5 As 331/2024

5 As 331/2024- 59 - text

5 As 331/2024 - 67

pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobců: a) Ing. Š. O., PMP, b) Ing. M. O., oba zastoupeni Mgr. Bc. Michalem Hessem, advokátem, se sídlem Národní 28, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) J. M., II) L. M., zastoupeni Mgr. Lukášem Krumlem, advokátem, se sídlem Panská 1, Praha 1, III) Mgr. M. N., IV) J. N., oba zastoupeni JUDr. Petrem Mrázkem, advokátem, se sídlem Pod Klaudiánkou 4a, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2024, č. j. 15 A 119/2023

105,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

III. Osoby zúčastněné na řízení I.

IV. nemají právo na náhradu nákladů řízení.

[1] Kasační stížností brojí žalobci (dále jen „stěžovatelé“) proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 7. 2023, č. j. MHMP 1475709/2023; tímto žalovaný zamítl odvolání stěžovatelů a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Prahy 12 (dále jen „stavební úřad“) ze dne 9. 3. 2022, č. j. P12 1288/2022 OVY (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelů o dodatečné povolení stavby. Změna spočívala ve stavební úpravě rodinného domu se vsakovacím zařízením a stavební úpravě garáže s dílnou se změnou v užívání na společenskou místnost pro scházení širšího okruhu rodiny a soukromých návštěv (dále jen „stavební záměr“).

[2] Stěžovatelé podali dne 6. 3. 2015 stavebnímu úřadu žádost o dodatečné povolení stavebního záměru, na jejímž základě vydal stavební úřad rozhodnutí, kterým stavební záměr povolil. Toto rozhodnutí bylo následně zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 3. 2021, č. j. MHMP 330697/2021 (dále jen „zrušující rozhodnutí žalovaného“) a věc byla vrácena stavebnímu úřadu k dalšímu řízení.

[3] Stavební úřad následně vydal dne 28. 6. 2021 výzvu č. j. P12 25811/2021 OVY (dále jen „výzva stavebního úřadu k zamezení přístupu na střechu“) k odstranění nedostatků žádosti stěžovatelů, konkrétně „k úpravě projektové dokumentace tak, aby byl dostatečně a trvale zamezen přístup na střechu přístavby a aby byla dostatečně zajištěna ochrana práv a oprávněných zájmů všech účastníků řízení“ a současně řízení přerušil. Stavební úřad od stěžovatelů obdržel podání ze dne 13. 10. 2021 nazvané „úprava – doplnění předložené projektové dokumentace“ doplněné poté ještě o vyjádření ze dne 21. 12. 2021. Následně vydal stavební úřad prvostupňové rozhodnutí, kterým záměr nepovolil.

[4] Stěžovatelé podali proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, které bylo nyní napadeným rozhodnutím žalovaného zamítnuto. Dle žalovaného předmětem řízení o odstranění nepovolené stavby, resp. o žádosti stěžovatelů o dodatečné povolení je i změna střešní krytiny na části stavby původní garáže, neboť dle posledního kolaudovaného stavu byla původní střešní krytina z vlnitého eternitu a nyní je po zateplení z izolační (pochozí) fólie, přičemž odstranění původní krytiny podléhalo ohlášení stavebnímu úřadu, jelikož starý eternit obsahoval azbest (§ 128 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“). Zábrana proti pádu osob byla dle aktualizované verze projektové dokumentace na východní straně střechy zakreslena jako mobilní, přičemž z fotodokumentace přiložené k protokolu z kontrolní prohlídky vyplývá, že jsou použity dílce mobilního oplocení osazené v betonových patkách, a jde tedy o výrobek plnící funkci stavby vyžadující s ohledem na § 2 odst. 3 stavebního zákona rozhodnutí o povolení umístění. Tudíž po nepovolené realizaci zábrany tato byla také předmětem řízení. Za značně nevěrohodné žalovaný označil tvrzení stěžovatelů, že nemají zájem na užívání plochy střechy k jinému než určenému účelu. Žalovaný konstatoval, že stavební záměr byl realizován bez příslušného povolení, přičemž v prostoru garáže po celou dobu (zhruba 5 let) i přes několikeré výzvy stavebního úřadu probíhala nepovolená školící činnost. Shromážděné důkazy dle žalovaného rovněž dokládají užívání střechy garáže jako terasy. Žalovaný podotkl, že z jeho předchozího rozhodnutí jasně vyplynulo, že stavební záměr lze dodatečně povolit pouze za předpokladu, že bude dostatečně a trvale zamezen přístup na střechu přístavby tak, aby byla dostatečně zajištěna ochrana práv a oprávněných zájmů všech účastníků řízení. Za dostatečné a trvalé zamezení přístupu bylo možné považovat pouze takové zajištění, které by bylo možné překonat provedením jeho destrukce či jeho násilným odstraněním, což stěžovatelé v daném případě nesplnili.

[5] Stěžovatelé v žalobě namítli nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, tvrdili, že skutkový stav, který žalovaný vzal za základ napadeného rozhodnutí, byl v rozporu se spisy nebo v nich neměl oporu. Rovněž namítli, že předpoklad dodatečného povolení v podobě „dostatečného a trvalého zamezení přístupu na střechu stavby“ nemá oporu v právních předpisech; předmětem řízení byly pouze vnitřní úpravy objektu a dílčí změny fasády netýkající se střechy (ani správními orgány zmiňovaných pohledových imisí). S tímto požadavkem související výzva k zamezení přístupu na střechu byla dle stěžovatelů neurčitá a nepřezkoumatelná. Stěžovatelé se přesto pokusili jejím požadavkům vyhovět, jimi přijaté řešení však správní orgány neopodstatněně vyhodnotily jako nedostatečné. Žalovaný nesprávně aplikoval požadavek § 152 odst. 1 stavebního zákona na šetrnost k sousedství, jelikož tak učinil v souvislosti s hypotetickou otázkou užívání plochy střechy (nikoli s přípravou a prováděním stavby), aniž by však stěžovatelé o změnu jejího užívání žádali.

[6] Městský soud rozhodnutí žalovaného neshledal nepřezkoumatelným, žalobu neshledal důvodnou a zamítl ji. Konstatoval, že z rozhodnutí žalovaného jednoznačně vyplývalo, proč nemohlo být odvolání stěžovatelů (a potažmo ani jejich žádosti o dodatečné povolení stavby) vyhověno. Na druhou stranu městský soud přisvědčil stěžovatelům, že se žalovaný s některými jejich námitkami nevypořádal, ale nejednalo se o tak podstatné vady, že by to způsobilo nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, či to mělo vliv na jeho zákonnost; k tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, z níž vyplývá, že povinnost orgánů veřejné moci řádně odůvodnit svá rozhodnutí nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku; správní orgán může na určitou námitku reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, tím se s námitkami účastníka řízení vždy – minimálně implicite – vypořádá. Dále připomněl, že pokud správní orgán navržený důkaz neprovede, musí v odůvodnění rozhodnutí uvést důvod, pro který důkaznímu návrhu nevyhověl; to se v daném případě stalo. Dle městského soudu důkazní návrhy obsažené v odvolání se týkaly jiného probíhajícího stavebního řízení a pro nynější stavební řízení stěžovatelů tedy byly irelevantní.

[7] Městský soud připomněl k námitce stěžovatelů, že střecha přístavby nebyla předmětem dodatečného povolení stavby, že toto řízení je zahájeno podáním žádosti stavebníka, přičemž ten s ohledem na dispoziční zásadu vymezuje jeho předmět. Oproti tomu ale řízení na odstranění stavby je vymezeno stavebním úřadem, jelikož se jedná o řízení zahajované z úřední povinnosti. Žadatel nemůže tedy vymezený předmět řízení překročit, může jej však zúžit (viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2024, č. j. 2 As 197/2023

39). Rozhodné pro vymezení předmětu řízení o dodatečném povolení stavby je tedy znění žádosti stavebníka a k ní připojené projektové dokumentace. Městský soud konstatoval, že střecha přístavby byla jako předmět řízení vymezená také z důvodu, že se vlivem stavebních úprav učiněných stěžovateli a umístěním mobilní zábrany stala pochozí. Žalovaný vzal sice v potaz, že v garáži stěžovatelů byla zřízena nepovolená školící místnost, avšak do jeho výroku se to nepromítlo, jelikož záměr nebyl povolen z důvodu nepřiměřeného zásahu do vlastnického práva vlastníků sousedního pozemku s ohledem na pohledové imise související se zvýšenou přístupností střechy přístavby (po jejím zateplení je na rozdíl od posledně kolaudovaného stavu plochá), přičemž na střeše umístěná mobilní zábrana tyto imise dostatečně nekoriguje. De městského soudu stavebníci sice ve správním řízení tvrdili, že neměli v úmyslu užívat střechu jako terasu, nicméně pokud ji přebudují tak, že ji fakticky zpřístupní, umístěním francouzského okna, položením vinylového (travního) koberce a umístěním zábradlí, tak tyto úpravy směřují k faktickému užívání střechy jako terasy a zvýšení pohledových imisí na sousední pozemky.

[7] Městský soud připomněl k námitce stěžovatelů, že střecha přístavby nebyla předmětem dodatečného povolení stavby, že toto řízení je zahájeno podáním žádosti stavebníka, přičemž ten s ohledem na dispoziční zásadu vymezuje jeho předmět. Oproti tomu ale řízení na odstranění stavby je vymezeno stavebním úřadem, jelikož se jedná o řízení zahajované z úřední povinnosti. Žadatel nemůže tedy vymezený předmět řízení překročit, může jej však zúžit (viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2024, č. j. 2 As 197/2023

39). Rozhodné pro vymezení předmětu řízení o dodatečném povolení stavby je tedy znění žádosti stavebníka a k ní připojené projektové dokumentace. Městský soud konstatoval, že střecha přístavby byla jako předmět řízení vymezená také z důvodu, že se vlivem stavebních úprav učiněných stěžovateli a umístěním mobilní zábrany stala pochozí. Žalovaný vzal sice v potaz, že v garáži stěžovatelů byla zřízena nepovolená školící místnost, avšak do jeho výroku se to nepromítlo, jelikož záměr nebyl povolen z důvodu nepřiměřeného zásahu do vlastnického práva vlastníků sousedního pozemku s ohledem na pohledové imise související se zvýšenou přístupností střechy přístavby (po jejím zateplení je na rozdíl od posledně kolaudovaného stavu plochá), přičemž na střeše umístěná mobilní zábrana tyto imise dostatečně nekoriguje. De městského soudu stavebníci sice ve správním řízení tvrdili, že neměli v úmyslu užívat střechu jako terasu, nicméně pokud ji přebudují tak, že ji fakticky zpřístupní, umístěním francouzského okna, položením vinylového (travního) koberce a umístěním zábradlí, tak tyto úpravy směřují k faktickému užívání střechy jako terasy a zvýšení pohledových imisí na sousední pozemky.

[8] K námitce, že výzva k zamezení přístupu na střechu byla nezákonná a neurčitá, městský soud uvedl, že stavební úřad vydal výzvu, ve které bylo poučení s odkazem na § 111 odst. 3 stavebního zákona ve spojení s § 45 odst. 2 správního řádu a s poučením, že nedojde

li k odstranění nedostatků, bude řízení zastaveno podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Tato ustanovení směřují k odstranění formálních nedostatků žádosti, která neobsahuje právními předpisy stanovené náležitosti, a následkům jejich neodstranění. Tomu výzva obsahově neodpovídala, neboť míří k věcnému posouzení žádosti stěžovatelů (jejímu vyhovění či zamítnutí, jak tomu bylo v prvostupňovém rozhodnutí), nikoli k formálním nedostatkům žádosti. To však neznamená, že by stavební úřad poté, co se ve výzvě zmínil o zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, nemohl po věcném přezkoumání žádosti ukončit řízení jiným (odpovídajícím) způsobem.

