cích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění zákona č. 411/2005 Sb. Oznámení policie, na základě kterých je prováděno hodnocení dosaženého poč- tu bodů ($ 123b odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu), poskytuje správnímu orgánu pouze určitou informaci o věci; nelze však z něj bez dalšího vy- cházet v případech, vyskytnou-li se v řízení pochybnosti o údajích zde zaznamena- ných. K dokazování průběhu událostí popsaných v úředním záznamu je proto třeba v takovém případě vyžádat další důkazy prokazující skutečnosti zde uvedené, např. část pokutového bloku prokazující, že přestupek byl v blokovém řízení projednán. Tento záznam sám o sobě však nemůže být důkazem, na základě něhož by správní 2145 orgán bez dalšího vzal za prokázané, že se stěžovatel přestupku dopustil, že byl pro- jednán v blokovém řízení a že existuje právní podklad pro provedení záznamu v re- gistru řidičů.
cích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění zákona č. 411/2005 Sb. Oznámení policie, na základě kterých je prováděno hodnocení dosaženého poč- tu bodů ($ 123b odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu), poskytuje správnímu orgánu pouze určitou informaci o věci; nelze však z něj bez dalšího vy- cházet v případech, vyskytnou-li se v řízení pochybnosti o údajích zde zaznamena- ných. K dokazování průběhu událostí popsaných v úředním záznamu je proto třeba v takovém případě vyžádat další důkazy prokazující skutečnosti zde uvedené, např. část pokutového bloku prokazující, že přestupek byl v blokovém řízení projednán. Tento záznam sám o sobě však nemůže být důkazem, na základě něhož by správní 2145 orgán bez dalšího vzal za prokázané, že se stěžovatel přestupku dopustil, že byl pro- jednán v blokovém řízení a že existuje právní podklad pro provedení záznamu v re- gistru řidičů.
C.) Nejvyšší správní soud se a priori za- býval kasačním důvodem vymezeným v $ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť nepřezkouma- telnost je vadou natolik závažnou, že se jí soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžo- vatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti ($ 109 odst. 3 s. ř. s.). Má-li jakékoli rozhodnu- 1041 2145 tí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu $ 103 odst. 1 písm. d) s. Ť. s. jednalo o rozhodnutí: 1) srozumitelné a 2) opřené o dostatek důvodů. V čem lze spatřovat tyto jednotlivé atributy testu pře- zkoumatelnosti, však soudní řád správní ne- stanoví, a proto je třeba vycházet z toho, co vytvořila dosavadní správní judikatura. Za ne- přezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí, která po- strádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpo- kládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odů- vodněním, která ncobsahují vůbec právní zá- věry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vzta- hu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nej- vyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130, č. 244/2004 Sb. NSS). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutko- vých, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvod- nění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozho- dovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťo- vané, případně zjištěné v rozporu se záko- nem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byty v řízení provedeny (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS). Neníli z odůvodnění napadeného roz- sudku krajského soudu zřejmé, proč soud ne- považoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní ná- mitky účastníka považuje za liché, mylné ne- bo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhod- nutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu $ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji ne- může jen pro nesprávnost odmítnout, ale 1042 musí také uvést, v čem konkrétně její ne- správnost spočívá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS). V projed- návaném případě Nejvyšší správní soud tako- vou vadu rozhodnutí shledal. Napadené rozhodnutí se týká námitek proti provedeným záznamům bodů v registru řidičů podaných podle $ 123f odst. 1 zákona o silničním