USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2017 o
dovolání, které podal obviněný P. V., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 1 To 21/2017, který rozhodoval jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 8/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. V. o d m í t á.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 1 T
8/2012, byl obviněný P. V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3
zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„tr. zákoník“), dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21
odst. 1 a § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (ve vztahu ke
zdaňovacímu období listopad 2009 ohledně částky 264 910 Kč a ve vztahu ke
zdaňovacímu období prosinec 2009 ohledně částky 1 167 775 Kč). Za to byl
odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání
devíti roků a šesti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku jej soud
pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl
obviněnému podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý
trest ve výměře 500 denních sazeb po 10 000 Kč, celkem tedy ve výši 5 000 000
Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě
nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání
šesti měsíců. Dále tento soud obviněnému uložil trest zákazu činnosti podle §
73 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívající v zákazu nákupu, prodeje a skladování
paliv a maziv včetně jejich dovozu na dobu devíti roků a šesti měsíců. Podle §
70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku soud vyslovil trest propadnutí věci ?
peněžních prostředků uložených ke dni 26. 1. 2017 na bankovním účtu, a taktéž
podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to
peněžních prostředků a spoluvlastnických podílů konkrétně specifikovaných ve
výrokové části tohoto rozsudku. Současně byl obviněný P. V. podle § 226 písm.
b) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Vrchního státního
zastupitelství – pobočky Brno ze dne 10. 4. 2012 pro skutek popsaný ve výroku
tohoto rozsudku, neboť v něm krajský soud nespatřoval trestný čin.
2. Uvedeného trestného činu se obviněný společně již s pravomocně
odsouzenými spoluobviněnými dopustil ve stručnosti tím, že v období od května
2009 do ledna 2010 na území České republiky vykonávali činnost spočívající ve
využívání účelově vytvořeného řetězce obchodních společností NABEOL, s. r. o. (nyní v likvidaci; dále jen „NABEOL, s. r. o.“), FOX consulting, s. r. o.,
ACIDRON, s. r. o., a MN Petrol, s. r. o., v jejichž rámci byly vzájemně
fakturovány obchody týkající se vzájemného prodeje a nákupu ropných produktů
(motorové nafty a automobilového benzínu), které však nebyly fakticky
realizovány, a šlo tak o ryze účetní operace, včetně údajných úhrad vystavených
faktur. Obchodní společnost NABEOL, s. r. o., přitom nakoupila v období května
až prosince 2009 od obchodních společností ČEPRO, a. s., a I.I.G., a. s.,
pohonné hmoty v celkovém objemu 211 061 481 litrů, a to v režimu podmíněného
osvobození od spotřební daně v daňovém skladu obchodní společnosti ČEPRO, a. s., kdy ve smyslu § 41 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané
hodnoty“), do základu daně z přidané hodnoty nezahrnula spotřební daň a obratem
část těchto pohonných hmot prodala v objemu 176 553 888 litrů již v režimu
volného daňového oběhu, kdy ve smyslu § 13 a § 41 odst. 4 zákona o dani z
přidané hodnoty již započítala spotřební daň do základu daně z přidané hodnoty
odběratelům ? vyjmenovaným obchodním společnostem a čerpacím stanicím, přičemž
jí tak vznikla za měsíce květen až prosinec 2009 skutečná povinnost odvodu daně
z přidané hodnoty v celkové výši 425 160 204 Kč. Přes tyto reálné obchody v
režimu volného daňového oběhu předstírala obchodní společnost NABEOL, s. r. o.,
prodej pohonných hmot obchodní společnosti FOX consulting, s. r. o., a to v
režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, aniž by přitom obchodní
společnost FOX consulting, s. r. o., mohla nabývat práva ke zboží uloženému v
daňovém skladu, v objemu 210 114 003 litrů, které měly být údajně prodávány v
rámci za tímto účelem vytvořeného řetězce v linii NABEOL, s. r. o. ? FOX
consulting, s. r. o. ? ACIDRON, s. r. o. ? MN Petrol, s. r. o. ? NABEOL, s. r. o. (menším dílem pak DRACAR CZ, a. s., AIRY, spol. s. r. o., DRACAR OLOMOUC, s. r. o.), a následně zpět odkoupeny obchodní společností NABEOL, s. r. o., od
obchodní společnosti MN Petrol, s. r. o., již v režimu volného oběhu. Přitom
první odběratel obdržel od obchodní společnosti NABEOL, s. r. o., fakturu za
dodávku v ceně nezahrnující spotřební daň, resp. tato daň byla fakturována
samostatně. V důsledku tohoto nesprávného účetního postupu došlo k nižšímu
výpočtu odpovídající daně z přidané hodnoty, neboť původní cena pohonných hmot
nezatížená žádnou daní tvořila základ pro určení výše daně z přidané hodnoty,
nezahrnovala tudíž částku odpovídající výši spotřební daně. Skutečným účelem
takového konání obviněného P. V. společně se spoluobviněnými bylo přenesení
daňové povinnosti na prvního odběratele obchodní společnost NABEOL, s. r. o.,
kterou se stala obchodní společnost FOX consulting, s. r. o.
Posledně jmenovaná
obchodní společnost však v uvedeném řetězci měla postavení tzv. missing
tradera, tedy fakticky nepodnikajícího nekontaktního subjektu, a tím, že
spoluobviněný J. Ř. jako její jednatel podal za obchodní společnost NABEOL, s. r. o., jakožto plátce daně z přidané hodnoty s měsíčním zdaňovacím obdobím
daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období květen až prosinec
s celkovou vykázanou daňovou povinností ve výši 14 634 894 Kč, jež neodpovídala
povinnému odvodu z reálných transakcí, dosáhli obvinění neoprávněného snížení
daňové povinnosti subjektu daně ? obchodní společnosti NABEOL, s. r. o.,
nárokováním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty na vstupu o celkovou
částku 410 525 310 Kč. Uvedený rozdíl v určení tohoto druhu daně tudíž
představuje rozsah jejího zkrácení ke škodě České republiky.
3. Obviněný P. V. se přitom na popsané trestné činnosti podílel tím, že
jako obchodní ředitel NABEOL, s. r. o., po domluvě se spoluobviněným J. Ř.,
jednatelem NABEOL, s. r. o., v rozhodném období nakupoval a skladoval pohonné
hmoty od ČEPRO, a. s., v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně,
přičemž následně tito společně koordinovali prodej tohoto zboží do volného
daňového oběhu, rovněž společně řídili činnost MN Petrol, s. r. o., a úkolovali
jak jejího jednatele spoluobviněného P. S., tak i zaměstnance v souvislosti s
vystavováním fiktivních daňových dokladů, dále koordinovali elektronické
bankovnictví NABEOL, s. r. o., a MN Petrol, s. r. o., a zadávání jednotlivých
finančních transakcí k předstíranému obchodování s FOX consulting, s. r. o.,
ACIDRON, s. r. o., a MN Petrol, s. r. o. Zároveň obviněný společně s obviněnými
J. Ř. a I. K. v rozhodné době spolupracoval při sestavování záměrně
nepravdivých daňových přiznání k DPH za obchodní společnost NABEOL, s. r. o., s
vědomím neoprávněnosti a pravého účelu do daňových přiznání zahrnovaných
fiktivních dokladů. Dále obviněný P. V. sám na základě objednávek odběratelů
zasílal obchodní společnosti ČEPRO, a. s., příkazy k vyskladnění zboží z
vlastních zásob NABEOL, s. r. o., a zadával zaměstnancům NABEOL, s. r. o.,
pokyny k vystavování fiktivních daňových dokladů k neuskutečněným obchodům s MN
Petrol, s. r. o., AIRY, s. r. o., a DRACAR OLOMOUC, s. r. o.
4. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný P. V. odvoláním, o němž
Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 1 To
21/2017, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
5. Úvodem Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout procesní průběh
stíhání obviněného P. V., neboť jde v pořadí již o druhé dovolací řízení. Poprvé o vině a trestu dovolatele rozhodoval Krajský soud v Brně rozsudkem ze
dne 30. 8. 2013, č. j. 1 T 8/2012-7588, jímž uznal obviněného P. V. a další
spoluobviněné (J. Ř., I. K., P. S., E. P. a P. R.) vinnými zvlášť závažným
zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1,
2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu
pokusu podle § 21 odst. 1 a § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Současně všechny tyto obviněné podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby
státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočky Brno ze
dne 10. 4. 2012 pro skutek popsaný ve výroku tohoto rozsudku, neboť v něm soud
nespatřoval trestný čin. Z podnětu odvolání všech obviněných, zúčastněných osob
a státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočky Brno,
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. 6. 2014, č. j. 3 To 8/2014-8000,
částečně zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestech
ohledně všech obviněných a ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o zabrání věci
a o zabrání náhradní hodnoty a při nezměněném výroku o vině podle § 259 odst. 3
tr. řádu nově rozhodl o vině a trestech ohledně všech obviněných. Tento
rozsudek odvolacího soudu napadli všichni obvinění dovoláními, o nichž Nejvyšší
soud rozhodl usnesením ze dne 1. 12. 2015, č. j. 5 Tdo 839/2015-I.-180, tak, že
je odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Obviněný P. V. dále podal dvě ústavní stížnosti. První z nich zaměřil proti
všem výše citovaným rozhodnutím, a to z důvodu zásahu do jeho práva na
zákonného soudce garantovaného čl. 38 odst. 2 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny
základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina“),
jelikož rozvrh práce Krajského soudu v Brně pro rok 2012 nesplňoval požadavky §
42 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění
pozdějších předpisů. Ústavní soud o ní rozhodl tak, že ji nálezem ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 1047/16, zamítl, jelikož ji neshledal důvodnou. V
pořadí druhá ústavní stížnost naopak směřovala proti usnesení Krajského soudu
ze dne 23. 5. 2016, č. j. 1 T 8/2012-8887, v němž bylo konstatováno, že
předseda senátu 1 T Krajského soudu v Brně JUDr. Miloš Žďárský, ani přísedící
Miroslava Rozmarinová a Drahomíra Bartoníková, nejsou vyloučeni z vykonávání
úkonů v daném trestním řízení, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 14. 6. 2016, č. j. 3 To 73/2016-8921, jímž byla stížnost obviněného
proti rozhodnutí krajského soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu
zamítnuta, neboť nebylo soudy nižších stupňů vyhověno jeho návrhu na vyloučení
předsedy senátu Krajského soudu v Brně (pro podjatost a průtahy, které nastaly
v důsledku jeho nečinnosti) a obou přísedících. Ústavní soud o podané ústavní
stížnosti rozhodl nálezem ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. III.
ÚS 2759/16, tak že
ji zamítl, mimo jiné konstatoval, že stěžovatelovo právo na zákonného soudce
podle čl. 38 odst. 1 Listiny, ani právo na soudní ochranu podle § 36 odst. 1
Listiny, nebyla v průběhu trestního řízení porušena.
6. Důvodem pro znovu projednání věci ohledně obviněného P. V. byla
skutečnost, že dřívější trestní řízení bylo proti němu vedeno jako proti
uprchlému, který poté co pominuly důvody pro vedení tohoto typu řízení (zatčení
obviněného na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Krajským soudem v
Brně a jeho předání do výkonu trestu), v souladu s § 306a odst. 2 tr. řádu
podal do osmi dnů od doručení pravomocného odsuzujícího rozsudku soudu prvního
stupně návrh na jeho zrušení a provedení nového hlavního líčení za jeho
přítomnosti. Krajský soud v Brně proto v neveřejném zasedání dne 23. 5. 2016
rozhodl usnesením, č. j. 1 T 8/2012-8885, tak, že zrušil ohledně tohoto
obviněného rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2013, č. j. 1 T
8/2012-7588, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. a
2. 6. 2014, č. j. 3 To 8/2014-8000, a znovu konal hlavní líčení v rozsahu
stanoveném § 306a odst. 1 tr. řádu, v němž vyhlásil již v úvodu označený
rozsudek ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 1 T 8/2012.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
7. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání
prostřednictvím svého obhájce JUDr. Borise Vágnera, které založil na dovolacích
důvodech uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu.
8. Obviněný nejprve zrekapituloval předchozí průběh trestního řízení,
poté se vyjadřoval k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu,
jehož naplnění odůvodnil tím, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí jeho
řádného opravného prostředku, aniž by pro takový postup byly splněny procesní
podmínky (alternativa první) a rovněž tím, že odvolací soud zamítl jeho
odvolání, přestože v řízení přecházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu (alternativa druhá). Na to dovolatel navázal obsáhlým
teoretickým výkladem ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ve vztahu k
němu namítl, že poté co se v souladu s § 306a odst. 2 tr. řádu trestní řízení
vrátilo zpět před Krajský soud v Brně, tento pouze převzal závěry, které učinil
ve svém dřívějším rozsudku ze dne 30. 8. 2013, aniž by jakkoli zohlednil
výsledky „nově“ prováděného dokazování. Soud prvního stupně přitom odmítl
provést řadu nových důkazních návrhů; jejich zamítnutí pak slovy obviněného
vysvětlil „způsobem nepřezkoumatelným, překračujícím meze práva na spravedlivý
proces i práva na obhajobu“. Takové návrhy představují tzv. opomenuté důkazy, a
jsou jimi znalecké posudky Ing. Petra Potomského a Ing. Radka Novotného,
odborné vyjádření Ing. Iva Šulce, resp. výslech těchto osob. Vrchní soud v
Olomouci se neprovedením důkazů navrhovaných obhajobou rovněž nezabýval, pouze
se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který uznal za správný, přičemž v
mnohém na rozsudek krajského soudu odkazoval. Rozhodnutí odvolacího soudu je
tudíž podle obviněného nepřezkoumatelné, svévolné a učiněné zcela bez respektu
k principu soudní nezávislosti. Vše navíc nasvědčuje tomu, že soudy nekriticky
přistupovaly ke znaleckému posudku vypracovanému Ing. Stanislavem Zavadilem,
neboť jej považují za důkaz „absolutně prokazující vinu obviněného“. Tento
znalec přitom nedisponoval potřebným oprávněním pro vypracování posudku v dané
oblasti, jelikož jeho specializace nezahrnuje daňovou problematiku; což lze
dovodit i ze skutečnosti, že během znaleckého zkoumání byl nucen spolupracovat
s konzultantkou A. Z., která se navíc v rozporu s § 10 odst. 2 zákona č.
36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů,
vyjadřovala k většině zkoumaných otázek, nikoli pouze k otázkám dílčím. Podle
přesvědčení obviněného je tento důkaz v trestním řízení nepoužitelný a poukázal
na srovnatelný případ uvedený v rozhodnutí č. 29/1984 Sb. rozh. tr.
9. V popisu odsuzující části výroku o vině rozsudku krajského soudu není
podle obviněného dostatečně jasně vyjádřeno jeho zavinění spáchat daný trestný
čin; tudíž nedošlo k naplnění vyžadované úmyslné formy subjektivní stránky
trestného činu. Dále obviněný poukázal na rozpor mezi skutkovými zjištěními
soudu prvního stupně a soudu odvolacího v otázce ohledně subjektu (NABEOL, s.
r. o., či FOX consulting, s. r. o.), kterému měla skutečně vzniknout povinnost
k odvodu daně z přidané hodnoty, tak i toho, v jakém rozsahu lze té které
obchodní společnosti zkrácenou daňovou povinnost přičítat. Soudy neakceptovaly
důkazní návrhy v podobě vyžádání si zpráv od Finančního úřadu Brno II. Další
vadu obviněný spatřuje v tom, že se Krajský soud v Brně nezabýval každým
jednotlivým obchodním vztahem, nýbrž je „sumarizoval“, z čehož posléze učinil
neadekvátní závěry. S ohledem na provedené dokazování proto nebylo možné
zodpovědět otázku, zda k dodávkám minerálních olejů došlo v okamžiku, když
stále ještě podléhaly režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, anebo až
poté co se staly součástí volného daňového oběhu. Zdůraznil, že žádné zákonné
ustanovení občanského práva hmotného nebrání nabývání vlastnických práv ke
zboží uloženému v daňovém skladu; vznik těchto práv není podmíněn ani uzavřením
konkrétní smlouvy s provozovatelem takového skladu. Závěrem svého dovolání
obviněný namítl porušení jeho základních práv. Právo na obhajobu mělo být podle
jeho slov dotčeno tím, že orgány činné v trestním řízení neumožnily obviněným
řádně zplnomocněnému obhájci JUDr. Borisi Vágnerovi obhajovat jeho zájmy v
trestním řízení a bez procesně relevantního důvodu mu v době, kdy proti němu
bylo konáno řízení proti uprchlému, ustanovily obhájce ex offo. Do práva na
zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny bylo zasaženo tím, že v průběhu
projednávání věci před soudem prvního stupně v roce 2012 nebyl v souladu s
rozvrhem práce obsazen senát 1 T Krajského soudu v Brně přísedícími. Obviněný
je současně přesvědčen o podjatosti předsedy uvedeného senátu JUDr. Miloše
Žďárského, který navíc ještě zapříčinil průtahy v trestním řízení, když se
trestní věc v jeho dispozici (poté co se řízení navrátilo do stadia před tímto
soudem) zcela bezdůvodně nacházela po dobu devíti měsíců; uvedený soudce byl
přitom povinen rozhodovat o vazbě dovolatele, ovšem s ohledem na běh času tak
nemohl objektivně učinit. V souvislosti s porušením základních práv obviněný
poukázal na odlišná stanoviska soudce Ústavního soudu JUDr. Radovana Suchánka,
Ph.D., v nálezech Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2759/16 a III. ÚS 1047/16,
jimiž bylo rozhodováno o ústavních stížnostech obviněného.
10. Ze všech shora rozvedených důvodů proto obviněný P. V. navrhl, aby
Nejvyšší soud přezkoumal a zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v
Olomouci, a současně aby rozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody
obviněného.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství
JUDr. Lumíra Crhy, Ph.D. (dále jen „státní zástupce“). Úvodem poukázal na to,
že dovolání obviněného je doslovnou kopií jeho předchozího mimořádného
opravného prostředku, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 12. 2015, sp. zn.
5 Tdo 839/2015, odmítl. Ve vztahu k prvnímu z uplatněných dovolacích důvodů
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu poznamenal, že posuzovaná věc není
případem, jež by zakládala použitelnost tohoto ustanovení; odvolací soud
procesní podmínky neporušil, jelikož odvolání obviněného věcně nepřezkoumával.
