I. Objektivní prekluzivní lhůta pro podání žádosti o peněžitou pomoc oběti trestného činu stanovená v § 30 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, se nevztahuje na žádosti o peněžitou pomoc za trestné činy spáchané přede dnem nabytí účinnosti tohoto ustanovení (před 1. 8. 2013).
II. Utrpí-li nezletilý trestným činem újmu na zdraví, nezačne subjektivní ani objektivní prekluzivní lhůta pro podání žádosti o peněžitou pomoc takové oběti trestného činu stanovená v § 30 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, běžet dříve, než se nezletilý stane plně svéprávným (§ 622 ve spojení s § 654 odst. 2 občanského zákoníku a § 37 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů).
[51] Nejvyšší správní soud dále posoudil námitky stěžovatelky týkající se běhu lhůt pro podání žádosti o peněžitou pomoc oběti trestné činnosti. Účel hmotněprávních lhůt, jejichž uplynutí má za následek zánik nebo promlčení majetkového práva, charakterizoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 2. 2009, čj. 1 Afs 15/2009-105, č. 1837/2009 Sb. NSS, takto:
„Promlčení stejně jako prekluze patří k těm nejobecnějším kategoriím právního řádu. Představují jeden z klíčových právních následků marného uplynutí času v právu, přičemž absence jeho legislativního zakotvení může mít významné ústavněprávní konsekvence. […]
Smyslem prekluze stejně jako promlčení je jednak přispívat k právní jistotě účastníků právních vztahů, jednak stimulovat věřitele (ať již jím je subjekt soukromého práva nebo veřejná moc) k včasnému uplatnění jeho práv (srov. k tomu v občanskoprávní rovině výklad M. Knappové, P. Tégla a K. Eliáše in: Eliáš, K. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha: Linde 2008, s. 408 násl.). V případě nároků veřejné moci nadto prekluze, případně promlčení, snižuje možnost svévolných zásahů do právní sféry fyzických a právnických osob. […]
Institut časově podmíněného uplatnění majetkových pohledávek se sice může zdát často nespravedlivý, jeho finalita by však neměla zastřít základní, a možno říci ústavní hodnotu, totiž, že přináší do společnosti stabilitu a jistotu, a umožňuje tak dlužníkům plánovat si své životy s vědomím, že v důsledku uplynutí času již proti nim nelze určitý nárok uplatnit. Prekluze nebo promlčení nejsou v tomto pojetí samoúčelné, ale naopak reflektují přirozený běh ekonomického života jako takového.“
[52] Pro určení běhu lhůt pro podání žádosti o peněžitou pomoc v posuzované věci je nutné určit, jaká právní úprava se na danou otázku vlastně použije, neboť, jak již bylo uvedeno výše, trestný čin vůči stěžovatelce měl být dle citovaných trestních rozsudků spáchán v letech 2009–2011, tedy ještě před účinností zákona o obětech trestných činů.
[53] V daném období peněžitou pomoc obětem trestného činu upravoval zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen „zákon o poskytnutí peněžité pomoci“). Dle § 9 odst. 2 tohoto zákona však bylo možné podat žádost o poskytnutí pomoci u Ministerstva spravedlnosti „nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy se oběť dozvěděla o škodě způsobené trestným činem, jinak právo zaniká“. Z uvedeného tak vyplývá, že v době spáchání trestného činu byla stanovena pouze subjektivní prekluzivní lhůta pro podání žádosti. Tuto lhůtu však není dle Nejvyššího správního soudu možné vztáhnout na projednávaný případ, neboť tato prekluzivní lhůta mohla začít běžet až od okamžiku, kdy se oběť dozvěděla o způsobené škodě. Újma na zdraví, která byla trestným činem způsobena stěžovatelce, se však v době účinnosti zákona o poskytnutí peněžité pomoci ještě neprojevila, lhůta podle tohoto zákona tedy počít běžet vůbec nemohla.
[54] Zákon o obětech trestných činů, resp. hlavy I a II tohoto zákona, včetně dílu 6 vymezujícího právo na peněžitou pomoc, nabyly dle § 62 tohoto zákona účinnosti dne 1. 8. 2013. V § 30 odst. 2 tohoto zákona byly nově vymezeny lhůty pro podání žádosti o peněžitou pomoc tak, že žádost lze podat „u ministerstva nejpozději do 2 let ode dne, kdy se oběť dozvěděla o újmě způsobené trestným činem, nejpozději však do 5 let od spáchání trestného činu, jinak právo zaniká“.
[55] Nová právní úprava tak stanoví dvě lhůty pro podání žádosti o peněžitou pomoc obětem trestné činnosti, přičemž počátek každé z nich je vázán na jinou právní skutečnost. Jak vyplývá z obecné právní nauky, lhůty lze rozdělit na objektivní a subjektivní právě s ohledem na právní skutečnosti, od nichž se jejich počátek odvíjí. Subjektivní lhůta byla v zákoně o obětech trestných činů prodloužena na dva roky a plyne ode dne, kdy se oběť dozvěděla o újmě způsobené trestným činem, objektivní lhůta počíná běžet nezávisle na vůli či vědomí oběti trestného činu od jeho spáchání, resp. naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu (viz Gřivna, T.; Šámal, P.; Válková, H. a kol. Oběti trestných činů. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2020, s. 174; či Durdík, T.; Čírtková, L.; Háková, D. a Vitoušová, P. Zákon o obětech trestných činů: Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2018, s. 231).
[56] Jedná se tak o první vymezení objektivní prekluzivní lhůty pro podání žádosti, avšak v projednávané věci skutečnost, která by měla zakládat běh objektivní prekluzivní lhůty, tj. spáchání trestného činu vůči stěžovatelce (v letech 2009 až 2011), nastala jednoznačně již před účinností zákona o obětech trestných činů. Nejvyšší správní soud se proto zabýval otázkou, zda by bylo možné vztáhnout tuto novou právní úpravu na trestné činy, k nimž došlo před účinností zákona o obětech trestných činů.
[57] Prekluze neboli zánik práva je skutečnost, která je významná především z hlediska práva hmotného, závisí tedy na právní úpravě účinné v době, kdy nastala skutečnost rozhodná pro počátek běhu dané prekluzivní lhůty (viz obdobně citovaný rozsudek NSS ze dne 19. 2. 2009, čj. 1 Afs 15/2009-105, č. 1837/2009 Sb. NSS, či ze dne 31. 5. 2012, čj. 9 Afs 72/2011-218, č. 2676/2012 Sb. NSS). Hmotněprávní podstatu lhůt dle § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů pak potvrdil Nejvyšší správní soud také např. v rozsudku ze dne 16. 3. 2021, čj. 4 As 297/2020-27, č. 4179/2021 Sb. NSS, či v rozsudku na něm navazujícím ze dne 26. 3. 2021, čj. 5 As 316/2020-38.
[58] Pokud hodlá zákonodárce stanovit, že se i na právní vztahy či skutečnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti nové právní úpravy určitým způsobem uplatní prekluzivní lhůty podle této nové úpravy, může tak učinit pomocí přechodných ustanovení k nové právní úpravě. Pokud soud pomine speciální ústavněprávní požadavky na běh prekluzivních či promlčecích lhůt u veřejnoprávních deliktů vycházející mj. z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“; viz nálezy ÚS ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, č. 54/2020 Sb., a ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20, č. 325/2020 Sb., jimiž ÚS postupně zrušil § 112 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, pro jeho rozpor právě s čl. 40 odst. 6 Listiny), může tedy zákonodárce v přechodných ustanoveních k nové právní úpravě běh dosavadních prekluzivních lhůt určitým způsobem modifikovat (viz např. § 264 odst. 4 daňového řádu). Zákon o obětech trestných činů však žádná konkrétní přechodná ustanovení ani k této otázce neobsahuje a v době, kdy nastala skutečnost, na niž je nyní vázán počátek běhu objektivní prekluzivní lhůty, takovou lhůtu tehdy účinný zákon neobsahoval. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2004, čj. 5 Afs 28/2003-69, č. 438/2005 Sb. NSS, „[z]e samotné povahy práva vyplývá zásada, že právní normy nepůsobí zpětně, podle právní normy se zpravidla upravují jen ty právní vztahy, které vznikly po dni, kdy tato nabyla účinnosti. Každý ústavně přípustný případ retroaktivity je nutno expressis verbis zakotvit v zákoně. Jiný postup by znamenal rozpor se zásadou jasnosti a určitosti zákona, které představují součást principu právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky). Znakem právního státu je právní jistota, ochrana důvěry občanů v právo, jejíž výrazem je mimo jiné i zákaz retroaktivity právních norem. […] Lhůtu, s níž je spojeno promlčení a prekluze práva, je nutno stanovit transparentním způsobem. Prekluze práva je závažnou právní skutečností, která zasahuje subjekt na jeho vlastnickém právu.“
[58] Pokud hodlá zákonodárce stanovit, že se i na právní vztahy či skutečnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti nové právní úpravy určitým způsobem uplatní prekluzivní lhůty podle této nové úpravy, může tak učinit pomocí přechodných ustanovení k nové právní úpravě. Pokud soud pomine speciální ústavněprávní požadavky na běh prekluzivních či promlčecích lhůt u veřejnoprávních deliktů vycházející mj. z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“; viz nálezy ÚS ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, č. 54/2020 Sb., a ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20, č. 325/2020 Sb., jimiž ÚS postupně zrušil § 112 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, pro jeho rozpor právě s čl. 40 odst. 6 Listiny), může tedy zákonodárce v přechodných ustanoveních k nové právní úpravě běh dosavadních prekluzivních lhůt určitým způsobem modifikovat (viz např. § 264 odst. 4 daňového řádu). Zákon o obětech trestných činů však žádná konkrétní přechodná ustanovení ani k této otázce neobsahuje a v době, kdy nastala skutečnost, na niž je nyní vázán počátek běhu objektivní prekluzivní lhůty, takovou lhůtu tehdy účinný zákon neobsahoval. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2004, čj. 5 Afs 28/2003-69, č. 438/2005 Sb. NSS, „[z]e samotné povahy práva vyplývá zásada, že právní normy nepůsobí zpětně, podle právní normy se zpravidla upravují jen ty právní vztahy, které vznikly po dni, kdy tato nabyla účinnosti. Každý ústavně přípustný případ retroaktivity je nutno expressis verbis zakotvit v zákoně. Jiný postup by znamenal rozpor se zásadou jasnosti a určitosti zákona, které představují součást principu právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky). Znakem právního státu je právní jistota, ochrana důvěry občanů v právo, jejíž výrazem je mimo jiné i zákaz retroaktivity právních norem. […] Lhůtu, s níž je spojeno promlčení a prekluze práva, je nutno stanovit transparentním způsobem. Prekluze práva je závažnou právní skutečností, která zasahuje subjekt na jeho vlastnickém právu.“
[59] Na základě uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že při absenci přechodných ustanovení k zákonu o obětech trestných činů není možné na žádost stěžovatelky vztáhnout objektivní prekluzivní lhůtu dle § 30 odst. 2 tohoto zákona, neboť ta by musela začít běžet ode dne, který předchází jeho účinnosti, kdy tehdejší právní úprava takovou lhůtu neobsahovala. Na jedné straně je tedy v obecné rovině samozřejmě zcela nesprávná úvaha stěžovatelky o tom, že by snad k prekluzi práva na peněžitou pomoc bylo zapotřebí, aby marně uplynuly obě lhůty, tedy objektivní pětiletá i subjektivní dvouletá, neboť v takovém případě by nemělo smysl kombinaci těchto lhůt vůbec upravovat. V tomto smyslu lze přisvědčit žalovanému, že stanovené lhůty běží nezávisle na sobě a zánik práva nastává uplynutím kterékoliv z nich. Subjektivní a objektivní lhůta nemusejí vždy běžet současně, neboť se odvíjejí od odlišných právních skutečností, jimiž jsou vědomost oběti o újmě způsobené trestným činem a samotné spáchání trestného činu (viz již zmiňovaný rozsudek NSS čj. 4 As 297/2020-27). Subjektivní lhůta tak nemusí vůbec začít plynout a k zániku práva může dojít prostým uplynutím lhůty objektivní. Tomu odpovídá i zákonná formulace „nejpozději však“. Ovšem na straně druhé, vzhledem k tomu, že, jak již bylo vysvětleno, hmotněprávní prekluzivní lhůta nemůže bez dalšího působit retroaktivně, nelze souhlasit ani s názorem žalovaného uvedeným v jeho vyjádření ke kasační stížnosti, podle něhož již pětiletá objektivní prekluzivní lhůta v posuzované věci uplynula.
[60] Je tedy třeba se dále zabývat otázkou, zda se na posuzovanou věc vztahuje dvouletá subjektivní prekluzivní lhůta dle 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů a zda tato lhůta uplynula před podáním žádosti stěžovatelky o peněžitou pomoc. V tomto smyslu je zásadní, kdy nastala skutečnost, na jejímž základě by měla začít tato subjektivní lhůta běžet. K této otázce lze odkázat na již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne čj. 4 As 297/2020-27:
„Z ustanovení § 24 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona o obětech trestných činů vyplývá, že právo na peněžitou pomoc má fyzická osoba, které v důsledku trestného činu byla způsobena újma na zdraví, případně nemajetková újma. Subjektivní dvouletá lhůta pro podání žádosti o poskytnutí peněžité pomoci zakotvená v § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů se tak v těchto případech logicky odvíjí od okamžiku, kdy se oběť dozvěděla o příčinné souvislosti mezi újmou, která jí byla způsobena, a jednáním naplňujícím znaky trestného činu. Toto subjektivní povědomí nemůže získat dříve, než po splnění obou těchto skutečností, a proto jí propadná lhůta pro uplatnění nároku na peněžitou pomoc podle zákona o obětech trestných činů počíná běžet až ode dne, kdy se dozví, že následkem určitého trestného činu, který byl na ní dříve spáchán, jí byla způsobena (těžká) újma na zdraví či nemajetková újma, nebo naopak že tato újma, které si je již vědoma, byla způsobena trestnou činností. […]
Z uvedené judikatury jen vyplývá, že začátek propadné lhůty nutně nesplývá s protiprávním jednáním, nýbrž se odvíjí od okamžiku, kdy si oběť prvotně uvědomí příznaky psychické újmy způsobené trestnou činností, což může v konkrétních případech na základě učiněných skutkových zjištění prokazatelně nastat buď již po určité době od spáchání trestného činu, nebo nejpozději po diagnostikování duševní poruchy.“
[61] Nejvyšší správní soud přitom již v rozsudku ze dne 11. 8. 2016, čj. 2 As 134/2016-59, uvedl, že „pro posouzení počátku subjektivní lhůty je významné, kdy si byla stěžovatelka poprvé subjektivně vědoma psychické újmy, kterou přičítá právě traumatu z přepadení, tedy kdy na sobě poprvé zaregistrovala příznaky takové újmy. Tento den jistě nesplývá se dnem napadení, neboť stresový stav jím vyvolaný může, třeba za pomoci léků, odeznít. Jde-li o stav dlouhodobý či trvalý, je podstatná doba uvědomění si takového stavu. Případná pozdější diagnostika toho, o jakou psychickou újmu se ve smyslu konkrétní psychické poruchy jednalo, již na této vědomosti nemůže ničeho změnit.“
[62] V případě pochybností je třeba vycházet z toho, kdy se oběť skutečně dozvěděla (nikoliv mohla dozvědět) o újmě způsobené trestným činem (viz Gřivna, T.; Šámal, P.; Válková, H. a kol. Oběti trestných činů. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2020, s. 174). Lze přitom poznamenat, že pro poskytnutí peněžité pomoci oběti trestného činu není třeba, aby měla oběť povědomí o tom, kdo jí způsobil trestným činem újmu. Dle § 26 odst. 2 písm. c) zákona o obětech trestných činů postačí, pokud není důvodná pochybnost o tom, že se trestný čin stal a žadatel je jeho obětí. Požadavek na vypátrání pachatele činu by stál v příkrém rozporu s účelem peněžité pomoci (viz Durdík, T.; Čírtková, L.; Háková, D. a Vitoušová, P. Zákon o obětech trestných činů: Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2018, s. 215).
[63] Těžká újma na zdraví stěžovatelky spočívající v PTSD byla v plném rozsahu poprvé konstatována znaleckým posudkem ze dne 26. 1. 2017 a následně potvrzena znaleckým posudkem ze dne 2. 5. 2017. Již z toho je zřejmé, že se na posuzovanou věc již uplatní právě dvouletá subjektivní prekluzivní lhůta dle § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů. Zásadní otázkou ovšem je, odkdy počala tato lhůta v posuzované věci běžet. Tvrzení žalovaného, že s ohledem na okolnosti případu se stěžovatelka o způsobené újmě dozvěděla ještě před vydáním zmiňovaných znaleckých posudků, je nepodloženou spekulací, která nemá oporu v obsahu spisu. Naopak ze znaleckých posudků vyplývá, že zjištěná středně těžká PTSD se vyvíjela postupně po vystavení stěžovatelky traumatizujícím zážitkům a jejich vyšetřování, přičemž její počátek nelze přesně stanovit. S ohledem na skutečnost, že v projednávané věci se jedná o těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 24 odst. 1 písm. b) zákona o obětech trestných činů, přičemž nebylo možné určit její počátek ani prostřednictvím znaleckého zkoumání, nelze dle Nejvyššího správního soudu než vycházet z datace jednotlivých posudků, neboť žalovaný v tomto ohledu bližší dokazování neprovedl. Žalovaný neurčil, ze kterého posudku vycházel, v obou případech však konstatoval uplynutí subjektivní prekluzivní lhůty. Pokud jde o posudek pozdější, tedy okamžik zjištění těžké újmy na zdraví pro stěžovatelku příznivější, závěr žalovaného, že stěžovatelka se musela o této újmě způsobené trestným činem dozvědět nejpozději v dubnu 2017, je také nutné odmítnout. Nevychází totiž z datace znaleckého posudku, nýbrž ze znaleckého zkoumání stěžovatelky v dubnu 2017, aniž by žalovaný jakkoliv tento okamžik zpřesnil. Vyšetření stěžovatelky mělo proběhnout dne 27. 4. 2017, jak jednoznačně vyplývá z uvedeného posudku. Ze spisového materiálu však nelze s jistotou určit, zda byla stěžovatelka seznámena s výsledky vyšetření ještě před vypracováním a vydáním posudku, a tedy, zda mohla mít již v době vyšetření povědomí o tom, že tímto posudkem bude konstatována PTSD, a není zřejmé ani to, zda si byla vědoma výsledků posudku předchozího.
[63] Těžká újma na zdraví stěžovatelky spočívající v PTSD byla v plném rozsahu poprvé konstatována znaleckým posudkem ze dne 26. 1. 2017 a následně potvrzena znaleckým posudkem ze dne 2. 5. 2017. Již z toho je zřejmé, že se na posuzovanou věc již uplatní právě dvouletá subjektivní prekluzivní lhůta dle § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů. Zásadní otázkou ovšem je, odkdy počala tato lhůta v posuzované věci běžet. Tvrzení žalovaného, že s ohledem na okolnosti případu se stěžovatelka o způsobené újmě dozvěděla ještě před vydáním zmiňovaných znaleckých posudků, je nepodloženou spekulací, která nemá oporu v obsahu spisu. Naopak ze znaleckých posudků vyplývá, že zjištěná středně těžká PTSD se vyvíjela postupně po vystavení stěžovatelky traumatizujícím zážitkům a jejich vyšetřování, přičemž její počátek nelze přesně stanovit. S ohledem na skutečnost, že v projednávané věci se jedná o těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 24 odst. 1 písm. b) zákona o obětech trestných činů, přičemž nebylo možné určit její počátek ani prostřednictvím znaleckého zkoumání, nelze dle Nejvyššího správního soudu než vycházet z datace jednotlivých posudků, neboť žalovaný v tomto ohledu bližší dokazování neprovedl. Žalovaný neurčil, ze kterého posudku vycházel, v obou případech však konstatoval uplynutí subjektivní prekluzivní lhůty. Pokud jde o posudek pozdější, tedy okamžik zjištění těžké újmy na zdraví pro stěžovatelku příznivější, závěr žalovaného, že stěžovatelka se musela o této újmě způsobené trestným činem dozvědět nejpozději v dubnu 2017, je také nutné odmítnout. Nevychází totiž z datace znaleckého posudku, nýbrž ze znaleckého zkoumání stěžovatelky v dubnu 2017, aniž by žalovaný jakkoliv tento okamžik zpřesnil. Vyšetření stěžovatelky mělo proběhnout dne 27. 4. 2017, jak jednoznačně vyplývá z uvedeného posudku. Ze spisového materiálu však nelze s jistotou určit, zda byla stěžovatelka seznámena s výsledky vyšetření ještě před vypracováním a vydáním posudku, a tedy, zda mohla mít již v době vyšetření povědomí o tom, že tímto posudkem bude konstatována PTSD, a není zřejmé ani to, zda si byla vědoma výsledků posudku předchozího.
[64] Avšak i pokud by Nejvyšší správní soud zohlednil až vypracování tohoto novějšího posudku dne 2. 5. 2017, je zřejmé, že od tohoto data do podání žádosti o peněžitou pomoc uplynul delší časový úsek než 2 roky, takže pokud by stěžovatelka byla zletilou obětí daného trestného činu a pokud by bylo prokázáno, že se s uvedeným posudkem již v době jeho vydání seznámila (ani této otázce se však žalovaný ani městský soud nevěnovali), bylo by možné dle citované judikatury vycházet z toho, že dvouletá subjektivní prekluzivní lhůta již uplynula. Dosavadní judikatura se však dosud nevyjádřila právě k otázce, jak má být vůbec posuzován běh prekluzivních lhůt pro podání žádosti o peněžitou pomoc, a zejména běh lhůty subjektivní, v případě, kdy je obětí trestného činu dítě jako zvlášť zranitelná oběť. Stěžovatelka přitom namítala, že právě postavení dítěte jako zvlášť zranitelné oběti má být zohledněno, neboť dítě samo o sobě není schopné subjektivně získat povědomí o psychické poruše a často nechápe ani význam znaleckého zkoumání ani pojmu újmy na zdraví. Stěžovatelka má za to, že si mohla újmu plně uvědomit až po dokončení terapie. Současně stěžovatelka namítá nutnost aplikace § 622 občanského zákoníku ve spojení s § 37 zákona o obětech trestných činů.
[65] Použití § 622 občanského zákoníku městský soud vyloučil, neboť žalovaný nerozhodoval o vyplacení náhrady škody za újmu na zdraví, ale o veřejnoprávním nároku a zákon o obětech trestných činů upravuje prekluzivní lhůty zcela samostatně, což byl dle názoru městského soudu závěr vyplývající z již zmiňovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2018, čj. 7 As 367/2017-30. S těmito závěry však není možné souhlasit.
[66] Rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 367/2017-30 nelze považovat za rozhodnutí dopadající na nyní posuzovaný případ. Především je třeba poznamenat, že pasáž citovaná městským soudem nepatří do odůvodnění samotného rozsudku, jedná se o shrnutí vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti. Ve vlastním odůvodnění rozsudku se Nejvyšší správní soud nezabýval obecně vztahem mezi zákonem o obětech trestných činů a občanským zákoníkem, pouze konstatoval, že v případě zákona o obětech trestných činů se jedná o zvláštní právní úpravu obsahující vlastní vymezení podmínek nutných pro vznik předmětného nároku, neuvedl však, že by se jednalo o úpravu vyčerpávající. Ostatně, pokud by tomu tak bylo, neměl by odkaz na použití občanského zákoníku v § 37 zákona o obětech trestných činů žádný smysl.
[67] Dle § 622 občanského zákoníku „[j]edná-li se o újmu na zdraví nezletilého, který není plně svéprávný, počne promlčecí lhůta nejdříve běžet, až se nezletilý stane plně svéprávným. Nenabude-li plné svéprávnosti, nepočne promlčecí lhůta běžet, dokud mu po dovršení zletilosti nebude jmenován opatrovník.“ Pokud by bylo možné použít § 622 občanského zákoníku na projednávaný případ, mohla by dvouletá subjektivní lhůta pro uplatnění nároku na peněžitou pomoc začít běžet nejdříve nabytím zletilosti stěžovatelky, k níž došlo až po podání žádosti, nebylo by tedy v takovém případě nutné zkoumat subjektivní schopnost stěžovatelky uvědomit si před nabytím zletilosti svou újmu a příčinnou souvislost mezi touto újmou a spáchaným trestným činem. Nejvyšší správní soud se proto nejprve zabýval možností použití zmiňovaného ustanovení.
[68] Ustanovení § 37 zákona o obětech trestných činů určuje, že „[n]ení-li v tomto dílu stanoveno jinak, řídí se jím upravené právní vztahy občanským zákoníkem“. Toto ustanovení v době, kdy se stalo účinným (od 1. 8. 2013), odkazovalo na dřívější občanský zákoník, který byl s účinností od 1. 1. 2014 nahrazen nynějším občanským zákoníkem, jenž obsahuje podrobná přechodná ustanovení týkající se rovněž běhu lhůt. Dle § 3036 občanského zákoníku „[p]odle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona“.
[69] Právní vztah mezi stěžovatelkou a žalovaným týkající se peněžité pomoci obětem trestné činnosti ve smyslu § 3036 občanského zákoníku mohl vzniknout nejdříve ke dni, kdy byly splněny všechny podmínky pro její poskytnutí, tedy ne dříve než vznikla a ustálila se těžká újma na zdraví jako podmínka pro poskytnutí peněžité pomoci dle § 24 odst. 1 písm. b) zákona o obětech trestných činů a ačkoli není přesná doba vzniku a ustálení této újmy u stěžovatelky známa, lze vycházet z toho, že k tomu došlo až za účinnosti stávajícího občanského zákoníku (po 1. 1. 2014).
[70] Ustanovení § 37 zákona o obětech trestných činů se přitom dle odborné literatury týká hmotněprávní úpravy v zákoně o obětech trestných činů, jako jsou otázky škody, nemajetkové újmy a další pojmy soukromého práva. Občanský zákoník se bude aplikovat i na nároky vyplývající ze vzniklé újmy (ztráta na výdělku, náklady spojené s léčením), ale také na posuzování spoluzavinění ze strany oběti či na úpravu, která se použije pro přechod nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy z oběti na stát ve smyslu § 33 zákona o obětech trestných činů. Naopak procesní otázky (správní řízení o žádosti o peněžitou pomoc před žalovaným) se budou subsidiárně řídit správním řádem (viz Gřivna, T.; Šámal, P.; Válková, H. a kol. Oběti trestných činů. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2020, s. 191; či Durdík, T.; Čírtková, L.; Háková, D. a Vitoušová, P. Zákon o obětech trestných činů: Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2018, s. 250).
[71] Pokud jde o úpravu běhu lhůt, dle Nejvyššího správního soudu nelze souhlasit s městským soudem, že se na tuto otázku občanský zákoník nepoužije. Především není možné přisvědčit závěru, že prekluzivní lhůty jsou v zákoně o obětech trestných činů upraveny zcela samostatně, resp. vyčerpávajícím způsobem. Tento zákon upravuje pouze skutečnosti určující počátek běhu prekluzivních lhůt a jejich délku. Nijak se však nevyjadřuje k jejich běhu ve smyslu možného přerušení či stavení či k počítání času obecně. Prekluze práva na peněžitou pomoc je, jak bylo již konstatováno, otázkou hmotněprávní. Na počítání těchto hmotněprávních lhůt se tak, na rozdíl např. od procesních (pořádkových) lhůt pro vydání rozhodnutí žalovaného dle § 30 odst. 3 zákona o obětech trestných činů, použije úprava v občanském zákoníku (viz Gřivna, T.; Šámal, P.; Válková, H. a kol. Oběti trestných činů. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2020, s. 175; či Durdík, T.; Čírtková, L.; Háková, D. a Vitoušová, P. Zákon o obětech trestných činů: Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2018, s. 231). Obdobně tomu dle Nejvyššího správního soudu bude také, pokud jde o další otázky týkající se těchto lhůt, které nejsou přímo upraveny zákonem o obětech trestných činů. Takový výklad nevychází jen z výslovného odkazu na občanský zákoník v § 37 zákona o obětech trestných činů, ale i z koncepce veřejného práva jako práva zvláštního k obecnému právu soukromému, která umožňuje subsidiárně použít i ve veřejném právu normy práva soukromého tam, kde veřejnoprávní úprava chybí či je kusá a kde nelze dospět k rozumnému závěru, že absence či kusost úpravy má svůj samostatný smysl a účel (viz např. rozsudky NSS ze dne 27. 9. 2006, čj. 2 As 50/2005-53, č. 1034/2007 Sb. NSS, či ze dne 17. 2. 2015, čj. 2 As 225/2014-20).
[72] Použití § 622 občanského zákoníku na běh prekluzivních lhůt pro uplatnění práva na peněžitou pomoc podle názoru Nejvyššího správního soudu nebrání ani skutečnost, že veřejnoprávní nárok na peněžitou pomoc oběti trestného činu jistě nelze ztotožňovat, jak uvedl městský soud, s nárokem poškozeného na náhradu újmy na zdraví vůči tomu, kdo tuto újmu způsobil, resp. kdo za ni odpovídá. Lze souhlasit se závěrem městského soudu, že se jedná o rozdílné instituty, na které dopadá rozdílná právní úprava. To však nijak nevylučuje samotné použití § 622 občanského zákoníku na běh prekluzivních lhůt pro podání žádosti o peněžitou pomoc dle zákona o obětech trestných činů. V tomto ohledu je nutné v prvé řadě poznamenat, že § 622 občanského zákoníku výslovně nehovoří o promlčecí lhůtě pro uplatnění náhrady za újmu na zdraví, ale obecně o promlčecí lhůtě pro uplatnění jakéhokoliv nároku, „[j]edná-li se o újmu na zdraví nezletilého, který není plně svéprávný“. Současně s ohledem na povahu trestné činnosti, k níž došlo v nyní posuzované věci, lze podotknout, že dle důvodové zprávy k tomuto ustanovení občanského zákoníku „[p]ři přípravě osnovy občanského zákoníku byla původně navržena recepce § 208 BGB z německého práva. Podle § 208 BGB neběží u nedospělých osob promlčecí lhůta ohledně jejich práv vzniklých v důsledku porušení jejich sexuálního sebeurčení (sexuelle Selbstbestimmung), dokud nezletilý nedospěje. V rekodifikační komisi však převládl názor, že záběr ustanovení je příliš úzký a že má být vztaženo na jakoukoli újmu na zdraví způsobenou nezletilým.“
[73] Lze přitom souhlasit se stěžovatelkou, že instituty peněžité pomoci státu oběti trestného činu na straně jedné a náhrady újmy na zdraví způsobené trestným činem pachatele poškozenému na straně druhé jsou v případě oběti trestného činu dle § 24 odst. 1 písm. a) a b) zákona o obětech trestných činů velmi úzce provázány. Dle § 25 odst. 2 zákona o obětech trestných činů se peněžitá pomoc poskytne pouze v případě, že újma na zdraví nebyla plně nahrazena. Byť má dle § 25 odst. 1 zákona o obětech trestných činů peněžitá pomoc sloužit k překlenutí zhoršené sociální situace oběti způsobené trestným činem, odborná literatura (viz Gřivna, T.; Šámal, P.; Válková, H. a kol. Oběti trestných činů. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2020, s. 134–135, 156; či Jelínek, J. a kol.: Zákon o obětech trestných činů: komentář s judikaturou. Praha : Leges, 2014, s. 19, 23, 142), jakož i judikatura Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudky NSS ze dne 29. 3. 2018, čj. 10 As 278/2017-46, ze dne 20. 9. 2018, čj. 10 As 120/2018-31, č. 3816/2018 Sb. NSS, ze dne 25. 10. 2018, čj. 2 As 297/2017-25, nebo ze dne 29. 1. 2019, čj. 9 As 423/2018-29, č. 3857/2019 Sb. NSS) se shodují na reparační funkci peněžité pomoci (byť jen částečné, neboť částky, které je možné poskytnout, jsou zastropovány).
[74] Že se jedná o příspěvek státu na odškodnění (reparaci) oběti, nelze-li odškodnění zajistit z jiných zdrojů, lze dále dovodit také z čl. 2 Evropské úmluvy o odškodňování obětí násilných trestných činů (č. 141/2000 Sb. m. s.). Závazky z této úmluvy byly přitom naplněny nejprve zákonem o poskytnutí peněžité pomoci a posléze nynější úpravou tohoto práva v zákoně o obětech trestných činů (blíže viz Gřivna, T.; Šámal, P.; Válková, H. a kol. Oběti trestných činů. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2020, s. 133 a násl.).
[75] Reparační funkce peněžité pomoci ve vztahu ke způsobené újmě na zdraví je zřetelná také z vymezení její výše. Nejvyšší správní soud v již zmiňovaném rozsudku čj. 9 As 423/2018-29 k této otázce uvedl: „V případě oběti, které byla ve smyslu § 24 odst. 1 písm. b) zákona o obětech trestných činů způsobena v důsledku trestného činu těžká újma na zdraví, to znamená, že tato oběť má tři možnosti. Buď prokáže pouze tolik, že je obětí trestného činu a byla jí způsobena těžká újma na zdraví, a bude jí přiznána peněžitá pomoc v paušální částce 50 000 Kč. Nebo navíc ještě doloží prokázanou ztrátu na výdělku či prokázané náklady spojené s léčením, snížené o součet všech částek, které z titulu náhrady škody již obdržela, a obdrží peněžitou pomoc v této prokázané výši až do částky 200 000 Kč. Nebo konečně doloží, že pravomocným rozsudkem již bylo rozhodnuto o náhradě škody nebo nemajetkové újmy, a obdrží peněžitou pomoc v této pravomocně přiznané výši až do částky 200 000 Kč, její nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy vůči pachateli pak přejde podle § 33 zákona na stát, a to v rozsahu poskytnuté peněžité pomoci.“
[76] Dle Nejvyššího správního soudu lze účel peněžité pomoci v podobě alespoň částečné reparace újmy na zdraví vysledovat především v možnosti požádat o paušální částku 50 000 Kč dle § 28 odst. 1 písm. b) zákona o obětech trestných činů, ale odpovídá jí i zmiňovaný § 28 odst. 2 tohoto zákona, byť toto ustanovení „není samo o sobě právním základem pro poskytnutí peněžité pomoci, jak plyne z výše citované judikatury. Zároveň však poskytuje obětem trestných činů lepší postavení v tom, že nemusejí prokazovat a dokládat konkrétní druhy újmy předpokládané v jednotlivých písmenech § 28 odst. 1 zákona, nýbrž na ně dopadne pouze finanční strop uvedený ve vztahu k jednotlivým typům obětí v jednotlivých písmenech (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 10 As 120/2018-31) a v rámci těchto limitů se mohou domoci peněžité pomoci odpovídající náhradě škody nebo nemajetkové újmy, o níž již bylo rozhodnuto pravomocným rozsudkem.“ (citovaný rozsudek čj. 9 As 423/2018-29).
[77] Tomuto výkladu odpovídá také skutečnost, že částka peněžité pomoci se snižuje o součet všech částek, které oběť již obdržela z titulu náhrady újmy. Na provázanost obou zmiňovaných institutů lze v neposlední řadě usuzovat také na základě přechodu nároku oběti na náhradu škody či nemajetkové újmy na stát ve výši poskytnuté peněžité pomoci dle § 33 zákona o obětech trestných činů. K tomu lze poznamenat, že návrh novely zákona o obětech trestných činů provedené zákonem č. 56/2017 Sb. počítal se zrušením přechodu práva oběti na náhradu újmy vůči pachateli na stát, čímž by se peněžitá pomoc oběti stala spíše sociální dávkou, avšak tato změna byla v průběhu legislativního procesu vyřazena, a smíšená povaha peněžité pomoci státu oběti trestného činu tak zůstala zachována (viz Durdík, T.; Čírtková, L.; Háková, D. a Vitoušová, P. Zákon o obětech trestných činů: Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2018, s. 191).
[78] Je ovšem pravdou, že § 622 občanského zákoníku hovoří o počátku běhu promlčecí, nikoliv prekluzivní lhůty. Prekluzi je věnován pouze § 654 občanského zákoníku, který stanoví:
„(1) Nebylo-li právo vykonáno ve stanovené lhůtě, zanikne jen v případech stanovených zákonem výslovně. K zániku práva soud přihlédne, i když to dlužník nenamítne.
(2) Ustanovení tohoto zákona o běhu promlčecí lhůty platí obdobně i pro prekluzivní lhůtu.“
[79] Ustanovení § 622 občanského zákoníku je zařazeno v oddílu 1 Promlčení, pododdílu 1 Všeobecná ustanovení, tedy v části vymezující počátek běhu promlčecí lhůty. Vyvstává proto otázka, zda je možné toto ustanovení s ohledem na § 654 odst. 2 občanského zákoníku vztáhnout na prekluzivní lhůty dle zákona o obětech trestných činů.
[80] Odborná literatura se shoduje, že odkaz v § 654 odst. 2 občanského zákoníku se vztahuje pouze na právní úpravu promlčení zahrnutou do pododdílu 3 Běh promlčecí lhůty, tedy na § 645 až § 652 občanského zákoníku [viz např. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha : C. H. Beck, 2014, s. 2282–2284], některé z výkladů dokonce zužují aplikaci těchto ustanovení pouze na běh prekluzivních lhůt, nikoliv na jejich počátek, byť některá ustanovení pododdílu 3 určují také počátek běhu promlčecích lhůt [viz Švestka, J.; Dvořák J.; Fiala, J. a kol.: Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (§ 1-654). Praha : Wolters Kluwer, 2014, 1736 s.]. Nejvyšší správní soud je však toho názoru, že zejména vzhledem ke specifické povaze ochrany práv obětí trestných činů, a to především nezletilých obětí, je třeba zvolit autonomní výklad vztahu mezi § 654 odst. 2 a § 622 občanského zákoníku, pokud jde o počátek běhu prekluzivních lhůt dle § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů právě v případě nezletilých obětí.
[81] Pro tento účel považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné použít i pro prekluzivní lhůty veškerá ustanovení, ať již v jakékoli části občanského zákoníku, která upravují běh promlčecích lhůt, včetně stanovení počátku tohoto běhu a přitom neodporují speciální úpravě či povaze lhůt pro uplatnění práva na peněžitou pomoc dle zákona o obětech trestných činů. Opačný výklad, který by dokonce znemožňoval použití jakéhokoli ustanovení občanského zákoníku, který se týká počátku běhu promlčecích lhůt, by vylučoval z použití i § 645 občanského zákoníku, což by znamenalo, že by prekluzivní lhůty pro podání žádosti o peněžitou pomoc počaly běžet i nezletilé či jiné nesvéprávné oběti trestného činu, která není řádně zastoupena zákonným zástupcem či opatrovníkem. V takovém případě by došlo k naprostému popření smyslu peněžité pomoci oběti, neboť by nikdy nemusela dostat příležitost žádost vůbec podat.
[82] Nejvyšší správní soud přitom považuje s ohledem na specifické postavení dítěte jako oběti trestného činu [§ 2 odst. 4 písm. a) zákona o obětech trestných činů] za nezbytné zahrnout mezi ustanovení týkající se běhu promlčecích lhůt, která obdobně platí také pro prekluzivní lhůty pro podání žádosti o peněžitou pomoc, nejen § 645 občanského zákoníku, ale i § 622 občanského zákoníku, byť je obsažen v jiném pododdíle úpravy promlčení v občanském zákoníku. S ohledem na formulaci tohoto ustanovení považuje Nejvyšší správní soud za nesystematické, že § 645 občanského zákoníku je zařazen do pododdílu týkajícího se běhu promlčecích lhůt, který by měl na základě § 654 odst. 2 občanského zákoníku dopadat také na prekluzivní lhůty, avšak § 622 občanského zákoníku, který také odkládá počátek běhu lhůty u osob, které nejsou plně svéprávné, byl zařazen do jiného pododdílu. Nejvyšší správní soud se nedomnívá, že pouze z tohoto důvodu by neměl § 622 občanského zákoníku na prekluzivní lhůty dle § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů dopadat. V opačném případě by byla popřena ochrana těch nejzranitelnějších obětí trestných činů, kterým je naopak třeba věnovat zvláštní pozornost.
[83] Jedině tento výklad také dle Nejvyššího správního soudu odpovídá závazkům České republiky vyplývajícím z práva Evropské unie (je eurokonformní), jakož i závazkům vyplývajícím z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána (srov. čl. 1 odst. 2 Ústavy). Především je nutné v tomto ohledu odkázat na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV (dále jen „směrnice o ochraně obětí trestného činu“), která v citovaných bodech odůvodnění uvádí:
„(14) V souladu s Listinou základních práv Evropské unie a Úmluvou Organizace spojených národů o právech dítěte přijatou dne 20. listopadu 1989 musí být prvořadým hlediskem při uplatňování této směrnice nejlepší zájem dětí. Dětské oběti by měly být považovány za nositele práv stanovených touto směrnicí v plném rozsahu a v souladu s tím by s nimi mělo být zacházeno; měly by mít právo uvedená práva vykonávat způsobem, který zohledňuje jejich schopnost vytvářet si vlastní názor. […]
(19) […] V případě dítěte by mělo být k výkonu práv stanovených v této směrnici oprávněno dítě, nebo není-li to v nejlepším zájmu dítěte, držitel rodičovské zodpovědnosti jménem tohoto dítěte.“
[84] Dle čl. 1 odst. 2 směrnice o ochraně obětí trestného činu mají členské státy povinnost v první řadě zohlednit nejvlastnější zájmy dítěte a posuzovat je individuálně. Musí převážit citlivý přístup k dítěti při řádném zohlednění věku, vyspělosti, názorů, potřeb a obav dítěte. Dítě a nositel rodičovské zodpovědnosti či jiný právní zástupce jsou informováni o všech opatřeních nebo právech, která jsou zvláště zaměřena na děti. Dle čl. 22 odst. 4 této směrnice se pak u dětských obětí předpokládá, že mají potřeby zvláštní ochrany v trestním řízení.
[85] S ohledem na povahu trestné činnosti je pak v posuzované věci nutné zohlednit také směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/93/EU o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2004/68/SVV (dále jen „směrnice o boji proti pohlavnímu zneužívání dětí“), která je, jak vyplývá z bodu 4 jejího odůvodnění, úzce provázána se směrnicí o ochraně obětí trestného činu. V odůvodnění této směrnice se dále stanoví:
„(30) Měla by být přijata opatření na ochranu dětských obětí, která jsou v jejich nejlepším zájmu a zohledňují jejich potřeby. Dětské oběti by měly mít snadný přístup k právním prostředkům nápravy a k možnosti využívat opatření řešících střet zájmů, pokud k pohlavnímu zneužívání nebo pohlavnímu vykořisťování dítěte dochází v rodině. V případě, že by byl pro dítě v průběhu trestního vyšetřování či řízení určen zvláštní zástupce, může tuto úlohu plnit rovněž právnická osoba, instituce nebo orgán. […] Dále by účast v trestním řízení neměla u těchto obětí vyvolávat pokud možno žádná další traumata v důsledku výslechů nebo vizuálního kontaktu s pachateli. Schopnost dobře rozumět dětem a způsobu jejich chování pod tíhou traumatických zážitků pomůže zajistit vysokou kvalitu získávání důkazů a ulevit dětem od stresu při provádění nezbytných opatření.
(31) Členské státy by měly zvážit možnost poskytování krátkodobé a dlouhodobé pomoci dětským obětem. Jakákoli újma způsobená pohlavním zneužíváním a pohlavním vykořisťováním dítěte je závažná a je třeba ji řešit. Vzhledem k povaze újmy způsobené pohlavním zneužíváním a pohlavním vykořisťováním by měla být tato pomoc poskytována tak dlouho, jak je to nutné k fyzickému a psychickému zotavení dítěte, případně až do dospělosti. Je třeba uvážit možnost poskytovat pomoc a rady i rodičům nebo opatrovníkům dětských obětí, pokud nejsou podezřelí ze spáchání příslušného trestného činu, aby mohli být těmto dětským obětem nápomocni po celou dobu trestního řízení.
(32) Práva obětí v trestním řízení, včetně práva na ochranu a odškodnění, jsou stanovena v rámcovém rozhodnutí 2001/220/SVV. Kromě toho by dětem, které jsou oběťmi pohlavního zneužívání, pohlavního vykořisťování a dětské pornografie, měl být umožněn přístup k právní pomoci a v souladu s postavením oběti v příslušném právním řádu rovněž k právnímu zastupování, a to mimo jiné za účelem uplatnění nároku na odškodnění. Tuto právní pomoc a právní zastupování mohou také poskytovat příslušné orgány za účelem uplatňování nároku na odškodnění od státu.“
[85] S ohledem na povahu trestné činnosti je pak v posuzované věci nutné zohlednit také směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/93/EU o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2004/68/SVV (dále jen „směrnice o boji proti pohlavnímu zneužívání dětí“), která je, jak vyplývá z bodu 4 jejího odůvodnění, úzce provázána se směrnicí o ochraně obětí trestného činu. V odůvodnění této směrnice se dále stanoví:
„(30) Měla by být přijata opatření na ochranu dětských obětí, která jsou v jejich nejlepším zájmu a zohledňují jejich potřeby. Dětské oběti by měly mít snadný přístup k právním prostředkům nápravy a k možnosti využívat opatření řešících střet zájmů, pokud k pohlavnímu zneužívání nebo pohlavnímu vykořisťování dítěte dochází v rodině. V případě, že by byl pro dítě v průběhu trestního vyšetřování či řízení určen zvláštní zástupce, může tuto úlohu plnit rovněž právnická osoba, instituce nebo orgán. […] Dále by účast v trestním řízení neměla u těchto obětí vyvolávat pokud možno žádná další traumata v důsledku výslechů nebo vizuálního kontaktu s pachateli. Schopnost dobře rozumět dětem a způsobu jejich chování pod tíhou traumatických zážitků pomůže zajistit vysokou kvalitu získávání důkazů a ulevit dětem od stresu při provádění nezbytných opatření.
(31) Členské státy by měly zvážit možnost poskytování krátkodobé a dlouhodobé pomoci dětským obětem. Jakákoli újma způsobená pohlavním zneužíváním a pohlavním vykořisťováním dítěte je závažná a je třeba ji řešit. Vzhledem k povaze újmy způsobené pohlavním zneužíváním a pohlavním vykořisťováním by měla být tato pomoc poskytována tak dlouho, jak je to nutné k fyzickému a psychickému zotavení dítěte, případně až do dospělosti. Je třeba uvážit možnost poskytovat pomoc a rady i rodičům nebo opatrovníkům dětských obětí, pokud nejsou podezřelí ze spáchání příslušného trestného činu, aby mohli být těmto dětským obětem nápomocni po celou dobu trestního řízení.
(32) Práva obětí v trestním řízení, včetně práva na ochranu a odškodnění, jsou stanovena v rámcovém rozhodnutí 2001/220/SVV. Kromě toho by dětem, které jsou oběťmi pohlavního zneužívání, pohlavního vykořisťování a dětské pornografie, měl být umožněn přístup k právní pomoci a v souladu s postavením oběti v příslušném právním řádu rovněž k právnímu zastupování, a to mimo jiné za účelem uplatnění nároku na odškodnění. Tuto právní pomoc a právní zastupování mohou také poskytovat příslušné orgány za účelem uplatňování nároku na odškodnění od státu.“
[86] Výklad, na jehož základě je možné u dětských obětí počátek běhu prekluzivních lhůt odložit až k okamžiku nabytí plné svéprávnosti, odpovídá základnímu interpretačnímu principu ve prospěch nejlepšího zájmu dítěte dle Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.), podle něhož „je-li možné interpretovat právní předpis vícero způsoby, je třeba zvolit ten, který nejefektivněji naplňuje nejlepší zájem dítěte [Obecný komentář č. 14, bod 6 písm. b); shodně nález sp. zn. I. ÚS 1775/14 ze dne 15. 2. 2017 (N 29/84 SbNU 349), bod 28; ve vztahu k rozhodování o svěření dítěte do péče viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), body 17 a násl.]“ (viz nález ÚS ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1737/16, č. 124/2017 Sb. ÚS, bod 55).
[87] Dle Nejvyššího správního soudu takový výklad současně respektuje obecné poznatky viktimologie v oblasti sexuálního násilí a specifické charakteristiky, které se v této oblasti vyskytují u dětských obětí. Přinejmenším v tomto kontextu lze dle Nejvyššího správního soudu zpochybnit předpoklad zákonodárce, že by se oběť po 5 letech od spáchání trestného činu nemohla dostat do zhoršené sociální situace v důsledku trestného činu (viz důvodová zpráva k zákonu o obětech trestných činů). Jedna z odborných studií k této otázce uvádí: „Dnes předpokládáme, že maximálně 20 % trestných činů směřujících proti sebeurčování v sexuální oblasti je oznámeno orgánům činným v trestním řízení. Mnoho obětí mlčí, nevyhledávají ani pomáhající instituce a nesvěřují se ani ve svém blízkém okolí. Čím mladší je oběť v době činu anebo čím bližší je vztah k pachateli, tím delší doba uplyne, než oběť promluví. Pocity vlastní viny a studu blokují oběti v tom, aby promluvily. S odstupem času se obvykle svěří důvěryhodným osobám mezi příbuznými či přáteli. Studie také dokládají, že ochota oznámit souvisí rovněž s mírou traumatizace. Platí tato tendence: čím více je oběť sexuálním násilím traumatizována, tím déle trvá, než začne hledat pomoc a než vůbec začne uvažovat o podání trestního oznámení. Oběti s rozvinutou symptomatikou posttraumatické stresové poruchy anebo deprese tendují spíše k tomu o trestním oznámení vůbec neuvažovat. Jen málo obětí oznamuje sexuální násilí okamžitě po činu. […] Tato prodleva může trvat dny, týdny, ale i měsíce či roky.“ (Čírtková, L. Vybrané poznatky o obětech sexuálního násilí. Právo a rodina, 2021, č. 5, s. 18 a násl.)
[88] V případě dětských obětí je nutné též zohlednit vztah s pachatelem, který je pro dítě často autoritou, ne-li přímo členem jeho nejbližší rodiny. Jestliže se jedná, jako v posuzované věci, o jednoho z rodičů, přidává se také ekonomická a citová závislost oběti na pachateli. Tato závislost přitom přetrvává obvykle nejméně do doby nabytí plné svéprávnosti oběti, ekonomická závislost může přitom trvat i déle. Byť tomu tak nebylo v nynějším případě, obecně může být pohlavní zneužívání pácháno s vědomím druhého z rodičů, nezletilá oběť se v tom případě musí postavit nejen nátlaku ze strany pachatele, ale případně také naléhání či tlaku ze strany druhého rodiče. Již jen tento stav, vedle nízkého věku a utrpěné psychické újmy, dále komplikuje oběti možnost o trestném činu byť jen hovořit, natož aby bylo možné po ní vyžadovat jeho oznámení orgánům činným v trestním řízení a případně i podání žádosti o peněžitou pomoc. Dobu, kdy je dítě již schopno a ochotno promluvit o trestné činnosti vůči němu páchané, pak oddaluje i samotná skutečnost, že plné uvědomění si prožitých událostí nastává u mladších dětí až se zpožděním, v období, kdy dochází k rozvoji a uvědomění si vlastní sexuality. Tento poznatek vyplývá z odborných posudků založených ve správním spise a závěr, že sexuální trauma u dětí je zvýšeně rizikové z hlediska svých pozdních následků, lze vysledovat také v podobných případech (viz např. nález ÚS ze dne 3. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 3003/20, bod 17). Pokud je tedy takový trestný čin spáchán v útlém věku dítěte, mohlo by dojít k uplynutí objektivní prekluzivní lhůty ještě před vznikem újmy na psychice dítěte, přičemž právě v tomto zranitelném období může nastat i ztížená sociální situace oběti, případně umocněná i tím, že se dítě postaví proti vůli svých rodičů a trestný čin oznámí.
[89] Popsané zohlednění povahy trestné činnosti, vztahu oběti k pachateli, jejího věku a vztahů v rodině by mělo být, v souladu s minimálními zásadami obsaženými ve směrnici o ochraně obětí trestné činnosti, obsaženo v celkovém přístupu k dětské oběti. Odklad počátku běhu prekluzivních lhůt v těchto případech odpovídá také požadavku na dlouhodobé poskytování podpory dětské oběti, jak je stanovena ve směrnici o boji proti pohlavnímu zneužívání dětí.
[90] Dalším aspektem, který nelze pominout, jsou předpoklady pro poskytnutí peněžité pomoci dle § 26 zákona o obětech trestných činů. Byť dle § 26 odst. 2 písm. c) zákona o obětech trestných činů není nutné s podáním žádosti o peněžitou pomoc vyčkat do pravomocného rozhodnutí trestního soudu (viz také rozsudek NSS čj. 7 As 367/2017-30, na který poukázal již městský soud), toto ustanovení umožňuje oběti, byť již splnila podmínky dle § 24 zákona o obětech trestných činů, požádat o peněžitou pomoc nejdříve v okamžiku, kdy nejsou důvodné pochybnosti o tom, že se trestný čin stal. V tomto ohledu tedy žádost oběti závisí na postupu orgánů činných v trestním řízení a na vlastním posouzení shromážděného spisového materiálu žalovaným. Nejvyšší správní soud si pro nadbytečnost v posuzované věci nevyžadoval trestní spis, byť to stěžovatelka navrhovala (a neprováděl ze stejného důvodu ani listinné důkazy přiložené ke kasační stížnosti), nicméně samotná skutečnost, že trestní oznámení bylo podáno v roce 2015 a obžaloba až v roce 2019, naznačuje, že postup orgánů činných v trestním řízení může značně ovlivnit okamžik, kdy již nejsou důvodné pochybnosti o tom, že se trestný čin stal, a i z toho důvodu je třeba poskytnout nezletilé oběti takového trestného činu zvýšenou ochranu.
[91] Nejvyšší správní soud ze všech uvedených důvodů dospěl k závěru, že objektivní pětiletá prekluzivní lhůta dle § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů na žádost o peněžitou pomoc stěžovatelky vůbec nedopadala. Pokud jde o běh dvouleté subjektivní prekluzivní lhůty dle téhož ustanovení, má Nejvyšší správní soud za to, že dle § 622 ve spojení s § 654 odst. 2 občanského zákoníku a § 37 zákona o obětech trestných činů mohla začít běžet (obdobně jako objektivní prekluzivní lhůta, pokud by bylo možné ji na daný případ vztáhnout) až od nabytí zletilosti a tedy i plné svéprávnosti stěžovatelky. Nebylo tedy třeba dále zkoumat, k jakému okamžiku si případně stěžovatelka mohla v době před nabytím zletilosti v plném rozsahu uvědomit újmu jí způsobenou trestným činem, neboť dle § 622 občanského zákoníku lhůta nezačne plynout, byť se nezletilý o újmě na zdraví (a osobě povinné k její náhradě) dozví před dovršením zletilosti [viz Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha : C. H. Beck, 2014, s. 2207].
[92] Námitky stěžovatelky proti závěru žalovaného a městského soudu o uplynutí prekluzivních lhůt pro podání žádosti o peněžitou pomoc proto shledal Nejvyšší správní soud důvodnými. Městský soud tak pochybil, jestliže nezrušil usnesení žalovaného založené na nesprávném závěru o uplynutí subjektivní prekluzivní lhůty.
[93] Pokud jde o formu rozhodnutí žalovaného, Nejvyšší správní soud se také pozastavil nad skutečností, že řízení bylo zastaveno dle § 66 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 45 odst. 3 správního řádu, neboť se mělo jednat o zjevně nepřípustnou žádost s ohledem na uplynutí subjektivní prekluzivní lhůty. Nejvyšší správní soud považuje za zarážející, že žalovaný přistoupil k zastavení řízení z tohoto důvodu, přestože, jak je zdejšímu soudu známo z jeho úřední činnosti, pro tento důvod žádosti o peněžitou pomoc v jiných případech zamítl.
[94] V tomto ohledu Nejvyšší správní soud souhlasí se závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2021, čj. 14 A 6/2021-44, že z tohoto důvodu řízení být zastaveno nemůže. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 4. 2020, čj. 3 Ads 95/2018-58, „[r]ozhodnutím o zastavení řízení je správní řízení ukončeno dříve, než dojde k věcnému posouzení žádosti. Potom však též podřazení určité skutkové podstaty fakticky pod pojem zjevné právní nepřípustnosti musí být ‚nabíledni‘ (arg. ‚zjevné‘), tedy bezrozporné a bez nutnosti složitější úvahy správního orgánu, kterou by bylo třeba argumentačně osvětlovat v odůvodnění usnesení o zastavení řízení. Dále (arg. ‚právní‘) pak právní úprava musí být zřejmá, bezrozporná, bezmezerovitá a její aplikace nesmí vyvolávat jakékoli složitější interpretační otázky. Nepřípustnost žádosti musí být jednoznačně patrná již ze samotné právní úpravy bez dalšího, to jest bez nutnosti užití jakýchkoli interpretačních úvah a pomůcek (bez odkazů na judikaturu či na prameny doktrinálního výkladu). Nepřípustnost sama pak bude mít zásadně charakter procesní, může spočívat typicky v nesplnění procesních předpokladů (příkladem může být zjevný nedostatek procesní způsobilosti žadatele; viz § 29 správního řádu).“ V témže rozsudku pak Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[z]astaví-li správní orgán správní řízení, nerozhoduje tím meritorně o podané žádosti (neposuzuje žádost z hlediska hmotného práva), nýbrž se jeho rozhodnutí zakládá výlučně na aplikaci procesních norem“.
[95] Obdobně Nejvyšší správní soud také v rozsudku ze dne 7. 5. 2008, čj. 2 As 74/2007-55, č. 1633/2008 Sb. NSS, judikoval, že zjevná právní nepřípustnost „představuje neurčitý právní pojem, který je však nutno vykládat restriktivním způsobem. Podle ustanovení § 45 odst. 3 správního řádu totiž takovou žádost správní orgán neprojednává a řízení zastaví. Z důvodu ochrany práv účastníků řízení je proto možno k tomuto způsobu rozhodnutí přikročit jen tehdy, jestliže je skutečně již na první pohled zřejmé, že žádosti nelze vyhovět. To znamená, že tato nepřípustnost musí být patrna již ze samotné žádosti, nikoliv teprve z výsledků dalšího dokazování či zjišťování. Komentář ke správnímu řádu (J. Vedral: Správní řád – komentář. Polygon, 2006, str. 315 a násl.) jako příklady zjevné právní nepřípustnosti uvádí např. situaci, kdy o přiznání oprávnění vázaného na dosažení určitého věku žádá osoba, která této hranice nedosáhla, příp. žádost o přiznání určitého oprávnění, které může získat toliko právnická osoba, podá osoba fyzická. ‚Smyslem tohoto ustanovení je to, aby se takovou žádostí, u které je zcela zjevné, že jí nemůže být vyhověno, neboť to právní úprava neumožňuje, správní orgán nemusel po věcné stránce zabývat, neboť by to bylo zjevně bezpředmětné a výsledek řízení by byl naprosto stejný […] Žádost může být kvalifikována jako zjevně nepřípustná, pokud při jejím posuzování nebude správní orgán muset uplatňovat správní uvážení, resp. vykládat neurčité právní pojmy. V takovém případě by podle ustanovení § 45 odst. 3 postupovat nešlo a správní orgán by musel žádost posuzovat meritorně a teprve na základě proběhlého správního řízení ji případně zamítnout rozhodnutím podle § 67 odst. 1.‘“
[96] Jak bylo uvedeno výše, pro zjištění, zda prekluzivní lhůty již uplynuly, bylo nutné pečlivé zvážení časové působnosti právních norem, jakož i obecné úpravy běhu prekluzivních lhůt dle občanského zákoníku s ohledem na neúplnost úpravy v zákoně o obětech trestných činů. Současně nelze stanovit běh prekluzivních lhůt pouze na základě samotné žádosti, aniž by žalovaný vyhodnotil přinejmenším obsah trestního spisu vztahující se k dokonání trestného činu (počátek běhu objektivní lhůty) a k okamžiku vědomosti žadatele o vzniku újmy a o tom, že byla způsobena trestným činem. K běhu prekluzivních lhůt pak Nejvyšší správní soud v již zmiňovaném rozsudku ze dne 26. 3. 2021, čj. 5 As 316/2020-38, dále uvedl, že „[p]rávní úpravu hmotněprávních lhůt pro podání žádosti o poskytnutí peněžité pomoci není možné posuzovat izolovaně od dalších ustanovení zákona o obětech trestných činů. V tomto směru je podstatný jeho § 8, který upravuje poskytování informací oběti trestného činu orgány činnými v trestním řízení. Podle odstavce prvního písm. g) tohoto ustanovení platí, že jakmile se Policie České republiky nebo policejní orgán dostane do prvního kontaktu s obětí trestného činu, informuje ji bez žádosti o tom, za jakých podmínek a v jakém rozsahu má právo na peněžitou pomoc, včetně poučení o lhůtě pro podání žádosti.“ S ohledem na podrobnost potřebného posouzení dle Nejvyššího správního soudu nemůže žalovaný v případech, jako je nyní posuzovaná věc, následně dospět k závěru, že podaná žádost je zjevně právně nepřípustná.