5 Tdo 1366/2018-31
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o
dovolání, které podala obviněná Z. S. T., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 7 To 53/2018, jenž
rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu
9 pod sp. zn. 2 T 49/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné Z. S. T. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 2
T 49/2017, byla obviněná Z. S. T. uznána vinnou přečinem zkreslování údajů o
stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku a
odsouzena podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců,
jehož výkon soud podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně byl obviněné podle § 67
odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest 100 denních sazeb
po 500 Kč, tedy v celkové výši 50 000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest
nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku
náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Dále byla obviněná podle §
73 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu zákazu činnosti spočívajícím v
zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu
obchodních korporací a družstev na dobu dvou let.
2. Uvedeného přečinu se obviněná podle výroku o vině dopustila
(zjednodušeně uvedeno) tím, že v období od 26. 1. 2015, kdy byla jediným
statutárním orgánem obchodní společnosti A. C., IČ: XY, se sídlem XY, a v době
od 26. 3. 2015 nejméně do 18. 3. 2016, kdy byla osobou fakticky vykonávající
činnost statutárního orgánu této obchodní společnosti, v XY ani jinde přes
celkem pět výzev Finančního úřadu pro hlavní město Prahu doručených do datové
schránky zmocněnému daňovému poradci (ve dnech 26. 1. 2015, 29. 4. 2015, 16. 6.
2015, 23. 6. 2015 a 1. 9. 2015) a učiněných v rámci daňové kontroly podle § 87
odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (resp.
první výzva byla učiněna v rámci postupu k odstranění pochybností podle § 89
odst. 1 citovaného zákona), nepředložila v požadovaném rozsahu účetní podklady
jmenované obchodní společnosti vztahující se k dani z přidané hodnoty za
zdaňovací období měsíců listopad 2014, únor, březen, duben a květen 2015,
naopak odmítla tak učinit s tím, že považuje výzvu správce daně za nezákonnou,
a takto postupovala i přesto, že zákonnost postupu správce daně vyplývá přímo z
ustanovení § 85 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších
předpisů (resp. u první výzvy z § 89 tohoto zákona), v důsledku čehož Finanční
úřad pro hlavní město Prahu jako správce daně nemohl stanovit daň z přidané
hodnoty obchodní společnosti A. C., za uvedená zdaňovací období dokazováním,
musel ji stanovit v souladu s ustanovením § 98 odst. 1 daňového řádu na základě
pomůcek, které měl k dispozici a které si sám obstaral.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, které
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 7 To 53/2018, zamítl
podle § 256 tr. řádu.
II. Dovolání obviněné a vyjádření k němu
4. Obviněná Z. S. T. podala proti citovanému usnesení Městského soudu v
Praze dovolání prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Jany Naxerové z důvodů
uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. Dovolatelka úvodem zopakovala
výroky napadených rozhodnutí a dále vyložila, v čem spatřovala naplnění
uplatněných dovolacích důvodů. Skutek, jehož se měla dopustit, nevykazuje
veškeré zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku, protože
orgány činné v trestním řízení ji neoprávněně nutily k vydání důkazu, který by
ji usvědčoval. Namítala tedy porušení zásady zákazu donucování k
sebeobviňování. Poukázala na domovní prohlídku provedenou příslušníky Policie
České republiky v říjnu 2015 (tehdy probíhalo vyšetřování v jiné trestní věci
pro podezření ze spáchání přečinu krácení daně, poplatku a jiné podobné
platby), v jejím průběhu byly odebrány veškeré účetní dokumenty v listinné i
elektronické podobě, a proto ani výzvám finančního úřadu nemohla vyhovět, neboť
požadované doklady neměla k dispozici. Podáním ze dne 26. 10. 2015 se domáhala
vrácení zajištěných věcí, aby mohla vyhovět správci daně, ale její žádost
nebyla akceptována. Dovolatelka naznačila nepřípustnou součinnost správce daně
s orgány činnými v trestním řízení. Podle jejího názoru veškeré dění směřovalo
k jejímu obvinění, nemohla být proto donucována k vydání věcí usvědčujících ji
z trestného jednání, navíc prostřednictvím ukládaných pokut. Nesouhlasila ani s
použitím protokolů o jejím výslechu jako obviněné a posléze obžalované. V
postupu orgánů činných v trestním řízení, zejména soudů, spatřovala porušení
čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy
o ochraně lidských práv a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o
občanských a politických právech z roku 1966. Na podporu svých tvrzení odkázala
také na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 1. 1996 ve věci
J. M. proti Spojenému království, stížnost č. 18731/91, a nálezy Ústavního
soudu ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 402/05, ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. II.
ÚS 255/05, a ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 451/04.
5. Ze shora uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a věc přikázal obvodnímu soudu k novému
projednání a rozhodnutí.
6. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství Mgr. Pavel Jež (dále jen „státní zástupce“). Ten nejprve shrnul
rozhodnutí soudů obou stupňů a dovolací námitky obviněné a následně vysvětlil,
z jakých důvodů podle něj nebylo možné výhradám dovolatelky přisvědčit.
Poukázal na směšování výzev správce daně v daňovém řízení s výzvami k vydání
věci podle trestního řádu obviněnou a její spekulativní prohlášení o
součinnosti správce daně s orgány činnými v trestním řízení, což odmítl. Popsal
povinnosti správce daně, který je vázán zásadou oficiality a vyhledávací
zásadou. V případě jakýchkoli pochybností o správnosti a úplnosti podaného
daňového přiznání proto musí jednat. Jednotlivé výzvy správce daně státní
zástupce nepovažoval za rozporné se zásadou přiměřenosti, jež musí být v
daňovém řízení respektována. Finanční úřad pro hlavní město Prahu tedy podle
státního zástupce postupoval v daňovém řízení vůči daňovému subjektu A. C., v
souladu s daňovým řádem, jeho úkony nebyly koordinovány s orgány činnými v
trestním řízení a dovolatelkou tvrzená hrozba sebeobviňování není v jeho
postupu vůbec patrná. Pokud obviněná namítala nepoužitelnost protokolů o jejím
výslechu pro sebeobviňující charakter jejích odpovědí, státní zástupce se k
tomuto nemohl adekvátně vyjádřit, neboť dovolatelka neuvedla konkrétně, o které
odpovědi se mělo jednat. I přesto však odmítl, že by v dané trestní věci byl
použit jakýkoli protokol o výpovědi obviněné jako rozhodující důkaz o vině,
žádnou z jejích výpovědí nebylo možné označit za vynucenou.
7. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně
neopodstatněné a současně vyslovil souhlas učinit takové nebo i jiné rozhodnutí
v neveřejném zasedání.
8. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněné k případné replice,
čehož nevyužila.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
9. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální
podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a
opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k dovolacím důvodům.
10. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od
odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně vymezených
důvodů vyjmenovaných v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b
odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno a současně je
třeba, aby uplatněné námitky odpovídaly označenému důvodu. V opačném případě,
tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na určitý dovolací důvod,
Nejvyšší soud takové dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo
482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; dále např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu spočívá v tom,
že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.
řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k), má tedy dvě alternativy. Dovolatelka sice nespecifikovala
vadu napadeného usnesení, avšak z jejího vyjádření o uplatnění citovaného
dovolacího důvodu ve spojení s důvodem pod písmenem g) lze usuzovat na záměr
využít druhé alternativy, což odpovídá i způsobu rozhodnutí soudu druhého
stupně. Nejvyšší soud tedy vycházel z toho, že obviněná uplatnila dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se
domáhala přezkumu usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto její odvolání
proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému
v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
12. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K jeho naplnění tak může dojít, pokud
skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného
trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo
nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Vedle těchto vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat také jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má
význam z hlediska hmotného práva. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem
trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem
jiných právních odvětví, a to vždy na skutkový stav zjištěný soudem prvního a
druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV.
ÚS 449/03, uveřejněné pod č. 22 ve svazku 33 Sb. n. a u. Ústavního soudu).
Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková
zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný
podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký
trestný čin jde.
13. Jak je patrno z obsahu dovolání obviněné, nenapadá právní posouzení
zjištěných skutkových okolností soudy nižších stupňů (popř. jiné hmotněprávní
posouzení), její námitky se týkaly výhradně procesního pochybení. Jestliže
však dovolatelka založila svou argumentaci výhradně na kritice postupu orgánů
činných v trestním řízení, jež podle jejího názoru nerespektovaly zákaz nucení
k sebeobviňování, takové námitky neodpovídaly nejen uplatněným dovolacím
důvodům, ale ani jiným taxativně vyjmenovaným v § 265b odst. 1, 2 tr. řádu.
b) K dovolání obviněné
14. Výhrady dovolatelky svým obsahem nesměřovaly proti právnímu
posouzení skutku a nebyly proto schopné naplnit deklarované dovolací důvody,
avšak i kdyby tomu bylo opačně, nemohly v dovolacím řízení obstát. Nejvyšší
soud se tedy pouze pro úplnost a nad rámec dovolacího přezkumu stručně vyjádří
k argumentům obviněné Z. S. T., jimiž v zásadě namítala porušení zásady zákazu
donucování k sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare). Jedná se o
významnou zásadu, jež tvoří součást práva obviněného na spravedlivý proces a
která je promítnuta jak v mezinárodních právních předpisech, jimiž je Česká
republika vázána, [čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv nebo čl. 14
odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z roku
1966], tak ve vnitrostátních normách. Na úrovni ústavního práva zákaz
donucování k sebeobviňování upravuje čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny
základních práva svobod. Z pohledu trestního práva se odraz dotčené zásady
nachází zejména v ustanoveních § 33 odst. 1, § 92 odst. 1, § 89 odst. 3 tr.
řádu. Nepochybně uvedená zásada musí být respektována v každém období trestního
stíhání, protože obviněný má právo odepřít výpověď kdykoli, včetně případů,
když předtím nevyužil tohoto práva a již vypovídal. Zakázán je nátlak fyzický i
psychický, nátlak opakovanými výslechy prováděnými jen za tímto účelem nebo
prováděním výslechu za záměrně vytvořených okolností, výrazně nepříznivě
ovlivňujících psychický stav obviněného (viz usnesení bývalého Nejvyššího soudu
ČSR publikované pod č. 25/1990-III. Sb. rozh. tr.). I když zásada zákazu k
donucování sebeobvinění představuje velmi významnou garanci spravedlivého
procesu a orgány činné v trestním řízení musí toto právo obviněného
bezpodmínečně respektovat, na druhé straně toto právo nikterak neomezuje orgány
činné v trestním řízení ve využití všech zákonných postupů, kterými má být
dosaženo účelu trestního řízení jak v procesu dokazování, tak při aplikaci
zajišťovacích opatření (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. I. § 1 až 156.
Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1416, 1417).
15. Jestliže se dovolatelka hájila tím, že po ní správce daně požadoval
vydání účetních dokladů, které si odnesla Policie České republiky při prohlídce
domovních a nebytových prostor v říjnu 2015, a proto splnění tohoto požadavku
objektivně nebylo možné, nejde o tvrzení pravdivé. Opatřené a provedené důkazní
prostředky, a to jak v listinné podobě, tak i obsah výpovědí svědků i samotné
obviněné jasně vedou ke zjištění, že obviněná (popř. její manžel nebo
sekretářka) za subjekt daně A. C., veškeré požadované účetní doklady postupně,
jak byly vyžadovány finančním úřadem, předávali daňovým poradcům z obchodní
společnosti DPE servis, a. s., jíž subjekt daně udělil plnou moc k jednání se
správcem daně (srov. č. l. 785 a násl. tr. spisu). Obsah emailové komunikace z
doby předcházející oficiálním výzvám správce daně potvrzuje průběžné předávání
účetních dokumentů subjektem daně obchodní společnosti DPE servis, a. s. Na č. l. 771 verte tr. spisu je zachycena výpověď obviněné u hlavního líčení, během
níž mj. uvedla „…já jsem ty doklady vždy odevzdala U. …“, shodně se vyjadřoval
jako svědek manžel obviněné P. S. (srov. č. l. 816 tr. spisu) a svědek Z. U. (srov. č. l. 773 a násl. tr. spisu). Výzva k odstranění pochybností podle § 89
a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), ve znění
pozdějších předpisů, za zdaňovací období listopad 2014 byla DPE servis, a. s.,
doručena dne 26. 1. 2015 a výzvy k zahájení daňové kontroly ke zdaňovacím
obdobím únor až květen 2015 byly doručeny 4. 5. 2015, resp. 16. 6. 2015, resp. 23. 6. 2015, resp. 1. 9. 2015, přičemž všechny obsahovaly mj. poučení, že v
případě nevyhovění výzvě může být daň stanovena podle pomůcek. V takovém
případě již dochází k naplnění znaku skutkové podstaty přečinu podle § 254
odst. 1 tr. zákoníku spočívajícímu v ohrožení včasného a řádného vyměření daně,
jak spolu s ostatními významnými skutečnosti soudy správně zhodnotily. Z
časového hlediska tedy příslušné účetní doklady ke zdaňovacím obdobím listopad
2014 a únor až březen 2015 subjekt daně měl v rozhodném období k dispozici,
předával je obchodní společnosti DPE servis, a. s., jež v jeho zastoupení
komunikovala s finančním úřadem, avšak nepředložila je. Je vhodné na tomto
místě upozornit, že právě na řádném předkládání účetnictví daňovým poradcům
založila obviněná svou obhajobu před soudy nižších stupňů. Tvrdila, že nikoli
ona, nýbrž daňový poradce učinil rozhodnutí tyto doklady na výzvy správce daně
nedodat (takovou obhajobu však v dovolání již nezopakovala, nicméně byla
výsledky dokazování jasně vyvrácena). Evidentně tak předmětné dokumenty
vztahující se k daňovým obdobím, jež jsou součástí stíhaných skutků, byly
daňovému subjektu, resp. obviněné k dispozici. Nelze pominout ani sdělení
Obvodního ředitelství Policie Praha III ze dne 21. 10. 2016, jež k výzvě
Finančního úřadu pro hlavní město Prahu vydat účetnictví obchodní společnosti
A. C., odpovědělo, že dokumenty nemá (č. l. 694 tr. spisu).
Zmíněná domovní
prohlídka se navíc uskutečnila v rámci jiného trestního řízení, pokud byly
zajištěny některé účetní doklady, s vysokou pravděpodobností se týkaly jiných
než uvedených zdaňovacích období. Tomu odpovídají také listiny z konce října
2015 založené na č. l. 917 a 918 tr. spisu, jimiž subjekt daně A. C., jednak
žádal správce daně o prodloužení lhůty k podání přiznání k dani z přidané
hodnoty a jednak vyzýval Obvodní ředitelství pro Prahu 2 k vydání účetnictví. V
obou listinách se obchodní společnost A. C., vyjadřovala v tom smyslu, že nemá
k dispozici doklady nutné k včasnému a řádnému podání přiznání k dani z přidané
hodnoty, avšak zjevně za jiná zdaňovací období než za listopad 2014 a únor až
květen 2015, neboť za tato období daňová přiznání podána byla. Nic tedy
nenasvědčovalo tomu, že by daňový subjekt A. C., nedisponoval účetními doklady,
jež správce daně požadoval předložit za účelem prověření správnosti přiznání
daně z přidané hodnoty za rozhodná období.
16. Ačkoli obviněná neuplatnila v dovolání výhrady proti naplnění
subjektivní stránky, považoval Nejvyšší soud za vhodné se na tomto místě krátce
zmínit o správnosti postupu a závěrů soudů, jež shledaly u obviněné zavinění v
úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz str. 7 rozsudku
obvodního soudu), resp. odvolací soud tento závěr korigoval tak, že subjektivní
stránka odpovídá přinejmenším úmyslu nepřímému (viz str. 6 usnesení městského
soudu). Soudy zcela v souladu se zákonnou úpravou i soudní praxí odmítly verzi
obviněné, že by smlouvou s obchodní společností poskytující daňové poradenství
přešla na tento subjekt odpovědnost za správné a včasné vyměření daně, což
vyloučily i osoby vystupující za DPE servis, a. s., Z. U. a J. R. Oba shodně
vypověděli, že rozhodující slovo, jak bude postupováno vůči správci daně, měl
vždy klient, za něhož v daném případě vystupovala právě obviněná (viz výpovědi
obou svědků v hlavním líčení, č. l. 773 a 854 verte). Daňovým subjektem je ve
smyslu § 20 odst. 1 daňového řádu osoba, kterou za daňový subjekt označuje
zákon, jakož i osoba, kterou zákon označuje jako poplatníka nebo jako plátce
daně. Daňový subjekt má práva a povinnosti týkající se správného zjištění a
stanovení daně po dobu běhu lhůty pro stanovení daně a při placení daně po
dobu, ve které lze požadovat placení nedoplatku, a to i v případech, kdy
přestal být daňovým subjektem (§ 20 odst. 2 daňového řádu). Pokud se týče daně
z přidané hodnoty, zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů, v ustanovení § 5 odst. 1 jasně stanoví, že osobou povinnou
k dani je fyzická nebo právnická osoba, která samostatně uskutečňuje ekonomické
činnosti, pokud tento zákon nestanoví v § 5a jinak. Rozhodně žádný z dotčených
předpisů nestanoví možnost přechodu práv a povinností daňového subjektu na jeho
zmocněnce, jímž v posuzované věci byla obchodní společnost DPE servis, a. s. Smluvní zastoupení daňového subjektu nebo jeho zástupce upravují ustanovení §
27 a násl. daňového řádu. Vymezují však podmínky udělení plné moci pro správu
daní, tedy zastupování daňového subjektu před správcem daně, přenesení
odpovědnosti za plnění daňových povinností na zmocněnce zde vůbec nepřipadá v
úvahu, což vyplývá také z Důvodové zprávy k zákonu č. 280/2009 Sb., daňový řád,
v části týkající se ustanovení § 27 a § 28. Uvedený výklad je podporován i
judikaturou Nejvyššího správního soudu, který ve svém rozsudku ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 7 Afs 45/2005, publikovaném pod č. 700/2005 Sb. NSS, konstatoval,
že příjemcem rozhodnutí ve smyslu § 32 odst. 2 písm. c) zákona č. 337/1992 sb.,
o správě daní a poplatků (tento zákon byl s účinností od 1. 1. 2011 nahrazen
zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád), je ten subjekt, kterému jsou daňovým
rozhodnutím ukládána práva a povinnosti, a nikoli zmocněný zástupce takového
subjektu, a to i když se mu dané rozhodnutí doručuje.
Nadto je za daných
okolností, kdy dovolatelka považovala přístup správce daně za „šikanózní“ a
odmítala s ním spolupracovat, podstatné připomenout, že správce daně po daňovém
subjektu nepožadoval nic mimo rámec zákona, jak zdůraznil státní zástupce ve
svém vyjádření k dovolání obviněné a v neposlední řadě také soud, který zamítl
žalobu A. C., na ochranu proti nezákonnému zásahu finančního úřadu (viz
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 5 A 162/2015,
založený na č. l. 440). Nelze pominout ani to, že správce daně může přistoupit
k prověření tvrzené daňové povinnosti prostřednictvím daňové kontroly podle §
85 a násl. daňového řádu i tehdy, nemá-li žádné konkrétní pochybnosti o její
správnosti; postup k odstranění pochybností i daňová kontrola jsou postupy, jež
slouží k prověření správnosti daňových povinností, a o jejichž použití i volbě
procesní vhodnosti rozhodne správce daně (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 9. 2014, č. j. 1 Afs 107/2014-31, publikovaný pod č. 3175/2015
Sb. NSS). Správci daně je tedy třeba přiznat jeho zákonná oprávnění prověřovat
tvrzení daňových subjektů (samozřejmě se zachováním principu zdrženlivosti a
přiměřenosti ve smyslu § 2 odst. 2 daňového řádu) a v případě nerespektování
jeho výzev a urgencí v rámci daňové kontroly (navíc přes neúspěšně uplatněné
právní úkony, jimiž se subjekt daně snažil zvrátit postup správce daně), nutně
musí nastoupit následky, a to nejen upravené v daňovém řádu (vyměření daně
správcem daně podle pomůcek, § 87 odst. 5), ale při naplnění některé ze
skutkových podstat trestných činů mohou nastat i následky trestněprávní.
17. Nejvyššímu soudu není zcela zřejmé, z čeho dovolatelka usuzuje, že
byla policejním orgánem nucena podle § 78 tr. řádu k vydání věci, jež mohla
vést k jejímu trestnímu stíhání a odsouzení, když ve skutečnosti trestní spis
týkající se projednávané trestní věci vedené pod sp. zn. 2 T 49/2017 u
Obvodního soudu pro Prahu 9 nedává pro takové tvrzení jakýkoli podklad.
Dovolací soud předesílá, že výzvy správce daně nelze považovat za výzvy ve
smyslu § 78 tr. řádu, jak příhodně upozornil státní zástupce ve svém vyjádření
k dovolání. Na č. l. 695 tr. spisu je založena jediná písemná výzva k vydání
věci podle § 78 odst. 1 tr. řádu ze dne 22. 11. 2016 (tedy před zahájením
trestního stíhání), konkrétně smluv a plných mocí, na jejichž základě byl
subjekt daně A. C., zastoupen při jednání se správcem daně obchodní společností
DPE servis, a. s., avšak není z ní patrno donucování obviněné ke splnění výzvy
a dále ani není jasné, jak by tyto listiny mohly přispět k trestnímu stíhání
obviněné. Součástí uvedené výzvy z 22. 11. 2016 je poučení o možnosti odnětí
požadovaných věcí podle § 79 tr. řádu, aniž by však současně bylo obviněné
oznámeno, že jí bude možné uložit pokutu podle § 66 odst. 1 tr. řádu, která by
měla donucovací povahu a vynucení splnění výzvy uložením pokuty u osoby, k
jejímuž obvinění směřuje trestní řízení, by bylo v rozporu s čl. 37 odst. 1 a
čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (srov. Šámal, P. a kol. Trestní
řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1017).
Policejní orgán tedy v posuzovaném případě respektoval zákaz donucování k
sebeobviňování a není mu co vytknout. Zbývá doplnit, že požadované plné moci
získal vyšetřovatel od správce daně (viz č. l. 699 a násl. tr. spisu). S
námitkou nezákonné výzvy k vydání věci souvisí i výtka obviněné proti ukládání
pořádkových pokut ve smyslu § 66 odst. 1 tr. řádu, jimiž měla být nucena k
vydání věcí, jež ji mohly usvědčit z trestné činnosti. Dovolatelka však tento
argument formulovala naprosto neurčitě a obecně tak, že z něj nelze vyrozumět,
který orgán, kdy a z jakých důvodů měl rozhodnout o uložení pořádkové pokuty
obviněné. Nejvyšší soud tedy ani nemohl reagovat na konkrétní nezákonný postup
orgánů činných v trestním řízení, především se však domnívá, že obviněná
odkazovala na události z jiného trestního řízení, neboť spisový materiál k
projednávané trestní věci sp. zn. 2 T 49/2017 neposkytuje jakýkoli podklad pro
závěr, že obviněné byla pro nevyhovění výzvě k předložení dokladů uložena
pořádková pokuta podle § 66 odst. 1 tr. řádu. Z uvedených důvodů nebylo možno
přisvědčit obviněné, že by byla nucena vydat doklady způsobilé přispět k jejímu
odsouzení, a to navíc pod pohrůžkou či dokonce realizací pořádkové pokuty podle
§ 66 odst. 1 tr. řádu, nebo i jiným způsobem.
18. Obviněná dále nesprávně interpretovala zákaz donucování k
sebeobviňování, pokud na něm založila svou výhradu proti použití úředního
záznamu o podaném vysvětlení a protokolu o výslechu (obviněná v dovolání
zmiňovala pouze protokoly o výslechu, ten však byl v trestním řízení vyhotoven
pouze jeden, a proto se Nejvyšší soud zaměřil také na úřední záznam o podaném
vysvětlení). Čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
mají, jak již bylo zmíněno, odraz v § 33 odst. 1 tr. řádu a v § 92 odst. 1 věta
druhá tr. řádu, pokud již bylo trestní stíhání zahájeno. Před zahájením
trestního stíhání obviněná dobrovolně podala vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr.
řádu, přičemž o svém právu odepřít vysvětlení, pokud by jím způsobila nebezpečí
trestního stíhání sobě nebo osobám uvedeným v § 100 odst. 2 tr. řádu (§ 158
odst. 8 tr. řádu) byla dne 12. 8. 2016 před začátkem podání vysvětlení řádně
poučena a souhlasila s tím, že tohoto práva nevyužívá a bude vypovídat (srovnej
č. l. 46 tr. spisu). Po zahájení trestního stíhání byla obviněná před zahájením
výslechu dne 3. 3. 2017 mj. poučena o svém právu nebýt donucována k výpovědi
nebo k doznání (§ 92 odst. 1 tr. řádu) jakož i o tom, že není povinna vypovídat
(§ 33 odst. 1 tr. řádu; č. l. 22 a násl.). Ve dnech 12. 8. 2016 a 5. 10. 2016
byly s obviněnou v přípravném řízení sepsány (po řádném poučení) dva úřední
záznamy o podání vysvětlení, jichž se účastnil její obhájce JUDr. Jiří Slezák,
resp. JUDr. Barbora Keindl Flaková. Tatáž obhájkyně byla přítomna také u
výslechu obviněné, během něhož obviněná nevyužila svého práva nevypovídat,
přičemž odkázala na své písemné vyjádření založené na č. l. 25 tr. spisu. Tímto
projevem obviněná vyjádřila svou vůli hájit se určitým způsobem, což je také
jedním z nepopiratelných práv na obhajobu náležejících osobě obviněné v
trestním řízení. Zmíněné písemné vyjádření obviněné bylo provedeno k důkazu
soudem prvního stupně (viz č. l. 775 tr. spisu), avšak nikoli již některý z
úředních záznamů o podaném vysvětlení. V hlavním líčení potom obviněná po
opětovném zákonném poučení výslovně prohlásila, že nevyužívá svého práva
nevypovídat a vyjádřila svou svobodnou vůli vypovídat a hájit se (viz č. l. 770
verte tr. spisu). Vzhledem k tomu, že dovolatelka byla vždy příslušným orgánem
řádně poučena o svých právech a trestní spis neobsahuje jakýkoli náznak, že by
na obviněnou byl vyvíjen v jakémkoli stadiu trestního stíhání sebemenší nátlak
vypovídat do protokolu či úředního záznamu. Zásada zákazu nucení k
sebeobviňování tak nemohla být ve věci obviněné porušena.
19. Obviněná v dovolání citovala tři rozhodnutí Ústavního soudu, ani
jedno však nedopadá na tuto trestní věc. Dvě rozhodnutí (nález ze dne 8. 11.
2005, sp. zn. I. ÚS 402/05, uveřejněný pod č. 206 ve svazku 39 Sb. n. a u.
Ústavního soudu a nález ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 255/05, uveřejněný
pod č. 128 ve svazku 37 Sb. n. a u. Ústavního soudu) se týkala nepřípustnosti
ukládání pořádkových pokut podle § 66 tr. řádu obviněnému za účelem vynucování
povinnosti vydat věci, které by mohly přispět k prokázání viny. Jak bylo
zmíněno v předchozím bodě tohoto usnesení, obviněné Z. S. T. nebyly v této
trestní věci ukládány žádné pokuty. Třetí nález Ústavního soudu ze dne 23. 3.
2006, sp. zn. III. ÚS 451/04, uveřejněný pod č. 68 ve svazku 40 Sb. n. a u.
Ústavního soudu, pojednával o protiústavnosti použití protokolu o výslechu
konaného ještě před zahájením trestního stíhání podle jiného procesního
předpisu než trestního řádu, pokud takový protokol byl zásadním důkazem pro
uznání viny v trestním řízení. Dovolatelka však namítla nepoužitelnost
protokolu o výslechu provedeném v tomto trestním řízení v souladu s procesními
pravidly trestního řádu, což je jiná situace. Především byla řádně poučena o
svých právech včetně právu nevypovídat o tom, co by mohlo vést k jejímu
obvinění, což právě v citovaném rozhodnutí Ústavní soud vytýkal, jednalo se o
protokol o výslechu podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, před jehož započetím takové poučení scházelo. Na
posuzovaný případ obviněné tedy nedopadá ani jedno z jí označených rozhodnutí
Ústavního soudu.
20. Přestože dovolatelka uvedla hned několik důvodů, pro které
považovala postup orgánů činných v trestním řízení za nezákonný, resp. za
porušující zásadu zákazu nucení k sebeobviňování, Nejvyšší soud neshledal její
tvrzení důvodným. V průběhu trestního řízení byla respektována veškerá procesní
práva obviněné Z. S. T., před podáním vysvětlení i výslechem v procesním
postavení obviněné osoby byla vždy řádně poučena o svých právech, jednotlivým
úkonům trestního řízení byl přítomen její obhájce či obhájkyně a v řízení před
soudy nebylo také zjištěno porušení dalších procesních pravidel včetně zásad
ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. řádu) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. řádu).
IV. Závěrečné shrnutí
21. Dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu byly
obviněnou Z. S. T. uplatněny jen formálně, konkrétní výhrady proti napadenému
rozhodnutí i jemu předcházejícímu řízení nesměřovaly proti porušení
hmotněprávního ustanovení, nýbrž výlučně proti procesnímu postupu, navíc ale
bez jakékoli opory v trestním spise. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání
obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu,
než je uveden v § 265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost
napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud
rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, učinil tak v neveřejném
zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu