USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2017 o dovolání,
které podala obviněná K. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.
1. 2017, sp. zn. 9 To 384/2016, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní
věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 60/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné K. M. odmítá.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 50
T 60/2013, byla obviněná K. M. uznána vinnou přečinem poškození věřitele podle
§ 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to jí byl
podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 15
měsíců, který byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Dále jí byl podle § 73
odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností a družstev, a to i
na základě vystavené plné moci k jejich zastupování na dobu 30 měsíců. Podle §
228 odst. 1 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost nahradit škodu jednotlivým
poškozeným specifikovaným ve výroku rozsudku. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byli
poškození odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
2. Uvedeného trestného činu se podle tohoto rozsudku obviněná dopustila
(zjednodušeně uvedeno) tím, že jako jednatelka a oprávněná osoba jednat za
obchodní společnost ARWEN, spol. s r. o., IČ: 251 06 619, se sídlem Praha 9 –
Vysočany, Na Jetelce 69 (dále jen „obchodní společnost ARWEN“), nyní
vystupující pod obchodní firmou STAVCOMB s. r. o., se sídlem Praha 10 –
Strašnice, V Olšinách 2300/75, uzavřela dne 25. 3. 2010 na blíže nezjištěném
místě v P. smlouvu o prodeji části podniku obchodní společnosti ARWEN s
obchodní společností TRADEFIX CZ s. r. o., IČ: 27770303, se sídlem Ostrava –
Moravská Ostrava, Sokolská třída 1615/50 (dále jen „obchodní společnost
TRADEFIX“), nyní již neexistující (z obchodního rejstříku vymazanou dne 30. 4.
2013), za niž jednal její jednatel R. Š. Součástí uvedené části podniku byly
fakticky pouze závazky a pohledávky plynoucí z činnosti části podniku ARWEN ze
stavební a inženýrské oblasti, jejichž přehled obviněná znala, a který byl
nedílnou součástí znaleckého posudku č. 805-21/2010 při ocenění části podniku
ARWEN pro prodej novému majiteli. O tom, že takto převedené pohledávky přešly
tímto na nového věřitele, obchodní společnost TRADEFIX, věděla, přičemž jako
jednatelka obchodní společnosti ARWEN, s ohledem na povinnosti jí plynoucí z
jejího postavení, v souvislosti s převodem části podniku, musela vědět, že
obchodní společnost TRADEFIX fakticky žádnou obchodní činnost neprovozovala,
nevytvářela žádný zisk, nikdy nezískala živnost ve stavební a inženýrské
oblasti, nikdy ji nevyvíjela, ani to neměla v úmyslu. Jednatel obchodní
společnosti TRADEFIX R. Š. smlouvu o prodeji části podniku uzavřel za finanční
odměnu, zaměstnanci uvedení ve smlouvě v obchodní společnosti TRADEFIX nikdy
nepracovali, ani to neměli v úmyslu, naopak zůstali zaměstnáni v personálně
propojených společnostech s obchodní společností ARWEN. Odkoupené pohledávky
byly z větší části sporné či nedobytné, přičemž po uzavření kupní smlouvy o
prodeji části podniku inkasovala očekávané platby v celkové výši 4 727 286,97
Kč ze smluvních vztahů uzavřených před prodejem předmětné části podniku od
dlužníků, o nichž věděla, že podle smlouvy o prodeji části podniku již měly být
zaplaceny ve prospěch obchodní společnosti TRADEFIX. Tuto částku však nikdy
nepřevedla ve prospěch obchodní společnosti TRADEFIX, a použila ji jiným
způsobem, než je uspokojení ve skutkové větě výrokové části rozsudku uvedených
věřitelů, takže prodaná část podniku byla fakticky předlužena, čímž byť i jen
částečně zmařila uspokojení věřitelů původně obchodní společnosti ARWEN, resp.
posléze obchodní společnosti TRADEFIX, kteří měli celkem pohledávky ve výši 16
658 008,74 Kč bez příslušenství. Svým jednáním obviněná způsobila poškozeným
věřitelům škodu ve výši 4 727 286,97 Kč.
3. Proti uvedenému rozsudku podala obviněná K. M. a poškozený Z. S.
odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne
31. 1. 2017 usnesením pod sp. zn. 9 To 384/2016, tak, že je podle § 256 tr.
řádu zamítl.
II. Dovolání obviněné
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná K. M.
prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v § 265b odst.
1 písm. b), g) a l) tr. řádu.
5. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu,
spatřovala obviněná v jeho druhé alternativě, tedy že odvolací soud zamítl její
odvolání, ačkoliv v předcházejícím řízení byly dány důvody dovolání uvedené v §
265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu.
6. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu
obviněná (ve svém dovolání zejména pod bodem VIII.) namítla, že ve věci rozhodl
vyloučený orgán, a to jak senát Obvodního soudu pro Prahu 9, tak i senát
Městského soudu v Praze. Nesouhlasila především s tím, že senát odvolacího
soudu ve věci rozhodoval opakovaně a od počátku v neprospěch obviněné. Nejprve
totiž jako stížnostní soud zrušil usnesení soudu prvního stupně, který v rámci
předběžného projednání obžaloby zastavil trestní stíhání obviněné, protože
žalovaný skutek není trestným činem. Následně soud druhého stupně zrušil i
první zprošťující rozsudek Městského soudu v Praze a další, tentokrát sice
odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, avšak opět k odvolání státní
zástupkyně podanému v neprospěch obviněné. Vlastně až při čtvrtém projednávání
rozhodl napadeným usnesením ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 9 To 384/2016, tak, že
zamítl jako nedůvodná odvolání obviněné a poškozeného. Podle obviněné existuje
důvodná obava o podjatosti zejména předsedkyně senátu odvolacího soudu JUDr.
Evy Burianové, alternativně i dalších členů tohoto senátu, soudkyň JUDr.
Jaroslavy Liškové a JUDr. Jany Lemfeldové. Tyto pochybnosti podle obviněné
vyplývají ze způsobu vedení řízení a rozhodování ve věci, zejména z právního
názoru uvedeného v rozhodnutích soudu druhého stupně, z něhož jednoznačně
vyplývalo přesvědčení o vině obviněné. Dále dovolatelka označila několik
pochybení, která podle jejího přesvědčení učinil senát soudu druhého stupně v
rámci rozhodování ve věci samé a která svědčí o podjatosti jeho předsedkyně a
členů senátu. Odvolací soud totiž podle obviněné měl od počátku zájem na jejím
odsouzení, čímž došlo ke „konfliktu zájmů“ a příslušný senát nemohl proto pro
poměr k věci spravedlivě rozhodovat.
7. Obviněná se dále domáhala přezkumu usnesení soudu druhého stupně,
kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání, neboť v řízení mu
předcházejícím byl dán důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle
názoru obviněné došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, zejména pokud
jde o subjektivní a objektivní stránku přečinu poškození věřitele. V rámci své
argumentace obviněná předně dosavadnímu trestnímu řízení vytkla, že došlo k
porušení jejích základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces a
také jejího práva na obhajobu, neboť soudy podle ní svévolně hodnotily
provedené důkazy v její neprospěch a některé důkazy zcela opomněly, když jejich
provedení bez zákonných podmínek zamítly.
8. Podle obviněné se soudy nižších stupňů náležitě nezabývaly otázkou
objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele,
především nezkoumaly, zda by její úkon uvedený v popisu skutku znamenal v
konečném důsledku poškození věřitelů, tzn., zda by znemožnil či podstatně
ztížil možnost poškozených věřitelů domáhat se splnění svých nároků. K těmto
následkům však podle obviněné nedošlo. Rovněž s odkazem na judikaturu
Nejvyššího soudu podotkla, že se soud náležitě nezabýval otázkou prokázání
vzniku škody.
9. Dovolatelka tvrdila, že došlo k řádné úhradě závazku obchodní
společnosti TRADEFIX, jako kupujícího ze smlouvy o převodu části podniku, a to
na základě dohody o započtení pohledávek ze dne 19. 7. 2010. Proto nebyla
důvodná výtka soudů nižších stupňů, že přijaté finanční prostředky od dlužníků
původně obchodní společnosti ARWEN, resp. posléze obchodní společnosti
TRADEFIX, na kupující stranu nepřevedla. Podotkla rovněž, že kupující mohl
provést i jednostranné započtení pohledávky podle § 358 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013
(dále jen „obch. zák.“). Soudy nižších stupňů podle dovolatelky nezohlednily
při rozhodování o vině, že uvedené finanční prostředky byly použity na úhradu
závazků obchodní společnosti ARWEN, která byla podle § 477 odst. 3 obch. zák.
ručitelem kupujícího ze smlouvy o prodeji podniku. Podle obviněné navíc mohli
věřitelé původně obchodní společnosti ARWEN proti uvedené kupní smlouvě podat
odpor podle § 478 obch. zák. Svým jednáním proto nemohla způsobit uvedeným
věřitelům žádnou škodu.
10. Obviněná dále vytkla soudům nižších stupňů, že nebyla naplněna
subjektivní stránka trestného činu. Z provedených důkazů totiž nevyplývalo její
zavinění v úmyslné formě, neboť nejednala s pohnutkou někoho poškodit. V řízení
před soudy nižších stupňů také nebylo prokázáno, že opravdu nedošlo k odeslání
informace o přechodu závazků a pohledávek na obchodní společnost TRADEFIX ve
smyslu § 477 odst. 4 obch. zák. Popřela, že by zanedbala informační povinnost
ve vztahu k věřitelům v souvislosti s prodejem části podniku. Soud měl za této
situace postupovat podle zásady in dubio pro reo a vyvodit příslušný závěr o
absenci zavinění.
11. Ve vztahu k opomenutým důkazům uvedla, že odvolací soud neprovedl ve
veřejném zasedání dne 31. 1. 2017 obhajobou navrhovaný znalecký posudek Ing.
Františka Bláhy, a to pro nadbytečnost. Kromě zmíněného znaleckého posudku Ing.
Františka Bláhy se neúspěšně domáhala provedení dalších důkazních prostředků, a
to analýzy finančních toků a odborného vyjádření Mgr. Milana Doubka, které měly
sloužit k závěru o zavinění a zjištění výše škody.
12. Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené usnesení soudu druhého stupně a aby mu věc přikázal k novému
projednání a rozhodnutí, alternativně aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního
stupně a věc k novému projednání a rozhodnutí vrátil jemu.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněné
13. Dovolání obviněné bylo zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství,
které se k němu vyjádřilo prostřednictvím státní zástupkyně. Ta nejprve k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu s odkazem na
judikaturu Nejvyššího soudu uvedla, že pouhý nesouhlas se způsobem rozhodnutí
není důvodem pro vyloučení soudce ve smyslu citovaného důvodu. Námitky obviněné
v tomto směru se vztahovaly výlučně ke způsobu rozhodování, a proto je státní
zástupkyně nepovažovala za relevantní pro naplnění tohoto důvodu dovolání.
14. Námitky uplatněné obviněnou v rámci dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu mu obsahově neodpovídají. Podstata dovolací
argumentace totiž spočívala v tom, že obviněná polemizovala se skutkovými
zjištěními soudů, nesouhlasila s hodnocením důkazů a popírala své úmyslné
zavinění. Státní zástupkyně neměla výhrady ke skutkovým zjištěním soudů nižších
stupňů. V této souvislosti uvedla, že smluvní strany sice sjednaly smlouvu o
převodu části podniku dne 25. 3. 2010, avšak šlo o fiktivní jednání, jehož
skutečným cílem bylo znemožnit či podstatně ztížit poškozeným věřitelům
uspokojit jejich oprávněné nároky. Konstatovala, že v době sjednání uvedeného
závazku šlo o právní úkon absolutně neplatný podle § 37 odst. 1 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.
12. 2013 (dále jen obč. zák.), v současnosti je zdánlivé právní jednání
neplatné podle § 551 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „OZ). Uvedeným fiktivním právním jednáním totiž
obviněná docílila stavu, že část majetku obchodní společnosti ARWEN, který
vedle dluhů zahrnoval v podstatě jen sporné a nedobytné pohledávky, převedla na
předluženou obchodní společnost TRADEFIX, nadto obchodní společnost ARWEN
prostřednictvím obviněné i nadále přijímala plnění od svých dřívějších
dlužníků, jejichž dluhy byly součástí převáděné části podniku a jejichž
věřitelem se tak v důsledku tohoto převodu stala obchodní společnost TRADEFIX.
Takto obviněná přijala částku ve výši 4 727 289,97 Kč, ač věděla, že souhrn
pohledávek věřitelů za obchodní společností ARWEN, resp. posléze TRADEFIX, byl
ve výši 16 658 008,74 Kč. Věřitelé obchodní společnosti TRADEFIX se tím ocitli
v situaci, kdy sice mohli uplatnit vůči ní své nesplacené pohledávky, avšak
vzhledem k jejímu nepříznivému hospodářskému stavu nebylo možné tyto pohledávky
uspokojit. Obviněná totiž převedla uvedené pohledávky a závazky na subjekt,
který ve skutečnosti nepodnikal a ani neměl v úmyslu provozovat podnikání,
neměl žádný hmotný majetek a jen plnil úlohu tzv. bílého koně. Motivace svědka
R. Š. jako jednatele obchodní společnosti TRADEFIX spočívala v získání
finanční odměny za provedení tohoto fiktivního převodu. Tento svědek také poté
„převedl“ obchodní společnost TRADEFIX na zcela nekompetentní a negramotnou
osobu svědka M. H., následně byla uvedená obchodní společnost zrušena s
likvidací a vymazána z obchodního rejstříku, pohledávky všech věřitelů tak
zůstaly neuhrazeny.
15. Obě smluvní strany kupní smlouvy o prodeji části podniku si byly
dobře vědomy, že k žádné faktické úhradě kupní ceny nedojde. Ani dohodu o
započtení pohledávek nepovažovala státní zástupkyně za platný právní úkon, což
vyplývalo již z toho, že smluvní strany ve skutečnosti neměly zájem na převodu
části podniku. Uvedené úkony naopak podle státní zástupkyně prokazují naplnění
zákonných podmínek trestného činu poškození věřitele ve smyslu § 222 tr.
zákoníku. Státní zástupkyně odmítla i další tvrzení obviněné o možnosti
uplatnění institutu ručení podle § 477 odst. 3 obch. zákoníku, protože obchodní
společnost ARWEN nebyla vlastníkem žádného nemovitého majetku a ani rozsah,
resp. hodnota movitého majetku v rozhodném období nemohla uspokojit pohledávky
dotčených věřitelů.
16. Státní zástupkyně navíc konstatovala, že popis skutku zahrnuje i
taková zjištění, která by za určitých okolností mohla nasvědčovat spáchání
trestného činu zpronevěry v jednočinném souběhu s přečinem poškození věřitele.
Tuto možnost již naznačil odvolací soud v usnesení ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 9
To 54/2016, kterým podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil rozsudek soudu
prvního stupně a podle § 259 odst. 1 tr. řádu mu věc vrátil k dalšímu
projednání a rozhodnutí (str. 17 usnesení). Z tzv. skutkové věty výroku o vině
vyplývá, že obviněná použila přijaté platby dlužníků pro jinou potřebu, než je
uspokojení věřitelů obchodní společnosti TRADEFIX. V řízení ovšem nebylo
objasněno, v čem spočívala zmíněná „jiná potřeba“ a soud odůvodnil nedostatek
naplnění znaků trestného činu zpronevěry tím, že obchodní společnosti ARWEN
nebyly svěřeny předmětné peněžní prostředky. Tento závěr však odmítla státní
zástupkyně, protože peněžní prostředky se sice dostaly do majetkové dispozice
jmenované obchodní společnosti, ale byla to právě obviněná, která vzhledem ke
svému postavení jednatelky měla řádně pečovat o tyto svěřené finanční
prostředky. Případné další úvahy o právní kvalifikaci jednání obviněné jako
trestného činu zpronevěry jsou však nyní bezpředmětné pro zákaz reformationis
in peius, neboť dovolání podala jen obviněná.
17. Námitky obviněné, jimiž zpochybnila existenci objektivní stránky
přečinu poškození věřitele, proto nebylo možné považovat za důvodné. K tomu
státní zástupkyně doplnila, že obchodní společnost TRADEFIX nelze považovat ani
za poškozenou trestným činem podvodu, o němž se v trestním řízení též
uvažovalo, neboť svědek R. Š. předem věděl, že žádné plnění od obchodní
společnosti ARWEN neobdrží, přičemž takové plnění ani sám neočekával a
nepožadoval. Proto obviněná neinformovala některé dlužníky o převodu části
podniku a nechala plnění jejich závazků zasílat na účet obchodní společnosti
ARWEN.
18. Také výhrady týkající se úmyslného zavinění označila státní
zástupkyně za neopodstatněné. Ztotožnila se s vyjádřením formy zavinění v
popisu skutku výroku o vině i s odpovídající částí rozhodnutí soudů obou
stupňů. Tyto právní závěry nemohlo zpochybnit ani tvrzení obviněné, že v
podstatě nebyla zjištěna její pohnutka spáchat označený přečin a že plnila
pokyny společníka. Pohnutka totiž není obligatorním znakem citovaného přečinu.
19. Vzhledem k tomu, že ve věci nebyly naplněny důvody dovolání podle §
265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu, nemohla být úspěšně uplatněna ani druhá
alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který ve
svém dovolání použila obviněná.
20. Na závěr státní zástupkyně shrnula, že konkrétní dovolací námitky
zjevně neodpovídají důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu,
další sice lze formálně podřadit pod dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1
písm. g) a l) tr. řádu, ale nejsou důvodné. Proto navrhla podané dovolání podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Zároveň
pro případ jiného rozhodnutí souhlasila s rozhodnutím v neveřejném zasedání
podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
21. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství bylo
zasláno obviněné k případné replice, která tohoto práva nevyužila.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
22. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální
podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a
opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
23. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na
rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z
taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §
265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom
nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba,
aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. Obviněná
uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. řádu.
24. Dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je naplněn
tehdy, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod však nelze použít,
jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení
známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
25. Dovolání lze podat z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o použití norem trestního
práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných
právních odvětví. Podstatou je aplikace ustanovení hmotného práva na skutkový
stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení
aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek,
jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních
prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání
z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy
hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při
provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je
koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných
právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není
běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková
zjištění soudů prvního a druhého stupně.
26. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je dán tehdy,
bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.
řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněná uplatnila druhou z uvedených dvou
alternativ, tedy že odvolací soud zamítl její odvolání, ač v řízení mu
předcházejícím byl dán důvod dovolání § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
byl [vedle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu] podstatou jejího dovolání.
b) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu
27. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu
obviněná vytkla, že ve věci rozhodoval jak u soudu prvního stupně, tak u
odvolacího soudu vyloučený orgán. Obviněná vznesla poprvé námitku podjatosti
členů senátu soudu druhého stupně v podání ze dne 9. 12. 2016 (č. l. 5590 až
5591 trestního spisu). Tuto podjatost však dovodila pouze ze způsobu
rozhodování. O této námitce rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 14. 12. 2016
(č. l. 5627 až 5632 trestního spisu), proti němuž obviněná podala stížnost (č.
l. 5638 trestního spisu), kterou Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 9.
1. 2017, sp. zn. 6 To 1/2017, zamítl (č. l. 5641 až 5643 trestního spisu).
Obviněná znovu vznesla námitku podjatosti celého senátu odvolacího soudu svým
podáním ze dne 24. 1. 2017, o níž odvolací soud rozhodl usnesením ze dne 31. 1.
2017 (č. l. 5770 až 5771 trestního spisu). Stížnost obviněné proti posledně
uvedenému usnesení byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4.
2017, sp. zn. 4 To 9/2017 (č. l. 5788 až 5791 trestního spisu). V obou
uvedených případech bylo pravomocně rozhodnuto tak, že členky senátu odvolacího
soudu nejsou vyloučeny z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněné.
Námitku podjatosti senátu soudu prvního stupně obviněná poprvé uplatnila až v
dovolání.
