U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2016 o
dovolání, které podal obviněný V. R ., roz. H., proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 5 To 2/2015, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 19/2013, t a k
t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 46 T
19/2013, byl obviněný V. R. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu
podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009
Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr.
zákoník“), třemi trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b)
zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009
(dále jen ve zkratce „tr. zák.“), a trestným činem poškozování věřitele podle §
256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., kterých se dopustil skutky podrobně
popsanými pod body I. až V. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 5
tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 10 let, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr.
řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody
způsobené trestnými činy.
3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný V. R.
a poškozená Z. L. odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze
dne 22. 4. 2015, sp. zn. 5 To 2/2015. Odvolací soud z podnětu odvolání
obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený
rozsudek pouze ve výroku o uloženém trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu
rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině v rozsudku soudu prvního stupně
odsoudil obviněného podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1
tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, pro
jehož výkon ho zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Týmž rozsudkem pak odvolací soud podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání poškozené
jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný V. R. podal prostřednictvím svého obhájce dne 23. 7. 2015
proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, které doplnil
podáními ze dne 28. 7. 2015 a ze dne 12. 11. 2015. Obviněný opřel své dovolání
o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu a vytkl v něm
jednak obecně nenaplnění všech pojmových znaků posuzovaných trestných činů, a
to zejména nesprávné hodnocení otázky protiprávnosti jednání, zavinění a
příčinné souvislosti, a jednak tzv. extrémní nesoulad skutkových závěrů s
provedenými důkazy a porušení procesních pravidel spočívajících v odepření
procesních práv, zejména nedodržení pravidla „in dubio pro reo“, čímž mělo
dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Obviněný rovněž namítl
porušení práva na řádnou obhajobu a na nestranné posouzení věci a vyslovil
nesouhlas se soudy nižších stupňů, pokud odmítly jeho návrh na doplnění
dokazování.
5. Jak dále obviněný ve svém dovolání zdůraznil, rozhodnutí soudů
nižších stupňů jsou založena pouze na důkazech svědčících v jeho neprospěch,
přičemž důkazy v jeho prospěch nebyly provedeny vůbec nebo je soudy nevzaly v
úvahu. Obviněný zde vytkl, že nebyl proveden výslech JUDr. M. V., notářky,
která ověřovala podpis poškozené Z. L. na kupní smlouvě, a že nebyl proveden
důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 6 ve věci vedené pod sp. zn. 19 C
223/2010. Podle názoru obviněného soudy v předchozím řízení nesprávně hodnotily
důkazy, protože soud prvního stupně zpochybňoval svědky a další důkazy
předložené obviněným, přičemž byl ustanoven stejný znalec pro vypracování
znaleckého posudku jak na osobu obviněného, tak na osoby poškozených. Obviněný
poukázal i na manipulaci s důkazem, a to s odborným vyjádřením ohledně
potvrzení o převzetí finanční částky poškozeným Ing. V. K., a na rozpory při
hodnocení tohoto důkazu. Ohledně téhož skutku pak podle obviněného není zřejmé,
kdo je vlastníkem pohledávky vůči němu, jakým jednáním měl obviněný uvést v
omyl poškozeného Ing. V. K. a z jakého jednání je zřejmé, že nesplní svůj
závazek, když u skutku popsaného pod bodem V. ve výroku o vině soud prvního
stupně podrobně vyjmenovává, jakými finančními prostředky obviněný v období
splatnosti půjček disponoval. Obviněný též odkázal na rozhodnutí Nejvyššího
soudu, podle něhož nelze považovat za trestný čin podvodu, pokud překážky,
které bránily dlužníkovi splnit závazek z půjčky, vznikly teprve po uzavření
smlouvy o půjčce a v době uzavření této smlouvy je dlužník nemohl předvídat,
když jinak byl schopen splnit závazek, nebo jestliže byl schopen vrátit peníze
ve sjednané lhůtě, ale z různých důvodů odkládal jejich vrácení nebo dodatečně
pojal úmysl peníze vůbec nevrátit. V případě poškozené A. J. podle názoru
obviněného byla zcela opomenuta skutečnost, že poškozená musela být informována
o změně vlastnictví k bytu již v roce 2009 příslušným katastrálním úřadem, a
nikoliv až v září 2011, kdy jí byla doručena výzva finančního úřadu k podání
daňového přiznání k darovací dani. Ve vztahu ke skutku uvedenému pod body
IV./1. až IV./6. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně podle
obviněného bylo provedenými důkazy prokázáno, že naopak poškozený L. V. dluží
finanční prostředky obviněnému, případně jeho manželce E. R. Pokud jde o
poškozeného D. K., obviněný ve svém dovolání zpochybnil jeho věrohodnost i
skutkové závěry, k nimž po hodnocení důkazů dospěl soud prvního stupně, a vytkl
také neprovedení důkazu spisem Obvodního soudu pro Prahu 6 ve věci vedené pod
sp. zn. 17 C 79/2010.
6. Obviněný v podaném dovolání poukázal také na porušení principu
použití trestní represe jako „ultima ratio“, protože podle jeho mínění
instituty civilního práva mohou lépe ochránit poškozené, a trestněprávní
ochrana tak v tomto případě není na místě, přičemž odkázal na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012.
7. Dále obviněný v doplnění dovolání zpochybnil výši způsobené škody ve
vztahu ke skutkům uvedeným pod body I., III. a V. ve výroku o vině v rozsudku
soudu prvního stupně. Ke skutku popsanému pod bodem I. obviněný konkrétně
namítal, že nebyla správně stanovena výše škody, když částka ve výši 11 171 960
Kč zjištěná na základě znaleckého posudku odpovídá hodnotě tří nemovitostí, a
to domu č. p. …, zahrady parc. č. … a pozemku pod domem parc. č. .... Předmětem
převodu na základě kupní smlouvy a návrhu na vklad však byly pouze dům a
zahrada, nikoliv pozemek pod domem. Kupní cena sjednaná ve výši 7 000 000 Kč
tak podle obviněného nebyla nepřiměřená a závazek uhradit částku ve výši 6 000
000 Kč kupující E. R. doposud nesplnila jen proto, že poškozená Z. L. podala
civilní žalobu, a tudíž došlo k přerušení řízení u katastrálního úřadu o
převodu vlastnického práva na kupující. Z tohoto důvodu tedy částku ve výši 6
000 000 Kč nelze podle obviněného zahrnovat do výše způsobené škody a není ani
možné dovozovat úmysl obviněného k celkové škodě ve výši 11 171 960 Kč.
Nesprávné stanovení škody pak mělo podle tvrzení obviněného nepříznivý vliv na
stanovení výše trestu. Stejně tak nesprávnou výši škody obviněný namítal i ke
skutku uvedenému pod bodem III. ve výroku o vině, když škoda ve výši 2 200 000
Kč byla stanovena na základě znaleckého posudku bez přihlédnutí k zatížení
nemovitosti věcným břemenem ve prospěch poškozené A. J., v důsledku čehož byla
hodnota nemovitosti logicky nižší a odpovídala kupní ceně ve výši 1 890 000 Kč,
za kterou obviněný prodal tuto nemovitost. Konečně pokud jde o skutek popsaný
pod bodem V. ve výroku o vině, obviněný nesouhlasí se zahrnutím částek ve výši
1 890 000 Kč a ve výši 946 548 Kč do výše škody způsobené obviněným poškozené
obchodní společnosti SAZKA, a. s. Ohledně částky ve výši 1 890 000 Kč obviněný
argumentoval porušením principu zákazu dvojího přičítání škodlivého následku, k
částce ve výši 946 568 Kč pak obviněný namítal, že tato byla uhrazena
exekutorovi, takže možnost poškození věřitele připadalo v úvahu pouze ohledně
částky ve výši 1 398 348 Kč.
8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, buď aby Nejvyšší soud podle
§ 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí a podle § 265l tr. řádu
přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí, jakož i
všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující a aby zprostil obviněného
obžaloby. Dále obviněný navrhl, „aby mu byly uhrazeny náklady řízení“.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného
9. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného V. R.
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jejího názoru je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné, neboť
obviněný v něm sice namítal nesprávnost právního posouzení svého jednání, avšak
v této souvislosti obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že neopřely závěr o
jeho vině o dostatek skutkových zjištění, z nichž by bylo zřejmé, že se
posuzované skutky staly, popřípadě že je lze takto právně posoudit. Přitom tak
obviněný učinil na podkladě podstatných výhrad jak k rozsahu prováděného
dokazování, tak i ke způsobu jeho vyhodnocení. Jak dále státní zástupkyně
zdůraznila, v daném případě nebylo možno dospět ani k závěru, že by se skutkové
a právní závěry soudů nižších stupňů nacházely v namítaném tzv. extrémním
rozporu s výsledky provedeného dokazování, když soud prvního stupně založil svá
skutková zjištění, jakož i právní závěry z nich plynoucí, na pečlivém,
přesvědčivém, a tím i transparentním způsobu vyhodnocení provedených důkazů,
přičemž svůj hodnotící postup také náležitě odůvodnil. To ostatně potvrdil i
odvolací soud v rámci jím prováděného přezkumného řízení. Následně se státní
zástupkyně podrobně vyjádřila k jednotlivým skutkům, neboť obviněný napadl
pouze obecně objektivní a subjektivní stránku spáchaných trestných činů.
10. Pokud jde o konkrétní námitku obviněného vytýkající neprovedení jím
navrhovaného důkazu, a to výslechu notářky JUDr. M. V., podle státní zástupkyně
okolnosti úkonu prováděného u této notářky se týkaly výlučně otázky ověření
pravosti podpisu poškozené Z. L. na uzavřené kupní smlouvě, nikoli okolností,
které by se vztahovaly k povaze a předmětu tohoto úkonu, byť by se bez tohoto
nemohl stát formálně perfektním. Navrhovaný důkaz by tak nemohl nikterak
osvětlit okolnosti jednání obviněného. Tyto okolnosti by podle názoru státní
zástupkyně nemohlo osvětlit ani připojení spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 ve
věci vedené pod sp. zn. 19 C 223/2010. Rovněž námitka obviněného ohledně doby,
v níž se poškozená A. J. dozvěděla o škodě způsobené na jejím majetku, nehrála
podle státní zástupkyně podstatnou roli a nemohla zpochybnit rozhodný skutkový
stav věci ve vztahu k této poškozené. K další námitce obviněného týkající se
skutku uvedeného pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně, že ze skutkové věty není zřejmé, jakým způsobem měl obviněný uvést v
omyl poškozeného Ing. V. K., a z jakého jeho jednání plyne závěr, že obviněný
nesplní svůj závazek, státní zástupkyně uvedla následující. Jak vyplývá z
popisu skutkových okolností, obviněný vylákal od poškozeného obě částky v
celkové výši 750 000 Kč pod různými záminkami, které nebyly pravdivé, což platí
též o příslibu obviněného, podle něhož měl vrátit půjčené peníze poškozenému v
dohodnutých termínech. Vědomí obviněného, že tak nebude moci učinit, je podle
státní zástupkyně patrné zejména z toho, že si ještě asi 1 měsíc před uplynutím
splatnosti prvního dluhu ve výši 400 000 Kč půjčil od poškozeného další částku
ve výši 350 000 Kč, aniž by mu cokoliv uhradil z první půjčky. Jak je přitom
zjevné, obviněný uhradil dlužnou částku ve výši 35 000 Kč poškozenému zcela
evidentně jen za účelem uklidnění situace, a to v reakci na sdělení
poškozeného, že podá na obviněného trestní oznámení. Státní zástupkyně
nepřisvědčila ani tvrzení obviněného, podle něhož měl finanční prostředky na
vrácení půjčených peněz, když disponoval finanční částkou zmíněnou v
souvislosti se skutkem popsaným pod bodem V. ve výroku o vině v rozsudku
prvního stupně. Obviněný totiž opomenul svou povinnost uhradit částku ve výši
10 000 000 Kč vůči obchodní společnosti SAZKA, a. s. Pokud ve vztahu k tomuto
skutku obviněný poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 5 Tz 146/2000, podle státní zástupkyně se zde toto rozhodnutí nemůže
uplatnit, zejména když se obviněný nezmínil ve svém dovolání o žádných
překážkách, které by mu bránily v úhradě dluhu a které by vznikly až po
uzavření smlouvy o půjčce peněz, přičemž jeho finanční schopnost nelze
dovozovat ani z budoucí nejisté okolnosti v podobě investic do zděděných
pozemků na území Slovenské republiky. Konečně státní zástupkyně odmítla i
námitku obviněného, že mu nebylo jasné, z jakého právního titulu vymáhá
pohledávku poškozený svým jménem, když podle mandátní smlouvy byla tato
postoupena obchodní společnosti JP Consulting Service, s. r. o.
Ke způsobení
škodlivého následku totiž došlo v červnu 2008 a k uzavření namítané mandátní
smlouvy až v květnu 2009, přičemž poškozený dostatečně objasnil postavení
obchodní společnosti Pražský Finap, s. r. o., jako mandanta. Ve vztahu ke
skutkům uvedeným pod body IV./1. až IV./6. ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně státní zástupkyně uvedla, že obviněným vznesená námitka
neprůkaznosti skutku, včetně jeho úmyslu nevrátit vypůjčené peníze, není
způsobilá k věcnému projednání, neboť má skutkovou povahu a v návaznosti na to
zde není ani reálná potřeba doplnění důkazního stavu věci spisem Obvodního
soudu pro Prahu 6 ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 223/2010. Obviněný dále podle
státní zástupkyně zcela nekvalifikovaným způsobem zpochybnil správnost
posouzení skutku uvedeného pod bodem V. ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně, když pouze v obecné rovině a bez podpory jakékoliv věcné
argumentace namítal neprokázání objektivní a subjektivní stránky skutkové
podstaty trestného činu poškozování věřitele.
11. Státní zástupkyně se vyjádřila i k námitce obviněného, podle níž
poškození zcela nevhodně nahrazují civilněprávní instituty použitím prostředků
trestního práva. Obviněný v tomto směru vycházel z usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, které se však týká skutkově
odlišného případu a nelze je v jeho případě použít. Obviněný vystupoval ve
vztahu k poškozeným z pozice úspěšného realitního makléře pohybujícího se na
trhu s nemovitostmi, na což odkazoval v souvislosti s tvrzenými přísliby
zhodnocení zapůjčených finančních prostředků, o kterých si poškození nemohli
zjistit a ověřit žádné podstatné informace, na jejichž podkladě by se mohli
odpovědně rozhodnout, zda budou akceptovat nabízenou finanční investici s jejím
případným zhodnocením. Obviněnému tak nelze přisvědčit, pokud namítal porušení
principu spočívajícího v použití trestního práva jako „ultima ratio“. Podle
názoru státní zástupkyně překážkou pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného
rozhodně není ani skutečnost, že původní vztah mezi obviněným a poškozenými byl
soukromoprávní povahy. Rozhodující totiž je, že tento vztah byl naplněn takovým
způsobem, s nímž trestní zákon spojuje trestnost jeho činu.
12. Podle státní zástupkyně tedy ve výše zmíněném rozsahu odůvodnění
dovolání obviněného není jím namítaná nesprávnost právního posouzení spáchaných
skutků věcně založena na hmotně právních důvodech ve smyslu § 265b odst. 1
písm. g) a l) tr. řádu. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně
neopodstatněné.
13. Nejvyšší soud obdržel dne 8. 12. 2015 repliku obviněného V. R. ze
dne 7. 12. 2015 k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství k jeho dovolání. Nejvyšší soud se seznámil s obsahem této
repliky, obviněný v ní však neuvádí žádné nové skutečnosti nad rámec svých
předchozích podání, jejichž obsah je popsán výše. Obviněný současně zaslal
Nejvyššímu soudu prostřednictvím svého obhájce spolu s replikou i žádost o
přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
IV./A Obecná východiska
14. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a
obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
15. Pokud jde o dovolací důvody, obviněný V. R. opřel své dovolání o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 2 písm. a) až k) tr. řádu.
16. K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl
obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v
něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná
skutková zjištění neposkytují dostatečný věcný podklad pro právní závěr, zda je
stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná.
Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit
za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného
ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
17. V návaznosti na uvedené závěry k výkladu a použití uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud
zabýval obecnou námitkou obviněného V. R., kterou zpochybnil náležité objasnění
objektivní i subjektivní stránky pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu a
trestných činů podvodů a poškozování věřitele, kterými byl uznán vinným skutky
uvedenými pod body I. až V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
Tato námitka sice zčásti formálně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť ji obviněný založil též na polemice se
skutkovými zjištěními.
IV./B K trestným činům podvodu
18. Nejvyšší soud zde připomíná, že trestného činu podvodu se dopustí
ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího
omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu
nikoli nepatrnou. Znak objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného
činu spočívající v „podvodném jednání“, tj. v uvedení jiného v omyl nebo ve
využití jeho omylu, popřípadě v zamlčení podstatných skutečností, může směřovat
nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a
skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá žádnou představu o
důležité okolnosti nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat
i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného
vědět již v době, kdy dochází k obohacení jeho nebo jiné osoby. Uvedení v omyl
se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště
když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V
žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Často je poškozený
uváděn v omyl ohledně platební schopnosti dlužníka či o možnosti zaplatit cenu
za vylákané služby či zboží, anebo v případě půjčky o schopnosti dlužníka
splácet takovou půjčku (viz rozhodnutí pod č. 15/1969 a č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr.). Mezi omylem u podváděné osoby a majetkovou dispozicí, kterou
provede oklamaný, a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením
pachatele, popřípadě jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Přitom postačí,
že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy
důvodem jediným. Jde v podstatě o kauzální nexus, který spojuje omyl či
neznalost podstatných skutečností u podvedené osoby a způsobení škody
poškozenému na jedné straně a obohacení pachatele či jiné osoby na druhé straně
(viz rozhodnutí pod č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). O podvod však jde i v případě,
pokud by podvedený učinil z jiného důvodu stejnou majetkovou dispozici, aniž by
se mýlil. Škodou na cizím majetku je pak újma majetkové povahy. Došlo-li
podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu,
je způsobenou škodou celá vylákaná peněžitá částka bez ohledu na to, zda
pachatel později vrátí vylákané peníze nebo jejich část poškozenému. Takové
vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části
(viz rozhodnutí pod č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr.). Dosáhl-li však věřitel
alespoň částečného uspokojení své pohledávky, má to význam z hlediska povahy a
závažnosti spáchaného trestného činu ve smyslu § 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Způsobením škody nikoli nepatrné se rozumí následek (účinek) ve formě škody na
majetku nejméně v částce 5 000?Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v § 138
odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Přitom v posuzovaném případě
měl obviněný V. R. skutkem uvedeným pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku
soudu prvního stupně v úmyslu způsobit škodu velkého rozsahu, kterou se rozumí
škoda ve výši nejméně 5 000 000?Kč, a skutky uvedenými pod body II. až IV.
ve
výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný způsobil značnou škodu,
kterou se rozumí škoda ve výši nejméně 500 000?Kč. Na základě těchto
skutečností tedy obviněný naplnil kvalifikované skutkové podstaty trestných
činů podvodu, resp. zčásti pokusu takového trestného činu. Dalším znakem
objektivní stránky trestného činu podvodu je obohacení, jímž se rozumí
neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného,
ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku
pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Výše získaného obohacení se pak nemusí
shodovat s výší škody způsobené poškozenému (viz Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052
a 2053, 2055 až 2057).
19. Pokud jde o subjektivní stránku posuzovaných trestných činů, k
jejich spáchání je třeba úmyslné zavinění pachatele. K naplnění zákonných znaků
subjektivní stránky trestného činu podvodu se v tomto případě vyžaduje, aby
bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené věci
určené podle druhu, zejména peníze, buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve
smluvené lhůtě, anebo jednal alespoň s vědomím, že věci určené podle druhu,
zejména peníze, nebude moci vrátit ve smluvené lhůtě a že tím uvádí věřitele v
omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil (viz Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s.
2058). Výše uvedené se uplatní shodně jednak v případě podvodu kvalifikovaného
podle § 209 tr. zákoníku a jednak v případě podvodu kvalifikovaného podle § 250
tr. zák.
20. Jak je přitom patrné mimo jiné z rozhodných skutkových zjištění
popsaných pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z
jeho následného odůvodnění, obviněný V. R. si získal důvěru poškozené Z. L. a
pod záminkou podpisu dokumentů zcela odlišného obsahu, než které jí dal
podepsat, od ní vylákal podpisy na kupní smlouvě, čestném prohlášení a návrhu
na vklad do katastru nemovitostí k prodeji jejích nemovitostí v P. 6 – B.,
přičemž k dokonání trestného činu v tomto případě nedošlo jenom díky upozornění
poškozené cizí osobou. O naplnění všech znaků skutkové podstaty pokusu
posuzovaného trestného činu, včetně úmyslného zavinění obviněného, tedy není
pochyb.
21. Stejně tak z rozhodných skutkových zjištění popsaných pod bodem
III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z následného odůvodnění
vyplývá, že obviněný se dopustil vůči poškozené A. J. podvodného jednání, když
ji uvedl v omyl při podepisování dokumentu, o jejímž obsahu jí sdělil zcela
nepravdivé informace, a poškozená tak v důvěře k obviněnému podepsala dokument
– kupní smlouvu o prodeji jejího bytu. Tímto jednáním obviněný způsobil
poškozené škodu ve výši minimálně 2 200 000 Kč, což je hodnota předmětného bytu
stanovená odborným vyjádřením. Jestliže obviněný ve svém dovolání zpochybnil
dobu, kdy se poškozená dozvěděla o škodě způsobené na jejím majetku, nemá to
žádný význam ani to nezpochybňuje skutková zjištění a právní závěry soudů
nižších stupňů, z nichž se dovozuje trestní odpovědnost obviněného. Poškozená
se dozvěděla o podvodném jednání obviněného až v souvislosti s výzvou
příslušného finančního úřadu k podání daňového přiznání k darovací dani, což
lze předpokládat zejména ze skutečnosti, že nadále užívala daný byt i po
převodu jejího vlastnického práva k němu na osobu M. H., a to z důvodu zřízení
věcného břemene na dobu dožití poškozené, a dále z toho, že kupující byl vázán
ustanovením kupní smlouvy, podle něhož nesměl poškozenou nijak kontaktovat a
měl jednat pouze prostřednictvím obviněného jako prodávajícího. Ani v tomto
případě tedy není pochyb o naplnění všech znaků skutkové podstaty posuzovaného
trestného činu podvodu včetně úmyslného zavinění obviněného, přičemž způsob
spáchání tohoto skutku je do značné míry obdobný jako u trestného činu
týkajícího se poškozené Z. L.
22. Rozhodná skutková zjištění popsaná pod bodem II. ve výroku o vině
v rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedená v jeho odůvodnění pak svědčí o
tom, že obviněný V. R. uvedl v omyl také poškozeného Ing. V. K., a to postupným
vylákáním finančních prostředků za účelem půjčky pod smyšlenou záminkou. V
prvním případě šlo o částku ve výši 400 000 Kč vylákanou za účelem investice do
pozemků a v druhém případě o částku ve výši 350 000 Kč vylákanou za účelem
kompenzace ztrát švagra obviněného z podnikání. Jak je i zde z jednání
obviněného zřejmé, neměl v úmyslu vrátit tyto finanční prostředky poškozenému,
když především neměl ani žádné zdroje, z nichž by to bylo možné učinit. Tímto
jednáním obviněného byla způsobena poškozenému škoda ve výši 750 000 Kč,
přičemž obviněný do dnešního dne z této částky vrátil poškozenému pouze 35 000
Kč. Pokud obviněný argumentoval tím, že disponoval částkou ve výši 4 234 896
Kč, jak bylo konstatováno ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem V. ve výroku
o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a měl tedy finanční prostředky k
vrácení půjčky, zcela opomenul skutečnost, že je povinen uhradit obchodní
společnosti SAZKA, a. s., ještě částku ve výši 7 195 500 Kč, a není tak v
žádném případě schopen dostát všem svým závazkům. Finanční schopnost obviněného
pak nelze dovozovat ani z budoucí nejisté okolnosti v podobě investic do
zděděných pozemků na území Slovenské republiky. Ani argumentace obviněného
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 5 Tz 146/2000,
uveřejněný pod č. 38/2001 Sb. rozh. tr., nemůže v tomto případě obstát, protože
citované rozhodnutí se týká situace, v níž dlužníkovi bránily splnit jeho dluh
z půjčky peněz překážky vzniklé dodatečně až po uzavření smlouvy o půjčce
peněz. Obviněný ovšem v předchozím řízení ani ve svém dovolání nepoukazoval na
žádné překážky, které by mu bránily v úhradě dluhu a které by vznikly až po
uzavření smlouvy o půjčce peněz. I zde tedy obviněný svým jednáním naplnil
všechny znaky skutkové podstaty posuzovaného trestného činu podvodu, přičemž
jeho úmyslné jednání bylo v příčinné souvislosti se způsobenou škodou.
23. Rovněž v případech popsaných pod body IV./1. až IV./6. ve výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedených v jeho odůvodnění
obviněný nepochybně naplnil všechny znaky trestného činu podvodu, když svým
jednáním postupně vylákal finanční prostředky pod smyšlenými záminkami půjček
či investic od poškozených L. V., D. K. a I. M. Úmysl obviněného nevrátit
finanční prostředky je také v uvedených případech zřejmý již od počátku, neboť
neměl žádné zdroje, z nichž by mohl zaplatit své dluhy. Obviněný takto způsobil
poškozeným škodu v celkové výši 1 050 000 Kč, přičemž zde jde o pokračující
trestný čin, neboť byla naplněna všechna kritéria uvedená v § 89 odst. 3 tr.
zák., když jednotlivé dílčí útoky obviněného vůči jednotlivým poškozeným byly
vedeny jednotným záměrem, naplnily skutkovou podstatu stejného trestného činu a
byly spojeny stejným způsobem provedení, souvislostí v předmětu útoku a též
blízkou časovou souvislostí. Soud prvního stupně také náležitě objasnil, proč
uvěřil výpovědím poškozených, zejména když tito po celou dobu trestního řízení
vypovídali shodně. Pokud jde o tvrzení obviněného, že naopak poškozený L. V.
dlužil peníze obviněnému, resp. jeho manželce E. R., Nejvyšší soud poukazuje na
svědeckou výpověď tohoto poškozeného podpořenou i výpověďmi dalších svědků,
kteří potvrdili poskytnutí půjčky i její účel, a uznáním dluhu. Soud prvního
stupně si byl vědom výhrad znalců k osobě poškozeného D. K., avšak v tomto
případě nic nesvědčilo o tom, že by výpověď poškozeného byla v zásadních
okolnostech zkreslována, a vyjádřil se i k námitce obviněného, resp. jeho
obhájce, podle něhož mu nebyl poskytnut dostatečný prostor ke kladení dotazů
při výslechu posledně jmenovaného poškozeného, protože jeho výslech byl na
doporučení znalců proveden mimo hlavní líčení.
IV./C K trestnému činu poškozování věřitele
24. Pokud jde o trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1
tr. zák., dopustil se ho ten, kdo i jen částečně zmařil uspokojení svého
věřitele tím, že zničil, poškodil, zatajil, zcizil, učinil neupotřebitelnou
nebo odstranil část svého majetku, předstíral nebo uznal neexistující právo
nebo závazek, svůj majetek zdánlivě zmenšoval nebo v řízení před soudem odmítl
splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o svém majetku nebo o majetku
právnické osoby, za kterou byl oprávněn jednat, nebo v takovém prohlášení uvedl
nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Znak objektivní stránky skutkové
podstaty tohoto trestného činu spočívající v „částečném zmaření uspokojení
svého věřitele“ byl naplněn tehdy, když dlužník svým jednáním omezil možnost
věřitele dosáhnout uspokojení jeho pohledávky. Uspokojením pohledávky věřitele
se rozumí poskytnutí takového plnění ve prospěch věřitele, které je obsahem
závazkového právního vztahu mezi ním a dlužníkem podle důvodu vzniku tohoto
vztahu. Tento trestný čin byl dokonán, jestliže dlužník v důsledku majetkových
dispozic či jiných jednání uvedených v § 256 odst. 1 tr. zák. již nebyl schopen
poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového
právního vztahu a dlužník už neměl vliv ani na to, aby byl jeho závazek vůči
věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku. Jednání podle § 256 odst. 1
písm. a) tr. zák. představovalo zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by
mohl věřitel uspokojit svou pohledávku. Jde o snížení skutečné (nikoli jen
účetní) hodnoty majetku, tedy o reálné zmenšení jeho rozsahu o ty majetkové
hodnoty, jimiž by bylo možné dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele, a to i
jejich případným převodem, prodejem apod. Dlužník zatajil svůj majetek nebo
jeho část, když předstíral vůči jiným osobám i vůči věřiteli, že určitý majetek
vůbec nemá. Jako zatajení by se posoudily i určité dočasné a účelové převody
majetku na jinou osobu. Zcizení pak spočívá v tom, že pachatel převedl svůj
majetek nebo jeho část na jinou osobu, např. prodejem s následným utracením
získaných peněz, darováním, postoupením pohledávky apod. Jde tedy o úkon (nebo
několik na sebe navazujících úkonů), jímž dlužník v konečném důsledku neobdrží
za zcizenou majetkovou hodnotu do svého majetku použitelného k uspokojení
pohledávky věřitele odpovídající protihodnotu vhodnou k tomuto účelu. Značnou
škodou ve smyslu § 256 odst. 3 tr. zák. se rozuměla podle § 89 odst. 11 tr.
zák. škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Škodu zde představovala
hodnota zmařené pohledávky věřitele, resp. té její neuspokojené části, kterou
by bylo možné uspokojit, kdyby si pachatel nepočínal způsobem podle § 256 odst.
1 tr. zák. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1545 až 1548).
25. Z hlediska subjektivní stránky se zde vyžadovalo úmyslné zavinění.
Dlužník tedy jednal v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení věřitele, případně
činil určité skutečné či fiktivní dispozice se svým majetkem, ač si z okolností
musí být vědom toho, že jeho jednání může mít tento následek, a pro případ, že
jej způsobí, s ním byl srozuměn. Na srozumění pachatele v tomto smyslu bylo
možno usuzovat z jeho konkrétních kroků, pokud jednal např. s vědomím existence
četných dluhů, své neschopnosti hradit je a podaného návrhu na prohlášení
konkursu na jeho majetek (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II.
díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1551).
26. Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových zjištění popsaných pod
body V./1. až V./4. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z jeho
následného odůvodnění, obviněný v období od 14. 11. 2007 do 18. 6. 2009
prokazatelně disponoval finančními prostředky ve výši nejméně 4 234 896 Kč, a
přestože mu byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 1999, sp. zn.
45 T 5/98, uložena povinnost k náhradě škody ve výši 10 000 000 Kč ve prospěch
obchodní společnosti SAZKA, a. s., přičemž z této částky byly zaplaceny pouze
částky ve výši 2 800 000 Kč a 4 500 Kč, obviněný neplnil svou povinnost
dlužníka a zcela úmyslně zatajoval a zcizoval majetek, který v této době
vlastnil nebo získal, a způsobil tak poškozené obchodní společnosti SAZKA, a.
s., značnou škodu. Proto ani zde není pochyb o naplnění všech znaků skutkové
podstaty daného trestného činu včetně jeho subjektivní stránky.
27. Ostatně obviněný V. R. ve svém dovolání ani u jednoho ze skutků, kde
zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu (resp. jeho pokusu),
nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného
zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech
relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít
způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě
tyto složky zároveň. Přitom závěr o naplnění subjektivní stránky trestných činů
ve všech případech vyplývá především z charakteru a způsobu jednání obviněného
a je zřejmé též z ostatních rozhodných okolností, jak byly popsané ve
skutkových větách ve výrocích o vině v rozsudku soudu prvního stupně a
rozvedené v jeho odůvodnění. Proto ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti o
úmyslném zavinění obviněného.
IV./D K ostatním námitkám obviněného
28. Pokud jde o námitku obviněného ohledně výše škody jako znaku
kvalifikované skutkové podstaty pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu
uvedeného pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, tato
sice formálně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu, ale obviněný ji založil především na polemice se skutkovými
zjištěními. Obviněný totiž zpochybnil závěr soudu prvního stupně o tom, z
jakého důvodu nebyla do kupní smlouvy zahrnuta jedna ze souvisejících
nemovitostí, a v návaznosti na to i hodnotu nemovitostí stanovenou znaleckým
posudkem, z něhož soud prvního stupně vycházel při stanovení výše škody.
Tvrzení obviněného, podle kterého soudy nižších stupňů založily svá rozhodnutí
na chybných skutkových závěrech nebo na vadně vyhodnocených důkazech, ovšem
nemůže obstát, neboť taková argumentace se vůbec netýká otázek hmotného práva,
jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného
ustanovení. Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani to, že by výše zmíněná
pochybnost obviněného ohledně hodnoty nemovitostí mohla mít vliv na výši
uloženého trestu. I kdyby totiž soud prvního stupně vycházel z hodnoty bez
částky odpovídající ceně nemovitosti nezahrnuté do kupní smlouvy, způsobená
škoda by pořád dosahovala hranice velkého rozsahu. Podobně i tvrzením
obviněného, podle něhož do výše způsobené škody nelze zahrnout částku 6 000 000
Kč, protože ji manželka obviněného E. R. nezaplatila ve lhůtě stanovené kupní
smlouvou jen proto, že poškozená podala civilní žalobu, a tudíž došlo k
přerušení řízení u katastrálního úřadu, se náležitě vypořádal již soud prvního
stupně. Jak správně zdůraznil, manželé R. neměli žádné volné finanční
prostředky, protože právě naopak porůznu si půjčovali peníze. Není tedy jasné,
z jakých zdrojů měla v úmyslu E. R. uhradit kupní cenu. Pokud jde o námitku
výše způsobené škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu
podvodu uvedeného pod bodem III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně, i zde obviněný ve skutečnosti zpochybnil skutková zjištění soudu
prvního stupně, když namítal nezohlednění zřízení věcného břemene, tj.
doživotního práva užívání bytu ve prospěch poškozené A. J., při stanovení
hodnoty nemovitosti v odborném vyjádření, které sloužilo jako podklad pro
stanovení výše způsobené škody. Zpracovatel odborného vyjádření vycházel z
hodnoty nemovitosti před zřízením věcného břemene a Nejvyšší soud s tím
souhlasí, neboť poškozená A. J. neměla v úmyslu darovat nemovitost obviněnému,
takže nebylo důvodu vycházet z následné nižší hodnoty nemovitosti po prodeji
bytu obviněným s ohledem na zřízení věcného břemene. Navíc i zde by výše škody
pořád dosahovala hranice značné škody a rozdíl by nemohl mít vliv na výši
uloženého trestu.
29. Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem V. ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně obviněný V. R. nesouhlasil se zahrnutím některých
částek do rozsahu způsobené škody, a to částky ve výši 1 890 000 Kč z důvodu
zákazu dvojího přičítání škodlivého následku a částky ve výši 946 548 Kč z
důvodu jejího vyplacení exekutorovi. Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že částka
ve výši 4 234 896 Kč byla stanovena již po odečtení zmíněné částky ve výši 946
548 Kč, protože soud prvního stupně vycházel z částky ve výši 1 526 952 Kč,
kterou obviněný disponoval v důsledku prodeje bytu za kupní cenu ve výši 2 550
000 Kč, která byla snížena o částku uhrazenou při exekuci. Pokud jde o zákaz
dvojího přičítání téže okolnosti, ten má zabránit tomu, aby okolnost, která je
zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu, a to jak základní, tak i tzv. kvalifikované skutkové podstaty, byla ještě zvlášť hodnocena jako obecná
polehčující nebo přitěžující okolnost. Okolnost, která podmiňuje použití vyšší
trestní sazby, a která je tedy znakem tzv. kvalifikované skutkové podstaty
trestného činu, nemůže být ještě znovu hodnocena jako obecně přitěžující
okolnost ovlivňující výměru trestu v rámci této vyšší trestní sazby. Zmíněná
zásada, jak je vyjádřena v § 39 odst. 4 tr. zákoníku, ovšem nebrání tomu, aby
při ukládání trestu v rámci zákonné trestní sazby bylo přihlédnuto k intenzitě,
s jakou je v konkrétním případě naplněn určitý zákonný znak trestného činu (viz
rozhodnutí pod č. 45/1972-I. Sb. rozh. tr.). To je aktuální zejména u
majetkových trestných činů, jejichž zákonným znakem je způsobení škody nebo
získání prospěchu. Proto je-li např. podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku značnou
škodou již škoda dosahující částky ve výši nejméně 500 000? Kč, bude jistě
namístě vyjádřit způsobení škody ve výši 4 000 000? Kč přísnějším trestem, byť
jde stále o tutéž kategorii škody i okolnost podmiňující použití vyšší trestní
sazby. Při jinak stejných okolnostech bude v tomto případě rozdíl ve
společenské škodlivosti a závažnosti činu, způsobí-li pachatel trestného činu
podvodu škodu ve výši 500 000? Kč anebo ve výši 4 000 000? Kč, proto by nešlo o
rozpor se zásadou zákazu dvojího přičítání téže okolnosti, jestliže při druhé
variantě výše škody bude soud hodnotit její způsobení ještě jako přitěžující
okolnost podle § 42 písm. k) tr. zákoníku. Není totiž přípustné zaměňovat
existenci zákonného znaku s jeho intenzitou, proto též není možné zaměňovat
„škodu“ s „výší této škody“ (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012,
s. 528 a 529). V této souvislosti lze také poukázat na rozhodnutí publikované
pod č. 14/2002-II. Sb. rozh. tr., které stanoví, že zákaz dvojího přičítání
jedné a téže okolnosti ve smyslu § 31 odst. 3 tr. zák. (nyní § 39 odst. 4 tr. zákoníku) se uplatní pouze u skutkové podstaty jednoho a téhož trestného činu. Není proto vyloučeno, aby ke stejné okolnosti bylo přihlédnuto u dvou různých
skutkových podstat trestných činů spáchaných v souběhu, není-li tu jiný důvod
vylučující takový souběh.
30. Námitka obviněného V. R., v níž poukázal na existenci tzv.
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, pak
neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu
Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle citovaného
ustanovení, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh.
tr., nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v
usnesení velkého senátu jeho trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15
Tdo 574/2006, publikovaném pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Takový výklad byl
potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze
dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, publikovaným pod č. 45 ve svazku 34
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s
dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu uvedeného v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže zde není důvod odchylovat se od této
ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi
učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k
odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních
stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich
nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a
svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména
nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný
pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o
žádný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
31. Totéž platí o námitce obviněného V. R., v níž vytkl soudům nižších
stupňů neprovedení některých jím navrhovaných důkazů. K tomu Nejvyšší soud
zdůrazňuje, že v trestním řízení – podobně jako v jiných typech soudního řízení
– závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo
navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České
republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu
je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda
a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž
současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález
Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č.
81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu nebo nález Ústavního
soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, publikovaný pod č. 40 ve svazku
5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného
soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést
navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Jak mimo jiné
vyplývá v nyní posuzované trestní věci z odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně (viz jeho s. 125 až 127), tento soud dostatečně odůvodnil, proč
nevyhověl návrhům obviněného na provedení dalších důkazů. Nemohlo tedy dojít
ani k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, jak namítal obviněný ve svém dovolání. Pokud jde
konkrétně o nevyhovění návrhu obviněného na provedení výslechu svědkyně JUDr.
M. V., notářky, která ověřovala podpis na kupní smlouvě uzavřené s poškozenou
Z. L., soud prvního stupně řádně odůvodnil, proč jeho provedení zamítl, neboť
není sporu o tom, že poškozená byla u této notářky a učinila svůj podpis do
ověřovací knihy, což sama poškozená připouští, a odvolací soud se ztotožnil s
tímto závěrem. Okolnosti ověřovacího úkonu se tedy týkaly výlučně otázky
ověření pravosti podpisu, a nikoli skutečností, které by se vztahovaly k povaze
a předmětu tohoto právního jednání. Notářka JUDr. M. V. by totiž nemohla
vypovídat nic o tom, zda poškozená věděla, jakou listinu podepisuje, a zda byla
srozuměna s jejím obsahem, zejména když poškozená podepsala smlouvu už tři dny
předtím, než se dostavila k ověření pravosti svého podpisu, přičemž to, že se
jedná o její podpis, sama poškozená nezpochybňuje. Ze stejného důvodu nebylo
vyhověno ani návrhu obviněného na připojení spisu Obvodního soudu pro Prahu 6
vedeného ve věci pod sp. zn. 19 C 223/2010. Navíc Nejvyšší soud považuje i
zmíněné námitky za takové, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu,
takže neměl důvod učinit je předmětem svého posuzování.
32. Dále obviněný V. R. v podstatné části svého dovolání nesouhlasil se
skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a zejména
vytkl, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy, jak se vypořádal s rozpory mezi
důkazy, jak postupoval při dokazování, v jakém rozsahu provedl dokazování a že
nevyhověl návrhu na provedení dalších důkazů. Tím obviněný zpochybnil výsledky
dokazování a shledal existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Takové námitky se
ovšem nijak netýkají hmotně právního posouzení těch skutků, které jsou obsaženy
ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a za něž byl obviněný
odsouzen, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že
obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež
mělo být porušeno. Přitom provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a
vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy
trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a
násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu.
33. O procesní – nikoli hmotně právní – povaze těchto námitek
obviněného ostatně svědčí i jeho tvrzení, podle něhož soudy nižších stupňů
nezkoumaly pečlivě některé důkazy. Pokud obviněný namítal rozpory při hodnocení
odborného vyjádření ohledně potvrzení o převzetí finanční částky poškozeným
Ing. V. K., shoduje se Nejvyšší soud se závěry soudu prvního stupně, který
náležitě odůvodnil svá skutková zjištění, zejména proč uvěřil výpovědi
poškozeného a jak se vypořádal s rozpory, které obviněný namítal již v řízení
před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud tedy neshledává pochybnosti v tom, že
výše částky uvedené na potvrzení byla přepsána. Totéž platí o pochybnostech
obviněného ohledně toho, kdo je vlastníkem pohledávky ve výši 750 000 Kč vůči
obviněnému, ve vztahu k níž byla uzavřena mandátní smlouva o vymáhání s
obchodní společností Pražský Finap, s. r. o., se sídlem v Praze 4, jako
věřitelem, a nikoli s Ing. V. K.. Nejvyšší soud zde souhlasí se závěry soudu
prvního stupně, neboť Ing. V. K. ve své výpovědi objasnil tuto situaci, protože
k postoupení došlo omylem. Navíc Nejvyšší soud zdůrazňuje skutečnost, že ke
způsobení škody na majetku Ing. V, K, došlo v měsících červnu a září 2008 a k
uzavření zmíněné mandátní smlouvy až v květnu 2009. Není tedy pochyb o tom, že
v rozhodné době byl vlastníkem pohledávky právě poškozený. Námitka obviněného,
v níž poukázal na nestandardnost vypracování znaleckého posudku k osobám
obviněného i poškozených jedním znalcem, je rovněž ryze procesní povahy a není
z ní zřejmé, jaké hmotně právní ustanovení tím mělo být porušeno, přičemž pouhý
odkaz na údajnou „neobvyklost“ není relevantní.
34. Navíc obviněný ve svém dovolání opětovně uvedl argumenty, s nimiž
se již vypořádal a posoudil je odvolací soud, a požadoval, aby Nejvyšší soud
jen na podkladě spisu přehodnotil důkazy, případně aby dal pokyny soudům
nižších stupňů, jak mají hodnotit provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům
mají po takovém hodnocení důkazů dospět. To je v rozporu s koncepcí dovolání
jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě jen některých
procesních a hmotně právních vad výslovně uvedených v § 265b odst. 1 tr. řádu,
ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně nebo k přezkoumávání jimi provedeného dokazování a hodnocení důkazů.
Nejvyšší soud tedy není oprávněn přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkového stavu ani prověřovat rozsah a průběh provedeného dokazování a
správnost hodnocení jednotlivých důkazů. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud
např. ve svém usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo
482/2002 (publikovaném pod č. T 420. v sešitě 17 Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle kterého soudy
nižších stupňů založily svá rozhodnutí na mylných závěrech, neboť taková
argumentace se vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou
uplatněného dovolacího důvodu, ale jen zpochybňuje správnost a úplnost
skutkových zjištění soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením
provedených důkazů.
35. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že za popsaného stavu věci soudy nižších
stupňů nijak nepochybily při hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí
poškozených ani svévolně neopomenuly opatřit a provést důkazy navržené
obhajobou. Naopak soud prvního stupně provedl všechny relevantní důkazy, čímž
vytvořil dostatečný skutkový základ pro rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval
i hodnocení důkazů, když jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně
popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich
věrohodnosti a relevance k prokázání viny.
36. Obdobný závěr platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného,
jejímž prostřednictvím vytkl porušení pravidla „in dubio pro reo“, tj. postupu
v pochybnostech ve prospěch obviněného. I v tomto případě jde o institut
trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedeného pravidla není
způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání. Navíc soudy
nižších stupňů neměly pochybnosti o spáchaných skutcích ani o jejich pachateli
a přesvědčivě vyložily, proč je ani nemohly mít, takže nebyl důvod, aby
postupovaly ve prospěch obviněného.
37. K tvrzení obviněného, že byla porušena zásada subsidiarity trestní
represe a použití trestního práva jako „ultima ratio“, Nejvyšší soud připomíná,
že touto zásadou je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity
zdrženlivě, a to jen tam, kde prostředky jiných právních odvětví nepřichází v
úvahu nebo jsou zjevně neúčelné či nedostatečné (viz např. nález Ústavního
soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04, publikovaný pod č. 116 ve
svazku 37 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze
dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, publikovaný pod č. 186 ve svazku 43
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 5.
8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2278/07, publikovaný pod č. 157 ve svazku 58 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tím je vyjádřena funkce trestního práva
jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě
(správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Trestným činem je ovšem
obecně každý protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který
vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně
tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v
trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za
jeho spáchání (viz stanovisko publikované pod č. 26/2013-I., II. Sb. rozh.
tr.). U obviněného V. R. pak nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by
vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu. Ostatně ani sám
obviněný ve svém dovolání neuvedl žádné skutečnosti, které by mohly zpochybnit
závěr o společenské škodlivosti jím spáchaných činů. Naopak povaha a rozsah jím
porušených zákonných povinností, výše způsobené škody, počet spáchaných skutků
a další okolnosti svědčí o takové míře společenské škodlivosti činů obviněného,
která vyžaduje k ochraně dotčených práv použití nejen občanskoprávních
prostředků, jak tvrdil obviněný, ale i uplatnění trestní odpovědnosti a
trestněprávních důsledků s ní spojených. Navíc Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ani
pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučuje spáchání trestného činu a
uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze
sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání též
soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v
sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo
Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006). Nemohlo tedy dojít k namítanému
porušení zásady subsidiarity trestní represe ani k nerespektování pojetí
trestního práva jako „ultima ratio“, jak nedůvodně vytkl obviněný.
38. Vzhledem ke shora konstatovaným argumentům proto Nejvyšší soud
považuje závěry soudů nižších stupňů za správné a námitky obviněného, jimiž
zpochybnil právní posouzení skutků, za neopodstatněné.
IV./E K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu
39. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu,
který rovněž uplatnil obviněný V. R. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná,
že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací
důvod dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod,
který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to
zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez
věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v
souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu
věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §
258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek soudu prvního
stupně, a to ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám ve věci
znovu rozhodl a uložil obviněnému mírnější trest. Procesní podmínky stanovené
pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k
omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, jeho odvolání nebylo
odmítnuto ani zamítnuto, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného
dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
40. Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání
napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v
ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný pak spatřoval v
předcházejícím řízení naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše,
přičemž shledal, že námitky obviněného mu zčásti neodpovídají a ve zbytku
nejsou opodstatněné.
V. Závěrečné shrnutí
41. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že obviněný V. R. podal proti napadenému rozhodnutí dovolání, které
sice vycházelo z námitek, jež částečně odpovídají uplatněným dovolacím důvodům
podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány
opodstatněnými. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu
odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával
zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu
předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné
činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba
opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo
dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
42. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud
rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto
tak učinil.
43. Pokud jde o podnět obviněného V. R. k přerušení výkonu napadeného
rozhodnutí, Nejvyšší soud se jím nezabýval, neboť předsedkyně senátu soudu
prvního stupně neučinila návrh podle § 265h odst. 3 tr. řádu, o kterém by bylo
třeba rozhodnout. Přitom vzhledem ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného
předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvod ani k postupu podle § 265o
odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 1. 2016
JUDr. František P ú r y, Ph.D.
předseda senátu