[8] K námitce, že výzva k zamezení přístupu na střechu byla nezákonná a neurčitá, městský soud uvedl, že stavební úřad vydal výzvu, ve které bylo poučení s odkazem na § 111 odst. 3 stavebního zákona ve spojení s § 45 odst. 2 správního řádu a s poučením, že nedojde

li k odstranění nedostatků, bude řízení zastaveno podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Tato ustanovení směřují k odstranění formálních nedostatků žádosti, která neobsahuje právními předpisy stanovené náležitosti, a následkům jejich neodstranění. Tomu výzva obsahově neodpovídala, neboť míří k věcnému posouzení žádosti stěžovatelů (jejímu vyhovění či zamítnutí, jak tomu bylo v prvostupňovém rozhodnutí), nikoli k formálním nedostatkům žádosti. To však neznamená, že by stavební úřad poté, co se ve výzvě zmínil o zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, nemohl po věcném přezkoumání žádosti ukončit řízení jiným (odpovídajícím) způsobem.

[9] Městský soud nepřisvědčil ani námitce, že mělo být žádosti stěžovatelů vyhověno se stanovením dodatečných podmínek ve smyslu § 129 odst. 2 ve spojení s § 115 odst. 1 stavebního zákona. Dle městského soudu pakliže žádosti nelze pro nesplnění zákonem stanovených požadavků vyhovět, není úlohou stavebního úřadu navrhovat stavebníkovi jiné varianty řešení stavby, při jejichž realizaci by teprve bylo možné stavbu povolit, či dokonce vydat dodatečné povolení stavby a podmiňovat je splněním podmínek spočívajících v provedení takových stavebních úprav, které nikdo nenavrhoval a které v žádosti o dodatečné povolení stavby nejsou vůbec obsaženy (třeba proto, že stavebník o jejich realizaci vůbec neuvažuje a realizovat je nehodlá). Bylo na stěžovatelích, aby svou žádost upravili tak, aby jí bylo možno vyhovět (k tomu ostatně směřovala výzva stavebního úřadu). Pakliže tak neučinili, nelze správním orgánům důvodně vyčítat, že stavbu dodatečně nepovolily, a to ani zčásti. Dle městského soudu se stavební úřad nedopustil porušení § 36 odst. 3 správního řádu, pokud vyzval dne 7. 1. 2022 účastníky řízení k vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí a vyjádření osob zúčastněných na řízení již stěžovatelům neposlal na vědomí. Nejednalo se totiž o rozhodné podklady, na nichž byly vystavěny důvody zamítavého prvostupňového rozhodnutí, nadto postoje osob zúčastněných na řízení musely být stěžovatelům z průběhu stavebního řízení již známy.

[10] V kasační stížnosti stěžovatelé namítají kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Namítají, že žalovaný ve svém rozhodnutí opomenul vypořádání některých námitek uplatněných stěžovateli v odvolání. Stěžovatelé dále namítají, že stavební úřad porušil jejich právo dle § 36 odst. 3 správního řádu na vyjádření se podkladům k rozhodnutí, nebyla jim dána možnost vyjádřit se k námitkám a připomínkám ostatních účastníků řízení, a to konkrétně k námitkám účastníků řízení pana J. M. a paní L. M. ze dne 26. 1. 2022, k námitkám účastníků řízení pana M. N. a paní J. N. ze dne 27. 1. 2022 a podání právního zástupce účastníků řízení pana J. M. a paní L. M. Mgr. Lukáše Krumla, advokáta, označené jako „Vyjádření k podkladům pro rozhodnutí ve věci žádosti o dodatečné povolení …

Doplnění vyjádření“ ze dne 1. 2. 2022, pod č.j. 5368/2022, ke kterému byly připojeny další listiny a fotodokumentace. Stěžovatelé namítají, že městský soud pochybil, pokud neshledal důvodnou námitku, že správní řízení bylo zatíženo takovou vadou, pro které bylo nutné rozhodnutí žalovaného zrušit. Žalovaný se ve svém rozhodnutí nezabýval navrženými důkazy a novými skutečnostmi uvedenými v doplnění odvolání. Dle stěžovatelů se nejednalo o zjevně irelevantní důkazy, jak konstatoval městský soud, jelikož důkaz měl prokázat, že stěžovatelé nehodlají užívat střechu jako terasu, stejně tak umístit zábranu proti pádu osob uložil stěžovatelům stavební úřad ve výzvě ze dne 5. 5. 2022, sp. zn. OVY/8635/2015/Ve.

[10] V kasační stížnosti stěžovatelé namítají kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Namítají, že žalovaný ve svém rozhodnutí opomenul vypořádání některých námitek uplatněných stěžovateli v odvolání. Stěžovatelé dále namítají, že stavební úřad porušil jejich právo dle § 36 odst. 3 správního řádu na vyjádření se podkladům k rozhodnutí, nebyla jim dána možnost vyjádřit se k námitkám a připomínkám ostatních účastníků řízení, a to konkrétně k námitkám účastníků řízení pana J. M. a paní L. M. ze dne 26. 1. 2022, k námitkám účastníků řízení pana M. N. a paní J. N. ze dne 27. 1. 2022 a podání právního zástupce účastníků řízení pana J. M. a paní L. M. Mgr. Lukáše Krumla, advokáta, označené jako „Vyjádření k podkladům pro rozhodnutí ve věci žádosti o dodatečné povolení …

Doplnění vyjádření“ ze dne 1. 2. 2022, pod č.j. 5368/2022, ke kterému byly připojeny další listiny a fotodokumentace. Stěžovatelé namítají, že městský soud pochybil, pokud neshledal důvodnou námitku, že správní řízení bylo zatíženo takovou vadou, pro které bylo nutné rozhodnutí žalovaného zrušit. Žalovaný se ve svém rozhodnutí nezabýval navrženými důkazy a novými skutečnostmi uvedenými v doplnění odvolání. Dle stěžovatelů se nejednalo o zjevně irelevantní důkazy, jak konstatoval městský soud, jelikož důkaz měl prokázat, že stěžovatelé nehodlají užívat střechu jako terasu, stejně tak umístit zábranu proti pádu osob uložil stěžovatelům stavební úřad ve výzvě ze dne 5. 5. 2022, sp. zn. OVY/8635/2015/Ve.

[11] Dle stěžovatelů nemělo oporu ve spise zjištění, že předmětem jejich žádosti měla být údajně i změna užívání střechy přístavby, když předmětem žádosti o dodatečné povolení měla být dle žalovaného údajně „změna střešní krytiny na části stavby původní garáže“. Žalovaný tvrdil, že předmětem řízení o odstranění stavby i předmětem řízení o dodatečném povolení stavby měla být „změna krytiny proto, že její odstranění podléhalo ohlášení stavebnímu úřadu“, neboť se údajně mělo jednat o „starý eternit“, který měl obsahovat azbest (viz na str. 9 rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 7. 2023), přičemž i městský soud dospěl k závěru, že tato skutečnost ze správního spisu nevyplývá, přesto však rozhodnutí žalovaného nezrušil. Pokud žalovaný vycházel z této skutečnosti, aniž by měla oporu ve spise, rozšířil tak předmět řízení o odstranění stavby nad rámec toho, co stěžovatelé žádali. Pokud tedy žalovaný v rozporu se skutečným předmětem řízení o dodatečném povolení a na základě skutkových zjištění, která nemají oporu ve spise, dospěl k závěru, že nelze požadované stavební úpravy dodatečně povolit fakticky z důvodu souvisejících s údajnou změnou užívání střechy přístavby, kterou ale stěžovatelé vůbec nežádali, nepochybně tím zatížil předchozí správní řízení vadou, která mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí žalovaného, pro kterou měl městský soud rozhodnutí žalovaného zrušit. Ačkoli primárně předmětem žádosti stěžovatelů o dodatečné povolení byla marginální úprava vnitřní dispozice domu a přístavby, žalovaný se v svém rozhodnutí zabýval v podstatě výhradně otázkou střechy přístavby, která ale vůbec nebyla předmětem podané žádosti. Městský soud nesprávně posoudil právní otázku týkající se vztahu řízení o odstranění stavby a řízení o dodatečném povolení stavby, když připustil, že předmětem žádosti o dodatečné povolení může být širší než předmět řízení o odstranění stavby.

[12] Stěžovatelé trvají na tom, že výzva byla pro rozhodnutí žalovaného zásadní a nevyhovění jí vedlo k zamítavému rozhodnutí žalovaného. V této výzvě byl stanoven předpoklad pro dodatečné povolení stavby, kterým bylo „dostatečné a trvalé zamezení přístupu na střechu přístavby“, který však neměl oporu v právních předpisech a byl projevem pouhé libovůle správního orgánu. Jak žalovaný, tak i městský soud dostatečně nezdůvodnili, z jakého právního předpisu tento požadavek vychází. Dle stěžovatelů střecha musí zůstat přístupná pro údržbu. Dále stěžovatelé namítají, že městský soud opomněl skutečnost, že otázka zábrany vůbec nebyla předmětem řízení o odstranění stavby vedeném pod sp. zn. OVY/4750/2015 a tudíž nemohla být řádně ani předmětem řízení o dodatečném povolení stavby. Stěžovatelé nebyli stavebním úřadem nikdy upozorněni, že by zábrana mohla být překážkou dodatečného povolení. Doplnění projektové dokumentace o zakreslení zábrany bylo ze strany stěžovatelů provedeno toliko na základě výzvy stavebního úřadu ze dne 4. 8. 2016, č.j. P12 29233/2016 OVY, sp. zn. OVY/8635/2015, a to s výslovným upozorněním, že nevyhovění výzvě povede k zastavení řízení o dodatečném povolení. Stěžovatelé trvají na tom, že městský soud měl přisvědčit jejich námitce, že mělo být jejich žádosti o dodatečné povolení stavby vyhověno alespoň částečně nebo při stanovení závazných podmínek.

[13] Městský soud dle stěžovatelů nesprávně posoudil žalobní námitky týkající se pohledových imisí. Pokud předmětem řízení o dodatečném povolení nebyla (a nemohla být) změna užívání střechy přístavby nebo jiná stavební změna střechy, pak vzhledem ke skutečnému předmětu žádosti o dodatečné povolení byl vyloučen i „potenciál nepřiměřeně zasahovat do práv vlastníků sousedního pozemku“. Požadované změny jsou změny vnitřní dispozice daného objektu a dílčí změny fasády přístavby v části směřující do prostoru pozemku stěžovatelů, které nemohou mít vliv na sousední pozemek z hlediska pohledových imisí. O skutečnosti, že stěžovatelé nehodlají střechu přístavby užívat k jinému než povolenému účelu, svědčí i to, že na střeše přístavby se nachází fotovoltaická elektrárna nepochybně vylučující užívání střechy jako „terasy“. Navíc v předcházejícím řízení správní orgány vůbec nezjišťovaly, jaké jsou ve skutečnosti „místní poměry“ z hlediska případných pohledových imisí, nemohly tedy ani řádně určit, že by mohlo dojít k vnikání imisí v „míře nepřiměřené místním poměrům“.

[14] Dále stěžovatelé namítají, že městský soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti, které ze spisového materiálu nevyplývají nebo jsou s ním v rozporu. Toto se týká zejména městským soudem tvrzeného údajného nepovoleného „zateplení střechy přístavby“, kdy toto zjištění městský soud učinil zcela nad rámec dosavadních zjištění učiněných v předcházejícím správním řízení. Městský soud ani v této souvislosti neuvádí, z jakých konkrétních důkazů tento svůj závěr dovozuje. Žádné důkazy týkající se údajného „zateplení střechy přístavby“ nebyly v rámci řízení před městským soudem provedeny. Městský soud na závěru o údajném „zateplení střechy přístavby“ staví také zdůvodnění týkající se údajného zásahu do vlastnických práv vlastníků sousedních pozemků v podobě pohledových imisí. Stěžovatelé zdůrazňují, že neprovedli žádnou stavební změnu, kterou by se měnil tvar nebo sklon střechy přístavby nebo která by v tomto ohledu vyžadovala alespoň ohlášení stavebnímu úřadu, a rozhodně v žádosti o dodatečné povolení nežádali povolit zateplení střechy přístavby nebo jakoukoliv změnu užívání této střechy.

[15] Stěžovatelé namítají, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný, jelikož soud se nevypořádal s jejich důkazními návrhy. Stěžovatelé jako důkaz v řízení před městským soudem navrhli provést celou řadu listinných důkazů již obsažených ve správním spise. Nad rámec správního spisu pak navrhli provést další důkazy, zejména pak důkaz výzvou stavebního úřadu ze dne 25. 1. 2022, č.j. P12 4455/2022 OVY, sp. zn. OVY/48226/2021/V, a obsahem spisu Úřadu městské části Praha 12, sp. zn. OVY 48226/2021/Ve, technickým listem výrobku, ohledáním na místě, oznámením o zahájení řízení o odstranění stavby ze dne 23. 2. 2016, č.j. P 12 8024/2016/OVY a obsahem spisu sp. zn. OVY/4750/2015/Chr ve věci odstranění stavby. Pokud by městský soud vyhověl důkazním návrhům stěžovatelů a např. provedl ohledání na místě, zjistil by, že na střeše přístavby se ve skutečnosti nachází fotovoltaická elektrárna, resp. solární panely fotovoltaické elektrárny zásobující dům stěžovatelů elektrickou energií. Zjištění této skutečnosti by mělo nepochybně zásadní vliv na závěr městského soudu o údajném „potenciálu užívat plochou střechu jako terasu“, kterým zdůvodňoval zamítnutí žaloby.

[16] Nezákonnost rozsudku městského soudu stěžovatelé spatřují ve skutečnosti, že městský soud ve svém rozsudku aplikoval § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), kde se poskytuje ochrana pouze proti imisím již nastalým nebo při konkrétním nebezpečí jejich opakování. Proti budoucím imisím se lze bránit podle § 1017 až 1020 občanského zákoníku, přičemž proti pohledovým imisím se lze bránit pouze výjimečně. Stěžovatelé opakují, že nežádali změnu užívání střechy, jak je jim podsouváno. Požadované změny jsou toliko změny vnitřní dispozice daného objektu a dílčí změny fasády přístavby v části směřující do prostoru pozemku stěžovatelů, které nemohou mít vliv na imise z hlediska zachování kvality prostředí. Pokud by skutečně došlo k užívání stavby nebo její části k nepovolenému účelu, mají správní orgány ke zjednání nápravy jiné zákonem stanovené instrumenty, jak dosáhnout nápravy. K tomu ještě stěžovatelé namítají, že dřívější rozhodnutí žalovaného, tedy ze dne 18. 3. 2021, kterým zrušil předchozí rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 28. 5. 2020, kterým bylo vyhověno žádosti o dodatečné povolení stavby stěžovatelů, bylo překvapivé, a s touto námitkou se městský soud nevypořádal.

[17] Stěžovatelé namítají, že pokud nebylo možné jejich žádosti vyhovět jako celku, tak jí měl stavební úřad vyhovět alespoň částečně se stanovením dodatečných podmínek.

[18] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasí s námitkou stěžovatelů, že by opomněl vypořádání jejich námitek a své rozhodnutí považuje za srozumitelné. K námitce stěžovatelů, že pokud nevyhověli výzvě stavebního úřadu k odstranění vad žádosti, měl stavební úřad řízení o dodatečném povolení stavby dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastavit, a nikoliv žádost dle § 51 odst. 3 správního řádu zamítnout, žalovaný uvádí, že stěžovatelé poskytli v reakci na výzvu stavebního úřadu podklady a na základě toho bylo možné jejich žádost věcně posoudit z toho hlediska, zda lze stavbu dodatečně povolit či nikoliv; došlo tedy k věcnému projednání žádosti (neexistovala vada žádosti, která by bránila jejímu věcnému projednání), jehož výsledkem může být pouze vyhovění žádosti, či její zamítnutí. Vzhledem k tomu, že žalovaný coby odvolací správní orgán dospěl (stejně jako stavební úřad) k závěru, že stavbu nelze na základě doložených podkladů dodatečně povolit, bylo rozhodnutí o zamítnutí žádosti (a jeho následné potvrzení) jediným možným výsledkem řízení. Nebylo přitom povinností stavebního úřadu stěžovatele coby stavebníky upozorňovat předem na skutečnost, že i takto může být řízení ukončeno. K určitosti výzvy stavebního úřadu týkající se trvalého zamezení přístupu na střechu garáže a dílny žalovaný uvádí, že stěžovatelům musel být z průběhu dosavadního řízení zřejmý způsob „dostatečného a trvalého" zamezení přístupu na střechu přístavby domu č. p. 894 v k. ú. Modřany, a to nejen z obsahu předchozích rozhodnutí o odvolání sp. zn. S

MHMP 1281039/2020/STR, č.j. MHMP 330697/2021, ze dne 18. 3. 2021 a sp. zn. S

MHMP 1126775/2021/STR, č.j. MH.MP 2060564/2021, ze dne 15. 12 .2021, v nichž jim byl de facto poskytnut návod, jak požadavkům stavebního úřadu na dostatečné a trvalé zajištění zamezení přístupu francouzskými okny na střechu v podobě zábradlí vyhovět, ale též ze sdělení Ministerstva pro místní rozvoj č.j. MMR

73059/2021

83, ze dne 15. 9. 2021. Žalovaný rovněž neshledává důvodnou námitku, že se stěžovatelé neměli možnost vyjádřit k vyjádřením osob zúčastněných na řízení. Dle žalovaného se nejednalo o nové podklady (důkazy), které by měly vliv na rozhodnutí a nedošlo tak k porušení § 36 odst. 3 správního řádu. Dle přesvědčení žalovaného nebylo možné žádosti stěžovatelů vyhovět ani zčásti, jelikož předmět řízení vymezili sami stěžovatelé; stavební úřad rozhoduje o projektové dokumentaci jako o celku; nemá možnost do ní zasahovat či ji jinak opravovat. Žádosti o dodatečné povolení tak, jak byla podána, nebylo možné z důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí vyhovět, nezbylo tedy, než ji zamítnout. Všechny nepovolené stavební úpravy předmětného domu totiž spolu vzájemně souvisejí (předmětem dodatečného povolení je např. i změna střešní krytiny, přičemž do vsakovacího zařízení jsou odváděny srážkové vody ze střechy). Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.

[18] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasí s námitkou stěžovatelů, že by opomněl vypořádání jejich námitek a své rozhodnutí považuje za srozumitelné. K námitce stěžovatelů, že pokud nevyhověli výzvě stavebního úřadu k odstranění vad žádosti, měl stavební úřad řízení o dodatečném povolení stavby dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastavit, a nikoliv žádost dle § 51 odst. 3 správního řádu zamítnout, žalovaný uvádí, že stěžovatelé poskytli v reakci na výzvu stavebního úřadu podklady a na základě toho bylo možné jejich žádost věcně posoudit z toho hlediska, zda lze stavbu dodatečně povolit či nikoliv; došlo tedy k věcnému projednání žádosti (neexistovala vada žádosti, která by bránila jejímu věcnému projednání), jehož výsledkem může být pouze vyhovění žádosti, či její zamítnutí. Vzhledem k tomu, že žalovaný coby odvolací správní orgán dospěl (stejně jako stavební úřad) k závěru, že stavbu nelze na základě doložených podkladů dodatečně povolit, bylo rozhodnutí o zamítnutí žádosti (a jeho následné potvrzení) jediným možným výsledkem řízení. Nebylo přitom povinností stavebního úřadu stěžovatele coby stavebníky upozorňovat předem na skutečnost, že i takto může být řízení ukončeno. K určitosti výzvy stavebního úřadu týkající se trvalého zamezení přístupu na střechu garáže a dílny žalovaný uvádí, že stěžovatelům musel být z průběhu dosavadního řízení zřejmý způsob „dostatečného a trvalého" zamezení přístupu na střechu přístavby domu č. p. 894 v k. ú. Modřany, a to nejen z obsahu předchozích rozhodnutí o odvolání sp. zn. S

MHMP 1281039/2020/STR, č.j. MHMP 330697/2021, ze dne 18. 3. 2021 a sp. zn. S

MHMP 1126775/2021/STR, č.j. MH.MP 2060564/2021, ze dne 15. 12 .2021, v nichž jim byl de facto poskytnut návod, jak požadavkům stavebního úřadu na dostatečné a trvalé zajištění zamezení přístupu francouzskými okny na střechu v podobě zábradlí vyhovět, ale též ze sdělení Ministerstva pro místní rozvoj č.j. MMR

73059/2021

83, ze dne 15. 9. 2021. Žalovaný rovněž neshledává důvodnou námitku, že se stěžovatelé neměli možnost vyjádřit k vyjádřením osob zúčastněných na řízení. Dle žalovaného se nejednalo o nové podklady (důkazy), které by měly vliv na rozhodnutí a nedošlo tak k porušení § 36 odst. 3 správního řádu. Dle přesvědčení žalovaného nebylo možné žádosti stěžovatelů vyhovět ani zčásti, jelikož předmět řízení vymezili sami stěžovatelé; stavební úřad rozhoduje o projektové dokumentaci jako o celku; nemá možnost do ní zasahovat či ji jinak opravovat. Žádosti o dodatečné povolení tak, jak byla podána, nebylo možné z důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí vyhovět, nezbylo tedy, než ji zamítnout. Všechny nepovolené stavební úpravy předmětného domu totiž spolu vzájemně souvisejí (předmětem dodatečného povolení je např. i změna střešní krytiny, přičemž do vsakovacího zařízení jsou odváděny srážkové vody ze střechy). Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.

