5 Tdo 297/2013-120
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2013 o
dovoláních, která podali obvinění M. P., M. H., M. L., M. Ž., a E. H., proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 3 To 15/2012, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7
T 73/2008, takto:
I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných M. P., M. H. a
M. Ž. odmítají.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných M. L. a E. H.
odmítají.
Obvinění M. P. a M. H. byli rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne
29. 9. 2011, sp. zn. 7 T 73/2008, uznáni vinnými zločinem zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst.
3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „tr. zákoník“), kterého se dopustili skutkem podrobně popsaným ve výroku o
vině v tomto rozsudku. Týmž rozsudkem byli uznáni vinnými pomocí ke stejnému
zločinu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3
tr. zákoníku i obvinění M. L., M. Ž. a E. H., přičemž jejich trestná činnost je
blíže popsána ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za uvedenou trestnou činnost uložil Krajský soud v Praze obviněným následující
tresty. Obviněným M. P. a M. H. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku uložen
každému trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byli oba obvinění
zařazeni podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále
byl těmto obviněným uložen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku
peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč,
tedy v celkové výměře 500 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněným
pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán,
stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Obvinění M. L. a M.
Ž. byli podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzeni každý k trestu odnětí
svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byli oba obvinění zařazeni podle § 56
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále byl těmto obviněným
uložen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku i peněžitý trest v
počtu 200 denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč, tedy v celkové výměře
100 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněným pro případ, že by
uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní
trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Obviněná E. H. byla podle § 240 odst. 3
tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon
byla zařazena podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Další spoluobviněný V. N. pak byl podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn
obžaloby.
K odvolání obviněných a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v
Praze rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 3 To
15/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek
soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 1 tr. řádu odvolací
soud znovu rozhodl o vině shora jmenovaných obviněných, které uznal vinnými
spácháním zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 240
odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (obvinění M. P. a M. H.) a
pomocí k tomuto zločinu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 240 odst. 1, odst. 2
písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (obvinění M. Ž., M. L. a E. H.), přičemž této
trestné činnosti se obvinění dopustili způsobem podrobně popsaným ve výroku o
vině v citovaném rozsudku odvolacího soudu. Vrchní soud v Praze pak odsoudil
obviněné M. P. a M. H. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku každého k trestu odnětí
svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byli obvinění zařazeni podle § 56 odst.
3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Dále byl těmto obviněným uložen podle § 67
odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb
s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 500 000 Kč. Podle § 69
odst. 1 tr. zákoníku byl obviněným pro případ, že by uložený peněžitý trest
nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v
trvání 6 měsíců. Obvinění M. L. a M. Ž. byli odsouzeni podle § 240 odst. 3 tr.
zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku každý k trestu odnětí svobody v
trvání 4 roků, pro jehož výkon byli zařazeni podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do
věznice s dozorem. Dále byl těmto obviněným uložen podle § 67 odst. 1 a § 68
odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb s výší jedné
denní sazby 500 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr.
zákoníku byl obviněným pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve
stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2
měsíců. Obviněnou E. H. odsoudil odvolací soud podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku
za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků,
jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále odvolací soud rozhodl o ostatních
obviněných v této trestní věci.
Zmíněný rozsudek odvolacího soudu napadli obvinění M. P., M. H., M. L.,
M. Ž. a E. H. prostřednictvím svých obhájců dovoláními. Obviněný M. P. podal
své dovolání dne 18. 2. 2013 a uvedl v něm dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. a), c) a g) tr. řádu. Pokud jde o první z nich, podle obviněného z
rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze nevyplývá, kdo ze soudců je po „nápadu
věci“ předsedou senátu, takže takový rozvrh práce údajně nesplňuje ústavní
požadavek transparentnosti, jasnosti a srozumitelnosti a představuje porušení
ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S odkazem na stejný
dovolací důvod obviněný rovněž namítá, že soud prvního stupně nepostupoval
podle § 9a tr. řádu a nepodal žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu
dvoru Evropské unie a nepředložil věc Ústavnímu soudu, a to stran výkladu norem
zákona o spotřebních daních v otázce vzniku daňové povinnosti při výrobě
alkoholických nápojů jejich mícháním studenou cestou. Pokud jde o dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, podle názoru obviněného jeho
obhájce nebyl přítomen u výpovědi spoluobviněného M. L., která byla v řízení o
vzetí do vazby stěžejním důkazem, z něhož soudy obou stupňů vycházely i při
rozhodování o vině v této věci. Soud prvního stupně totiž postupem podle § 207
odst. 2 tr. řádu přečetl protokol o výpovědi jmenovaného spoluobviněného, aniž
k tomu byly splněny zákonné podmínky. Navíc soud prvního stupně údajně
nepostupoval v souladu s ustanovením § 37 odst. 2 tr. řádu, neboť nerozhodl o
vyloučení obhájců, kteří vykonávali obhajobu obviněného M. P. a obviněného M.
L., ačkoli ve dvou případech zde mělo dojít k jejich kolizi zájmů.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak obviněný
M. P. zdůraznil, že skutek byl nesprávně právně posouzen, protože jde jen o
přečin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Jak dále v
této souvislosti namítl, z dosavadní teorie a soudní praxe vyplývá, že o
uvedený přečin se jedná zejména v případě, když pachatel překročí rozsah svého
živnostenského oprávnění, přitom je však vyloučen jednočinný souběh trestných
činů zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 240 tr. zákoníku a
neoprávněného podnikání podle § 251 tr. zákoníku. Podle názoru obviněného v
posuzované trestní věci toliko překročil rozsah svého živnostenského oprávnění,
což zde vylučuje použitou právní kvalifikaci. Dále obviněný zpochybnil závěry
soudů nižších stupňů v otázce existence povinnosti ke spotřební dani, protože
při výrobě alkoholických nápojů jejich mícháním tzv. studenou cestou nevzniká
zmíněná povinnost. Obviněný je rovněž přesvědčen, že se soudy nezabývaly
rozporem mezi normami unijního a vnitrostátního práva, pokud jde o vznik a
existenci povinnosti ke spotřební dani. Podle obviněného naše vnitrostátní
právní úprava odlišným způsobem vymezuje předmět spotřební daně z lihu, protože
za líh považuje etanol, a nikoli výrobky obsahující líh, jak to činí směrnice
Rady Evropských společenství č. 92/83/EHS, ovšem soudy nižších stupňů údajně
při posuzování jeho viny vycházely z uvedené směrnice. Obviněný dále v rámci
svých dovolacích námitek vytkl nezákonnost některých opatřených důkazů či
úkonů, a to především příkazu k domovní prohlídce, který neobsahuje důvod jeho
neodkladnosti. Obviněný namítl i porušení zákazu změny rozhodnutí k horšímu
(tzv. zákaz reformationis in peius), protože pokud odvolací soud odstranil vady
právních vět uvedených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně,
zhoršil tím postavení obviněných. Podle názoru obviněného v jeho trestní věci
existuje též extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy,
přičemž trestní řízení proti němu bylo vedeno po nepřiměřeně dlouhou dobu, což
se údajně neprojevilo v uloženém trestu, který obviněný považuje za nepřiměřeně
přísný.
