5 Tdo 1762/2016-53
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2017 o
dovoláních, která podali obvinění M. K., a Ing. V. Z., proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 4 To 30/2016, který rozhodoval jako
soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T
1/2015, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných M. K. a Ing. V.
Z. o d m í t a j í .
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 3 T
1/2015, byli obvinění M. K. a Ing. V. Z. (dále zpravidla jen „obvinění“) uznáni
vinnými přečinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255
odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „tr. zákoník“), jehož se dopustili ve spolupachatelství podle § 23
tr. zákoníku. Za tento trestný čin byli oba obvinění shodně odsouzeni podle §
255 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon
byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným
uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené obchodní společnosti
STŘECHY 92, s. r. o., IČ: 60743280, se sídlem Zlín, Broučkova 406 (dále jen
„STŘECHY 92“), na náhradu škody částku ve výši 210 670 Kč.
2. Skutek (zjednodušeně uvedeno) spočíval v tom, že obvinění v P. v
přesně nezjištěné době v listopadu 2012 předložili Společenství vlastníků
jednotek Plzeň, Rabštejnská 2, 4, IČ: 26330415, se sídlem Plzeň, Rabštejnská
1591/4 (dále jen „SVJ Rabštejnská“), za obchodní společnost SLADRO s. r. o.,
IČ: 28665597, se sídlem Děčín, 17. listopadu 381/1 (dále jen „SLADRO“), pro niž
vykonávali činnost spočívající zejména ve vyhledávání zakázek, nabídku na
zastřešení bytového domu ze dne 29. 10. 2012, poté uzavřela SLADRO se SVJ
Rabštejnská dne 28. 11. 2012 smlouvu o dílo, přičemž obvinění při předložení
nabídky využili informaci o záměru SVJ Rabštejnská na zhotovení zastřešení
bytového domu, kterou získali v rámci zaměstnaneckého poměru u obchodní
společnosti STŘECHY 92, která pro SVJ Rabštejnská rovněž předtím dne 20. 8.
2012 zpracovala nabídku, přitom SLADRO a STŘECHY 92 měly stejný předmět
činnosti, a to provádění staveb, jejich změny a odstraňování a projektovou
činnost ve výstavbě, a v důsledku ztráty zakázky vznikla obchodní společnosti
STŘECHY 92 škoda ve formě ušlého zisku ve výši 210 670 Kč.
3. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání oba obvinění, manželka
obviněného Ing. V. Z. JUDr. H. Z. a státní zástupce Krajského státního
zastupitelství v Plzni, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze ve veřejném
zasedání konaném dne 15. 9. 2016 rozsudkem pod sp. zn. 4 To 30/2016 tak, že
podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém
rozsahu z podnětu odvolání obou obviněných a odvolání JUDr. H. Z. podaných
proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně a zamítl odvolání státního
zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni podané v neprospěch
obviněných proti výroku o trestu. Zároveň odvolací soud nově rozhodl podle §
259 odst. 3 tr. ř. tak, že uznal obviněné M. K. a Ing. V. Z. vinnými přečinem
zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 trestního
zákoníku, který spočíval ve skutku uvedeném shora, jenž však byl vyjádřen
přesnějším popisem s tím, že nebyla prokázána výše ušlého zisku. Za to Vrchní
soud v Praze uložil oběma obviněným shodný trest jako soud prvního stupně. Dále
pak odkázal podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou obchodní společnost STŘECHY
92 s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění M. K. a
Ing. V. Z. prostřednictvím svých obhájců dovolání, které opřeli o dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Učinili tak společným podáním, tudíž
jejich argumentace je naprosto shodná. Obvinění poukázali na to, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť oba soudy
nesprávně zjistily skutkový stav a z provedených důkazů nevyplývá, že spáchali
skutek, za který byli odsouzeni. Nesprávné právní posouzení spatřovali zejména
v tom, že spolupráce obchodních společností STŘECHY 92 a SLADRO byla posouzena
jako úkorná a že soudy nižších stupňů shledaly, že v případě SVJ Rabštejnská
jednali obvinění s úmyslem opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch na
úkor poškozené STŘECHY 92. Z této spolupráce přitom těžily obě uvedené obchodní
společnosti, tedy i poškozená, a nelze klást k tíži obviněných, že v případě
zakázky SVJ Rabštejnská se jednatel SLADRO rozhodl realizovat zakázku sám.
Uvedli, že není možné uznat je vinnými přečinem zneužití informace a postavení
v obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku, neboť svědectví Ing. P. H.,
Ing. J. M. a dalších svědků neprokazují, že došlo ke spáchání trestného činu,
který jim byl kladen za vinu. Dále namítli, že nebyla naplněna subjektivní
stránka přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255
odst. 2 tr. zákoníku, neboť chybí úmysl opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo
prospěch, protože obvinění jednali na pokyn poškozené a nikoli v rozporu s ním.
Nebylo ani prokázáno, že by obvinění jednali v rozporu s pokyny SVJ
Rabštejnská. Namítli, že odvolací soud nijak neodůvodnil závěr, že obvinění
spáchali skutek v přímém úmyslu, a zcela absentuje úvaha odvolacího soudu o
motivu jejich jednání, není podle nich vůbec jasné, proč by se takového činu
měli dopustit. Dále oba obvinění zpochybňovali svědecké výpovědi Ing. P. H.,
Ing. J. M. a J. V., a to jednak pro jejich zvláštní osobní zájem na odsouzení
obviněných, jednak pro pochybnosti o jejich věrohodnosti. Závěrem namítli
porušení zásad in dubio pro reo a presumpce neviny. Stěžovali si též na určitou
nestandardnost trestního řízení, kterou spatřovali v tom, že soud prvního
stupně byl podle jejich názoru v podstatě donucen k vynesení odsuzujícího
rozsudku soudem odvolacím a že policejním orgánem bylo původně „vyšetřování
zastaveno a až na podnět poškozené společnosti státním zástupcem znovu
otevřeno“. Nadto odvolací soud pracoval se spekulacemi, které nebyly nijak
potvrzeny provedeným dokazováním, současně k tomu citovali některé formulace z
odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Ze všech uvedených důvodů obvinění
(poněkud nepřesně) navrhli, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval
podle § 265m tr. ř. a „změnil“ napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že oba
obviněné zprostí obžaloby a poškozenou odkáže s jejím nárokem na náhradu škody
na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Dovolání obviněných byla zaslána k vyjádření Nejvyššímu státnímu
zastupitelství. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nejprve
shrnula rozhodnutí soudů nižších stupňů a podaná dovolání. Podle státní
zástupkyně obvinění ve většině svých námitek vybočili z mezí jimi uplatněného
dovolacího důvodu, a to proto, že jejich mimořádný opravný prostředek obsahuje
nikoli námitky právní, ale skutkové. Obvinění totiž nevytýkali nesprávnost
právního posouzení skutku, jímž byli uznáni vinnými, ale napadali výlučně soudy
učiněná skutková zjištění. Jejich dovolání směřovala proti způsobu hodnocení
důkazů, což se s deklarovaným dovolacím důvodem míjí, protože uplatňované
výhrady jsou námitkami skutkového a procesního charakteru. Obvinění
polemizovali se závěry soudů obou stupňů a dostávali se tak k vlastním
skutkovým verzím, jež jsou odlišné od těch, ke kterým dospěly soudy nižších
stupňů. Dále státní zástupkyně připomněla, že v dovolacím řízení je určující
skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů. S určitou mírou benevolence pak
považovala za relevantně uplatněnou námitku zpochybňující naplnění subjektivní
stránky trestného činu, který byl v jejich jednání shledán. Podstatou
zneužívání informací v obchodním styku podle státní zástupkyně je, že pachatel
tohoto trestného činu využívá k opatření výhody nebo prospěchu určitou
informaci, kterou obdržel nebo která pro něj byla dostupná v rámci jeho
určitého postavení ve dvou nebo více podnikatelských subjektech a díky jejíž
znalosti může učinit nějaké rozhodnutí s jiným ekonomickým dopadem, než jaký by
přicházel v úvahu, pokud by nepůsobil ve dvou nebo více podnikatelských
subjektech. Právě tímto způsobem je dosažena výhoda nebo prospěch určitého
subjektu, kdy na druhé straně je jiný subjekt znevýhodněn. Tím se chrání
rovnost subjektů na trhu v rámci hospodářské soutěže. Pachatel neoprávněně
využívá konkurenční výhody vyplývající z jeho působení ve dvou nebo více
podnikatelských subjektech a může tak uzavřením určité smlouvy opatřit sobě
nebo jinému výhody nebo prospěch na úkor některého z těchto subjektů. V
takových případech tedy pachatel neoprávněně přenáší podnikatelské riziko a
případnou ekonomickou ztrátu na jeden z podnikatelských subjektů, ve kterých
zároveň působí a na jeho úkor uzavírá smlouvu, ze které má výhodu nebo prospěch
jiný podnikatelský subjekt nebo kdokoli další. V posuzované trestní věci byla
podle státní zástupkyně prokázána vědomost obou obviněných, že obchodní
společnosti STŘECHY 92 i SLADRO mají totožný předmět podnikání, byť v době
předcházející trestnému činu obviněných se jejich obchodní zájmy nekřížily,
neboť těžily ze vzájemné spolupráce, v rámci projednávaného obchodního případu
pro SVJ Rabštejnská to ale už neplatilo. Obvinění nebyli spokojeni s pracovními
podmínkami a s odměňováním v obchodní společnosti STŘECHY 92, a proto působili
i v konkurenční SLADRO.
Vědomě porušili pracovní smlouvu, která definovala
zákaz konkurence a povinnost mlčenlivosti v případě zakázky pro SVJ
Rabštejnská, neboť jednak využili informace o tom, že právě tento odběratel má
zájem o revitalizaci domu včetně střechy a rovněž od svého zaměstnavatele
využili systém zastřešení plochých střech na panelových domech pro konkurenční
obchodní společnost. V důsledku jednání obviněných pak zakázku, kterou měla
původně realizovat obchodní společnost STŘECHY 92, prováděla SLADRO, které tak
připadl zisk. Veškeré uvedené okolnosti jsou pokryty zaviněním obviněných,
neboť věděli o všech okolnostech, které jsou podstatné pro posouzení trestnosti
jejich jednání. Nemohou se dovolávat toho, že obě obchodní společnosti dříve
jednaly ve shodě, neboť tato shoda byla minimálně v případě řešeném v této
trestní věci jejich jednáním narušena. Není ani podstatné, že v rozhodné době
nebyla jejich činnost pro SLADRO smluvně podchycena, fakticky však ve prospěch
této obchodní společnosti jednali, což vyplývá i z toho, jakým způsobem se
prezentovali před zákazníky, jaké měli reklamní materiály a jak uvedenou
obchodní společnost propagovali. Není proto podle státní zástupkyně pochyb o
tom, že naplnili zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zneužití informace a
postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku, a to v úmyslu
přímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
6. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že obvinění podali svá dovolání
společným podáním, v němž jsou podepsáni jejich obhájci. Přestože byli obvinění
poučeni v rozsudku odvolacího soudu o lhůtě a místě podání podle § 265e tr. ř.,
obsahu dovolání podle § 265f tr. ř., i o tom, že mohou dovolání podat pouze
prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), učinili podání
společně pouze prostřednictvím JUDr. Jana Fuchse, tedy obhájce obviněného M.
K., neboť z jeho datové schránky bylo dovolání obviněných soudu prvního stupně
odesláno (pak se považuje za řádně podané právě tou osobou, z jejíž datové
schránky bylo podání soudu doručeno, není-li elektronický dokument obsahující
podání jako připojený soubor k datové zprávě opatřen uznávaným elektronickým
podpisem příslušné jednající osoby odlišné od toho, jehož datovou schránku k
podání využil – srov. k tomu stanovisko Pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1.
2017, sp. zn. Plsn 1/2015, zejména pak body I. a II.). Podle § 265d odst. 2
věta druhá tr. ř. podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím
obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno. V tomto případě
však obhájce obviněného Ing. V. Z. Mgr. Zdeněk Stránský je společníkem ve
stejné advokátní kanceláři jako JUDr. Jan Fuchs. S ohledem na dosavadní určitou
rozkolísanost soudní praxe při stanovování nároků na podání činěná
prostřednictvím datových schránek, již má právě sjednotit shora uvedené nově
přijaté stanovisko Pléna Nejvyššího soudu (avšak přijaté až poté, co obvinění
svá podání učinili), jakož i případnou možnost konvalidace uvedeného pochybení
(např. tím, že by obviněný Ing. V. Z. doložil plnou moc udělenou též JUDr. Janu
Fuchsovi), nepovažoval dovolací soud dovolání Ing. V. Z. pro uvedené pochybení
za nepodané či vadně podané, neboť by takový postup byl přepjatým formalismem.
Proto se dovolací soud zabýval dovoláními obou obviněných.
7. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že jsou splněny všechny formální
podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a
opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
8. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na
rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z
důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. ř., resp. v § 265b odst.
2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby
zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu
uplatněné námitky také svým obsahem odpovídaly.
9. Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže skutek,
pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu,
než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného
trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že
rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je
stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně
to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit za
situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení
hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Jde tedy o aplikaci norem trestního
práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných
právních odvětví. Podstatou je aplikace hmotněprávních ustanovení na skutkový
stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení
aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek,
jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních
prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání
z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy
hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při
provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je
koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných
právních vad pravomocných rozhodnutí. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu
tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, ani procesní
vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu
dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající
pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,
§ 89 a násl. tr. ř., § 207 a násl. tr. ř. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tento
dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to
pouze tou, která má hmotněprávní charakter. Jeho podstatou je podřazení
skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení
trestního zákona.
b) K dovoláním obviněných M. K. a Ing. V. Z.
10. Obvinění založili svá dovolání prakticky výhradně na skutkových
námitkách, případně pokud snad argumentovali výkladem hmotněprávních norem,
aplikovali je na jiný než soudy nižších stupňů prokázaný skutkový stav.
11. Mezi takové ryze skutkové námitky patří zejména ty, které se týkají
rozboru provedených důkazních prostředků a z nich učiněných skutkových
zjištění, především pokud jde o svědecké výpovědi Ing. P. H., Ing. J. M. a J.
V., případně i dalších osob. Nejvyšší soud připomíná, že tyto námitky již
obvinění uplatnili v odvolání a odvolací soud se jimi zabýval v odůvodnění
svého rozhodnutí zejména na straně 7, kde uvedl, že obsah podaných vysvětlení
není procesně použitelným důkazem, nadto není zřejmé, co obvinění mínili tím,
že svědci mění své verze, naopak skutkový děj je prokázán vzájemně si
korespondujícími důkazy, a to především výpověďmi zmíněných tří svědků. Tyto
důkazy soudy nižších stupňů nijak nedeformovaly, neopomíjely, soudy nižších
stupňů zjištěný skutkový stav jim odpovídá. Uvedenými námitkami obvinění
napadali výlučně rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož
i skutková zjištění, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však
nenaplňují uplatněný dovolací důvod, jak bylo uvedeno shora.
12. Lze tak konstatovat, že se všemi námitkami, které uplatnili obvinění
ve svém dovolání, se již řádně zabýval soud prvního stupně, rovněž byly obsahem
podaného odvolání a odvolací soud se s nimi též důsledně vypořádal. Přitom
dovolání, v němž obviněný opakuje námitky, jimiž se snažil zvrátit již
rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s
nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako
zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp.
zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
13. Dovolatelé pojali své dovolání jako další řádný opravný prostředek
proti rozhodnutí soudu druhého stupně, což však nemůže být smyslem a účelem
tohoto mimořádného opravného prostředku, jenž je možno podat jen ze zákonem
výslovně uvedených důvodů, jak bylo rozvedeno shora. Dokonce ani netvrdili nic
o tzv. extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich uskutečněnými
skutkovými zjištěními. O takovýto extrémní nesoulad se jedná, pokud konkrétní
skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu a skutek popsaný soudy
nižších stupňů tak nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, popř. pokud
došlo k tzv. deformaci důkazů, z nichž jsou vyvozována zjištění, která z nich
vůbec nevyplývají. Tento extrémní nesoulad ale nemůže být založen jen tím, že z
různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi
uvedené v obžalobě (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn.
3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3
Tdo 892/2014), a to současně za podmínky, že svůj postup přesvědčivě zdůvodnily
(např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tak
tomu bylo i v projednávané věci, neboť soudy nižších stupňů se v podstatných
otázkách nepřiklonily k verzi uplatňované obviněnými, naopak důvodně (po řádném
vyhodnocení provedených důkazů) vycházely z verze uváděné v obžalobě a založené
především na výpovědích shora označených svědků. Neměly tak jakýchkoliv
pochybností o tom, že obvinění jednali v uvedeném konkrétním případě se SVJ
Rabštejnská za oba subjekty STŘECHY 92 a SLADRO, že tyto obchodní společnosti
byly ve vzájemném postavení konkurentů, že v důsledku činnosti obviněných
nedošlo k uzavření obchodní smlouvy mezi SVJ Rabštejnská a STŘECHY 92, ale
dodavatelem díla se stala SLADRO, které tak opatřili prospěch. Za takové
situace je na místě odmítnout dovolání obviněných, které směřuje ryze proti
skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a je vlastně jen opakováním dosud
uplatňované obhajoby, s níž se řádně soudy nižších stupňů vypořádaly (a to i
při zohlednění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb.,
uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
14. Dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
neodpovídají ani námitky nedodržení základních zásad ovládajících trestní
řízení, konkrétně nerespektování presumpce neviny, resp. vedení
„nestandardního“ řízení, což snad měla být námitka nezákonného procesu (nullus
processus criminalis sine lege). Dovolací soud respektuje závaznou judikaturu
Ústavního soudu (viz zejména zmíněné stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4.
března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), že se nenachází mimo ústavní rámec
ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o
ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod a
že je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích
řízení porušena základní práva dovolatele (dovolatelů), včetně jeho (jejich)
práva na spravedlivý proces. Tak tomu ale podle přesvědčení dovolacího soudu v
tomto případě nebylo, obvinění měli možnost se účastnit dokazování prováděného
standardně v rámci hlavního líčení, vyjádřit se k provedeným důkazům, nabídnout
a případně provést důkazy vlastní či jejich provedení žádat. Skutečnost, že
odvolací soud měl na věc zpočátku odlišný názor než soud prvního stupně, že mu
vyslovil závazný právní názor a uložil soudu prvního stupně, jaké úkony a
doplnění má provést, není v trestním řízení nic nestandardního, jak se mylně
domnívají obvinění, naopak jde o zákonem předvídaný postup – srov. zejména §
264 odst. 1 tr. ř. Pokud jde o další vyjádření, že „vyšetřování bylo policejním
orgánem zastaveno“ a „státním zástupcem na podnět poškozené společnosti znovu
otevřeno“, lze se k němu těžko vyjádřit, neboť vůbec nerespektuje terminologii
trestního řádu, takže je obtížné dovodit, co tím obvinění mínili (ostatně to
ani není úkolem dovolacího soudu). Vyšetřování je fází přípravného řízení po
zahájení trestního stíhání, policejní orgán rozhodně není oprávněn trestní
stíhání zastavit, takové oprávnění má výlučně státní zástupce [srov. § 172 tr.
ř. a § 175 odst. 1 písm. a) tr. ř.]. K ničemu takovému ovšem v daném trestním
řízení nedošlo. Obvinění snad mohli mít na mysli neformální postup policejního
orgánu před zahájením úkonů trestního řízení spočívající v tzv. uložení trestní
věci „ad acta“ (opatření policejního orgánu pod č. j.
KRPP-131579/TČ-2013-030080) a následný pokyn státního zástupce Krajského
státního zastupitelství v Plzni po provedeném přezkumu z vlastní iniciativy k
zahájení úkonů trestního řízení a prověření dané trestní věci ve smyslu § 158
odst. 3 tr. ř. (viz č. l. 373 až 375 trestního spisu), což je zcela řádný a
zákonný postup, který odpovídá ustanovením trestního řádu (srov. § 157 odst. 2
tr. ř.) i dalších právních předpisů (zejména zákona o státním zastupitelství a
jednacího řádu státního zastupitelství). Ostatně obvinění ani nespecifikovali,
v čem by ono pochybení policejního orgánu či dozorujícího státního zástupce
mělo spočívat.
15. Za jedinou právně relevantní námitku obviněných by snad bylo možno
považovat jejich zpochybnění naplnění znaku subjektivní stránky skutkové
podstaty přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255
odst. 2 tr. zákoníku, a sice jednak znaku zavinění ve formě úmyslu, jednak
znaku tzv. úmyslu přesahujícího objektivní stránku (že jednali „v úmyslu
opatřit jinému prospěch“). Avšak ani v tomto směru dovolací soud neposoudil
jejich námitku jako relevantně uplatněnou, protože zcela vychází z aplikace
hmotněprávní úpravy na jiný skutkový děj, než byl soudy nižších stupňů zjištěn,
resp. podstata výhrady nenaplnění uvedených zákonných znaků spočívá v
neprokázání skutkového stavu, ač ve skutečnosti soudy nižších stupňů vycházely
na základě provedených důkazů z verze jiné, jak byla rozvedena shora.
16. Nad rámec uvedeného lze uvést, že přečin zneužití informace a
postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku spočívá v tom, že
pachatel jako podnikatel, společník, člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na
podnikání dvou nebo více podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem
činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá
popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich
podniků. Tento trestný čin má tedy tzv. složitou skutkovou podstatu, když více
znaků je uvedeno ve více alternativách, z nichž soudy nižších stupňů řádně
příslušnou určily.
17. Tento trestný čin podle § 13 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje zavinění
úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedené skutkové
podstaty (jak objektivně-deskriptivní, tak i normativní, u nichž postačí tzv.
laická představa), navíc musí být naplněn i úmysl přesahující objektivní
stránku (někdy tzv. obmysl, dolus coloratus, specifický či druhý úmysl), a to
úmysl opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. Výhoda i prospěch mohou
mít materiální i nemateriální povahu a mohou mít jakoukoli podobu. Zpravidla se
bude jednat o výhody nebo prospěch hospodářské povahy (např. výhodou je
zlepšení postavení na trhu, prospěchem je i hmotný zisk). V daném případě bylo
obviněným kladeno za vinu, že jednali v úmyslu opatřit jinému prospěch.
18. Obvinění se domáhali odlišného hodnocení důkazů a odchýlili se od
skutkových zjištění i ohledně dalších znaků skutkové podstaty uvedeného
trestného činu, a sice znaku „úkornosti“ uzavřené smlouvy. V tomto směru
namítli, že soudy nižších stupňů řádně neposoudily skutečnost, že obchodní
společnosti STŘECHY 92 a SLADRO spolupracovaly, obvinění jednali dokonce na
pokyn vedení poškozené STŘECHY 92, takže následně uzavřená obchodní smlouva
mezi SVJ Rabštejnská a SLADRO nemohla mít úkorný charakter pro poškozenou
STŘECHY 92 a obvinění rozhodně nejednali s úmyslem opatřit jinému (SLADRO)
prospěch na úkor poškozené (STŘECHY 92). Ze spolupráce mezi uvedenými
obchodními společnostmi totiž podle obviněných těžily oba subjekty a nelze
přičítat k jejich tíži, že v případě zakázky SVJ Rabštejnská se vedení SLADRO
rozhodlo realizovat zakázku samostatně. Ovšem v tomto ohledu soudy nižších
stupňů vycházely z jiné verze skutkového děje prokázané provedeným dokazování,
a to především na základě svědeckých výpovědí (zejména Ing. P. H., Ing. R. Č.,
Ing. J. M. a J. V.) a některých listinných důkazů (např. vizitek a letáků
propagujících SLADRO, dokumentů týkajících se uvedené zakázky). Ani soudy
nižších stupňů nebyla zpochybňována dlouhodobá spolupráce obou uvedených
obchodních společností, avšak v daném konkrétním případě na zakázce pro SVJ
Rabštejnská k ní nedošlo a dojít nemělo, naopak v důsledku jednání obviněných
nakonec zakázku realizovala SLADRO namísto a tedy i na úkor STŘECHY 92.
19. Jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně, v uvedeném směru
vycházely ze skutečnosti, že obvinění pracovali i pro SLADRO, a to s
konkludentním souhlasem zaměstnavatele STŘECHY 92, avšak tato spolupráce v
některých případech přerostla v úkorné jednání vůči obchodní společnosti
STŘECHY 92 (bez jejího souhlasu a vědomí). Odvolací soud proto správně uvedl,
že účastí na podnikání druhého podnikatelského subjektu nemusí být jen vlastní
úkorné a s ním související jednání, ale třeba i faktická účast na podnikání s
vědomím subjektu prvního. Podstatné je konečné vyústění v úkorné jednání. Nad
rámec uvedeného je třeba připomenout, že znakem skutkové podstaty přečinu
zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr.
zákoníku není způsobení škody poškozenému podnikateli, jednání však musí
směřovat k uzavření smlouvy nevýhodné pro poškozeného podnikatele (na jeho
úkor). Přitom nevýhodnost bude zpravidla finančního charakteru a bude
vyčíslitelná penězi (jako v tomto případě, v němž na jedné straně, poškozené
STŘECHY 92, vznikla škoda v podobě ušlého zisku – lucrum cessans, ač nebyl
vyčíslen, zatímco na straně druhé se druhý konkurent na trhu, SLADRO,
obohatil), nutně to tak však být nemusí (k jiným případům úkornosti srov.
výklad např. v komentáři Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421.
Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2613 a násl.).
20. Pokud obvinění namítají, že nebyl naplněn zákonný znak zavinění ve
formě úmyslu a ani úmyslu přesahujícího objektivní stránku („úmysl opatřit sobě
nebo jinému výhodu nebo prospěch“), dovolací soud odkazuje na závěry soudu
druhého stupně, který se již těmito námitkami zabýval a v souladu se zákonem se
s nimi vypořádal. Nejvyšší soud připomíná, že v daném případě bylo obviněným
kladeno za vinu, že jako účastníci na podnikání dvou podnikatelů se stejným
předmětem činnosti v úmyslu opatřit jinému (SLADRO) prospěch uzavřeli smlouvu
na úkor jednoho podnikatele (STŘECHY 92). V odůvodnění napadeného rozsudku
odvolací soud pak rozvedl, že již nalézací soud správně shledal, že obvinění
jakožto zaměstnanci STŘECHY 92 a současně jako účastníci na podnikání SLADRO v
úmyslu opatřit jí prospěch v podobě profitu ze zakázky zastřešení bytového domu
v P., R. ulici, iniciovali na úkor svého zaměstnavatele - STŘECHY 92 uzavření
smlouvy o dílo pro SLADRO, přičemž zneužili informace získané z činnosti
STŘECHY 92 vztahující se k předmětné zakázce. Odvolací soud proto správně
uvedl, že obvinění společným jednáním jako zaměstnanci a současně účastníci na
podnikání dvou podnikatelů se stejným předmětem činnosti v úmyslu opatřit
SLADRO prospěch dali popud k uzavření smlouvy na úkor STŘECHY 92, konkrétně
smlouvy o dílo ze dne 29. listopadu 2012. Úkor spočíval v tom, že druhá ze
jmenovaných obchodních společností přišla jednáním obviněných o tuto konkrétní
zakázku, přičemž je zřejmé, že v ceně díla byl zakomponován i zisk, který však
v řízení před soudy nižších stupňů nebyl vyčíslen (a proto došlo k úpravě
popisu skutku odvolacím soudem). Šlo tedy o cílené jednání obviněných
směřujících k tomu, aby zakázku získala SLADRO a nikoli STŘECHY 92.
21. Odvolací soud proto správně posoudil i otázku zavinění ve formě
přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z hlediska subjektivní
stránky daného trestného činu je zřejmé, že obvinění záměrně jako zástupci
SLADRO dali popud ke sjednání smlouvy o dílo se SVJ Rabštejnská, ač mu původně
předložili nabídku jako zaměstnanci STŘECHY 92. Věděli tak, že se nutně dopustí
jednání popsaného v ustanovení § 255 odst. 2 tr. zákoníku, věděli též, že nutně
tak jinému (SLADRO) opatří prospěch, zatímco uzavření této smlouvy bude na úkor
jiného (jednoho) podnikatele (STŘECHY 92). Věděli tedy, že současně poruší
uvedeným ustanovením chráněný objekt, zájem státu na zajištění rovnosti
podnikajících subjektů na trhu. Při vědomí nutnosti určitého důsledku lze
uvažovat jen o úmyslu přímém, neboť ví-li pachatel, že určité jednání povede
nezbytně k určitému následku, nemůže se zároveň bránit tím, že takový důsledek
nechtěl (srov. například Solnař, V. Systém československého trestního práva.
Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, str. 222; Šámal, P., Púry
F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck,
2004, s. 52; shodně i Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář § 1 – 139.
2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221). To platí jak pro naplnění znaku
zavinění ve formě úmyslu přímého, tak i pro naplnění uvedeného úmyslu
přesahujícího objektivní stránku. Soudy nižších stupňů tak nepochybily, pokud
posoudily i znaky subjektivní stránky za naplněné.
22. Není ani pravdou, že by se soudy nižších stupňů nezabývaly motivací
obviněných k jednání, jež je jim kladeno za vinu, neboť motivace v podstatě
vyplývá i ze skutkových zjištění právě ohledně uvedeného úmyslu přesahujícího
objektivní stránku. Dokonce v tomto směru vycházely z výpovědi svědka J. V.,
kterému obvinění záměrně předkládali tehdy nepravdivou legendu, proč má uzavřít
smlouvu se SLADRO a nikoli se STŘECHY 92 (ukončení pracovního poměru obviněných
u této obchodní společnosti z důvodu jejích dluhů vůči nim). Nadto soudy
nižších stupňů dospěly k závěru, že obvinění jednali ve prospěch SLADRO i v
jiných případech, v nichž však v důsledku jejich jednání nedošlo k uzavření
smlouvy na úkor jejich zaměstnavatele (např. případ zastřešení bytového domu v
L., jak je uvedeno na str. 21 rozsudku soudu prvního stupně).
IV. Závěrečné shrnutí
23. Dovolací soud proto ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru,
že soudy prvního i druhého stupně nepochybily, pokud jednání obviněných
posoudily jako přečin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §
255 odst. 2 trestního zákoníku, neboť jako zaměstnanci a účastníci na podnikání
dvou podnikatelů se stejným předmětem činnosti v úmyslu opatřit jinému prospěch
dali popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho podnikatele.
24. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že obvinění M. K. a Ing. V. Z. podali dovolání, jímž nebyl naplněn
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl
obviněnými uváděn jen formálně. Ve skutečnosti nelze obsahově uplatněné
dovolací námitky podřadit pod žádný dovolací důvod, neboť směřovaly výlučně
proti skutkovým zjištěním a nikoli proti právnímu posouzení zjištěných skutků.
Pokud byl namítán nedostatek naplnění znaku zavinění, resp. úmyslu
přesahujícího objektivní stránku, vždy šlo o argumentaci založenou na odlišné
interpretaci skutkového děje obviněnými, ve své podstatě tak nebyla napadána
vadná aplikace hmotněprávních norem na soudy nižších stupňů zjištěný skutek. I
námitky ohledně porušení základních práv obviněného byly uvedeny zcela
formálně, aniž by každý z obviněných rozvedl, v čem konkrétně mělo ono porušení
spočívat, resp. takové námitky nebyly důvodné.
25. Nejvyšší soud proto podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.,
aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu
předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání
podle § 265i tr. ř., učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 2. 2017
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovil
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.