5 Tdo 1412/2007

5 Tdo 1412/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27.

března 2008 o dovoláních, která podali obvinění JUDr. P. S. a Ing. P. P., proti

rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 3 To 554/2006,

jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp.

zn. 19 T 104/2000, t a k t o :

I. Dovolání obviněného JUDr. P. S. s e podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu o

d m í t á .

II. Dovolání obviněného Ing. P. P. s e podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o

d m í t á .

Obviněný JUDr. P. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 2. 2006,

sp. zn. 19 T 104/2000, uznán vinným pokusem trestného činu porušování

povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 255 odst.

1, 2 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997), kterého se dopustil

jednáním podrobně popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Týmž rozsudkem Okresního soudu v Opavě byl obviněný Ing. P. P. společně se

spoluobviněným Ing. V. H. uznán vinným trestným činem porušování závazných

pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák., jehož se podle tzv.

skutkové věty obsažené pod bodem 2. ve výroku o vině tohoto rozsudku dopustil

tím, že dne 4. 9. 1995 v Ú. n. L. jako místopředseda představenstva P. s. b.,

a. s., jejím jménem a se záměrem umožnit E., a. s., poskytování dalších úvěrů

ovlivněním ukazatelů její úvěrové angažovanosti a kapitálové přiměřenosti

podepsal (společně se spoluobviněným Ing. V. H.) smlouvy o převzetí bankovní

záruky, které jsou blíže specifikovány ve skutkové větě tohoto rozsudku.

Závazky vyplývající ze smluv o převzetí bankovní záruky přitom obviněný

zajistil vlastními směnkami, které vystavil jménem P. s. b., a. s., a jež jsou

podrobně popsány ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Tohoto jednání se

přitom obviněný Ing. P. P. dopustil nejen v rozporu s ustanovením § 6 odst. 1,

3 opatření České národní banky ze dne 15. 4. 1993 o úvěrové angažovanosti bank,

nýbrž i v rozporu s ustanovením § 18 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách,

v tehdy účinném znění, podle něhož banka nesmí provádět s osobami, které k ní

mají zvláštní vztah, obchody, jež vzhledem k povaze, účelu nebo riziku by

nebyly provedeny s ostatními osobami. Uvedeným jednáním obviněný Ing. P. P.

způsobil, že limity čisté úvěrové angažovanosti P. s. b., a. s., vůči jednomu

dlužníkovi, které byly citovaným opatřením České národní banky stanoveny na 25

% kapitálu banky, resp. ohledně osoby mající k bance zvláštní vztah na 20 %

kapitálu banky, byly překročeny vůči následujícím dlužníkům P. s. b., a. s.,

takto:

- ve vztahu k obchodní společnosti A., s. r. o., o 0,46 %, (resp. v případě

spoluobviněného Ing. V. H. o 5,46 %, neboť se jednalo o osobu, která má k P. s.

b., a. s., zvláštní vztah),

- ve vztahu k obchodní společnosti F., s. r. o., o 2,63 %,

- ve vztahu k obchodní společnosti A. S., s. r. o., o 23,05 %.

Vystavením bankovních záruk a směnek přitom obviněný Ing. P. P. (společně se

spoluobviněným Ing. V. H.) umožnil, aby aktivům E., a. s., v nominální hodnotě

až 470 000 000,- Kč byla namísto rizikové váhy 100 % přiřazena riziková váha

toliko 20 %, čímž by byl při jinak nesníženém limitu poměru kapitálu k rizikově

váženým aktivům a současném dostatku zdrojů vytvořen prostor pro poskytnutí

úvěrů třetím osobám ze strany jmenované banky do celkové výše 376 000 000,- Kč.

Za uvedené trestné činy byly obviněným uloženy citovaným rozsudkem následující

tresty. Obviněný JUDr. P. S. byl odsouzen podle § 255 odst. 2 tr. zák. k trestu

odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59

odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Obviněnému

Ing. P. P. byl uložen podle § 127 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v

trvání 4 měsíců, přičemž mu byl výkon tohoto trestu podle § 58 odst. 1 a § 59

odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Současně

bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného V. H., jakož i vině dalších

obviněných v této trestní věci.

Rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 19 T 104/2000,

napadli obvinění JUDr. P. S. a Ing. P. P. odvoláními. O odvolání JUDr. P. S.

rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 3 To

554/2006, tak, že podle § 258 odst. 1, písm. b) tr. řádu zrušil napadený

rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu

rozhodl znovu o vině a trestu tohoto obviněného. Rozsudkem odvolacího soudu pak

byl obviněný JUDr. P. S. uznán vinným pokusem trestného činu porušování

povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 255 odst.

1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 7. 3. 1994 v L. jako

předseda představenstva P. s. b., a. s., v rozporu s ustanoveními § 194 odst. 5

a § 567 odst. 1, 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy účinném

znění, a článku 4. 3. 2 písm. h) stanov této obchodní společnosti, které mu

ukládaly povinnost vykonávat svou působnost s náležitou péčí, avaloval jménem

zmíněné banky vlastní směnku bez protestu na částku 15 000 000,- Kč vystavenou

obchodní společností S., spol. s r. o., k zajištění jejích závazků vůči E., a.

s. K avalu této směnky přikročil obviněný z důvodu existence úvěru, který

poskytla E., a. s., obchodní společnosti S., spol. s r. o., ve výši 15 000

000,- Kč, když předmětný úvěr nebyl zajištěn jiným zajišťovacím prostředkem a

bez uvedeného avalu by ani nebyl poskytnut. Obviněný přesto učinil aval, aniž

by došlo k odpovídajícímu zajištění návratnosti plnění poskytnutého P. s. b.,

a. s., pro případ, že tato banka bude povinna plnit z titulu zmíněného

směnečného rukojemství. Popsaným jednáním tedy obviněný přivodil P. s. b., a.

s., stav, kdy jí vznikla povinnost zaplatit částku ve výši 15 000 000,- Kč,

kterou vůči ní uplatnila E., a. s., pro insolventnost obchodní společnosti S.,

spol. s r. o., jako pohledávku z převzatého avalu, přičemž k plnění této

povinnosti nedošlo v důsledku okolností nezávislých na vůli obviněného a bez

jeho přičinění.

Za uvedený trestný čin byl obviněný JUDr. P. S. odsouzen podle § 255 odst. 2

(ve znění účinném do 31. 12. 1997) k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců,

jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen

na zkušební dobu v trvání 1 roku.

O odvoláních obviněných Ing. P. P. a Ing. V. H. rozhodl Krajský soud v Ostravě

citovaným rozsudkem tak, že tato odvolání podle § 256 tr. řádu zamítl jako

nedůvodná.

Obviněný JUDr. P. S. podal dne 25. 10. 2007, resp. dne 19. 11. 2007 proti

rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 3 To 554/2006,

prostřednictvím svých obhájců dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v

§ 265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. řádu. Pokud jde o dovolání obviněného,

které podal dne 25. 10. 2007 prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. I. H., obviněný

s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu především

nesouhlasí s posouzením zákonných znaků pokusu trestného činu porušování

povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 255 odst.

1, 2 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným. V této souvislosti obviněný

zejména namítá, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému hodnocení

subjektivní stránky pokusu citovaného trestného činu, neboť podle názoru

obviněného v době, kdy učinil aval, disponovala obchodní společnost S., spol. s

r. o., akciemi obchodní společnosti E., a. s., v nominální hodnotě 30 000 000,-

Kč a jednalo se o společnost zcela ekonomicky průhlednou. Jak dále obviněný

uvádí, události, k nimž došlo po provedení avalu, již nemohl ovlivnit, když se

snažil už jen odvrátit hrozící škodu. Podle názoru obviněného svědčí o jeho

dobré víře též skutečnost, že veškeré úkony, které v posuzované věci provedl,

byly veřejné a dostupné ostatním členům představenstva. Obviněný přitom opírá

své úvahy o nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a

je proto přesvědčen, že v posuzované věci lze jeho jednání hodnotit toliko v

rovině vědomé nedbalosti. Současně však obviněný zdůrazňuje, že neměl v úmyslu

způsobit jinému škodu, a proto podle jeho názoru spáchaný skutek nevykazuje

znaky pokusu posuzovaného trestného činu, přičemž v projednávané věci odvolací

soud údajně dostatečně nezhodnotil časovou souvislost, která je pomocným

hlediskem při zjišťování, zda jednání pachatele bezprostředně směřovalo ke

spáchání trestného činu (tj. zda jde o pokus konkrétního trestného činu).

Obviněný JUDr. P. S. ve svém dovolání rovněž vytýká odvolacímu soudu, že se

pečlivě nezabýval pojmy „odborná péče“ a „náležitá péče“, které jsou uvedeny v

ustanoveních § 194 odst. 5 a § 567 odst. 1, 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní

zákoník, v tehdy platném znění, a článku 4. 3. 2. písm. h) stanov obchodní

společnosti P. s. b., a. s. Podle jeho názoru je třeba tyto pojmy rozlišovat,

neboť náležitá péče nezahrnuje též péči odbornou.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, který ve

svém dovolání obviněný JUDr. P. S. taktéž uplatnil, především namítá, že jeho

trestní stíhání nebylo přípustné s ohledem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. j)

tr. řádu. Podle názoru obviněného v posuzované věci soudy nižších stupňů

postupovaly v rozporu s ustanoveními čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České

republiky, jakož i s ustanoveními čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a

svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S

poukazem na shora citovaný nález Ústavního soudu obviněný upozorňuje, že v jeho

trestní věci soudy nižších stupňů nepromítly celkovou délku trestního řízení do

uloženého trestu. Navíc obviněný považuje uložený trest za neúčelný, neboť s

ohledem na časový odstup od spáchání pokusu trestného činu porušování

povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 a § 255 odst. 1, 2 písm.

b) tr. zák. následným chováním dostatečně prokázal svou nápravu. Za této

situace podle obviněného přichází v úvahu postup podle § 24 tr. zák.

V dovolání ze dne 19. 11. 2007, které podal obviněný JUDr. P. S. proti

citovanému rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím dalšího svého obhájce

JUDr. T. M., s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

řádu uvádí, že svým jednáním nezpůsobil žádnou škodu a ani neměl v úmyslu

způsobit škodu obchodní společnosti P. s. b., a. s., neboť ho ostatní členové

představenstva pověřili avalováním směnky k zajištění úvěru.

Závěrem svého dovolání obviněný JUDr. P. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil

napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k

novému projednání a rozhodnutí, anebo aby ho dovolací soud podle § 226 písm. b)

tr. řádu zprostil obžaloby. Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zavázal

odvolací soud k postupu ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005,

sp. zn. I. ÚS 554/04, včetně možnosti zastavení trestního stíhání, podmíněného

zastavení trestního stíhání či upuštění od potrestání.

Obviněný Ing. P. P. podal dne 13. 8. 2007 prostřednictvím svého obhájce proti

citovanému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod

uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný je přesvědčen, že soudy

nižších stupňů učinily ve věci překvapivé rozhodnutí, přičemž údajně porušily

zákaz reformationis in peius, tj. zákaz změny rozhodnutí k horšímu jen na

podkladě opravného prostředku podaného obviněným. V porušení tohoto zákazu

spatřuje obviněný nesprávné právní posouzení skutku, neboť soudy nižších stupňů

podle jeho názoru posuzovaly jiný skutek, než pro který bylo zahájeno trestní

stíhání. V této souvislosti obviněný shrnuje dosavadní průběh trestního řízení,

přičemž poukazuje na to, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání,

resp. skutek uvedený v obžalobě, zcela neodpovídá skutku popsanému v tzv.

skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Podle

obviněného totiž zmíněná skutková věta neobsahuje žádné okolnosti, z nichž by

vyplývaly znaky trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského

styku podle § 127 odst. 1 tr. zák. Obviněný především namítá, že v jeho jednání

nelze spatřovat zavinění ve formě úmyslu, jak uzavřely soudy nižších stupňů.

Dále je obviněný s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn.

I. ÚS 670/2005, přesvědčen o porušení zákazu reformationis in peius, které

údajně spočívá i v tom, že pokud Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací

rozhodoval v původním řízení na podkladě odvolání státního zástupce podaného v

neprospěch obviněného toliko proti výroku o trestu, nemohl být v dalším řízení

konaném po zrušení původního rozsudku soudu prvního stupně změněn rozsah skutku

v neprospěch obviněného. Podle názoru obviněného v posuzované věci orgány činné

v trestním řízení nerespektovaly ani ustanovení § 160 a § 176 odst. 2 tr. řádu,

resp. § 177 písm. c) tr. řádu, neboť neoznačily přesným a nezaměnitelným

způsobem skutek, pro který soudy nižších stupňů nakonec obviněného stíhaly a

odsoudily. Jestliže tedy soudy obou stupňů přesto rozhodly o tomto skutku,

porušily tím podle obviněného ustanovení § 220 odst. 1 tr. řádu. V údajném

nerespektování shora citovaných ustanovení pak obviněný spatřuje porušení práva

na spravedlivý proces, a tím i nesprávné právní posouzení skutku, jehož

spácháním byl uznán vinným.

Závěrem svého dovolání proto obviněný Ing. P. P. navrhl, aby Nejvyšší soud

podle § 265k tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4.

2007, sp. zn. 3 To 554/2006, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního

soudu v Opavě ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 19 T 104/2000, a aby ho podle § 226

písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovoláním obviněných JUDr. P. S. a

Ing. P. P. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního

zastupitelství. Pokud jde o námitky obviněného JUDr. P. S., které podřadil pod

dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, podle mínění

státního zástupce v posuzované věci nebyl dán důvod nepřípustnosti trestního

stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu ani podle jiného ustanovení §

11 odst. 1 tr. řádu, neboť žádné ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod ani jiné mezinárodní smlouvy nestanoví, že porušení práva na

projednání věci v přiměřené lhůtě by bylo sankcionováno povinností státu

nepokračovat v trestním stíhání a zastavit trestní stíhání. Státní zástupce je

proto přesvědčen, že námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. e) tr. řádu nejsou důvodné. Citovaný dovolací důvod podle názoru

státního zástupce vůbec nenaplňují ty dovolací námitky obviněného, jimiž

vytýkal neúčelnost uloženého trestu.

K námitkám obviněného JUDr. P. S., které podřadil pod dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, státní zástupce uvádí, že nepovažuje za

významné především úvahy obviněného o tom, která z povinností uvedených jednak

v § 194 odst. 5, jednak v § 567 odst. 1, resp. v § 66 odst. 2 zákona č.

513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je přísnější.

Podle názoru státního zástupce totiž jednání předsedy představenstva akciové

společnosti, který přijme pro společnost ekonomicky zcela neodůvodněný závazek,

je nepochybně v rozporu s výše uvedenými povinnostmi a může z něho vzniknout

též škoda v případě, když společnost bude nucena splnit takový závazek. Dále má

státní zástupce za to, že tento obviněný svým jednáním naplnil i subjektivní

stránku pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku

podle § 8 odst. 1 a § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť musel alespoň

vědět, že avalování směnky nepředstavuje formalitu, která by obchodní

společnosti S., spol. s r. o., umožňovala získat úvěr, ale že z tohoto úkonu

může vzniknout P. s. b., a. s., povinnost splnit závazek vůči E., a. s., za

obchodní společnost S., s. r. o. Podle státního zástupce skutek popsaný v tzv.

skutkové větě ve výroku o vině a podrobně rozvedený v odůvodnění napadených

rozhodnutí vykazuje všechny znaky pokusu trestného činu porušování povinnosti

při správě cizího majetku, tj. včetně znaků subjektivních. Státní zástupce je

rovněž přesvědčen, že nebyl opodstatněně uplatněn ani dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, jelikož v řízení, které předcházelo rozhodnutí

odvolacího soudu, nebyly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a

g) tr. řádu.

Pokud jde o dovolání obviněného Ing. P. P., podle názoru státního zástupce

dovolací námitky, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst.

1 písm. g) tr. řádu, směřují výlučně do procesní oblasti, přičemž neodpovídají

citovanému dovolacímu důvodu.

Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného

JUDr. P. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, protože jde o dovolání

zjevně neopodstatněné, a aby odmítl dovolání obviněného Ing. P. P. podle § 265i

odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou

uvedeny v ustanovení § 265b tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění JUDr. P. S. a Ing. P. P.

podali dovolání jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu],

učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na

správném místě (§ 265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí,

proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a

podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Obviněný JUDr. P. S. opírá své dovolání o dovolací důvody uvedené v § 265b

odst. 1 písm. e), g) a l) tr. řádu. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. e) tr. řádu, Nejvyšší soud připomíná, že ten je naplněn, jestliže

proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo

nepřípustné, tj. pokud bylo vedeno v rozporu s ustanoveními § 11 odst. 1 písm.

a) až j), odst. 4 a § 11a tr. řádu, která obsahují uzavřený výčet důvodů,

jejichž naplnění v konkrétní věci má vždy za následek, s výjimkou uvedenou v

ustanovení § 11 odst. 3 tr. řádu, nepřípustnost trestního stíhání, a v konečném

důsledku tedy buď nemožnost zahájení takového trestního stíhání (§ 159a odst. 2

tr. řádu), nebo nutnost jeho zastavení [§ 172 odst. 1 písm. d), § 188 odst. 1

písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2, § 314c

odst. 1 písm. a) tr. řádu].

Dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu jsou dány tehdy,

pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném

nesprávném hmotně právním posouzení, resp. bylo-li rozhodnuto o zamítnutí

řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1 písm.

a) až g) tr. řádu, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání

uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, obviněný

JUDr. P. S. považuje trestní stíhání s ohledem na ustanovení § 11 odst. 1 písm.

j) tr. řádu a s poukazem na celkovou délku trestního řízení za nepřípustné,

resp. tuto dobu soudy nižších stupňů údajně nepromítly do svých úvah o trestu.

S uvedenou námitkou obviněného se však Nejvyšší soud neztotožňuje. V

ustanoveních § 11 odst. 1, 4 a § 11a tr. řádu jsou totiž taxativně, pozitivně a

výslovně uvedeny okolnosti, jejichž existence činí trestní stíhání

nepřípustným, takže v jejich důsledku nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li

již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Podle citovaných

ustanovení jde o kogentní úpravu, kterou je třeba chápat jako průlom do zásad

oficiality (§ 2 odst. 4 tr. řádu) a legality (§ 2 odst. 3 tr. řádu), jež patří

mezi základní zásady trestního řízení.

Podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu pak trestní stíhání nelze zahájit, a

bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno též tehdy,

stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

Podle čl. 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k

jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament a jimiž je Česká republika vázána,

jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než

zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy České

republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která

je součástí právního řádu. Takovou mezinárodní smlouvou je nepochybně i Úmluva

o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění dalších protokolů

(vyhlášená pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), která v čl. 6 odst. 1

zakotvuje mimo jiné právo každého na projednání jeho záležitosti v přiměřené

lhůtě. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na judikaturu Evropského

soudu pro lidská práva a Ústavního soudu České republiky, v níž bylo opakovaně

zdůrazněno, že otázku přiměřenosti délky soudního řízení je třeba posuzovat v

každém případě individuálně. Z tohoto důvodu proto nelze stanovit obecnou délku

soudního řízení, která splňuje zmíněný požadavek přiměřenosti. Za kritéria

přiměřenosti délky řízení se přitom v souladu s judikaturou Evropského soudu

pro lidská práva a Ústavního soudu České republiky považují závažnost a

složitost projednávaného případu, dále požadavky na provádění dokazování,

chování stěžovatele (obviněného), chování orgánů činných v trestním řízení a

význam věci pro dotyčnou osobu (viz např. případy Eckle proti Spolkové

republice Německo – rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 7.

1982, Hradecký proti České republice – rozsudek Evropského soudu pro lidská

práva ze dne 5. 10. 2004, shodně též např. nález Ústavního soudu České

republiky ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, nález Ústavního soudu České

republiky ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a nález Ústavního soudu

České republiky ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04). Je třeba rovněž

připomenout, že k závěru o překročení přiměřené délky řízení může vést pouze

takové prodlení, které je přičitatelné státu, resp. orgánům činným v trestním

řízení (srov. případ Monnet proti Francii – rozsudek Evropského soudu pro

lidská práva ze dne 27. 10. 1993).

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že porušení práva na projednání věci v

přiměřené lhůtě ve smyslu ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy je bezpochyby

významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces.

Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a

nežádoucím jevem, který odporuje smyslu práva nejen obviněného, ale i

poškozeného na spravedlivý proces, je i v rozporu se základními zásadami

trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Porušení tohoto práva samo o

sobě však nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na

požadavek účinných prostředků nápravy podle ustanovení čl. 13 Úmluvy.

Ustanovení čl. 6 Úmluvy je totiž třeba v první řadě považovat za pokyn či apel

signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby byly respektovány

principy soudnictví zakotvené v Úmluvě. Stát prostřednictvím orgánů k tomu

určených rozhoduje o obviněních z trestných činů a zajišťuje případná

potrestání pachatelů. Rozhodování o vině a trestu v rámci trestního řízení je

nejen právem, ale především povinností těchto orgánů, a proto je zcela v

rozporu se smyslem ustanovení čl. 6 Úmluvy, aby orgán činný v trestním řízení,

který případně způsobil průtahy v řízení v důsledku své dlouhodobé nečinnosti,

se této své povinnosti zbavil, aniž by vyvinul jakoukoli iniciativu k naplnění

účelu trestního stíhání, jímž je právě rozhodnutí o otázce viny a trestu.

Přitom – jak již bylo výše zdůrazněno – důvody pro zastavení trestního stíhání

jsou v ustanoveních § 11 odst. 1, 4 a § 11a tr. řádu vymezeny taxativně,

pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako

zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásady oficiality a

legality, patřící mezi základní zásady trestního řízení. To v plné míře platí i

pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Odkaz na mezinárodní

smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že

taková mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání

jednoznačně. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy však žádný výslovný důvod pro

zastavení trestního stíhání neobsahuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne

10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002, publikované pod č. T 415. ve svazku 17

Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck,

Praha, 2001).

Jak je patrné z trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn.

19 T 104/2000 (viz jeho č. l. 101 a 102), k zahájení trestního stíhání

obviněného JUDr. P. S. pro trestné činy zkreslování údajů hospodářské a

obchodní evidence podle § 125 odst. 1, 2, písm. b) tr. zák. (ve znění účinném

do 31. 12. 1997) a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §

127 odst. 1, 2 tr. zák. došlo opatřením tehdejšího vyšetřovatele ze dne 6. 10.

1997, ČVS: KVV – 333/40-97. Upozorněním vyšetřovatele na změnu právní

kvalifikace ve smyslu § 160 odst. 6 tr. řádu ze dne 15. 11. 1999, ČVS: KVV –

30/21-99, bylo jednání obviněného nadále posuzováno jako trestné činy

zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 125 odst. 1, 2, písm.

b) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997), porušování závazných pravidel

hospodářského styku podle § 127 odst. 1, 2 tr. zák. a porušování povinnosti při

správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2, písm. b) tr. zák. (ve znění

účinném do 31. 12. 1997), o čemž byl obviněný dne 19. 11. 1999 vyrozuměn. Pro

citované trestné činy pak státní zástupce Okresního státního zastupitelství v

Opavě podal na obviněného JUDr. P. S. obžalobu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 1 Zt

2027/98. K pravomocnému skončení trestního stíhání obviněného došlo dne 26. 4.

2007, tedy po více než 13 letech od okamžiku spáchání posuzovaného skutku.

Nejvyšší soud však k tomu uvádí, že i když k pravomocnému odsouzení obviněného

JUDr. P. S. došlo po poměrně dlouhé době, která uplynula od spáchání

posuzovaného skutku, soudy nižších stupňů tuto skutečnost nepochybně promítly

do úvah o druhu a výměře trestu, protože odvolací soud uložil obviněnému trest

odnětí svobody při samé dolní hranici zákonné trestní sazby vyplývající z

ustanovení § 255 odst. 2 tr. zák., která činí 6 měsíců až 5 let, tj. trest

odnětí svobody ve výměře 8 měsíců, a jeho výkon obviněnému podmíněně odložil na

zkušební dobu stanovenou také v nejkratším možném trvání podle § 59 odst. 1 tr.

zák., tj. na 1 rok. Delší dobu, která uplynula od spáchání činu, tedy odvolací

soud v podstatě ani nemohl zohlednit v uloženém trestu více, než jak učinil.

Přitom se zřetelem na dobu spáchání posuzovaného skutku soudy nižších stupňů

již při rozhodování o vině obviněného JUDr. P. S. správně uplatnily ustanovení

§ 16 odst. 1 tr. zák. o časové působnosti zákona, když jednání tohoto

obviněného právně nekvalifikovaly přísněji jako pokus trestného činu porušování

povinnosti při správě cizího majetku směřující ke způsobení škody velkého

rozsahu ve smyslu § 8 odst. 1 a § 255 odst. 1, 3 tr. zák., jak by skutek mohl

být posouzen podle nyní platné právní úpravy s možností uložení trestu odnětí

svobody na 2 roky až 8 let, ale vycházely ze zmíněné mírnější právní

kvalifikace, která se promítla i do nižšího uloženého trestu. Navíc délka

trestního stíhání ani doba uplynulá od spáchání trestného činu nejsou žádnými

zákonnými hledisky pro výměru uloženého trestu (srov. § 31 tr. zák.), takže –

nebylo-li již trestní stíhání promlčeno – se nemohou uplatnit ani jako

kritérium pro úvahy o existenci jakýchkoli dovolacích důvodů podle § 265b odst.

1 tr. řádu, jak se nesprávně domnívá obviněný. Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší

soud považuje za nedůvodnou námitku obviněného, podle níž údajně bylo v

posuzované věci jeho trestní stíhání nepřípustné s ohledem na nepřiměřenou

délku řízení, resp. na dobu, která uplynula od spáchání činu.

Kromě toho, pokud obviněný JUDr. P. S. s poukazem na dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. e) tr. řádu zpochybňoval též výši uloženého trestu, resp.

jeho účelnost, podle Nejvyššího soudu taková námitka neodpovídá tomuto, ale ani

žádnému jinému dovolacímu důvodu podle § 265b tr. řádu. Proto dovolací soud k

ní nemohl nijak přihlížet. Případná pochybení soudu spočívající ve vadném druhu

či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v

§ 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo

naopak mírného trestu, totiž nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z

dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003

Sb. rozh. tr.).

K dalšímu dovolacímu důvodu obsaženému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o

který obviněný JUDr. P. S. rovněž opřel své dovolání, Nejvyšší soud připomíná

následující skutečnosti. Citovaný dovolací důvod je naplněn zejména tehdy,

pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného

trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo

nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném

hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá

skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na

ni dopadalo.

Uplatněný dovolací důvod tudíž může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou)

vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter.

Jestliže ovšem obviněný JUDr. P. S. v části svého dovolání vytýkal soudům

nižších stupňů nedostatečný rozsah dokazování zejména ve vztahu k subjektivní

stránce pokusu trestného činu, jímž byl uznán vinným, jde o procesní námitku,

která nemůže založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. řádu. Proto dovolací námitky obviněného, v nichž

argumentuje nedostatečným rozsahem provedeného dokazování, jsou mimo rámec

uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim

nemohl nijak přihlížet.

Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami, které sice již

odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jsou

neopodstatněné. Jde především o tvrzení obviněného, podle něhož svým jednáním

nenaplnil subjektivní stránku pokusu trestného činu porušování povinnosti při

správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 a § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.,

jehož spácháním byl uznán vinným. Podle názoru obviněného skutek, pro který byl

stíhán a odsouzen, nevykazuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty tohoto

pokusu a jak obviněný výslovně upozorňuje, nebyla jím způsobena žádná škoda.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pro naplnění

subjektivní stránky pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě

cizího majetku podle § 8 odst. 1 a § 255 odst. 1 tr. zák. se vyžaduje úmyslné

zavinění pachatele. Pachatel si proto musí být vědom, že porušuje svou zákonnou

nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a

současně je alespoň srozuměn i se způsobením škody na spravovaném či

opatrovaném majetku, přičemž způsobení škody ve výši, která dosahuje značné

škody ve smyslu § 89 odst. 11 a § 255 odst. 2 písm. b) tr. zák. (tj. nejméně

500 000,- Kč), musí být pokryto zaviněním alespoň z nedbalosti [§ 6 písm. a)

tr. zák.]. Jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, která není Nejvyšší

soud oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, obviněný JUDr. P. S. – zjednodušeně

vyjádřeno – dne 7. 3. 1994 jako předseda představenstva P. s. b., a. s., v

rozporu s ustanoveními § 194 odst. 5 a § 567 odst. 1, 2 zákona č. 513/1991 Sb.,

obchodní zákoník, v tehdy platném znění, a článku 4. 3. 2. písm. h) stanov

jmenované společnosti, která mu ukládala povinnost vykonávat svou působnost s

náležitou péčí, avaloval jménem P. s. b., a. s., vlastní směnku bez protestu,

kterou vystavila na částku 15 000 000,- Kč obchodní společnost S., spol. s r.

o., za účelem zajištění jejích závazků vůči E., a. s., aniž by došlo k

odpovídajícímu zajištění návratnosti plnění, jež by musela poskytnout P. s. b.,

a. s., pro případ, kdyby byla povinna plnit z titulu převzatého směnečného

rukojemství. Popsaným jednáním tedy obviněný zatížil P. s. b., a. s., závazkem

směnečného rukojmího, na podkladě něhož jí posléze vznikla povinnost zaplatit

peněžní částku ve výši 15 000 000,- Kč, kterou vůči ní uplatnila E., a. s., pro

insolventnost obchodní společnosti S., spol. s r. o., jako pohledávku ze

směnky, kterou by P. s. b., a. s., musela uspokojit, přičemž k tomuto plnění

nedošlo jen v důsledku okolností nezávislých na vůli obviněného a bez jeho

přičinění.

Jak je tedy zřejmé z popisu rozhodných skutkových okolností uvedených ve výroku

o vině v rozsudku odvolacího soudu a podrobněji specifikovaných v odůvodnění

rozhodnutí soudů obou stupňů, obviněný JUDr. P. S. jednal v nepřímém úmyslu ve

smyslu § 4 písm. b) tr. zák., neboť při uskutečňování právního úkonu

spočívajícího v převzetí závazku směnečného rukojmího musel vědět, že za daných

okolností a stavu svých znalostí může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu

chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn.

Obviněný totiž ekonomicky bezdůvodně zatížil majetek P. s. b., a. s., který měl

řádně spravovat, potencionálním závazkem v takovém rozsahu, že z něj hrozila

značná škoda, přičemž obviněný musel počítat s reálnou hrozbou plnění z

takového závazku, který byl sjednán právě proto, aby věřitel dosáhl uspokojení

své pohledávky od směnečného rukojmího. Pokud nakonec nedošlo ke vzniku

hrozícího následku, a jednání obviněného bylo tedy ukončeno ve stadiu pokusu ve

smyslu § 8 odst. 1 tr. zák., jde o okolnost, která nebyla závislá na vůli

obviněného, nýbrž na událostech, jež obviněný nemohl ovlivnit. Jak totiž

vyplývá ze skutkových zjištění, obchodní společnost E., a. s., postoupila svou

pohledávku vůči P. s. b., a. s., vyplývající z jejího závazku směnečného

rukojmího, ve prospěch obchodní společnosti H., s. r. o., která na základě

vlastního rozhodnutí ustoupila od vymáhání předmětné pohledávky. Vzhledem k

těmto skutkovým zjištěním tudíž obviněný nemohl počítat se žádnou konkrétní

okolností, která by zabránila vzniku škodlivého následku, jehož způsobení si

obviněný v rozhodném okamžiku musel představovat jako možný.

Na tomto závěru nemůže podle názoru dovolacího soudu nic změnit ani tvrzení

obviněného JUDr. P. S., podle něhož jako předseda představenstva byl jménem P.

s. b., a. s., oprávněn učinit směnečný aval, a proto jeho jednání údajně

nemohlo být protiprávní. Jak je totiž v posuzované věci nepochybné, obviněný

byl v inkriminované době ve funkci předsedy představenstva obchodní společnosti

P. s. b., a. s., oprávněn činit jménem této právnické osoby veškeré právní

úkony. Zmíněné oprávnění obviněného jako statutárního orgánu bylo současně

omezeno zejména povinností uvedenou v tehdejším ustanovení § 194 odst. 5 zákona

č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tj. povinností

jednat s náležitou péčí. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že soudy

nižších stupňů nezpochybňovaly toto oprávnění obviněného, nýbrž činily ho

trestně odpovědným za porušení zákonné povinnosti spravovat cizí majetek

vyplývající z citovaného ustanovení obchodního zákoníku.

Závěr soudů obou stupňů o naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu

porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 a § 255 odst.

1, 2 písm. b) tr. zák. je přitom v souladu i s dosavadní judikaturou Nejvyššího

soudu, podle které se o zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve vztahu k porušení

nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jedná i v případě, když cílem

pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska

trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v

trestním zákoně mu byla nepříjemná (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 3/2006

Sb. rozh. tr.). V obecné rovině lze tedy usuzovat na srozumění se způsobením

škodlivého následku z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní

okolností, která by mohla zabránit tomuto následku, jehož způsobení si pachatel

představoval jako možné (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon.

Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004,

s. 52). Ze shora rozvedených důvodů proto nemůže obstát ani tvrzení obviněného

JUDr. P. S., podle kterého jeho jednání bylo možné posoudit nanejvýš jako

vědomou nedbalost.

Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitku obviněného JUDr. P. S., že

předmětný aval učinil veřejně a se souhlasem ostatních členů představenstva P.

s. b., a. s. Tato námitka jednak nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. řádu, jednak ani nemá vliv na existenci trestní odpovědnosti

obviněného, resp. na jeho zavinění ve vztahu k pokusu trestného činu porušování

povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 a § 255 odst. 1, 2 písm.

b) tr. zák. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů,

zejména pak z výpovědí svědků V. J. a A. K., resp. z listinného důkazu

zařazeného na č. l. 2163 až 2165 trestního spisu, rozhodnutí o převzetí závazku

směnečného rukojmího převážně inicioval a tento aval uskutečnil právě obviněný

JUDr. P. S. (společně s obviněným Ing. P. H.). Navíc, i kdyby se v posuzované

věci podíleli na avalu směnky mimo jmenovaných obviněných i další osoby,

nevylučovalo by to bez dalšího trestní odpovědnost obviněného JUDr. P. S. V

tomto směru Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat se od své dosavadní judikatury,

podle níž i za situace, pokud by rozhodlo představenstvo akciové společnosti

jako kolektivní statutární orgán o určité otázce, která má význam pro naplnění

znaků trestného činu, nevylučuje to obecně individuální trestní odpovědnost

jednotlivých fyzických osob jako členů takového kolektivního orgánu, kteří se

na zmíněném rozhodnutí podíleli, jestliže naplnili svým jednáním všechny znaky

určitého trestného činu. Konkrétní podíl jednotlivých fyzických osob na takovém

rozhodnutí kolektivního orgánu však musí být prokázán. To vyplývá z konstrukce

trestní odpovědnosti, jež je založena na individuální trestní odpovědnosti

fyzických osob, která vzniká naplněním znaků konkrétního trestného činu, bez

ohledu na to, zda k němu popřípadě došlo v rámci činnosti právnické osoby

(srov. rozhodnutí pod č. 23/1999-II. Sb. rozh. tr.). Z uvedeného je třeba

dovodit, že jednání člena představenstva akciové společnosti nevylučuje jeho

trestní odpovědnost, byť bylo učiněno jménem této akciové společnosti a třebaže

o takovém jednání věděli i ostatní (jiní) členové představenstva nebo se na něm

dokonce podíleli.

Ze všech shora konstatovaných důvodů proto Nejvyšší soud považuje za

neopodstatněnou námitku obviněného JUDr. P. S., kterou zpochybnil naplnění

subjektivní stránky pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě

cizího majetku podle § 8 odst. 1 a § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jehož

spácháním byl uznán vinným.

Pokud obviněný JUDr. P. S. rovněž zpochybňoval možnost způsobení škody

posuzovaným skutkem, neshledal Nejvyšší soud ani tuto výtku důvodnou. Obviněný

totiž nebyl stíhán za dokonaný trestný čin porušování povinnosti při správě

cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jehož zákonným znakem

je způsobení škody (značné škody ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák.), nýbrž jen

za pokus tohoto trestného činu ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák., přičemž pokus je

charakteristický právě tím, že jím ještě nebyl způsoben následek trestného

činu, ke kterému pokus směřoval. Pokusem je jednání pro společnost nebezpečné,

které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel

dopustil v úmyslu spáchat trestný čin, jestliže k dokonání trestného činu

nedošlo. Jedním z podstatných znaků pokusu je úmysl pachatele (tj. obviněného)

spáchat trestný čin. Tento úmysl musí zahrnovat všechny okolnosti, které tvoří

znaky trestného činu, o jehož pokus se jedná. Jak již Nejvyšší soud výše

poznamenal, nelze mít žádné pochybnosti o tom, že úmysl obviněného směřoval též

ke způsobení značné škody na spravovaném majetku, resp. obviněný byl

přinejmenším srozuměn s možností vzniku tohoto následku. Ve smyslu § 89 odst.

14 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997), resp. podle § 89 odst. 11 tr.

zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2001) se přitom za značnou škodu považovala

částka ve výši 200 000,- Kč, když její výše se v době spáchání posuzovaného

skutku odvozovala od stonásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené pro tyto účely

nařízením vlády č. 464/1991 Sb. Jestliže obviněný JUDr. P. S., jak je patrné ze

skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která musí Nejvyšší soud v tomto

řízení respektovat, převzal jménem P. s. b., a. s., závazek směnečného

rukojmího za směnku vystavenou na směnečnou sumu ve výši 15 000 000,- Kč,

svědčí takové jednání ve spojení s dalšími skutkovými okolnostmi o tom, že

počínání obviněného směřovalo ke způsobení značné škody ve smyslu § 255 odst. 2

písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997), byť ke zmíněnému

protiprávnímu následku nedošlo vlivem událostí nezávislých na vůli obviněného.

V posuzované věci by tedy hrozící škoda bezpochyby několikanásobně přesáhla

hranici značné škody podle § 89 odst. 14 tr. zák. ve znění účinném v době

spáchání skutku (přibližně 68 krát) i podle § 89 odst. 11 tr. zák. ve znění

účinném nyní (30-krát).

Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného JUDr. P. S. jsou v této

souvislosti podstatné i zvláštnosti směnečných právních vztahů, od nichž se

odvíjel převzatý závazek směnečného rukojmího i možnost vzniku škody jako

důsledku povinnosti plnit tento závazek. Jak již Nejvyšší soud výše uvedl,

podstatou jednání obviněného bylo mimo jiné to, že bez zřejmého ekonomického

důvodu a bez odpovídajícího zajištění převzal směnečné rukojemství jménem P. s.

b., a. s., která se tímto zaručila vůči obchodní společnosti E., a. s., za

závazky jejího dlužníka, jímž byla obchodní společnost S., spol. s r. o. V

posuzované věci se jednalo o směnku, která plnila zajišťovací funkci, neboť

byla vystavena za účelem zajištění závazku dlužníka (tj. obchodní společnosti

S., spol. s r. o.) vůči jeho věřiteli (tj. E., a. s.) vyplývajícího ze

závazkového právního vztahu založeného úvěrovou smlouvou. Vzhledem k tomu, že

směnečný závazek založený vystavením směnky je především závazkem nesporným a

abstraktním, takže oprávněnému vlastníkovi směnky vždy vznikne právo na její

vyplacení a povinné osobě povinnost plnění z této směnky, aniž by vlastník

směnky musel prokazovat existenci dluhu vyplývajícího ze závazku zajištěného

takovou směnkou (z tzv. kauzálního závazkového vztahu), není zásadně jeho

trvání závislé na kauzálním právním vztahu. Jinými slovy vyjádřeno, směnečný

závazek je zcela samostatný a oddělený od zajištěného závazku, který byl

důvodem vzniku směnečného závazku. Proto lze také jakékoli právní dispozice se

směnečnými právy a povinnostmi provádět nezávisle na kauzálním závazku.

V konkrétní rovině to tedy znamená, že pokud dlužník již splnil svůj dluh vůči

věřiteli vyplývající z určitého závazkového vztahu, nezanikla mu bez dalšího

povinnost plnit ze směnečného právního vztahu, který zajišťoval zmíněný

závazkový vztah. Dlužník tak v podstatě může plnit jak závazek kauzální (tj.

závazek občanskoprávní či obchodněprávní), tak závazek směnečný. V tomto směru

je tudíž z hlediska trestního práva podstatné, aby se orgány činné v trestním

řízení při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin spáchaný v

souvislosti se zajišťovacími právními instituty (např. ručením, bankovní

zárukou, zajišťovací směnkou apod.) pečlivě vypořádaly s dopady použití

občanského, resp. obchodního zákoníku, pokud jde o kauzální právní vztahy, a

současně i s použitím zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, ve znění

pozdějších předpisů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2006, sp. zn.

7 Tdo 475/2006, publikovaný pod č. T 898. v sešitě 26 Souboru trestních

rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha). V

posuzované věci to znamená, že vedle kauzálního právního vztahu, kterým byla

úvěrová smlouva uzavřená mezi E., a. s., jako věřitelem a obchodní společností

S., spol. s r. o., jako dlužníkem, existoval ještě zcela samostatný směnečný

právní vztah mezi těmito právnickými osobami, když výstavcem směnky vlastní

byla obchodní společnost S., spol. s r. o., a věřitelem z tohoto vztahu E., a.

s. Pokud by došlo k převodu směnečných práv na třetí osobu, za určitých

okolností by taková dispozice nezbavovala jmenovaného dlužníka plnit svůj dluh

z kauzálního právního vztahu, přičemž by nabyvateli směnečných práv nebránilo

nic v tom, aby je uplatnil vůči tomuto dlužníkovi.

Shora zmíněné závěry, pokud jde o povinnosti dlužníka splnit svůj směnečný

závazek, se však v plné míře neuplatní tehdy, jestliže se směnečný rukojmí (tj.

avalista) zavázal splnit za něj tento závazek. Avalista totiž není až tzv.

sekundárně zavázanou osobou, jako je tomu např. v případě ručení podle § 546 a

násl. občanského zákoníku, takže se na něho věřitel může obrátit přímo a

požadovat po něm směnečný peníz. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle

rozhodných skutkových zjištění soudů nižších stupňů obviněný JUDr. P. S. jako

člen statutárního orgánu P. s. b., a. s., zavázal tuto právnickou osobu právě

tím, že za ni převzal závazek směnečného rukojmího. Tímto jednáním umožnil, aby

se P. s. b., a. s., stala přímým směnečným dlužníkem nejen vůči E., a. s., jako

směnečnému věřiteli, nýbrž v podstatě i dlužníkem každého dalšího subjektu, na

něhož mohla přejít směnečná práva z předmětné směnky. Kdyby tedy směnečný

věřitel skutečně uplatnil uvedená práva, muselo by bezpochyby dojít k tomu, že

P. s. b., a. s., zaplatí za výstavce směnky směnečný peníz v uvedené výši. Na

základě shora uvedené argumentace proto považuje Nejvyšší soud za nedůvodnou

námitku obviněného popírající možnost vzniku škody jako znaku trestného činu

porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b)

tr. zák.

Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani výhrady obviněného JUDr. P. S., jimiž

obecně zpochybnil naplnění ostatních znaků pokusu trestného činu porušování

povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 a § 255 odst. 1, 2 písm.

b) tr. zák. Pokus trestného činu nevyžaduje, aby pachatel naplnil všechny

zákonné znaky určité skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního

zákona. Podstatné je, aby svým jednáním vyvolal bezprostřední nebezpečí vzniku

škodlivého následku (např. způsobení škody v zákonem požadované výši). Tzv.

časová určenost pokusu, jejíž existenci obviněný v podstatě zpochybňuje, je

podle Nejvyššího soudu dána tehdy, pokud pachatel odstraňuje překážky v

závěrečném stadiu trestné činnosti, tj. jestliže již podnikl vše, co považoval

za nezbytné k uskutečnění jednání, s nímž počítá příslušná skutková podstata

trestného činu, přičemž lze důvodně očekávat dokonání trestného činu, tj.

způsobení jeho následku. Za časovou určenost pokusu se však považuje i to, když

pachatel bez odstraňování překážek přímo směřuje k protiprávnímu následku svého

jednání (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl.

6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 76). Jinými

slovy vyjádřeno, pro hodnocení určitého jednání jako pokusu trestného činu má

podle dovolacího soudu podstatný význam mimo jiné okolnost, zda pachatel (tj.

obviněný) mohl na základě svých předchozích kroků započít s pácháním trestného

činu, resp. zda pachatel určitým úkonem (úkony) již přímo směřoval k jeho

dokonání. Podle názoru Nejvyššího soudu časovou určenost pokusu nelze chápat ve

smyslu ryze materiálním, tedy tak, že od jednání, které bylo provedeno ve

stadiu pokusu, uplynula dostatečně krátká či naopak dlouhá doba, která ještě

umožňuje posuzovat jednání pachatele z tohoto hlediska za trestněprávně

významné. Opačný přístup by podle Nejvyššího soudu v podstatě vylučoval, aby

byla zmíněná časová určenost pokusu zejména v případech hospodářské trestné

činnosti, která se vyznačuje mimo jiné tím, že pachatelé provádí řadu na sebe

navazujících právních úkonů činěných často v delších časových odstupech. Proto

pokud obviněný JUDr. P. S. v posuzované věci učinil směnečný aval bez

odpovídajícího zajištění, s ohledem na okolnosti, za nichž k tomu došlo, a

důvody, proč tak učinil, směřovalo jeho jednání k dokonání trestného činu, pro

jehož pokus byl stíhán a odsouzen. Z důvodů konstatovaných výše se proto

dovolací soud neztotožnil s tvrzením obviněného, podle něhož časová souvislost

pokusu vyžaduje, aby po jednání pachatele okamžitě následoval následek spojený

s dokonáním trestného činu, k němuž pokus směřoval. Námitka obviněného je proto

neopodstatněná.

Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami obviněného JUDr. P. S.,

jimiž zpochybnil závěry soudů nižších stupňů ohledně posouzení pojmu „náležitá

péče“, který byl obsažen v ustanovení § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb.,

obchodní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 1996. Nejvyšší soud sice považuje

zmíněné námitky obviněného za důvodné, ale jejich význam je jen omezený.

Pokud jde o pojem „náležitá péče“, který byl uveden v ustanovení § 194 odst. 5

zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 1996,

jehož nesprávné posouzení namítal ve svém dovolání obviněný JUDr. P. S., uvádí

Nejvyšší soud následující. Pro naplnění zákonného znaku pokusu trestného činu

porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 a § 255 odst.

1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, jestliže tento znak spočívá v

povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, je podstatné zjištění, zda

pachatel (tj. obviněný) porušil povinnost opatrovat nebo spravovat cizí

majetek, která mu byla uložena na základě zákona či na základě smlouvy.