provozu. Předmětem přezkumu tak není rozhodnutí vydané v řízení, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pře- stupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Úkolem kraj- ského soudu ve věci nyní projednávané bylo přezkoumat, zda správní orgány v řízení 0 ná- mitkách podaných proti sdělení dosaženého počtu bodů v registru řidičů postupovaly v souladu se zákonem a v souladu se základ- ními zásadami správního procesu, resp. zda toto řízení nebylo zatíženo takovými vadami, které by mohly vést k nezákonnosti rozhod- nutí ve věci samé, a v důsledku toho k zásahu do veřejného subjektivního práva stěžovate- le; přitom pro takovou vadu by krajský soud musel rozhodnutí správního orgánu (žalova- ného) zrušit. Nejvyšší správní soud konstatuje, že ačko- li je záznam bodů do bodového hodnocení pouze určitým administrativním úkonem, dosažení 12 bodů má za následek skutečnost, která je ve své podstatě „sankcí“ sui generis spočívající v zákazu řízení motorových vozi- del. Stěžovatel je tak určitým způsobem zasa- žen, resp. omezen na svých právech. Je nutno proto vycházet z premisy, že jakkoli se v pří- padě samotného oznámení (administrativní ho opatření) o počtu dosažených bodů ne- jedná o rozhodnutí ve smyslu $ 65 s. ř. s. (nejedná se o rozhodnutí o uložení sankce), v důsledku následků, které jsou s ním dále spojeny, tj. odevzdání řidičského průkazu, zá- sah do veřejného subjektivního práva (zejm. práva vlastnit a užívat majetek) zde v podsta- tě existuje. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jakkoli z uvedeného článku expressis verbis nevyplývá, zda se toto právo vztahuje jen na řízení před soudem ne- bo zda se vztahuje i na jiná než soudní řízení, je nutno jej aplikovat i v řízení před správním orgánem. Ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny ob- sahově zjevně souvisí se zárukami práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“), které se mimo jiné uplatní při rozhodování o opráv- něnosti jakéhokoli trestního obvinění. Evrop- ský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vykládá pojem trestní obvinění autonomně a vychází z jeho materiálního chápání. Jedná se tedy o jakékoli protiprávní jednání postiži- telné trestem. V řadě svých judikátů přitom dospěl k závěru, že jakákoli veřejnoprávní ustanovení sankční povahy nelze posuzovat podle jejich označení, nýbrž podle obsahu a účelu. Autonomní obsah pojmu trestní ob- vinění vyložil např. v rozsudku ze dne 8. 6. 1976 ve věci Engel a další proti Nizozemí, stížnosti č. 5100/71 a další, Series A, č. 22. Po- dle tohoto rozhodnutí není formální klasifi- kace deliktu podle vnitrostátního práva jedi- ným rozhodujícím kritériem, nýbrž je spíše východiskem pro úvahu soudu. Dalším fakto- rem je povaha samotného deliktního jednání (podle normy a jejího předmětu: zdali má charakter všeobecný nebo se vztahuje jen na zvláštní, omezenou skupinu osob, zdali má účel spíše preventivní či represivní apod.). Citovaný čl. 6 Úmluvy představuje záruku, že jakékoli trestní obvinění bude spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednáno ne- závislým a nestranným soudem, zřízeným zá- konem. Judikatura ESLP rovněž již vyložila, že trestním obviněním je nutno chápat i obvině- ní z přestupku. Např. v rozsudcích ze dne 2. 9. 1998 ve věci Lauko proti Slovensku, stíž- nost č. 26138/95, Reports 1998-VI, a ze dne 2. 9. 1998 ve věci Kadubec proti Slovensku, stížnost č. 27061/95, Reports 1998-VL posou- dil ESLP obvinění z přestupku jako trestní ob- vinění, přitom soud připustil, že zákon o pře- stupcích formálně není podle vnitrostátního práva považován za součást trestního práva. Nicméně vzhledem k tomu, že zákon o pře- stupcích je všeobecnou normou, jež dopadá na všechny osoby, a nikoli jen na nějakou zvláštní, omezenou skupinu subjektů, a že pokuta má charakter trestu s cílem odradit pachatele od páchání přestupků, konstatoval ESLP, že obvinění z přestupku je svou pova- hou obviněním trestním. Konečně i pojem správní trestání, jímž je v nauce označován podobor správního práva, do něhož spadá i přestupkové právo, ospravedlňuje dle názo- ru Nejvyššího správního soudu závěr, že ob- vinění z přestupku je svou povahou obvině- ním trestním. Ve světle judikatury výše uvedené lze tedy řízení o přestupku, jehož spáchání bylo stě- žovateli kKladeno za vinu, považovat za řízení, v němž se rozhodovalo o oprávněnosti trest- ního obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Princi- py, které jsou obsaženy v judikatuře ESLP ve vztahu k čl. 6 odst. 1 Úmluvy, musí platit i v případě přestupku, přitom skutečnost, zda byl projednán v blokovém řízení, není rozhodná. Blokové řízení je rovněž řízení o přestupku, představuje tradiční speciální formu řízení v oblasti správního trestání. Umožňuje rychle vyřídit přestupky ve zkráce- ném řízení, a to méně formálním způsobem než tam, kde se postupuje podle obecných ustanovení zákona o přestupcích. Uložení pokuty v blokovém řízení má tedy povahu správního rozhodnutí. Lze-li pokutu uložit na místě, lze rovněž dovodit, že přestupek lze zpravidla projednat tehdy, byl-li pachatel při svém jednání na místě přistižen. Jednou z podmínek přípustnosti vydání rozhodnutí v blokovém řízení je skutečnost, že osoba, která se měla přestupku dopustit, je ochotna pokutu zaplatit. Další podmínkou, jež musí být kumulativně s první podmínkou splněna, pak je, že přestupek je spolehlivě zjištěn. V případě, že by ten, kdo se měl dle názoru správního orgánu přestupku dopustit, nepo- važoval přestupek za spolehlivě zjištěný, pří- padně by z jiného důvodu nebyl ochoten po- kutu zaplatit, nelze přestupek projednat v blokovém řízení. Otázky skutkové a právní týkající se spáchání správním orgánem tvrze- ného přestupku, je pak nutno dokazovat ve standardně vedeném přestupkovém řízení, které končí vydáním rozhodnutí o přestup- 1043 2145 ku, které je rozhodnutím dle $ 65 s. ř. s. a lze jej po vyčerpání opravných prostředků na- padnout žalobou ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 29. 12. 2004, čj. 6 As 49/2003-46, č. 505/2005 Sb. NSS, konstatoval: „[...] je-lť Do- dle f 68 písm. a) s. ř. s. žaloba nepřípustná tehdy, nevyužilli žalobce opravných pro- středků v řízení před správním orgánem, kte- ré zákon připouští, pak musí být nepřípustná i tam, kde žalobcovo právo na podání oprav- ného prostředku zůstalo nevyužito z toho dů- vodu, že žalobce nehodlal vést příslušné správní řízení ani v prvním stupní a spokojil se s ukončením věci v blokovém řízení“ Judi- katura správních soudů se na základě uvede- ného rozsudku, na jehož odůvodnění lze od- kázat, ustálila na právním závěru o tom, že přestupky, které byly projednány v blokovém řízení, přičemž obviněný s projednáním pře- stupku v blokovém řízení souhlasil, nelze ve správním soudnictví přezkoumávat. Na věc nyní projednávanou však uvedený rozsudek nedopadá, neboť zde je skutkový stav zcela odlišný. Nejvyšší správní soud na tomto místě po- važuje za vhodné zmínit Rezoluci Výboru mi- nistrů Rady Evropy (77) 31 ze dne 28.9. 1977, o ochraně jednotlivců ve vztahu k aktům správy, která vedle obecných principů stano- ví, že při ukládání správních sankcí mají být respektovány ještě určité zvláštní principy. Především osoba, vůči níž řízení směřuje, musí být seznámena s jeho důvody, musí být seznámena s důkazy, o které se řízení opírá, má právo vyjádřit se ke každé věci, o níž má být v řízení rozhodnuto. Důkazní břemeno spočívá přitom zásadně na správním orgánu, správní akt musí být přezkoumatelný alespoň z hlediska zákonnosti nezávislým a nestran- ným soudem. Nejvyšší správní soud, aniž by hodlal zpochybnit specifika blokového říze- ní, popř. se odchýlit od výše vysloveného zá- věru zdejšího soudu stran nepřípustnosti ža- loby ve správním soudnictví, však má za to, že byla-li uložena stěžovateli pokuta v blokovém řízení za skutek, o němž stěžovatel tvrdí, že jej nespáchal, resp. tvrdí, že se přestupku ne- dopustil, musí mu být poskytnuta možnost 1044 adekvátní obrany, neboť tato skutečnost, tj. přičitatelnost spáchaného přestupku, má dal- ší důsledky, o nichž bylo pojednáno výše. V řízení o jednotlivých přestupcích proti bezpečnosti silničního provozu je projedná- váno, zda se stal skutek definovaný v zákoně o přestupcích či v jiném právním předpisu ja- ko přestupek a zda byl řidič obviněný z jeho spáchání jeho pachatelem, případně další okolnosti související s naplněním skutkové podstaty přestupku. V řízení o námitkách pro- ti provedení záznamu bodů v registru řidičů je předmětem řízení posouzení, zda byly záz- namy bodů v registru řidičů provedeny v sou- ladu se zákonem, tj. zda podkladem pro záz- nam bylo pravomocné rozhodnutí, zda počet zaznamenaných bodů odpovídá spáchanému přestupku atd. Předmětu řízení pak logicky odpovídá i výrok rozhodnutí a jeho odůvod- nění. Z těchto skutečností je třeba vycházet při podání opravných prostředků proti těmto rozhodnutím, jsou-li zákonem připuštěny. V námitkách proti provedenému zázna- mu bodů v registru řidičů lze z povahy věci uplatňovat námitky v tom smyslu, že řidič žádný přestupek vůbec nespáchal, přesto mu byly v registru řidičů zaznamenány body, příp. že ke spáchání přestupku z jeho strany sice došlo, nicméně byl mu zaznamenán ne- správný (vyšší) počet bodů (viz rozsudek NSS ze dne 6. 8. 2009, čj. 9 As 96/2008-44). Námitky stěžovatele, které uplatňoval ve všech fázích správního řízení o záznamu bo- dů v registru řidičů, z hlediska svého obsahu odpovídaly dílem námitkám, které se týkaly spáchaného přestupku, dílem stěžovatel tvr- dil, že se konkrétního dne žádného přestup- ku nedopustil a nebylo s ním blokové řízení ani vedeno. Námitkami stran samotného hod- nocení přestupku po stránce skutkové se ža- lovanému v řízení o námitkách nepříslušelo zabývat, neboť jak bylo uvedeno výše, v tako- vém případě bylo na stěžovateli, nesouhlasil- Ji se stavem věci, tak jak ji vyhodnotil orgán policie, aby nesouhlasil s projednáním pře- stupku na místě v blokovém řízení a věc řešil ve správním řízení; k odečtu bodů bý mohlo dojít potom pouze na základě pravomocného rozhodnutí o přestupku. Bylo však povinnos- tí žalovaného zabývat se námitkami stěžova- tele stran jeho tvrzení, že se přestupku, který mu byl přičítán, nedopustil. Nejvyšší správní soud z předloženého spi- sového materiálu zjistil, že oznámení o pře- stupku ze dne 19. 6. 2008, na které je odkazo- váno, se ve správním spise, který měl krajský soud k dispozici, nenachází. Nadto soud zjis- til, že se ve správním spise nachází přípis vy- daný Městskou policií hl města Prahy ze dne 23. 10. 2008, adresovaný Magistrátu města Li- berec, v němž se uvádí, bez jakékoli další identifikace: „Na základě ustanovení S 123b odst. 2) a S 128 odst. 3 zákona č. 361/200 Sb., o silničním provozu, Vám oznamuji, že strážník Městské policie hl. m. Prahy uložil pokutu v blokovém řízení vyšší jak 1 000 Kč za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunika- cích nebo za přestupek spáchaný jednáním zařazeným do bodového hodnocení. Po- drobnosti k přestupku jsou uvedeny v přílo- ze čj. ÚCŮ-PHÚ-DS-11-6867/2008 ze dne 22. 10. 2008.“ Za tímto přípisem následuje s údajem: „V Praze dne 22. 10. 2008“ pouze částečně ofocené oznámení, přitom je zcela evidentní, že spodní polovina písemnosti ob- sahuje údaje týkající se přestupku, který stě- žovatel měl spáchat nikoli dne 19. 6. 2008, ale dne 16. 3. 2009, a to tím, že překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h, za COŽ mu byla téhož dne ve 20.10 hod. ulože- na bloková pokuta ve výši 2 x 500 Kč (roze- psáno na dva bloky na místě zaplacené). Ta- kový doklad je zcela neprůkazný. Předložený spisový materiál správního orgánu neobsa- huje žádné důkazy svědčící pro konstatování, že se stěžovatel dopustil dne 19. 6. 2008 pře- stupku, který byl projednán v blokovém říze- ní a za který mu byla uložena pokuta a byl proveden odečet bodů. Tvrdil-li stěžovatel, že v daném případě žádný přestupek nespáchal, bylo namístě, aby si žalovaný vyžádal přísluš- ný pokutový blok (jeho část A, která zůstává správnímu orgánu), z něhož by bylo lze zjis- tit, zda stěžovatel svým podpisem stvrdil sou- hlas s blokovým řízením i s uloženou poku- tou, tedy zda blokové řízení proběhlo. Oznámení policie, na základě kterých je prováděno hodnocení dosaženého počtu bo- dů, jsou pouze úředním záznamem o tom, že byl spáchán přestupek a kdo jej spáchal, toto oznámení poskytuje správnímu orgánu urči- tou informaci 0 věci; nelze však z něj bez dal- šího vycházet v případech, vyskytnou-li se v řízení pochybnosti o údajích zde zaznamena- ných. K dokazování průběhu událostí popsa- ných v úředním záznamu je třeba v takovém případě vyžádat proto další důkazy prokazují- cí skutečnosti zde uvedené. Tento záznam sám o sobě však nemůže být důkazem, na zá- kladě něhož by správní orgán bez dalšího vzal za prokázané, že se stěžovatel přestupku dopustil, že byl projednán v blokovém řízení a že existuje právní podklad pro provedení záznamu v registru řidičů. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že býlo povinností správní- ho orgánu v řízení o námitkách, které stěžo- vatel uplatnil, zabývat se tím, zda stěžovatel skutečně v daný den přestupek, který byl údajně projednán v blokovém řízení, spáchal. Závěry žalovaného nemají oporu ve spiso- vém materiálu, resp. se opírají o skutečnosti v řízení nezjišťované a neprokázané. Rozhod- nutí žalovaného tak bylo zatíženo vadou, pro kterou měl krajský soud jeho rozhodnutí zru- šit. Setrval-li krajský soud na závěrech žalova- ného, aniž by tyto měly oporu ve spisovém materiálu, zatížil své rozhodnutí vadou ne- přezkoumatelnosti. (...) 1045 2146 2146 Daňové řízení: zástavní právo k $ 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 255/ 1994 (v textu jen „daňový řád“)» Pokud správce daně zřídil zástavní právo na nemovitosti daňového dlužníka po- dle $ 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, za situace, kdy byl podán návrh na vklad vlastnického práva ve prospěch jiného subjektu a tento vklad byl proveden, je namístě toto zástavní právo zrušit správcem daně, anebo na základě ža- loby podané novým nabyvatelem nemovitosti správním soudem.
Nejvyšší správní soud se a priori zabýval kasačním důvodem vymezeným v ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť nepřezkoumatelnost je vadou natolik závažnou, že se jí soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.). Má-li jakékoli rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí: 1) srozumitelné a 2) opřené o dostatek důvodů. V čem lze spatřovat tyto jednotlivé atributy testu přezkoumatelnosti však s. ř. s. nestanoví, a proto je třeba vycházet z toho, co vytvořila dosavadní správní judikatura. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, www.nssoud.cz). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, www.nssoud.cz).
Není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, www.nssoud.cz). V projednávaném případě Nejvyšší správní soud takovou vadu rozhodnutí shledal.
Napadené rozhodnutí se týká námitek proti provedeným záznamům bodů v registru řidičů, podaných podle ustanovení § 123f odst. 1 zákona o silničním provozu. Předmětem přezkumu tak není rozhodnutí vydané v řízení, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Úkolem krajského soudu ve věci nyní projednávané bylo přezkoumat, zda správní orgány v řízení o námitkách podaných proti sdělení dosaženého počtu bodů v registru řidičů postupovaly v souladu se zákonem a v souladu se základními zásadami správního procesu, resp. zda toto řízení nebylo zatíženo takovými vadami, které by mohly vést k nezákonnosti rozhodnutí ve věci samé a v důsledku toho k zásahu do veřejného subjektivného práva stěžovatele; přitom pro takovou vadu by krajský soud musel rozhodnutí správního orgánu (žalovaného) zrušit.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že ačkoli je záznam bodů do bodového hodnocení pouze určitým administrativním úkonem, dosažení 12 bodů má za následek skutečnost, která je ve své podstatě „sankcí“ sui generis spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Stěžovatel je tak určitým způsobem zasažen, resp. omezen na svých právech. Je nutno proto vycházet z premisy, že jakkoli se v případě samotného oznámení (administrativního opatření) o počtu dosažených bodů nejedná o rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 s. ř. s. (nejedná se o rozhodnutí o uložení sankce), v důsledků následků, které jsou s ním dále spojeny, tj. odevzdání řidičského průkazu, zásah do veřejného subjektivního práva (zejm. právo vlastnit a užívat majetek) zde v podstatě existuje.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jakkoli z uvedeného článku expressis verbis nevyplývá, zda se toto právo vztahuje jen na řízení před soudem nebo zda se vztahuje i na jiná než soudní řízení, je nutno jej aplikovat i v řízení před správním orgánem. Ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny obsahově zjevně souvisí se zárukami práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.), ve znění pozdějších protokolů (dále jen „Úmluva“), které se mimo jiné uplatní při rozhodování o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění. Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku vykládá pojem trestní obvinění autonomně a vychází z jeho materiálního chápání. Jedná se tedy o jakékoli protiprávní jednání postižitelné trestem. Evropský soud přitom v řadě svých judikátů dospěl k závěru, že jakákoli veřejnoprávní ustanovení sankční povahy nelze posuzovat podle jejich označení, nýbrž podle obsahu a účelu. Autonomní obsah pojmu trestní obvinění vyložil např. v případu Engel proti Nizozemí (1976). Podle jeho rozhodnutí není formální klasifikace deliktu podle vnitrostátního práva jediným rozhodujícím kritériem, nýbrž je spíše východiskem pro úvahu soudu. Dalším faktorem je povaha samotného deliktního jednání (podle normy a jejího předmětu: zdali má charakter všeobecný nebo se vztahuje jen na zvláštní, omezenou skupinu osob, zdali má účel spíše preventivní či represivní, apod.). Citovaný článek 6 Úmluvy představuje záruku, že jakékoli trestní obvinění bude spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednáno nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem. Judikatura Evropského soudu rovněž již vyložila, že trestním obviněním je nutno chápat i obvinění z přestupku. Např. v případech Lauko proti Slovensku (1998) a Kadubec proti Slovensku (1998) Evropský posoudil obvinění z přestupku jako trestní obvinění, přitom soud připustil, že zákon o přestupcích formálně není podle vnitrostátního práva považován za součást trestního práva. Nicméně vzhledem k tomu, že zákon o přestupcích je všeobecnou normou, jež dopadá na všechny osoby a nikoli jen na nějakou zvláštní, omezenou skupinu subjektů, a že pokuta má charakter trestu s cílem odradit pachatele od páchání přestupků, konstatoval soud, že obvinění z přestupku je svou povahou obviněním trestní Konečně i pojem správní trestání, jímž je v nauce označován podobor správního práva, do něhož spadá i přestupkové právo, ospravedlňuje dle názoru Nejvyššího správního soudu závěr, že obvinění z přestupku je svou povahou obviněním trestním.
Ve světle judikatury výše uvedené lze tedy řízení o přestupku, jehož spáchání bylo stěžovateli kladeno za vinu, považovat za řízení, v němž se rozhodovalo o oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Principy, které jsou obsaženy v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva ve vztahu k čl. 6 odst. 1 Úmluvy musí platit i v případě přestupku, přitom skutečnost, zda byl projednán v blokovém řízení, není rozhodná. Blokové řízení je rovněž řízení o přestupku, představuje tradiční speciální formu řízení v oblasti správního trestání. Umožňuje rychle vyřídit přestupky ve zkráceném řízení, a to méně formálním způsobem než tam, kde se postupuje podle obecných ustanoveních zákona o přestupcích. Uložení pokuty v blokovém řízení má tedy povahu správního rozhodnutí. Lze–li pokutu uložit na místě, lze rovněž dovodit, že přestupek lze zpravidla projednat tehdy, byl-li pachatel při svém jednání na místě přistižen. Jednou z podmínek přípustnosti vydání rozhodnutí v blokovém řízení je skutečnost, že osoba, která se měla přestupku dopustit, je ochotna pokutu zaplatit. Další podmínkou, jež musí být kumulativně s první podmínkou splněna pak je, že přestupek je spolehlivě zjištěn. V případě, že by ten, kdo se měl dle názoru správního orgánu přestupku dopustit, nepovažoval přestupek za spolehlivě zjištěný, případně by z jiného důvodu nebyl ochoten pokutu zaplatit, nelze přestupek projednat v blokovém řízení. Otázky skutkové a právní týkající se spáchání správním orgánem tvrzeného přestupku, je pak nutno dokazovat ve standardně vedeném přestupkovém řízení, které končí vydáním rozhodnutí o přestupku, které je rozhodnutím dle § 65 s. ř. s. a lze jej po vyčerpání opravných prostředků napadnout žalobou ve správním soudnictví.
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 29. 12. 2004, č. j. 6 As 49/2003 - 46 konstatoval: „... je-li podle § 68 písm. a) s. ř. s. žaloba nepřípustná tehdy, nevyužil-li žalobce opravných prostředků v řízení před správním orgánem, které zákon připouští, pak musí být nepřípustná i tam, kde žalobcovo právo na podání opravného prostředku zůstalo nevyužito z toho důvodu, že žalobce nehodlal vést příslušné správní řízení ani v prvním stupni a spokojil se s ukončením věci v blokovém řízení.“ Judikatura správních soudů se na základě uvedeného rozsudku, na jehož odůvodnění lze odkázat, ustálila na právním závěru o tom, že přestupky, které byly projednány v blokovém řízení, přitom obviněný s projednáním přestupku v blokovém řízení souhlasil, nelze ve správním soudnictví přezkoumávat. Na věc nyní projednávanou však uvedený rozsudek nedopadá, neboť je zde skutkový stav zcela odlišný.
Nejvyšší správní soud na tomto místě považuje za vhodné zmínit Rezoluci Výboru ministrů Rady Evropy /77/ 31 ze dne 28. 9. 1977, o ochraně jednotlivců ve vztahu k aktům správy, která vedle obecných principů stanoví, že při ukládání správních sankcí mají být respektovány ještě určité zvláštní principy. Především osoba, vůči níž řízení směřuje, musí být seznámena s jeho důvody, musí být seznámena s důkazy, o které se řízení opírá, má právo vyjádřit se ke každé věci, o níž má být v řízení rozhodnuto. Důkazní břemeno spočívá přitom zásadně na správním orgánu, správní akt musí být přezkoumatelný alespoň z hlediska zákonnosti nezávislým a nestranným soudem. Nejvyšší správní soud, aniž by hodlal zpochybnit specifika blokového řízení, popř. se odchýlit od výše vysloveného závěru zdejšího soudu stran nepřípustnosti žaloby ve správním soudnictví, však má za to, že byla-li uložena stěžovateli pokuta v blokovém řízení za skutek, o němž stěžovatel tvrdí, že nespáchal, resp. tvrdí, že se přestupku nedopustil, musí mu být poskytnuta možnost adekvátní obrany, neboť tato skutečnost, tj. přičítatelnost spáchaného přestupku, má další důsledky, o nichž bylo pojednáno výše.
V řízení o jednotlivých přestupcích proti bezpečnosti silničního provozu je projednáváno, zda se stal skutek definovaný zákonem o přestupcích, či v jiném právním předpisu, jako přestupek a zda byl řidič obviněný z jeho spáchání jeho pachatelem, případně další okolnosti související s naplněním skutkové podstaty přestupku. V řízení o námitkách proti provedení záznamu bodů v registru řidičů je předmětem řízení posouzení, zda byly záznamy bodů v registru řidičů provedeny v souladu se zákonem, tj. zda podkladem pro záznam bylo pravomocné rozhodnutí, zda počet zaznamenaných bodů odpovídá spáchanému přestupku, atd. Předmětu řízení pak logicky odpovídá i výrok rozhodnutí a jeho odůvodnění. Z těchto skutečností je třeba vycházet při podání opravných prostředků proti těmto rozhodnutím, jsou–li zákonem připuštěny.
V námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů lze z povahy věci uplatňovat námitky v tom smyslu, že řidič žádný přestupek vůbec nespáchal, přesto mu byly v registru řidičů zaznamenány body, příp. že ke spáchání přestupku z jeho strany sice došlo, nicméně byl mu zaznamenán nesprávný (vyšší) počet bodů. (viz. rozsudek NSS ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 96/2008 - 44 , www.nssoud.cz)
Námitky stěžovatele, které uplatňoval ve všech fázích správního řízení o záznamu bodů v registru řidičů, z hlediska svého obsahu odpovídaly dílem námitkám, které se týkaly spáchaného přestupku, dílem stěžovatel tvrdil, že se konkrétního dne žádného přestupku nedopustil a nebylo s ním blokovém řízení ani vedeno. Námitkami stran samotného hodnocení přestupku po stránce skutkové se žalovanému v řízení o námitkách nepříslušelo zabývat, neboť jak bylo uvedeno výše, v takové případě bylo na stěžovateli, nesouhlasil-li se stavem věci, tak jak ji vyhodnotil orgán Policie, aby nesouhlasil s projednáním přestupku na místě v blokovém řízení a věc řešil ve správním řízení; k odečtu bodů by mohlo dojít potom pouze na základě pravomocného rozhodnutí o přestupku. Bylo však povinností žalovaného zabývat se námitkami stěžovatele stran jeho tvrzení, že se přestupku, který mu byl přičítán, nedopustil.
epříslušelo zabývat, neboť jak bylo uvedeno výše, v takové případě bylo na stěžovateli, nesouhlasil-li se stavem věci, tak jak ji vyhodnotil orgán Policie, aby nesouhlasil s projednáním přestupku na místě v blokovém řízení a věc řešil ve správním řízení; k odečtu bodů by mohlo dojít potom pouze na základě pravomocného rozhodnutí o přestupku. Bylo však povinností žalovaného zabývat se námitkami stěžovatele stran jeho tvrzení, že se přestupku, který mu byl přičítán, nedopustil.
Nejvyšší správní soud z předloženého spisového materiálu zjistil, že oznámení o přestupku ze dne 19. 6. 2008, na které je odkazováno, se ve správním spise, který krajský soud měl k dispozici, nenachází. Nadto soud zjistil, že se ve správním spise nachází přípis vydaný Městskou policií hl. města Prahy ze dne 23. 10. 2008, adresovaný Magistrátu města Liberec, v němž se uvádí, bez jakékoli další identifikace: „Na základě ustanovení § 123b odst. 2) a § 128 odst. 3 zákona č. 361/200 Sb., o silničním provozu Vám oznamuji, že strážník Městské policie hl. m. Prahy uložil pokutu v blokovém řízení vyšší jak 1000 Kč za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích nebo za přestupek spáchaný jednáním zařazeným do bodového hodnocení. Podrobnosti k přestupku jsou uvedeny v příloze čj. ÚCÚ-PHÚ-DS-11-6867/2008 ze dne 22. 10. 2008“. Za tímto přípisem následuje s údajem: „V Praze dne 22. 10. 2008“ pouze částečně přefocené oznámení, přitom je zcela evidentní, že spodní polovina písemnosti obsahuje údaje týkající se přestupku, který stěžovatel měl spáchat nikoli dne 19. 6. 2008, ale dne 16. 3. 2009, a to tím, že překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h, za což mu byla téhož dne v 20.10 hod uložena bloková pokuta ve výši 2x 500 Kč (rozepsáno na dva bloky na místě zaplacené). Takový doklad je zcela neprůkazný. Předložený spisový materiál správního orgánu neobsahuje žádné důkazy svědčící pro konstatování, že se stěžovatel dopustil dne 19. 6. 2008 přestupku, který byl projednán v blokovém řízení a za který mu byla uložena pokuta a byl proveden odečet bodů. Tvrdil-li stěžovatel, že v daném případě žádný přestupek nespáchal, bylo na místě, aby si žalovaný vyžádal příslušný pokutový blok (jeho část A, která zůstává správnímu orgánu), z něhož by bylo lze zjistit, zda stěžovatel svým podpisem stvrdil souhlas s blokovým řízením i s uloženou pokutou, tedy zda blokové řízení proběhlo.
Oznámení policie, na základě kterých je prováděno hodnocení dosaženého počtu bodů, jsou pouze úředním záznamem o tom, že byl spáchán přestupek a kdo jej spáchal, toto oznámení poskytuje správnímu orgánu určitou informaci o věci; nelze však z něj bez dalšího vycházet v případech, vyskytnou-li se v řízení pochybnosti o údajích zde zaznamenaných. K dokazování průběhu událostí popsaných v úředním záznamu je třeba v takovém případě vyžádat proto další důkazy prokazující skutečnosti zde uvedené. Tento záznam sám o sobě však nemůže být důkazem, na základě něhož by správní orgán bez dalšího vzal za prokázané, že se stěžovatel přestupku dopustil, že byl projednán v blokovém řízení a že existuje právní podklad pro provedení záznamu v registru řidičů. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že bylo povinností správního orgánu v řízení o námitkách, které stěžovatel uplatnil, zabývat se tím, zda stěžovatel skutečně v daný den přestupek, který byl údajně projednán v blokovém řízení, spáchal. Závěry žalovaného nemají oporu ve spisovém materiálu, resp. se opírají o skutečnosti v řízení nezjišťované a neprokázané. Rozhodnutí žalovaného tak bylo zatíženo vadou, pro kterou měl krajský soud jeho rozhodnutí zrušit. Setrval-li krajský soud na závěrech žalovaného, aniž by tyto měly oporu ve spisovém materiálu, zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, proto rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pob. v Liberci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku. V novém rozsudku rozhodne krajský soud rovněž o nákladech řízení o kasační stížnosti.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2010
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu