5 Tdo 381/2012-28
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 4.
2012 o dovolání, které podal obviněný D. H. , proti usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 9 To 507/2011, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 118/2010, t
a k t o :
Z podnětu dovolání obviněného D. H. se podle § 265k odst. 1 tr. řádu ohledně
tohoto obviněného a podle § 265k odst. 1 tr. řádu s přiměřeným použitím
ustanovení § 261 tr. řádu ohledně obviněného Š. H., z r u š u j í usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 9 To 507/2011, a jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 6. 2011, sp. zn.
21 T 118/2010.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v
Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný D. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 6. 2011, sp.
zn. 21 T 118/2010, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1,
odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do
31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), a přečiny zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 a § 254 odst. 1, 2 zákona č.
40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce
„tr. zákoník“), kterých se měl dopustit skutky blíže popsanými pod body 1. až
3. ve výroku o vině v citovaném rozhodnutí.
Za tyto trestné činy byl obviněnému D. H. uložen podle § 248 odst. 3
tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání
2 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39 odst. 2 písm. b) tr. zák.
zařazen do věznice s dozorem. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo
rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody. Soud prvního stupně rozhodl
též o vině a trestu spoluobviněného Š. H..
Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný D. H. a v jeho
neprospěch státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně
usnesením ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 9 To 507/2011, tak, že je podle § 256
tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
Obviněný D. H. podal dne 17. 2. 2012 prostřednictvím své obhájkyně proti tomuto
usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pokud jde o právní kvalifikaci skutku popsaného
pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný je
přesvědčen, že nenaplnil všechny formální znaky skutkové podstaty trestného
činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., protože nebylo
prokázáno, že by si přisvojil peněžní prostředky či jinak s nimi disponoval ve
svůj prospěch. Podle názoru obviněného totiž pouze neodevzdal související
účetní doklady, což však nutně neznamená naložení s penězi jinak než ve
prospěch obchodní společnosti PATRIOT, s. r. o. Jak dále obviněný vytkl, soudy
nižších stupňů neučinily správné právní posouzení jeho zavinění, když navíc
forma zavinění nevyplývá ani ze související skutkové věty ve výroku o vině.
Z popisu skutku obsaženého pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně pak podle obviněného není zřejmé naplnění všech znaků skutkové
podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění ve smyslu § 254
odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný má za to, že se jedná o ohrožovací delikt, jehož
znakem je ohrožení majetkových práv jiného, které musí být prokázáno zjištěním
konkrétních věřitelů a rozsahem jejich ohrožení. Podle přesvědčení obviněného
však popis skutkového děje neobsahuje takové skutečnosti.
Závěrem svého dovolání proto obviněný D. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené usnesení Krajského soudu v Brně a jemu předcházející rozsudek
Okresního soudu v Břeclavi, a to ve výrocích o vině pod body 1. a 2., dále ve
výrocích o trestu a o náhradě škody, a aby Nejvyšší soud přikázal věc soudu
prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného D. H.
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jeho názoru skutečnosti popsané pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku
soudu prvního stupně odůvodňují použitou právní kvalifikaci, neboť obviněný si
přisvojil cizí věc. Státní zástupce nepovažuje za rozhodné, jakým způsobem
obviněný naložil s penězi či na jaký účel je použil, neboť je podstatné, že je
nepředal jejich oprávněnému vlastníkovi. Jak dále státní zástupce zdůraznil,
obviněný si byl vědom všech rozhodných okolností, přičemž čin spáchal
přinejmenším v nepřímém úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. Pokud jde o
právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku
soudu prvního stupně, obviněný podle státního zástupce zjevně uvedl v účetních
dokladech nepravdivé údaje a současně svým jednáním porušil majetková práva
věřitelů obchodní společnosti PATRIOT, s. r. o. V této souvislosti sice státní
zástupce připouští, že konkretizace věřitelů mohla být nepochybně i
podrobnější, avšak pro závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu
zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku
je popis skutkových zjištění dostačující.
Jak dále státní zástupce upozornil, soud prvního stupně kvalifikoval skutky
spáchané obviněným a popsané pod body 2. a 3. ve výroku o vině podle písemného
vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně i podle protokolu o hlavním líčení
jako zmíněný přečin ve smyslu § 254 odst. 1, 2 tr. zákoníku, byť v odůvodnění
rozsudku se uvádí jen ustanovení § 254 odst. 1 tr. zákoníku, kterému odpovídá i
právní věta obsažená ve výroku o vině. Státní zástupce považuje tento výrok o
vině za vadný, přičemž jde o vadu, kterou nelze odstranit postupem ve smyslu §
131 tr. řádu. Podle názoru státního zástupce náprava zmíněné vady v dovolacím
řízení nemůže mít žádný zásadní vliv na postavení obviněného, neboť přečiny
podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 254 odst. 2 tr. zákoníku jsou shodně
závažné a za jejich spáchání je stanovena shodná trestní sazba, když navíc
trest byl obviněnému uložen jako úhrnný podle přísnějšího ustanovení § 248
odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. Zároveň nejde ani o otázku po
právní stránce zásadního významu.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl dovolání obviněného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný D. H. podal dovolání jako
oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím
své obhájkyně (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr.
řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně
přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje
stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný opírá jeho existenci o ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Protože dovolací námitky obviněného D. H. odpovídají uplatněnému dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném
v ustanoveních § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost
napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i řízení, které mu
předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání
obviněného je důvodné.
K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
který uplatnil obviněný ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že je
naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen,
vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších
stupňů, anebo nevykazuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní
posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění
neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec
trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud
byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva,
než jaké na ni dopadalo.
Uplatněný dovolací důvod však nenaplňují ty námitky obviněného D. H.,
jimiž zpochybňuje správnost a úplnost provedeného dokazování, zejména pokud jde
o hodnocení důkazů v podobě výslechů svědků a spoluobviněného Š. H.. Jde totiž
o procesní námitky, které neodpovídají hmotně právní povaze dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože takové případné vady
nespočívají v nesprávném právním posouzení skutku ani v jiném nesprávném hmotně
právním posouzení, ale souvisí s procesem provádění a hodnocení důkazů, který
je upraven normami trestního práva procesního, zejména pak v uvedených
souvislostech ustanoveními § 2 odst. 5, 6, § 88, § 89 a násl. a § 207 a násl.
tr. řádu. Zmíněné výhrady obviněného tedy nemohou být předmětem přezkoumávání v
dovolacím řízení.
V návaznosti na uvedený výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu se pak Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami
obviněného D. H., jimiž zpochybnil především naplnění znaků objektivní stránky
trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. (u skutku popsaného pod
bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně) a přečinu
zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr.
zákoníku (u skutku popsaného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně). Takové námitky obviněného již odpovídají uplatněnému
dovolacímu důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud je považuje za
opodstatněné.
Pokud jde o trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., jímž
byl obviněný D. H. uznán vinným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně, k jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že se ho dopustil ten,
kdo si přisvojil cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena,
a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Za přisvojení si věci
nebo jiné majetkové hodnoty, a tedy naplnění znaku objektivní stránky trestného
činu zpronevěry, bylo nutné považovat takové jednání, jímž pachatel naložil s
cizí svěřenou věcí nebo jinou majetkovou hodnotou v rozporu s účelem svěření
způsobem, který mařil základní účel svěření. Přitom platilo, že každou
dispozici se svěřenou věcí či jinou majetkovou hodnotou proti příkazu toho, kdo
ji jinému svěřil, nebylo možné považovat za zpronevěru, a to ani v případech,
nebyla-li dodržena lhůta k vrácení svěřené věci či jiné majetkové hodnoty
(srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 18/1957 Sb. rozh. tr. a rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 267/2001, publikovaný pod č. T 335. ve
svazku 13 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C.