28. Pokud jde o námitku podjatosti vznesenou obviněnou vůči členům
senátu soudu prvního stupně, Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je dán tehdy, když ve věci rozhodl vyloučený
orgán, avšak citovaný důvod nelze použít, byla-li tato okolnost tomu, kdo
podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím
orgánu druhého stupně namítnuta. V tomto případě lze skutečně konstatovat, že
obviněná znala všechny rozhodné okolnosti tvrzené v jejím mimořádném opravném
prostředku, z nichž dovozovala pochybnosti o nepodjatosti členů senátu soudu
prvního stupně, avšak nenamítla je v trestním řízení před rozhodnutím orgánu
druhého stupně. Proto nelze uplatněný důvod v naznačeném směru s ohledem na
citované ustanovení dovodit.
29. Ve vztahu k výtkám týkajícím se vyloučení předsedkyně senátu soudu
druhého stupně a jeho členů je vhodné úvodem připomenout konstantní judikaturu
Nejvyššího soudu. Jde např. o rozsudek ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 4 Tz
196/2001, podle něhož zákon v ustanovení § 30 odst. 1 tr. řádu uvádí taxativně
pouze tři důvody k vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení, a to
poměr k projednávané věci, k daným osobám a k jinému orgánu činnému v trestním
řízení. Projednávanou věcí je přitom nutné rozumět skutek a všechny faktické
okolnosti s ním související, poměr soudce k této věci musí mít zcela konkrétní
podobu a osobní charakter podmiňující vznik pochybností o schopnosti soudce
přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajícím objektivně. Nemůže však
postačovat pouze poměr abstraktního rázu, který se promítá v hodnocení důkazu a
z něj vycházejícímu přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní
poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se hodnocení důkazů.
Podobně se vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo
958/2014, podle něhož vztah k projednávané věci nelze vyvozovat jen ze způsobu
jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, s nímž obviněný není spokojen,
případně z procesního postupu soudu, a to i když takový postup vykazuje určité
nedostatky. Proto poměr k věci u soudců soudu prvního stupně nelze vyvozovat z
rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž se soudu prvního stupně vytýká pochybení
při hodnocení důkazů.
30. I v tomto případě je na místě vycházet i z dřívější rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu, od níž není ve věci obviněné důvod se jakkoliv
odchylovat. Platí tedy, že ze způsobu, jakým soudce rozhoduje a své rozhodnutí
zdůvodňuje, či z toho, jaký je procesní postup soudu, nelze bez dalšího dovodit
jeho podjatost. Obviněná přitom v rámci svého dovolání neuvedla žádné jiné
důvody, pro které by měly být členky senátu odvolacího soudu i jeho předsedkyně
vyloučeny z vykonávání úkonů trestního řízení v její trestní věci, než takové,
které spočívají v rozhodovací činnosti a které nemohou uplatněný dovolací
důvod naplnit. Nejvyšší soud tedy posoudil námitky obviněné týkající se
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu jako zjevně
neopodstatněné.
c) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
31. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu, je v prvé řadě namístě uvést, že se všemi námitkami, které uplatnila
obviněná ve svém dovolání, se již řádně vypořádaly soudy nižších stupňů, neboť
byly součástí její obhajoby i odvolání. Přitom dovolání, v němž obviněný
opakuje námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně,
odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným
způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné
pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo
Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
32. Obviněná v rámci svého mimořádného opravného prostředku z velké
části napadala pouze skutková zjištění soudu prvního stupně. Především šlo o
výtky soudům nižších stupňů o nedostatečném zjišťování výše způsobené škody, že
k této otázce neprovedly dostatečné dokazování, provedené důkazy nehodnotily
řádně, škoda poškozeným věřitelům reálně nevznikla apod. Z obsahu podaného
dovolání je patrné, že obviněná sice i v tomto směru napadala naplnění
formálních znaků trestného činu, a sice vedle jednání především znaku škody,
nicméně její námitky v převážné části vycházely z jiného než soudy nižších
stupňů prokázaného skutkového stavu věci. Obviněná se tak uvedeným způsobem
dovolávala aplikace hmotného práva na jí prezentovanou verzi průběhu skutkového
děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou
podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily (vedle výroku rozsudku
soudu prvního stupně jde zejména o jeho odůvodnění na nečíslovaných str. 10 až
13 a o str. 13 až 16 usnesení odvolacího soudu). Podle nich totiž o skutečné a
platné smluvní ujednání mezi oběma obchodními společnostmi nešlo, naopak šlo o
fiktivní, a proto absolutně neplatné právní úkony, vůlí smluvních stran nebylo
se jimi řídit, ale zamýšleným cílem bylo pouze vyvést závazky obchodní
společnosti ARWEN. Naopak od dlužníků přes uvedený převod části podniku i
nadále přijímat plnění a tím znemožnit věřitelům domoci se svých nároků, což se
obviněné též nakonec zdařilo (v tomto směru vycházely soudy nižších stupňů
především ze svědecké výpovědi R. Š., který, ač jednal jménem kupující obchodní
společnosti TRADEFIX, požadoval a též obdržel za uzavření předmětné kupní
smlouvy o prodeji části podniku úplatu ve výši 100 000 Kč, zatímco on jménem
společnosti TRADEFIX neuhradil ničeho). V takových případech však nemůže být
naplněn dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo
1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo
892/2014). Argumentace použitá obviněnou v mimořádném opravném prostředku proto
v převážné míře neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, jak byl vymezen
shora, a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný důvod uvedený v § 265b odst. 1
nebo 2 tr. řádu.
33. V tomto směru je totiž třeba připomenout, že provádění dokazování je
doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou
korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však
v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to
zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a
presumpcí neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy tak může jen
ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti
provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a
získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se
zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen
samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu –
zejména samotnou vyslýchanou osobou). Jen takový způsob dokazování může
hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést
rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura
(např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges,
2013, str. 178 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je
zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého
vnímání v osobním kontaktu, což nachází odraz v latinském přísloví „quod non
est in foro, non est in mundo“ (co není před soudem, není na světě), oproti
dřívějšímu inkvizičnímu řízení s principem založeným na písemném řízení s
vyjádřením „quod non est in actis, non est in mundo“ (co není ve spise, není na
světě). Dovolací soud tak zásadně neprovádí hodnocení důkazů provedených soudy
nižších stupňů.
34. Nejvyšší soud dále v obecné rovině připomíná, že přečinu poškození
věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i
jen částečně, zmaří uspokojení věřitele jiné osoby tím, že zničí, poškodí,
zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní, byť jen část majetku
dlužníka a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou. Pokud zároveň
takovým činem způsobí značnou škodu, jíž se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku
rozumí škoda ve výši nejméně 500 000 Kč, jde o okolnost podmiňující použití
vyšší trestní sazby uvedenou v § 222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Uvedená
skutková podstata má více znaků uvedených ve více alternativách, přičemž
obviněná podle závěrů soudů nižších stupňů se tohoto přečinu dopustila tím, že
„byť i jen částečně zmařila uspokojení věřitele jiné osoby tím, že zcizila byť
i jen část majetku dlužníka a způsobila takovým činem značnou škodu“. Právní
věta výroku o vině tak sice vykazuje jisté nedostatky, neboť soud prvního
stupně (což nenapravil ani soud odvolací) jednoznačně neurčil příslušné
alternativy spáchání činu, tj. zda obviněná zmařila věřitele jiné osoby zcela
či jen zčásti a zda zcizila veškerý majetek dlužníka či jen jeho část (neboť
ponechal v právní větě spojení „byť i“ znamenající připuštění obou variant),
nadto nebylo explicitně vyjádřeno, že tím způsobila škodu „na cizím
majetku“ (jak je uvedeno v § 222 odst. 2 tr. zákoníku in fine). Z odůvodnění
rozhodnutí soudů nižších stupňů však zřetelně vyplývají právní závěry soudů
nižších stupňů i ve vztahu k těmto otázkám, jde tak spíše o formální nedostatek
spočívající v neobratnosti vyjádření právní věty, který sám o sobě jinak neměl
vliv na právní posouzení (a ani nebyl obviněnou vytýkán). Soudy nižších stupňů
totiž přijaly závěr, že obviněná převodem části majetku dlužníka obchodní
společnosti ARWEN, a sice konkrétně části jeho podniku, částečně zmařila
uspokojení věřitelů nabyvatele části podniku, obchodní společnosti TRADEFIX,
čímž na jejich majetku způsobila značnou škodu.
35. Obviněná namítla, že nebyly naplněny znaky objektivní a subjektivní
stránky přečinu poškození věřitele. Opětovně však vycházela z vlastní verze
skutkového stavu, která byla značně odlišná od verze zjištěné soudy nižších
stupňů, zejména tvrdila, že nezmařila pohledávky věřitelů původně obchodní
společnosti ARWEN, posléze TRADEFIX, nezpůsobila žádnou škodu, nejednala ani s
takovým úmyslem. Smluvní ujednání spočívající v prodeji části podniku
považovala za platné, stejně tak, že došlo k řádné úhradě kupní ceny tím, že
dlužníci namísto obchodní společnosti TRADEFIX, na kterou jako kupující části
podniku přešly pohledávky, zaplatili prodávající obchodní společnosti ARWEN,
která se následně dohodla na započtení těchto částek na úhradu kupní ceny z
předmětu prodeje.
36. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů není zcela zřejmý
jejich postoj k otázce platnosti smlouvy o prodeji části podniku. Soud prvního
stupně opakovaně na několika místech svého rozsudku uvedl, že prodej byl
„fiktivní“, že šlo o „fiktivní právní úkon, prezentovaný jako řádný“ apod.
(zejména nečíslovaná str. 12 rozsudku soudu prvního stupně). Tomu přisvědčil i
soud odvolací, který konstatoval, že šlo „o prodej naoko“, „o předstíraný
prodej“ apod. (zejména str. 13 usnesení soudu druhého stupně). Takové závěry,
že smlouva o prodeji části podniku ze dne 25. 3. 2010 byla ve skutečnosti
fiktivní, převod byl jen předstíraný s cílem poškodit věřitele a znemožnit jim
domoci se jejich oprávněných nároků, byly důvodné. Proto pak měly soudy nižších
stupňů správně považovat předmětné smluvní ujednání za absolutně neplatný úkon
podle § 37 odst. 1 obč. zák., neboť šlo o simulovaný právní úkon, kterým se
žádná ze smluvních stran necítila být vázána, vůle byla pouze předstírána,
neboli chyběla vážně míněná vůle. Stejně tak (ze shodných důvodů) byla neplatná
i následná smlouva o započtení vymožených pohledávek na kupní cenu za prodanou
část podniku. Reálně se totiž o prodej části podniku nejednalo, neboť obviněná
nechala i nadále od dlužníků plnit výhradně obchodní společnosti ARWEN, ač v
důsledku prodeje části podniku by měli plnit obchodní společnosti TRADEFIX,
chovala se v tomto směru tak, jako by k prodeji části podniku nikdy nedošlo.
Naopak posledně jmenovaná obchodní společnost žádné pohledávky, jež na ni měly
spolu s prodejem části podniku přejít, neuplatňovala, práva vyplývající z
prodeje části podniku nevykonávala, nepokračovala ani v činnosti, k níž byl
podnik využíván, naopak byla v tomto směru zcela pasivní, následně došlo ke
změně v osobě jednatele a poté k likvidaci obchodní společnosti. Tento údajný
nabyvatel části podniku za něj nikdy nic reálně nezaplatil, naopak jeho
jednatel sám obdržel úplatu ve výši 100 000 Kč za podpis kupní smlouvy.
Obviněná také i nadále přebírala prostřednictvím zaměstnanců obchodní
společnosti ARWEN rozpracované zakázky, které měly být součástí prodané části
podniku. Jinými slovy tam, kde to pro ni bylo výhodné (přijímání plnění), se
chovala po jeho prodeji tak, jako by k němu vůbec nedošlo. Závěr o simulování
smluvních ujednání podporují i další kroky obviněné, resp. svědka R. Š., které
vedly k personálním změnám v obou společnostech. Nabyvatel podniku obchodní
společnost TRADEFIX byl posléze zlikvidován a zanikl. Prodávající obchodní
společnost ARWEN sice zlikvidována nebyla, ale prodala ihned poté i další část
podniku, změnila jednatele, poté i společníka, změnila název (na STAVCOMB s. r.
o.), po vyvedení majetku ze společnosti se jejím jediným jednatelem stal
nekontaktní státní příslušník Slovenské republiky M. H., při těchto změnách
také zmizelo účetnictví, které nebylo dosud dohledáno.
37. Všechny tyto zjištěné skutečnosti proto soudy nižších stupňů důvodně
vyhodnotily tak, že uzavřením kupní smlouvy obě smluvní strany (resp. obviněná
a R. Š. jako osoby oprávněné jménem obchodních společností jednat) prodej části
podniku pouze předstíraly, neměly však skutečnou vůli se smluvním ujednáním
řídit. Jde o typické fingované jednání v obchodních vztazích, kterým má dojít
ke zmatení dalších subjektů, s nimiž jsou předstírající v nějakém právním
vztahu, z něhož plynou povinnosti, jež nechtějí plnit. Tento charakter dohody
obou stran nejlépe dokládá zjištění, že jednatel kupujícího obdržel za uzavření
kupní smlouvy poměrně vysokou úplatu, a to vlastně jen za připojení svého
podpisu na listinu (typické jednání tzv. bílého koně), ač on i druhá smluvní
strana v tomto okamžiku dobře věděli, že obchodní společnost, jejímž jménem
jedná, nikdy fakticky sama plnit nebude, tedy sjednanou kupní cenu nezaplatí a
nebude ani vykonávat práva plynoucí z koupě části podniku. Takové řešení bylo
nanejvýš výhodné i pro prodávající obchodní společnost ARWEN, která díky tomu,
že neinformovala vlastní dlužníky, aby plnili kupujícímu, na něhož měly přejít
pohledávky ve smyslu § 477 odst. 2 obch. zák., sama od nich přijímala plnění, a
to v celkové výši 4 727 286,97 Kč.
38. Námitky obviněné v tomto směru opět směřovaly proti skutkovým
závěrům soudů nižších stupňů včetně argumentu, že v souladu se zásadou in dubio
pro reo mělo být uznáno, že dlužníky informovala. Taková námitka však
uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, jak bylo shora konstatováno, dovolací
soud vycházel ze skutkového děje, který vzaly soudy nižších stupňů za
prokázaný. Obviněná takto získané peníze použila zčásti neznámým způsobem,
nikoli však ve prospěch věřitelů původně obchodní společnosti ARWEN, resp.
posléze (podle fingované smlouvy) obchodní společnosti TRADEFIX. Díky tomu
vlastně za spolupráce se svědkem R. Š. navenek (zdánlivě) „očistila“ obchodní
společnost ARWEN od závazků vůči věřitelům uvedeným ve výrokové části rozsudku
soudu prvního stupně, kteří měli pohledávky za obchodní společností ARWEN
(resp. posléze TRADEFIX podle předstíraného jednání) v celkové výši 16 658
008,74 Kč. Tito věřitelé, nebýt jednání obviněné, by mohli být uspokojeni
alespoň zčásti z peněz, které obchodní společnost ARWEN přijala namísto
obchodní společnosti TRADEFIX od svých původních dlužníků. Reálně tak byly na
obchodní společnost TRADEFIX vyvedeny pouze vlastní závazky, plnění ze současně
přešlých pohledávek přijímala i nadále obchodní společnost ARWEN, přičemž
údajná oprávněnost jejich přijetí byla posléze formalizovaná fingovanou dohodou
o započtení pohledávek plynoucích na jedné straně z kupní ceny části podniku a
na druhé straně právě z bezdůvodného obohacení z přijatých plateb na úhradu
pohledávek. Na první pohled jednotlivá smluvní ujednání jsou formálně bezvadné
právní úkony, nicméně ve svém celku s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti
popsané shora je zřejmé, že tato právní jednání byla pouze předstírána ve snaze
zmařit uspokojení věřitelů obchodní společnosti ARWEN.
39. Neobstojí ani argumentace obviněné o možnostech obrany věřitelů. Je
pravdou, že i v oblasti soukromoprávní nabízí právní řád nástroje a
instrumenty, jak se bránit nekalým praktikám smluvních stran. Jednou z těchto
možností je právo odporovat právním úkonům zjevně poškozujícím další subjekty,
na jejichž úkor jsou právní úkony činěny, dalším může být i institut ručení. V
případě prodeje podniku, resp. jeho části, bylo podle tehdejší právní úpravy
možno využít oba uvedené instituty, odporovatelnost byla upravena v § 478 odst.
1 obch. zák., ručení prodávajícího v § 477 odst. 3 obch. zák. Obě možnosti jsou
ale využitelné za určitých, zákonem stanovených předpokladů, které je třeba
zjišťovat a v případných sporech též prokazovat, čímž se postavení věřitelů
značně komplikuje.
40. V případě odporovatelnosti podle § 478 odst. 1 obch. zák. šlo o to,
že možnost jejího využití byla pouze časově omezená. Věřitel tedy musel být
pohotový a rychle reagovat, neboť subjektivní lhůta činila pouhých 60 dnů od
okamžiku, kdy se věřitel o postoupení dozvěděl, objektivní lhůta byla 6 měsíců,
ode dne, kdy byl prodej zapsán do obchodního rejstříku – tj. od 2. 4. 2010 do
2. 10. 2010. Relativní neúčinnosti takového prodeje se musel věřitel domáhat
podáním odpůrčí žaloby u soudu, přičemž v průběhu řízení bylo nezbytné též
prokázat, že se tímto prodejem „nepochybně“ zhoršila dobytnost pohledávky.
Pokud byl věřitel bdělý, přičemž se obviněná mohla vcelku oprávněně spoléhat,
že většina z věřitelů nebude, a podal řádně a včas odpůrčí žalobu, musel ještě
prokázat nepochybné zhoršení dobytnosti jeho pohledávky v důsledku prodeje
podniku. Aby tedy věřitel jako žalobce byl úspěšný, bylo na jeho straně důkazní
břemeno, které pro úspěch odpůrčí žaloby vyžadovalo nejprve ověřit, jaké jsou
majetkové poměry nabyvatele (části) podniku, tj. obchodní společnosti TRADEFIX,
která ovšem byla nekontaktní, nebylo možné se s ní spojit a získat o ní
relevantní informace. Nikoli nevýznamná byla i situace na straně prodávajícího
podniku, tj. původního dlužníka obchodní společnosti ARWEN, která neměla žádné
zpeněžitelné nemovitosti, velmi záhy, již dne 1. 4. 2010, prodala i další část
podniku, tzv. Backoffice, obchodní společnosti AKOL, spol. s r.o. IČ: 62417045,
se sídlem Praha 9 – Vysočany, Na Jetelce 69/2, což bylo do obchodního rejstříku
zapsáno dne 11. 5. 2010. Rovněž nebylo vyloučeno, že žalovaná obchodní
společnost ARWEN by na odpůrčí žalobu reagovala námitkou, že prodejem části
podniku přešly na kupujícího nejen závazky, ale i pohledávky. Reálně ale bylo
zjištěno, že TRADEFIX tyto pohledávky neinkasovala, naopak plnění z nich i
nadále přijímala obchodní společnost ARWEN, o čemž ale věřitelé obchodní
společnosti ARWEN, resp. posléze TRADEFIX (byla-li by platná kupní smlouva),
nevěděli, což jim opět značně ztížilo situaci při rozhodování, zda podat či
nepodat odpůrčí žalobu.
41. Z podobných důvodů, jaké byly shora uvedeny k odporovatelnosti, se
mohl jevit jako neúčinný další institut, který právní řád věřitelům nabízel, a
sice ručení podle § 477 odst. 3 obch. zák. Formálně lze přisvědčit, že za
normálního běhu okolností (při řádném a právnímu řádu odpovídajícím postupu) by
se zásadně nemělo prodejem podniku zhoršit postavení věřitelů, jejichž
pohledávky přešly spolu s prodejem podniku na jeho nabyvatele. K ochraně
věřitelů vedle shora uvedené odpůrčí žaloby přistupuje totiž i ochrana
institutem ručení. Kdo podnik (či jeho část) prodává, ručí podle § 477 odst. 3
obch. zák. svým věřitelům, jejichž pohledávky byly součástí podniku, který
nabyl kupující. Ze zákona totiž takové dluhy přešly na prodávajícího podle §
477 odst. 1 obch. zák., přičemž nebylo zapotřebí souhlasu takového věřitele. Bez ohledu na vůli věřitelů se tak jejich novým dlužníkem stal nabyvatel
podniku či jeho části, původní vlastník podniku (prodávající) byl jen
ručitelem. Ručení se pak řídilo obchodním zákoníkem (§ 312 obch. zák.), pokud
šlo obchodní závazky ve smyslu § 261 obch. zák. V daném případě ale opět
účinnost tohoto prostředku obrany byla limitována protiprávními kroky obviněné
a dalších osob jednajících jménem obchodní společnosti TRADEFIX. I zde platí,
že obviněná si vytvořila značný časový prostor, jak dále nakládat s plněními,
jež stále bez ohledu na prodej části podniku přijímala od věřitelů, kteří by
jinak měli z důvodu tvrzeného prodeje části podniku plnit obchodní společnosti
TRADEFIX. Věřitelé se totiž nejprve měli obracet na posledně uvedenou
společnost, která ovšem byla nekontaktní, současně byli též ubezpečováni, že
jejich původní dlužník, obchodní společnost ARWEN, již jejich dlužníkem není,
protože se jím stala obchodní společnost TRADEFIX jako nabyvatel části podniku. Ostatně sama obviněná takto dlužníky instruovala. Opět tak došlo ke
zkomplikování situace pro věřitele, kteří museli nejprve nastoupit na nového
dlužníka, teprve poté mohli uplatňovat svá práva z titulu ručení po původním
dlužníku. Podle § 306 odst. 1 obch. zák. byl totiž věřitel oprávněn domáhat se
splnění závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný
závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván, přičemž
tohoto vyzvání nebylo třeba, jestliže je věřitel nemohl uskutečnit nebo
jestliže bylo nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní. Obviněná takto opět
vytvořila další překážky na cestě k uspokojení věřitelů obchodní společnosti
ARWEN. Mezitím ovšem stihla převést i další část podniku, jak bylo uvedeno
shora, následně pak obchodní společnost ARWEN neměla prakticky žádný
zpeněžitelný nemovitý majetek, není ani zřejmé, jak bylo naloženo s veškerými
penězi, které získala od svých dlužníků. Předstíráním prodeje části podniku
obchodní společnosti TRADEFIX obviněná také vytvořila pohledávku za obchodní
společností TRADEFIX, kterou pak umořila započtením pohledávek, na jedné straně
z bezdůvodného obohacení plynoucího z povinnosti vydat peníze získané od
dlužníků a na druhé straně z kupní ceny za prodanou část podniku.
Součástí
těchto zastíracích kroků se vedle následného prodeje i další části podniku
staly též pozdější změny v osobě jednatelů obchodní společnosti ARWEN. Do 30. 9. 2010 jím byl J. U., obviněná přestala být jednatelkou od 29. 7. 2010, a od
30. 9. 2010 se jednatelem stal nekontaktní M. H., státní příslušník Slovenské
republiky.
42. Obviněné není možné přisvědčit ani v tom směru, že popsaným skutkem
nebyl naplněn znak následku, resp. že nebyla poškozeným věřitelům způsobena
škoda. Naopak bylo zjištěno, že obchodní společnost ARWEN byla dlouhodobě ve
špatném ekonomickém stavu, již v roce 2008 byla v několikaměsíčním prodlení s
úhradou vlastních dluhů. Obviněná pak simulovaným prodejem části podniku
vytvořila zdání vyvedení dluhů obchodní společnosti na jiný subjekt, avšak i
nadále přijímala v rozporu se smlouvou o prodeji podniku plnění od dlužníků,
ačkoli jeho příjemcem se měl stát již nový nabyvatel části podniku. Takto
přijala celkem 4 727 286,97 Kč, které však nebyly použity na úhradu současně
přešlých závazků obchodní společností TRADEFIX (případně z titulu ručení přímo
obchodní společností ARWEN), ale byly použity na jiné účely. Věřitelé obchodní
společnosti tak nebyli ani poměrně uspokojeni z těchto vymožených peněz, a
proto důvodně bylo soudy shledáno, že celá tato částka tvoří skutečnou škodu
způsobenou všem věřitelům uvedeným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního
stupně.
43. Lze tak uzavřít, že námitky obviněné, kterými brojila proti závěrům
soudů nižších stupňů, že zmařila uspokojení věřitelů obchodní společnosti
ARWEN, resp. TRADEFIX, že jim způsobila škodu, nejsou důvodné, jsou založeny na
jiných skutkových okolnostech, a proto nemohou naplnit uplatněný dovolací
důvod. Soudům nižších stupňů by bylo možno vytknout, že se jejich jinak správné
úvahy o tom, že prodej části podniku byl na obou smluvních stranách pouze
„fiktivní“, tedy simulovaný, a proto absolutně neplatný, nepromítly do právní
kvalifikace, neboť pak by měly dospět k závěru, že přiléhavější by byla právní
kvalifikace podle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť
obviněná částečně zmařila uspokojení svého věřitele (za užití § 114 odst. 2 tr.
zákoníku) tím, že předstírala neexistující právo, a způsobila tak na cizím
majetku značnou škodu. Ostatně o tom, že obviněná měla částečně zmařit
uspokojení svého věřitele, hovořil i odvolací soud na str. 13 odůvodnění svého
usnesení, avšak nesprávně připisoval tento znak druhému odstavci § 222 tr.
zákoníku. Obviněná však ve svém dovolání nebrojila proti závěrům soudů nižších
stupňů, že smlouva o prodeji podniku byla absolutně neplatná, ostatně takto
explicitně se soudy nižších stupňů ani nevyjádřily. Naopak trvala na platnosti
smlouvy, její důvody nesouhlasu s právní kvalifikací činu byly zcela jiného
charakteru, navíc založené na jiném skutkovém ději, jak bylo rozvedeno shora.
Proto se ani dovolací soud nemohl zabývat jinou v úvahu přicházející právní
kvalifikací činu obviněné, neboť je vázán nejen rozsahem, ale i důvody tohoto
mimořádného opravného prostředku. I kdyby však obviněná takové právní námitky
vznesla, dovolací soud by ani v takovém případě neshledal podmínky pro zrušení
napadeného usnesení odvolacího soudu, neboť zvolení jiné alternativy téhož
trestného činu se zcela stejnou trestní sazbou by nebylo důvodem pro zásah do
pravomocně vyřešené trestní věci. Je totiž zcela zřejmé, že projednání dovolání
by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a otázka, která by měla být
řešena, není po právní stránce zásadního významu [ve smyslu § 265i odst. 1
písm. f) tr. řádu]. To je ale jen hypotetická varianta, která nenastala.
44. Soudy nižších stupňů též správně shledaly, že v dané věci byl
naplněn i znak zavinění ve formě úmyslu. Polemizovat se závěrem soudu prvního
stupně by bylo možné pouze v tom směru, že podle popisu skutku a učiněných
skutkových zjištění nešlo o úmysl nepřímý, mnohem spíše měl být u obviněné
shledán úmysl přímý, k němuž ostatně inklinoval i soud odvolací, aniž by to
výslovně vyjádřil (srov. str. 16 odůvodnění jeho usnesení – „jednání obžalované
bylo záměrné, promyšlené, připravované již řadu měsíců“).
45. Nejvyšší soud k tomu obecně doplňuje, že z hlediska subjektivní
stránky se pro trestní odpovědnost za trestný čin poškození věřitele podle §
220 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 15 tr. zákoníku), a to
ve vztahu ke všem objektivně-deskriptivním znakům základní skutkové podstaty,
jakož i ke znakům normativním, u nichž postačí laická představa. Úmysl se tak
musel vztahovat zejména k jednání a následku (včetně způsobení škody nikoli
malé) a příčinnému vztahu mezi jednáním a následkem. Naproti tomu těžší
následek v podobě značné škody podle § 222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku může
být zaviněn i z nedbalosti [§ 17 písm. a) tr. zákoníku].
46. Zde je na místě připomenout, že zavinění je vnitřní psychický vztah
pachatele ke skutečnostem zakládajícím trestný čin a je vybudováno na dvou
složkách, a sice na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka
intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak i představu určitých okolností, může
být v podstatě odstupňována tak, že pachatel o určitých okolnostech ví jistě,
případně si určité okolnosti představuje jako možné anebo určité okolnosti
nezná, neví o nich. Složka volní může být též odstupňována a vyjadřuje
pachatelův kladný vztah k takovým okolnostem, které si logicky musí
představovat alespoň jako možné, přičemž může některé okolnosti chtít, případně
může být s určitými okolnostmi srozuměn, anebo na druhou stranu určité
okolnosti nechce, není s nimi ani srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah.
Úmysl se od nedbalosti odlišuje především právě volní složkou, která u
nedbalosti chybí, zatímco u úmyslu je dána vždy.
47. V daném případě odvolací soud správně připomněl, že obviněná jednala
cíleně, promyšleně, po dobu několika měsíců, reálně způsobený následek (v
podobě škody na cizím majetku způsobené zmařením pohledávek věřitelů) byl v
podstatě jejím cílem, záměrem bylo vyvést dluhy z obchodní společnosti ARWEN na
jinou společnost, aby je nemusela platit, přesto však chtěla i nadále přijímat
platby od vlastních dlužníků, jakož i vykonávat další práva i přes prodej části
podniku, který byl jen simulovaný (a to jen ve vztahu k věřitelům, ve vztahu k
dlužníkům se naopak zamlčoval). Nicméně na právní kvalifikaci případný jiný
závěr o formě úmyslu neměl vliv, nadto odvolací soud rozhodoval jen z podnětu
odvolání obviněné a poškozeného, který mohl brojit pouze proti výroku o náhradě
škody, takže by ani s ohledem na princip zákazu reformationis in peius
rozhodnutí v neprospěch obviněné ve výroku o vině změnit nemohl. Stejně tak je
shora uvedená úvaha dovolacího soudu akademická, protože i on rozhoduje pouze z
podnětu dovolání obviněné a též nemůže změnit ani právní závěry ohledně
nepřímého úmyslu v neprospěch obviněné.
48. Jen pro úplnost je vhodné poznamenat, že neobstojí ani případná
námitka obviněné, že jednala v právním omylu ve smyslu § 19 odst. 1 tr.
zákoníku. Protiprávnost jejího jednání spočívajícího v záměrném vyvedení dluhů,
aby se poškození, pokud možno, nemohli hojit na majetku dlužníka, který byl
tvořen přijatými platbami od věřitelů, jež ale správně neměl dlužník ani
přijímat, byla totiž zřejmá a obviněná ji mohla rozpoznat bez zřejmých obtíží
ve smyslu § 19 odst. 2 tr. zákoníku in fine.
49. Nejvyšší soud nakonec doplňuje, že neshledal v postupu soudů nižších
stupňů ani takové porušení procesních pravidel, které by znamenalo nepřípustný
zásah do jejích základních práv a svobod, zejména ve smyslu čl. 40 Listiny
základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. Naopak práva obviněné byla v průběhu celého trestního řízení v plné
míře zachována. K porušení těchto práv nedošlo ani tím, že soudy nižších stupňů
nevyhověly některým návrhům obviněné a neprovedly veškeré jí navrhované důkazní
prostředky (zejména šlo o znalecký posudek Ing. Františka Bláhy, analýzu
finančních toků a odborné vyjádření Mgr. Milana Doubka). Soudy se těmito návrhy
zabývaly, rozhodly o nich a svá rozhodnutí náležitě zdůvodnily (viz str. 11
odůvodnění usnesení odvolacího soudu, předtím nečíslovanou str. 10 odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně). Jedním z takových relevantních důvodů pro
odmítnutí provedení navrženého důkazu je i jeho nadbytečnost, neboť má
prokazovat skutečnost nerozhodnou pro posouzení dané věci. Jinak řečeno,
tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá
relevantní souvislost s předmětem řízení. Stejně tak není třeba provést takový
důkazní prostředek, jsou-li rozhodné skutečnosti prokázané důkazy jinými (v
tomto případě bylo odkazováno především na listinné důkazy a znalecký posudek
obchodní společnosti Sinconsult s. r. o.).
V. Závěrečné shrnutí
50. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. řádu
byly obviněnou uplatněny jen formálně, ve skutečnosti nelze většinu z
dovolacích námitek obsahově podřadit pod žádný dovolací důvod. Pokud byl
vytýkán nedostatek naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškození
věřitele (zejména znaků objektivní stránky a zavinění), šlo převážně o
argumentaci založenou na odlišné interpretaci skutkového děje obviněnou, ve své
podstatě tak nebyla napadána vadná aplikace hmotněprávních norem na skutek
zjištěný soudy nižších stupňů. I námitky ohledně porušení základních práv
obviněná formulovala obecně, aniž by rozvedla, v čem konkrétně mělo ono
porušení spočívat, žádné takové pochybení nebylo ani shledáno. Navíc obviněná v
naprosté většině pouze zopakovala námitky přednesené v jejím odvolání, jimiž se
řádně zabýval už odvolací soud a v napadeném usnesení se s nimi správně
vypořádal.
51. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v neveřejném zasedání podle §
265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 9. 2017
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.