Ohledně úmyslného zavinění obviněného ve vztahu k tomuto trestnému činu platí totéž, co bylo uvedeno již výše k trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. K doplnění této argumentace, na kterou Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje, je třeba zdůraznit následující skutečnosti. Uzavřel-li obviněný Z. N. se svou manželkou Mgr.
I. N. smlouvu o vypořádání společného jmění manželů, kterou v podstatě veškerý majetek použitelný k uspokojení svého věřitele R. S. obviněný přenechal své manželce, a současně v inkriminované době nedisponoval žádným takovým majetkem, jenž by postačoval k úhradě předmětného dluhu, nemohl počítat již se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila protiprávnímu následku spočívajícímu ve zmaření uspokojení pohledávky věřitele, jehož způsobení bylo za popsaných okolností nevyhnutelné. Navíc obviněný nepochybně věděl o existenci vykonatelných právních titulů (tedy směnečných platebních rozkazů), na základě kterých bylo poškozenému přiznáno právo na uspokojení jeho pohledávky vůči obviněnému.
Přitom podle § 175 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „o. s. ř.“) ve spojení s ustanovením § 46 odst. 3 o. s. ř. je možné směnečný platební rozkaz doručit též uložením, jak se ostatně v této věci stalo. Přesto obviněný podnikl v součinnosti se svou manželkou takové právní úkony, kterými zcizil část svého majetku použitelného k uspokojení pohledávky jmenovaného věřitele. Všechny zmíněné okolnosti – vedle ostatních uvedených již v souvislosti s trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr.
zák. – tedy bez pochybností potvrzují úmyslné zavinění obviněného, tj. naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud proto shledal opačné tvrzení obviněného jako neopodstatněné.
Stejně tak nelze akceptovat výhrady obviněného Z. N. týkající se naplnění objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jako dlužník zmaří (byť jen částečně) uspokojení svého věřitele mimo jiné tím, že zcizí část svého majetku. Jak je patrné z popisu rozhodných skutkových okolností v posuzovaném případě, obviněný se jako dlužník uzavřením dohody a následným vypořádáním společného jmění manželů zbavil téměř veškerého zpeněžitelného majetku, který takto převedl na svou manželku Mgr. I. N., takže obviněnému již nezbýval v podstatě žádný vlastní majetek k uspokojení jeho věřitele R. S. Zmíněný skutkový závěr pak soud prvního stupně promítl do formulace tzv. právní věty, podle které obviněný zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zcizil část svého majetku. Proto se zde neuplatní judikatura vyjádřená např. v rozhodnutí pod č. 41/1990 Sb. rozh. tr., na kterou obviněný poukázal ve svém dovolání a podle níž za situace, pokud dlužník prodejem svého majetku nebo jeho části získá prostředky, z nichž uhradí své skutečné (nikoli fingované) závazky, nebo tím pouze ztíží či oddálí uspokojení věřitele, kterému zůstává možnost uspokojit svoji pohledávku z jiného dlužníkova majetku, pak se dlužník nedopouští trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Z provedeného dokazování, které Nejvyšší soud není oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, totiž vyplynulo, že po uzavření dohody se svou manželkou a po vypořádání společného jmění manželů již obviněný neměl žádný fakticky použitelný majetek k uspokojení věřitele R. S.
Nejvyšší soud považuje za nedůvodnou též námitku obviněného Z. N., pokud soudům nižších stupňů vytýká nesprávné použití ustanovení § 149 odst. 2, 3 a § 150 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „obč. zák.“). Podle § 149 odst. 2 obč. zák. se při zániku společného jmění manželů provede vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. To platí i pro závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství, které jsou manželé povinni splnit rovným dílem. Určení podílů každého z manželů při vypořádání jejich společného jmění ovlivňují též další okolnosti, z nichž je třeba vycházet v případném sporu o tomto vypořádání mezi manželi. Pro úvahu o výsledku vypořádání společného jmění manželů (tj. o rovnosti či nerovnosti podílů obou manželů) je především podstatné, jak každý z manželů pečoval o rodinu a jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí; při určení míry přičinění je třeba vzít zřetel též k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti. Přitom není důležité, čím a v jaké výši některý z manželů přispěl na pořízení společného majetku ze svého odděleného majetku (viz ustanovení § 149 odst. 3 obč. zák. a přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1821/2004, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 10/2005, s. 374).
Zvláštní přístup je pak nutné zaujmout i v těch případech, když jeden z manželů podniká. Podnikající manžel je podle dosavadní soudní praxe povinen nahradit do společného jmění manželů takovou částku, která se rovná rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku společného jmění manželů. To samozřejmě neplatí tehdy, jestliže podnikání manžela vykazuje negativní bilanci (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 9/2005, s. 325). V rámci úvah o vypořádání společného jmění manželů musí být zejména dodržena zásada rovnosti, kterou lze prolomit jen za určitých okolností. Tak tomu bude především za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty, anebo kdy jeden z manželů vyvíjel značné úsilí, aby ve své pracovní činnosti dosáhl co nejlepších výsledků a tomu odpovídajících příjmů, které umožnily nadstandardní životní úroveň rodiny a nabytí majetku značné hodnoty (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 4/2006, s. 152, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, publikovaný pod č. C 45. v Souboru civilních rozhodnutí). Takové zvláštnosti však u manželů Nieslanikových nebyly zjištěny.
Jak je v posuzované věci patrné z trestního spisu (viz jeho č. l. 74 až 80), Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 13 C 73/2005, který nabyl právní moci dne 31. 8. 2005, zúžil společné jmění manželů N. až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Tím současně došlo k zániku jejich společného jmění k ostatnímu majetku, který nebyl součástí obvyklého vybavení společné domácnosti. Proto jmenovaní manželé podepsali dne 16. 9. 2005 smlouvu o vypořádání majetku, který přestal být součástí jejich zúženého společného jmění. Z této dohody pak vyplývá, že do výlučného majetku manželky obviněného připadly věci, práva a jiné majetkové hodnoty, aniž by na ni byly převedeny také závazky (s výjimkou těch, které již vázly na nemovitostech v době, kdy tyto nemovitosti nabyla svědkyně Mgr. I. N. do svého výlučného vlastnictví), zatímco obviněnému Z. N. vedle finanční hotovosti a pohledávky v celkové výši 2 547 684,30 Kč připadly též závazky ve výši 2 542 013,20 Kč. V porovnání s majetkem, který na základě uvedené dohody získala manželka obviněného Mgr. I. N., se tak obviněný ocitl v situaci, kdy ze svého majetku po započtení všech aktiv a pasiv nemohl uspokojit pohledávku poškozeného R. S. v celkové výši 910 000,- Kč. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy uvedenou dohodou došlo k neodůvodněnému porušení zásady rovnosti manželů N. při vypořádání jejich společného jmění, přičemž v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro odklon od rovnosti podílů těchto manželů na vypořádávaném majetku ve smyslu § 149 odst. 2 obč. zák.
S ohledem na shora vyjádřenou argumentaci proto považuje Nejvyšší soud za správné závěry odvolacího soudu (viz str. 6 jeho usnesení) i soudu prvního stupně (viz s. 4 a 9 jeho rozsudku), že předmětná dohoda manželů N. o vypořádání jejich společného jmění ohledně majetku, který přestal být součástí tohoto společného jmění po jeho zúžení, znamenala porušení zásady vyjádřené v ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. Podle něj dohodou o vypořádání společného jmění manželů nesmí být dotčena práva věřitelů. Právní posouzení skutku obsaženého pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně tedy zcela odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu vyjádřené v rozhodnutí publikovaném pod č. 56/2003 Sb. rozh. tr. (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 7 Tdo 271/2003, na které odkazují oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí), od něhož není sebemenší důvod se odchylovat. Jak je patrné z citovaného judikátu, při vypořádání společného jmění manželů, z nichž jeden je dlužníkem třetí osoby, musí být zachována rovnováha mezi zájmy druhého manžela a právy věřitelů, která podle § 150 odst. 2 obč. zák. nesmí být dohodou manželů dotčena. Pokud je tato rovnováha podstatným způsobem narušena takovou dohodou o vypořádání společného jmění manželů, která nápadně, jednostranně a z hlediska zásad stanovených v § 149 odst. 2, 3 obč. zák. neodůvodněně znevýhodní toho z manželů, který je dlužníkem třetí osoby, budou tím naplněny znaky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. V takovém případě lze považovat uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů za zcizení části majetku dlužníka. Uvedený závěr ovšem platí jen za předpokladu, že uzavření takové dohody se týká věcí nebo jiných majetkových hodnot, které jsou způsobilé k tomu, aby se z nich věřitel reálně uspokojil. Jestliže věřitel z nich nemůže být uspokojen, a to ani exekucí, pak ani nemůže být jejich zcizení příčinou toho, že uspokojení věřitele je i jen částečně zmařeno.
V posuzované věci se však tato výjimka nemůže uplatnit, protože obviněný Z. N. se prakticky zbavil podstatné části svých majetkových hodnot jejich převodem na svou manželku a majetek, který mu po vypořádání společného jmění manželů zůstal, po provedení bilance aktiv a pasiv již nebyl použitelný k úhradě celé dlužné částky ve prospěch věřitele R. S., ač předtím měl obviněný majetek, z něhož mohla být pohledávka jmenovaného věřitele uspokojena. Ostatně, soudy nižších stupňů se velmi podrobně věnovaly uvedené otázce a přesvědčivě odůvodnily své závěry, které k ní zaujaly a jež jsou v souladu s dosavadní judikaturou. Proto Nejvyšší soud shledal zmíněnou námitku obviněného, v níž zpochybnil správnost uplatnění hmotně právních ustanovení § 149 odst. 2, 3 a § 150 odst. 2 obč. zák., jako nedůvodnou.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný Z. N. podal proti napadenému usnesení Krajského soudu v Ostravě dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání z větší části jen opakoval námitky, s nimiž se již zabývaly a náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 22. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y