U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o
dovoláních, která podali obvinění M. N., nar. XY v XY, bytem XY, nyní ve výkonu
trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, a R. V., nar. XY v XY, bytem XY, s
adresou pro doručování u E. R., XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 27. 4. 2018, sp. zn. 3 To 8/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 7/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných M. N. a R. V.
odmítají.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2017, sp. zn. 57 T
7/2016 (dále jen rozsudek soudu prvního stupně), byl obviněný M. N. uznán
vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“),
dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, dílem
samostatně a dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za uvedený
trestný čin a za přečin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2016, sp.
zn. 11 T 131/2015, který nabyl právní moci dne 26. 4. 2016 ve spojení s
usnesením Krajského soudu v Brně, sp. zn. 8 To 141/2016, byl obviněnému M. N.
uložen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku
souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56
odst. 3 tr. zákoníku (v tehdy účinném znění) zařazen do věznice s dozorem.
Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest v celkové
výši 200 000 Kč, který byl vyměřen podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku v počtu
200 denních sazeb po 1 000 Kč. Pro případ, že ve stanovené lhůtě peněžitý trest
nevykoná, mu byl stanoven podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí
svobody v trvání 1 roku. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále
obžalovanému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního zástupce v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let.
Současně soud prvního stupně zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v
Brně ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 11 T 131/2015, který nabyl právní moci dne 26.
4. 2016 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, sp. zn. 8 To 141/2016,
jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Obviněný R. V. byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným
trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148
odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve
znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce jen „tr.
zákon“), ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, dílem dokonaným a
dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona. Za to mu byl uložen podle
§ 148 odst. 3 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání 2 let, který byl podle §
58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání 5 let. Dále mu byl uložen podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce
v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let.
3. Týmž rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněný M. N. podle § 226
písm. b) tr. řádu též zproštěn obžaloby pro jeden skutek, v němž byl obžalobou
spatřován dílčí útok pokračujícího zvlášť závažného zločinu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku, neboť označený skutek není trestným činem.
4. Uvedeného trestného činu se obvinění podle rozsudku soudu prvního
stupně dopustili (zjednodušeně uvedeno) jednáním podrobně popsaným pod body 1)
až 5) odsuzující části výroku o vině, které spočívalo v tom, že v jednotlivých
zdaňovacích obdobích obviněný M. N. zahrnoval do daňových přiznání obchodních
společností Lesní společnost Morava holding s. r. o., IČ: 26248514, nyní
PONOVOL s. r. o. (dále ve zkratce jen „LSMH“), a WORKING TRADE SERVICES s. r.
o., IČ: 28367294 (dále ve zkratce jen WTS), jejichž jménem jednal, mezi
zdanitelná plnění (tzv. na vstupu) od plátců daně z přidané hodnoty (dále ve
zkratce jen „DPH“) různé částky na základě konkrétně uvedených faktur
obchodních společností Morávka s. r. o., IČ: 49446886 (dále jen „Morávka“), a
Sandstorm CZECH s. r. o., IČ: 28317963 (dále ve zkratce jen Sandstorm), jejichž
jménem jednal obviněný R. V., ač oba dva věděli, že uvedené subjekty nejsou
registrovány jako plátci DPH, čímž zkracovali daňovou povinnost obchodních
společností LSMH a WTS, přičemž obviněný M. N. (zčásti též zahrnutím fiktivních
faktur) svým jednáním pod body 1) až 5) zkrátil DPH v celkové výši 9 346 231 Kč
a obviněný R. V. svým jednáním pod body 2 a 3 zkrátil DPH v celkové výši 4 153
478 Kč.
5. Proti uvedenému rozsudku podali obvinění M. N. a R. V. odvolání, o
nichž rozhodl Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2018
rozsudkem pod sp. zn. 3 To 8/2018 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu odsuzující části pod body 1)
až 5) výroku o vině a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že při
pozměněném popisu skutku oba obviněné uznal v jinak stejném rozsahu vinnými se
shodnou právní kvalifikací jako soud prvního stupně, uložil jim oběma též
shodné tresty jako soud prvního stupně, pouze obviněného M. N. zařadil pro
výkon trestu do věznice s ostrahou, a to vzhledem k nové právní úpravě výkonu
trestu odnětí svobody podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ve znění zákona
č. 58/2017 Sb.).
II. Dovolání obviněných
6. Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný M. N.
prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejprve
okopíroval výrokovou část rozsudku soudu prvního stupně a zrekapituloval
rozsudek soudu druhého stupně. Své dovolání pak koncipoval podobně jako
odvolání, přebíral do něj obsáhlé pasáže z různých protokolů, řadu požadavků,
upozornění a výzev tak adresoval odvolacímu a nikoli dovolacímu soudu. Samotné
dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, který spatřoval v tom, že soudy nižších stupňů nesprávně právně
kvalifikovaly skutek, který byl obviněnému v tomto řízení kladen za vinu a pro
který byl též odsouzen, zejména pokud jde o znaky subjektivní a objektivní
stránky tohoto trestného činu. Namítl, že soudy nižších stupňů se dostatečně
nevypořádaly s provedenými důkazy, hodnotily je nesprávně a izolovaně, tedy
nikoli ve vzájemných souvislostech, nezohlednily ani skutečnosti prospívající
obviněnému. Odvolací soud se podle obviněného ani dostatečně nevypořádal s jeho
námitkami v odvolání. Obviněný zopakoval, že nemohl vědět o tom, že subjekty,
se kterými obchodoval, nebyly plátci DPH, resp. nemohl vědět o tom, že tito
spolukontrahenti nesplnili svou povinnost se k DPH zaregistrovat. Zpochybnil
též pravdivost a věrohodnost svědeckých výpovědí, zejména svědka S. Z.,
upozornil na rozpory v jeho výpovědi a ve výpovědi F. H., soudy nižších stupňů
podle něj též nesprávně vyhodnotily v jeho neprospěch výpovědi svědků L. B. a
J. Z. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že byl pro finanční úřad
nekontaktní, neboť neodpovídal výpovědi účetní J. Z. Dále vytkl soudu prvního
stupně, že se řádně nevypořádal s důkazy, které obviněný založil do spisu,
zejména s výpisem z elektronické evidence obchodní společnosti WTS od září 2009
ani s kompletními náklady obchodní společnosti LSMH z prosince 2009.
Nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně, že se některá zdanitelná
plnění neuskutečnila. Nelze považovat za rozhodnou ani skutečnost, že některé
doklady do účetnictví dodal opožděně. Podle obviněného naplnění zavinění jako
znaku subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby nelze dovozovat z bezvýhradné povinnosti jednatele mít
příslušnou účetní dokumentaci obchodní společnosti v pořádku. S ohledem na výše
uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů
nižších stupňů a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí.
7. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal dovolání také obviněný R.
V., který jej opřel též o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejprve uvedl, že se
neztotožnil se skutkovými ani právními závěry soudu prvního stupně, zejména
pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, kterým byl uznán vinným, neboť
nebyl prokázán úmysl, a to ani nepřímý. Soud prvního stupně podle něj
nedostatečně zjistil skutkový stav věci, důkazy hodnotil výlučně v jeho
neprospěch a jeho závěry byly pouze spekulativní. Soud prvního stupně také
nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí. Namítl také porušení práva na
spravedlivý proces a to, že odvolací soud bez dalšího převzal všechny závěry
soudu prvního stupně, aniž by se jimi detailně zabýval. Namítl extrémní rozpor
mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry a nesprávnou právní kvalifikaci
skutku. Minimálně v bodu 3. výroku o vině soudu druhého stupně se jednalo o
trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1
tr. zákona, nikoliv o trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zákona, za který byl obviněný
odsouzen. Ze skutkových zjištění soudu totiž nevyplynulo, že by obviněný
obdržel od spoluobviněného M. N. majetkový prospěch a že by si byl vědom, že
obviněný M. N. páchal trestnou činnost spočívající v krácení daní, neboť on sám
nepřišel do styku s daňovými přiznáními, které podával obviněný M. N. Podle
přesvědčení obviněného, pokud by skutečně páchali daňovou trestnou činnost, by
měli zájem, aby jejich jednání bylo odhaleno co nejpozději, což ale použití
obchodních společností neregistrovaných k DPH v celém řetězci společností
fakticky vylučovalo. Obviněný také v rámci svého dovolání namítl porušení
zásady in dubio pro reo. Soudy nižších stupňů se totiž nezabývaly skutečností,
že se obviněný snažil své chyby v rámci vedení účetnictví napravit stornem
faktur vystavených obchodní společností Sandstorm a její nahrazení fakturou
vystavenou obchodní společností JS TESMONT. S ohledem na výše uvedené proto
obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu druhého stupně zrušil a aby
mu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám obviněného
zprostil obžaloby.
III. Vyjádření k dovolání a replika
8. Dovolání obou obviněných byla zaslána k vyjádření Nejvyššímu státnímu
zastupitelství. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k nim uvedl,
že většina jejich dovolacích námitek směřovala proti skutkovým zjištěním soudu
prvního stupně, resp. hodnocení jednotlivých důkazů. Státní zástupce vyloučil
tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Z
dokazování soudu prvního stupně jasně vyplynulo, že obvinění jednali záměrně v
úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty, neboť na tomto jednání byli zjevně
domluveni, jednali ve vzájemném souladu a vytvořili umělou strukturu ve shodě
jednajících obchodních společností. Tyto závěry vyplynuly zejména ze svědeckých
výpovědí svědků F. H., S. Z., J. H., L. B., J. Z. a L. Ž. a spolu se znaleckými
posudky a listinnými důkazy svědčily pro to, že obviněný M. N. byl hlavním
pachatelem při krácení daní a že obviněného R. V. nebylo možné považovat za
tzv. bílého koně, který by o ničem nevěděl a nic aktivně nečinil. V souvislosti
s námitkami obou obviněných ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu
zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby uvedl, že soudy nižších stupňů se
touto otázkou dostatečně zabývaly, zejména odkázal na odůvodnění rozsudku soudu
druhého stupně (na str. 24 – 26, odstavce 8. a 9. odůvodnění), kde odvolací
soud podrobně popsal, proč oba obvinění museli vědět, že obchodní společnosti
Morávka i Sandstorm nebyly plátci DPH, resp. nebyly k této dani registrovány,
proto jimi vystavené faktury s DPH nebylo možné u obchodních společností LSMH a
WTS uplatnit v daňovém přiznání k DPH na vstupu. Také obviněný M. N. velmi
dobře jako jejich jednatel věděl, že u uvedených obchodních společností byly do
daňových přiznání k DPH na vstupu vkládány už vzhledem k jejich nekonkrétnímu
označení neexistující faktury jako fiktivní náklady. Skutečnost, že obvinění
jednu fakturu obchodní společnosti Sandstorm nahradili fakturou vystavenou
obchodní společností JS-TESMONT, s. r. o. (nyní v likvidaci), která byla
plátcem DPH, nic na úmyslném zavinění obviněných nemění. Státní zástupce odmítl
také námitku, že účetnictví obchodních společností nebylo v pořádku a že by
jednání obviněného R. V. mělo být kvalifikováno jako trestný čin zkreslování
údajů o stavu hospodaření a jmění, neboť oba obvinění jednali ve vzájemné
dohodě v úmyslu DPH zkrátit. Byli si vědomi, že obchodní společnosti Morávka a
Sandstorm fungovaly jako umělý fakturační mezičlánek a fakticky žádné obchody
nerealizovaly, neboť je prováděly od dodavatelů až obchodní společnosti
obviněného M. N. LSMH a WTS. Skutečnost, že obviněný M. N. byl pro orgány
daňové správy nekontaktní, pak vyplývala nejméně ze zprávy finančního řadu pro
kraj Vysočina ve vztahu k obchodním společnosti WTS, která byla následně uměle
převedena na F. H.
9. Státní zástupce proto uzavřel, že dovolací námitky uplatněné
obviněnými v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
není možné akceptovat, a navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl jako
zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně
souhlasil s učiněním takového i jiného rozhodnutí v neveřejném zasedání.
10. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k
dovolání bylo zasláno k možné replice obhájcům obviněných, kteří této možnosti
nevyužili.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální
podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a
opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
12. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na
rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně
vyjmenovaných důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b
odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí,
aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu
uplatněné námitky také svým obsahem odpovídaly.
13. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva
hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních
odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na
skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který
byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký
v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná
skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy
nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly
naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v
případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel
sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl
vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně
vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod
tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy,
jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v
jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný
opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad
pravomocných rozhodnutí.
b) K námitkám neodpovídajícím uplatněnému dovolacímu důvodu
14. Nejprve je třeba uvést, že uplatněné námitky obou dovolatelů byly
prakticky výhradně procesního charakteru a jako takové s ohledem na
hmotněprávní povahu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu mu vůbec neodpovídají. Svými námitkami totiž obvinění v převážné míře
zpochybňovali především správnost skutkového stavu zjištěného soudy nižších
stupňů a předkládali své verze skutkového děje, aniž by vytkli vady
hmotněprávního posouzení ve shora vymezeném smyslu. Domáhali se tak aplikace
hmotného práva na jiný, než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav.
Obvinění namítali rozsudkům soudů nižších stupňů více pochybení, především to,
že nesprávně zjistily skutkový stav, který byl (podle obviněného R. V.) v tzv.
extrémním nesouladu s provedenými důkazy, neboť nesprávně hodnotily provedené
důkazy. Oba obvinění (především pak obviněný M. N.) se soustředili zejména na
obsáhlé vylíčení důvodů, které mají zpochybnit věrohodnost a pravdivost
usvědčujících svědeckých výpovědí, nesouhlasili ani s listinnými důkazy a
jejich vyhodnocením soudy nižších stupňů.
15. Se shodnými námitkami obou obviněných se však dostatečně vypořádal
jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně, neboť byly též součástí
obhajoby obou obviněných a obsahem podaných odvolání, z nichž pro účely
dovolání zejména obviněný M. N. významně čerpal (viz str. 11 až 66 odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně a str. 24 až 27 odůvodnění rozsudku soudu druhého
stupně). Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové
dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit
již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a
vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve
svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C.
H. Beck, Praha 2002).
16. V daném případě se obvinění domáhali přezkumu dovolacím soudem,
přičemž primárně žádali aplikovat normy hmotného práva na jiný, než soudy
prvního a druhého stupně zjištěný skutek, a to v závislosti na odlišném
posouzení výsledků dokazování. Obvinění tak prosazovali odlišné hodnocení
důkazů, než jaké provedly soudy prvního a druhého stupně. Obvinění sice
formálně vznesli námitku nesprávné právní kvalifikace, neboť podle jejich
názoru nebyla naplněna subjektivní a v případě obviněného M. N. ani objektivní
stránka skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby, avšak těmito svými výhradami brojili vlastně převážně proti
skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a nikoli proti jejich právním závěrům.
Obvinění se tak pouze formálně domáhali změny v aplikaci hmotného práva, avšak
na jimi prezentované verze průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i
druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých
rozhodnutích zdůvodnily. To samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).
17. Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i
na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, takto nebylo postavení
Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně
Nejvyšší soud ani dokazování v dovolacím řízení zásadně neprovádí (§ 265r odst.
7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí
stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o
sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem.
18. V tomto směru je třeba připomenout, že provádění dokazování je
doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou
korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však
v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to
zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a
presumpcí neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy tak může jen
ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti
provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a
získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se
zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen
samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu –
zejm. samotnou vyslýchanou osobou), jen takový způsob dokazování může
hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést
rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura
(např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges,
2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je
zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého
vnímání v osobním kontaktu.
19. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a
to ani porušení práva na spravedlivý proces, jak obvinění ve svých dovoláních
též naznačovali. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené
podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý
proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou
základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu
(srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb.,
uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z
těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. § 265b odst. 1 písm. l)
tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších
stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti
považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém
stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné
skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však
neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje
argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž
jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění
konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská
práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č.
stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou
podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona
o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního
soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad (natožpak extrémní)
neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném
rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry,
které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního
stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí
skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou
skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup
přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Takto zjištěný
skutek byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajících
ustanovení trestních zákonů.
20. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako
obiter dictum) může Nejvyšší soud v tomto směru pouze na základě znalosti
trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněných (zčásti jen obecné
povahy) proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Nejvyšší
soud neshledal vadný postup soudů nižších stupňů v průběhu dokazování ani
jakoukoliv deformaci provedených důkazů při jejich hodnocení. Skutkové závěry
soudů nižších stupňů totiž mají svou oporu v provedených důkazech, obvinění po
poměrně dlouhou dobu klamali finanční úřad jako orgán veřejné moci zajišťující
fiskální příjmy státu, aby zkrátili odvody státu, k nimž byly povinné obviněným
M. N. ovládané obchodní společnosti, k čemuž využíval obchodních společností
ovládaných obviněným R. V. Soudy nižších stupňů se obhajobou obviněných v
naznačených směrech pečlivě zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí a ani
dovolací soud nemá jakýchkoliv pochybností o správnosti závěrů soudů nižších
stupňů. Srov. k tomu též níže.
c) K námitkám nesprávné právní kvalifikace
21. S ohledem na výše uvedené jen s notnou mírou benevolence lze za
námitky odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu označit námitky obou
obviněných, že nejednali s potřebnou mírou zavinění, a námitku obviněného R.
V., že jeho jednání (alespoň zčásti) mělo být posouzeno jako trestný čin
zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zákona.
Ani jednu z námitek však nepovažuje dovolací soud za opodstatněnou.
22. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že trestný čin zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným, to platí
jak pro dřívější (viz § 3 odst. 3 a § 148 odst. 1 tr. zákona), tak i současnou
právní úpravu (viz § 13 odst. 2 a § 240 odst. 1 tr. zákoníku). Zavinění alespoň
ve formě úmyslu nepřímého (eventuálního) se musí vztahovat na všechny
objektivně-deskriptivní znaky (základní) skutkové podstaty uvedeného trestného
činu, v případě znaků normativních pak postačuje tzv. laická představa. Úmysl
přímý je dán, pokud pachatel chce porušit nebo ohrozit (o což v daném případě
nešlo) způsobem v trestním zákoně uvedeným zájem chráněný tímto zákonem;
nepřímý úmysl je dán, pokud pachatel ví, že svým jednáním může takové porušení
nebo ohrožení způsobit, a pro ten případ je s tím srozuměn – viz § 4 tr.
zákona, res. § 15 tr. zákoníku. Ovšem ve vztahu k těžšímu následku jako
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (tj. i k škodě velkého
rozsahu, resp. velkému rozsahu) postačuje zavinění z nedbalosti [viz § 6 písm.
a) tr. zákona, resp. § 17 písm. a) tr. zákoníku].
23. Ač to soudy nižších stupňů výslovně nezdůrazňovaly, jednoznačně
dospěly k závěru, že oba obvinění jednali s plnou znalostí věci s úmyslem
přímým, a to ve vztahu ke všem znakům uvedeného trestného činu, včetně těžšího
následku. Soudy nižších stupňů rozhodně odmítly jakékoliv úvahy, že by obvinění
jednali v negativním skutkovém omylu o okolnostech zakládajících jejich trestní
odpovědnost, jímž vlastně oba obvinění ve svých dovoláních argumentovali a
který by skutečně, pokud by byl zjištěn, vylučoval úmyslné zavinění (dnes srov.
výslovně § 18 odst. 1 tr. zákoníku, stejně to ovšem platilo i za právní úpravy
dřívější). Tato jejich argumentace ovšem stojí na zcela odlišných skutkových
závěrech, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů. Již v dřívějším průběhu
řízení totiž soudy nižších stupňů uzavřely, že oba obvinění jednali cíleně,
záměrně, ve snaze příjmy státu z DPH zkrátit, proto se vzájemně dohodli na
zařazování faktur obchodních společností Morávka a Sandstorm, v nichž bude
vyznačována základní cena bez DPH a zvláště i DPH, v účetnictví obchodních
společností LSMH a WTS mezi faktury od plátců DPH, ač si oba byli dobře vědomi,
že ani jedna z prvně uvedených obchodních společností jimi není. Jediným
důvodem bylo obohatit se na úkor státu zkrácením jeho příjmů z DPH.
24. Z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu a z jeho
odůvodnění vyplynulo, v čem soudy spatřovaly obviněnými zpochybněnou
neoprávněnost uplatněného nároku na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty.
Jak správně uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (na str. 24), není
pravdou, že by nebylo dostatečně prokázáno, že obviněný M. N. nevěděl, že jeho
obchodní partneři (obchodní společnosti Morávka a Sandstorm) nejsou plátci DPH.
Obchodní společnosti Morávka i Sandstorm byly pouhými fakturačními články,
prázdnými skořápkami bez vlastní vůle, jejichž jediný smysl v jednotlivých
obchodních transakcích bylo uplatnění DPH na vstupu do obchodní společnosti
obviněného M. N. (LSMH a WTS). Bylo evidentní, že u jednotlivých předmětných
obchodních transakcí byl obviněný M. N. od samého počátku a také je od počátku
financoval. Finanční prostředky, za které tyto nastrčené obchodní společnosti
Morávka a Sandstorm nakupovaly zboží, aby je následně přeprodaly obchodním
společnostem LSMH a WTS ovládaným obviněným M. N. (který také v konečném
důsledku měl z takového jednání prospěch). Obviněný M. N. dobře věděl, že
obchodní společnosti Morávka a Sandstorm nebyly plátci DPH. V případě obchodní
společnosti Sandstorm, kterou sám původně ovládal, pro účely vytvoření
fakturačního mezičlánku převedl obchodní podíl v ní na obviněného R. V. Právě
neoprávněné uplatnění DPH na vstupu obchodními společnostmi LSMH a WTS bylo
jediným smyslem zařazení zbylých dvou obchodních společností do uvedeného
obchodního řetězce.
25. Bylo prokázáno, že obviněný R. V. jménem dvou obchodních společností
Morávka a Sandstorm vykonával činnost na základě pokynů obviněného M. N., avšak
s ohledem na míru jeho zapojení do obchodů nelze hovořit o tom, že by byl
pouhým živým nástrojem ovládaným obviněným M. N. bez jakéhokoliv zavinění na
předmětné trestné činnosti. Obviněný R. V. si také byl dobře vědom účelového
zapojení uvedených obchodních společností do řetězce fingovaných obchodů, v
němž jím ovládané obchodní společnosti byly pouhým mezičlánkem bez faktického
významu pro provedení obchodu a bez jakékoliv přidané hodnoty jejich zapojení.
Byl to také obviněný R. V., kdo pro tento účel vyhledal obchodní společnost
Morávka a poté nechal na sebe převést obchodní podíl v obchodní společnosti
Sandstorm od obviněného M. N. Předmětné obchodní transakce popsané v rozsudcích
soudů nižších stupňů byly činěny za finanční prostředky poskytnuté obviněným M.
N., nikoli z prostředků obchodní společnosti Morávka nebo Sandstorm. Bylo také
prokázáno, že za obchodní společností Sandstorm stál právě obviněný R. V.,
který po vzájemné domluvě se svědky L. B. a částečně L. Ž. koordinoval veškerou
činnost týkající se obchodní společnosti Morávka. Stejně tak bylo prokázáno, že
v místě jeho bydliště byly vystavovány faktury včetně DPH obchodní společnosti
Morávka jako dodavatele, že na uvedených fakturách bylo číslo bankovního účtu
jeho přítelkyně a že svědek L. B. činil úkony, jako např. doručování faktur,
přebírání peněz, atd., na základě pokynů obviněného R. V. U obchodní
společnosti Sandstorm, která rovněž nebyla registrována k DPH, obviněný
skutečně oznámil nesprávnou fakturaci správci daně, ovšem oznámení se netýkalo
obchodní společnosti LSMH.
26. Správně tak ze všech důvodů dospěly soudy nižších stupňů k závěru,
že se jednalo o promyšlenou formu zkrácení DPH. Oba obvinění jednali po
vzájemné dohodě v úmyslu DPH zkrátit, k čemuž sloužily obchodní společnosti
Morávka a Sandstorm jako umělý fakturační mezičlánek, který fakticky žádné
obchody nerealizoval. Závěry soudů nižších stupňů jsou tak správné a Nejvyšší
soud na ně v podrobnostech odkazuje.
27. Z uvedených důvodů proto nemůže obstát ani námitka obviněného R. V.,
že jeho jednání mělo být posouzeno jako pouhé zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zákona. V tomto směru Nejvyšší soud
odkazuje na již dříve vyslovené závěry ve vlastní judikatuře, a sice na
rozhodnutí č. 57/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož jednočinný souběh trestných
činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr.
zákona a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr.
zákona je vyloučen; trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
podle § 125 odst. 1 tr. zákona je totiž deliktem ohrožovacím a ve vztahu k
včasnému a řádnému vyměření daně je zde postihováno v podstatě jednání
přípravného charakteru, které může směřovat právě ke zkrácení daně ve smyslu §
148 odst. 1 tr. zákona; dojde-li pak skutečně ke zkrácení daně, skutek se
posoudí jen jako poruchový trestný čin podle § 148 odst. 1 tr. zákona a nikoli
též jako ohrožovací trestný čin podle § 125 odst. 1 tr. zákona. V daném případě
byl učiněn jednoznačný závěr soudy nižších stupňů, s nímž souhlasí i Nejvyšší
soud, že jednání obviněného směřovalo ke zkrácení daně z přidané hodnoty, k
čemuž dílem došlo (došlo tedy k porušení) a dílem zůstalo jeho jednání ve
stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona. Již z tohoto důvodu musí primární
poruchový delikt dostat přednost před subsidiárním ohrožovacím deliktem, podle
něhož jednání obviněného být posouzeno nemůže.
V. Závěrečné shrnutí
28. Lze tak uzavřít, že ty námitky obviněných M. N. a R. V., které lze
jen s určitou mírou benevolence označit za námitky nesprávného právního
posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nikoli námitky
ryze skutkové, neodpovídající deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu
důvodu, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obou obviněných ze shora
rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného
rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o
odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání
podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu