5 Tdo 325/2022

5 Tdo 325/2022-329

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2022 o dovolání, které podal obviněný R. D., nar. XY v Chorvatsku, státní příslušník Chorvatské republiky, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 50 To 324/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 32 T 32/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného R. D. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 9. 2021, sp. zn. 32 T 32/2021, byl obviněný R. D. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za něž mu byl uložen podle § 146 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

2. Uvedené trestné činnosti se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) dne 23. 4. 2020 kolem 18.30 hodin v XY v prostoru venkovních vstupních dveří bytového domu na adrese XY tak, že dvakrát udeřil pěstí do obličeje po předchozí slovní rozepři poškozeného V. T. Tímto jednáním způsobil poškozenému zranění spočívající v mírném otoku měkkých tkání nad levým lícním obloukem a zlomenině spodiny levé očnice s přítomností vzduchu v měkkých tkáních levé očnice a zakrvácením dutiny horní čelisti vlevo, tedy zranění zapříčiňující u poškozeného omezení v obvyklém způsobu života po dobu delší 7 dnů, a to zejména z důvodu bolestivosti, omezení při spánku a přijímání potravy.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 50 To 324/2021, tak, že jej podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

II. Dovolání obviněného R. D.

4. Obviněný podal proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.

5. Obviněný nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Podle názoru obviněného jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná, neboť spočívají „na nesprávném právním posouzení věci“, a to zejména pokud jde o posouzení znaku újmy na zdraví a znaku místo veřejnosti přístupné. Zároveň základní skutková zjištění, která byla soudy nižších stupňů následně právně posouzena, jsou podle něj ve zjevném rozporu s obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků.

6. Výhrady obviněného ohledně naplnění znaku místa veřejnosti přístupného spočívaly v tom, že soud prvního stupně neaplikoval ustanovení § 177 tr. zákoníku (míněn byl zřejmě § 117 tr. zákoníku), místo toho se přiklonil k pojmu „místo veřejnosti přístupné“ a skutek zasadil do prostor venkovních dveří, čímž se přiklonil k verzi poškozeného. Podle názoru obviněného místem veřejnosti přístupným však není například vstupní hala, kočárkárna, prádelna, mezipatro (v tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 308/2015), chodba (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 1131/2006) či jiný společný prostor v bytovém domě (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 220/2003), kam mají přístup jen jeho obyvatelé a jejich hosté. Podle něj ani areál bytového domu nebyl místem veřejnosti přístupným, neboť celý dům byl oplocený. Soud proto nesprávně aplikoval na zjištěný skutkový stav (prostor vchodu do domu, případně oplocený areál bytového domu) pojem „místa veřejnosti přístupného“. Obviněný dále vytkl soudu prvního stupně, že se nabízelo, byť to soud prvního stupně v právní větě neuvedl, užít pojmu „veřejně“. Pak by se musel skutek stát nejméně před třemi současně přítomnými osobami, přičemž ani jedna ze svědkyň (E. B., J. Č. nebo P. D.), které byly přítomny toho dne na místě, žádné údery pěstí nezaznamenala.

7. Došlo také k nesprávnému právnímu posouzení přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Ze skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku, popřípadě ve spojení s jeho odůvodněním, by mělo jednoznačně vyplývat, že jeho jednáním byla způsobena újma na zdraví takové intenzity a rozsahu, která je nezbytná pro naplnění pojmu ublížení na zdraví. Soudy nižších stupňů však podle něj nebyl zjištěn rozsah omezení v obvyklém způsobu života poškozeného. Znalec MUDr. Miroslav Šafr ve svém znaleckém posudku a rovněž v hlavním líčení konstatoval, že z lékařské dokumentace nevyplývala přítomnost objektivně prokázaných úrazových či reaktivních změn měkkých tkání krku, resp. poranění měkkých tkání v okolí kostrče. Podle jeho názoru bylo nutné tyto diagnózy považovat za nejisté, objektivně s jistotou neprokázané, stanovené nejspíše pouze na podkladě úrazové anamnézy a subjektivních stesků poškozeného.

8. Přestože obviněný nebyl odsouzen za to, že poškozeného kopal do zadnice, jak poškozený opakovaně uváděl, nelze přehlédnout, že se jednalo o část skutkového děje, kterou sice soud vypustil, ale poškozený ji (podobně jako jiné části) uváděl. Pokud byl poškozený napaden i kopáním do oblasti kostrče, musel by tomu odpovídat lékařský nález. Výpověď poškozeného tak byla nevěrohodná, což soudy nižších stupňů nezohlednily. Z lékařských zpráv ani ze znaleckého posudku nevyplývaly ani poznatky o podvrtnutí krční páteře či poranění v oblasti kostrče, o čemž poškozený opakovaně vypovídal. Nemohou tak ani obstát závěry soudů nižších stupňů, že poškozený neměl tendenci škodit obviněnému, když jen uvedenými důkazy byl prokázán pravý opak. Soudy nižších stupňů navíc nevycházely ze znaleckého posudku z oboru soudního lékařství ani při utváření závěru o míře omezení poškozeného v obvyklém způsobu života.

9. Obviněný proto rozhodnutím soudů nižších stupňů vytkl, že nesprávně právně posoudily skutek kladený obviněnému za vinu, neboť pochybily při řešení otázky, jednak zda k činu došlo na místě veřejnosti přístupném, což se dotýká aplikace ustanovení § 358 tr. zákoníku, a jednak zda došlo k ublížení na zdraví poškozeného, což má vliv na posouzení jednání podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.

10. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadil obviněný námitky týkající se rozhodných skutkových závěrů ohledně toho, zda napadl poškozeného ranami pěstí a též zda poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší 7 dnů. Není podle něj vůbec zřejmé, v čem ono omezení mělo spočívat, ani zda trvalo nezbytných 7 dní. Poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru soudního lékařství soudního znalce MUDr. Miroslava Šafra, že poškozený z hlediska soudně lékařského na soběstačnosti, resp. sebeobslužnosti nebyl v důsledku utrpěných poranění velmi pravděpodobně nijak výrazně omezen. Skutková zjištění soudů nižších stupňů ohledně doby omezení poškozeného byla učiněna v rozporu s obsahem znaleckého posudku. Soudy nižších stupňů vycházely v tomto ohledu pouze z výpovědí poškozeného a jeho manželky, aniž k tomu provedly další důkazy. Neexistovaly ani přesvědčivé důkazy o tom, že k napadení skutečně došlo způsobem, jaký popisuje poškozený. Soudy nižších stupňů se nevypořádaly s výpověďmi svědkyň J. Č., E. B., M. K. a P. D., že ani jedna neviděla poškozeného poraněného ve smyslu jím udávaných poranění. Skutkové verzi udávané poškozeným o napadení kopáním a poškození krční páteře neodpovídaly ani závěry soudního znalce MUDr. Miroslava Šafra. Obviněnému byly kladeny za vinu dvě rány pěstí, ač sám poškozený uvedl, že druhou ránu nevnímal, resp. se jí vyhnul.

11. Obviněný dále namítal chybnou aplikaci principu subsidiarity trestní represe. Připomněl genezi konfliktu, který započal jen z toho důvodu, že poškozený jako předseda SVJ domu chtěl bezdůvodně a neoprávněně napomínat děti i dospělé a vymáhat na nich poplatek ve výši 1 000 Kč za užití dětského pískoviště zřízeného u společně obývaného domu, které údajně před 10 lety poškozený spolufinancoval částkou 8 700 Kč. Do napomínání dětí a jejich matek, z nichž jednou byla manželka obviněného, se vložil obviněný, což rozčílilo poškozeného, který sám uváděl, že byl „vytočený“. Vše se navíc odehrálo před malými dětmi, které následně začaly plakat. Poškozený z místa odešel nezraněn, zranění nezaregistrovala žádná ze svědkyň, do nemocnice pak dorazil zraněný. To vše (kromě dalších okolností zmíněných obviněným) vede k zásadním pochybnostem o skutkovém ději, který se podle něj neodehrál tak, jak uzavřely soudy nižších stupňů. Věc se navíc začala řešit jako přestupek a skončila odsouzením obviněného.

12. Obviněný dále uvedl, že si je vědom toho, že Nejvyšší soud může dovolání odmítnout z důvodu podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu například s ohledem na krátkou zkušební dobu, která byla stanovena. Obviněný v tomto směru připomněl, že je osobou dosud netrestanou, bezúhonnou, nedopustil se ani přestupku, jeho odsouzení má zásadní dopady na jeho život v České republice.

13. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby věc přikázal soudu prvního stupně, popř. odvolacímu soudu, k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření k dovolání obviněného a replika

14. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Obviněný podle ní založil svou argumentaci na tzv. extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Státní zástupkyně ale vyjádřila přesvědčení, že část námitek obviněného pod uvedené dovolací důvody nespadá a zbývající část námitek podřaditelných pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho tzv. druhé alternativě ve spojení s dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu byla neopodstatněná. Byť by bylo možné námitky obviněného, ve kterých soudům vytýkal nesprávně zjištěný skutkový stav, konkrétně nesprávné hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného V. T., nevypořádání se s výpověďmi svědků J. Č., E. B., M. K. a P. D. a nesprávné závěry soudů ohledně intenzity a délky omezení poškozeného v běžném způsobu života, formálně podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho tzv. druhé alternativě ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tak věcně pod tento ani žádný jiný dovolací důvod nespadaly, neboť nepředstavovaly tzv. extrémní rozpor, jelikož jejich podstatou bylo brojení proti chybnému hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Skutková zjištění soudu prvního stupně

podstatná pro právní posouzení věci přitom měly odpovídající obsahové zakotvení v řadě důkazů. Soud prvního stupně při svých závěrech vycházel zejména z výpovědi poškozeného V. T., jehož výpověď na rozdíl od výpovědi obviněného hodnotil jako věrohodnou, a korespondující s výpovědí jeho manželky V. T. a s výpověďmi na místě zasahujících policistů.

15. S ohledem na obsah lékařských zpráv a znaleckého posudku z oboru soudního lékařství, nevznikly pochybnosti o tom, že poškozený utrpěl poranění trojklaného nervu a mírný otok měkkých tkání nad levým lícním obloukem a zlomeninu spodiny levé očnice s přítomností vzduchu v měkkých tkáních levé očnice a zakrvácení do dutiny horní čelisti vlevo. Pochyby nevznikly ani o tom, že mechanismus vzniku zranění odpovídal popisu skutkového děje poškozeným, tedy že zranění vznikla v důsledku úderů pěstí obviněným mířených do levostranných partií obličeje do oblasti levého oka.

K omezení v obvyklém způsobu života znalec ve shodě s poškozeným konstatoval, že poškozený pociťoval bolestivost v příslušných partiích obličeje, případně se u něj dostavovaly celkové bolesti hlavy a závratě a poruchy spánku, které obvykle trvají po dobu dvou až třech týdnů od vzniku poranění. Byť tato poranění poškozeného neomezovala v soběstačnosti, tak jej hendikepovala ve vztahu k běžným každodenním činnostem. Soud prvního stupně ve shodě s názorem státní zástupkyně dospěl k závěru, že dlouhodobé omezení poškozeného v soběstačnosti, které u něj mělo vliv na jeho každodenní život, neboť trpěl bolestmi, nemohl spát, měl problémy s příjmem potravy a s výkonem své práce, představovalo natolik intenzivní omezení v obvyklém způsobu života trvající po dobu přesahující sedm dnů, že bylo možné konstatovat, že obviněný svým jednáním poškozenému ublížil na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr.

zákoníku. Státní zástupkyně v tomto směru odkázala na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (v bodě 2. až 4.), v němž se soud prvního stupně dostatečně vypořádal s věrohodností výpovědí svědků J. Č., P. D. a M. K. a přehledně shrnul, které skutečnosti vzal na základě provedených důkazů za prokázané. Výpověď E. B. tento soud nehodnotil, neboť incident přímo neviděla. Námitkami ohledně věrohodnosti jednotlivých svědků i závěry znaleckého posudku se zabýval též odvolací soud v odůvodnění svého usnesení (viz body 11.-14.

odůvodnění jeho usnesení).

16. K dovolacímu důvodu podle § 265 odst. 1 písm. h) tr. řádu státní zástupkyně uvedla, že uvedený dovolací důvod neumožňuje vady zaměřené proti nesprávnosti skutkových zjištění namítat (k tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 8 Tdo 924/2020). Obviněný pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho tzv. druhé alternativě ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu podřadil námitky, jejichž podstatou byl nesouhlas s právním hodnocením posuzovaného jednání jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku obviněný namítl, že soudy nižších stupňů na základě provedených důkazů dospěly k nesprávnému skutkovému závěru ohledně intenzity a délky omezení poškozeného v obvyklém způsobu života, když vycházely z tvrzení poškozeného namísto ze znaleckého posudku. Těmito námitkami však obviněný ve skutečnosti vyjadřoval nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, a to výpovědi poškozeného V. T., lékařských zpráv a znaleckého posudku, ze kterých dovozoval oproti soudům nižších stupňů jiné skutkové závěry. Státní zástupkyně tuto námitku odmítla, protože nebyla podřaditelná pod uvedený dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu.

17. Pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho tzv. druhé alternativě ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu však bylo možno podřadit námitku obviněného, že posuzované jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv k incidentu mělo dojít v prostoru venkovních vstupních dveří bytového domu. Podle obviněného nelze tento prostor považovat za místo veřejnosti přístupné, navíc bytový dům byl oplocený. Státní zástupkyně však tuto námitku obviněného odmítla jako neopodstatněnou.

18. K námitce místa veřejnosti přístupném doplnila, že ve světle judikatury je přesvědčená, že lze za místo veřejnosti přístupné ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku označit i prostor venkovních vstupních dveří bytového domu, ve kterém došlo ke zde posuzovanému incidentu, neboť se jednalo o místo, které bylo vizuálně i zvukově vnímatelné širšímu okruhu osob, které se zde zpravidla nacházejí. Prostor vstupních dveří byl viditelný nejen pro ty, kteří jím musí projít, aby se dostali ke svým bytům, ale i pro jiné osoby, které kolem bytového domu jen procházejí, neboť incident se stal za denního světla kolem 18.30 hod. a na místě, kde mohla být veřejnost důvodně očekávána. V danou chvíli se poblíž místa činu další osoby nacházely, a to svědkyně E. B. a její děti (byť incident přímo neviděly) a manželka obviněného P. D. I v případě, že byl prostor před bytovým domem oplocený, by to samo o sobě neznamenalo, že se v prostoru za plotem nemůže odehrát výtržnost, obzvlášť pokud se jednalo o plot, skrz nějž je vidět a nachází se poblíž cesty, po které se běžně pohybují chodci, cyklisti, či řidiči motorových vozidel, pro něž jsou projevy za plotem viditelné a slyšitelné (k tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1123/2020). Státní zástupkyně tak souhlasila se závěry soudů nižších stupňů a v podrobnostech na ně odkázala.

19. Z uvedených důvodů proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného R. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

20. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno k replice obviněnému, který tohoto práva využil. S vyjádřením státní zástupkyně nesouhlasil, setrval na svých výhradách vůči rozhodnutím soudů nižších stupňů uvedených v dovolání, s nimiž se podle jeho názoru státní zástupkyně ve svém vyjádření nevypořádala. Její vyjádření je podle obviněného převážně obecné, nevztahuje se k předložené argumentaci, naopak ji deformuje, popř. pomíjí s nepřípadným odůvodněním, že ji nelze v dovolání uplatnit. Znovu zopakoval, že poškozený není věrohodný, že napadená rozhodnutí jsou založena primárně na jeho nevěrohodné a nepravdivé výpovědi, že posouzení znaku ublížení na zdraví vycházelo jen z jeho subjektivních stesků a že tyto skutkové závěry nemají oporu v objektivních důkazech. Jakkoliv vyjádření státní zástupkyně svědčí o její erudici, setrval obviněný na svém dovolání a v něm uvedených námitkách.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

21. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

22. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

23. Na úvod je třeba zmínit, že obviněný R. D. uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Ve skutečnosti ale měl na mysli spíše dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl podle jeho přesvědčení v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Jinými slovy obviněný ani správně neoznačil dovolací důvod, na jehož základě by dovolací soud měl napadené rozhodnutí, tj. usnesení odvolacího soudu o zamítnutí jeho odvolání, přezkoumat. Tato vada jeho podání však sama o sobě nebyla důvodem, pro který bylo jeho dovolání odmítnuto, jak bude rozvedeno níže.

24. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.

25. V tomto duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo především o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování.

Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny.

Taková existence zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10.