H. Beck, Praha 2002).
Jak je mimo jiné zřejmé z učiněných skutkových zjištění soudů nižších stupňů,
obviněný D. H. převzal hotovostní platby od odběratelů obchodní společnosti
PATRIOT, s. r. o., za kterou v té době fakticky jednal, a tyto platby nepředal
do majetku jmenované společnosti, a tím jí měl způsobit škodu ve výši 1 646
948,60 Kč. Zmíněný popis rozhodných skutkových okolností ovšem nelze ani ve
spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně a napadeného usnesení
odvolacího soudu považovat za dostačující pro závěr, že si obviněný přisvojil
předmětné peněžní prostředky a použil je v rozporu s účelem jejich svěření. Pokud nebyly tyto peněžní prostředky řádně zavedeny do účetnictví obchodní
společnosti PATRIOT, s. r. o., ani se nenacházely v její pokladně, mohlo by to
sice znamenat porušení povinností jmenované společnosti jako účetní jednotky,
vyplývajících zejména z ustanovení § 11 odst. 2 a § 12 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a za splnění
ostatních zákonných podmínek by to mohlo svědčit také o naplnění znaků přečinu
zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku spočívajícího v nevedení jiných dokladů sloužících k přehledu o stavu
hospodaření a majetku. Konstatování soudu prvního stupně, podle něhož obviněný
převzal hotovostní platby od odběratelů obchodní společnosti PATRIOT, s. r. o.,
a nepředal jí tyto peněžní prostředky, ovšem bez dalšího neznamená, že obviněný
si přisvojil přijaté peníze, použil je v rozporu s účelem svěření, a způsobil
tím škodu jmenované obchodní společnosti (viz k tomu též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1449/2010-I., publikované pod č. T
1346. v sešitě 71 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo
Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2011). To platí zejména za situace, když tato
společnost měla více věřitelů, kteří v insolvenčním řízení přihlásili své
pohledávky v celkové výši 61 527 214,- Kč. Jak totiž zjistil soud prvního
stupně v posuzované věci (viz s. 18 jeho rozsudku), Krajský soud v Brně
usnesením ze dne 26. 2. 2010, sp. zn. KSBR 38 INS 3597/2009, rozhodl o úpadku
obchodní společnosti PATRIOT, s. r. o., která se nacházela v tomto stavu již od
počátku roku 2007, kdy přestala plnit své peněžité závazky vůči dodavatelům
zboží a služeb. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku (viz zejména jeho s. 17) rozebral hospodaření jmenované obchodní společnosti a zabýval se i důvody
popsaného nepříznivého stavu hospodaření. Současně však soud prvního stupně již
nezkoumal, zda a případně v jaké výši obdrželi někteří věřitelé od obviněného
úhradu (byť částečnou) svých splatných pohledávek. Takový závěr je přitom
zásadní pro posouzení skutku spáchaného obviněným, v němž byl shledán trestný
čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., neboť kdyby obviněný
použil převzaté peněžní prostředky k úhradě splatných závazků obchodní
společnosti PATRIOT, s. r. o., nemohl by naplnit zákonný znak objektivní
stránky tohoto trestného činu spočívající v přisvojení si cizí věci nebo jiné
majetkové hodnoty.
Ostatně v tomto směru nebyla zcela vyvrácena obhajoba
obviněného spočívající v tom, že předmětné peníze použil právě k úhradě závazků
jmenované obchodní společnosti.
K uvedeným úvahám Nejvyšší soud připomíná, že v případě, kdyby obviněný
použil přijaté peněžní prostředky nebo jejich část ve prospěch jen některých
věřitelů (zejména těch, kteří neuplatnili své pohledávky v insolvenčním
řízení), a v rozporu se zásadami poměrného a rovnoměrného vypořádání uspokojil
pohledávky jen těchto věřitelů na úkor jiných, nebyla by vyloučena jeho trestní
odpovědnost za trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. (resp.
nyní trestný čin zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku).
Naopak, s ohledem na zákaz reformationis in peius podle § 265s odst. 2 tr. řádu
není už možné posoudit skutek popsaný pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku
soudu prvního stupně jako trestné činy zpronevěry podle § 248 tr. zák. (nyní
podle § 206 tr. zákoníku) a poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. (nyní
poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku) spáchané v jednočinném souběhu,
který by zde za určitých okolností rovněž přicházel v úvahu. Přitom jako
trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák.
byl zmíněný skutek kvalifikován i v obžalobě, s níž se však soud prvního stupně
neztotožnil z důvodu nenaplnění znaku subjektu tohoto trestného činu. Jestliže
by si ovšem obviněný nepřisvojil převzaté peněžní prostředky a ani je nepoužil
k úhradě pohledávek věřitelů obchodní společnosti PATRIOT, s. r. o., resp.
úmyslně znemožnil takové použití, nebyla by vyloučena jeho trestní odpovědnost
za trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 2, 3 tr. zák., resp.
poškození věřitele podle § 222 odst. 2, 3 tr. zákoníku, u kterého se nevyžaduje
existence konkrétního subjektu se zvláštní vlastností ve smyslu § 90 odst. 1
tr. zák., resp. § 114 odst. 1 tr. zákoníku (viz též rozhodnutí publikované pod
č. 36/2010 Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1,
3 písm. c) tr. zák., jejíž naplnění obviněný rovněž zpochybnil, Nejvyšší soud
považuje úvahy v tomto směru za předčasné za situace, když nebyly naplněny
všechny znaky objektivní stránky zmíněného trestného činu. S ohledem na důvodné
pochybnosti v otázce, zda si obviněný vůbec přisvojil cizí věc nebo jinou
majetkovou hodnotu a způsobil škodu na cizím majetku, proto Nejvyšší soud
nemohl učinit závěr, jestli zde obviněný jednal úmyslně a byl alespoň srozuměn
se způsobením škody na cizím majetku. To by mělo význam až poté, kdyby bylo
namístě zjištění, že obviněný naplnil všechny ostatní znaky skutkové podstaty
trestného činu zpronevěry.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného D. H., jež vznesl
proti právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 2. ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně a posouzeného jako přečin zkreslování údajů o
stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku (který je v tomto
výroku neúplně označen zákonným ustanovením, neboť zde není uvedena konkrétní
alinea odpovídající formulaci použité právní věty). Konkrétně obviněný s
odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vytkl nedostatek skutkové věty obsažené
ve výroku o vině, z níž není patrné, jaká majetková práva a kterých věřitelů
obviněný ohrozil. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že – jak vyplývá z jeho
dosavadní judikatury (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 54/2006 Sb. rozh. tr.,
které je použitelné i za účinnosti nového trestního zákoníku) – dovětek „ohrozí
tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně“ u přečinu
zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku
se vztahuje ke všem třem zde obsaženým alineám, a proto k trestní odpovědnosti
za uvedený přečin je nezbytné, aby bylo ve skutkové větě ve výroku o vině v
odsuzujícím rozsudku výslovně vyjádřeno, práva kterých osob (např. věřitelů)
tím byla ohrožena. Jak je dále patrné z formulace citovaného ustanovení,
ohrožení majetkových práv jiného se musí týkat konkrétních práv určitých osob
(např. právě věřitelů), které je třeba výslovně uvést v popisu skutku, v němž
je spatřován trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §
254 odst. 1 tr. zákoníku. Navíc, zákonným znakem tohoto trestného činu sice
není způsobení škody na cizím majetku, ale z rozhodných skutkových zjištění
musí být zřejmé, v jakém alespoň minimálním rozsahu pachatel ohrozil majetková
práva jiného (nebo včasné a řádné vyměření daně), a to např. s poukazem na výši
pohledávek věřitelů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn.
5 Tdo 845/2008, publikované pod č. T 1135. v sešitě 50 Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha
2008).
Z popisu skutku obsaženého pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně přitom nevyplývá, práva kterých věřitelů obviněný D. H.
(společně s obviněným Š. H.) ohrozil a jaká byla výše jejich pohledávek.
Formulace, již soud prvního stupně použil v popisu tohoto skutku, je totiž
téměř doslovnou citací zákonné formulace vyjádřené slovy „a ohrozí tak
majetková práva jiného …“, přičemž ani v odůvodnění rozsudku nejsou označeni
konkrétní věřitelé, kteří byli popsaným jednáním obviněného ohroženi na svých
právech, popřípadě jaká byla výše jejich pohledávek a rozsah, v němž bylo
ohroženo uspokojení těchto pohledávek. Zmíněný zákonný znak uvedený v dovětku
ustanovení § 254 odst. 1 tr. zákoníku lze sice v tzv. skutkové větě ve výroku o
vině v odsuzujícím rozsudku vyjádřit i poněkud obecněji, pokud je ovšem alespoň
v odůvodnění rozsudku konkretizován a řádně odůvodněn (viz obdobně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 166/2009), což se v nyní
projednávané věci nestalo. Nejvyšší soud proto považuje za opodstatněnou
námitku obviněného, v níž vytkl tuto vadu právního posouzení skutku.
Nejvyšší soud pak nemohl přehlédnout ani další nedostatek, jímž je zatížen
rozsudek soudu prvního stupně a který zde spočívá v nepřesném označení
zákonných ustanovení, podle nichž byly posuzovány skutky spáchané obviněnými D.
H. a Š. H., jak jsou popsány pod body 2. a 3. ve výroku o vině. Oběma zde
použitým právním větám totiž neodpovídají zákonná označení přečinu zkreslování
údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 tr. zákoníku. Navíc soud prvního
stupně v odůvodnění rozsudku (viz jeho s. 21) poněkud zmatečně argumentuje
právním posouzením skutků obviněných jako trestného činu zkreslování údajů o
stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2, 3 tr. zák. (ve znění účinném do
30. 6. 2008), ačkoli vůbec nepoužil takovou právní kvalifikaci. Znění právní
věty obsažené ve výroku o vině pod bodem 2. odpovídá zákonnému ustanovení § 254
odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, přičemž právní věta uvedená ke skutku popsanému
pod bodem 3. ve výroku o vině odpovídá zákonnému ustanovení § 254 odst. 2
alinea 1 tr. zákoníku. Tento poslední výrok o vině pak soud prvního stupně
odůvodnil (viz s. 21 a 22 jeho rozsudku) zcela nepřijatelným způsobem
odporujícím tomu, jakou právní úpravu – vzhledem k časové působnosti zákonů –
použil, takže Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém
rozsahu, přestože obviněný ve svém dovolání nic nevytýkal výroku o vině pod
bodem 3. a ani ho nenavrhl zrušit.
Protože Okresní soud v Břeclavi učinil v rozsudku, který předcházel napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu, ve výše uvedených směrech nesprávné právní
posouzení skutků, jejichž spácháním byl obviněný D. H. uznán vinným, a odvolací
soud neodstranil tyto nedostatky, ač tak mohl učinit z podnětu podaných
odvolání, byl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněného je ve zmíněném rozsahu
opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 9 To 507/2011, a jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 6. 2011, sp. zn.
21 T 118/2010. Navíc je třeba zdůraznit, že usnesení odvolacího soudu, proti
němuž směřuje dovolání obviněného, je zcela nepřezkoumatelné a vůbec se
nezabývá námitkami obviněného obsaženými již v důvodně podaném odvolání. Podle
§ 265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud
přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Okresní soud v Břeclavi jako soud prvního stupně tak v rozsahu
vyplývajícím z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu opětovně projedná trestní věc
obviněného D. H. a odstraní vady zjištěné v dovolacím řízení. Soud prvního
stupně se nejdříve vypořádá s časovou působností trestních zákonů ve smyslu § 2
odst. 1 tr. zákoníku, resp. § 16 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k právní
kvalifikaci všech skutků, a to zejména z hlediska znaků skutkových podstat
trestných činů, které zde přicházejí v úvahu. Uzná-li znovu obviněného vinným
trestnými činy, náležitě vyjádří všechny skutkové okolnosti naplňující jejich
zákonné znaky a podrobně odůvodní své skutkové i právní závěry.
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 21 T 118/2010,
byl současně uznán vinným přečiny zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
podle § 254 odst. 1 a § 254 odst. 2 tr. zákoníku i obviněný Š. H., který se
jich měl dopustit skutky popsanými pod body 2. a 3. ve výroku o vině. Rovněž ve
vztahu k tomuto obviněnému platí výše uvedené výhrady Nejvyššího soudu, pokud
jde o znaky objektivní stránky těchto přečinů a jejich správné zákonné
označení. Vzhledem k tomu důvody, pro něž byla zrušena rozhodnutí soudů obou
stupňů z podnětu dovolání obviněného D. H., prospívají i obviněnému Š. H..
Proto Nejvyšší soud uplatnil pravidlo beneficium cohaesionis a podle § 265k
odst. 1 tr. řádu s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. řádu zrušil
napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 9 To
507/2011, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30.
6. 2011, sp. zn. 21 T 118/2010, i ohledně obviněného Š. H., o jehož vině a
případně i trestu soud prvního stupně znovu rozhodne, a to rovněž ve smyslu
výše zmíněných závěrů Nejvyššího soudu.
Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení
vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí
a podle § 265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in
peius.
Protože vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení
zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného D. H. nebylo možno
odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o
dovolání obviněného podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném
zasedání Nejvyššího soudu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 18. 4. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y