[19] Osoby zúčastněné na řízení (dále jen „OZNŘ“) III a IV ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedly, že se plně ztotožňují s rozhodnutím žalovaného i městského soudu. Upozorňují na skutečnost, že mnoho bodů kasačních stížnosti je zopakováním žalobních bodů. OZNŘ III a IV uvádějí, že vzhledem ke stavební nekázni stěžovatelů, kdy prováděli stavební úpravy přístavby bez povolení, již nelze jednoznačně rozlišit, co je povolená součást stavby a co je nepovolená stavba, je třeba brát stavební úpravy, o nichž měl stavební úřad rozhodnout při posouzení žádosti o dodatečné povolení stavby, jako celek a nelze je oddělit. Ke kasační námitce, že stěžovatelé nebyli seznámeni s vyjádřeními OZNŘ I

IV k podkladům před vydáním rozhodnutí stavebního úřadu, uvádějí, že vyjádření obsahovala hodnocení podkladů řízení, nikoliv však nové skutečnosti či důkazy. OZNŘ III a IV souhlasí se žalovaným, že pokud by bylo umožněno účastníkům správního řízení se do nekonečna vyjadřovat k vyjádřením jiných účastníků, stavební úřad by rozhodnutí ve věci žádosti stěžovatelů nemohl vydat nikdy. Dle OZNŘ III a IV ani nemohlo být rozhodnutí žalovaného překvapivé, jelikož žalovaný na straně 9 a 10 svého rozhodnutí podrobně rozebral skutečnost, že stěžovatelé jako stavebníci vzhledem k předchozímu průběhu stavebního řízení a provádění nepovolených stavebních úprav nejsou důvěryhodní ohledně tvrzení, že nebudou střechu přístavby používat jako pochozí terasu. Ve správním spise jsou mj. fotografie předložené OZNŘ I a II, ze kterých vyplývá, že se na střeše přístavby pravidelně pohybují osoby. OZNŘ III a IV rovněž odkazují na rozsudek městského soudu ze dne 24. 1. 2023, č. j. 5 A 133/2019

67, který se týká stěžovatelů. V tomto rozsudku městský soud učinil závěr: „Žalobci střechu učinili pochozí, když byla osazena pevným zábradlím do výšky 1 m se zelenou krycí plachtou po obvodu, na zemi byl položen vinylový travní koberec a vstup na střechu byl umožněn francouzským oknem. Soud dospěl k závěru (bod 73 odůvodnění rozsudku), že přestože podle normy ČSN 74 3305, lze střechu opatřit zábradlím, aniž by byl dotčen její původní účel, tedy zastřešení stavby, vzhledem k opatřením, které žalobci na střeše provedli (zábradlí, vinylový travní koberec, vstup na střechu francouzským oknem, lze stěží uvěřit tvrzení žalobců, že tyto úpravy jsou prováděny toliko za účelem údržby střechy“.

[20] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí městského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelé byli účastníky řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a jsou zastoupeni advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

[21] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda rozhodnutí městského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[22] Kasační stížnost není důvodná.

[23] V prvé řadě Nejvyšší správní soud považuje za nutné připomenout, že kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského (městského) soudu ve správním soudnictví (§ 102 soudního řádu správního). Z toho plyne, že aby vůbec byla kasační stížnost stěžovatelů způsobilá k projednání, musí kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě rozhodnutí městského soudu, proti němuž byla podána, a nikoli nějaký jiný akt (byť třeba i věcně souvisící nebo předcházející napadenému rozsudku městského soudu). I za situace, kdy žalovaný a městský soud dospěli ke stejnému závěru, nepředpokládá se, že stěžovatel pouze převezme text žaloby, v níž případně zamění slovo žalobce za slovo stěžovatel, a zašle jej Nejvyššímu správnímu soudu pod novým názvem kasační stížnost. Smyslem kasační stížnosti je naopak kvalifikovaná polemika s argumentací městského soudu; kasační námitky proto musí mířit právě k napadenému rozsudku, nikoli zpochybňovat rozhodnutí žalovaného (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019

63).

[24] Stěžovatelé předložili Nejvyššímu správnímu soudu rozsáhlou kasační stížnost, poměrně chaotickou, která se stává nepřehlednou z několika důvodů; např. body 15. až 20. jsou doslovně převzaté žalobní body 12. až 62, které jsou místo předchozího členění spojeny do velkých odstavců; argumentace stěžovatelů (dílem žalobní, dílem kasační) se na různých místech prolíná a opakuje. Stěžovateli uplatněné zásadní námitky již byly městským soudem vypořádány a míří v podstatě k rozhodnutí žalovaného a stavebního úřadu; neposkytují tak dostatečnou polemiku s rozsudkem městského soudu, která by měla být předmětem úvah kasačního soudu.

[25] Nejvyšší správní soud podotýká, že obsah a kvalita kasační stížnosti předurčuje rozsah přezkumné činnosti kasačního soudu a také obsah rozsudku (viz např. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 4. 2010, č. j. 4 As 3/2008

78, rozsudek NSS ze dne 21. 3. 2025, č. j. 4 As 405/2023

43, či rozsudek ze dne 15. 7. 2021, č. j. 1 As 132/2021

30). Na straně jedné, strohá a obecná kasační argumentace vede k vypořádání kasační stížnosti pouze v odpovídající (nízké) míře detailu. Na straně druhé, rozsahově excesivní kasační stížnost, která je však obsahově nesourodá, má za následek, že se soud při vypořádání kasační stížnosti omezí na podstatu věci a s jednotlivými námitkami se případně vypořádá prostým odkázáním na příslušnou pasáž odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí (srov. např. rozsudek NSS ze dne 12. 10. 2021, č. j. 1 Afs 163/2021

52). Nejvyšší správní soud s ohledem na to, jakým způsobem byly formulovány uplatněné kasační námitky, na ně rovněž pouze v obecné míře v tomto rozsudku reaguje.

[26] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že není smyslem kasačního přezkumu již jednou vyřčené opakovat. Proto Nejvyšší správní soud vzhledem k bodům 15. až 20. kasační stížnosti odkazuje na rozsudek městského soudu, který je ve stejném znění již projednal a své závěry srozumitelně a dostatečně formuloval v odůvodnění rozsudku. Nejvyšší správní soud především konstatuje, že městský soud se nadto zcela zjevně neomezil na pouhé převzetí argumentace žalovaného, zabýval se jak namítanou nepřezkoumatelností rozhodnutí žalovaného, tak i jeho věcnou správností; jeho úvahy jsou z odůvodnění zjevné, mají oporu ve správním spise a jsou rovněž podpořeny relevantní odkazovanou judikaturou.

[27] Nejvyšší správní soud se a priori zabýval vznesenou námitkou nepřezkoumatelnosti. K otázce nepřezkoumatelnosti soudních a správních rozhodnutí se ve své judikatuře tento soud již mnohokrát vyjádřil (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003

75, č. 133/2004 Sb. NSS, a ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004

73, č. 787/2006 Sb. NSS). Nepřezkoumatelnost může být způsobena buďto nedostatkem důvodů, o které je rozhodnutí opřeno, anebo nesrozumitelností. Absence přímé reakce na každý jednotlivý argument účastníka řízení však nepředstavuje nepřezkoumatelnost, pokud soud prezentuje odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, a toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 As 153/2014

108, či ze dne 4. 3. 2015, č. j. 8 Afs 71/2012

161). Implicitní vypořádání námitek akceptuje rovněž Ústavní soud (viz např. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, č. N 26/52 SbNU 247). Stěžovatelé namítají, že městský soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného, které bylo nepřezkoumatelné a mělo být zrušeno, a tak zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Nejvyšší správní soud tento závěr nesdílí.

[27] Nejvyšší správní soud se a priori zabýval vznesenou námitkou nepřezkoumatelnosti. K otázce nepřezkoumatelnosti soudních a správních rozhodnutí se ve své judikatuře tento soud již mnohokrát vyjádřil (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003

75, č. 133/2004 Sb. NSS, a ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004

73, č. 787/2006 Sb. NSS). Nepřezkoumatelnost může být způsobena buďto nedostatkem důvodů, o které je rozhodnutí opřeno, anebo nesrozumitelností. Absence přímé reakce na každý jednotlivý argument účastníka řízení však nepředstavuje nepřezkoumatelnost, pokud soud prezentuje odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, a toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 As 153/2014

108, či ze dne 4. 3. 2015, č. j. 8 Afs 71/2012

161). Implicitní vypořádání námitek akceptuje rovněž Ústavní soud (viz např. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, č. N 26/52 SbNU 247). Stěžovatelé namítají, že městský soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného, které bylo nepřezkoumatelné a mělo být zrušeno, a tak zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Nejvyšší správní soud tento závěr nesdílí.

[28] Dle stěžovatelů městský soud měl zrušit rozhodnutí žalovaného z důvodu, že žalovaný neprovedl jimi navrhované důkazy a nezdůvodnil, proč tak neučinil. Námitce stěžovateli tvrzených „opomenutých důkazů“ Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Městský soud v bodě 35 odůvodnění rozsudku uvedl: „Pokud správní orgán navržený důkaz neprovede, musí v odůvodnění rozhodnutí uvést důvod, pro který důkaznímu návrhu nevyhověl. V opačném případě jde o tzv. opomenutý důkaz, jenž zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Pouze ve výjimečných případech, kdy správní orgán opomene důkazní návrhy, které jsou pro věc zcela zjevně irelevantní, nemusí takové opomenutí vést k závěru o nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2022, č. j. 3 As 149/2020

27 či nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14). Dle náhledu soudu se v nyní posuzované věci jedná právě o takový výjimečný případ. Důkazní návrhy obsažené v doplnění odvolání se dle tvrzení žalobců týkaly listin vztahujících se k probíhajícímu řízení, jehož předmětem je povolení „nahrazení“ dosavadní nepochozí střechy nástavbou, a dále listin vztahujících se ke skutečnosti, že žalobci na základě výzvy stavebního úřadu ukotvili mobilní zábranu na střeše přístavby. V obou případech však jde o samostatná „řízení“, jejichž vedení na posouzení žádosti o dodatečné povolení nemůže mít žádný vliv. Výsledek řízení o povolení nástavby na střeše přístavby nebylo k okamžiku vydání napadeného rozhodnutí možné předjímat (podobně se vyjádřil i stavební úřad na str. 20 prvostupňového rozhodnutí) výzva stavebního úřadu ze dne 5. 5. 2022, č. j. P12 19919/2022 OVY týkající se mobilní zábrany byla vydána za účelem okamžitého zajištění bezpečnosti bez relevantní souvislosti s kritérii hodnocenými v rámci řízení o dodatečném povolení stavby. Výzvu nelze považovat za povolení umístění zábrany pro účely řízení o odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona a potažmo ani navazujícího řízení o dodatečném povolení stavby. Důkazní návrhy žalobců tedy byly pro věc zcela zjevně irelevantní, a napadené rozhodnutí, ač jejich vypořádání neobsahuje, tudíž není nepřezkoumatelné“. Tyto závěry městského soudu zcela korespondují s ustálenou judikaturou NSS (srov. např. rozsudky NSS ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004

89, ze dne 28. 5. 2009, č. j. 6 Azs 26/2009

100, ze dne 15. 12. 2011, č. j. 1 As 84/2010

72, či ze dne 28. 1. 2022, č. j. 3 As 149/2022

27). Z judikatury lze dovodit, že správní orgán není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, avšak je vždy povinen náležitě odůvodnit, z jakých důvodů navrhovaný důkaz neprovedl (tím, že navrhovaný důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost, je nadbytečný nebo že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení).

[28] Dle stěžovatelů městský soud měl zrušit rozhodnutí žalovaného z důvodu, že žalovaný neprovedl jimi navrhované důkazy a nezdůvodnil, proč tak neučinil. Námitce stěžovateli tvrzených „opomenutých důkazů“ Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Městský soud v bodě 35 odůvodnění rozsudku uvedl: „Pokud správní orgán navržený důkaz neprovede, musí v odůvodnění rozhodnutí uvést důvod, pro který důkaznímu návrhu nevyhověl. V opačném případě jde o tzv. opomenutý důkaz, jenž zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Pouze ve výjimečných případech, kdy správní orgán opomene důkazní návrhy, které jsou pro věc zcela zjevně irelevantní, nemusí takové opomenutí vést k závěru o nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2022, č. j. 3 As 149/2020

27 či nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14). Dle náhledu soudu se v nyní posuzované věci jedná právě o takový výjimečný případ. Důkazní návrhy obsažené v doplnění odvolání se dle tvrzení žalobců týkaly listin vztahujících se k probíhajícímu řízení, jehož předmětem je povolení „nahrazení“ dosavadní nepochozí střechy nástavbou, a dále listin vztahujících se ke skutečnosti, že žalobci na základě výzvy stavebního úřadu ukotvili mobilní zábranu na střeše přístavby. V obou případech však jde o samostatná „řízení“, jejichž vedení na posouzení žádosti o dodatečné povolení nemůže mít žádný vliv. Výsledek řízení o povolení nástavby na střeše přístavby nebylo k okamžiku vydání napadeného rozhodnutí možné předjímat (podobně se vyjádřil i stavební úřad na str. 20 prvostupňového rozhodnutí) výzva stavebního úřadu ze dne 5. 5. 2022, č. j. P12 19919/2022 OVY týkající se mobilní zábrany byla vydána za účelem okamžitého zajištění bezpečnosti bez relevantní souvislosti s kritérii hodnocenými v rámci řízení o dodatečném povolení stavby. Výzvu nelze považovat za povolení umístění zábrany pro účely řízení o odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona a potažmo ani navazujícího řízení o dodatečném povolení stavby. Důkazní návrhy žalobců tedy byly pro věc zcela zjevně irelevantní, a napadené rozhodnutí, ač jejich vypořádání neobsahuje, tudíž není nepřezkoumatelné“. Tyto závěry městského soudu zcela korespondují s ustálenou judikaturou NSS (srov. např. rozsudky NSS ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004

89, ze dne 28. 5. 2009, č. j. 6 Azs 26/2009

100, ze dne 15. 12. 2011, č. j. 1 As 84/2010

72, či ze dne 28. 1. 2022, č. j. 3 As 149/2022

27). Z judikatury lze dovodit, že správní orgán není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, avšak je vždy povinen náležitě odůvodnit, z jakých důvodů navrhovaný důkaz neprovedl (tím, že navrhovaný důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost, je nadbytečný nebo že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení).

[29] Ze správního spisu se podává, že ani blanketní odvolání, ani doplnění odvolání stěžovatelů, explicitně žádné navržené důkazy neobsahovalo. K důkazu ohledně vedení stavebního řízení ve věci společného povolení ze dne 2. 12. 2021 stěžovatelé na straně 7 doplněného odvolání pouze poukázali na skutečnost, že vedou další stavební řízení, v rámci kterého chtějí realizovat přístavbu.

[30] Co se týče výzvy k ukotvení zábrany proti pádu osob, ani zde se nejedná o žádný „opomenutý důkaz“. Je třeba podotknout, že mobilní zábrana již byla součástí žádosti stěžovatelů o dodatečné povolení stavby ze dne 6. 3. 2015, sp. zn OVY/8635/2015/VE. Ve sdělení stavebního úřadu ze dne 1. 6. 2022, č. j. P12 24104/2022 OVY, bylo stěžovatelům sděleno, že stavební úřad neshledal důvod pro zrušení stěžovateli namítané výzvy ze dne 5. 5. 2022, č. j. P12 19919/2022 OVY dle § 156 odst. 2 správního řádu. Stěžovatelé umístili mobilní zábranu na střechu garáže bez jakéhokoliv povolení. Tato mobilní zábrana je předmětem jejich žádosti o dodatečné povolení stavby. Pokud už tam byla umístěna a nebylo doposud rozhodnuto o jejich žádosti o dodatečné povolení, stavební úřad musel dbát bezpečnosti a zdraví osob nacházejících se na sousedních pozemcích, proto nařídil stěžovatelům zábranu zabezpečit tak, aby neohrožovala zdraví a život osob, jelikož došlo ve dvou případech k jejímu zřícení, jak dokumentuje protokol z kontrolní prohlídky ze dne 27. 4. 2022, č. j. OVY/8635/2015/Ve

364b. Bylo na stěžovatelích, jak danou zábranu zabezpečí a nepochybně ji mohli zabezpečit i tak, že ji úplně odstraní. Stěžovatelé se dovolávají skutečnosti, že i střecha může mít zábranu proti pádu osob. To není zákonem vyloučeno, avšak žalovaný ve svém rozhodnutí se ohledně zábrany vyjadřuje ve smyslu, že pokud je potažena zeleným neprůhledným pletivem, tak společně se zeleným pochozím kobercem vytváří celkový dojem, že plochá střecha je fakticky terasou. Přičemž toto zjištění potvrzuje fotografická dokumentace, která je součástí spisu. Stejný názor byl zaujat i žalovaným v rozhodnutí o odvolání osob zúčastněných na řízení ze dne 18. 3. 2021, sp. zn. S

MHMP 1281039/2020/STR, jehož závazným právním názorem byl stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí vázán.

[30] Co se týče výzvy k ukotvení zábrany proti pádu osob, ani zde se nejedná o žádný „opomenutý důkaz“. Je třeba podotknout, že mobilní zábrana již byla součástí žádosti stěžovatelů o dodatečné povolení stavby ze dne 6. 3. 2015, sp. zn OVY/8635/2015/VE. Ve sdělení stavebního úřadu ze dne 1. 6. 2022, č. j. P12 24104/2022 OVY, bylo stěžovatelům sděleno, že stavební úřad neshledal důvod pro zrušení stěžovateli namítané výzvy ze dne 5. 5. 2022, č. j. P12 19919/2022 OVY dle § 156 odst. 2 správního řádu. Stěžovatelé umístili mobilní zábranu na střechu garáže bez jakéhokoliv povolení. Tato mobilní zábrana je předmětem jejich žádosti o dodatečné povolení stavby. Pokud už tam byla umístěna a nebylo doposud rozhodnuto o jejich žádosti o dodatečné povolení, stavební úřad musel dbát bezpečnosti a zdraví osob nacházejících se na sousedních pozemcích, proto nařídil stěžovatelům zábranu zabezpečit tak, aby neohrožovala zdraví a život osob, jelikož došlo ve dvou případech k jejímu zřícení, jak dokumentuje protokol z kontrolní prohlídky ze dne 27. 4. 2022, č. j. OVY/8635/2015/Ve

364b. Bylo na stěžovatelích, jak danou zábranu zabezpečí a nepochybně ji mohli zabezpečit i tak, že ji úplně odstraní. Stěžovatelé se dovolávají skutečnosti, že i střecha může mít zábranu proti pádu osob. To není zákonem vyloučeno, avšak žalovaný ve svém rozhodnutí se ohledně zábrany vyjadřuje ve smyslu, že pokud je potažena zeleným neprůhledným pletivem, tak společně se zeleným pochozím kobercem vytváří celkový dojem, že plochá střecha je fakticky terasou. Přičemž toto zjištění potvrzuje fotografická dokumentace, která je součástí spisu. Stejný názor byl zaujat i žalovaným v rozhodnutí o odvolání osob zúčastněných na řízení ze dne 18. 3. 2021, sp. zn. S

MHMP 1281039/2020/STR, jehož závazným právním názorem byl stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí vázán.

[31] Námitka stran porušení § 36 odst. 3 správního řádu byla ve stejné podobě uplatněna v žalobě, městský soud se s ní v bodě 51 odůvodnění svého rozsudku řádně vypořádal. Nejvyšší správní soud se s jeho závěrem ztotožňuje. Stěžovatelé pouze opakují námitku žaloby a kromě prostého nesouhlasu s tím, jak ji městský soud vypořádal, další hlubší argumentaci neposkytují. Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelé byli řádně vyzváni, aby se před vydáním prvostupňového rozhodnutí seznámili s podklady pro rozhodnutí, což učinili. K těmto podkladům se rovněž vyjádřily i osoby zúčastněné na řízení. Není povinností správního orgánu po každém vyjádření některého z účastníků (osob zúčastněných na řízení) vyzývat ostatní účastníky řízení, aby se k němu donekonečna vyjadřovali. Podstatné je, zda takové vyjádření může mít zásadní vliv na posouzení věci. Tak tomu však v projednávané věci zjevně nebylo. Argumentace osob zúčastněných na řízení (jejich konzistentně uplatňované námitky) v jejich vyjádřeních musela být, resp. byla stěžovatelům dlouhodobě známa, již vzhledem k jejich procesní aktivitě během celého správního řízení. Městský soud proto nepochybil, pokud neshledal porušení rovnosti účastníků řízení důvodem pro zrušení rozhodnutí žalovaného.

[32] Stěžovatelé namítají, že napadený rozsudek je založen na skutečnostech, které ze spisového materiálu nevyplývají nebo jsou s ním v rozporu. To se týká zejména městským soudem tvrzeného údajného nepovoleného zateplení střechy přístavby. Nejvyšší správní soud konstatuje, že předmětem nynějšího řízení je dodatečné povolení stavby, která již byla provedena. V doplněné projektové dokumentaci doložené stěžovateli ze dne 6. 7. 2018 je uvedeno na straně 13, že objekt je nově zateplen, a to jak rodinný dům, tak i společenská místnost. Je zde také uvedeno, že realizace stavby byla provedena v roce 2015. V projektové dokumentaci z roku 2015 je uvedeno, že střecha nad garáží bude také zateplena tepelnou izolací z pěnového polystyrenu. Stejně tak je v projektové dokumentaci z roku 2018 uvedeno, že veškeré nášlapné vrstvy budou nové. V prvostupňovém rozhodnutí na straně 9 je uvedeno, že stavba je k datu jeho vydání plně dokončena. Tyto skutečnosti mají bezpochyby oporu ve správním spise. Změna střešní krytiny je součástí projektové dokumentace předložené stěžovateli, ti tedy o změnu střešní krytiny zjevně žádali. V žalobě stěžovatelé v bodě 69 až 72 namítají, že nemá oporu ve spise, že změna střešní krytiny je předmětem řízení, jelikož její odstranění podléhalo oznámení stavebnímu úřadu, protože se mělo jednat o starý eternit obsahující azbest. Dále namítali, že nemá oporu ve spise, že střecha garáže a dílny je opatřena pochozí fólií. S oběma námitkami se městský soud vypořádal v odůvodnění v bodě 36. Závěr, že došlo k zateplení střechy a že povrch střechy je z izolační fólie, učinil ve svém rozhodnutí žalovaný (nikoli tedy poprvé městský soud). Zateplení střechy nebylo v žalobě ze strany stěžovatelů nijak zpochybněno, je tedy pochopitelné, že z tohoto tvrzení žalovaného městský soud vycházel. Z veškeré fotodokumentace, která je součástí rozsáhlého správního spisu, je naprosto nepochybné, že střecha garáže v průběhu času měnila svůj vzhled v důsledku výměny střešní krytiny.

[33] Nejvyšší správní soud podotýká, že z dokumentace, které je obsahem správního spisu, je zjevné, že se jedná o rekonstrukci rodinného domu, jelikož garáž a dílna, jejichž střecha doznala změny, je propojena s rodinným domem; nejedná se o samostatnou stavbu. Vzhledem k tomu, že se změnou střešní krytiny a osazením zábrany proti pádu osob se změnil celkový vzhled nemovitosti, tak tato změna podléhá povolení stavebního úřadu dle § 108 odst. 1 stavebního zákona. Proto je předmětem řízení o odstranění stavby i střecha, nicméně rovněž sami stěžovatelé ji zahrnuli i do žádosti o dodatečné povolení stavby dle předložené projektové dokumentace, a to zejm. vzhledem k tomu, že žádají zachování ploché střechy. Potud tedy městský soud v bodě 36 svého odůvodnění zmiňuje, že „v daném kontextu nelze považovat za nepodloženou obsahem správního spisu či s ním dokonce rozpornou tu pasáž napadeného rozhodnutí, v níž se uvádí, že předmětem žádosti je i změna střešní krytiny na části stavby původní garáže, neboť dle posledního kolaudovaného stavu (stanoveného na základě vzájemného konsensu všech zúčastněných stran – viz výše) byla původní střešní krytina z vlnitého eternitu (tuto změnu zmínil Magistrát hlavního města Prahy ve svém sdělení ze dne 15. 9. 2021), nyní je po zateplení střechy z izolační fólie. Vzhledem k tomu, že k výměně krytiny došlo původně v souvislosti se záměrem užívání střechy jako terasy, přičemž k její další výměně již nedošlo, lze usuzovat, že jde o pochozí fólii.“ Závěr, že změna střešní krytiny podléhá povolení stavebnímu úřadu, je dostačující; především je zásadní závěr, který nerozporují ani stěžovatelé, že původní střešní krytina byla z vlnitého eternitu. Skutečnost, zda obsahovala, či neobsahovala tato původní střešní krytina azbest a podléhalo by její odstranění § 128 odst. 1 stavebního zákona, na tomto závěru nic nemění.

[34] Pokud se jedná o důkazní návrhy, které jsou součástí správního spisu, Nejvyšší správní soud musí upozornit, že dokazování správním spisem se v řízení před městským soudem neprovádí, jelikož ten jím již disponuje a podklady v něm obsažené jsou rovněž podkladem pro jeho rozhodnutí. Důkazy, které stěžovatelé navrhovali při ústním jednání, označil městský soud za nadbytečné, jelikož z rozsáhlého správního spisu bylo možné důkladně posoudit stav věci. Sami stěžovatelé v podání, ve kterém oznamovali splnění výzvy ze dne 28. 6. 2021, č.j. P12 25811/2021 OVY (osazení francouzských oken sítí proti hmyzu, která je opatřena zámkem), doložili i fotografickou dokumentaci. Ostatně ani stěžovatelé v řízení před městským soudem neuváděli, že se na střeše garáže nachází fotovoltaická elektrárna. Toto skutkové novum je dle § 109 odst. 5 s. ř. s. nepřípustné. Nadto Nejvyšší správní soud upozorňuje, že městský soud je dle § 75 odst. 1 s. ř. s. vázán právním a skutkovým stavem, jaký tu byl v době rozhodnutí správního orgánu. Doplnění dokazování o ohledání místa navrhované v žalobním řízení, by bylo z hlediska procesní ekonomie nadbytečné, neboť předložený spisový materiál dostatečně objasnil skutkový stav.

[35] Stěžovatelé namítají, že se městský soud nevypořádal s jejich námitkou překvapivosti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2021, kterým žalovaný zrušil původní rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 28. 5. 2020, který žádosti stěžovatelů vyhověl. Nejvyšší správní soud podotýká, že názorový vývoj žalovaného neznamená, že došlo k překvapivému rozhodnutí, pokud své rozhodnutí žalovaný přesvědčivě zdůvodnil, což se stalo. Prvním rozhodnutím ze dne 12. 6. 2017 byla žádost stěžovatelů stavebním úřadem zamítnuta; toto rozhodnutí bylo zrušeno žalovaným z důvodu, že bylo potřeba doplnit podklady, které by doložily poslední kolaudovaný stav nemovitosti; tedy nikoliv z důvodu, že by žalovaný schvaloval stavební záměr stěžovatelů. Do stejné problematiky mířilo i druhé zrušující rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2019. Poté, co jak stěžovatelé, tak i stavební úřad dospěli k závěru, že budou vycházet z výkresové části z roku 1927 a textové části z roku 1930 (povolení užívání) a dále z výkresové části z roku 1995 (ověření a dodatečné povolení přístavby garáže s dílnou), vydal stavební úřad rozhodnutí ze dne 28. 5. 2020, č. j. P12 16635/202 OVY, kterým povolil dodatečné úpravy stavby. Toto rozhodnutí bylo žalovaným zrušeno, přičemž žalovaný na straně 7 a 8 vysvětluje, proč u něj došlo k názorovému posunu. Městský soud se v odůvodnění rozsudku s tímto názorem žalovaného ztotožnil a překvapivost v něm neshledal. Řízení běželo již od roku 2015, správní orgány nabyly z úřední činnosti další poznatky o stavební kázni stěžovatelů, do spisu byla založena další evidence z kontrolních prohlídek provedených stavebním úřadem a také fotodokumentace, ze které bylo patrné, že projektová dokumentace, co se týká střechy garáže, naznala změn pouze v názvosloví – nejednalo se již o pochozí terasu, ale pouze o střechu se zábranou proti pádu osob, zvířat a věcí. Žalovaný, i přestože v předchozím rozhodnutí uvedl, že není možné předjímat, že střecha bude užívána v rozporu se schváleným účelem, i přestože v minulosti tak byla užívána, v důsledku nových skutečností obsažených ve správním spise dospěl k závěru, že není rozhodné, jak je stavba nazvána ve stavebním řízení, ale musí být posuzována podle skutečně zamýšleného způsobu jejího užití. S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.

[36] Stěžovatelé namítají, že se městský soud dostatečně nezabýval tím, že správní orgány překročily meze správního uvážení, a také skutečností, že nevyhovění výzvy vedlo k zamítavému rozhodnutí. Městský soud se výzvě důkladně věnoval v bodech 43, 44, 46 a v bodě 48 odůvodnění rozsudku; Nejvyšší správní soud se s těmito závěry ztotožňuje. Od počátku správního řízení byla zásadním problémem terasa, o kterou stěžovatelé žádali v původní žádosti o dodatečné povolení stavby. V průběhu řízení svoji žádost změnili tak, že již nežádají o povolení terasy realizované na střeše přístavby, ale žádali o povolení ploché střechy přístavby opatřené mobilními zábranami. Osoby zúčastněné na řízení, zejména OZNŘ I a II, od počátku řízení namítaly, že užíváním střechy obdobně jako terasy (která bude pochozí a běžně přístupná) dochází k nepřiměřenému zásahu do jejich práv. Ke stejnému závěru dospěl i žalovaný ve svém zrušujícím rozhodnutí.

[37] Stěžovatelé namítají, že i přestože se pokusili výzvě stavebního úřadu k zamezení vstupu na střechu vyhovět, tak jejich opatření shledal stavební úřad jako nedostatečná, čemuž přisvědčil i městský soud. Městský soud v bodě 46 odůvodnění rozsudku uvedl: „Vycházejíce z tvrzení žalobců, že tato střecha nemá být užívána jako terasa, považovaly správní orgány za uspokojivé řešení, aby byl dostatečně a trvale zamezen přístup na střechu přístavby a aby byla dostatečně zajištěna ochrana práv a oprávněných zájmů všech účastníků řízení. To soud považuje za logické a nikoli svévolné, protože efektivní faktické zamezení přístupu osob na střechu přístavby by jistě vedlo ke snížení rizika vystavení sousedního pozemku nepřiměřeným pohledovým imisím nad přípustnou míru. Soud rovněž souhlasí se závěrem správních orgánů, že žalobci navržené řešení v podobě osazení přístupových (francouzských) oken na střechu přístavby sítěmi proti hmyzu s pevným spojem a opatřeným zámky, od kterých by klíče měly pouze osoby oprávněné k provádění údržby, nastíněné riziko vzniku nepřiměřených pohledových imisí dostatečně neeliminuje“. Stěžovatelé v kasační stížnosti z bodu 46 odůvodnění rozsudku městského soudu vytrhli jedno větní spojení – „by nepředstavovalo uspokojivé řešení“ a z toho dovodili závěr, že ani řešení navržené žalovaným v jeho rozhodnutí ze dne 15. 12. 2021 by podle městského soudu nepředstavovalo uspokojivé řešení. To ale městský soud netvrdí. Pouze konstatoval, že uspokojivým řešením nebylo řešení navržené stěžovateli a nebyla by jím ani instalace takové zábrany, která by byla jednoduše překonatelná. S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje. Stěžovatelům byla žalovaným navržena úprava projektové dokumentace tak, aby byla dostatečně chráněna práva osob zúčastněných na řízení, a to dokonce několikráte v průběhu správního řízení. Správní orgány, které jsou důkladně obeznámeny s místními poměry a konkrétními skutkovými okolnostmi byly kompetentní k tomu, aby zvážily a posoudily, zda řešení zvolené stěžovateli bylo vzhledem ke všem okolnostem dostačující.

[38] Stěžovatelé soustavně namítají, že střecha neměla být předmětem řízení. Ale jak už bylo řečeno výše, a shodně se vyjádřil i městský soud, střecha musela být předmětem řízení o odstranění stavby, jelikož se měnil celkový vzhled domu (stavby). V projektové dokumentaci z roku 1995, kterou byla dodatečně povolena stavba garáže a dílny, je jasně uvedeno, že původní střecha garáže byla z vlnitého eternitu. To, že byl odstraněn, není mezi stranami sporné. Stejně tak není sporné, že střecha byla provedena jako plochá a byla na ni umístěna pochozí vrstva, jelikož od začátku řízení je ze správního spisu zřejmé, že se po ní osoby pohybovaly. Proto tam také byla nainstalována zábrana proti pádu osob a věcí. Co se týče zábrany, stěžovatelé soustavně namítají, že byla zakreslena do projektové dokumentace z roku 2018 na popud stavebního úřadu. To shledává Nejvyšší správní soud legitimním, jelikož pokud ji tam stěžovatelé chtěli mít a mají ji tam stále, nebo minimálně tam byla v době vydání rozhodnutí žalovaného, je nutné, aby byla řádně zakreslena v projektové dokumentaci. Jak už bylo řečeno výše, pokud se mění celkový vzhled stavby a pokud se jedná o stavbu pro rodinné bydlení, tak je nutné povolení stavebního úřadu podle § 108 odst. 1 stavebního zákona, který uvádí: „tavební povolení se vyžaduje u staveb všeho druhu bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, účel a dobu trvání, nestanoví

li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak“. Změny na střeše byly prokazatelně provedeny. Z podání stěžovatelů a jejich projektové dokumentace je zřejmé, že žádali o ponechání ploché střechy opatřené zábranou proti pádu osob, věcí a zvířat. Na základě toho byla střecha vymezena jako předmět řízení nejenom stavebním úřadem v řízení o odstranění stavby, ale i samotnými stěžovateli v žádosti o dodatečné povolení stavby. Stěžovatelé soustavně namítají, že střecha nebude užívána jako terasa, ale nijak neposkytují odpověď na faktický stav, který je zdokumentován ve správním spise, že vypadá jako terasa a vyskytují se na ní různé osoby. Jedná se o dokončenou stavbu a pokud stěžovatelé žádají o její dodatečné povolení, tak je kruciální, aby již dokončená stavba byla užívána v souladu s touto žádostí.

[38] Stěžovatelé soustavně namítají, že střecha neměla být předmětem řízení. Ale jak už bylo řečeno výše, a shodně se vyjádřil i městský soud, střecha musela být předmětem řízení o odstranění stavby, jelikož se měnil celkový vzhled domu (stavby). V projektové dokumentaci z roku 1995, kterou byla dodatečně povolena stavba garáže a dílny, je jasně uvedeno, že původní střecha garáže byla z vlnitého eternitu. To, že byl odstraněn, není mezi stranami sporné. Stejně tak není sporné, že střecha byla provedena jako plochá a byla na ni umístěna pochozí vrstva, jelikož od začátku řízení je ze správního spisu zřejmé, že se po ní osoby pohybovaly. Proto tam také byla nainstalována zábrana proti pádu osob a věcí. Co se týče zábrany, stěžovatelé soustavně namítají, že byla zakreslena do projektové dokumentace z roku 2018 na popud stavebního úřadu. To shledává Nejvyšší správní soud legitimním, jelikož pokud ji tam stěžovatelé chtěli mít a mají ji tam stále, nebo minimálně tam byla v době vydání rozhodnutí žalovaného, je nutné, aby byla řádně zakreslena v projektové dokumentaci. Jak už bylo řečeno výše, pokud se mění celkový vzhled stavby a pokud se jedná o stavbu pro rodinné bydlení, tak je nutné povolení stavebního úřadu podle § 108 odst. 1 stavebního zákona, který uvádí: „tavební povolení se vyžaduje u staveb všeho druhu bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, účel a dobu trvání, nestanoví

li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak“. Změny na střeše byly prokazatelně provedeny. Z podání stěžovatelů a jejich projektové dokumentace je zřejmé, že žádali o ponechání ploché střechy opatřené zábranou proti pádu osob, věcí a zvířat. Na základě toho byla střecha vymezena jako předmět řízení nejenom stavebním úřadem v řízení o odstranění stavby, ale i samotnými stěžovateli v žádosti o dodatečné povolení stavby. Stěžovatelé soustavně namítají, že střecha nebude užívána jako terasa, ale nijak neposkytují odpověď na faktický stav, který je zdokumentován ve správním spise, že vypadá jako terasa a vyskytují se na ní různé osoby. Jedná se o dokončenou stavbu a pokud stěžovatelé žádají o její dodatečné povolení, tak je kruciální, aby již dokončená stavba byla užívána v souladu s touto žádostí.

[39] Dle § 129 odst. 3 stavebního zákona; „[s]tavbu uvedenou v odstavci 1 písm. b) lze dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že: a) není umístěna v rozporu s cíli a úkoly územního plánování, politikou územního rozvoje, s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním opatřením o asanaci území nebo s předchozími rozhodnutími o území, b) není prováděna či provedena na pozemku, kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo omezuje, c) není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem. Bude

li stavba dodatečně povolena, stavební úřad řízení o odstranění stavby zastaví. Dodatečné povolení nahrazuje v příslušném rozsahu územní rozhodnutí. Bude

li předmětem dodatečného povolení rozestavěná stavba, stavební úřad stanoví podmínky pro její dokončení“.

[39] Dle § 129 odst. 3 stavebního zákona; „[s]tavbu uvedenou v odstavci 1 písm. b) lze dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že: a) není umístěna v rozporu s cíli a úkoly územního plánování, politikou územního rozvoje, s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním opatřením o asanaci území nebo s předchozími rozhodnutími o území, b) není prováděna či provedena na pozemku, kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo omezuje, c) není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem. Bude

li stavba dodatečně povolena, stavební úřad řízení o odstranění stavby zastaví. Dodatečné povolení nahrazuje v příslušném rozsahu územní rozhodnutí. Bude

li předmětem dodatečného povolení rozestavěná stavba, stavební úřad stanoví podmínky pro její dokončení“.

[40] Stavební zákon ve znění účinném do 31. 7. 2017 umožňoval dodatečné povolení nepovolené změny stavby, pokud stavba byla v souladu s § 129 odst. 3 stavebního zákona, přičemž důkazní břemeno ohledně tohoto stavu tíží pouze stavebníka, tedy stěžovatele. U dokončené stavby v průběhu velmi dlouhého správního řízení stěžovatelé neprokázali, že stavba je užívána v souladu s jejich žádostí. Naopak. Z rozsáhlého spisového materiálu se podává, že střecha, spíše než jako pouhá plochá střecha, vypadá jako terasa; je opatřena zábranou proti pádu osob, která je potažena krytím, byla opatřena i zeleným pochozím kobercem a také jsou ve správním spise v průběhu času dokládány fotografie, ze kterých je zřejmé, že se na střeše pohybují osoby. Stěžovatelé tak důkazní břemeno v tomto případě neunesli, pročež byla jejich žádost stavebním úřadem zamítnuta. Je pravdou, že žalovaný ve svém rozhodnutí ze dne 18. 1. 2018, uvedl, že „přestože do předmětné změny žádosti bylo s užíváním střechy jako terasy počítáno a uvedeným způsobem byla tato střecha i dosud zjevně užívána, nelze takový způsob užívání ze strany stavebníků předjímat. Bude na stavebním úřadě, aby případně jiný, než povolený způsob užívání této části stavby sankcionoval dle stavebního zákona. Nutno navíc dodat, že žádný předpis nezakazuje, aby střecha měla pochozí vrstvy a zábradlí, a aby přístup na ni byl zajištěn dveřmi či francouzskými okny. Užívána by však skutečně měla být pouze jako střecha“. Avšak jak už bylo zmíněno výše, žalovaný následně dospěl ve svém zrušujícím rozhodnutí k opačnému názoru vzhledem ke stavební nekázni stěžovatelů, soustavnému výskytu osob na střeše, a také tomu, že projektová dokumentace zůstala nezměněna, pouze bylo změněno názvosloví z pochozí terasy na plochou střechu přístupnou pro údržbu a opatřenou místo zábradlí zábranou proti pádu osob. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2013, č. j. 4 As 97/2013

40, konstatoval, že stavební záměr musí být posouzen podle skutečného užití, nikoliv pouze podle jeho pojmenování uvedeného v projektové dokumentaci. K tomu žalovaný ve zrušujícím rozhodnutí uvádí, že „účelovost zábradlí (zábrany) a záměr stavebníků plochu střechu užívat jako pochozí vyplývá i z obsahu upravené žádosti o dodatečné povolení stavby, kde se hovoří o pádu osob, zvířat a věcí. S ohledem na veškeré uvedené skutečnosti má tedy odvolací správní orgán za to, že předmětnou stavební úpravu přístavby rodinného domu, konkrétně střechu garáže s dílnou, tak jak byla realizována a jak je zachycena v doložené dokumentaci, dodatečně povolit nelze“. Jelikož stavba je již dokončena a užívána, tak je možné předjímat závěr podle toho, jak byla užívána do okamžiku rozhodnutí, jak bude pravděpodobně užívána i v budoucnosti. Přestože stěžovatelé nežádají o povolení změny střechy na terasu, tak ji jako terasu užívají v tom smyslu, že se po ní pohybují rozličné osoby, které nebyly nikdy stěžovateli označeny jako osoby provádějící údržbu.

[40] Stavební zákon ve znění účinném do 31. 7. 2017 umožňoval dodatečné povolení nepovolené změny stavby, pokud stavba byla v souladu s § 129 odst. 3 stavebního zákona, přičemž důkazní břemeno ohledně tohoto stavu tíží pouze stavebníka, tedy stěžovatele. U dokončené stavby v průběhu velmi dlouhého správního řízení stěžovatelé neprokázali, že stavba je užívána v souladu s jejich žádostí. Naopak. Z rozsáhlého spisového materiálu se podává, že střecha, spíše než jako pouhá plochá střecha, vypadá jako terasa; je opatřena zábranou proti pádu osob, která je potažena krytím, byla opatřena i zeleným pochozím kobercem a také jsou ve správním spise v průběhu času dokládány fotografie, ze kterých je zřejmé, že se na střeše pohybují osoby. Stěžovatelé tak důkazní břemeno v tomto případě neunesli, pročež byla jejich žádost stavebním úřadem zamítnuta. Je pravdou, že žalovaný ve svém rozhodnutí ze dne 18. 1. 2018, uvedl, že „přestože do předmětné změny žádosti bylo s užíváním střechy jako terasy počítáno a uvedeným způsobem byla tato střecha i dosud zjevně užívána, nelze takový způsob užívání ze strany stavebníků předjímat. Bude na stavebním úřadě, aby případně jiný, než povolený způsob užívání této části stavby sankcionoval dle stavebního zákona. Nutno navíc dodat, že žádný předpis nezakazuje, aby střecha měla pochozí vrstvy a zábradlí, a aby přístup na ni byl zajištěn dveřmi či francouzskými okny. Užívána by však skutečně měla být pouze jako střecha“. Avšak jak už bylo zmíněno výše, žalovaný následně dospěl ve svém zrušujícím rozhodnutí k opačnému názoru vzhledem ke stavební nekázni stěžovatelů, soustavnému výskytu osob na střeše, a také tomu, že projektová dokumentace zůstala nezměněna, pouze bylo změněno názvosloví z pochozí terasy na plochou střechu přístupnou pro údržbu a opatřenou místo zábradlí zábranou proti pádu osob. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2013, č. j. 4 As 97/2013

40, konstatoval, že stavební záměr musí být posouzen podle skutečného užití, nikoliv pouze podle jeho pojmenování uvedeného v projektové dokumentaci. K tomu žalovaný ve zrušujícím rozhodnutí uvádí, že „účelovost zábradlí (zábrany) a záměr stavebníků plochu střechu užívat jako pochozí vyplývá i z obsahu upravené žádosti o dodatečné povolení stavby, kde se hovoří o pádu osob, zvířat a věcí. S ohledem na veškeré uvedené skutečnosti má tedy odvolací správní orgán za to, že předmětnou stavební úpravu přístavby rodinného domu, konkrétně střechu garáže s dílnou, tak jak byla realizována a jak je zachycena v doložené dokumentaci, dodatečně povolit nelze“. Jelikož stavba je již dokončena a užívána, tak je možné předjímat závěr podle toho, jak byla užívána do okamžiku rozhodnutí, jak bude pravděpodobně užívána i v budoucnosti. Přestože stěžovatelé nežádají o povolení změny střechy na terasu, tak ji jako terasu užívají v tom smyslu, že se po ní pohybují rozličné osoby, které nebyly nikdy stěžovateli označeny jako osoby provádějící údržbu.

[41] Pokud stěžovatelé namítají, že stavba mohla být povolena za stanovení dodatečných podmínek, Nejvyšší správní soud tento závěr nesdílí. Městský soud již tuto námitku dostatečně a přesvědčivě vypořádal v bodě 49. Nejvyšší správní soud se s jeho závěry ztotožňuje. Vzhledem k tomu, že se jedná o řízení o žádosti, je primárně na stavebníkovi, který o dodatečné povolení stavby žádá, aby stavba, jež byla realizována bez provedení zákonem stanoveného povolovacího procesu, byla v souladu se zákonem. Výlučně na úvaze stěžovatelů bylo, jakým způsobem v žádosti vymezí (popř. zúží) předmět řízení, tedy to, jaká stavba má být skutečně dodatečně povolena. Pakliže žádosti, tak jak byla podána, nelze pro nesplnění zákonem stanovených požadavků vyhovět, není úlohou stavebního úřadu navrhovat jiné možné varianty řešení stavby. Není ani povinností stavebního úřadu, aby za stěžovatele domýšlel takové řešení, při jehož realizaci by bylo možné stavbu z hlediska stavebních předpisů (a to navíc dodatečně) povolit. Bylo proto na stěžovatelích, aby svou žádost upravili tak, aby jí bylo možno vyhovět (k tomu ostatně směřovala výzva stavebního úřadu). Pakliže tak neučinili, nelze správním orgánům důvodně vyčítat, že stavbu dodatečně nepovolily, a to ani z části. Nelze ani přehlédnout, že stěžovatelé měli možnost úpravy projektové dokumentace takovým způsobem, aby mohla být jejich stavba povolena. Za dobu téměř sedmi let vzhledem k obsáhlé spisové dokumentaci je možné uzavřít, že se stavebním úřadem komunikovali nadmíru. Již od počátku řízení zde byla detekována největší překážka vyhovění jejich žádosti, a to pohledové imise a obtěžování sousedů jimi. Stěžovatelé měli dostatek času na úpravu projektové dokumentace. Nejvyšší správní soud nad rámec uvedeného podotýká, že pokud by měla být stavební úprava dodatečně schválena s podmínkou, tak by podmínka zněla stejně, jak již byla definována ve zrušujícím rozhodnutí žalovaného a také ve výzvě o zamezení přístupu na střechu

tedy, že stěžovatelé jsou povinni trvale zamezit přístupu na střechu; vzhledem k tomu, že této podmínce stěžovatelé nevyhověli, nebylo ani možné dosažení požadovaného stavu.

[41] Pokud stěžovatelé namítají, že stavba mohla být povolena za stanovení dodatečných podmínek, Nejvyšší správní soud tento závěr nesdílí. Městský soud již tuto námitku dostatečně a přesvědčivě vypořádal v bodě 49. Nejvyšší správní soud se s jeho závěry ztotožňuje. Vzhledem k tomu, že se jedná o řízení o žádosti, je primárně na stavebníkovi, který o dodatečné povolení stavby žádá, aby stavba, jež byla realizována bez provedení zákonem stanoveného povolovacího procesu, byla v souladu se zákonem. Výlučně na úvaze stěžovatelů bylo, jakým způsobem v žádosti vymezí (popř. zúží) předmět řízení, tedy to, jaká stavba má být skutečně dodatečně povolena. Pakliže žádosti, tak jak byla podána, nelze pro nesplnění zákonem stanovených požadavků vyhovět, není úlohou stavebního úřadu navrhovat jiné možné varianty řešení stavby. Není ani povinností stavebního úřadu, aby za stěžovatele domýšlel takové řešení, při jehož realizaci by bylo možné stavbu z hlediska stavebních předpisů (a to navíc dodatečně) povolit. Bylo proto na stěžovatelích, aby svou žádost upravili tak, aby jí bylo možno vyhovět (k tomu ostatně směřovala výzva stavebního úřadu). Pakliže tak neučinili, nelze správním orgánům důvodně vyčítat, že stavbu dodatečně nepovolily, a to ani z části. Nelze ani přehlédnout, že stěžovatelé měli možnost úpravy projektové dokumentace takovým způsobem, aby mohla být jejich stavba povolena. Za dobu téměř sedmi let vzhledem k obsáhlé spisové dokumentaci je možné uzavřít, že se stavebním úřadem komunikovali nadmíru. Již od počátku řízení zde byla detekována největší překážka vyhovění jejich žádosti, a to pohledové imise a obtěžování sousedů jimi. Stěžovatelé měli dostatek času na úpravu projektové dokumentace. Nejvyšší správní soud nad rámec uvedeného podotýká, že pokud by měla být stavební úprava dodatečně schválena s podmínkou, tak by podmínka zněla stejně, jak již byla definována ve zrušujícím rozhodnutí žalovaného a také ve výzvě o zamezení přístupu na střechu

tedy, že stěžovatelé jsou povinni trvale zamezit přístupu na střechu; vzhledem k tomu, že této podmínce stěžovatelé nevyhověli, nebylo ani možné dosažení požadovaného stavu.

[42] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelů, že stavební úřad rozhodl nesprávně, když žádost o dodatečné povolení zamítl dle § 51 odst. 3 správního řádu (zjištění skutečnosti znemožňující vyhovět žádosti bez dalšího dokazování), ač své rozhodnutí opřel o údajné neunesení důkazního břemene, přičemž městský soud měl tuto námitku pominout. Explicitní vypořádání této námitky nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu; neunesení důkazního břemene městský soud komentoval na několika místech odůvodnění. Vycházel přitom z obsáhlého správního spisu a z faktu, že stěžovatelé od vydání zrušujícího rozhodnutí žalovaného a od vydání výzvy zamezení přístupu na střechu věděli, jaká zásadní okolnost brání vyhovění jejich žádosti, a přesto neučinili dostatečná opatření, aby podmínkám pro schválení žádosti vyhověli. Městský soud akcentoval, že v případě dokončené stavby vyvstávají dvě možnosti řešení, a to buď stavbu dodatečně povolit, nebo žádost zamítnout; nebyl přitom povinen stanovovat další podmínky, aby žádosti mohlo být vyhověno. Nadto Nejvyšší správní soud upozorňuje, že stěžovatelé byli stavebním úřadem vyzváni k zamezení přístupu na střechu úpravou projektové dokumentace, což měl učinit projektant, nikoliv jejich advokát svým vyjádřením ze dne 14. 10. 2021, č. j. 40719/2021, že jsou okna opatřena sítí proti hmyzu se zábranou, k čemuž doložil dvě fotografie.

[43] S nutností trvalého zamezení přístupu na střechu souvisí i otázka pohledových imisí. Stěžovatelé namítají, že městský soud je měl posuzovat jako potenciální budoucí imise podle § 1017 až 1020 občanského zákoníku, nikoli jako současné dle § 1013 občanského zákoníku. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, jak už bylo řečeno výše, že se jedná o dokončenou stavbu, a jednalo se o imise současné a současné užívání stavby. Tedy posouzení městským soudem bylo správné a Nejvyšší správní soud se s ním ztotožňuje. Ustanovení § 1013 odst. 1 občanského zákoníku zcela dopadá na nynější situaci. Dané ustanovení občanského zákoníku stanoví: „Vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod“. K pohledovým imisím obtěžujícím sousedy v daném případě již dochází. Dle § 152 odst. 1 stavebního zákona musí stavebník dbát i na šetrnost k sousedství. Nejvyšší správní soud odkazuje na § 114 stavebního zákona, v němž je specifikováno, námitky jakého typu, může účastník řízení uplatnit. V odst. 3 citovaného ustanovení se konstatuje, že o námitkách občanskoprávní povahy, nedojde

li ke shodě, si učiní stavební úřad úsudek; to správní orgán v daném případě učinil a kasační soud se s ním ztotožnil. Argumentace stěžovatelů je nadto zcela nepřiléhavá, jelikož jimi citovaná ustanovení občanského zákoníku se týkají sázení stromů na hranici pozemku, svodu dešťové vody, dostatečné opory sousedního pozemku nebo zřizování stavby v bezprostřední blízkosti; žádné ustanovení se netýká pohledových imisí. Stěžovatelé namítají, že bránit se proti pohledovým imisím lze dle judikatury Nejvyššího soudu pouze výjimečně. Lze připustit, že jakékoliv obtěžování pohledem nemůže být považováno jako obtěžující nad míru místním poměrům, zvláště v městské zástavě. Nicméně Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 12. 12. 2001, č. j. 22 Ado 1629/99, uvádí: „Aby bylo možno obtěžování pohledem považovat za imisi, muselo by jít o mimořádnou situaci, při které by bylo soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti; zpravidla by šlo o případy, kdy vlastnické právo by bylo zneužíváno k nahlížení do sousední nemovitosti za účelem narušování soukromí sousedů anebo by došlo ke stavební změně, umožňující nahlížení do dosud uzavřených prostor, přičemž tuto změnu by neodůvodňovaly oprávněné zájmy toho, kdo změnu provedl“. Provedení stavební změny, která by zpřístupnila prostory sousedního pozemku, je přiléhavé v nynějším případě. Jak už konstatoval žalovaný, dvorek nacházející se na sousedním pozemku, jehož majiteli jsou OZNŘ I a II, který byl při dosavadním stavebním uspořádání chráněn před pohledy z okolních staveb a poskytoval přiměřené soukromí, by byl nyní vystaven pohledům ze sousední stavby ve vysoké míře a nejednalo by se o pohledy pouze nahodilé. Městský soud tedy použil přiléhavé zákonné ustanovení, žádné nezákonnosti se nedopustil. Pokud tedy stěžovatelé namítali, že výzva žalovaného stran zamezení přístupu na střechu je nezákonná, jelikož z žádného zákonného ustanovení neplyne, že se musí zdržet obtěžování sousedů pohledovými imisemi, lze shodně s městským soudem konstatovat, že toto omezení plyne jak z § 152 odst. 1 stavebního zákona, tak i z § 1013 odst. 1 občanského zákoníku.

[43] S nutností trvalého zamezení přístupu na střechu souvisí i otázka pohledových imisí. Stěžovatelé namítají, že městský soud je měl posuzovat jako potenciální budoucí imise podle § 1017 až 1020 občanského zákoníku, nikoli jako současné dle § 1013 občanského zákoníku. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, jak už bylo řečeno výše, že se jedná o dokončenou stavbu, a jednalo se o imise současné a současné užívání stavby. Tedy posouzení městským soudem bylo správné a Nejvyšší správní soud se s ním ztotožňuje. Ustanovení § 1013 odst. 1 občanského zákoníku zcela dopadá na nynější situaci. Dané ustanovení občanského zákoníku stanoví: „Vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod“. K pohledovým imisím obtěžujícím sousedy v daném případě již dochází. Dle § 152 odst. 1 stavebního zákona musí stavebník dbát i na šetrnost k sousedství. Nejvyšší správní soud odkazuje na § 114 stavebního zákona, v němž je specifikováno, námitky jakého typu, může účastník řízení uplatnit. V odst. 3 citovaného ustanovení se konstatuje, že o námitkách občanskoprávní povahy, nedojde

li ke shodě, si učiní stavební úřad úsudek; to správní orgán v daném případě učinil a kasační soud se s ním ztotožnil. Argumentace stěžovatelů je nadto zcela nepřiléhavá, jelikož jimi citovaná ustanovení občanského zákoníku se týkají sázení stromů na hranici pozemku, svodu dešťové vody, dostatečné opory sousedního pozemku nebo zřizování stavby v bezprostřední blízkosti; žádné ustanovení se netýká pohledových imisí. Stěžovatelé namítají, že bránit se proti pohledovým imisím lze dle judikatury Nejvyššího soudu pouze výjimečně. Lze připustit, že jakékoliv obtěžování pohledem nemůže být považováno jako obtěžující nad míru místním poměrům, zvláště v městské zástavě. Nicméně Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 12. 12. 2001, č. j. 22 Ado 1629/99, uvádí: „Aby bylo možno obtěžování pohledem považovat za imisi, muselo by jít o mimořádnou situaci, při které by bylo soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti; zpravidla by šlo o případy, kdy vlastnické právo by bylo zneužíváno k nahlížení do sousední nemovitosti za účelem narušování soukromí sousedů anebo by došlo ke stavební změně, umožňující nahlížení do dosud uzavřených prostor, přičemž tuto změnu by neodůvodňovaly oprávněné zájmy toho, kdo změnu provedl“. Provedení stavební změny, která by zpřístupnila prostory sousedního pozemku, je přiléhavé v nynějším případě. Jak už konstatoval žalovaný, dvorek nacházející se na sousedním pozemku, jehož majiteli jsou OZNŘ I a II, který byl při dosavadním stavebním uspořádání chráněn před pohledy z okolních staveb a poskytoval přiměřené soukromí, by byl nyní vystaven pohledům ze sousední stavby ve vysoké míře a nejednalo by se o pohledy pouze nahodilé. Městský soud tedy použil přiléhavé zákonné ustanovení, žádné nezákonnosti se nedopustil. Pokud tedy stěžovatelé namítali, že výzva žalovaného stran zamezení přístupu na střechu je nezákonná, jelikož z žádného zákonného ustanovení neplyne, že se musí zdržet obtěžování sousedů pohledovými imisemi, lze shodně s městským soudem konstatovat, že toto omezení plyne jak z § 152 odst. 1 stavebního zákona, tak i z § 1013 odst. 1 občanského zákoníku.

[44] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že správní orgány při rozhodování nikterak nevybočily z rámce zákona a své rozhodnutí dostatečně srozumitelně zdůvodnily. Pokud jejich postup městský soud aproboval, přičemž přezkoumatelným způsobem své úvahy odůvodnil, nelze mu ničeho vytknout.

[45] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji dle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.

[46] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovanému, jemuž by dle pravidla úspěchu náhrada nákladů řízení náležela, žádné náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.

[47] Osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Nejvyšší správní soud osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost neuložil, proto jim právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo (§ 60 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s.).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 24. října 2025

JUDr. Lenka Matyášová

předsedkyně senátu

Právní věta

Plný text rozhodnutí