7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14. c) K námitkám obviněného ohledně nesprávnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů

26. Obviněný R. D. svým dovoláním napadl usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního. Oběma rozhodnutím soudů nižších stupňů z hlediska obsahového zaměření jeho námitek ve skutečnosti vytýkal především nesprávné zjištění skutkového stavu, k němuž soudy dospěly údajným nesprávným způsobem hodnocení opatřených a provedených důkazů, což se posléze promítlo do chybného posouzení povahy a závažnosti činu. Obviněný zejména nesouhlasil s hodnocením výpovědí svědkyň E. B., J. Č., P. D. a M. K. a především výpovědi poškozeného a svědka V. T., kterou shledal nevěrohodnou a nepravdivou, polemizoval se závěry soudů nižších stupňů ohledně intenzity a rozsahu omezení poškozeného v běžném způsobu života. Těmito námitkami však ve skutečnosti zpochybňoval skutková zjištění soudů nižších stupňů založená na provedených důkazech a jejich vyhodnocení, přičemž nelze říci, že by takové závěry z provedených důkazů vůbec nevyplývaly. Samotný zjevný (extrémní) rozpor není dán, pokud se soudy přikloní k verzi uvedené v obžalobě založené na jedné skupině důkazů a nepřijmou verzi obhajoby založené na jiné skupině důkazů.

27. Obviněný ve svém dovolání vycházel ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činil tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotil izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolával se tak případné aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněného a obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

28. Nejvyšší soud k tomu znovu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. h) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal (z dřívější judikatury srov. usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikované pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

29. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.

Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

30. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces, jak obviněný též naznačoval. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl.

ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, resp. § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].

V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže.

I tohoto stanoviska si byl zákonodárce dobře vědom při zavedení nově formulovaného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a na něj tím i přímo navazoval. Proto je i nadále relevantní i po provedené legislativní změně.

31. Jen nad rámec výše uvedeného lze uvést, že dovolací soud akceptuje skutkové závěry učiněné soudy nižších stupňů, především pak soudu prvního stupně, který své skutkové závěry a způsob, jakým k nim dospěl, náležitě odůvodnil. Závěry o míře uškození na těle poškozeného vyplývají především z objektivního lékařského nálezu (potvrzeného lékařskými zprávami a znaleckým posudkem), plně korespondují s výpovědí poškozeného a jeho manželky, odpovídají popisu skutku poškozeným, je tak tím vyvrácena verze obviněného, že k žádnému napadení z jeho strany nedošlo, že poškozeného nejvýše strčil, vůbec jej pěstí do obličeje neudeřil apod. Je pak pochopitelné, že i při zjišťování míry omezení v obvyklém způsobu života soud prvního stupně vycházel především z výpovědi poškozeného, kterou považoval i v tomto ohledu za věrohodnou a pravdivou, ostatně tato verze nebyla vyloučena ani znaleckým posudkem, naopak ji znalec potvrzoval. V souladu s tím je i výpověď manželky poškozeného, odpovídá tomu i fotodokumentace poškozeného.

32. Skutkové závěry promítnuté do popisu skutku ohledně způsobu napadení poškozeného obviněným a jeho důsledky v podobě způsobených zranění majících vliv na obvyklý způsob života tak rozhodně mají oporu v provedených důkazech a nejde tak o závěry zjevně rozporné s obsahem provedených důkazů. Námitky obviněného jím podřazené pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu proto nemají opodstatnění. Lze tak vycházet z popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. d) K námitkám nesprávné právní kvalifikace skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku

33. Obviněný brojil proti svému odsouzení soudy nižších stupňů především uplatněním námitek, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu ve spojitosti s § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Za námitky podřaditelné pod zmíněné dovolací důvody lze označit jednak výhrady obviněného týkající se nesprávného právního posouzení skutku jednak jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle obviněného nebyl naplněn znak ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, a jednak jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť k jednání podle něj nedošlo na místě veřejnosti přístupném, jak mu bylo vytýkáno. Obviněný též zpochybnil řádnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.

1. K ublížení na zdraví

34. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Ublížením na zdraví se podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.

35. V daném případě obviněný zpochybňoval především vůbec to, že by poškozeného napadl dvěma ranami pěstí, tedy zpochybňoval především skutkový závěr soudů nižších stupňů o jeho vlastním jednání. K těmto námitkám se dovolací soud vyjádřil výše, není důvodu tyto závěry soudů nižších stupňů jakkoliv zpochybňovat. Dále vznášel obviněný též skutkové námitky ohledně míry a délky omezení poškozeného v obvyklém způsobu života, i v tomto případě jde o zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů, které dovolací soud zásadně nepřezkoumává, neboť není třetí plnohodnotnou instancí, neprovádí skutkový přezkum (viz k tomu výše).

Veškeré námitky obviněného týkající se zpochybnění naplnění znaku ublížení na zdraví jsou vlastně skryté skutkové námitky zpochybňující skutkové závěry soudů nižších stupňů. Ty dospěly k závěru, že poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života, tj. v „konání obvyklých životních úkonů“, po dobu delší sedmi dnů, zejména z důvodu bolestivosti, omezení při spánku a přijímání potravy. Konkrétně vzal za prokázané, že poškozený měl i podle závěrů znaleckého posudku dodržovat klidový režim, zasažená místa ledovat, nosit krční límec, přijímat kašovitou stravu, vyloučeno bylo smrkání, měl užívat léky proti bolesti.

Poškozený pociťoval bolestivost zasažených míst, mohly se dostavovat celkové bolesti hlavy, závratě a poruchy spánku, což obvykle odezní do 2-3 týdnů od data vzniku poranění. Poškozený také musel vyhledat lékařské ošetření, docházel na kontroly. V podrobnostech lze odkázat zejména na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Standardně se přitom v judikatuře akceptuje, že onou nikoli krátkou dobou, po kterou musí trvat znesnadnění obvyklého způsobu života, je zpravidla doba v trvání nejméně 7 dnů, ovšem při výrazné poruše zdraví závažně omezující poškozeného nemusí dosáhnout ani oněch 7 dnů (viz k tomu rozhodnutí č.

2/1966 Sb. rozh. tr. či stanovisko č. 16/1986 Sb. rozh. tr.). 36. Lze tak konstatovat, že shora uvedené parametry ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku při skutkových závěrech učiněných soudy nižších stupňů byly naplněny, není tak pochybný ani tento právní závěr, že obviněný poškozenému ublížil na zdraví.

2. K výtržnictví a k místu veřejnosti přístupnému

37. Přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Obviněnému (z uvedených více alternativ u více znaků objektivní stránky skutkové podstaty) bylo kladeno za vinu, že se na místě veřejnosti přístupném dopustil výtržnosti tím, že napadl jiného. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Typickou výtržností je právě napadení jiného (v daném případě dvěma údery pěstí do obličeje poškozeného).

38. Obviněný zpochybnil, že by prostor venkovních vstupních dveří domu, navíc v oploceném areálu, byl místem veřejnosti přístupným. K tomu je možno obecně uvést, že místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (i když tam v době činu být nemusí). Takové místo však nemusí být přístupné bez omezení komukoliv a kdykoliv, nýbrž postačí, že je přístupné jen některým osobám určeným např. povahou jejich zaměstnání (např. tovární hala) nebo jinak (např. škola, zdravotnické středisko) a v určitou dobu (např. během otvírací doby, v provozní době apod.).

Za místo veřejnosti přístupné není zpravidla pokládána ubytovna, kancelář, studentská kolej, není jím ani byt či jiné prostory v obytném domě. Za místo veřejnosti přístupné není proto považována ani uzavíratelná část společných prostor např. panelového domu nebo obydlí podobného typu, které je určeno k bydlení více uživatelů nebo vlastníků takového domu, třebaže jde o společné prostory, jakými jsou chodba apod., možnost vstupu do nich mají toliko osoby zde bydlící nebo ty, které je navštěvují. Závěr, že nejde o místo veřejnosti přístupné je často podporován tím, že tyto prostory bývají uzamykatelné či jinak zabezpečené proti vstupu cizích osob (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.

3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 220/2003). Za místo veřejnosti přístupné se ovšem považuje i takové místo, kam sice širší okruh lidí nemůže vstoupit, ale výtržnost na něm spáchaná je postřehnutelná a pozorovatelná více lidmi nacházejícími se na vedlejším a jinak běžně přístupném místě (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 3 Tdo 75/2017). Není přitom nezbytné, aby se nějací lidé v bezprostřední blízkosti činu v rozhodné době zrovna nacházeli. Přístupností se rozumí možnost vidět a slyšet projev pachatele, i když místo činu není přímo veřejnosti přístupné (je za plotem, na lešení apod.).

Trestný čin je spáchán na místě veřejnosti přístupném i tehdy, jestliže se ho pachatel dopustil sice v soukromém prostoru, do něhož není volný přístup, pokud ovšem veřejnost mohla negativně vnímat projevy tohoto jednání z jiného veřejně přístupného místa, např. ze sousedícího pozemku, který nebyl dostatečně oddělen ani oplocením, a nebyla vytvořena ani žádná jiná bariéra zabraňující vizuálnímu pozorování i zvukovému vnímání těchto projevů (viz rozhodnutí pod č. 3/2012 Sb. rozh. tr.).

39. V posuzované věci podle závěrů soudů nižších stupňů obviněný napadl poškozeného v prostoru venkovních vstupních dveří obytného domu, který navíc byl oplocen. Nešlo tak o případ napadení uvnitř uzamykatelného bytového domu, v jeho vnitřních uzavíratelných prostorách (viz výše), které se nepovažují za místo veřejnosti přístupné, ale na pomyslné hraně těchto prostor, vlastně v otevřených a navíc prosklených dveřích. Místo napadení tedy zčásti bylo vně uzavřeného a uzamykatelného společně obývaného prostoru bytového domu.

Je z veřejně přístupného místa dobře pozorovatelné, a to i zpoza oplocení, kterým je bytový dům obehnán, jak ostatně vyplývá i z fotodokumentace založené v trestním spisu (na č. l. 223-225, což lze ověřit i prostřednictvím Street View na Google Maps). Tedy i z míst, kam může vstoupit širší okruh lidí a které je volně a neomezeně přístupným místem, kam dokonce lze zajet i osobním motorovým vozidlem, je prostor vstupních dveří dobře pozorovatelný a projevy na něm učiněné jsou i dobře slyšitelné. Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud neshledal námitky obviněného zpochybňující naplnění znaku místa veřejnosti přístupného za opodstatněné.

40. Nad rámec uvedeného je možno zmínit, že veškeré námitky obviněného zpochybňující, zda byl či nebyl naplněn též znak „veřejně“, jsou nadbytečné a nemohou být uznány za relevantní. Tento znak totiž soudy nižších stupňů neužily, není proto důvodu se jím zabývat (byť některé výpovědi naznačovaly, že incidentu mezi obviněným a poškozeným byly přítomny nejméně tři další osoby).

3. K principu ultima ratio a zásadě subsidiarity trestní represe

41. Konečně obviněný zpochybňoval, zda bylo třeba v jeho případě vyvodit trestní odpovědnost za tento skutek, zda nepostačovalo uplatnit odpovědnost za přestupek. Připomněl k tomu, že je osobou dosud bezúhonnou, že odsouzení bude mít na něj dopad i v řadě dalších oblastí (odkázal na podmínku bezúhonnosti v cca 130 právních předpisech České republiky). Obviněný tím zpochybnil náležité uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

42. Nejvyšší soud konstatuje, že v daném případě nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly uplatnění trestní odpovědnosti a s ní spojené trestněprávní důsledky, a to i s ohledem na posuzovanou společenskou škodlivost činu a možnosti vyvození odpovědnosti podle jiných právních předpisů, jak se obviněný dovolával. Shora bylo konstatováno, že byly shledány za naplněné veškeré znaky dvou úmyslných trestných činů.

Je možno souhlasit s tím, že z hlediska typové i konkrétní závažnosti těchto činů je lze řadit mezi ty nejméně závažné, ostatně tomu odpovídá i jejich označení jako přečinů. I u těchto ve své podstatě méně závažných trestných činů je namístě uplatňovat trestní odpovědnost, neboť takový byl záměr zákonodárce, který nelze zpochybňovat (kdyby je nechtěl řadit mezi trestné činy, jistě by tak učinil legislativní úpravou). To platí především ve vztahu k přečinu ublížení na zdraví, u nějž je v porovnání s jinými přečiny přece jen vyšší trestní sazba trestu odnětí svobody, kterou zákonodárce stanovil v rozpětí 6 měsíců až 3 let.

43. I v tomto ohledu je možno souhlasit s rozhodnutími soudů nižších stupňů o potřebě vyvození trestní odpovědnosti a uplatnění trestněprávních důsledků s ní spojených. Obviněný i při řešení této otázky vycházel z toho, že úmyslné ublížení na zdraví a výtržnost spočívající v napadení jiného na místě veřejnosti přístupném, snad nemá být obecně trestné, zvláště pak u osob dosud netrestaných, neboť není dostatečně společensky závažné a škodlivé, aby bylo možno je postihovat jako trestný čin, a to zvláště za situace, kdy právní řád na řadě míst vyžaduje v jiných oblastech života bezúhonnost.

Zákonodárce ovšem na tuto záležitost má jiný náhled a chce takové jednání postihovat jako trestné činy, jak bylo rozvedeno shora. K aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku Nejvyšší soud dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není namístě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu.

Při výkladu této zásady lze přitom vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012), v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.

Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.

II.

Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.

zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ‚ultima ratio‘, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“

44. Obviněný přitom neuvedl vlastně žádné konkrétní údaje, pro které by neměla být uplatněna jeho trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené. Poukázal pouze na svou dosavadní bezúhonnost, jakož i na obecný důsledek odsouzení spočívající v záznamu v rejstříku trestů, resp. na požadavek bezúhonnosti obsažený v řadě dalších právních předpisů České republiky, ovšem nikterak nezmínil, že by to mělo mít jakýkoliv konkrétní důsledek pro jeho osobu. Ostatně požadavek bezúhonnosti ve zmiňovaných právních předpisech je formulován velmi diferencovaně s ohledem na danou právní oblast, a to např. vzhledem k formě zavinění, k uloženému trestu, k odsouzení za trestný čin zasahující určité právní statky apod. (tak kupříkladu za bezúhonnou se pro účely živnostenského zákona nepovažuje osoba, která byla pravomocně odsouzena pro trestný čin spáchaný úmyslně, jestliže byl tento trestný čin spáchán v souvislosti s podnikáním, anebo s předmětem podnikání, o který žádá nebo který ohlašuje, pokud se na ni nehledí, jako by nebyla odsouzena – jinými slovy i přes odsouzení za uvedenou trestnou činnost by obviněný byl pro účely živnostenského zákona považován za osobu bezúhonnou).

Ovšem ani případný důsledek, že by obviněný nebyl považován za bezúhonného, není důvodem pro neuplatnění trestní odpovědnosti, jak se snad obviněný domníval (takové obecné pravidlo jistě nelze přijmout, protože by při tomto zcela absurdním závěru byl právní řád vnitřně rozporný, na jednu stranu by totiž sice bylo určité jednání zákonodárcem označeno za trestné, na druhou stranu by ale za něj nebylo možno uplatnit trestní odpovědnost).

Důvodně ovšem nebyly shledány ani žádné další okolnosti, pro které by k vyvození trestní odpovědnosti a důsledků s ní spojených nemělo dojít. Obviněný ve zlosti na požadavky poškozeného (bez ohledu na to, zda oprávněné či nikoli) reagoval tak, že jej napadl dvěma údery pěstí do obličeje, čímž mu způsobil ublížení na zdraví, nadto se toho dopustil i na místě veřejnosti přístupném. Spáchal tak v jednočinném souběhu dva úmyslné trestné činy, což po celou dobu trestního řízení zpochybňoval, popíral toto napadení, nikdy svou vinu nepřijal, proto také svého činu nelitoval, vinu za konflikt doposud spatřuje na straně poškozeného, dokonce jej zřejmě křivě obviňoval z křivého obvinění a padělání lékařských zpráv (viz e-mail na č. l.

226, o němž obviněný v hlavním líčení prohlásil, že jej psal – viz č. l. 231), poškozenému se tak ani neomluvil. Kromě dosavadní trestní zachovalosti tak ve prospěch obviněného nehovoří žádné polehčující a jemu prospívající okolnosti, nelze říci, že by šlo i s ohledem na další okolnosti o případ zcela bagatelní, výjimečný, u něhož není třeba uplatnit trestní odpovědnost, jak bylo uvedeno shora. Skutek kladený obviněnému za vinu se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod skutkové podstaty přečinů ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.

zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.

V. Závěrečné shrnutí

45. Lze tak uzavřít, že se závěry soudů nižších stupňů, na něž je možno odkázat, Nejvyšší soud souhlasí, námitky proti nim vznesené obviněným v dovolání zčásti neodpovídají uplatněným ani jiným dovolacím důvodům, zčásti byly zjevně neopodstatněné. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a následně i v zamítavém usnesení soudu druhého stupně, tyto skutkové závěry též správně právně kvalifikovaly. Své hodnotící úvahy soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů nižších stupňů k deformaci jejich obsahu a závěr o pachatelství obviněného vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení provedených důkazních prostředků. 46. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného R. D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 4. 2022

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu