U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu
2011 o dovoláních, která podali obvinění Ing. L. O., B. C., a E. B., proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 7 To 50/2011,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku
pod sp. zn. 4 T 113/2008, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. L. O., B. C. a
E. B. o d m í t a j í .
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 11. 2010, sp. zn.
4 T 113/2008, byli obvinění Ing. L. O., B. C. a E. B. uznáni vinnými přečinem
porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 trestního
zákoníku (dále jen tr. zákoníku). Za to byli odsouzeni podle § 268 odst. 1 tr.
zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k
peněžitému trestu ve výměře sto denních sazeb ve výši 1.000,- Kč a pro případ,
že by peněžitý trest nebyl vykonán v určené lhůtě, byl každému z obviněných
stanoven podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání
tří měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla společnost MIKO International, s.
r. o., IČO: 25900706, se sídlem ve Frýdku-Místku, J. Mahena 3365, odkázána se
svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 7 To
50/2011, zamítl odvolání všech obviněných podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě podali všichni obvinění
dovolání společného obhájce, které každý z nich opřel o dovolací důvody uvedené
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení, a § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tj. že
bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., ačkoli byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu g) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněných byla vypracována společně a
rovněž tak námitky jednotlivých dovolatelů jsou naprosto totožné, bude Nejvyšší
soud interpretovat a dále pak i hodnotit tato podání bez rozlišení osob
obviněných. V úvodu mimořádného opravného prostředku dovolatelé ocitovali popis
skutku z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a ohradili se proti tomu,
že by tímto skutkem mohly být naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu.
Konkrétně poukázali na znak „neoprávněně“, jemuž neodpovídají žádné skutkové
okolnosti zjištěné soudem prvního stupně, přičemž soud odvolací pochybení
okresního soudu nejenže nenapravil, nýbrž se s jeho závěry ztotožnil. Svůj
názor obvinění podpořili tím, že jako jednatelé společnosti SEMAG, spol. s r.
o., IČO: 43962394, nemohli prodejem cukrářského výrobku „Mařenka“ zasáhnout do
práv vlastníka ochranné známky výrobku téhož druhu označeného „Marlenka“
zapsané ve prospěch společnosti MIKO International, s. r. o. Podle přesvědčení
dovolatelů bylo v proběhlém trestním řízení prokázáno, že společnost SEMAG,
spol. s r. o., uvedla svůj výrobek s označením „Mařenka“ na trh nejpozději v
roce 2002, tedy dříve, než společnost MIKO International, s. r. o., vznikla a
podala přihlášku k zápisu ochranné známky „Marlenka“ u Úřadu průmyslového
vlastnictví. Z tohoto důvodu společnosti SEMAG, spol. s r.o., svědčilo při
užívání dotčeného výrobku označení „Mařenka“ tzv. právo předchozího uživatele
ve smyslu ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných
známkách, ve znění pozdějších předpisů, které byla společnost MIKO
International, s. r. o., povinna strpět. Dále pak obvinění upozornili na
žalobu, kterou společnost MIKO International, s. r. o., podala dne 14. 4. 2009
u Městského soudu v Praze proti společnosti SEMAG, spol. s r. o., jíž se domáhá
mj. zdržení se porušování práv z uvedené ochranné známky a ochranu před
nekalosoutěžním jednáním. Vzhledem k tomu, že řízení vedené pod sp. zn. 32 Cm
75/2009 nebylo dosud pravomocně skončeno, považují obvinění své odsouzení za
minimálně předčasné, neboť v uvedeném civilním řízení dosud nebylo pravomocně
rozhodnuto, že by společnost SEMAG, spol. s r. o., jednala při užívání označení
„Mařenka“ neoprávněně. K vyvození trestní odpovědnosti podle obviněných rovněž
chybělo zavinění. Orgány činné v trestním řízení totiž prověřovaly stejné
jednání společnosti SEMAG, spol. s r. o., již v roce 2005, přičemž věc
odložily s odůvodněním, že obě již citovaná označení cukrářských výrobků nejsou
zaměnitelná. Stejný názor nakonec zaujal i Úřad průmyslového vlastnictví,
přičemž až k podaným námitkám rozhodl předseda tohoto úřadu o zamítnutí
přihlášky o zápis ochranné známky „Mařenka“. Jedná se o poměrně složitou
problematiku, kterou i v soudní soustavě řeší k tomu určený Městský soud v
Praze jako soud prvního stupně.
Další okruh výhrad směřovali obvinění proti tomu, že soudy obou stupňů se
nevypořádaly s jejich konkrétní účastí na spáchání přečinu, a vycházely pouze z
jejich postavení statutárních orgánů obchodní společnosti SEMAG, spol. s r. o.
Tím, že všem obviněným byl uložen shodný trest, došlo podle dovolatelů k
porušení ustanovení § 39 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Závěrem odkázali na
zásadu subsidiarity trestní represe vyjádřenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku a
ultima ratio s tím, že v daném případě nebylo na místě uplatňovat jejich
trestní odpovědnost, a to s ohledem na složitost problematiky zaměnitelnosti
ochranných známek, dřívější protichůdná rozhodnutí orgánů státní správy a
možnost dotčeného vlastníka ochranné známky domáhat se ochrany v civilním
řízení. Z uvedených důvodů obvinění navrhli, aby dovolací soud podle § 265k
odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu
předcházející rozsudek soudu prvního stupně a sám rozhodl ve věci rozsudkem
podle § 265m odst. 1 tr. ř. o zproštění všech obviněných obžaloby podle § 226
písm. b) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k podaným dovoláním obviněných Ing. L. O.,
B. C. a E. B. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního
zastupitelství. Ta zdůraznila, že obvinění naplnili znak neoprávněnosti ve
vztahu k objektivní i subjektivní stránce posuzovaného přečinu nejpozději ke
dni 13. 12. 2007, kdy se dozvěděli o pravomocném rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 5. 12. 2007 o zamítnutí přihlášky společnosti
SEMAG, spol. s r. o., k zápisu ochranné známky „Mařenka“ a o přiznání dobrého
jména ochranné známce „Marlenka“. Státní zástupkyně připomněla, že tvrzení
dovolatelů, že společnost SEMAG, spol. s r. o., užívala označení „Mařenka“
nejpozději od roku 2002 nebylo v řízení prokázáno a uzavřela, že soudy obou
stupňů se podle jejího názoru vypořádaly i s otázkami spolupachatelství a
subsudiarity trestní represe. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání
odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění Ing. L. O., B. C. a E. B.
podali dovolání jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinili
tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném
místě (§ 265e tr. ř.), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je
dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a podaná dovolání
obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolatelé v první řadě uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., jehož prostřednictvím lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Jelikož vytýkaná vada podle tohoto dovolacího důvodu musí mít svůj
původ v hmotném právu, je předmětem dovolacího přezkumu postup soudu,
spočívající v podřazení skutkových zjištění pod ustanovení hmotného práva, v
naprosté většině pod ustanovení trestního zákoníku. K naplnění citovaného
důvodu dojde, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje
znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů,
anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Není možné se jej dovolávat
výhradami proti aplikaci procesních ustanovení, tj. především ustanovení
trestního řádu. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat
nedostatky v učiněných skutkových závěrech, neboť v takovém případě by se
jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz
zejména § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 89 a násl. tr. ř., § 207 a násl. tr. ř. a §
263 odst. 6, 7 tr. ř.). Podobně nelze s odkazem na citovaný důvod dovolání
namítat ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů,
nedostatečném rozsahu dokazování apod. Tento dovolací důvod může být naplněn
pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotně právní
charakter.
Obvinění soudům obou stupňů zejména vytýkali, že se nesprávně
vypořádaly s otázkou „oprávnění“ společnosti SEMAG, spol. s r. o., distribuovat
svůj cukrářský výrobek pod označením „Mařenka“ na trh v České republice, a to s
ohledem na skutečnost, že uvedené označení začala užívat nejpozději v roce
2002, zatímco obchodní společnost MIKO International, s. r. o., podala
přihlášku k zápisu ochranné známky „Marlenka“ teprve dne 24. 9. 2003. Na tomto
svém tvrzení v podstatě obvinění založili svou beztrestnost, učinili tak ovšem
na podkladě odlišné verze průběhu skutkového stavu, než z jaké vycházely soudy
obou stupňů.
Vzhledem k tomu, že shodná námitka byla součástí obhajoby obviněných
prakticky od počátku trestního řízení, bylo provedeno poměrně podrobné
dokazování k objasnění této otázky, a soudy ji vyhodnotily tak, že společnost
MIKO International, s. r. o., podala přihlášku k zápisu slovní ochranné známky
„Marlenka“ mj. pro cukrářské výrobky dne 24. 9. 2003, přičemž známka byla
zapsaná do rejstříku ochranných známek dne 28. 6. 2004 s právem přednosti ode
dne podání přihlášky. Naproti tomu společnost SEMAG, spol. s r. o., uvedla
cukrářský výrobek s označením „Mařenka“ na trh nejdříve na jaře roku 2005.