Shodně jako v prvním dovolání spočívala argumentace obviněného na námitce, že
popis skutku neodpovídá právnímu posouzení, a v jeho nesouhlasu s provedenými
důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními. Soudy se s tvrzenou obhajobou
dovolatele přitom náležitě vypořádaly. Odkazem na zmíněné usnesení Nejvyššího
soudu státní zástupce poukázal na nezměněný skutkový stav ve věci, i poté co
odpadly důvody pro konání řízení proti uprchlému. Pokud jde o druhý z
dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, k tomuto státní
zástupce ve vztahu k obviněným vylovenému extrémnímu nesouladu mezi provedenými
důkazy a skutkovými zjištěními, resp. právním posouzením vyjádřil názor, že je
formulován v obecné rovině, kdy jej patrně míní aplikovat na všechny uplatněné
výtky, jimiž brojí proti skutkovým zjištěním, což však s ohledem na judikaturu
Ústavního soudu není přiléhavé. Současně vyloučil i existenci opomenutých
důkazů (ohledně výslechu svědků P. P., R. N. a J. B.) s tím, že jejich
provádění soudy považovaly za nadbytečné; což ve svých rozhodnutích náležitě
odůvodnily. U ostatních (neprovedených) důkazů obviněný jejich opomenutí
namítal natolik neurčitě (jako již v rámci svého řádného opravného prostředku),
že se k tomu nebylo možné vyjádřit. Dále státní zástupce poukázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu č. 46/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož „dovolatel nemůže svou
námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném
prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení…“.
Podle státního zástupce užitá dovolací argumentace ve zbývající části
neodpovídá tvrzeným dovolacím důvodům. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud odmítl
dovolání obviněného P. V. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. řádu, za podmínek podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, tj. v
neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální
podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a
opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
13. V posuzované věci se obviněný domáhal přezkumu dovolacím soudem z
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je možné úspěšně uplatnit
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního
práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných
právních odvětví. Podstatou je aplikace hmotněprávních norem na skutkový stav
zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení
aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek,
jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních
prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání
z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy
hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při
provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je
koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných
právních vad pravomocných rozhodnutí pouze jen z některého z taxativně
vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b
odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí,
aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby
námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud jako
soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby
přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají
svůj podklad v provedeném dokazování.
14. Jako druhý uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
řádu, který má dvě alternativy, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž by byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
řádu. Tato první alternativa nemohla být v dané věci naplněna, neboť soud
druhého stupně přezkoumal na podkladě řádného opravného prostředku obviněného
odsuzující rozsudek soudu prvního stupně. Dovolatel sice rovněž odkázal na
druhou alternativu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu (tyto se však
vzájemně vylučují), s tím, že jeho odvolání bylo zamítnuto, ačkoli v řízení
předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
což bylo sice vzhledem k procesní situaci přípustné, avšak nedůvodné, jak bude
vysvětleno níže.
b) K dovolání obviněného
15. Pokud jde o námitky obviněného P. V. prezentované v jeho dovolání,
je třeba souhlasit se státním zástupcem, že naprostá většina z nich nespadá pod
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pokud některá
z nich tomuto ustanovení odpovídá, není opodstatněná. Jeho výtky jsou však
skutečně pouhým opakováním argumentace užité již v předchozím průběhu trestního
řízení jak v rámci obhajoby, tak i v řádném, mimořádném opravném prostředku i v
ústavní stížnosti. Soudy obou stupňů, stejně jako soud dovolací i Ústavní soud,
se těmito výhradami poměrně podrobně zabývaly a již soud prvního stupně se s
nimi ve svém druhém rozsudku náležitě vypořádal (viz strany 28 až 49 rozsudku
Krajského soudu v Brně). V tzv. skutkové větě a v navazující části odůvodnění
soud zřetelně vyložil, které skutkové okolnosti vzal za prokázáné a proč je
vzal za základ následného hmotněprávního posouzení. Skutková zjištění přitom v
opakovaně konaném hlavním líčení u krajského soudu poté, co obviněný využil
práva podle § 306a odst. 2 tr. řádu zůstala nezměněna, neboť obviněný netvrdil
další skutečnosti, jež by měly odůvodnit požadavek rozdílného posouzení věci,
ani nedošlo ke změně ve výsledku dokazování. Na tomto místě lze pro úplnost
připomenout, že dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se
snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud
zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem Nejvyšší soud
zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408 v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 17, který vydávalo Nakladatelství C. H.
Beck, Praha, 2002).
16. Těžištěm obsahu dovolání (nikoli odlišně od dřívějšího dovolacího
řízení) obviněný učinil námitku, jejímž prostřednictvím zpochybnil existenci
zavinění, jakožto obligatorního formálního znaku subjektivní stránky zvlášť
závažného zločinu podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem
dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 a § 240
odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a to především s ohledem na
formulaci tzv. skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku krajského
soudu, z níž podle jeho tvrzení nelze dovodit úmyslné zavinění. Tuto námitku,
která by za jiných okolností mohla spadat pod dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu, však v podstatě opřel o nesouhlas se skutkovým zjištěním
soudů a Nejvyšší soud ji i při vyšší míře tolerance musí opětovně hodnotit jako
zcela bezdůvodnou.
17. Jak se Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 5
Tdo 839/2015-I., jímž rozhodoval ve věci obviněného P. V. a původně
spoluobviněných (dnes již pravomocně odsouzených) vyslovil ohledně této otázky,
lze na podkladě popisu skutku, který byť jej bylo možné formulovat precizněji,
resp. spíše stručněji, neboť obsahuje i takové okolnosti, které nejsou pro
závěr o trestní odpovědnosti obviněného významné, považovat právní posouzení
zavinění obviněného v jeho úmyslné formě za zcela odpovídající požadavkům § 2
odst. 5 tr. řádu.
18. V posuzované věci NABEOL, s. r. o., společně s ostatními obchodními
společnostmi utvořily uskupení, typické pro tzv. karuselové obchody, díky němuž
byla daňová povinnost spočívající v odvedení daně z přidané hodnoty přenesena z
této obchodní společnosti, v níž obviněný vystupoval jako obchodní ředitel [do
data 20. 8. 2002 také jako společník ? společně s již odsouzeným J. Ř., poté je
v této funkci nahradila MN Projekt, s. r. o., kterou nakonec opět vystřídal
obviněný J. Ř., a to v době od 26. 1. 2005 až do 29. 7. 2016; obchodní
společnost NABEOL, s. r. o., byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21.
10. 2016, č. j. 50 Cm 204/2014-34 (v právní moci ode dne 24. 3. 2017), zrušena
s likvidací] na obchodní společnost FOX consulting, s. r. o., vystupující v
roli tzv. missing tradera, tj. mizejícího obchodníka ? nekontaktního prvotního
dodavatele, subjektu daně z přidané hodnoty, který zcela záměrně neplnil svoji
zákonnou povinnost spočívající v povinném odvodu (do základu byla zahrnuta i
odpovídající spotřební daň). FOX consulting, s. r. o., byla nakonec dne 18. 6.
2009 převedena na Š. O. ? betonáře s nejvýše dosaženým základním vzděláním.
Shodně bylo naloženo i s obchodními společnostmi ACIDRON, s. r. o., a MN
Petrol, s. r. o., které byly převedeny na osoby J. B. a P. H., rovněž tzv. bílé
koně ? slovy soudu prvního stupně „cizince žijící na okraji společnosti, bez
trvalých pracovních vazeb, bez domova, bez finančních prostředků, z nichž by
mohli deklarované převody obchodních podílů uhradit, osoby trestně stíhané a
tedy osoby pro převzetí takové role zcela vhodné“ (viz str. 41 rozsudku
Krajského soudu v Brně). Ke skutečné změně osob vykonávajících řídící funkce
však fakticky nedošlo, což je evidentní mimo jiné i toho, že zadávání
bankovních plateb probíhalo stále ze stejných IP adres počítačů, jako předtím,
tj. z pokynů mj. též obviněného P. V., nejblíže spjatého s osobou J. Ř.
19. Z provedeného dokazování, resp. z nezměněného skutkového stavu
žalovaného jednání, vyplynulo, že obviněný P. V. zastával v celém utvořeném
řetězci obchodních společností přední roli společně se spoluobviněným J. Ř.. Po
celou dobu, po kterou docházelo k realizaci trestné činnosti, přitom díky
zastávané pozici dovolatel řídil a koordinoval nákup minerálních olejů a
transakce na příslušných bankovních účtech, a to nejenom v případě obchodní
společnosti NABEOL, s. r. o., ale prakticky ve všech participujících obchodních
subjektech. O jednotlivých obchodech, jejich hodnotě, i objemu převáděných
finančních částek taktéž věděl, neboť k nim docházelo na základě jeho pokynů.
Zároveň se spoluobviněnou I. K. spolupracoval při sestavování daňových přiznání
ohledně obchodních společností NABEOL, s. r. o., a MN Petrol, s. r. o. Popsané
jednání přitom skrýval za reálně uskutečněné obchody se skutečnými odběrateli,
jejichž platby za odběr pohonných hmot byly prokázány, a soudem prvního stupně
podrobně popsány v „první“ části tzv. skutkové věty výroku o vině (viz strany 3
až 5 rozsudku Krajského soudu v Brně). Tento způsob provedení činu a taktéž
postavení obviněného ve skupině všech osob, které se na ní různými rolemi
podílely, jasně svědčí pro správný závěr soudů o existenci obou složek přímého
úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to jak složky volní, tak i
vědomostní, jak již bylo podrobněji vyloženo v prvním dovolacím rozhodnutí.
Zjištěný skutkový stav přitom dostatečně a zřetelně zahrnuje okolnosti o pravém
účelu odhalených obchodních transakcí, jímž bylo zastření daňové povinnosti v
rozsahu, který by odpovídal reálně uskutečněným dodávkám mezi jednotlivými
obchodními společnostmi.
20. Pokud jde o ostatní námitky uvedené v mimořádném opravném
prostředku, Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný jimi uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nenaplnil, neboť jsou ryze skutkové nebo
procesní povahy, nemohou proto založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
21. Jedná-li se o výhrady obviněného, prostřednictvím nichž jednak
poukazuje na rozpor mezi závěry krajského soudu ohledně subjektu, kterému
skutečně vznikla daňová povinnost a dílčími závěry soudů obou stupňů v této
otázce, stejně tak pokud jde o pochybení soudů, když údajně „sumarizovaly“
veškeré obchody uskutečněné obchodní společností NABEOL, s. r. o., v důsledku
čehož nebylo možné stanovit přesný okamžik, v němž došlo k dodání zboží mezi
obchodními partnery (tj. zda k dodání zboží došlo v režimu podmíněného
osvobození od spotřební daně, anebo kdy bylo součástí volného daňového oběhu),
jsou opětovně výlučně skutkové povahy, obviněný jimi v podstatě odmítá soudy
zjištěný průběh obchodních transakcí i jejich smysl a záměr vytčený původně
spoluobviněnými pachateli. Změny skutkového stavu chce dovolatel dosáhnout na
podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů a domáhá se případné aplikace
hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního
i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou přesvědčivě ve svých
rozhodnutích zdůvodnily, a která vyplývá z logických úvah o obsahu provedeného
dokazování. Není rovněž nevýznamné, že Nejvyšší soud, zčásti určitých výhrad
též Ústavní soud je rovněž uznaly za správné. Nejvyšší soud v této souvislosti
znovu považuje za nadbytečné se k tomuto okruhu námitek podrobněji vyjadřovat,
neboť tak učinil již ve svém předchozím usnesení ze dne 1. 12. 2015, č. j. 5
Tdo 839/2015-I.-180, na stranách 13 až 14.
22. Totéž platí ve vztahu k namítané existenci extrémního nesouladu mezi
skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, navíc, jak správně podotkl
státní zástupce, jsou formulovány velmi obecně bez návaznosti na konkrétní
obsah důkazního prostředku a určitého právního názoru přijatého soudy nižších
stupňů. Opět nad rámec dovolacího přezkumu lze konstatovat, že rozhodnutí soudů
nevybočila z mezí daných ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, a nelze jim
vytýkat svévoli, deformaci výsledků dokazování či porušení zásad logiky při
hodnocení důkazů. Nelze proto dovodit nejen (extrémní) nesoulad mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ale ani porušení práva obviněného
na spravedlivý proces, který na tomtéž podkladě dovozoval. V této souvislosti
je na místě zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS
681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo
na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je
„pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní
všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními
principy. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových
závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost
právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, pak je
nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu
irelevantní.
23. V daných souvislostech Nejvyšší soud dále poznamenává, že soudy obou
stupňů se nedopustily pochybení v podobě tzv. opomenutých důkazů, ve svých
rozhodnutích se vypořádaly s otázkou úplnosti dokazování z hlediska § 2 odst. 5
tr. řádu, přičemž pro dovolací soud přijatelným způsobem vyložily důvody
nevyhovění návrhům obhajoby. V této souvislosti je možné poukázat na strany 47
až 49 rozsudku soudu prvního stupně, kde Krajský soud v Brně vysvětlil, proč
nepřistoupil k provádění důkazních návrhů obhajoby. Navíc i tato výhrada byla
nedůvodně uplatněna v předešlém dovolacím řízení a bylo na ni reagováno.
24. Rovněž opakované a bez vlivu na věcné posouzení trestní odpovědnosti
obviněného je tvrzení, že vznik vlastnictví k obchodovaným minerálním olejům
uloženým ve skladu obchodní společnosti ČEPRO, a. s., není podmíněno uzavřením
konkrétní smlouvy se jmenovanou akciovou společností. I touto otázkou se
Nejvyšší soud již zabýval, konkrétně na straně 14 předcházejícího usnesení s
tím že nedodržení smluvních ujednání mezi NABEOL, s. r. o., a jmenovanou
akciovou společností, nemělo samo o sobě žádný vliv, jenž by se promítl ve
způsobení škodlivého následku na straně státu. Je proto zcela nadbytečné více
na tuto argumentaci obviněného reagovat.
25. Zpochybňoval-li obviněný nekritický přístup soudů ke znaleckému
posudku vypracovanému Ing. Stanislavem Zavadilem, znalcem z oboru ekonomiky,
odvětví ceny a odhady, případně jeho odbornou kvalifikaci nutnou pro
vypracování posudku v dané věci, bylo i toto jeho tvrzení předmětem hodnotících
úvah soudů. Stejně tak Nejvyšší soud zaujal jasné stanovisko v prvním dovolacím
usnesení, odborné závěry znalce uznal za správné a dostatečné pro zjištění
rozsahu a způsobu zkrácení daně z přidané hodnoty u jednotlivých obchodních
transakcí, stejně tak posoudil jeho odbornou způsobilost ke zodpovězení
zadaných otázek za odpovídající. Vypracovaný znalecký posudek byl navíc
podpořen velmi podrobnou výpovědí znalce, kterou shodně jako předtím učinil u
hlavního líčení před Krajským soudem v Brně po postupu podle § 306a odst. 2 tr.
řádu (srov. č. l. 9215 a násl. a 9328 a násl. trestního spisu). Byť byl
obviněný P. V. osobně účasten obou hlavních líčení, při nichž byl znalec
vyslýchán, ani v jednom případě on sám či jeho obhájce nevyslovil pochybnosti o
rozsahu, v jakém konzultantka A. Z., kterou si znalec přibral v souladu s § 10
odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších
předpisů, posuzovala daňové a účetní otázky znalcem zodpovídané v posudku. Z
obsahu trestního spisu přitom nevyplývá, že by se většinou otázek zabývala
výlučně sama, jak obviněný tvrdí. Sám znalec během výpovědi u hlavního líčení
dne 27. 9. 2012 k dotazu obhájkyně obviněné I. K. JUDr. Ivy Fryšové soudu
sdělil, že konzultantka A. Z. nezpracovávala žádné zkoumané otázky, pouze je s
ní znalec konzultoval (srov. č. l. 6678 trestního spisu). Lze proto uzavřít, že
znalecký posudek ve spojení s dalšími provedenými důkazy, zejména listinnými
podklady od finanční správy a řady svědeckých výpovědí, tak jednoznačně
prokazuje zapojení obviněného do trestné činnosti, jejímž cílem bylo zkrácení
daně ve zjištěném rozsahu, zčásti dokonané, zčásti ve stadiu pokusu.
26. Neobstojí ani argumentace obviněného o zásahu do jeho základních
práv, neboť i v tomto směru zůstaly jeho námitky stejné, a nelišily se od těch,
které učinil předmětem svých dvou ústavních stížností, o nichž bylo rozhodnuto
zamítavým výrokem (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III.
ÚS 1047/16 a ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 2759/16). Ústavní soud na
obhajobu obviněného adekvátně reagoval způsobem, jímž vyjádřil, že „se s
námitkami uplatněnými v dovolání (identickými jako v nyní posuzovaném
mimořádném opravném prostředku, který je předmětem tohoto dovolacího řízení,
pozn. Nejvyššího soudu) v dovolání Nejvyšší soud jednotlivě, v mezích
uplatněného dovolacího důvodu, ale i daleko nad jeho rámec vypořádal…“. Nad
rámec řečeného Nejvyšší soud k výtce obviněného týkající se podjatosti předsedy
senátu Krajského soudu v Brně JUDr. Miloše Žďárského dodává, že tuto skutečnost
musel obviněný napadat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. b) tr. řádu, což však neučinil a v posuzovaném případě to ani zjevně
nepřicházelo v úvahu, neboť citovaný důvod nelze použít, byla-li tato okolnost
tomu, kdo mimořádný opravný prostředek podává, již v původním řízení známa a
nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 5 Tdo 818/2017). To však obviněný,
poté co již proti němu nebylo konáno řízení jako proti uprchlému, neučinil. Z
formulace této části jeho dovolacích výhrad však lze vyčíst, že vyloučení JUDr.
Miloše Žďárského obviněný v podstatě váže k rozhodování o vazbě po svém dodání
do České republiky, přičemž v rámci dovolacího řízení ani nelze tento druh
rozhodnutí soudu prvního stupně napadat, tudíž ani přezkoumat.
27. Nejvyšší soud tedy shrnuje, že soudy nižších stupňů se obžalobou v
této věci řádně zabývaly (nejenom poté, co byl obviněný stíhán jako uprchlý a v
souladu s § 306a odst. 2 tr. řádu navrhl zrušení pravomocného rozsudku soudu
prvního stupně, navzdory tomu, že setrval na své předchozí obhajobě) a provedly
v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit správné a
důkazně podložené skutkové závěry, popsané v tzv. skutkové větě odsuzujícího
výroku rozsudku Krajského soudu v Brně a doplněné v jeho odůvodnění, s nimiž se
ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci. Své hodnotící úvahy přitom soudy obou
stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak
neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů
nedošlo ze strany soudů k deformaci obsahu jednotlivých důkazních prostředků,
ani nejde o případ tzv. opomenutých důkazů. Závěr o pachatelství obviněného P.
V. tak vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním
líčení provedených důkazů a obviněný byl správně uznán vinným.
IV. Závěrečné shrnutí
28. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu
odmítl dovolání obviněného P. V. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst.
1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného
rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
29. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku
obviněného P. V., neshledal Nejvyšší soud důvody pro přerušení výkonu
uloženého trestu odnětí svobody ve smyslu § 265o odst. 1 tr. řádu. K žádosti
obviněného o přerušení výkonu trestu odnětí svobody Nejvyšší soud uvádí, že se
jedná pouze o podnět, nikoli o návrh, o němž by bylo nutno učinit formální
rozhodnutí (takový návrh na přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem
k ustanovení § 265h odst. 3 tr. řádu pouze předseda soudu prvního stupně).
Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu nicméně důvody pro přerušení výkonu
rozhodnutí obviněného podle § 265o odst. 1 tr. řádu neshledala.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 13. 12. 2017
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu