U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. února 2011 o
dovolání, které podal obviněný T. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 21. 4. 2010, sp. zn. 9 To 27/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 6/2008, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2010, sp. zn. 46 T 6/2008, byl
obviněný T. P. uznán vinným trestný činem porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb.,
trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“). Za tento trestný
čin a za sbíhající se trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaný dílem nedokonaný ve
stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 148 odst. 1, 4 tr. zák. byl
obviněnému T. P. uložen podle § 148 odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák.
souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon ho soud
zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému
T. P. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí
statutárních orgánů v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti roků.
Podle § 35 odst. 2 tr. zák. soud zrušil výrok o trestu ohledně obviněného T. P.
z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 3 To 15/2006,
jakož i na zrušený výrok navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně městský soud rozhodl také o vině a
trestu spoluobviněného Ing. M. Z.
O odvoláních obviněných T. P. a Ing. M. Z. proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 8. 1. 2010, sp. zn. 46 T 6/2008, rozhodl Vrchní soud v Praze
rozsudkem ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 9 To 27/2010, jímž napadený rozsudek
městského soudu podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a
sám nově rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. Obviněného T. P. uznal vrchní soud
vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §
255 odst. 1, 3 tr. zák., a uložil mu za uvedený trestný čin a za sbíhající se
trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst.
1, 4 tr. zák. dílem dokonaný dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst.
1 tr. zák. k § 148 odst. 1, 4 tr. zák. souhrnný trest podle § 148 odst. 4 tr.
zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. a to trest odnětí svobody v trvání šesti
roků. Pro výkon uloženého trestu soud obviněného zařadil podle § 39a odst. 3
tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. soud obviněnému T.
P. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních
orgánů v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti roků. Současně
odvolací soud nově rozhodl o vině a trestu spoluobviněného Ing. M. Z. Za pomoc
k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 10
odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 255 odst. 1, 3 tr. zák. byl tento obviněný
odsouzen podle § 255 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou
roků, jehož výkon soud podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dále mu byl podle § 49
odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech a družstvech na dobu tří
roků.
Od doručení opisu rozsudku odvolacího soudu obhájci obviněného T. P., proti
němuž bylo konáno řízení proti uprchlému, počala běžet dvouměsíční lhůta ve
smyslu § 265e odst. 1 tr. ř., tj. lhůta, během níž může obviněný uplatnit
mimořádný opravný prostředek – dovolání. Obviněný T. P. svého práva využil a
dne 20. 7. 2010 podal proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze
dovolání. Učinil tak v zákonné lhůtě, u soudu prvního stupně, prostřednictvím
svého obhájce. Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o důvody
uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., tj. že proti
obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné,
a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle přesvědčení obviněného T. P. nastala nepřípustnost trestního stíhání v
důsledku jeho promlčení, které současně jako otázku hmotného práva soudy
nesprávně právně posoudily. Dovolací argumentace k oběma deklarovaným dovolacím
důvodům se tedy překrývala. Obviněný T. P. vyslovil zásadní nesouhlas se
stanoviskem, které k otázce promlčení jeho trestního stíhání, resp. k účinkům
dvou usnesení o zahájení trestního stíhání zaujal Vrchní soud v Praze. Namítl,
že procesně vadné usnesení o zahájení trestního stíhání nemá vždy účinky jeho
přerušení, což byl i jeho případ. První dvě usnesení o zahájení trestního
stíhání vykazovala zásadní vady, pro které byla následně zrušena rozhodnutím
státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze a to na základě
stížností obviněných. Poprvé bylo trestní stíhání zahájeno pro skutek, který
byl zcela jinak vymezen a popsán, než pro který byl následně obžalován a
odsouzen a to i z hlediska jeho právní kvalifikace, a dokonce osoby
spoluobviněné. Ani druhým usnesením o zahájení trestního stíhání nemohlo podle
názoru obviněného dojít k přerušení promlčení, neboť se netýkalo činu, o jehož
promlčení jde, jak vyžaduje § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. Z těchto závažných
důvodů byla obě usnesení zrušena státní zástupkyní a to nikoli pouze pro
formální vadu. Proto se obviněný domníval, že obě usnesení nevyvolala účinky ve
smyslu § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., a rovněž je nemoha způsobit ani
zrušující rozhodnutí státní zástupkyně. V návaznosti na závěry učiněné státní
zástupkyní Městského státního zastupitelství v Praze v odůvodnění předmětných
usnesení, která považovala za předčasná, vyjádřil obviněný T. P. domněnku, zda
se tak ze strany policejního orgánu nestalo záměrně, tj. že oba formální úkony
(usnesení o zahájení trestního stíhání) byly provedeny právě za účelem přerušit
běh promlčecí doby. Takový úkon by však i podle názoru vrchního soudu
nesplňoval předpoklady ustanovení § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. V této
souvislosti obviněný zdůraznil, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu zůstalo
neúplné, neboť soud pouze vyslovil názor, že v daném případě první dvě usnesení
o zahájení trestního stíhání nemají ryze formální charakter, avšak neuvedl
jakékoli argumenty, jimiž by toto své konstatování podpořil či alespoň
vysvětlil. Podle přesvědčení obviněného bylo v dané věci trestní stíhání
zahájeno řádným způsobem až dnem 8. 12. 2005, kdy mu bylo doručeno třetí
usnesení o zahájení trestního stíhání, tj. v době, kdy již pětiletá promlčecí
lhůta marně uplynula. Vzhledem k uvedeným důvodům dovolatel navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a sám rozhodl o
zastavení trestního stíhání podle § 223 odst. 1 tr. ř., neboť je nepřípustné z
důvodu promlčení podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dne 1. 12. 2010 bylo přímo Nejvyššímu soudu doručeno „doplnění dovolání“
obviněného T. P., které učinil prostřednictvím svého obhájce faxem a jež
obdržel soud dne 3. 12. 2010 také v listinné podobě. Obviněný v něm zopakoval
předcházející námitku o nepřípustnosti svého trestního stíhání z důvodu jeho
promlčení. Na podporu svého názoru o tom, že první dvě usnesení o zahájení
trestního stíhání v této věci nemohou mít účinky přerušení běhu promlčecí
lhůty, poukázal na postoj soudů k výpovědím, jež on sám ve věci učinil.
Přestože obviněný dvakrát ve věci vypovídal (ve dnech 12. 3. 2003 a 16. 4.
2004), vždy v době, kdy ještě nebylo zrušeno dané usnesení o zahájení jeho
trestního stíhání, tj. v okamžiku, kdy proti němu bylo podle soudů „řádně“
vedeno trestní stíhání, již soud prvního stupně k těmto výpovědím vůbec
nepřihlédl a rovněž soud odvolací vycházel z toho, že obviněný využil svého
práva k věci nevypovídat. Z této skutečnosti proto podle přesvědčení obviněného
vyplývá, že ačkoli soudy přiznaly prvním dvěma usnesením o zahájení trestního
stíhání procesní účinky ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., neměly stejný
přístup k úkonům, které byly v době před zrušením obou usnesení provedeny. Z
tohoto postupu soudů obou stupňů obviněný dovodil správnost svého přesvědčení,
že první dvě usnesení o zahájení trestního stíhání vydaná policejním orgánem v
jeho trestní věci neměla žádné procesní účinky a ani je mít nemohla. V další
části doplnění svého dovolání obviněný uplatnil námitku, která se týkala
hodnoty akcií společnosti Českomoravská finanční leasingová, a. s. Poukázal na
cenu, za niž byly akcie v počtu 700 ks pořízeny společností Invest Oil Bohemia,
a. s., a která v podstatě odpovídala i ceně, za kterou byly později prodány (v
prosinci 2000) a to společnosti ovládané ČSOB, a. s. – Olejový holding, a. s.
Odmítl proto jako zcela nedůvodný závěr soudů o tom, že by předmětných 700 kusů
akcií společnosti Českomoravská finanční a leasingová, a. s., které v prosinci
roku 2000 nakonec získala společnost AGROCREDIT, a. s., bylo prakticky
bezcenných.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř.
vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státního zástupce
činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nesouhlasil s obviněným,
pokud považoval první dvě usnesení o zahájení trestního stíhání za ryze
formální a účelová. Uvedl, že ve věci byla v rámci šetření předcházejícího
vydání prvních dvou usnesení o zahájení trestního stíhání učiněna řada úkonů, z
nichž bylo možné jednoznačně dovodit, že stíhaný skutek se stal, byl trestným
činem a spáchal ho obviněný. Poukázal přitom na to, že z hlediska předmětu
trestního stíhání není rozhodující právní kvalifikace skutku, pro který je
pachatel stíhán, přestože v dané věci hned první z vydaných usnesení o zahájení
trestního stíhání kvalifikovalo skutek podle § 255 tr. zák., pro který byl
obviněný nakonec i odsouzen. Z hlediska totožnosti skutku je důležité, že
podstatou protiprávního jednání popsaného v obou následně zrušených usneseních
bylo vyvedení akcií obchodních společností SETUZA, a. s., a MILO SUROVÁRNY, a.
s., ze společnosti AGROCREDIT, a. s. Předmětná usnesení tedy podle státního
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství představovala skutečný projev vůle
státu na potrestání konkrétními okolnostmi vymezeného trestného činu a byla
způsobilá založit účinky přerušení promlčecí doby podle § 67 odst. 3 písm. a)
tr. zák. Bez ohledu na vady v popisu skutku a neúplnost šetření policejních
orgánů v době vydání obou usnesení, jak následně konstatovala státní zástupkyně
Městského státního zastupitelství, byla v období platnosti usnesení provedena
řada úkonů, z nichž bylo patrné, že obviněný T. P. spáchal stíhaný skutek,
který byl trestným činem. Obě usnesení tak nelze považovat za ryze formální a
účelová, učiněná snad ve snaze zabránit možnému promlčení trestního stíhání,
neboť v době jejich vydání zdaleka nehrozilo marné uplynutí pětileté promlčecí
lhůty. Proto se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ztotožnil s
argumenty uvedenými na str. 7 a 8 napadeného rozsudku odvolacího soudu a
navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud sice rozhodl v souladu s návrhem státního zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství, shledal napadený rozsudek věcně správným a dovolání
odmítl jako zjevně neopodstatněné, avšak z jiných důvodů, než jaké přednesl
státní zástupce ve svém vyjádření, a modifikoval přitom i některé závěry
odvolacího soudu.
Z hlediska formálních náležitostí byly splněny podmínky pro projednání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm.
b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí
soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání je přípustné podle § 265a
odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§
265e odst. 1 tr. ř.), kromě svého doplnění, jak bude zmíněno dále, a obsahuje
obligatorní náležitosti uvedené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dopadá na situace, kdy
nastal některý z obligatorních důvodů (§ 11 odst. 1, 4 tr. ř. a § 11a tr. ř.),
pro něž nelze zahájit trestní stíhání, popř. bylo-li již zahájeno, je třeba je
zastavit, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení vydal namísto
rozhodnutí o zastavení trestního stíhání rozhodnutí jiné, jež bylo pro
obviněného méně příznivé. Zásadní podmínkou naplnění tohoto důvodu dovolání
tedy je, aby nepřípustnost trestního stíhání odpovídala některé ze situací
vyjmenovaných v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo § 11a tr. ř., poněvadž pouze tato
ustanovení obsahují taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný také opřel svůj mimořádný
opravný prostředek, lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení a
jeho podstatou je tak podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení
hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Dalším předpokladem
uplatnění tohoto dovolacího důvodu je námitka nesprávného hmotně právního
posouzení jiné skutkové okolnosti nežli hmotně právního posouzení skutku. Důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn zejména tehdy, pokud skutek,
pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu,
než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného
trestného činu. Otázka dodržení procesních ustanovení, tj. především ustanovení
trestního řádu, včetně § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v
trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při
tomto posuzování nehraje žádnou roli, protože není kritériem dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání je jedním z mimořádných opravných
prostředků, který zásadně nesměřuje proti skutkovým zjištěním napadeného
rozhodnutí. Obviněný T. P. spatřoval vadu hmotně právního posouzení skutku ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nesprávném vyhodnocení otázky promlčení
jeho trestního stíhání. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že ačkoli
promlčení je institutem hmotného práva, neboť jím zaniká trestní odpovědnost
pachatele za konkrétní trestný čin, bylo v daném případě nadbytečné uplatňovat
v souvislosti s konkrétní námitkou promlčení ještě důvod odpovídající vadám v
hmotně právním posouzení skutku. Vada spočívající v nesprávné aplikaci hmotně
právní otázky promlčení trestního stíhání, resp. trestní odpovědnosti
obviněného T. P., byla vyčerpána již poukazem na dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. e) tr. ř., který je v otázce splnění zákonných podmínek pro
vedení trestního stíhání taxativně vymezených v ustanoveních §§ 11 odst. 1 a
11a tr. ř. speciální. Rozsahu možného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím
soudem se však uplatnění dvou dovolacích důvodů k jedné námitce nijak
nedotklo.
Ve svém druhém podání obviněný považoval za „účelné ještě doplnit námitku“
ohledně ceny akcií společnosti Českomoravská finanční a leasingová, a. s.,
(dále jen ve zkratce ČMFL, a. s.), přičemž uvedenou vadu ve svém původním
podání neuplatnil. V podstatě setrval na své dosavadní obhajobě založené na
tvrzení, že předmětné akcie měly výrazně vyšší hodnotu, než jakou určila
znalkyně a z níž následně i soudy ve svých rozhodnutích vycházely. Nejvyšší
soud již konstatoval, že předmětné doplnění dovolání vypracované dne 30. 11.
2010 mu bylo doručeno faxem dne 1. 12. 2010, tedy po uplynutí zákonné
dvouměsíční lhůty k podání dovolání (lhůta stanovená v § 265e odst. 1 tr. ř.
skončila dne 21. 8. 2010). V tomto podání sice obviněný převážně opakoval svou
námitku ohledně promlčení, která však jako jediná byla jím uplatněna ve včas
podaném dovolání ze dne 20. 7. 2010. Potud by se nic nemělo projevit na rozsahu
a důvodech přezkumné činnosti dovolacího soudu. Jiný charakter má však námitka
proti stanovení hodnoty akcií společnosti ČMFL, a. s., kterou dovolatel zmínil
až v citovaném doplnění dovolání. Ačkoli to obviněný výslovně nevyjádřil,
zařadil zřejmě tuto novou námitku pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. Ten sice uplatnil již ve svém původním včasném podání, avšak v jeho
rámci nevznesl jakýkoli nesouhlas se stanovením ceny akcií společnosti ČMFL, a.
s. V této části se proto jedná o nepřípustné rozšíření dovolacích důvodů, které
zákon dovoluje jen po dobu plynutí dvouměsíční lhůty (srov. § 265f odst. 2 tr.
ř.).
Přestože formální podmínka pro možnost uplatnit uvedenou námitku v dané věci
splněna nebyla, může Nejvyšší soud nad rámec dovolání dodat, že beztak svým
obsahem neodpovídala vadě v hmotně právním posouzení skutku či jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Obviněný se totiž omezil na pouhé vyjádření
nesouhlasu s výší ceny, jakou předmětným akciím přiznala znalkyně Ing. Pavla
Císařová, CSc., a kterou akceptovaly i soudy. Tímto svým konstatováním zasáhl
až do procesu hodnocení důkazů, který jsou zásadně oprávněny provádět soudy
prvního a druhého stupně, a Nejvyšší soud k tomuto druhu vytýkaných vad v
podstatě nemůže v dovolacím řízení přihlížet. Jedná se o výlučně procesní
otázku, kdy soud aplikuje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., a způsob, jakým soud v
souladu s obecnými zásadami logiky a s obsahem jednotlivých důkazů zhodnotí
výsledky provedeného dokazování, a na jeho podkladě učiní skutková zjištění,
nelze napadnout prostřednictvím žádného důvodu dovolání.
Námitku vytýkající nesprávné posouzení otázky promlčení trestní odpovědnosti
obviněného, jež obsahově odpovídala dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. e) tr. ř., shledal Nejvyšší soud za zčásti důvodnou a to pouze v otázce
posouzení charakteru prvních dvou usnesení o zahájení trestního stíhání v dané
trestní věci včetně důsledků, které obě rozhodnutí měla na běh promlčecí doby.
Nejvyšší soud ve stručnosti připomíná, že první usnesení o zahájení trestního
stíhání v posuzované věci vydal policejní rada Mgr. Jiří Mazánek již dne 17. 9.
2003, dovolateli bylo doručeno dne 9. 10. 2003. Usnesení směřovalo proti
obviněným T. P. a Ing. M. H. a to pro skutek spočívající ve stručnosti v
uzavření dvou smluv o převodu akcií jednak společnosti SETUZA, a. s., a jednak
společnosti MILO SUROVÁRNY, a. s., v celkové dohodnuté ceně 750 milionů Kč, kdy
prodávajícím byla společnost AGROCREDIT, a. s., jménem které jednal obviněný T.
P., a kupujícím byla společnost INVEST OIL BOHEMIA, a. s. Obě smlouvy byly
uzavřeny v měsíci červnu 2000, následně dne 30. 8. 2000 byla mezi shodnými
stranami sjednána smlouva o zastavení cenných papírů (700 ks akcií společnosti
ČMFL, a. s.) a to k zajištění závazků vyplývajících z prvních dvou smluv o
převodu cenných papírů, a dne 5. 12. 2000 uzavřel Ing. M. H. jako člen
představenstva společnosti AGROCREDIT, a. s., smlouvu o převodu cenných papírů
– akcií, jež byly předmětem zajištění ze smlouvy uzavřené v srpnu toho roku, na
základě které mělo dojít k uhrazení závazků společnosti INVEST OIL BOHEMIA, a.
s., (dále jen ve zkratce IOB, a. s.), vzniklých z kupních smluv na akcie
společností SETUZA, a. s., a MILO SUROVÁRNY, a. s. Škoda ve výši 750 milionů
korun pak měla vzniknout společnosti ČMFL, a. s., která byla jediným vlastníkem
společnosti AGROCREDIT, a. s. (dále jen ve zkratce AGC, a. s.). Tento skutek
byl právně kvalifikován jako trestný čin porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství
podle § 9 odst. 2 tr. zák.
Oba obvinění podali proti tomuto usnesení stížnost a státní zástupkyně
Městského státního zastupitelství v Praze o nich rozhodla usnesením dne 14. 11.
2003, jímž zrušila podle § 149 odst. 1 tr. ř. citované usnesení policejního
rady ze dne 17. 9. 2003. Ve stručném odůvodnění svého rozhodnutí státní
zástupkyně konstatovala, že po přezkoumání spisu dospěla k závěru, že
stížnostmi napadené usnesení o zahájení trestního stíhání „trpí podstatnými
vadami a skutečnosti v něm uváděné, nemají oporu v předloženém spisovém
materiále“(u). Uvedla, že usnesení nevystihuje „čeho se pachatelé měli dopustit
a zejména v čem je spatřováno porušení právem chráněného zájmu“. Přiznala
důvodnost námitkám stěžovatelů, kteří usnesení označili za nepřezkoumatelné.
Sama pak vyslovila vlastní hodnocení věci, „že napadené usnesení bylo vydáno,
přestože dosavadním šetřením nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by
postup policejního rady odůvodňovaly“. Dosud opatřené listinné důkazy pak podle
názoru státní zástupkyně sice umožňovaly domněnku, že mohlo dojít k
protiprávnímu jednání, avšak zjištěné skutečnosti „nepodávají zcela jasný a
jednoznačný závěr o tom, že konkrétní osoby se dopustily konkrétního jednání,
jímž porušily zákonem chráněný zájem, a naplnily tak všechny zákonné znaky
některého z trestných činů definovaných ve zvláštní části trestního zákona“.
Postup policejního rady pak státní zástupkyně označila „za minimálně
předčasný“. Policejnímu orgánu v podstatě uložila doplnit šetření a získat
další podstatné informace a teprve poté, kdy budou k dispozici dostatečné
relevantní důkazy, „bude možné ve věci odpovídajícím způsobem rozhodnout, resp.
by mohlo dojít i k případnému zahájení trestního stíhání“ podle § 160 odst. 1
tr. ř. V závěru svého rozhodnutí posoudila státní zástupkyně napadené usnesení
o zahájení trestního stíhání jako „nesprávné“, a v této skutečnosti spatřovala
i důvod k jeho zrušení.
Prakticky rok od vydání citovaného usnesení státní zástupkyně rozhodl policejní
komisař Mgr. Jiří Mazánek usnesením ze dne 29. 11. 2004, jímž podle § 160 odst.
1 tr. ř. zahájil trestní stíhání obviněného Ing. M. Z. pro trestný čin
zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. a
obviněného T. P. pro pomoc k trestnému činu zneužívání informací v obchodním
styku podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 128 odst. 2, 4 tr. zák. Toto
usnesení převzal obviněný T. P. dne 9. 12. 2004. Protiprávní jednání ve výroku
tohoto usnesení se zčásti shodovalo s tím, jak bylo popsáno v prvním usnesení o
zahájení trestního stíhání, spočívalo v uzavření dvou kupních smluv mezi
shodnými účastníky v červnu 2000, dále smlouvy o zastavení cenných papírů v
srpnu 2000 a následné smlouvy o převodu zajištěných akcií dne 5. 12. 2000.
Obviněný Ing. M. Z. jednal jménem kupující společnosti IOB, a. s., a poté jako
člen představenstva společnosti ČMFL, a. s., přičemž škoda ve výši 750 milionů
Kč měla být způsobena zřejmě jak ČMFL, a. s., tak i společnosti Triton
Development Fund, Ltd. jako akcionáře ČMFL, a. s., která tak nemohla vykonávat
svá akcionářská práva ve společnosti AGC, a. s., jako jediný vlastník. (V
popisu skutku je nepřesně označen vznik úkoru a zaměněn se způsobením škody,
což však pro dovolací řízení není vůbec podstatné.)
Rovněž proti druhému usnesení o zahájení trestního stíhání podali oba obvinění
stížnosti, o nichž rozhodovala stejná státní zástupkyně Městského státního
zastupitelství JUDr. Ivana Komárková. Svým usnesením ze dne 11. 4. 2005 zrušila
podle § 149 odst. 1 tr. ř. výše citované rozhodnutí policejného komisaře a
uložila, aby znovu jednal a rozhodl. V důvodech svého usnesení opět velice
stručně shrnula výsledek své přezkumné činnosti, kterým jsou podstatné vady,
pro které musela rozhodnutí policejního komisaře zrušit. I přes „rozsáhlost
předloženého spisového materiálu“ a „složitost orientace v učiněných obchodních
transakcích“, státní zástupkyně dala za pravdu argumentům stěžovatelů, podle
nichž skutek popsaný v napadeném usnesení o zahájení trestního stíhání
nenaplňuje znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §
128 odst. 2, 4 tr. zák. V další části se pak státní zástupkyně věnovala údajným
nepřesnostem v popisu protiprávního jednání, např. záměně osoby kupující a
prodávající. Závěrem svého rozhodnutí státní zástupkyně opět jen stručně
konstatovala, že na základě předložených listin „existuje důvodné podezření, že
ne všechna jednání“, k nimž došlo při uzavírání smluv vyjmenovaných v usnesení
v průběhu roku 2000, „jsou zcela v souladu se zákonem“. Nakonec učinila státní
zástupkyně Městského státního zastupitelství závěr, podle něhož „aby mohlo být
jednoznačně stanoveno kdo, kdy a jakým způsobem se dopustil toho kterého
konkrétního trestného činu, je nutné doplnit stávající šetření a ověřit již
existující skutečnosti“.
Poslední usnesení v této trestní věci, jímž bylo zahájeno trestní stíhání
obviněných T. P. a Ing. M. Z., a to pro trestný čin podvodu podle § 250 odst.
1, 4 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., vydal
stejný policejní komisař dne 28. 11. 2005 a obviněný T. P. je převzal dne 8.
12. 2005. V popisu skutku policejní komisař v podstatě zachoval shodné
okolnosti uzavření dvou smluv o převodu akcií s jejich dodatky, jimiž došlo k
odložení termínu splatnosti kupní ceny na konec roku 2000, dále smlouvy o
zastavení 700 ks akcií ve prospěch prodávajícího – společnosti AGC, a. s.,
která byla realizována a tím byla poškozena společnost AGC, a. s., jež namísto
hodnotných akcií společností SETUZA, a. s., a MILO SUROVÁRNY, a. s., získala
bezcenné akcie ČMFL, a. s., tím došlo ze strany obviněných k vědomému vyvedení
majetku ze společnosti AGC, a. s., do společnosti IOB, a. s., a ke způsobení
škody nejen prodávající společnosti, ale i její mateřské společnosti ČMFL, a.
s., a to ve výši nejméně 750 milionů Kč.
Také proti tomuto usnesení podali oba obvinění stížnost, o níž rozhodovala opět
státní zástupkyně Městského státního zastupitelství JUDr. Ivana Komárková.
Usnesením ze dne 1. 2. 2006 zamítla řádné opravné prostředky obviněných podle §
148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodné. Napadané rozhodnutí policejního
komisaře podle názoru státní zástupkyně netrpělo formálními vadami, ve výroku
byl dostatečně popsán skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, a současně
byl i řádně označen trestný čin, jehož znaky měl skutek naplnit. Usnesení proto
podle přesvědčení státní zástupkyně splňovalo zákonné požadavky uvedené v
ustanovení § 134 tr. ř. až na dvě zjevně písařské chyby, jež bylo možné
odstranit opravným usnesením. Dále pak státní zástupkyně oponovala stížnostním
námitkám s tím, že byly „shromážděny podstatné důkazy pro to, že byl spáchán
trestný čin a které osoby se ho dopustily…, že postačuje vyšší stupeň
pravděpodobnosti a není nutné, aby v tomto stadiu řízení byla trestná činnost
spolehlivě prokázána..“. Státní zástupkyně zdůraznila, že obhajoba může mít
rozdílný názor na právní kvalifikaci skutku, jak je popsán v napadeném
usnesení, a doplnila, že obviněným nejsou vytýkány nějaké formální nedostatky
předmětných smluv, ale ze skutkových okolností je patrné, že oba obvinění se
znalostí vzájemných vztahů mezi společnostmi AGC, a. s., a ČMFL, a. s.,
uskutečnili několik obchodů s úmyslem způsobit škodu společnosti AGC, a. s.,
vyvedením jejího jediného hodnotného majetku. Policejním orgánem tvrzené
skutečnosti pak podle názoru státní zástupkyně bude nutné náležitě objasnit, a
stanou se proto předmětem dalšího vyšetřování. Své rozhodnutí státní zástupkyně
uzavřela tím, že usnesení o zahájení trestního stíhání nemá povahu meritorního
rozhodnutí, proto v něm popsané protiprávní jednání bude předmětem dalšího
dokazování v rámci přípravního řízení a obhajoba obviněných uplatněná v jejich
stížnostech může být prověřována. Teprve po zhodnocení nových důkazů pak státní
zástupkyně bude moci učinit ve věci další rozhodnutí.
V lednu 2007 proběhlo seznámení obviněných s výsledky vyšetřování, po němž
zaslal policejní komisař obviněným, resp. jejich obhájcům oznámení o změně
právní kvalifikace skutku a to na trestný čin zneužívání informací v obchodním
styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9
odst. 2 tr. zák. Poté, co byla věc předložena Městskému státnímu zastupitelství
v Praze s návrhem na podání obžaloby, rozhodla státní zástupkyně tohoto
státního zastupitelství, jež věc dozorovala od jejího počátku, o zastavení
trestního stíhání obou obviněných podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř., tj.
proto, že skutek není trestným činem a není důvod pro postoupení věci. V úvodu
odůvodnění svého rozhodnutí státní zástupkyně shrnula okolnosti, pro něž nemůže
být skutek, pro který bylo trestní stíhání proti obviněným zahájeno dne 28. 11.
2005 a vedeno až do konce přípravného řízení, právně posouzen jako trestný čin
podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Stručně řečeno nezjistila, že by ve
věci došlo ke způsobení škody v příčinné souvislosti s uvedením někoho v omyl,
využitím omylu jiného či zatajením podstatných skutečností. Skutková zjištění
však podle názoru státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze
nenaplnila ani znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v
obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., a to pro chybějící znak
speciálního subjektu na straně obviněného T. P. (ačkoli přitom odkázala na
možnost kvalifikace jako účastníka). V další části svého rozhodnutí státní
zástupkyně připustila, že u obviněného T. P. by bylo možné uvažovat o
kvalifikaci skutku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., tj. jako trestný čin
porušení povinnosti při správě cizího majetku, ale sama takovou úvahu odmítla
proto, že již uplynula promlčecí doba na tento trestný čin stanovená. Vycházela
přitom z okamžiku zahájení trestního stíhání ze dne 28. 11. 2005, které
obviněný T. P. převzal dne 8. 12. 2005. Dobu spáchání tohoto trestného činu
státní zástupkyně určila podle data uzavření smlouvy o zástavě cenných papírů
ze dne 30. 8. 2000. Pětiletá promlčecí lhůta tedy uplynula dříve, než bylo
proti tomuto obviněnému účinně zahájeno trestní stíhání, které tak bylo
promlčeno a muselo být zastaveno.
Na podkladě stížnosti poškozené společnosti AGC, a. s., rozhodoval státní
zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, který svým usnesením ze dne
6. 6. 2007 zrušil napadené usnesení státní zástupkyně a uložil, aby o věci bylo
znovu jednáno a rozhodnuto. Učinil tak především proto, že zaujal jiný právní
názor k účinku prvních dvou ve věci vydaných usnesení o zahájení trestního
stíhání, s nimiž státní zástupkyně Městského státního zastupitelství ve svém
rozhodnutí o zastavení vůbec nepočítala. Státní zástupce Vrchního státního
zastupitelství přiznal způsobilost přerušit běh promlčecí doby všem třem
usnesením o zahájení trestního stíhání u obviněného T. P. bez ohledu na to, že
první dvě byla následně zrušena, (ohledně spoluobviněného Ing. M. Z. bylo
zahajováno jen dvakrát). Stejný účinek tj. přerušit běh promlčecí doby přiznal
státní zástupce i následným úkonům, které ve věci provedl policejní orgán a
státní zástupkyně Městského státního zastupitelství. Všechny tyto úkony
považoval státní zástupce Vrchního státního zastupitelství za úkony směřující k
trestnímu stíhání obviněných, které splňovaly podmínky ustanovení § 67 odst. 3
písm. a) tr. zák., tzn. že přerušily promlčení trestního stíhání obviněných a
od jejich vydání počala běžet nová promlčecí doba. Z tohoto důvodu státní
zástupce Vrchního státního zastupitelství posoudil rozhodnutí o zastavení
trestního stíhání obviněných jako vadné a zrušil je. Ohledně dalšího postupu
mj. vyjádřil potřebu ujasnit si nejen možnost právní kvalifikace skutku, ale i
dobu spáchání trestného činu v případě kvalifikace podle § 255 tr. zák.,
zejména ve vztahu k době vzniku škody jako těžšího následku a odkázal přitom i
na argument stěžovatele, který vycházel až z okamžiku započtení vzájemných
pohledávek mezi smluvními stranami.
Obžaloba na oba obviněné byla k Městskému soudu v Praze podána dne 26. 3. 2008
a to pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §
255 odst. 1, 2 písm.a), odst. 3 tr. zák. (obviněný T. P. jako hlavní pachatel a
Ing. M. Z. jako pomocník). Soud prvního stupně věc projednal v neveřejném
zasedání a trestní stíhání obviněných usnesením ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 46
T 6/2008, (č. l. 1509) zastavil z důvodu promlčení. Ve svém rozhodnutí městský
soud zaujal stanovisko, že ke státní zástupkyní zrušeným usnesením o zahájení
trestního stíhání, jakož i k úkonům po nich následujícím, nelze přihlížet jako
k aktům, které by mohly mít za následek přerušení běhu promlčecí doby. Tím, že
byla obě usnesení „zrušena od samého počátku, vznikl stav, jakoby vůbec nebyla,
a nemohou proto zakládat jakékoli právní následky“. Prvním ve věci relevantním
úkonem bylo podle Městského soudu v Praze až usnesení o zahájení trestního
stíhání vydané dne 28. 11. 2005, jež mělo ve vztahu k obviněnému T. P. účinky
dnem 8. 12. 2005. Za okamžik spáchání trestného činu soud označil den, kdy
došlo k faktickému vyvedení majetku z obchodní společnosti AGC, a. s., za něž
považoval převedení akcií, jež byly předmětem kupních smluv uzavřených v červnu
2000, tedy 27. 6. 2000, resp. 10. 7. 2000. Vzhledem k těmto skutečnostem přijal
městský soud závěr, že k zahájení trestního stíhání obviněných, které způsobilo
přerušení promlčecí doby, došlo až po uplynutí pětileté promlčecí doby, a
trestní stíhání tak není přípustné. Rozhodl proto podle § 188 odst. 1 písm. c)
tr. ř. ve spojení s § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. b) tr.
ř. o zastavení trestního stíhání z důvodu jeho promlčení.
Ke stížnosti státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze
rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 12 To
47/2008, tak, že podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadené usnesení
Městského soudu v Praze a tomuto soudu uložil, aby o věci znovu jednal a
rozhodl. K otázce promlčení trestního stíhání v předmětné trestní věci zaujal
odvolací soud jednoznačné stanovisko, když přiznal již prvnímu usnesení o
zahájení trestního stíhání ve vztahu k jednotlivým obviněným účinek přerušení
běhu promlčecí lhůty, tj. u obviněného T. P. dnem 6. 10. 2003. Podle názoru
vrchního soudu nastal hmotně právní účinek rozhodnutí o zahájení trestního
stíhání ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. okamžikem jeho doručení
obviněnému a to bez ohledu na to, že bylo následně zrušeno. Navíc důvodem ke
zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání byly podle vyjádření stížnostního
soudu jen „dílčí nedostatky v popisu skutkového stavu v návaznosti na
nedostatečné šetření policie a užitou právní kvalifikaci“. Pro tento závěr
považoval vrchní soud za rozhodující, že předmětné usnesení vydal příslušný
policejní orgán v rámci své působnosti a pravomoci, rozhodnutí obsahovalo
zákonem vyžadované náležitosti (§ 160 odst. 1 tr. ř.) a týkalo se totožného
skutku (zjevně měl soud na mysli totožného s tím, pro který byla následně
podána obžaloba). Uvedené úvahy postačovaly k tomu, aby stížnostní soud zrušil
napadené usnesení Městského soudu v Praze, neboť z důvodu přerušení běhu
promlčecí doby počala běžet nová pětiletá lhůta a trestní stíhání obviněných v
dané věci tak nepovažoval vrchní soud za nepřípustné.
Nejvyšší soud poměrně obsáhle připomněl procesní úkony, které jsou z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu významné, a to včetně citace zásadních pasáží
odůvodnění konkrétních rozhodnutí. Učinil tak na podporu svých závěrů ohledně
námitky promlčení trestní odpovědnosti obviněného, promlčení trestního stíhání
v pojetí dnes již neplatného trestního zákona č. 140/1061 Sb., a především za
účelem zřetelnějšího pochopení úvah, jimiž se řídil při hodnocení charakteru a
povahy jednotlivých usnesení o zahájení trestního stíhání v předmětné trestní
věci v návaznosti na činnost dozorové státní zástupkyně a především jí vydaná
rozhodnutí jak ve stížnostním řízení tak následně i ve věci samé.
Vrchní soud v Praze sice rozhodoval o odvolání obviněných za účinnosti nové
právní úpravy, ale správně postupoval v souladu s ustanovením § 16 odst. 1 tr.
zák., resp. § 2 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona
č. 306/2009 Sb., (dále jen ve zkratce „trestní zákoník“), podle kterého se
trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán,
podle pozdějšího zákona jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
Proto i otázky související s promlčením trestního stíhání musí být v dané věci
posuzovány podle ustanovení § 67 tr. zák., které upravovalo institut promlčení
trestního stíhání (nový trestní zákoník již výstižněji používá termínu
„promlčení trestní odpovědnosti“). Podle § 67 odst. 1 tr. zák. zanikla
trestnost činu uplynutím promlčecí doby, jež podle písm. c) byla pět let,
činila-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta. Podle §
67 odst. 2 tr. zák. se do promlčecí doby nezapočítávala za a) doba, po kterou
nebylo možné pachatele postavit před soud pro zákonnou překážku, za b) doba, po
kterou se pachatel zdržoval v cizině, za c) zkušební doba podmíněného zastavení
trestního stíhání. V odstavci 3 citovaného ustanovení zákon taxativně vymezil
důvody přerušení běhu promlčecí doby, kterými bylo jednak za a) sdělení
obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následující
úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřující k trestnímu
stíhání pachatele, jednak za b) spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný
čin nový, na který tento zákon stanovil trest stejný nebo přísnější.
Z dosud uvedených skutečností je zřejmé, že pro posouzení námitky obviněného T.
P. dovolávající se nepřípustnosti trestního stíhání právě z důvodu jeho
promlčení, mají zásadní význam usnesení policejního komisaře o zahájení
trestního stíhání, jejichž účinky nastaly pro obviněného T. P. a poprvé dne 6.
10. 2003 a ve druhém případě dne 9. 12. 2004. Nejvyšší soud se přiklonil k
názoru dovolatele, že prvním dvěma usnesením o zahájení trestního stíhání nelze
přiznat účinek spočívající v přerušení běhu promlčecí lhůty a odchýlil se tak
od úvah odvolacího soudu, jak je vyjádřil nejen v napadeném rozsudku, ale i v
předcházejícím již citovaném rozhodnutí o stížnosti proti zastavení trestního
stíhání v rámci předběžného projednání obžaloby Městským soudem v Praze.
Nejvyšší soud si přitom byl vědom dosavadního výkladu soudní praxe při
posuzování procesních důsledků právních úkonů, u nichž byly shledány určité
druhy vad, a to včetně usnesení o zahájení trestního stíhání (případně záznamu
o sdělení obvinění do účinnosti zákona č. 261/2001 Sb.), a plně jej
respektoval. V úvodu je třeba zdůraznit, že i v současnosti platí již v právní
historii vyslovená zásada, podle níž je nutné vyžadovat, aby důvodem
zakládajícím přerušení běhu promlčecí lhůty byly zásadně jen bezvadné úkony.
(Striktní požadavek formální správnosti každého aktu, jenž by měl způsobit
přerušení promlčení je např. formulován již v publikaci Promlčení dle trestního
práva autora Josefa Sedláčka, vydaném tiskem J. Otty, Nákladem vlastním, Praha,
1892.) V některých případech však přiznávaly soudy účinek přerušení promlčení i
procesním úkonům, které byly zatíženy vadami a to dokonce i tehdy, došlo-li
později ke zrušení takového úkonu v řádném i v mimořádném opravném řízení
(srov. např. č. 24/1972 Sb. rozh. tr.). Určitým pravidlem, které muselo být
zachováno, aby mohl i vadný úkon způsobit přerušení běhu promlčecí lhůty, byla
otázka charakteru zjištěné vady, která nemohla mít zásadní význam, a především
obsah každého takového úkonu, z něhož musela zřetelně vyplývat jasná snaha
orgánu činného v trestním řízení postihnout konkrétního pachatele za konkrétní
protiprávní jednání. Svou roli hrála i aktivita orgánů činných v trestním
řízení bezprostředně po vydání takového aktu. Naposledy se Nejvyšší soud
přiklonil k možnosti přiznat způsobilost přerušit běh promlčecí doby i ne zcela
bezchybnému úkonu policejního orgánu ve vztahu ke sdělení obvinění, resp. k
usnesení o zahájení trestního stíhání, v rozhodnutí publikovaném pod č. 44/2010
Sb. rozh. tr. Podle právní věty tohoto judikátu má účinky spočívající v
přerušení promlčecí doby podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. [nyní § 34 odst.
4 písm. a) trestního zákoníku] i takové usnesení o zahájení trestního stíhání
(§ 160 odst. 1 tr. ř.), které bylo zatíženo určitými vadami, pro něž bylo
později nahrazeno novým usnesením pro týž skutek. Současně však Nejvyšší soud
výslovně vyloučil způsobilost přerušit běh promlčecí doby takovému usnesení či
úkonu, jejichž vady by vedly k nicotnosti nebo zmatečnosti. O podobnou výjimku
se jedná i v posuzované věci.
Policejní orgán totiž nejprve zahájil trestní stíhání proti obviněnému T. P. a
Ing. M. H. jako spolupachatelům pro trestný čin porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., přičemž státní
zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze jeho rozhodnutí zrušila. Z
důvodů, které ve svém rozhodnutí státní zástupkyně stručně uvedla, však
jednoznačně vyplývá, že úkon policejního rady považovala za předčasný (dokonce
použila výraz „minimálně předčasný“), dosud opatřené listinné podklady
nepovažovala za natolik srozumitelné, aby na jejich základě bylo možné dovodit,
že byl spáchán některý z trestných činů a konkrétní osobou. Vady, jež
napadenému usnesení vytýkala, měly podle názoru státní zástupkyně podstatný
charakter. Nakonec státní zástupkyně označila stížnostmi napadené usnesení za
nesprávné, neboť v něm uváděné skutečnosti neměly oporu v listinných
podkladech. Z hlediska dalšího postupu se státní zástupkyně vyjádřila tak, že
dalším šetřením bude nezbytné získat podstatné informace a teprve po opatření
dalších důkazů bude možné uvažovat o případném zahájení trestního stíhání.
Za situace, kdy státní zástupkyně, která prováděla dozor nad zachováním
zákonnosti v přípravném řízení ve smyslu ustanovení § 174 odst. 1 tr. ř., sama
označila zahájení trestního stíhání za předčasné, postup policejního orgánu
spočívající ve vydání usnesení o zahájení trestního stíhání považovala za
chybný, neboť se k době rozhodování nepodařilo shromáždit dostatečné podklady
ani pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu určitou osobou, jak
vyžaduje ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř., lze stěží přiznat takovému úkonu
procesní účinek přerušení běhu promlčecí doby ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a)
tr. zák. Ani samotný „pokyn“ státní zástupkyně k dalšímu postupu v dané věci
není možné považovat za takový, který by reálně směřoval k novému zahájení
trestního stíhání. Usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství
totiž postrádá jakoukoli úvahu o možném právním posouzení jednání, jak bylo
popsáno ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání, ačkoli již v tomto
stadiu z něj mohlo být patrné, že podstata obvinění spočívala ve vyvedení
hodnotného majetku z obchodní společnosti AGC, a. s., jíž měla být způsobena
majetková újma. Jestliže tedy sama dozorující státní zástupkyně hodnotila úkon
policejního rady jako předčasný, učiněný bez zákonem vyžadovaných podkladů, z
nichž by bylo možné dovodit důvodné podezření ze spáchání konkrétního trestného
činu určitým pachatelem, potom nemůže být takový úkon důvodem pro přerušení
běhu promlčecí doby ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák.
Téměř totožná situace nastala i vydáním druhého usnesení o zahájení trestního
stíhání, k němuž došlo dne 29. 11. 2004, a jímž byl obviněn T. P. pro pomoc k
trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 písm.
c) tr. zák. a § 128 odst. 2, 4 tr. zák. Hlavním pachatelem tohoto trestného
činu měl být spoluobviněný Ing. M. Z. I toto rozhodnutí trpělo podle názoru
státní zástupkyně Městského státního zastupitelství podstatnými vadami,
přiklonila se tak k argumentům stěžovatelů, že jednání v usnesení popsané
nemohlo naplnit znaky skutkové podstaty v něm označeného trestného činu. Kromě
konkrétních výhrad týkajících se nepřesností ve formulaci skutku se státní
zástupkyně omezila jen na pouhé konstatování, že z předložených listin vyplývá
„důvodné podezření“, že ne všechna jednání týkající se uzavření smluv o
úplatném převodu cenných papírů, zástavní smlouvy a konání valné hromady „jsou
zcela v souladu se zákonem“, aniž by však zmínila konkrétní ustanovení
trestního zákona, kterých by se mohl skutek popsaný ve výroku usnesení dotýkat.
Policejnímu orgánu uložila jen doplnit stávající šetření a ověřit již
existující skutečnosti, aniž by jej jakkoli nasměrovala k charakteru možných
důkazních prostředků, a naznačila v úvahu přicházející právní kvalifikaci
skutkových zjištění.
Ani v tomto případě tedy není možné z rozhodnutí státní zástupkyně dovodit
vážný zájem na trestním stíhání obviněných a to pro určitý skutek, který by
mohl naplnit znaky konkrétního trestného činu. Odůvodnění citovaného usnesení
opět neobsahuje jakoukoli snahu navést policejního komisaře k určitému postupu,
kterým by dosáhl dostatečných skutkových zjištění jako podkladu pro konání
přípravného řízení a alespoň určit okruh v úvahu přicházejícího právního
posouzení dosavadních zjištění, která nedoznala nijak razantní změny, neboť od
samého počátku je obviněným, resp. T. P. kladeno za vinu uzavření dvou smluv o
prodeji hodnotných akcií z majetku společnosti AGC, a. s., bez toho, aby se jí
dostalo odpovídajícího protiplnění. V předcházejícím zrušujícím usnesení státní
zástupkyně odmítla kvalifikaci činu podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., a stejně
tak vyloučila změněnou kvalifikaci skutku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák.
Učinila tak vždy strohým konstatováním, aniž by se jakkoli snažila vyjádřit
svůj právní názor a podpořila svůj nesouhlas s konáním policejnímu orgánu
jakýmikoli argumenty, jež by mohly být způsobilé zpochybnit jím zvolený postup.
I z této skutečnosti lze podle přesvědčení Nejvyššího soudu dovodit závěr, že
státní zástupkyně, jíž ze zákona přísluší dozor nad zákonností přípravného
řízení, považovala obě rozhodnutí o zahájení trestního stíhání v dané trestní
věci za neodůvodněná, případně nezákonná, a proto vyslovila jejich zrušení. Za
tohoto stavu pak není možné souhlasit s názorem vysloveným Vrchním soudem v
Praze, že vady prvních dvou usnesení o zahájení trestního stíhání byly pouze
formální a k jejich zrušení vedly pouze „dílčí nedostatky v popisu skutkového
děje“.
Z velmi stručných a argumentačně téměř bezobsažných odůvodnění obou zrušujících
usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství vyplývá, že v
daném stadiu šetření věci, k němuž dalo popud trestní oznámení Československé
obchodní banky, a. s., nebyla ze strany státního zastupitelství jako žalobce a
zástupce státu v trestním řízení zřejmá vůle obvinit T. P., případně jiné
osoby, z konkrétního trestného činu. Tím se uvedená věc odlišuje od těch
případů, v nichž došlo např. ke zrušení rozhodnutí o zahájení trestního stíhání
z důvodu chybějících skutkových okolností, které charakterizují veškeré znaky
skutkové podstaty určitého trestného činu (např. jako v citovaném rozhodnutí č. 44/2010 Sb. rozh. tr.), nebo z důvodu víceméně formalistického požadavku na
přesnost popisu skutku v takovém usnesení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1626/2008). Rozdíl od uvedených trestních věcí,
v nichž soudy přiznaly účinky přerušení běhu promlčecí lhůty i úkonům, jež byly
zatíženy určitými vadami, je patrný i z dalšího konání státní zástupkyně v dané
věci. Poté, co bylo potřetí zahájeno trestní stíhání a znovu probíhalo
stížnostní řízení, totiž státní zástupkyně odmítla prakticky totožné paušální
námitky obviněných (skutek nemohl naplnit znaky toho kterého trestného činu) a
citovala v praxi běžně užívané argumenty k požadavkům na vyjádření skutkových
okolností v rozhodnutí o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. tedy na samém počátku trestního řízení. Poukázala na postačující vyšší stupeň
pravděpodobnosti, že se stal skutek, který je trestným činem a že jej spáchala
osoba obviněná s tím, že ve stadiu zahájení trestního stíhání nemusí (zásadně
ani nemůže) být trestná činnost spolehlivě prokázána. Dosavadní skutková
zjištění podle jejího tehdejšího názoru (vydáno dne 1. 2. 2006) svědčí o tom,
že oba obvinění se znalostí vzájemných vztahů mezi obchodními společnostmi AGC,
a. s., a ČMFL, a. s., uskutečnili několik obchodů s úmyslem způsobit škodu
první ze jmenovaných obchodních společností, a svého úmyslu nakonec i dosáhli,
čímž došlo ke vzniku škodlivého následku. Je tak zřejmé, že až poslední
usnesení o zahájení trestního stíhání proti obviněným T. P. a Ing. M. Z., mělo
účinky přerušení běhu promlčecí doby, a to především s ohledem na změnu postoje
státního zastupitelství, podle něhož do té doby opatřené důkazy svědčily o
důvodném podezření o spáchání trestného činu a to skutkem, popsaným v
základních rysech ve výroku tohoto usnesení, a oběma obviněnými jako pachateli,
resp. účastníky. Zamítnutím stížností obou obviněných tak státní zástupkyně
poprvé vyjádřila skutečnou snahu stíhat oba obviněné za protiprávní jednání. Nakonec lze dodat, že ve skutkových zjištěních vyjádřených ve výroku o vině
odsuzujícího rozsudku, jsou obsaženy zásadní skutkové okolnosti tak, jak byly
popsány právě již v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 28. 11. 2005.
Na existenci účinku přerušení promlčení pak neměla žádný vliv skutečnost, že v
posledním citovaném usnesení o zahájení trestního stíhání byl skutek právně
kvalifikován podle jiného ustanovení trestního zákona, než v dovoláním
napadeném rozsudku.
Z přehledu jednotlivých rozhodnutí státní zástupkyně Městského státního
zastupitelství v Praze, jež učinila v souvislosti s opravným řízením po
zahájení trestního stíhání v dané věci, jakož i ze samotného rozhodnutí o
zastavení trestního stíhání z důvodu jeho promlčení, vyplývá, že první dvě
rozhodnutí, jimiž policejní orgán zahájil trestní stíhání obviněného T. P. a
dalších osob, nemohla způsobit přerušení běhu promlčecí doby ve smyslu
ustanovení § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. Důvody, pro něž státní zástupkyně
zrušila první dvě usnesení o zahájení trestního stíhání, jsou sice velice
stručné, nicméně zcela jasně vyznívají tak, že v tom určitém okamžiku, kdy
policejní orgán své rozhodnutí vydal, nebyly podle názoru státní zástupkyně
ještě naplněny zákonné podmínky uvedené v ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř., aby
trestní stíhání proti v něm uvedeným osobám a pro ve výroku označený skutek a
trestný čin, mohlo být zahájeno. Do vydání třetího usnesení o zahájení
trestního stíhání v dané věci tak nebyla ze strany státního zastupitelství,
které především v přípravném řízení disponuje pravomocemi při výkonu dozoru nad
zachováním zákonnosti v tomto stadiu trestního řízení, zřejmá vůle konat
vyšetřování trestné činnosti obviněných, a jeho snahou bylo „pouze“ shromáždit
další informace, prověřit zjištěné skutečnosti a teprve poté vyhodnotit získané
poznatky, jež by případně mohly vést k zahájení trestního stíhání pro konkrétní
trestný čin vůči určité osobě. Rozhodnutí státní zástupkyně tak reálně
nesměřovala k tomu, aby bylo znovu zahájeno trestní stíhání obviněných, jak je
hodnotil vrchní soud v napadeném rozsudku, nýbrž pouze ukládala policejnímu
orgánu provádět další šetření o dosud zjištěných skutečnostech. Aktům, které
policejní orgán vydal a které byly následně zrušeny, tak nelze přiznat účinek
přerušení promlčecí doby, jak má na mysli ustanovení § 67 odst. 3 písm. a) tr.
zák., a v tomto smyslu jsou dovolací námitky obviněného T. P. důvodné. Nejvyšší
soud tak shodně s obviněným považuje za okamžik, jímž došlo k přerušení
promlčecí doby, až den oznámení rozhodnutí o zahájení trestního stíhání
vydaného dne 28. 11. 2005, tj. u obviněného T. P. se tak stalo dne 8. 12. 2005.
Vzhledem k době, kdy mělo dojít ke stíhanému jednání (rok 2000), délce
promlčecí doby trestného činu, za který byl obviněný odsouzen (5 let) a
okamžiku, jímž došlo k přerušení běhu promlčecí lhůty tohoto trestného činu (8.
12. 2005), bylo pro posouzení námitky promlčení zásadní určit dobu spáchání
trestného činu. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2009, kdy platil trestní
zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který je aplikován i na
posuzovanou trestní věc, byl čin spáchán okamžikem dokonání trestného činu. U
trestných činů charakterizovaných následkem nebo účinkem byl za dobu dokonání
považován okamžik, kdy došlo ke škodlivému následku, resp. účinku. Trestní
zákoník účinný od 1. 1. 2010 změnil uvedený výklad určování doby spáchání činu
z hlediska časové působnosti trestních zákonů, když ve svém ustanovení § 2
odst. 4 výslovně určil, že čin je spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník
konal, nebo v případě opominutí měl konat, bez ohledu na to, kdy nastal nebo
měl nastat následek. Pokud jde však o posuzování promlčení trestní
odpovědnosti, i nová právní úprava vychází z pravidla, že u trestných činů, u
nichž je znakem účinek nebo u nichž je účinek znakem kvalifikované skutkové
podstaty, počíná běžet promlčecí doba od okamžiku, kdy takový účinek nastal. U
ostatních činů počíná běžet od ukončení jednání a účastníkovi od ukončení činu
hlavního pachatele (srov. § 34 odst. 2 trestního zákoníku). Proto ani s ohledem
na uvedenou změnu výkladu doby spáchání činu pro určení aplikace trestního
zákona nebyl důvod posoudit jednání obviněných v dané věci podle pozdějšího
zákona, který není příznivější.
Pro lepší přehlednost posuzování otázky doby spáchání trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., jímž byl
obviněný T. P. uznán vinným napadeným rozsudkem, Nejvyšší soud připomene
jednotlivé úkony, jejichž vykonání je obviněnému kladeno za vinu a v jejichž
důsledku mělo dojít ke vzniku majetkové újmy.
Ve dnech 27. 6. a 28. 6. 2000 došlo mezi obchodními společnostmi AGC, a. s.,
jako prodávajícím a IOB, a. s., jako kupujícím k uzavření dvou smluv o prodeji
cenných papírů, a to jednak akcií společnosti SETUZA, a. s., za cenu 120
milionů Kč, a jednak akcií společnosti MILO SUROVÁRNY, a. s., za cenu 630
milionů Kč. V obou smlouvách byla určena splatnost kupní ceny, avšak v jejím
průběhu byly uzavřeny opět k oběma smlouvám dodatky, přičemž vždy druhým z nich
byla doba splatnosti prodloužena do 31. 12. 2000.
Dne 30. 8. 2000 byla mezi stejnými obchodními společnostmi uzavřena „Smlouva o
zastavení cenných papírů“, kdy na straně dlužníka vystupovala společnost IOB,
a. s., a na straně věřitele pak společnost AGC, a. s. Účel této smlouvy byl
vymezen v jejím úvodu tak, že slouží k zajištění úhrady existujících závazků
mezi smluvními stranami vzniklých jednak ze dvou uvedených kupních smluv v
celkové výši 750 milionů Kč, a jednak dalších 77 milionů Kč z neuhrazených
faktur označených v příloze této smlouvy. Podle odkazů na zákonná ustanovení v
úvodu této smlouvy se mělo jednat o zástavní smlouvu podle § 39 a násl. zákona
č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, a § 151a a násl. zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2000, (dále jen ve zkratce „obč.
zák.“). V čl. II. si účastníci smlouvy určili předmět „ručení“ (správně předmět
zástavního práva, tj. zástavu podle § 151b odst. 4 obč. zák. v tehdy platném
znění). Tím se stalo 700 ks akcií společnosti ČMFL, a. s., jejichž tržní cenu
stanovily strany na částku 1 252 857,14 Kč. V článku IV. této smlouvy pak je
stanoven termín úhrady vyjmenovaných závazků do 20. 11. 2000 a dále je v článku
V. stanovena sankce za nedodržení této lhůty, k níž je poskytnuta dodatečná
doba 10 dnů s tím, že v případě nesplnění závazků dlužník převede
prostřednictvím smlouvy o převodu cenných papírů předmětné akcie na věřitele a
věřitel se zavázal doplatit dlužníkovi částku 50 milionů Kč nejpozději do 28.
2. 2001. Výše doplatku byla snížena dodatkem ke smlouvě ze dne 27. 11. 2000 na
částku 4 250 000,- Kč.
Dne 5. 12. 2000 pak skutečně došlo k uzavření „Smlouvy o převodu cenných papírů
– akcií mezi společnostmi IOB, a. s., a AGC, a. s. Předmětem smlouvy byl podle
jejího čl. II. závazek společnosti IOB, a. s., převést na druhého účastníka
smluvního ujednání – společnost AGC, a. s., 700 ks akcí ČMFL, a. s., za
celkovou kupní cenu 831 250 000,- Kč. Zároveň v čl. III. obsahuje smlouva
dohodu, podle níž převodem těchto akcií dojde k úhradě závazků společnosti IOB,
a. s., ze smluv o úplatném převodu cenných papírů z 27. a 28. 6. 2000 a dalších
závazků (nespecifikovaných) v celkové výši 826 680 355,75 Kč. V dohodnuté kupní
ceně byl rovněž zahrnut závazek k zaplacení sankce vyplývající z dodatku ke
smlouvě o zástavě cenných papírů ze dne 30. 8. 2000 ve výši 4 250 000,- Kč, a
obě smluvní strany se dohodly, že touto smlouvou zanikl.
Nakonec dne 28. 12. 2000 provedla společnost AGC, a. s., jejím jménem člen
představenstva Ing. M. H., započtení pohledávek, které tato společnost měla
vůči společnosti AGC, a. s., jednak ze smluv o převodu akcií uzavřených v
červnu 2000 a dalších již blíže nespecifikovaných závazků, jejichž celková
výše odpovídá částce uvedené v čl. III. smlouvy o převodu cenných papírů ze dne
5. 12. 2000 (celkem 826 680 355,75 Kč), oproti závazku AGC, a. s., jež vznikl
Smlouvou o převodu cenných papírů ze dne 5. 12. 2000 ve výši 831 250 000,- Kč,
kdy tato částka odpovídá dohodnuté kupní ceně za 700 ks akcií ČMFL, a. s.
Rozdíl vzájemných pohledávek a závazků (4 569 644,25 Kč) měl být v účetní
evidenci společnosti AGC, a. s., evidován jako závazek za společností IOB, a.
s. K započtení této pohledávky pak došlo dne 23. 1. 2001 opět jednostranným
právním úkonem Ing. M. H. jednajícím jménem společnosti AGC, a. s.
Z přehledu jednotlivých úkonů vyplývá, že ve dnech 27. a 28. 6. 2000 uzavřeli
obvinění, a to každý zastupující jednu ze smluvních stran, dvě kupní smlouvy o
prodeji akcií z majetku obchodní společnosti AGC, a. s., za celkovou cenu 750
milionů Kč. Následnými dodatky byla doba splatnosti dohodnuté ceny pro kupující
společnost IOB, a. s., stanovena dnem 31. 12. 2000. Přestože tedy již na
počátku celé obchodní transakce byl u každého z obviněných dán úmysl vyvést
hodnotný majetek ze společnosti AGC, a. s., představovaný právě uvedenými
akciemi, jak konstatovala předsedkyně senátu Městského soudu v Praze ve svém
rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, byl samozřejmě tento úmysl přítomen
po celou dobu, v průběhu níž byly uzavírány další citované smlouvy. Cíl, který
si obvinění na počátku určili, trval až do konce roku 2000, resp. do dne 28.
12. 2000, kdy oba dosáhli stanoveného záměru, aby prodávající společnost
neobdržela za prodané cenné papíry prakticky žádný ekvivalent, resp. nepatrnou
hodnotu účelově nabytých, v té době již téměř bezcenných akcií, své mateřské
společnosti ČMFL, a. s. Tímto aktem došlo teprve ke vzniku těžšího následku,
resp. účinku jako znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §
255 odst. 1, 3 tr. zák. a z tohoto důvodu mohla teprve od data 28. 12. 2000
začít běžet stanovená promlčecí doba. (Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22. 3. 2000, sp. zn. 3 Tz 31/2000, publikovaný v časopise Právní rozhledy, č.
8/2000, s. 362, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha.)
Není proto žádných pochyb o tom, že k dokonání trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., jehož se
měl jako pachatel dopustit obviněný T. P., došlo až v okamžiku faktického
zániku do té doby existující pohledávky obchodní společnosti AGC, a. s., za
společností IOB, a. s., z titulu nároku na úhradu kupní ceny za prodané akcie.
Obviněný T. P. vykonával v obchodní společnosti AGC, a. s., funkci předsedy
představenstva od 1. 3. 2000 až do 1. 2. 2005, a díky tomuto svému postavení
měl i jako statutární orgán přehled o všech obchodních transakcích, zejména
takto významných, které proběhly v souvislosti s prodejem předmětných akcií od
června 2000 a které byly realizovány v podstatě z jeho vůle. Po celou dobu od
uzavření kupních smluv v červnu 2000 až do provedení započtení vzájemných
pohledávek, které byly u společnosti IOB, a. s., zjevně vytvořeny právě za
tímto účelem, totiž existovala možnost, aby společnost IOB, a. s., dostála svým
závazkům z kupních smluv a uhradila dohodnutou kupní cenu ve výši 750 milionů
Kč. Poškozené společnosti AGC, a. s., v obou smlouvách vystupující na straně
prodávajícího, pak ve stejné výši zůstávala pohledávka vůči kupující straně. K
ukončení jejich vzájemného závazkového vztahu došlo až jednostranným právním
úkonem společnosti AGC, a. s., tedy věřitele z původních smluv o prodeji akcií,
neboť až započtením pohledávky z kupní ceny za akcie na v mezidobí vzniklý
závazek za odkoupení 700 ks akcií společnosti ČMFL, a. s., ze smlouvy uzavřené
dne 5. 12. 2000, zanikly vzájemně se kryjící pohledávky mezi věřitelem a
dlužníkem ve smyslu § 358 a násl. obchodního zákoníku.
Trestný čin nemohl být dokonán resp. dokončen dříve, tj. ani uzavřením smlouvy
o zastavení cenných papírů ze dne 30. 8. 2000. Tato smlouva totiž svým obsahem
neodpovídá svému pojmenování, nejedná se fakticky o smlouvu o zástavě, resp. o
zástavě cenných papírů ve smyslu § 39 a násl. zák. č. 591/1992 Sb., o cenných
papírech, v tehdy účinném znění, a jejím uzavřením proto nemohlo dojít ke
vzniku zástavního práva v souladu s platným právem. Smluvní strany (společnosti
IOB, a. s., jako dlužník, a AGC, a. s., jako věřitel) se jí totiž v podstatě
zavázaly splnit své povinnosti vyplývající jednak ze smluv o prodeji akcií
uzavřených v červnu 2000, a jednak i z dalšího obchodního styku (viz příloha
této smlouvy). Za tímto účelem si strany stanovily nový termín splatnosti
smluvních závazků (20. 11. 2000), a pro případ nesplnění této dohody ani v
dodatečné lhůtě 10 dnů se dlužník (společnost IOB, a. s.) zavázal převést na
věřitele další smlouvou akcie společnosti ČMFL, a. s. Jednalo se přitom o
stejné akcie, které byly současně předmětem zástavy. Uvedená smlouva z 30. 8.
2000 by mohla připomínat spíše než smlouvu o zastavení cenných papírů ve smyslu
ustanovení § 39 odst. 1 zák. č. 551/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění
účinném do 31. 12. 2000, případ tzv. propadné zástavy, kterou náš právní řád
ale nepřipouští. Ujednání zástavních smluv tohoto typu, podle něhož by v
podstatě zástava přešla do majetku věřitele, nebyl-li by dluh včas uhrazen, se
považuje za neplatné. Až novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č.
367/2000 s účinností od 1. 1. 2001 bylo ustanovením § 169 písm. e) obč. zák.
výslovně prohlášeno za neplatné takové ujednání zástavních smluv, jež stanoví,
že při prodlení splněním zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu
věřiteli, nebo že si ji zástavní věřitel může ponechat za určenou cenu, pokud
zvláštní zákon nestanoví jinak. Do této doby však soudní praxe posuzovala
institut propadné zástavy shodně a smlouvy tohoto typu zásadně hodnotila jako
neplatné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo
2204/99, publikovaný pod č. 131/2000 v časopise Soudní judikatura, č. 12,
ročník 2000, s. 441, dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp.
zn. 22 Cdo 1273/2000, publikované pod č. C 892, svazek 12/2002, Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu a rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1053/2001, uveřejněný pod č. C 1621, svazek
23/2003, v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Nejvyšší
soud jen poznamenává, že pokud některá z citovaných rozhodnutí byla vydána již
za účinnosti výše uvedené novely občanského zákoníku, řešila právní stav před
výslovným zákazem ujednání o tzv. propadné zástavě.)
Pochybnosti o vážném úmyslu smluvních stran, resp. osob jednajících jejich
jménem, využít zajišťovací charakter zástavní smlouvy vnáší i její další obsah. Přestože v posuzované trestní věci došlo v den uzavření „zástavní smlouvy“ k
odevzdání zástavy - předmětných akcií ČMFL, a. s., a formálně tak byla splněna
podmínka vzniku zástavního práva (srov. §§ 40 až 42 zákona č. 591/1992, o
cenných papírech), sám zástavní věřitel si naprosto „nestandardně“ určil ve
smlouvě finanční sankci (nejprve v poměrně značné výši, později snížené
dodatkem ke smlouvě), kterou měl uhradit svému dlužníku v případě, že tento
nesplní dohodnutý termín úhrady vyjmenovaných finančních závazků vůči svému
věřiteli. Již z této části smlouvy je patrná snaha smluvních stran vytvořit
„fiktivní“ závazky společnosti AGC, a. s., vůči společnosti IOB, a. s., a
pokusit se tak „narovnat“ jejich od června existující závazkový vztah. Reálné
popření smyslu této „zástavní smlouvy“ bylo patrné i z pozdějšího chování
zástavního věřitele, který nevyužil možnosti prodat zastavené akcie v souladu s
ustanovením § 44 citovaného zákona o cenných papírech, nýbrž uzavřel s
dlužníkem další kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo právě oněch 700 ks akcií
společnosti ČMFL, a. s., tj. předmět zástavy. Tyto cenné papíry se nakonec
společnost AGC, a. s., rozhodla od svého dlužníka odkoupit a to dokonce za
vyšší cenu, než byla hodnota existujících pohledávek společnosti AGC, a. s.,
vůči společnosti IOB, a. s. Navíc o platnosti této následné smlouvy o převodu
cenných papírů ze dne 5. 12. 2000, lze mít rovněž důvodné pochybnosti, neboť
svým obsahem odpovídá případu, o němž rozhodoval Nejvyšší soud již citovaným
rozsudkem ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, který byl publikován v
časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000, s. 441, vydávaném Nejvyšším
soudem. V této věci vyslovil Nejvyšší soud názor, podle něhož kupní smlouva,
která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele
byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního
dlužníka k zástavě, je neplatným právním úkonem podle § 39 obč. zák. Prakticky
shodně rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo
2535/99, i v dané věci sice již za účinnosti novely občanského zákoníku
provedené zákonem č. 367/2000 Sb., avšak řešen byl stav předcházející právní
úpravě, kdy ujednání o tzv., propadné zástavě ještě nebylo zákonem označeno za
neplatné. (Srov. rovněž č. 46/1998 Sb. rozh. obč.) K charakteru uvedených
smluvních ujednání je možné ještě doplnit, že zástavní smlouva, i v případě, že
by ujednání z 30. 8. 2000 mohlo mít takový charakter, obecně nemá vliv na
vlastnictví k movité věci, která je předmětem zástavy. Zástavní dlužník zůstává
nadále vlastníkem zástavy. V daném případě však došlo k tomu, že zástavní
věřitel si nakonec sám koupil předmět zástavy, který měl v držení, a tudíž
zástavní smlouva, pokud by vůbec platně vznikla, by tak stejně ztratila
jakýkoli smysl. Za situace, kdyby se totiž zástavní věřitel měl uspokojit ze
zástavy, tj.
jejím zpeněžením, prodával by již svou vlastní věc, a tím by svůj
majetek zmenšoval. Proto je zřejmé, že smlouva uzavřená v srpnu 2000 ve
skutečnosti ani neměla dojít svého naplnění a měla sloužit jako další krok k
dosažení konečného cíle obviněných, tj. vyvedení cenných papírů vyšší hodnoty
bez obdržení odpovídající finanční náhrady ze společnosti AGC, a. s. Navazující
smlouva o prodeji akcií ČMFL, a. s., pak sloužila k vytvoření závazků původního
věřitele vůči svému dlužníkovi tak, aby mohlo dojít k aktu započtení vzájemně
se kryjících pohledávek obou smluvních stran.
Souhrnem různých smluvních ujednání se tak v posuzované věci stal z původního
věřitele postupnými zjevně účelovými kroky dlužník, a teprve započtením
vzájemných pohledávek se společnost AGC, a. s., s konečnou platností zbavila
možnosti požadovat na společnosti IOB, a. s., plnění ve formě úhrady kupní ceny
za akcie společností SETUZA, a. s., a MILO SUROVÁRNY, a. s., ve výši 750
milionů Kč. Až tímto aktem, k němuž došlo dne 28. 12. 2000 byl dokončen proces
odstranění majetku obchodní společnosti AGC, a. s., která tím, že za své
hodnotné akcie nezískala odpovídající plnění, byla poškozena. Škoda jako znak
objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího
majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák., resp. škoda velkého rozsahu jako znak
kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 3 tohoto ustanovení, tak v
posuzovaném případě vznikla dne 28. 12. 2000, tj. v den započtení vzájemně se
kryjících pohledávek mezi společnostmi AGC, a. s., a IOB, a. s.
Závěrem je možné upozornit na vyjádření zástupce poškozené společnosti, které
učinil ve stížnosti proti rozhodnutí státní zástupkyně Městského státního
zastupitelství o zastavení trestního stíhání (srov. č. l. 1379 trestního
spisu). Vyjádřil se poměrně jednoznačně tak, že k úbytku majetku společnosti
AGC, a. s., došlo až započtením pohledávek dne 28. 12. 2000. Připustil sice, že
rozhodným mohlo být i datum 5. 12. 2000, kdy byla uzavřena smlouva o převodu
cenných papírů, v níž byl dohodnut způsob úhrady ceny akcií společností SETUZA,
a. s., a MILO SUROVÁRNY, a. s. Takovou možnost však Nejvyšší soud vyloučil
proto, že v posledně jmenované smlouvě je specifikován pouze závazek
vyplývající ze sankce dohodnuté ve smlouvě ze dne 30. 8. 2000, resp. jejího
dodatku ze dne 27. 11. 2000, jímž byla původní výše sankce snížena. Ohledně
závazků, jež vznikly předmětnými smlouvami o převodu akcií z června 2000 a
dalších nesplacených úhrad vyplývajících z dodatku k této smlouvě, nebyl určen
jasný poměr, v němž k dohadované úhradě mělo dojít. Smluvní ujednání z 5. 12.
2000 bylo určité jen k uvedené sankci, nikoli ve vztahu k původnímu závazku
společnosti IOB, a. s., vůči společnosti AGC, a. s. O správnosti takového
výkladu skutečného obsahu smlouvy o převodu akcií svědčí právě následující
jednostranný právní úkon z 28. 12. 2000 o započtení pohledávek, který by jinak
ztratil smysl, a nebyl by důvod k zániku „existujících“ pohledávek na obou
smluvních stranách ještě formou započtení. Přestože obviněný T. P. tento
jednostranný právní úkon sám neprovedl, ale učinil tak člen představenstva
společnosti AGC, a. s., Ing. M. H., nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že se
tak stalo s plným vědomím obviněného T. P., jako předsedy představenstva
jmenované společnosti v rozhodné době, který jinak aktivně jménem této obchodní
společnosti jednal, jak nakonec vyplývalo i z jeho postavení statutárního
orgánu. O znalosti všech zásadních úkonů ve vztahu k závazkům či pohledávkám
společnosti dostatečně vypovídá i to, že to byl obviněný T. P., kdo za
společnost AGC, a. s., podepsal dne 30. 12. 2000 dodatek k opční smlouvě
uzavřené dne 28. 6. 2000 ke smlouvám o převodu akcií společností SETUZA, a. s.,
a MILO SUROVÁRNY, a. s. Podle tohoto dodatku opční smlouva pozbývá platnosti „z
důvodů oběma smluvním stranám známým“. Tato formulace tak jasně svědčí o tom,
že veškeré kroky, které poškozená společnost AGC, a. s., v rozhodné době činila
ve vztahu k předmětu trestního stíhání v této věci, byly konány buď osobně
obviněným T. P., či na jeho pokyn s vědomím všech důsledků. V průběhu trestního
řízení ani obhajoba neuplatnila k otázce provedení započtení jakoukoli výhradu.
Ještě k argumentu v dovolání týkajícímu se výpovědí obviněného T. P., jež
učinil před svým odjezdem do zahraničí, tj. předtím, než bylo proti němu konáno
řízení proti uprchlému, a k nimž podle vyjádření obhájce soudy nepřihlížely.
Tímto postupem daly podle jeho přesvědčení soudy najevo, že první dvě usnesení
o zahájení trestního stíhání v této věci neměla účinek způsobující přerušení
trestního stíhání, a tím v podstatě odmítly akceptovat názor, z něhož napadené
rozhodnutí vychází a na němž je založen i jemu předcházející rozsudek soudu
prvního stupně. Nejvyšší soud zjistil, že dvě výpovědi z 12. 3. 2003 a ze dne
16. 4. 2004, na které obhájce odkazoval, nemohly být v řízení před soudem
použity jako důkaz, neboť nebyly provedeny v souladu s ustanovením § 33 odst. 1
tr. ř. včetně náležitého poučení obviněného. O obou úkonech byl sepsán jen
úřední záznam a z procesního hlediska se tak jednalo o úkony před zahájením
trestního stíhání, konkrétně o podání vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 5 tr. ř.
(nelze uvažovat o tom, že byly provedeny jako neodkladné či neopakovatelné
úkony, které by později mohly být jako důkaz použity). Soudům obou stupňů ve
věci rozhodujícím proto nelze vytknout, že k oběma uvedeným výpovědím
obviněného T. P. nepřihlížely, neboť nebyly jako důkaz procesně použitelné, a
to bez ohledu na stadium řízení, resp. posouzení účinků prvních dvou usnesení o
zahájení trestního stíhání v dané věci.
Nejvyšší soud tedy sice uznal část dovolacích námitek obviněného T. P.
důvodnou, avšak nemohl přisvědčit jeho názoru, že proti němu bylo vedeno
trestní stíhání, ačkoli bylo nepřípustné z důvodu jeho promlčení a mělo tedy
být zastaveno. Přestože první dvě usnesení o zahájení trestního stíhání v této
trestní věci nemohla způsobit přerušení běhu promlčecí lhůty a tento účinek
nastal až usnesením ze dne 28. 11. 2005, které bylo obviněnému T. P. oznámeno
dne 8. 12. 2005, nedošlo k zániku jeho trestní odpovědnosti z důvodu uplynutí
promlčecí doby stanovené zákonem pro trestný čin, kterým byl uznán vinným.
Tento trestný čin byl totiž spáchán až dne 28. 12. 2000, kdy nastal těžší
škodlivý následek, resp. účinek, který je znakem kvalifikované skutkové
podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. V
napadeném rozsudku ani v řízení jemu předcházejícím Nejvyšší soud neshledal
takové vady, které by obviněný vytkl, a jež by vyvolaly tvrzenou nesprávnost
způsobu, jakým bylo rozhodnuto ve věci samé, byť se v části důvodů, na jejichž
podkladě bylo napadené rozhodnutí vydáno argumenty odvolacího a dovolacího
soudů neshodují. Podstatný je ale výsledek řízení, který považuje Nejvyšší soud
za odpovídající zákonu i zjištěným okolnostem. Nejvyšší soud proto odmítl
podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř., aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost
všech výroků rozsudku odvolacího soudu a jemu předcházejícího řízení v rozsahu
a z důvodů uvedených v dovolání. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. února 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr.
Blanka Roušalová