Obviněný M. P. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu
předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze, a aby přikázal soudu prvního
stupně věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby
předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení výkonu uloženého
nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Obvinění M. H. a M. L. podali svá dovolání dne 17. 1. 2013, resp. dne 19. 1.
2013 a opřeli je o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Podle názoru obou obviněných se soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly
příslušnými daňovými předpisy. Přitom obvinění uvádějí, že při výrobě
alkoholických nápojů jejich mícháním tzv. studenou cestou nevzniká daňová
povinnost ke spotřební dani. V posuzované věci totiž nedošlo k výrobě lihu, a
jeho další použití tak nemůže podléhat této dani.
Obviněný M. H. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený
rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i rozsudek Krajského soudu v Praze, a
aby ho podle § 265m tr. řádu sám zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) tr.
řádu, anebo aby přikázal soudu prvního stupně věc k novému projednání a
rozhodnutí. Obviněný M. L. pak navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1
tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i rozsudek
Krajského soudu v Praze, a aby podle § 265m tr. řádu sám rozhodl rozsudkem.
Současně tento obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §
265o tr. řádu rozhodl o přerušení výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Obviněný M. Ž. podal své dovolání dne 10. 1. 2013 a opřel ho o dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy
nižších stupňů především neposoudily skutek jako trestný čin neoprávněného
podnikání podle § 118 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění
účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), jak měly správně učinit.
Dále je obviněný přesvědčen, že se soudy nezabývaly příslušnými daňovými
předpisy a neuvedly konkrétní způsob zkrácení daně. Podle obviněného odvolací
soud porušil zásadu zákazu změny rozhodnutí k horšímu, protože změnil právní
větu v neprospěch obviněných. Obviněný zpochybnil i správnost posouzení
trestnosti jeho činu z hlediska časové působnosti trestních zákonů, neboť se
domnívá, že soudy obou stupňů řádně nezvážily otázku použití ustanovení § 88
odst. 1 tr. zák.
Obviněný M. Ž. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i
rozsudek Krajského soudu v Praze, a aby přikázal tomuto soudu věc k novému
projednání a rozhodnutí.
Obviněná E. H. podala své dovolání dne 16. 1. 2013 a opřela ho o dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná je zejména přesvědčena, že
nenaplnila subjektivní stránku pomoci k zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné
podobné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a),
odst. 3 tr. zákoníku, jejímž spácháním byla uznána vinnou. Přitom nesouhlasí s
hodnocením provedených důkazů a uvádí důvody, které mají svědčit o tom, že
nemohla vědět o protiprávnosti svého činu. Závěrem podaného dovolání proto
obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil
napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby přikázal tomuto soudu věc k
novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obviněných M. P., M.
H., M. L., M. Ž. a E. H. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího
státního zastupitelství. Pokud jde o dovolací námitky obviněných M. H. a M. L.,
podle státního zástupce jednání těchto dovolatelů (a dalších obviněných)
směřovalo k tomu, aby byly uváděny do oběhu alkoholické nápoje obsahující líh,
z něhož nebyla odvedena spotřební daň. Takové jednání podle názoru státního
zástupce naplňuje všechny znaky trestného činu, jímž byli tito obvinění uznáni
vinnými. Námitky obviněných týkající se vzniku a existence daňové povinnosti
nepovažuje státní zástupce za důvodné, neboť obvinění vyráběli alkoholické
nápoje z lihu, z něhož nebyla odvedena spotřební daň.
Ohledně dovolání obviněného M. Ž. je státní zástupce přesvědčen, že
skutek spáchaný tímto obviněným nemohl být posouzen jako trestný čin
neoprávněného podnikání, protože v posuzované věci nešlo o zkrácení daně z
příjmu získaného neoprávněnou výdělečnou činností, ale o zkrácení spotřební
daně. Jak dále v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, pokud by pachatel
v rámci svého nelegálního podnikání zkrátil spotřební daň, byl by postižitelný
pouze podle ustanovení o trestném činu neoprávněného podnikání, který je
mírněji trestný. Za nedůvodnou považuje státní zástupce také námitku obviněného
ohledně nesprávného použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Posouzení věci
podle dřívější právní normy by podle názoru státního zástupce přicházelo v
úvahu pouze tehdy, kdyby soudy dospěly k závěru o nepoužití kvalifikované
skutkové podstaty spáchaného trestného činu. Státní zástupce je přesvědčen, že
u obviněného s ohledem na rozsah, charakter a dobu páchání trestné činnosti
neexistovaly konkrétní důvody snižující nebezpečnost jeho činu pro společnost
natolik, aby při použití dřívější právní úpravy bylo možno uplatnit ustanovení
§ 88 odst. 1 tr. zák.
Pokud jde o dovolání obviněné E. H., podle názoru státního zástupce
jsou její námitky skutkového charakteru a obsahově neodpovídají uplatněnému
dovolacímu důvodu. Jak dále státní zástupce zdůraznil, trestného činu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku se ve vztahu
ke zkrácení spotřební daně může dopustit kdokoli, nikoli snad pouze prodejce
nebo výrobce zboží podléhajícího této dani.
K dovolání obviněného M. P. státní zástupce zejména uvádí, že jeho námitky
uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu mu
neodpovídají. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr.
řádu pak tento obviněný uplatnil podle státního zástupce takové námitky, které
nejsou opodstatněné, přičemž v posuzované věci nebyl důvod ani pro postup podle
§ 37a tr. řádu, protože mezi obviněnými M. L. a M. P. v řízení před soudem
nenastala situace, kdy by si jejich zájmy odporovaly. Státní zástupce však
nepovažuje za důvodné ani námitky obviněného, které uplatnil v rámci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když navíc zčásti se jedná o
námitky vůbec neodpovídající citovanému dovolacímu důvodu. Pokud jde o vznik
daňové povinnosti, podle názoru státního zástupce ve smyslu § 67 odst. 1 zákona
o spotřebních daních je předmětem daně nikoli pouze „čistý“ líh, ale též líh
obsažený v jakýchkoli výrobcích, jestliže obsah lihu činí více než 1,2 %
objemových etanolu. Přitom ze skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně vyplývá, v jaké výši vznikla daňová povinnost, resp. v jaké výši
byla daň zkrácena.
Státní zástupce považuje dovolání obviněných M. P., M. H., M. L. a M. Ž. za
zjevně neopodstatněná a navrhl proto, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. řádu odmítl. Pokud jde o dovolání obviněné E. H., státní zástupce
navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl toto
dovolání, protože bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v § 265b
tr. řádu.
K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uplatnil
repliku obviněný M. P. ve svém podání ze dne 15. 6. 2013, v němž nepovažuje za
správnou argumentaci k podmínkám trestní odpovědnosti za trestný čin zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, resp. k
právní kvalifikaci skutku jako trestného činu neoprávněného podnikání podle §
251 tr. zákoníku, který zde přichází v úvahu. Podle názoru obviněného skutková
podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
nerozlišuje mezi jednotlivými druhy daní, takže je nerozhodné, zda provozování
neoprávněného podnikání v konečném důsledku vede ke zkrácení daně z příjmů či
jiného druhu daně. S odkazem na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu obviněný
rovněž upozornil na údajný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými
závěry, přičemž odmítl názor státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství k této otázce.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění M. P., M. H., M. L., M.
Ž. a E. H. podali dovolání jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr.
řádu], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§ 265d odst. 2 tr. řádu),
včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti
rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a)
tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr.
řádu).
Všichni obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu. Obviněný M. P. pak opřel své dovolání rovněž o důvody uvedené v § 265b
odst. 1 písm. a) a c) tr. řádu.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, ten je
naplněn v případě, když ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který
nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl
soud vyššího stupně. Obviněný M. P. shledal naplnění uvedeného dovolacího
důvodu v tom, že z rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze nelze předem určit,
který soudce bude rozhodovat určitou věc jako předseda senátu.
Podle názoru Nejvyššího soudu však tato námitka neodpovídá dovolacímu důvodu
uvedenému v § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, protože otázka, který soudce
odvolacího soudu bude působit jako předseda senátu, nijak nesouvisí s věcnou
(funkční) příslušností odvolacího soudu ani s tím, zda je tento soud náležitě
obsazen, jestliže je zřejmé, že ve věci rozhodovali tři soudci (z povolání)
odvolacího soudu určení jeho rozvrhem práce. Při rozhodování a hlasování v
senátě má totiž předseda senátu jen jeden hlas, který je z hlediska významu pro
přijetí rozhodnutí stejný jako hlas každého dalšího člena senátu, takže funkce
předsedy senátu se nemůže projevit např. ani jeho větším vlivem na způsob
rozhodnutí přijatého senátem. Skutečnost, že již předem (např. z rozvrhu práce)
není zřejmé, který z více soudců určitého senátu, jež jsou jmenováni do funkce
předsedy senátu odvolacího soudu, bude v dané věci rozhodovat jako předseda
senátu, tedy sama o sobě nemůže založit důvod spočívající v rozhodnutí soudu,
„který nebyl náležitě obsazen,“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu. Jak
je přitom v nyní posuzované trestní věci zcela zřejmé (a nezpochybňuje to ani
obviněný M. P.), o odvoláních obviněných rozhodl věcně příslušný Vrchní soud v
Praze, který je nadřízen Krajskému soudu v Praze jako soudu, jenž zde
rozhodoval v prvním stupni [§ 25 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a
soudcích, ve znění pozdějších předpisů]. Vrchní soud v Praze rozhodoval o
odvoláních v senátě složeném v souladu s rozvrhem práce z předsedy senátu (jímž
byl JUDr. Marcel Ječný) a dalších dvou soudců tohoto soudu (jimiž byli JUDr.
Jiří Hnilica a Mgr. Viktor Mach), takže odvolací senát byl náležitě obsazen v
souladu se zákonem (§ 27 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění
pozdějších předpisů). Vzhledem k uvedenému nemohlo dojít k porušení pravidel o
věcné příslušnosti soudu ani o obsazení odvolacího soudu, jak namítl obviněný a
jak to předpokládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Nad rámec zmíněné argumentace Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná,
že trestní věci se přidělují k vyřízení vždy určitému soudnímu oddělení, jehož
základem jsou senáty určené rozvrhem práce [§ 41 odst. 1, § 42 odst. 1 písm. a)
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů],
přičemž v senátech, kde nepůsobí přísedící (což je i případ vrchních soudů),
řídící předseda senátu rozhodne o tom, kdo ze soudců jmenovaných do funkce
předsedy senátu a přidělených rozvrhem práce do tohoto senátu projedná a
rozhodne danou věc v postavení předsedy senátu. V této souvislosti lze
přiměřeně odkázat např. na ustanovení čl. 4 odst. 2 jednacího řádu Nejvyššího
soudu, z něhož vyplývá, že je-li v senátě více soudců ve funkci předsedy
senátu, organizuje práci senátu předseda senátu, o kterém to stanoví rozvrh
práce (řídící předseda senátu). Řídícího předsedu senátu zastupuje člen senátu
uvedený v rozvrhu práce na druhém místě. Další soudci ve funkci předsedy senátu
předsedají ve věcech jim přidělených. Jednací řád Vrchního soudu v Praze sice
nemá obdobné ustanovení, avšak z ustanovení čl. 4 odst. 2 jednacího řádu tohoto
soudu, podle kterého předseda senátu organizuje práci senátu, odpovídá za
včasné vyřizování věcí a dbá o rovnoměrné pracovní zatížení všech členů senátu,
lze vyvodit obdobný princip též u jmenovaného vrchního soudu. Řídícím předsedou
senátu č. 3 To u Vrchního soudu v Praze byl rozvrhem práce tohoto soudu účinným
od 1. 9. 2012 určen soudce JUDr. Marcel Ječný, protože byl v rozvrhu práce
uveden mimo abecední pořadí na prvním místě. S ohledem na rovnoměrné pracovní
zatížení všech členů senátu byl tedy tento předseda senátu oprávněn rozhodnout,
kdo projedná a rozhodne i trestní věc obviněných. Toto právo řídícího předsedy
senátu nelze nijak omezit, ledaže by porušil uvedené hledisko rovnoměrného
zatížení všech členů senátu, ovšem to zde nepřichází v úvahu a obviněný M. P.
to ani netvrdí. Proto pokud rozhodl Vrchní soud v Praze o odvoláních obviněných
v senátě, jemuž předsedal JUDr. Marcel Ječný a jehož dalšími členy byli JUDr.
Jiří Hnilica a Mgr. Viktor Mach, nebylo tím porušeno žádné ustanovení zákona o
soudech a soudcích ani rozvrhu práce jmenovaného soudu na rok 2012, takže
nepřichází v úvahu ani naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a)
tr. řádu. Totéž platí o námitce obviněného opřené o stejný dovolací důvod a
vytýkající soudům nižších stupňů, že nepředložily věc Ústavnímu soudu České
republiky a Soudnímu dvoru Evropské unie, protože ani Nejvyšší soud zde
neshledal žádný rozpor mezi právem Evropské unie (resp. dříve Evropských
společenství) a vnitrostátními právními normami České republiky stran spotřební
daně z lihu [k tomu lze odkázat na argumentaci uvedenou níže k dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu].
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného M. P., které opřel o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu. Ten může být naplněn,
jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl; jde zde
zejména o porušení pravidel nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr. řádu. Obviněný
však založil zmíněné námitky na tom, že jeho obhájce ani on sám nemohli být
přítomni výslechu spoluobviněného M. L. v přípravném řízení při rozhodování o
jeho vazbě, přičemž soud prvního stupně údajně vycházel z této výpovědi při
provádění důkazů a v hlavním líčení postupoval podle § 207 odst. 2 tr. řádu.
Nejvyšší soud pak u obviněného M. P. nezjistil žádné skutečnosti zakládající
posledně citovaný dovolací důvod, protože v jeho případě nebylo porušeno žádné
ustanovení o nutné obhajobě a ani zde nedošlo k situaci, že by po nějakou dobu
neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Ostatně, ani sám obviněný neuvádí,
které zákonné ustanovení o nutné obhajobě u něj mělo být porušeno nebo po jakou
dobu nebyl zastoupen obhájcem, ačkoli ho měl mít. Navíc důvod dovolání uvedený
v § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu nespočívá v každém, resp. jakémkoli tvrzeném
porušení práva na obhajobu, tudíž ani v tom, jakým způsobem obhájce obviněného
vykonával jeho obhajobu, či zda se zúčastnil některých procesních úkonů, u
nichž nebyla nutná přítomnost obhájce obviněného, nebo zda měl být obhájce
zproštěn povinnosti obhajování. Stejně tak není tento dovolací důvod naplněn
obecnými námitkami obviněného o nepoužitelnosti některých důkazů (zejména
výpovědi spoluobviněného M. L.) k jeho usvědčení ze spáchaného trestného činu.
K tomu lze odkázat i na argumentaci Nejvyššího soudu obsaženou níže k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu stran toho, že samotné
provádění a hodnocení důkazů nemůže být předmětem dovolacího přezkumu na
podkladě žádného z dovolacích důvodů.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, o který všichni dovolatelé opírají svá
dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že může být dán tehdy, jestliže skutek, pro
který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než
jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného
trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti,
že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom,
zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se
jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze
dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle
jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obvinění však spatřují naplnění citovaného dovolacího důvodu i v
námitkách, jimiž vytýkají nezákonnost či nepoužitelnost některých důkazů a
úkonů, popřípadě zpochybňují správnost hodnocení určitých důkazů (zejména
znaleckých posudků), a tvrdí, že jim nebyla trestná činnost, resp. jejich účast
na ní, dostatečně prokázána. Obviněný M. P. dále v této souvislosti poukazuje
na údajný extrémní nesoulad mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a
provedenými důkazy a zpochybňuje zákonnost a použitelnost některých důkazů,
zejména byly-li opatřeny při domovních prohlídkách provedených jako neodkladné
úkony.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b
odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající
nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť
takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání,
protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých
výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé
taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze
stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně
domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací
soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst.
6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl
přezkoumávat každé rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených
vad. Dovolací soud nemůže hodnotit samotná skutková zjištění, resp. provedené
dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní
posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl
od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost,
aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto
důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v
dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
uplatnili obvinění, přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný
výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku
nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů,
včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však
neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak
ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
řádu. Jestliže tedy obvinění sice namítali nesprávnost právního posouzení
skutku, ale tento svůj názor dovozovali v části svých dovolání (obvinění M. P.,
M. H. a M. Ž.), resp. v celém dovolání (obvinění M. L. a E. H.) z námitek
zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového
stavu, pak nevytýkali soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva,
nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení
sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu],
které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení
důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatelů o naplnění
dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší
soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy
nižších stupňů. V trestní věci obviněných M. P., M. H., M. L., M. Ž. a E. H. to
pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož
se obvinění dopustili skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku
odvolacího soudu. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení
popsaného skutku, jak se toho obvinění domáhají ve svých dovoláních, musel by
modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších
stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí
o spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 240
odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (u obviněných M. P. a M. H.) a
pomoci k tomuto zločinu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 240 odst. 1, odst. 2
písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (u obviněných M. Ž., M. L. a E. H.). Taková
změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná,
jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Totéž platí o námitce obviněného M. P., v níž poukazuje na existenci tzv.
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ani
zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího
důvodu vymezeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [či dokonce
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, jak dovozuje
obviněný]. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní ustálenou judikaturu
Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle citovaného
ustanovení, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh.
tr., nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v
usnesení velkého senátu jeho trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15
Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu
(např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04,
uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v
nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při
interpretaci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc
tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a
provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací
praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí
obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za
následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů
spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18.
11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §
265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Stejný závěr se týká i námitky obviněného M. P., v níž vytýká chybějící
odůvodnění toho, proč byly provedeny domovní prohlídky jako neodkladné úkony.
Podle názoru Nejvyššího soudu tyto výhrady neodpovídají citovanému hmotně
právnímu dovolacímu důvodu, protože se netýkají posouzení skutku podle hmotného
práva ani jiného hmotně právního posouzení, ale opírají se výlučně o údajné
porušení procesních předpisů (zejména ustanovení § 160 odst. 4 tr. řádu). Navíc
ani případný nedostatek odůvodnění neodkladnosti úkonu v podobě domovní
prohlídky nečiní její provedení nezákonným a důkazy při ní opatřené
nepoužitelnými, jestliže jinak byly splněny podmínky ustanovení § 160 odst. 4
tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 37/2013 Sb. rozh. tr. a usnesení Ústavního
soudu ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 1581/11).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ovšem nemohou naplnit ani
námitky obviněných M. P. a M. Ž., v nichž tvrdí porušení zákazu tzv.
reformationis in peius (tj. zákazu změny k horšímu), protože ustanovení § 259
odst. 4 tr. řádu, které vymezuje zmíněný zákaz při rozhodování odvolacího
soudu, je normou procesního práva a ani jeho případné porušení samo o sobě
neznamená vadné posouzení skutku podle norem trestního práva hmotného či jiné
nesprávné hmotně právní posouzení. Navíc k této námitce Nejvyšší soud nad rámec
výkladu zmíněného dovolacího důvodu zdůrazňuje, že jak vyplývá z tzv. právní
věty rozsudku soudu prvního stupně, Krajský soud v Praze formuloval právní
kvalifikaci trestného činu, jímž uznal všechny obviněné vinnými, zčásti
nepřesně, protože zjevně vycházel z dřívější právní úpravy (§ 148 odst. 4 tr.
zák.), když konstatoval způsobení škody velkého rozsahu, která však již není
znakem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240
odst. 3 tr. zákoníku, jehož spácháním (resp. pomocí k němu) byli obvinění
uznáni vinnými, ale nyní se zde vyžaduje velký rozsah spáchání trestného činu.
Tento rozsah je však daný tím, v jaké výši byla zkrácena příslušná daň či jiná
povinná platba, tj. rozdílem mezi výší skutečně přiznané a zaplacené daně nebo
jiné povinné platby a její výší, v které měla být podle zákona přiznána a
zaplacena. Jde tedy o totéž kvantitativní hledisko, které se dříve uplatňovalo
při stanovení výše škody, protože nyní stejná výše zkrácené daně (nejméně 5 000
000 Kč) podmiňuje spáchání zmíněného trestného činu ve velkém rozsahu. Vrchní
soud v Praze přitom uvedenou formální vadu rozsudku soudu prvního stupně
napravil tím, že ohledně všech obviněných uvedl v právní větě formulaci
odpovídající nyní platnému zákonu, pokud jde o spáchání činu ve velkém rozsahu
(resp. pomoc k němu), aniž byli obvinění uznáni vinnými závažnějším trestným
činem či vyšším způsobeným následkem. Takový postup nelze označit za porušení
zákazu změny k horšímu, jak ve svých dovoláních tvrdili obvinění M. P. a M. Ž.,
protože se nijak nedotkl jejich právního postavení. Právní kvalifikace skutku
použitá soudem prvního stupně a uložené druhy trestů i jejich výměry zůstaly
totiž postupem odvolacího soudu nezměněny. Jinými slovy vyjádřeno, za změnu k
horšímu nemůže být považována náprava takového nedostatku rozhodnutí, který
spočívá jen ve formálním pochybení a jehož výsledkem je důsledné promítnutí
nové právní úpravy příznivější pro obviněné z hlediska časové působnosti zákonů
(§ 16 odst. 1 tr. zák., § 2 odst. 1 tr. zákoníku), aniž tím došlo k jakémukoli
zhoršení postavení obviněných, protože dříve relevantní zákonný znak (způsobení
škody velkého rozsahu) byl v tzv. právní větě výroku o vině nahrazen nyní
aktuálním zákonným znakem (spáchání činu ve velkém rozsahu), který je stejně
závažný, je podmíněn stejnou výší zkrácené daně a má tentýž právní význam.
Obviněný M. P. pak s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu rovněž vytkl nepřiměřenou délku trestního řízení v jeho věci a její
nedostatečné promítnutí do uloženého trestu, který považuje za nepřiměřeně
přísný. Podle názoru obviněného v průběhu trestního stíhání došlo k
neodůvodněným průtahům v rozsahu 29 měsíců z celkové doby řízení 5 let a 10
měsíců.
Ke zmíněné námitce Nejvyšší soud připomíná, že právo na projednání věci v
přiměřené lhůtě zakotvuje Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod,
ve znění dalších protokolů (vyhlášená pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“)
ve svém ustanovení čl. 6 odst. 1. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na
judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu České republiky,
v níž se opakovaně zdůrazňuje, že otázku přiměřenosti délky soudního řízení je
třeba posuzovat v každém jednotlivém případě individuálně. Z tohoto důvodu
nelze stanovit obecnou délku soudního (trestního) řízení, která splňuje či
porušuje zmíněný požadavek přiměřenosti. Za kritéria přiměřenosti délky řízení
se přitom v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního
soudu České republiky považují závažnost a složitost projednávaného případu,
dále požadavky na provádění dokazování, chování stěžovatele (obviněného),
chování orgánů činných v trestním řízení a význam věci pro dotčenou osobu (viz
např. případy Eckle proti Spolkové republice Německo – rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 15. 7. 1982, dále Hradecký proti České republice
– rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 10. 2004, shodně též
např. nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS
535/03, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a ze dne 19. 1. 2005, sp. zn.
I. ÚS 641/04). Je třeba rovněž připomenout, že k závěru o překročení přiměřené
délky řízení může vést pouze takové prodlení, které je přičitatelné státu,
resp. orgánům činným v trestním řízení příslušného státu (viz případ Monnet
proti Francii – rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 10. 1993).
Přitom porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6
odst. 1 Úmluvy je bezpochyby významným zásahem do principů zaručujících právo
na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení
jsou závažným a nežádoucím jevem, který odporuje smyslu práva nejen obviněného,
ale i poškozeného na spravedlivý proces, je v rozporu rovněž se základními
zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Případné porušení
práva obviněného na spravedlivý proces v důsledku nepřiměřené délky trestního
řízení však samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s
ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy.
Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy je totiž třeba v první řadě považovat za pokyn
či apel signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby byly
respektovány principy soudnictví zakotvené v Úmluvě. Stát prostřednictvím
orgánů k tomu určených rozhoduje o obviněních z trestných činů a zajišťuje
případné potrestání pachatelů. Rozhodování o vině a trestu v rámci trestního
řízení je nejen právem, ale především povinností těchto orgánů, a proto je
zcela v rozporu se smyslem ustanovení čl. 6 Úmluvy, aby orgán činný v trestním
řízení, který případně způsobil průtahy v řízení v důsledku své dlouhodobé
nečinnosti, se zprostil této své povinnosti, aniž by vyvinul jakoukoli
iniciativu k naplnění účelu trestního stíhání, jímž je právě rozhodnutí o
otázce viny a trestu.
Jak přitom vyplývá z trestního spisu vedeného v nyní posuzované věci, trestní
stíhání obviněného M. P. bylo zahájeno dne 14. 2. 2007, kdy nastaly účinky
usnesení o zahájení trestního stíhání, a skončilo vyhlášením rozsudku
odvolacího soudu dne 3. 9. 2012. Celková doba trestního stíhání zde tedy činila
asi 5 let a necelých 7 měsíců, což s ohledem na povahu, závažnost a rozsah
projednávané trestné činnosti nelze považovat za tak výjimečnou dobu, která by
měla zásadní negativní vliv na práva obviněného. Nejvyšší soud proto neshledal
namítané pochybení, nehledě již k tomu, že námitka vytýkající nepřiměřenou
délku řízení ani není způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, protože trvání trestního stíhání samo o sobě nesouvisí s
tím, jak byl skutek posouzen podle norem hmotného práva, ani s jiným hmotně
právním posouzením. Ostatně obviněný ve svém dovolání neuvádí, jaké jiné
posouzení v tomto směru zde přichází v úvahu. Trvání trestního stíhání se mohlo
promítnout do právního posouzení skutku jen z hlediska změny rozhodné právní
úpravy, k níž v dané věci skutečně došlo, když v mezidobí nabyl účinnosti nový
trestní zákoník, což ovšem soudy nižších stupňů správně vyřešily, pokud
vzhledem k časové působnosti trestního zákona (§ 16 odst. 1 tr. zák., § 2 odst.
1 tr. zákoníku) kvalifikovaly spáchaný skutek podle pozdější právní úpravy,
která je pro obviněné příznivější. To se nakonec projevilo i v uložených
trestech odnětí svobody, jež byly obviněným M. P. a M. H. uloženy jen mírně nad
dolní hranicí příslušné trestní sazby (která je v ustanovení § 240 odst. 3 tr.
zákoníku stanovena od 5 let do 10 let) a ostatním obviněným dokonce pod touto
dolní hranicí. Neobstojí zde tedy ani námitky obviněného M. P. o nepřiměřeně
tvrdém trestu, přičemž v dalším lze odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího
soudu, pokud jde o přípustnost dovolání proti výroku o trestu (viz rozhodnutí
pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
S poukazem na týž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
obvinění M. P. a M. Ž. namítli, že skutek, jehož spácháním byli uznáni vinnými,
měl být posouzen jako trestný čin neoprávněného podnikání podle § 251 tr.
zákoníku, popřípadě podle § 118 tr. zák. Obviněný M. P. založil tuto námitku
především na tvrzení, podle něhož překročil rozsah živnostenského oprávnění,
neboť provozoval daňový sklad na jiném místě, než které bylo uvedeno v povolení
k provozování daňového skladu.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle § 20 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o
spotřebních daních, ve znění rozhodném v době spáchání posuzované trestné
činnosti (dále jen „zákon o spotřebních daních“), lze provozovat daňový sklad
pouze na základě povolení, které vydává celní ředitelství na návrh podaný
prostřednictvím celního úřadu. Toto povolení ve smyslu § 28 odst. 2 zákona č.
455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění
pozdějších předpisů, vymezilo rozsah stávajícího živnostenského oprávnění. Jak
je přitom zřejmé z výpisu ze živnostenského rejstříku, obviněný M. P. byl mimo
jiné oprávněn od 28. 12. 2004 do 30. 1. 2013 podnikat v předmětu výroba
konzumního lihu, lihovin a ostatních alkoholických nápojů (s výjimkou piva,
ovocných vín, ostatních vín a medoviny a ovocných destilátů získaných
pěstitelským pálením). Obviněný tedy byl držitelem příslušného živnostenského
oprávnění, v jehož rámci se dopustil trestného činu nikoli provozováním
podnikání bez takového oprávnění nebo nad rámec tohoto oprávnění, ale trestná
činnost zde spočívala v tom, že se obviněný vyhnul daňovým povinnostem
vyplývajícím z jinak legálního podnikání. Na tom nemůže nic změnit ani
skutečnost, jestliže obviněný porušil podmínky povolení k provozování daňového
skladu vydaného podle § 20 odst. 1 zákona o spotřebních daních, protože i když
podnikal mimo určený daňový sklad, nijak tím nepřekročil vlastní rámec předmětu
podnikání vymezený živnostenským oprávněním. Pokud tudíž odvolací soud v popisu
skutku ve výroku o vině v napadeném rozsudku zdůrazňuje, že si obvinění
počínali „bez příslušného povolení a oprávnění správce daně“, vztahuje se toto
konstatování jen na daňové souvislosti výroby alkoholických nápojů a dalších
dispozic s nimi. Obvinění totiž používali nezdaněný líh k výrobě alkoholických
nápojů, převáželi vyrobené lihoviny nezatížené příslušnou daní do dalších
skladů mimo dosah správce daně a uváděli je do volného oběhu, což jsou takové
úkony, které k tomu, aby mohly být prováděny bez přiznání a zaplacení
odpovídající daně, vyžadovaly povolení správce daně (viz zejména ustanovení §
19, § 22 a násl., § 36 zákona o spotřebních daních). Proto závěr odvolacího
soudu o neoprávněnosti jednání obviněných se týká jen manipulace s nezdaněným
lihem a s vyrobenými lihovinami, která byla limitovaná zákonem o spotřebních
daních a vázaná na povolení správce daně. Stejné závěry se přiměřeně uplatní i
ohledně námitky obviněného M. Ž., který ve svém dovolání rovněž zpochybnil
správnost použité právní kvalifikace jeho skutku jako pomoci k zločinu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 240
odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, když podle jeho názoru tento
skutek měl být posouzen jako trestný čin neoprávněného podnikání.
Nejvyšší soud tedy nepovažuje námitky obviněných M. P. a M. Ž. v uvedeném směru
za důvodné a ztotožnil se s použitou právní kvalifikací. Jak přitom mimo jiné
vyplývá z rozhodných skutkových zjištění obsažených v popisu skutku ve výroku o
vině v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze, obvinění v úmyslu nepřiznat a
neplatit spotřební daň z lihu a daň z přidané hodnoty a obohatit se tak, v
rozporu s příslušnými ustanoveními zákona č. 61/1997 Sb. o lihu, ve znění
pozdějších předpisů, zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění
pozdějších předpisů, zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů, a zákona č. 676/2004 Sb., o značení lihu, ve znění
pozdějších předpisů, bez příslušného povolení a oprávnění správce daně
provozovali v B. n. L., v objektu průmyslového areálu obchodní společnosti AMZ
Financial Group, s. r. o., v hale č. ......, okres P. – v., katastrální území
B. n. L., strojní zařízení sloužící k výrobě alkoholických nápojů studenou
cestou, když tato nelegální výroba alkoholických nápojů byla realizována tím
způsobem, že v uvedeném objektu zajišťovali míchání lihu, z něhož nebyla
odvedena spotřební daň ani daň z přidané hodnoty, s příměsemi sloužícími k
ochucení a obarvení výsledných produktů, tímto způsobem byly do lahví o objemu
0,2 litru, 0,5 litru a 1 litr stáčeny alkoholické nápoje, které byly na
jednotlivých lahvích označovány etiketami skutečných výrobců, takto vyrobené
lihoviny nezatížené spotřební daní a daní z přidané hodnoty byly bez
příslušných povolení správce daně převáženy do dalších skladů a z nich
distribuovány do volného oběhu, navíc tyto lihoviny nebyly označeny kontrolní
páskou pro daňové účely nebo je obvinění částečně označovali páskami, které
byly správcem daně přiděleny jinému výrobci, a to obchodní společnosti Pixar,
s. r. o., jíž byly tyto kontrolní pásky odcizeny. Tímto způsobem byly vyráběny,
skladovány a následně do volného oběhu dodávány alkoholické nápoje druhu vodka,
meruňka, peprmintový likér a tuzemák, přičemž spotřebitelská balení uvedených
lihovin byla opatřována etiketami skutečných výrobců Vapa Drink, s. r. o,
Likérka Drak, s. r. o., Pixar, s. r. o., a M. P. Všichni obvinění se pak
podíleli na tomto jednání konkrétním způsobem popsaným ve výroku o vině, v
jehož rámci nejméně v době od počátku května 2005 do 13. 2. 2007 nelegálně
skladovali, zpracovali a uvedli do oběhu nejméně 67 096 litrů lihovin, což
představuje objem lihu 23 484 litrů, a tím zkrátili spotřební daň ve výši 6 223
260 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 1 182 419 Kč, a na obou daních tak
způsobili českému státu zastoupenému Celním ředitelstvím Praha celkovou škodu
ve výši 7 405 679 Kč. Z takového popisu skutku nepochybně vyplývá závěr o
naplnění všech zákonných znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku,
resp. pomoci k němu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud k námitkám obviněných M. P. a M. Ž. dále uvádí, že v posuzované
věci nešlo o zatajení zisku, kterého pachatel docílil jiným trestným činem než
trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Obvinění
nezatajovali ani nezkreslovali příjem dosažený jinou trestnou činností, nýbrž
od počátku jednali v rámci podnikatelské činnosti obviněného M. P. s cílem
vyhnout se jejímu zdanění. Odlišná situace zmíněná obviněnými by pak nastala
tehdy, kdyby pachatel nejdříve dosáhl zisku nějakým jiným trestným činem, a
teprve poté by se ho snažil zatajit před správcem daně či dalšími příslušnými
orgány veřejné moci. To ovšem není případ obviněných, jak Nejvyšší soud již
výše zdůraznil, protože žádnému z obviněných nebylo kladeno za vinu spáchání
jakéhokoli jiného trestného činu, z něhož by pocházel příjem (zisk) podléhající
dani, kterou by zkrátili. Stejně tak výroba lihovin a jejich distribuce byla
nelegální jen tím, že směřovala k jejímu zatajení před správcem daně a k
nezaplacení spotřební daně.
Pokud jde o námitky obviněného M. Ž. vytýkající nesprávné zhodnocení podmínek
pro použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., nepovažuje je Nejvyšší soud
rovněž za opodstatněné. Jak totiž vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 130/2010, (na něž v této souvislosti poukázal
obviněný) a ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1367/2011, ustanovení § 88 odst.
1 tr. zák. je z hlediska užití ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku (resp. i §
16 odst. 1 tr. zák.) významné jen potud, jestliže by soud dospěl v konkrétní
věci k závěru o jeho použití. I když odvolací soud k této otázce neučinil žádné
závěry, je z odůvodnění jeho rozsudku zcela nepochybné (viz zejména str. 12),
že se ztotožnil s použitou právní kvalifikací soudu prvního stupně. Krajský
soud v Praze pak v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 41) dospěl mimo jiné k
závěru, že pozdější právní úprava účinná v době rozhodování o posuzovaném
skutku (tj. trestní zákoník) je pro obviněné příznivější (zejména s ohledem na
sazby trestu odnětí svobody v ustanoveních § 148 odst. 4 tr. zák. a § 240 odst.
3 tr. zákoníku). Z tohoto důvodu se již nemohl zabývat úvahami o materiální
podmínce pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák., což
je postup, který odpovídá zákonu i výše citované rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu. Navíc, obviněný ve svém dovolání neuvádí žádné okolnosti (a neshledal je
ani Nejvyšší soud), které by odůvodňovaly v jeho případě závěr o nenaplnění
zmíněné materiální podmínky k tomu, aby bylo přihlédnuto k okolnosti
podmiňující použití vyšší trestní sazby (viz rozhodnutí pod č. 34/1976-I. Sb.
rozh. tr.), i kdyby byl jím spáchaný skutek posouzen podle trestního zákona
účinného do 31. 12. 2009.
Nejvyšší soud považuje za nedůvodnou rovněž námitku obviněného M. P., v které s
poukazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. řádu soudům
nižších stupňů vytkl, že důsledně neřešily údajný rozpor mezi normami
evropského práva a českého práva v otázce vzniku daňové povinnosti u spotřební
daně z lihu. Jak totiž vyplývá z ustanovení čl. 20 a 21 směrnice Rady
Evropských společenství ze dne 19. 10. 1992 č. 92/83/EHS, o harmonizaci
struktury spotřebních daní z alkoholu a alkoholických nápojů, předmětem daně z
lihu jsou výrobky označených kódů, jejichž skutečný obsah alkoholu přesahuje
1,2 % objemových, resp. 22 % objemových, přičemž spotřební daň se vypočítává z
hektolitru čistého alkoholu. To znamená, že se v žádném případě nezdaňuje celý
výrobek, ale pouze ta jeho část, která obsahuje čistý alkohol v uvedených
objemech. Stejný princip pak zakotvují v České republice i ustanovení § 67 a §
69 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů.
Daňová povinnost je tedy v obou zmíněných právních normách (evropské i české)
vyjádřena shodně a dostatečně určitě, přičemž podle názoru Nejvyššího soudu zde
nevznikají žádné pochybnosti o souladu citovaných ustanovení zákona o
spotřebních daních s příslušnými články shora uvedené směrnice, jak je shledal
obviněný ve svém dovolání. Z těchto důvodů proto nebyl v posuzované věci
namístě ani postup podle § 9a tr. řádu směřující k podání žádosti o rozhodnutí
o předběžné otázce Soudnímu dvoru Evropské unie, takže použití vnitrostátní
právní normy České republiky bylo správné a v souladu s normou práva Evropské
unie.
Nejvyšší soud se dále zabýval tou částí dovolání obviněného M. H., v níž
nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů ohledně vzniku daňové povinnosti a
považuje ustanovení § 240 odst. 1 tr. zákoníku za právní normu s blanketní
dispozicí, takže soudy nižších stupňů údajně byly povinné odkázat na příslušné
mimotrestní právní předpisy. Tyto námitky obviněného sice částečně odpovídají
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud
je neshledal důvodnými.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku se
dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální
zabezpečení, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou
povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb,
přičemž spáchá tento čin nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu. Citovaná
skutková podstata nemá blanketní dispozici, tj. neodkazuje na mimotrestní
právní normu, jak se mylně domnívá obviněný M. H., ale obsahuje určité
normativní znaky (vyjádřené pojmy „daň“, „clo“ atd.), které je třeba vykládat a
posuzovat v souladu s předpisy právních odvětví stojících mimo trestní právo
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo
191/2005), což soudy nižších stupňů učinily. Pokud jde o vznik daňové
povinnosti u spotřební daně z lihu, jejíž existenci obviněný M. H. zpochybnil,
je třeba především odkázat na ustanovení § 8 odst. 2 zákona o spotřebních
daních (ve znění účinném v době spáchání posuzovaného skutku), podle kterého
daňová povinnost vzniká výrobou vybraných výrobků na daňovém území Evropských
společenství nebo dovozem vybraných výrobků na daňové území Evropských
společenství. Podle § 3 písm. s) bodu 1. zákona o spotřebních daních se výrobou
rozumí proces, při kterém vznikne vybraný výrobek. Přitom je nezbytné důsledně
rozlišovat mezi pojmy „vznik daňové povinnosti“ (§ 8 odst. 2 zákona o
spotřebních daních), „vznik povinnosti přiznat a zaplatit daň“ (§ 9 zákona o
spotřebních daních), „plátce daně“ (§ 4 zákona o spotřebních daních) a „předmět
daně“ (§ 7 zákona o spotřebních daních). Jak již Nejvyšší soud uvedl výše,
předmětem daně z lihu je líh obsažený ve vybraných výrobcích, jestliže jeho
obsah v těchto výrobcích činí více než 1,2 % objemových etanolu a nejde-li o
výrobky uvedené pod kódy vyjmenovanými v § 67 odst. 1 zákona o spotřebních
daních. Plátcem spotřební daně z lihu jsou mimo jiné osoby, které skladují
tento líh [viz § 66 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních]. Přitom podle
§ 9 a § 68 písm. d) zákona o spotřebních daních vzniká povinnost přiznat a
zaplatit spotřební daň z lihu již dnem nabytí, prodeje nebo zjištění
nezdaněného lihu uvedenými osobami nebo lihu, který právnické či fyzické osoby
vyrobily bez povolení. Skutečnost, zda je líh zdaněn, musí plátce prokázat
podle § 74 zákona o spotřebních daních. V této souvislosti je potřebné
zdůraznit, že stejné povinnosti má i ten, kdo uvádí výrobky obsahující líh,
který je předmětem daně podle § 67 zákona o spotřebních daních, do volného
daňového oběhu na daňovém území České republiky.
Z citovaných ustanovení zákona o spotřebních daních tedy vyplývá, že pro vznik
povinnosti přiznat a zaplatit spotřební daň z lihu a pro její případné zkrácení
není podstatné, zda pachatel skutečně vyrobil vybraný výrobek, neboť zákon o
spotřebních daních stanoví pro tuto povinnost zvláštní podmínky, včetně určení
okruhu plátců daně. Vznik daňové povinnosti je totiž poněkud obecnější pojem
než vlastní povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň. Osoba, která vyrábí
vybrané výrobky, není ani vždy totožná s osobou, které vzniká povinnost přiznat
a zaplatit daň podle § 9 a § 68 zákona o spotřebních daních. Ostatně obecné
ustanovení § 4 zákona o spotřebních daních, které vymezuje okruh plátců
spotřebních daní, neoznačuje za plátce těchto daní osobu, které vznikla daňová
povinnost, nýbrž toho, komu vznikla povinnost přiznat a zaplatit daň [viz § 4
odst. 1 písm. a), b), e), g) zákona o spotřebních daních]. Nejvyšší soud proto
dospěl k závěru, že zatímco obviněný M. H. byl osobou, které v posuzované věci
vznikla povinnost přiznat a zaplatit daň z lihu podle citovaných ustanovení
zákona o spotřebních daních, obviněný M. L. se jako pomocník podílel na tom,
aby M. H. jako hlavní pachatel nesplnil uvedené povinnosti, čímž mu pomohl
zkrátit spotřební daň ve výši odpovídající spáchání činu ve velkém rozsahu ve
smyslu § 240 odst. 3 tr. zákoníku. Námitky, jimiž posledně jmenovaný obviněný
zpochybňoval vznik daňové povinnosti, jsou proto nedůvodné.
K dovolání obviněné E. H. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že její námitky nejsou
způsobilé naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
uplatnila ve svém dovolání. To platí i o tvrzení obviněné, jímž zpochybnila
naplnění subjektivní stránky pomoci k zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a),
odst. 3 tr. zákoníku, protože je založila výhradně na zpochybnění skutkových
zjištění a soudům nižších stupňů nevytýkala žádné vady spočívající v nesprávném
právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu
citovaného dovolacího důvodu. Jak je navíc zřejmé z popisu skutkových okolností
obsažených ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, která
Nejvyšší soud není oprávněn zpochybňovat, obviněná se dopustila pomoci k
zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1
písm. c) a § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, přičemž
jednala v úmyslu umožnit obviněným M. P. a M. H., aby zkrátili spotřební daň z
lihu. Uvedený závěr o naplnění subjektivní stránky pomoci zde vyplývá nejen z
charakteru a způsobu jednání obviněné popsaného ve skutkové větě ve výroku o
vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných
skutečností rozvedených v jeho odůvodnění, zejména pak z toho, že obviněná
neměla uzavřenou řádnou pracovní smlouvu a že za těchto poměrně podezřelých
okolností nakládala se zbožím, o kterém i člověk běžně se neorientující v
daňové problematice ví, že takové dispozice podléhají určitým pravidlům.
obvinění M. P., M. H. a M. Ž. podali proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v
Praze dovolání, která sice částečně vycházela z námitek, jež odpovídají
uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto
námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání
těchto obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně
neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného
rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který
lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu
dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních
stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §
265r odst. 7 tr. řádu.
V případě dovolání obviněných M. L. a E. H., Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
tito obvinění i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu podali dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů.
Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání
obviněných, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost
napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o podaných
dovoláních v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Pokud jde o podnět obviněných M. P. a M. L., aby předseda senátu Nejvyššího
soudu rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba
zmínit, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila návrh ve smyslu §
265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaných
dovoláních ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu
podle § 265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek
s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 14. 8. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y