Opatrováním cizího majetku se přitom rozumí taková míra ochrany cizího majetku,

která zamezuje jeho částečnému nebo úplnému znehodnocení. Od povinnosti

opatrovat cizí majetek je nutné odlišovat povinnost spravovat cizí majetek,

která předpokládá aktivní přístup správce k péči o takový majetek. Správce

cizího majetku se však musí vyvarovat těch právních dispozic, které by

směřovaly k znehodnocení či odcizení tohoto majetku. Jak vyplývá z rozhodných

skutkových zjištění, která v posuzované věci učinily soudy nižších stupňů,

obviněný JUDr. P. S. vystupoval v P. s. b., a. s., jako předseda představenstva

a v této funkci se dopustil výše uvedeného trestněprávního jednání

spočívajícího v porušení povinnosti spravovat majetek této banky, přičemž šlo o

povinnost uloženou zákonem.

Nejvyšší soud k tomu připomíná, že obviněnému JUDr. P. S. jako členu

statutárního orgánu (představenstva) P. s. b., a. s., vyplývala ze zákona

povinnost spravovat její majetek. Ve smyslu ustanovení § 194 odst. 5 zákona č.

513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 1996, byli totiž

členové představenstva povinni mimo jiné vykonávat svou působnost s náležitou

péčí. Jak je přitom výslovně uvedeno v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v

rozsudku odvolacího soudu, obviněný jednal v rozporu s ustanoveními § 194 odst.

5 a § 567 odst. 1, 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném

znění, a článku 4. 3. 2. písm. h) stanov P. s. b., a. s., neboť nevykonával

svou působnost s náležitou péčí. Z citovaných zákonných ustanovení přitom

vyplývá, že zatímco v prvním z nich, tj. v ustanovení § 194 odst. 5 zákona č.

513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (tj. ve znění

účinném do 30. 6. 1996), byla obsažena povinnost „náležité péče“, v ustanovení

§ 567 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění,

byla zakotvena povinnost „odborné péče“. K použití druhého z těchto ustanovení

dospěl odvolací soud s ohledem na ustanovení § 66 odst. 2 zákona č. 513/1991

Sb., obchodní zákoník (ve znění účinném do 30. 6. 1996), podle kterého je třeba

posoudit vztah mezi obchodní společností a členem statutárního či jiného orgánu

společnosti nebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti přiměřeně

podle ustanovení o mandátní smlouvě, pokud z jejich ujednání se společností

nebo z jiných ustanovení obchodního zákoníku upravujících jejich povinnosti

nevyplývá jiné určení práv a povinností.

Nejvyšší soud přisvědčil obviněnému JUDr. P. S. v tom, že mezi pojmy „odborná

péče“ a „náležitá péče“ je určitý rozdíl, neboť náležitá péče je patrně méně

náročným požadavkem než péče odborná. Pro posouzení trestní odpovědnosti

pachatele (tj. obviněného) za trestný čin porušování povinnosti při správě

cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do

31. 12. 1997) je mimo jiné významné, zda svým jednáním porušil povinnosti,

které lze podřadit pod pojem „náležitá péče“ uvedený v ustanovení § 194 odst. 5

zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 1996.

Pokud jde o pojem „náležitá péče“, je třeba ho především chápat jako povinnost

statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu jednat v souladu se zájmy

společnosti. V této povinnosti je tak vyjádřen požadavek, aby statutární orgán

nebo člen statutárního orgánu zamezil takovým jednáním, z nichž by mohla vzejít

škoda na jejím majetku. Naproti tomu jednání statutárního orgánu nebo člena

statutárního orgánu akciové společnosti s náležitou péčí podle názoru

dovolacího soudu nevyžaduje, aby byl vybaven všemi odbornými znalostmi, které

souvisejí s uvedenou funkcí ve statutárním orgánu, ale k jeho odpovědnosti

postačí základní znalosti umožňující rozeznat hrozící škodu a zabránit jejímu

způsobení na spravovaném majetku. Navíc součástí povinnosti statutárního orgánu

nebo člena statutárního orgánu jednat s náležitou péčí je též jeho schopnost

rozpoznat, že je nutná odborná pomoc speciálně kvalifikovaného subjektu, a

případně i povinnost, aby zajistil takovou pomoc (obdobně viz nyní Štenglová,

I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha:

C. H. Beck 2006, s. 745).

Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že podle nyní účinného znění

ustanovení § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění

pozdějších předpisů, jsou členové představenstva mimo jiné povinni vykonávat

svou působnost s péčí řádného hospodáře. Pojem péče řádného hospodáře lze

přitom chápat tak, že řádný hospodář činí právní úkony týkající se obchodní

společnosti odpovědně a svědomitě a stejným způsobem rovněž pečuje o její

majetek, jako kdyby šlo o jeho vlastní majetek. Taková péče tedy nepochybně

zahrnuje péči o majetek akciové společnosti nejen v tom smyslu, aby nevznikla

škoda na majetku jeho úbytkem či znehodnocením, ale také aby byl majetek

společnosti zhodnocován a rozmnožován v maximální možné míře, jaká je

momentálně dosažitelná (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10.

2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006, publikované pod č. T 964. v sešitu 33 Souboru

rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007).

Pokud jde o pojem „odborná péče“, který je uveden v ustanovení § 567 odst. 1

zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění, zahrnuje

povinnost mandatáře jednat profesionálně a při plnění svého závazku vůči

mandantovi využívat svých odborných znalostí.

Na podkladě shora uvedené argumentace Nejvyšší soud uvádí, že obviněný JUDr. P.

S. svým jednáním nemohl současně porušit ustanovení § 567 odst. 1 citovaného

zákona v tehdy platném znění. Je tomu tak proto, že ustanovení § 66 odst. 2

zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 1996, sice

odkazovalo na přiměřené použití ustanovení o mandátní smlouvě, avšak takové

použití bylo možné jen za předpokladu, pokud z ujednání mezi členem

statutárního či jiného orgánu společnosti nebo společníkem a společností nebo z

jiných ustanovení obchodního zákoníku upravujících jejich povinnosti

nevyplývalo jiné určení práv a povinností. Podle názoru Nejvyššího soudu ovšem

„jiné určení práv a povinností“ obsahovalo právě ustanovení § 194 odst. 5

zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 1996, z

něhož pro člena představenstva vyplývala povinnost jednat s náležitou péčí, od

které se odvíjí i jeho zákonná povinnost spravovat majetek akciové společnosti

ve smyslu § 255 odst. 1 tr. zák. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru,

podle něhož obviněný porušil rovněž ustanovení § 567 odst. 1 zákona č. 513/1991

Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění, považuje Nejvyšší soud takový

závěr za nesprávný, neboť obviněný neměl zmíněnou povinnost (tj. postupovat s

odbornou péčí). Proto je částečně důvodná námitka, kterou obviněný zpochybnil

správnost hmotně právního posouzení skutku s odkazem na posledně citované

ustanovení.

Uvedený závěr ovšem neznamená, že by jednání obviněného JUDr. P. S. nezakládalo

jeho trestní odpovědnost za pokus trestného činu porušování povinnosti při

správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 a § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.

Jak již Nejvyšší soud výše zdůraznil, obviněný byl povinen předcházet vzniku

škody na majetku banky jako akciové společnosti, v níž působil jako předseda

představenstva, a pokud neměl dostatek odborných zkušeností s učiněním

předmětného směnečného avalu, třebaže sám měl právnické vzdělání, bylo jeho

povinností zajistit odbornou pomoc náležitě kvalifikovaného subjektu (např.

advokátní kanceláře specializující se na právo směnečné či šekové nebo na

bankovní závazky). Nejvyšší soud konstatuje, že zmíněná, důvodně uplatněná

námitka nemohla vést ke změně napadeného rozsudku, protože povinnost obviněného

opatrovat a spravovat majetek P. s. b., a. s., vyplývala i z ustanovení § 194

odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 30. 6.

1996, od kterého odvolací soud v napadeném rozsudku důvodně odvozoval existenci

povinnosti obviněného spravovat cizí majetek. Proto projednání dovolání jen v

tomto rozsahu, v němž je dovolání obviněného JUDr. P. S. částečně důvodné, tj.

za účelem vypuštění zákonného označení dalšího ustanovení ve výroku o vině, by

nemohlo zásadně ovlivnit postavení tohoto obviněného. O právní kvalifikaci

skutku totiž nelze mít žádných pochyb, neboť úplné slovní vyjádření pokusu

trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst.

1 a § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchaného obviněným je jinak správně

uvedeno v tzv. skutkové i právní větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího

soudu. Navíc odstranění zmíněného dílčího pochybení v právní kvalifikaci by

nemohlo mít ani judikatorní význam, protože se nejedná o otázku po právní

stránce zásadního významu, ale takovou, která je dostatečně zřejmá a ustálená v

rozhodovací činnosti soudů a v praxi nečiní problémy. V rozsahu této dovolací

námitky tedy Nejvyšší soud shledal důvod k odmítnutí dovolání obviněného podle

§ 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.

Obviněný JUDr. P. S. dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l)

tr. řádu, jehož naplnění je možné ve dvou alternativách. Podle první z nich je

tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo

odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v

§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky

stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který

má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve

formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání

napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného JUDr. P. S. však bylo v souladu se

zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně

přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 258

odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu

ve vztahu k tomuto obviněnému a podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud

znovu rozhodl o jeho vině a trestu. Procesní podmínky stanovené pro takové

rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení

obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění

zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.

Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr.

řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí,

byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Podle

názoru obviněného JUDr. P. S. byly dány v předcházejícím řízení dovolací důvody

obsažené v již zmíněných ustanoveních § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. K

těmto důvodům se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a shledal částečně

opodstatněným jen tvrzení obviněného, kterým s poukazem na dovolací důvod podle

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnil závěry soudů nižších stupňů o

porušení povinnosti „odborné péče“ ve smyslu § 567 odst. 1 zákona č. 513/1991

Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 1996.

Pokud jde o dovolání obviněného Ing. P. P., opírá se o dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V jeho rámci obviněný především namítá porušení

procesních ustanovení, která se převážně týkají tzv. zákazu reformationis in

peius, tedy zákazu změny rozhodnutí k horšímu jen z podnětu opravného prostředku podaného obviněným, a nedodržení totožnosti skutku ve vztahu

mezi sdělením obvinění, obžalobou a odsuzujícím rozsudkem.

Uvedenými dovolacími námitkami ovšem ve skutečnosti obviněný Ing. P. P.

nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní

posouzení, proto jeho námitky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry

učiněné v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu ani soudu prvního stupně, ale

své výhrady v dovolání zaměřil výlučně na otázky upravené trestním právem

procesním.

Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že povinnost zachovat totožnost

skutku stanoví trestní řád jako procesní právní norma (viz zejména ustanovení §

2 odst. 8, § 180 odst. 1 a § 220 odst. 1 tr. řádu), takže tato pravidla se

netýkají posouzení stíhaného skutku podle norem hmotného práva ani jiného

hmotně právního posouzení. Podobně tzv. zákaz reformationis in peius, který

nedovoluje změnit určité meritorní rozhodnutí, zejména rozsudek, v neprospěch

obviněného jen z podnětu jeho opravného prostředku, resp. opravného prostředku

podaného výlučně ve prospěch obviněného, je pravidlem, které stanoví trestní

řád jako procesní norma (viz např. § 150 odst. 1 a § 259 odst. 4 tr. řádu), a

jeho případné nedodržení samo o sobě neznamená nesprávné právní posouzení

skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Navíc v případě obviněného

Ing. P. P. docházelo v průběhu jeho trestního stíhání jen k upřesňování popisu

skutku, pro který byl stíhán a odsouzen, a to tak, aby to odpovídalo výsledkům

prováděného dokazování a použité právní kvalifikaci. V žádném případě se však

nezměnila podstata stíhaného skutku a ani nedošlo ke změně dřívějšího

rozhodnutí v neprospěch obviněného pouze z podnětu opravného prostředku

podaného ve prospěch obviněného. V tomto směru Nejvyšší soud nepovažuje za

nutné odchylovat se od své judikatury, podle níž zákaz změny k horšímu ve

smyslu § 259 odst. 4 tr. řádu nebrání odvolacímu soudu v tom, aby např. z

podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného doplnil ve výroku

svého rozsudku (§ 259 odst. 3 tr. řádu) popis rozhodných skutkových zjištění

tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované

znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným již

rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za

prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části svého rozsudku. Jestliže

se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní

kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak

nezhoršuje postavení obviněného (viz rozhodnutí pod č. 38/2006-II. Sb. rozh.

tr.).

Jedinou relevantní námitkou obviněného Ing. P. P., kterou lze podřadit pod

uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je tak jeho

obecné tvrzení, podle něhož z popisu skutku, který je uveden v tzv. skutkové

větě obsažené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nevyplývají

žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit existenci subjektivní stránky

trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127

odst. 1 tr. zák., jakož i dalších zákonných znaků této skutkové podstaty. S

uvedenými námitkami se však dovolací soud nemohl ztotožnit. K tomu Nejvyšší

soud především připomíná, že pravidly hospodářského styku ve smyslu § 127 odst.

1 tr. zák. se rozumí takové normy obsažené v obecně závazných právních

předpisech, které vymezují závazné hranice (meze) hospodářské soutěže (tzv.

pravidla hry). Jen v rámci těchto závazných pravidel hospodářského styku se

může rozvíjet hospodářská soutěž (srov. rozhodnutí pod č. 23/1999-I. Sb. rozh.

tr.). Porušení pravidel hospodářského styku spočívá tedy např. též v porušení

zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, jakož i dalších

právních norem souvisejících s podnikáním v oblasti bankovního trhu a

konkretizovaných např. opatřeními České národní banky vydávanými na základě

ustanovení § 15 citovaného zákona.

Předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin porušování závazných pravidel

hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák. je mimo jiné skutečnost, že

pachatel jedná v úmyslu opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné

výhody, přičemž tak učiní tím, že závažným způsobem poruší pravidla

hospodářského styku stanovená obecně závazným právním předpisem. Značným

rozsahem výhod, které lze vyčíslit v penězích, se přitom rozumí ve smyslu § 89

odst. 11 tr. zák. částka odpovídající značnému prospěchu, tj. dosahující

nejméně 500 000,- Kč. V době spáchání posuzovaného skutku se však ve smyslu §

89 odst. 14 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997), resp. podle § 89 odst.

11 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2001) jednalo o částku odpovídající

stonásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády č. 464/1991 Sb., tj.

o částku dosahující nejméně 200 000,- Kč. Podobná hlediska se uplatní i v

případech, v nichž bylo trestným činem dosaženo nemateriálních výhod, jejichž

význam by ovšem z hlediska závažnosti měl být srovnatelný s materiálními

výhodami v uvedené částce. Neoprávněnou výhodou se pak podle Nejvyššího soudu

rozumí takové zvýhodnění jiného subjektu v hospodářském styku, které spočívá v

tom, že zvýhodněná osoba získá příznivější podmínky pro podnikání nebo

významnější postavení na trhu vůči ostatním subjektům hospodářského styku. Za

splnění dalších podmínek uvedených ve skutkové podstatě trestného činu podle §

127 odst. 1 tr. zák. proto může být neoprávněnou výhodou např. i okolnost, když

pachatel jednající za banku nebo jejím jménem poskytne v rozporu s právními

normami, které regulují závazná pravidla tzv. obezřetného podnikání bank,

finanční prostředky ve prospěch jiné osoby, a to za podmínek, jež jsou

jednostranně nevýhodné pro banku.

K tomu, aby se jednalo o trestný čin porušování závazných pravidel

hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák., je však třeba, aby pachatel

porušil pravidla hospodářského styku závažným způsobem. Otázka, zda došlo k

porušení zmíněných pravidel závažným způsobem, závisí vždy na posouzení

konkrétního případu. Přitom je ovšem nezbytné zvlášť pečlivě posoudit, zda v

důsledku jednání pachatele nastal takový stav, který se podstatně odchyluje od

stavu vyžadovaného příslušným obecně závazným právním předpisem upravujícím

pravidla hospodářského styku. O závažném porušení stanovených pravidel

hospodářského styku může svědčit rozsah narušení hospodářského styku (např.

doba trvání protiprávního jednání, velikost území, které bylo zasaženo v

důsledku protiprávního jednání pachatele, druh zboží a služeb, jehož se týká,

apod.), ekonomická síla hospodářského subjektu (např. pokud jde o jeho

postavení na příslušném trhu), rozsah obohacení zvýhodněného subjektu a

případně též i opakovanost používání jednání, které porušuje pravidla

hospodářského styku (viz Šámal P., Púry F., Rizman S. Trestní zákon. Komentář.

I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 830). V

této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zejména v oblasti bankovnictví má

dodržování pravidel obezřetného podnikání bank zcela mimořádný význam, neboť

primárním účelem těchto pravidel je nejen omezení rizika ztrát konkrétní banky

a ochrana zájmů jejích klientů, ale též ochrana rovnovážného fungování

bankovního sektoru, resp. celé ekonomiky.

Pokud jde o posouzení subjektivní stránky trestného činu porušování závazných

pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák., Nejvyšší soud

připomíná, že se zde zásadně vyžaduje úmyslné zavinění, které musí zahrnovat

vedle ostatních znaků uvedených ve skutkové podstatě tohoto trestného činu i

tzv. obohacovací (druhý) úmysl. Jeho podstatou je snaha pachatele opatřit sobě

nebo jinému neoprávněné výhody ve značném rozsahu. Proto lze o takovém úmyslu

pachatele uvažovat i tehdy, pokud jednal s cílem opatřit neoprávněnou výhodu

jiné fyzické či právnické osobě. Uvedený úmysl konkrétní fyzické osoby

(pachatele) je proto dán např. i tehdy, když pachatel jako člen statutárního

orgánu banky svým protiprávním jednáním vytvořil jiné bance prostor pro

poskytování dalších úvěrů témuž dlužníku, ačkoli by bez takového jednání již

další úvěry nemohla tato banka poskytnout z důvodu překročení limitu úvěrové

angažovanosti, který je určen zejména na základě ustanovení § 13 zákona č.

21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, a konkretizován v

příslušném opatření České národní banky. Obdobně může být jako úmyslné

posouzeno jednání pachatele, který se stejným záměrem v postavení statutárního

orgánu banky způsobí, že v rozporu zejména s ustanoveními § 14 a § 15 zákona č.

21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, dojde ke snížení její

kapitálové přiměřenosti, tj. k nežádoucímu vychýlení poměru rizikově vážených

aktiv k vlastnímu kapitálu banky.

V trestní věci obviněného Ing. P. P. to znamená, že pokud jednal způsobem

podrobně popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který je

blíže rozveden v odůvodnění tohoto rozsudku a v odůvodnění napadeného rozsudku

odvolacího soudu, pak ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o správnosti

použité právní kvalifikace. Z dosavadních skutkových zjištění, která Nejvyšší

soud v tomto řízení není oprávněn jakkoli zpochybňovat, totiž jednoznačně

vyplývá úmysl obviněného zajistit jiné bance (tj. E., a. s.) neoprávněnou

výhodu ve značném rozsahu. Jestliže tento obviněný (společně se spoluobviněným

Ing. V. H.) vystavil bankovní záruky, kterými zavázal P. s. b., a. s.,

bezpodmínečně a neodvolatelně zaplatit E., a. s., její pohledávky vyplývající z

uzavřených úvěrových smluv vůči dlužníkům blíže označeným ve výroku o vině v

rozsudku soudu prvního stupně, a tento obchodní závazek navíc zajistil

vlastními směnkami, svědčí takové jednání obviněného Ing. P. P. o jeho úmyslu

opatřit jinému (tj. E., a. s.) neoprávněnou výhodu ve značném rozsahu, když

tato její výhoda dosáhla výše 376 000 000,- Kč, což je peněžní suma, s níž

mohla dále hospodařit. Výhoda v uvedené výši tedy přesáhla hranici odpovídající

značnému prospěchu ve smyslu § 89 odst. 14 tr. zák. (ve znění účinném do 31.

12. 1997), resp. podle § 89 odst. 11 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12.

2001), a to dokonce přibližně 1 709-krát.

Nejvyšší soud nemá důvod zpochybňovat ani existenci tzv. druhého úmyslu u

obviněného Ing. P. P., tj. úmyslu opatřit jinému neoprávněné výhody ve smyslu §

127 odst. 1 tr. zák. Ostatně odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku

podrobně zabýval motivací jednání tohoto obviněného, která odpovídá takovému

úmyslu.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že obviněný Ing. P. P. porušil jednak pravidla

kapitálové přiměřenosti stanovená obecně závazným právním předpisem (srov. § 12

zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném v době spáchání posuzovaného

činu, a opatření České národní banky o kapitálové přiměřenosti bank ze dne 15.

4. 1993 registrované v částce 38/1993 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1995),

neboť zcela záměrně vytvořil prostor pro neoprávněné zvýšení kapitálové

přiměřenosti u E., a. s., a jednak svým úmyslným jednáním porušil pravidla

uvěrové angažovanosti P. s. b., a. s., ve vztahu k jednomu dlužníku. Nejvyšší

soud k tomu připomíná, že povinnost banky dodržovat úvěrovou angažovanost ve

vztahu k určitému subjektu byla v rozhodné době výslovně zakotvena v ustanovení

§ 13 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném do 5. 2. 1998,

a podrobně upravena v opatření České národní banky o úvěrové angažovanosti bank

ze dne 15. 4. 1993, registrovaném v částce 38/1993 Sb., ve znění účinném do 31.

12. 1995. Úvěrovou angažovaností se zde rozumí souhrn veškerých finančních

aktiv banky vůči konkrétnímu subjektu, které banka nabyla nebo oprávněně

předpokládá, že nebude, ve vztahu k tomuto subjektu. Podle názoru Nejvyššího

soudu se tak jedná nejen o případy, když banka jako věřitel uzavře s určitou

osobou jako dlužníkem smlouvu, jejímž předmětem je poskytnutí peněžitého plnění

(např. smlouvu o úvěru podle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní

zákoník, ve znění pozdějších předpisů), nýbrž i o takové odvozené právní

vztahy, do nichž banka jako věřitel vstupuje v souvislosti s již existujícím

právním vztahem vzniklým mezi jinými osobami. Jinak vyjádřeno, banka jako

věřitel je úvěrově angažována ve vztahu ke konkrétní osobě (dlužníku) i tehdy,

pokud za tuto osobu poskytla plnění jejímu věřiteli a současně nejsou splněny

podmínky pro převod úvěrové angažovanosti vůči dalším osobám (např. dalšímu

vydavateli záruky, pojistiteli apod.). Za tohoto předpokladu se tak typicky

jedná např. o právní vztahy vzniklé na základě směnečného rukojemství, pokud

směnka plní funkci zajišťovacího právního institutu, anebo o ručitelské závazky

banky, k nimž nepochybně náleží i bankovní záruka jako zvláštní druh (typ)

ručení (srov. § 313 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění

pozdějších předpisů).

V posuzované věci tedy obviněný Ing. P. P. přivodil svým úmyslným jednáním

stav, v němž P. s. b., a. s., se celkem ve 4 případech zavázala plnit za E., a.

s., jestliže pohledávku neuspokojí její dlužníci, kterými v inkriminované době

byly subjekty podrobně specifikované ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního

stupně. K zajištění zmíněných závazků došlo na základě bankovní záruky, jakož i

vlastních směnek, které vystavila P. s. b., a. s. Nejvyšší soud k tomu

připomíná, že na základě bankovní záruky a uvedených směnek zajistila P. s. b.,

a. s., závazek konkrétních dlužníků vůči E., a. s., přičemž v případě, kdyby P.

s. b., a. s., byla na základě tohoto ručení (resp. zajišťovacích směnek)

povinna plnit, musela by ze svého majetku zaplatit E., a. s., částku dosahující

výše několika stovek milionů korun. Obviněný Ing. P. P. tedy tímto zajištěním

překročil povolené limity úvěrové angažovanosti ve vztahu k jednotlivým

dlužníkům, a to v rozporu s ustanovením § 6 odst. 1 opatření České národní

banky o úvěrové angažovanosti bank ze dne 15. 4. 1993, jež stanovilo čistou

úvěrovou angažovanost ve vztahu k jednomu dlužníku ve výši 25 %, resp. 20 %

kapitálu banky). Proto Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o naplnění

subjektivní stránky trestného činu spáchaného obviněným (včetně požadovaného

tzv. druhého, obohacovacího úmyslu).

Podobné závěry lze vztáhnout i na tu část jednání obviněného Ing. P. P., jež se

týká porušení pravidel kapitálové přiměřenosti, kterou se rozumí poměr rizikově

vážených aktiv k vlastnímu kapitálu. Nejvyšší soud konstatuje, že pokud tento

obviněný jménem P. s. b., a. s., zajistil pohledávku E., a. s., v uvedeném

rozsahu, zjevně tím této bance umožnil, aby její rizikově vážená aktiva dosáhla

toliko hodnoty 20 % namísto hodnoty 100 %. Rozdíl ve výši 80 % nominální

hodnoty aktiv pak mohl být využit pro poskytování dalších úvěrů až do dosažení

běžné rizikové váhy ve výši 100 %. Tímto jednáním obviněný v podstatě zajistil

jinému subjektu (tj. E., a. s.) výhodnější postavení na bankovním trhu, tedy

porušením ustanovení o kapitálové přiměřenosti obsažených v opatření České

národní banky ze dne 15. 4. 1993 opatřil E., a. s., ve značném rozsahu

neoprávněné výhody. Z uvedeného konstatování je proto zřejmé, že soudy nižších

stupňů posoudily otázku zavinění i ve vztahu k této okolnosti správně a bez

vad.

Nejvyšší soud jen pro úplnost uvádí, že limit kapitálové přiměřenosti byl v

inkriminované době upraven citovaným opatřením České národní banky ze dne 15.

4. 1993. Jak vyplývá z jeho ustanovení § 10 odst. 1 a 2, banka musela dosáhnout

nejpozději do 31. 12. 1993 poměr kapitálu k rizikově váženým aktivům ve výši

nejméně 6,25 % a nejpozději do 31. 12. 1996 poměr kapitálu k rizikově váženým

aktivům ve výši nejméně 8 % a tento dosažený poměr nadále dodržovat. Pokud by

obviněný Ing. P. P. nejednal způsobem popsaným v tzv. skutkové větě ve výroku o

vině v rozsudku soudu prvního stupně, nemohla by E., a. s., dodržet uvedené

limity, což by se jistě negativně odrazilo i ve výsledcích jejího podnikání,

popřípadě v jejím postavení na bankovním trhu a v možnosti zásahu bankovního

dohledu České národní banky. Nedošlo-li tedy k takovým nepříznivým důsledkům,

je třeba v tom spatřovat neoprávněné výhody, které obviněný svým jednáním

opatřil E., a. s.

S ohledem na shora zmíněné závěry tedy nemá Nejvyšší soud pochybnosti o

naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušování

závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák. ani jejích

ostatních zákonných znaků, neboť tato použitá právní kvalifikace zcela odpovídá

skutkovým zjištěním, která ve věci učinily soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud

proto konstatuje, že námitka obviněného Ing. P. P., prostřednictvím níž

zpochybnil právní posouzení skutku uvedeného v tzv. skutkové větě ve výroku o

vině v rozsudku soudu prvního stupně, je neopodstatněná.

Nejvyšší soud dospěl na podkladě všech popsaných skutečností k závěru, že

obviněný Ing. P. P. podal dovolání s poukazem na skutečnosti, jimiž nebyl

naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Protože se však jeho dovolání částečně opírá o námitky, které by za jiných

okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení,

ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů

opodstatněnými, odmítl dovolání tohoto obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e)

tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a

odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde

totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě

spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele

či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením

důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Pokud jde o dovolání obviněného JUDr. P. S., podle názoru Nejvyššího soudu jde

o dovolání, které zčásti vychází z námitek, jež byly shledány zjevně

neopodstatněnými, a jen částečně jsou námitky tohoto obviněného důvodné, a to

pokud jde o neúplné označení mimotrestního zákonného ustanovení, od něhož se

odvíjí trestnost pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího

majetku podle § 8 odst. 1 a § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jímž byl

obviněný uznán vinným. Současně je ovšem zcela zjevné, že projednání tohoto

dovolání v rozsahu, v němž je částečně důvodné, by nemohlo zásadně ovlivnit

postavení obviněného a otázka, která by mohla být z podnětu dovolání řešena,

není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání

obviněného JUDr. P. S. podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, přičemž jinak

nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost

řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové

přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba

opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo

dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o obou

dovoláních v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s

výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 27. března 2008

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y