Soudy oproti obžalobě zkrátily délku protiprávního období a určily jeho počátek
dnem, kdy obvinění jako jednatelé společnosti SEMAG, spol. s r. o., byli
nejpozději seznámeni s rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze
dne 5. 12. 2007, sp. zn. 0-431110, které nabylo právní moci dne 13. 12. 2007,
jímž byla zamítnuta přihláška společnosti SEMAG, spol. s r. o., na zápis
barevné kombinované ochranné známky ve znění „Mařenka kouzlo domova a lahodné
chuti Peče pro Vás semag“ pro celý seznam nárokovaných výrobků a služeb včetně
cukrářských.
Soudy učiněná skutková zjištění vyjádřená ve výroku o vině odsuzujícího
rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, proto
zcela vylučují možnost, aby společnosti SEMAG, spol. s r. o., svědčilo právo
předchozího uživatele ve smyslu § 10 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o
ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů. Svůj výrobek s označením
„Mařenka“ uvedla tato společnost na trh přibližně rok a půl poté, co
společnosti MIKO International, s. r. o., svědčilo výlučné právo vlastníka
slovní ochranné známky „Marlenka“ užívat ji ve spojení s výrobky a službami,
pro které byla zapsána ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona o ochranných
známkách. Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že vyslovení trestní
odpovědnosti obviněných v dané věci předcházelo poměrně pečlivé posouzení
zaměnitelnosti obou již opakovaně citovaných označení (již zapsané ochranné
známky „Marlenka“ a známky navrhované k zápisu „Mařenka kouzlo domova a lahodné
chuti Peče pro vás semag“). S ohledem na předmět trestního stíhání všech
obviněných byla totiž odpověď na tuto předběžnou otázku jednou z podmínek
vyslovení viny, proto ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. bylo povinností soudů v
trestním řízení vyhodnotit povahu obou ochranných známek jako otázku právní
samostatně bez ohledu na již existující rozhodnutí vydaná v jiných řízeních
(srov. mj. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2000, sp. zn. 3 Tz
221/2000, publikované v časopise Právní rozhledy, č. sešitu 7/2001, str. 339).
Soud prvního stupně posoudil otázku rozlišovací způsobilosti kombinované známky
„Mařenka kouzlo domova a lahodné chuti Peče pro Vás semag“ s ochrannou slovní
známkou „Marlenka“ v podstatě ve shodě s rozhodnutím předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví i následujícím rozsudkem Městského soudu v Praze.
Dospěl tak k závěru, že z hlediska pravděpodobného očekávání průměrně
informovaného, pozorného a rozumného spotřebitele a hledisek vizuálního,
fonetického, významového i jednoznačné podobnosti výrobků se jedná o známky
zaměnitelné, bylo proto nutné respektovat již citované výlučné právo vlastníka
zapsané ochranné známky „Marlenka“, neboť společnosti SEMAG, spol. s r. o.,
nevzniklo právo k označení „Mařenka….“ ještě před podáním přihlášky ve smyslu §
10 odst. 2 zákona o ochranných známkách. Všichni obvinění tak jako jednatelé
společnosti SEMAG, spol. s r. o., distribuovali v rozhodném období na trh bez
souhlasu vlastníka ochranné známky výrobky, jejichž označení mohlo z důvodu
podobnosti s ochrannou známkou a podobnosti výrobku vyvolat pravděpodobnost
záměny na straně veřejnosti. Tím všichni obvinění jednali v rozporu s
ustanovením § 8 odst. 2 písm. b) zákona o ochranných známkách. Odvolací soud se
ztotožnil s vyhodnocením právní otázky povahy předmětné ochranné známky soudem
prvního stupně, jeho úvahy pouze doplnil tak, že ani slovní dovětek navrhovaný
k zápisu společností SEMAG, spol. s r. o. „…kouzlo domova a lahodné chuti Peče
pro Vás semag“, nebyl způsobilý odlišit obě označení, neboť běžný spotřebitel
jej nestačí vnímat jako součást prvního ze slov názvu navrhované ochranné
známky, kterým je „Mařenka“. O naplnění objektivní stránky přečinu proto měly
soudy dostatek podkladů a svůj právní závěr založily na pečlivém, srozumitelném
a zejména přesvědčivém hodnocení výsledků dokazování. Pokud obvinění namítali,
že o oprávnění společnosti SEMAG, spol. s r. o., užívat označení „Mařenka“ má
být rozhodnuto v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm
75/2009, které nebylo dosud pravomocně skončeno, je nutné poukázat na již
zmíněnou povinnost soudů řešit předběžné otázky týkající se viny samostatně (§
9 odst. 1 tr. ř.), a napadené rozhodnutí není proto možné považovat za
předčasné.
V další části svých dovolání obvinění zpochybnili naplnění subjektivní
stránky přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268
odst. 1 tr. zákoníku, přičemž odkázali na výsledek trestního řízení vedeného
proti nim již v roce 2005 a na rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového
vlastnictví ze dne 5. 12. 2007, z něhož podle jejich přesvědčení nevyplývala
neoprávněnost jejich počínání.
Nejvyšší soud nejprve upozorňuje, že z hlediska zavinění se u posuzovaného
trestného činu vyžaduje úmysl, alespoň nepřímý (eventuální) podle § 15 odst. 1
písm. b) tr. zákoníku, který se musí vztahovat i na pachatelovo vědomí, že jde
o neoprávněné označení výrobků nebo poskytovaných služeb ochrannou známkou nebo
známkou s ní zaměnitelnou a že se jedná mj. o uvádění do oběhu takových výrobků
nebo poskytování služeb.
Soudy obou stupňů věnovaly i otázce zavinění poměrně značný prostor, přičemž
provedené důkazy vyhodnotily tak, že dovolatelé spáchali posuzovaný přečin
minimálně v úmyslu nepřímém. V tomto směru došlo k posunu v počátku
protiprávního období, jak již bylo uvedeno v tomto usnesení. Nejvyšší soud
považuje vyhodnocení existence úmyslu jako znaku skutkové podstaty i jeho
vyjádření v popisu skutku v odsuzujícím rozsudku za správné, odpovídá jak
obsahu provedených důkazů tak i zásadám logického postupu při hodnotící
činnosti soudů. Za významné je možné považovat upozornění patentové zástupkyně
společnosti MIKO International, s. r. o., na porušování práv k ochranné známce
„Marlenka“, podané dne 24. 9. 2003, a její výzvu adresovanou všem jednatelům k
ukončení distribuce sporného cukrářského výrobku. Jménem obviněných reagoval
Bc. V. P. jako patentový zástupce společnosti SEMAG, spol. s r. o., a odmítl
respektovat výzvu. Policejní orgán, který prověřoval trestní oznámení, sice dne
22. 3. 2006 věc odložil se závěrem, že předmětné známky nejsou zaměnitelné, ale
předtím si nechal vypracovat znalecký posudek z oboru patenty a vynálezy,
specializace ochranné známky znalkyně RNDr. Zdeňky Halaxové ze dne 2. 3. 2006,
č. 48/06. Z jeho obsahu, s nímž museli být obvinění rovněž seznámeni, jasně
vyplývá, že „slovní označení Mařenka a Marlenka nejsou zaměnitelná, pokud
nebudou v praxi užívána v zaměnitelné grafické úpravě“. Z fotodokumentace
založené v trestním spise je však zcela evidentní značná podobnost v obrazové
úpravě poměrně masivní reklamní kampaně majitele známky „Marlenka“, (která se
shoduje i s označením výrobku na jeho obalu), se způsobem označení výrobku
„Mařenka“, který jeho distributor zvolil pro nabídku v maloobchodních
prodejnách, čímž zjevně participoval na reklamně chráněného zboží. Pro samotné
určení zaměnitelnosti je pak rovněž významnou ta okolnost, že oba výrobky mají
téměř identickou vnější podobu (perníkové řezy) a jsou tak pro běžného
spotřebitele těžko rozeznatelné. Obvinění byli také seznámeni s rozhodnutím
předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 0-431110,
které nabylo právní moci dne 13. 12. 2007, jímž byla zamítnuta přihláška
ochranné známky „Mařenka“ právě z důvodu zaměnitelnosti s ochrannou známkou
„Marlenka“, jíž bylo zároveň přiznáno dobré jméno. Svědkyně Ing. I. R. opětovně
dopisem ze dne 11. 12. 2007 vyzvala obviněné k ukončení užívání označení
„Mařenka“ pro jejich cukrářský výrobek. Ti se naopak bránili proti rozhodnutí
správního orgánu před soudem, přičemž rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
3. 11. 2009, sp. zn. 8 Ca 75/2008, byla žaloba společnosti SEMAG, spol. s r. o., zamítnuta. Jak v rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví, tak v
rozsudku Městského soudu v Praze, jsou označeny veškeré argumenty, pro které
nemohlo být vyhověno žádosti o zápis ochranné známky společnosti, jejímž jménem
obvinění jednali. Pokud přesto pokračovali v distribuci dortu s označením
snadno zaměnitelným s ochrannou známkou, nelze jejich počínání chápat jinak,
než že museli být srozuměni s možným trestně právním postihem.
Jak již bylo
konstatováno, soudy ve věci rozhodující vyhodnotily otázku počátku
protiprávního období ve prospěch obviněných, a to na okamžik, kdy jim
nejpozději především z odůvodnění rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového
vlastnictví muselo být zřejmé, že nemohou uvádět předmětný výrobek na trh, aniž
by provedli změnu jeho dosavadního označení. Soudům nižších stupňů proto nelze
vytknout, že na základě uvedených okolností případu dospěly k závěru, že
všichni tři obvinění jako jednatelé společnosti SEMAG, spol. s r. o., museli
vědět, že svým jednáním mohou porušit práva k ochranné známce „Marlenka“
společnosti MIKO International, s. r. o., tedy zájem na ochraně práv na
označení výrobků, a tím i zájem na ochraně hospodářské soutěže chráněný
trestním právem.
Jakékoli opodstatnění nepřiznal Nejvyšší soud ani výhradám obviněných, jež
vyjádřili ve vztahu k hodnocení jejich individuální účasti na protiprávním
jednáním a k uložení stejných trestů.
Předně je nutné upozornit na poměrně konstantní výklad otázky spolupachatelství
a judikaturu soudů, přičemž ani nová úprava trestního práva hmotného provedená
zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, s
účinností od 1. 1. 2010 se od dlouholeté praxe zásadně neodklonila. Všichni
obvinění jako jednatelé obchodní společnosti s ručením omezeným vykonávali
obchodněprávní činnost právnické osoby jejím jménem, přičemž za porušení
právních povinností při výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby nesou
objektivní odpovědnost, která se nedá vyloučit ani omezit a nevyžaduje
zavinění. Při posuzování jejich trestní odpovědnosti však již bylo postupováno
v souladu se zásadou individuální trestní odpovědnosti fyzické osoby vlastní
trestnímu právu (srov. č. 23/1999-II. Sb. rozh. tr.).
Spolupachatelství jako forma trestné součinnosti představuje společné jednání
dvou a více osob vedených shodným úmyslem, které není podmíněno tím, aby každý
ze spolupachatelů naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Jako
společné jednání může být posouzen i případ, kdy každý ze spolupachatelů
uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak
naplněna jen souhrnem těchto jednání, a dokonce i případ, kdy jednání každého
ze spolupachatelů je článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články
řetězu – působí současně či v návaznosti a jen ve svém celku tvoří skutkovou
podstatu trestného činu. Úmysl při spolupachatelství musí směřovat ke spáchání
trestného činu společným jednáním, čímž se spolupachatelství odlišuje od
souběžného pachatelství (srov. č. 15/1967 a č. 36/1973 Sb. rozh. tr.).
Proto není vždy nezbytné, aby popis skutku ve výroku o vině striktně rozlišoval
dílčí jednání jednotlivých spoluobviněných, resp. spolupachatelů, postačí,
pokud je z popisovaných okolností dostatečně zřejmé, že souhrnem společného
jednání naplnily obvinění znaky trestného činu, a to úmyslně, přičemž směřovaly
ke stejnému cíli, kterým je porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním
zákonem. V praxi mnohdy s ohledem na přehlednost, jasnost a stručnost tzv.
skutkové věty nebude ani žádoucí snažit se o podrobný a adresný popis
jednotlivých kroků odsuzovaných spolupachatelů (srov. obdobně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 Tdo 775/2010).
Soudy nižších stupňů v této souvislosti přesvědčivě vysvětlily, že obvinění se
podíleli na posuzované trestné činnosti ve stejné míře, vedeni totožným
úmyslem. Všichni byli oprávněni jednat jménem společnosti SEMAG, spol. s r. o.
V tomto postavení rozhodovali o distribuci výrobků společnosti na trh v České
republice, a stejně tak byli oprávněni rozhodnout o jejím ukončení či změně
označení. Z žádného z provedených důkazů ve věci nevyplynulo, že by obvinění
měli rozdělené úlohy při výkonu podnikatelské činnosti, do níž evidentně
spadalo i uvádění zboží na maloobchodní trh. Naopak je zřejmé, že ve vztahu k
jednání, za které byli odsouzeni, jednali ve vzájemné shodě. Nejvyšší soud k
tomu pouze doplňuje, že žádné zákonné ustanovení nevyžaduje, aby bylo ve výroku
o vině odsuzujícího rozsudku vyjádřeno, že obviněný spáchal trestný čin jako
spolupachatel. Absence takového závěru nečiní výrok o vině neúplným, resp.
nejde o chybějící výrok ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
k) tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2000, sp. zn. 5 Tdo
944/2003, uveřejněné v časopise Trestněprávní revue, ročník 2004, č. 5, str.
152). Za této situace odpovídá druh a výměra trestů uložených jednotlivým
obviněným výsledkům trestního řízení. Nad rámec dovolacího přezkumu může jen
Nejvyšší soud dodat, že soudy v dané věci naprosto správně aplikovaly
ustanovení § 39 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
Závěrem svých dovolání obvinění vytkli soudům obou stupňů nerespektování zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud nejdříve v obecné rovině připomíná, že podle nového trestního
zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byl čin
obviněných posuzován, je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon
označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1
tr. zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného
činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní
zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně
společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně
tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v
trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin,
který není společensky škodlivý. Pokud by tedy některý čin formálně
odpovídající znakům konkrétní skutkové podstaty trestného činu uvedeného v
trestním zákoníku neměl být postižen prostředky trestního práva, muselo by
dojít při jeho spáchání k natolik výjimečným okolnostem, pro něž by
nepřicházelo v úvahu použití trestního práva. O takový případ se však v
předmětné trestní věci nejedná. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1.
2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, publikované pod č. T 1378 v sešitě 75 Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck,
Praha 2011, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 5 Tdo
751/2011, publikované pod č. 1415 v sešitě 78 téhož Souboru trestních
rozhodnutí).
Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje i na předcházející judikaturu ve
vztahu k trestnímu zákonu účinnému do 31. 12. 2009, založenou na výkladu, podle
něhož ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako
„ultima ratio“ nevylučovaly spáchání trestného činu a uložení trestu v případě
závažného porušení určitých povinností, které bylo lze sankcionovat i
mimotrestními prostředky, neboť trestní zákoník chránil též soukromé zájmy
fyzických a právnických osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12.
2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860 v sešitě 22 Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006,
dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008,
publikované pod č. T 1134 v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod č. T 1151 v sešitě 51
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha
2009).
Je zřejmé, že obvinění Ing. L. O., B. C. a E. B. jako jednatelé
obchodní společnosti SEMAG, spol. s r. o., rozhodli o uvedení cukrářského
výrobku s označením „Mařenka“ do oběhu v České republice a pokračovali v jeho
distribuci, přestože si museli být vědomi toho, že zasahují do výlučných práv
vlastníka ochranné známky „Marlenka“ společnosti MIKO International, s. r. o.,
a to s cílem narušit řádný průběh hospodářské soutěže. Proto Nejvyšší soud
nepovažuje jednání obviněných, i s ohledem na to, že byly naplněny všechny
formální znaky přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle
§ 268 odst. 1 tr. zákoníku, za natolik výjimečné, aby vylučovalo trestní postih
obviněných a mohlo být posouzeno v rámci soukromoprávních vztahů dotčených
subjektů. Odsouzení obviněných za citovaný přečin proto nepředstavuje porušení
principu trestního práva jako krajního prostředku (tzv. „ultima ratio“).
Nejvyšší soud proto na podkladě podaných dovolání neshledal, že by napadené
rozhodnutí bylo zatíženo některou z hmotně právních vad, které mu obvinění
vytýkali. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak nebyl dán, a
v důsledku toho nemohlo dojít ani k naplnění důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která byla podmíněna existencí důvodu
uvedeného v písm. g).
Nejvyšší soud tedy odmítl dovolání obviněných Ing. L. O., B. C. a E. B. podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával
zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu
předcházejícího. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud
rozhodnout o dovoláních v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová