle stěžovatelky tyto důvody odpovídají ekonomickému hledisku, neboť je zcela
běžné, že společnosti, které v rámci investičních pobídek vynaloží nemalé finanční prostředky např. na výstavbu nových výrobních
hal, generují zisky až po určité době, a to právě v závislosti na ekonomické náročnosti investice. Je proto v rozporu s účelem investičních pobídek, aby společnostem, které tyto
nemalé finanční prostředky na investice vynaloží, toliko z důvodu, že následně, např.
v prvních dvou letech období, ve kterém mohou tyto investiční pobídky čerpat, nevykážou dostatečný zisk, nebylo umožněno tyto
investiční pobídky čerpat vůbec, tj. např. ve
zbývajících třech letech, jak je tomu právě
v případě stěžovatelky. Dle stěžovatelky nelze
§ 35b odst. 4 vykládat způsobem, jak činí městský soud. Ve světle takové interpretace se jeví
prodloužení lhůty pro čerpání investičních
pobídek provedené zákonem č. 192/2012 Sb.
jako irelevantní. K prodloužení lhůty došlo
právě proto, že subjekty uplatňující slevy na
dani z titulu investičních pobídek nevykázaly
v prvních letech, kdy mohly investiční pobídky čerpat, dostatečný zisk pro účely uplatnění slevy na dani, čímž docházelo ke značnému zkrácení doby pro její čerpání, a tedy
k nenaplnění jejich účelu. Pokud by musela
být sleva na dani uplatněna již v prvním roce
období, za které je možné slevu čerpat, pak je
pro společnosti, které nevykázaly v prvním
zdaňovacím období dostatečný zisk, zcela
bez významu, zda je lhůta pro uplatnění investiční pobídky pět či deset let, neboť za takové situace by jim zcela odpadla možnost tyto investiční pobídky čerpat.
Stěžovatelka konstatovala, že před zdaňovacím obdobím 2007 nečerpala investiční
pobídky ve formě slevy na dani, neboť v těchto obdobích nevykázala dostatečně vysoký
zisk, který by jí umožnil čerpání slevy na dani
dle vzorce S1 minus S2 uvedeného v § 35b
odst. 1 zákona o daních z příjmů. V této souvislosti poukázala na to, že městský soud v napadeném rozsudku vůbec nezohlednil způsob výpočtu slevy na dani uvedený v § 35b
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 014
zákona o daních z příjmů; z uvedeného ustanovení lze dovodit, že pokud hodnota S2 se
rovná hodnotě S1 nebo ji převyšuje, je výsledná výše slevy na dani, kterou může daňový subjekt uplatnit, nulová. Účelem investiční pobídky ve formě slevy na dani je, jak
plyne z výše uvedeného, osvobodit zisky daňového subjektu od daně, a to v závislosti na
uskutečněných investicích. Skutečnost, zda
byla stěžovatelka oprávněna čerpat slevu na
dani ve zdaňovacím období 2005 a 2006, musela být proto též posuzovaná v souladu se
způsobem stanovení slevy na dani dle § 35b
odst. 1 citovaného zákona. Vzhledem k tomu,
že daňová povinnost za zdaňovací období
2005 a 2006 byla nižší než daňová povinnost
za zdaňovací období 1999, nebyla splněna
podmínka pro čerpání slevy na dani, neboť
sleva nemůže dosáhnout záporných hodnot.
Stěžovatelka nad rámec uvedeného poukázala na to, že právní předpis ani neurčuje
povinnost neuplatnění slevy na dani správci
daně jakkoli oznamovat. Stěžovatelka proto
neměla povinnost sdělit správci daně, že jako
první zdaňovací období pro uplatnění slevy
si zvolila rok 2005 s tím, že z důvodu nedostatečně vysoké daně tuto slevu na dani v daném roce neuplatní. Stěžovatelka daňové zvýhodnění prokazuje toliko v daňovém tvrzení.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním
soudem
(...) Sporná ve věci je toliko interpretace
§ 35b zákona o daních z příjmů.
Městský soud dospěl v napadeném rozsudku ke správnému právnímu závěru stran
aplikace citovaného ustanovení v relevantním
znění, tedy ve znění účinném od 30. 1. 2002.
Jakkoli žalovaný aplikoval ve svém rozhodnutí zákon o daních z příjmů ve znění účinném
do 29. 1. 2002, tedy vycházel ze zcela odlišného znění předmětného ustanovení, městský
soud dospěl k závěru, že ani nové znění záko-
na na věci nic nemění v otázce, zda stěžovatelka mohla v roce 2007 slevu na dani uplatnit;
konstatoval přitom, že jestliže stěžovatelka
slevu na dani uplatnila poprvé až v roce
2007, učinila tak po uplynutí lhůty stanovené
v § 35b odst. 4 zákona o daních příjmů ve
znění účinném od 30. 1. 2002, tedy neoprávněně. Současně dovodil, že uplatnění slevy na
dani v roce 2005 bylo de facto předpokladem
pro její uplatnění v následujících zdaňovacích obdobích, tj. v roce 2006, 2007, 2008
a 2009. Městský soud při svých úvahách však
zcela odhlédl od smyslu a účelu zákona, jakož
i od důvodů provedené novelizace zákona.
Ústavní soud již několikráte judikoval, že
„[j]azykový výklad představuje pouze prvotní
přiblížení se k aplikované právní normě. Je
pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu“ (viz nález ze dne
10. 10. 2012, čj. 9 Afs 33/2012-35, který připouští jako určité interpretační vodítko i důvodovou zprávu. V této souvislosti stěžovatelka zmínila právě důvodovou zprávu k zákonu
č. 192/2012 Sb., kterým se mění zákon o investičních pobídkách; tímto zákonem byla
mimo jiné i prodloužena lhůta pro uplatnění
investičních pobídek z titulu slevy na dani
z 5 na 10 let, a to právě proto, že subjekty, které byly v minulosti příjemci investičních po-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 014
bídek, měly mnohdy problém pobídky ve formě slevy na dani vyčerpat v zákonné pětileté
lhůtě. Dle stěžovatelky tyto důvody odpovídají ekonomickému hledisku, neboť je zcela
běžné, že společnosti, které v rámci investičních pobídek vynaloží nemalé finanční prostředky např. na výstavbu nových výrobních
hal, generují zisky až po určité době, a to právě v závislosti na ekonomické náročnosti investice. Je proto v rozporu s účelem investičních pobídek, aby společnostem, které tyto
nemalé finanční prostředky na investice vynaloží, toliko z důvodu, že následně, např.
v prvních dvou letech období, ve kterém mohou tyto investiční pobídky čerpat, nevykážou dostatečný zisk, nebylo umožněno tyto
investiční pobídky čerpat vůbec, tj. např. ve
zbývajících třech letech, jak je tomu právě
v případě stěžovatelky. Dle stěžovatelky nelze
§ 35b odst. 4 vykládat způsobem, jak činí městský soud. Ve světle takové interpretace se jeví
prodloužení lhůty pro čerpání investičních
pobídek provedené zákonem č. 192/2012 Sb.
jako irelevantní. K prodloužení lhůty došlo
právě proto, že subjekty uplatňující slevy na
dani z titulu investičních pobídek nevykázaly
v prvních letech, kdy mohly investiční pobídky čerpat, dostatečný zisk pro účely uplatnění slevy na dani, čímž docházelo ke značnému zkrácení doby pro její čerpání, a tedy
k nenaplnění jejich účelu. Pokud by musela
být sleva na dani uplatněna již v prvním roce
období, za které je možné slevu čerpat, pak je
pro společnosti, které nevykázaly v prvním
zdaňovacím období dostatečný zisk, zcela
bez významu, zda je lhůta pro uplatnění investiční pobídky pět či deset let, neboť za takové situace by jim zcela odpadla možnost tyto investiční pobídky čerpat.
Stěžovatelka konstatovala, že před zdaňovacím obdobím 2007 nečerpala investiční
pobídky ve formě slevy na dani, neboť v těchto obdobích nevykázala dostatečně vysoký
zisk, který by jí umožnil čerpání slevy na dani
dle vzorce S1 minus S2 uvedeného v § 35b
odst. 1 zákona o daních z příjmů. V této souvislosti poukázala na to, že městský soud v napadeném rozsudku vůbec nezohlednil způsob výpočtu slevy na dani uvedený v § 35b
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 014
zákona o daních z příjmů; z uvedeného ustanovení lze dovodit, že pokud hodnota S2 se
rovná hodnotě S1 nebo ji převyšuje, je výsledná výše slevy na dani, kterou může daňový subjekt uplatnit, nulová. Účelem investiční pobídky ve formě slevy na dani je, jak
plyne z výše uvedeného, osvobodit zisky daňového subjektu od daně, a to v závislosti na
uskutečněných investicích. Skutečnost, zda
byla stěžovatelka oprávněna čerpat slevu na
dani ve zdaňovacím období 2005 a 2006, musela být proto též posuzovaná v souladu se
způsobem stanovení slevy na dani dle § 35b
odst. 1 citovaného zákona. Vzhledem k tomu,
že daňová povinnost za zdaňovací období
2005 a 2006 byla nižší než daňová povinnost
za zdaňovací období 1999, nebyla splněna
podmínka pro čerpání slevy na dani, neboť
sleva nemůže dosáhnout záporných hodnot.
Stěžovatelka nad rámec uvedeného poukázala na to, že právní předpis ani neurčuje
povinnost neuplatnění slevy na dani správci
daně jakkoli oznamovat. Stěžovatelka proto
neměla povinnost sdělit správci daně, že jako
první zdaňovací období pro uplatnění slevy
si zvolila rok 2005 s tím, že z důvodu nedostatečně vysoké daně tuto slevu na dani v daném roce neuplatní. Stěžovatelka daňové zvýhodnění prokazuje toliko v daňovém tvrzení.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním
soudem
(...) Sporná ve věci je toliko interpretace
§ 35b zákona o daních z příjmů.
Městský soud dospěl v napadeném rozsudku ke správnému právnímu závěru stran
aplikace citovaného ustanovení v relevantním
znění, tedy ve znění účinném od 30. 1. 2002.
Jakkoli žalovaný aplikoval ve svém rozhodnutí zákon o daních z příjmů ve znění účinném
do 29. 1. 2002, tedy vycházel ze zcela odlišného znění předmětného ustanovení, městský
soud dospěl k závěru, že ani nové znění záko-
na na věci nic nemění v otázce, zda stěžovatelka mohla v roce 2007 slevu na dani uplatnit;
konstatoval přitom, že jestliže stěžovatelka
slevu na dani uplatnila poprvé až v roce
2007, učinila tak po uplynutí lhůty stanovené
v § 35b odst. 4 zákona o daních příjmů ve
znění účinném od 30. 1. 2002, tedy neoprávněně. Současně dovodil, že uplatnění slevy na
dani v roce 2005 bylo de facto předpokladem
pro její uplatnění v následujících zdaňovacích obdobích, tj. v roce 2006, 2007, 2008
a 2009. Městský soud při svých úvahách však
zcela odhlédl od smyslu a účelu zákona, jakož
i od důvodů provedené novelizace zákona.
Ústavní soud již několikráte judikoval, že
„[j]azykový výklad představuje pouze prvotní
přiblížení se k aplikované právní normě. Je
pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu“ (viz nález ze dne
17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb.).
Obdobně lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 814/06,
č. 8/2008 Sb. ÚS. Ústavní soud zde uvedl, že
„[h]istoricko-teleologickým výkladem je zjišťován účel, k němuž měla právní úprava
sloužit v době svého přijetí. Směřuje tedy ke
zjištění skutečného úmyslu, který zákonodárce měl při přijetí právního předpisu. Záměr zákonodárce lze nalézt v důvodových
zprávách, neboť pokud není prokázán opak,
je třeba mít za to, že zákonodárce přijal se samotným předpisem i jeho záměr. Ve vztahu
k předmětné úpravě lze mít za to, že byla přijata jako ekonomická stimulace podnikání
za účelem rozvoje výstavby a podpory trhu
s nemovitostmi. Objektivně-teleologickým výkladem, jehož úlohou je vystihnout smysl
a účel právní normy v souvislosti s potřebami
společnosti v aktuální situaci, v níž se má
norma realizovat, nutno dojít k závěru, že
původní účel této právní normy je i nadále
zachován. Jejím cílem je i v současnosti podpořit podnikání v oblasti výstavby staveb,
stejně jako rozšiřování bytového a nebytového fondu. Jestliže se zákonodárce za účelem
dosažení určitých racionálních ekonomických a sociálních cílů rozhodne, že určitou
skupinu právních vztahů vyjme z omezení
vlastnického práva spočívajícího ve zdanění
převodu nemovitostí, je třeba se tímto smyslem právní úpravy při její interpretaci a aplikaci řídit, aby bylo dosaženo cíle, který tato
právní úprava má.“
Stejný přístup ve svých rozhodnutích uplatňuje také Nejvyšší správní soud; např. v rozsudku ze dne 13. 5. 2004, čj. 1 As 9/2003-90,
č. 360/2004 Sb. NSS, se mimo jiné konstatuje:
„V souladu s principem právní jistoty má
každý adresát právní normy právo očekávat, že řešení, která zákonodárce zvolí, jsou
racionální a směřují k funkčnímu uspořádání společenských vztahů, a nikoliv naopak. Jestliže zákonodárce z nejrůznějších
důvodů ... zvolí řešení jiné, musí je tím spíše
přesně, jasně, určitě a srozumitelně v právních předpisech, jimiž jsou právní normy komunikovány svým adresátům, vyjádřit. Neučiní-li tak, je zcela namístě dát přednost
takovému výkladu, který je rozumný a odpovídá přirozenému smyslu pro spravedlnost.“ Obdobně lze odkázat např. na rozsudek ze dne 27. 8. 2008, čj. 2 Afs 49/2008-159,
rozsudek ze dne 13. 3. 2013, čj. 5 Afs 73/2012-41,
č. 2841/2013 Sb. NSS, či rozsudek ze dne
17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb.).
Obdobně lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 814/06,
č. 8/2008 Sb. ÚS. Ústavní soud zde uvedl, že
„[h]istoricko-teleologickým výkladem je zjišťován účel, k němuž měla právní úprava
sloužit v době svého přijetí. Směřuje tedy ke
zjištění skutečného úmyslu, který zákonodárce měl při přijetí právního předpisu. Záměr zákonodárce lze nalézt v důvodových
zprávách, neboť pokud není prokázán opak,
je třeba mít za to, že zákonodárce přijal se samotným předpisem i jeho záměr. Ve vztahu
k předmětné úpravě lze mít za to, že byla přijata jako ekonomická stimulace podnikání
za účelem rozvoje výstavby a podpory trhu
s nemovitostmi. Objektivně-teleologickým výkladem, jehož úlohou je vystihnout smysl
a účel právní normy v souvislosti s potřebami
společnosti v aktuální situaci, v níž se má
norma realizovat, nutno dojít k závěru, že
původní účel této právní normy je i nadále
zachován. Jejím cílem je i v současnosti podpořit podnikání v oblasti výstavby staveb,
stejně jako rozšiřování bytového a nebytového fondu. Jestliže se zákonodárce za účelem
dosažení určitých racionálních ekonomických a sociálních cílů rozhodne, že určitou
skupinu právních vztahů vyjme z omezení
vlastnického práva spočívajícího ve zdanění
převodu nemovitostí, je třeba se tímto smyslem právní úpravy při její interpretaci a aplikaci řídit, aby bylo dosaženo cíle, který tato
právní úprava má.“
Stejný přístup ve svých rozhodnutích uplatňuje také Nejvyšší správní soud; např. v rozsudku ze dne 13. 5. 2004, čj. 1 As 9/2003-90,
č. 360/2004 Sb. NSS, se mimo jiné konstatuje:
„V souladu s principem právní jistoty má
každý adresát právní normy právo očekávat, že řešení, která zákonodárce zvolí, jsou
racionální a směřují k funkčnímu uspořádání společenských vztahů, a nikoliv naopak. Jestliže zákonodárce z nejrůznějších
důvodů ... zvolí řešení jiné, musí je tím spíše
přesně, jasně, určitě a srozumitelně v právních předpisech, jimiž jsou právní normy komunikovány svým adresátům, vyjádřit. Neučiní-li tak, je zcela namístě dát přednost
takovému výkladu, který je rozumný a odpovídá přirozenému smyslu pro spravedlnost.“ Obdobně lze odkázat např. na rozsudek ze dne 27. 8. 2008, čj. 2 Afs 49/2008-159,
rozsudek ze dne 13. 3. 2013, čj. 5 Afs 73/2012-41,
č. 2841/2013 Sb. NSS, či rozsudek ze dne
31. 8. 2004, čj. 5 Afs 28/2003-69, č. 438/2005
Sb. NSS, v němž se zdejší soud mimo jiné právě účelem úpravy investičních pobídek zabýval, byť v jiných souvislostech.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že
z právní úpravy nelze při použití obecných
metod interpretace práva dovodit závěry,
k nimž městský soud dospěl; nutno konstatovat, že pominul-li již městský soud teleologický výklad právní normy, ani samotným gramatickým výkladem § 35b odst. 4 zákona
o daních z příjmů nelze dospět k závěrům,
které městský soud učinil.
Podle § 35b odst. 4 zákona o daních z příjmů účinného od 30. 1. 2002 „[s]levu na dani podle odstavce 1 lze uplatňovat po dobu
5 po sobě bezprostředně následujících zdaňovacích období, přičemž prvním zdaňovacím obdobím, za které lze slevu na dani
uplatnit, je zdaňovací období, ve kterém poplatník splnil všeobecné podmínky podle
zvláštního právního předpisu a zvláštní podmínky stanovené tímto zákonem, nejpozději
však zdaňovací období, ve kterém uplynuly
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 014
3 roky od vydání rozhodnutí o příslibu investičních pobídek podle zvláštního právního předpisu. V případě, že byla lhůta pro splnění všeobecných podmínek prodloužena
podle zvláštního právního předpisu, posunuje se počátek pro uplatnění slevy na dani
z příjmů, nejdéle však o 2 roky.“
Z dikce shora citovaného ustanovení vyplývá, že prvním zdaňovacím obdobím, za které lze slevu uplatnit, je zdaňovací období, ve
kterém byly splněny všeobecné podmínky podle zákona o investičních pobídkách, zvláštní
podmínky podle zákona o daních z příjmů
a podmínky obsažené v příslibu investičních
pobídek. Nejpozději bylo možno slevu na dani uplatnit ve zdaňovacím období, ve kterém
uplynuly 3 roky od vydání rozhodnutí o příslibu investičních pobídek. V konkrétním
případě to bylo zdaňovací období roku 2005,
protože v tomto roce uplynuly 3 roky od vydání rozhodnutí o příslibu investičních pobídek. Znamená to tedy, že nejzazším termínem, kdy stěžovatelka mohla slevu na dani
z titulu příslibu investičních pobídek uplatnit poprvé a od kterého se počítá ona pětiletá lhůta, byl rok 2005.
Nejvyšší správní soud na základě uvedeného konstatuje, že z § 35b odst. 4 zákona
o dani z příjmů toliko vyplývá, že pokud daňový subjekt nezapočal s čerpáním slevy na
dani již ve dřívějším zdaňovacím období, pak
období (v rozhodné době 5 let), po které lze
uplatňovat slevu na dani, začíná běžet až
zdaňovacím obdobím, ve kterém uplynou
3 roky od vydání rozhodnutí o příslibu investiční pobídky. Citované ustanovení tedy upravuje, odkdy se nejpozději počítá lhůta, v níž
může poplatník slevu uplatnit, neřeší však již,
zda ji uplatní, či nikoli.
Ustanovení § 35b odst. 4 nezakládá nárok
na poskytnutí investiční pobídky, ten je založen
zákonem o investičních pobídkách, nikoli zákonem o daních z příjmů; správci daně přísluší
pouze kontrolovat dodržení těchto podmínek
(viz § 7 odst. 4 zákona o investičních pobídkách). Z citovaného ustanovení nelze nikterak
dovozovat, že pokud není sleva v daném okamžiku uplatněna, celý nárok zaniká; uvedené
ustanovení určuje toliko počátek běhu pětileté
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 014
lhůty, resp. nejzazší okamžik jejího běhu.
Subjekt čerpající slevu na dani z titulu investiční pobídky je oprávněn zvolit, ve kterém roce z období stanoveného dle § 35b
odst. 4 zákona o daních z příjmů slevu uplatní a zda ji vůbec uplatní. Bylo tedy zcela v dispozici stěžovatelky, zda slevu na dani uplatní
v každém zdaňovacím období nebo pouze
v některém z nich, a to v průběhu období stanoveném zákonem pro čerpání slevy, tj. v letech 2005 až 2009.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti
odkazuje na rozsudek ze dne 26. 8. 2009,
čj. 1 Afs 49/2009-109, v němž se zdejší soud ve
skutkově obdobné věci rovněž zabýval otázkou interpretace § 35b odst. 4, byť ve znění
účinném do 29. 1. 2002. V tomto rozsudku
přitom soud konstatoval, že „toto ustanovení
sice stanoví první zdaňovací období, za které lze uplatnit slevu na dani (v projednávaném případě jde o zdaňovací období roku
2001), avšak jedná se o možnost, nikoliv povinnost tuto slevu uplatnit. Z toho vyplývá,
že poplatník může slevu na dani uplatnit
kdykoliv poté, co splnil všeobecné a zvláštní
podmínky ve smyslu § 35b odst. 1 zákona
o daních z příjmů, a zároveň poté, kdy nabylo právní moci kolaudační rozhodnutí,
nebo byl vydán souhlas stavebního úřadu se
zahájením zkušebního provozu před vydáním kolaudačního rozhodnutí na první
stavbu nebo část stavby, jíž se investiční pobídky týkají. Až od okamžiku, kdy tuto slevu
poprvé uplatní ..., se počítá oněch 5 bezprostředně následujících zdaňovacích období,
v nichž lze slevu na dani uplatňovat.“ Od závěrů zde vyslovených nemá důvod se odchýlit senát ani ve věci nyní projednávané.
Dospěl-li městský soud k závěru o tom, že
předpokladem pro uplatnění slevy na dani
v letech 2006 až 2009 je její uplatnění v roce
2005, takové tvrzení nemá oporu v zákoně.
Z dikce § 35b odst. 4 zákona o daních z příjmů
ani z jiných právních předpisů nelze takovou
podmínku dovodit. Není tedy zřejmé, na základě jakých právních úvah k takovému závěru soud dospěl, neboť zákon takový důsledek
chování daňového subjektu nepředvídá. S nesplněním podmínek pro poskytnutí daňové-
Akciová společnost MAFRA proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o daň z příjmů, o ka- *) Uvedená ustanovení byla s účinností od 1. 1. 2004 změněna zákonem č. 438/2003 Sb., s účinností od
1. 5. 2004 změněna zákonem č. 19/2004 Sb., s účinností od 2. 7. 2007 změněna zákonem č. 159/2007 Sb.
a s účinností od 1. 1. 2014 změněna zákonem č. 344/2013 Sb. **) S účinností od 1. 1. 2011 nahrazen zákonem č. 280/2009 Sb., daňovým řádem. a č. 453/2001 Sb.*) sační stížnosti žalobkyně.