5 Tdo 1088/2013-28
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince
2013 o dovolání, které podal obviněný M. B. , proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 5 To 515/2012, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 123/2010,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 9. 2012, sp. zn. 3 T 123/2010,
byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1,
2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále
jen „tr. zákon“), za což mu byl podle § 248 odst. 2 tr. zákona uložen trest
odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59
odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody ve
výši 113.134,- Kč poškozené M. N., která byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. se
zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný M. B. odvolání, o kterém
rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 5
To 515/2012, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušil napadený
rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že
uznal obviněného M. B. vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2
tr. zákona. Podle § 248 odst. 2 tr. zákona mu uložil trest odnětí svobody v
trvání osmi měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání
dvaceti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost k
náhradě škody a to ve výši 113.100,- Kč poškozené M. N., se zbytkem svého
nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána podle § 229 odst. 2 tr. ř. na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním prostřednictvím svého
obhájce Mgr. Michala Davida. Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací
důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř., tedy, že ve
věci rozhodl vyloučený orgán a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Co se týče prvního dovolacího důvodu, obviněný upozornil na to, že v jeho věci
vedl vyšetřování Odbor hospodářské kriminality služby kriminální policie a
vyšetřování Chomutov. Zástupce vedoucího tohoto odboru P. R. měl mít podle
obviněného „úzké vazby“ na bývalého tchána poškozené J. N., neboť ten provozuje
Hostinec Cihelna v Ch., kde se konaly společenské akce pořádané pracovníky
právě tohoto odboru policie včetně P. R. S tímto policistou se měla poškozená
domlouvat na podání trestního oznámení na obviněného. Další výhradu v rámci
téhož dovolacího důvodu uplatnil obviněný proti osobě samosoudce Mgr. Jana
Michanka. Ten je bývalým pracovníkem téhož odboru kriminální policie v Ch., a
jeho tehdejším nadřízeným byl výše zmíněný P. R. Dalším důvodem, pro který měl
být Mgr. Jan Michanek vyloučen z projednávání této trestní věci, je jeho
známost se synem současného druha poškozené T. K. ml. neboť oba navštěvovali
společné tréninky oddílu bojového umění. Tyto informace podle svých slov získal
dovolatel náhodně až poté, co bylo předmětné trestní stíhání pravomocně
skončeno.
K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl,
že užitá právní kvalifikace neodpovídá výsledkům dokazování a ani popisu ve
skutkové větě. Podle jeho přesvědčení nedošlo k naplnění znaku „svěření“
předmětných vozidel, za jejichž neoprávněný prodej byl uznán vinným trestným
činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona. Do autobazaru, kde byla
vozidla vystavena, totiž měla přístup nejen samotná poškozená, ale též jiné
osoby. Nebyla tak splněna podmínka výlučnosti, kterou obviněný označil jako
nezbytnou k naplnění pojmu „svěření“. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek zrušil, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, a věc
vrátil do přípravného řízení, protože vyšetřování vedl vyloučený orgán.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání vyjádřil prostřednictvím státního
zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jana Mrlíka. K
namítané podjatosti orgánů činných v trestním řízení poukázal na judikaturu
Nejvyššího soudu, podle které se tato námitka musí týkat orgánu, o jehož
rozhodnutí jde – v případě obviněného by tak museli být zpochybněni členové
rozhodujícího senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem. Taktéž vyslovení
„vágních pochybností o nestrannosti policejního orgánu“ označil státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství za irelevantní a podotkl, že nestačí jen
vyslovit podezření o podjatosti soudce, nýbrž je třeba doložit jeho konkrétní
poměr k dané věci stejně tak i projev takové tvrzené podjatosti, což v případě
obviněného splněno nebylo.
Výhradu týkající se zpochybnění použité právní kvalifikace uplatnil obviněný
již v rámci svého odvolání a soud druhého stupně se jí dostatečně zabýval.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství tak vzhledem k tomu,
že obviněný nerespektuje povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku
a své dovolání opírá o totožné argumenty, které byly obsahem jeho odvolání,
Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněného M. B. odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. B. podal dovolání jako
oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím
svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr.
ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§
265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1
tr. ř.).
Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže jsou splněny
dvě kumulativně stanovené podmínky - ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato
okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo
jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Podle námitek obviněného v dané věci byl vyloučen již policejní orgán činný v
přípravném řízení, jmenovitě P. R., zástupce vedoucího Odboru hospodářské
kriminality služby kriminální policie a vyšetřování. Úzké vazby měly podle
obviněného vzniknout v době, kdy bývalý tchán poškozené J. N. pořádal v
restauraci, kterou provozuje, např. zabíjačky, jichž se zúčastnil mj. i
jmenovaný P. R. Jedná se také o osobu, s níž měla svědkyně M. N. konzultovat
podání trestního oznámení na obviněného. Vzhledem k tomu, že také samosoudce
činný v dané věci u soudu prvního stupně Mgr. Jan Michanek byl předtím
zaměstnancem Policie České republiky, konkrétně podřízeným P. R., mohou
vzniknout důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti při rozhodování ve věci
obviněného. Ty podle obviněného ještě zesiluje známost Mgr. Jana Michanka s T.
K. ml., synem současného druha poškozené, s nímž docházel do stejného
sportovního oddílu.
Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen
soudce nebo přísedící, státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán, u něhož
lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se
úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro
poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro
rozhodnutí v trestním řízení.
Soudní praxe se ustálila na výkladu citovaného ustanovení, který nechápe „poměr
k projednávané věci“ např. tak, že orgán zde uvedený sám nebo osoba mu blízká
byly poškozeny projednávanou trestnou činností. Pochybnosti o nestrannosti
soudce (policejního orgánu) ale musejí vyplývat z faktických a zřejmých
okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu. Za podjatost soudce
(policejního orgánu) pro poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost
dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného či jiných ničím nepodložených
předpokladů a domněnek (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl.
7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013. 375 s.). Přesně takové námitky ale obviněný
ve svém dovolání předložil, neboť pouze na základě obecných tvrzení o možném
bližším vztahu pracovníka policejního útvaru v Chomutově P. R. a samosoudce
Mgr. Jiřího Michanka k osobám vzdáleně spřízněným s poškozenou nelze vyvozovat
pochybnosti o jeho schopnosti projednat věc obviněného M. B. nestranně, bez
vnějších vlivů. Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích uváděl řadu konkrétních
příkladů, které nezakládají poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se
úkon přímo dotýká ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Z projednávání věci nebude
proto vyloučen soudce jen proto, že zaujal k projednávané věci odlišný právní
názor (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo
157/2001, uveřejněné pod č. T 339 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, sešit 13). Ani profesionální vztah mezi soudci, byť spočívá v zařazení
na stejném pracovišti a do stejného senátu (srov. rozhodnutí č. 30/2007 Sb.
rozh. tr.) či skutečnost, že soudce v minulosti zastupoval jako obhájce
obviněného, který je nyní v jiné trestní věci poškozeným, nejsou okolnostmi,
jež mohou bez dalšího vyvolat pochybnosti o nestranném rozhodování (srov.
rozhodnutí č. 45/2002, Sb. rozh. tr.).
K námitce podjatosti se písemně vyjádřil samosoudce soudu prvního stupně Mgr.
Jiří Michanek, (viz č. l. 241 trestního spisu). V něm sice připustil obecnou
pravdivost tvrzení obviněného o jeho předcházejícím zaměstnání a účasti na
sportovních akcích, ale zároveň jednoznačně popřel, že by kterákoliv z těchto
skutečností měla vliv na jeho rozhodování v dané věci. Osobu P. R. vnímal jen
ze služebního hlediska, nejednalo se ani o blízkého spolupracovníka, s nímž
navíc neudržoval jiné než pracovní kontakty. Stejně tak T. K. ml. pro něho
představuje pouze jednoho ze členů sportovního oddílu, navíc se nezúčastňovali
ani společných tréninků a neudržoval s ním žádné bližší vztahy. Sám obviněný ve
svém dovolání vyjádřil svůj názor, že vyloučení samosoudce Mgr. Jana Michanka z
projednávání této trestní věci mělo být učiněno „z opatrnosti“. Neoznačil žádný
úkon či konkrétní projev jmenovaného samosoudce, z něhož by mohlo být patrné
jakékoli zaujetí k dané věci či osobě obviněného. Jeho námitka je natolik
obecná, že z ní nelze dovodit pochybnost o naplnění zákonných předpokladů pro
vyloučení Mgr. Jana Michanka ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. zejména s
přihlédnutím k obsahu trestního spisu a výsledkům, k nimž soudy dospěly po
provedeném dokazování. Ani Nejvyšší soud neshledal žádnou okolnost, která by se
mohla vyložit jako účelová či zkreslující objektivní zjištění v dané věci a
zpochybnit tak nestranný přístup jak orgánů činných v přípravném řízení tak
osobu samosoudce Mgr. Jana Michanka, který rozhodoval věc u soudu prvního
stupně. Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
proto nemohl být naplněn.
Nesprávné právní posouzení spadající pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., spatřoval obviněný v nenaplněném znaku „svěření“, který mj.
vyžaduje skutková podstata trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zákona.
Podle skutkových zjištění soudů poškozená M. N. umístila svoje motorová vozidla
určená k prodeji do prostoru autobazaru, který provozoval obviněný a po určitou
dobu jejich společné známosti mj. i jeho prostřednictvím obchodovala s ojetými
auty. Z provedených důkazů však jasně vyplynulo, že klíče a doklady od
prodávaných vozidel byly umístěny v prostoru autobazaru – ve stavební buňce,
která obviněnému sloužila jako kancelář. Přestože poškozená v zásadě prodávala
svá vozidla sama, přenechala je v objektu, který užíval obviněný také ke svému
podnikání za okolností, které charakterizují svěření v jeho podstatě, tj.
odevzdala svůj majetek do dispozice obviněnému, byť bez výslovného smluvního
ujednání ale konkrétním jednáním (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22. 10. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1117/2003, uveřejněné pod č. 644 v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 1, vydávaného Nakladatelstvím C.
H. Beck Praha, 2004). Účelem tohoto svěření měla být nabídka prodeje, avšak
obviněný nejenže předmětná dvě vozidla k prodeji nabízel a s budoucími kupci
jednal (např. vykonal zkušební jízdu se svědkem Jiřím Vyškovským), ale
překročil rámec svěření tím, že je prodal bez vědomí poškozené a peníze, které
za prodej utržil, si ponechal. Přestože si poškozená pravidelně vyřizovala
prodeje svých automobilů umístěných v autobazaru osobně, zjevně byla srozuměna
s tím, že by prodej uskutečnil také sám obviněný, ovšem samozřejmě tak, že by
jí předal příslušné dokumenty týkající se prodeje a také jí předal finanční
částku, získanou od kupujících. Takové skutkové okolnosti odpovídají pojmu
„svěření“ a výhrady obviněného proti správnosti právní kvalifikace skutku jako
trestného činu zpronevěry z důvodu absence tohoto znaku jeho skutkové podstaty
proto postrádají opodstatnění.
Ostatně stejnou otázku řešil již ke shodné odvolací námitce Krajský soud v Ústí
nad Labem a vypořádal se s ní dostatečným způsobem na str. 9 a 10 napadeného
rozsudku. Nejvyšší soud tak jen mohl vyjádřit souhlas s úvahami odvolacího
soudu a nepovažoval za nutné věnovat se této výhradě obviněného podrobněji než
učinil odvolací soud, jehož výklad obviněný ve svém dovolání fakticky
nerespektoval. Formulací své námitky obviněný v zásadě odmítl konkludentní
souhlas se svěřením předmětných vozidel a domáhal se v podstatě jiného způsobu
hodnocení výpovědí poškozené. Odkazem na uplatnění zásady „in dubio pro reo“ se
však již ocitl mimo zákonné meze dovolacích důvodů, které neumožňují dovolací
přezkum tohoto procesního postupu soudů zakotveného v ustanovení § 2 odst. 6
tr. ř. Obviněný opakovaně prosazuje výhradně svou obhajobu a odmítá verzi jak
skutkových okolností (že to byl právě on, kdo dvě osobní vozidla poškozené
prodal), tak jejich právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný
prostředek však není určeno k tomu, aby soud vyšší instance znovu přezkoumával
procesní postupy soudů nižších stupňů, proto zákon obsahuje nikoli
demonstrativní nýbrž taxativní výčet vad, které lze cestou dovolání vytýkat
pravomocnému soudnímu rozhodnutí.
Praxe dovolacího soudu také již zaujala jasný názor k situaci, k níž došlo i ve
věci obviněného, tj. kdy dovolatel opakuje námitky uplatněné již v řízení před
soudy nižších stupňů, s nimiž se dostatečně a správně vypořádaly. Jak bylo
vyjádřeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo
86/2002, publikovaném pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
svazek 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck Praha, jde zpravidla o
dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě dovolání obviněného M. B. nezjistil žádné
skutečnosti, které by mohly svědčit o vyloučení soudce Mgr. Jana Michanka z
projednávání předmětné trestní věci, neshledal také žádné porušení ustanovení
hmotného práva při výkladu znaku „svěření“, proto dovolání odmítl jako zjevně
neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Mohl tak učinit na podkladě
trestního spisu a obsahu dovolání, aniž by musel přistoupit k přezkoumání
zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího.
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová