U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2016 o dovolání
obviněného V. Č. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12.
2014, sp. zn. 10 To 61/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 120/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Č. o d m í t
á .
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 1. 2013, sp. zn.
3 T 120/2012, byl obviněný V. Č. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358
odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
dále jen „tr. zákoník“) a přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku. Za tyto přečiny byl odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12
(dvanáct) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2
(dvou) let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození V. P. a Zdravotní
pojišťovna Škoda, Husova 302, Mladá Boleslav, odkázáni s celým svým nárokem na
náhradu škody na řízení občanskoprávní.
2. Krajský soud v Hradci Králové, který projednal odvolání obviněného V.
Č. jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 10 To
61/2013, tak, že z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle § 258
odst. 1, písm. b), c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3
tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného V. Č. uznal vinným, že dne 6. března
2011 kolem 03:00 hod. v H. K., na P. n. před restaurací R. C. – b. poté, co
jako člen pořádkové služby vyvedl před restauraci hosta V. P., nar. ..., a ten
se pokusil otevřít dveře do chodby před barem, po prudkém odstrčení jmenovaného
dalším členem ochranky oběma rukama do hrudníku, obviněný V. Č. udeřil
jmenovaného pěstí do levé části obličeje v oblasti rtů tak, že napadený v
důsledku tohoto úderu upadl na zem a způsobil mu tak kromě zhmoždění měkkých
tkání hlavy a obličeje také podvrtnutí krční páteře a uzavřenou zlomeninu
vzdáleného konce vřetenní kosti vpravo bez posunu úlomků s dobou léčení v
trvání nejméně tří měsíců, čímž spáchal přečin ublížení na zdraví podle § 146
odst. 1 tr. zákoníku.
3. Za tento přečin byl odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
1 roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození V. P., nar. ..., bytem Š.,
V., a Zdravotní pojišťovna Škoda, Husova 302, Mladá Boleslav, odkázáni s celým
svým nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
4. Nutno zmínit, že odvolací soud shora konstatovaným rozsudkem opětovně
rozhodoval poté, co Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 25. 6. 2014, sp. zn.
5 Tdo 521/2014, tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 10 To 61/2013, podle § 265k
odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc
obviněného V. Č. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 bylo již jeho třetím rozhodnutím v
projednávané věci obviněného V. Č., neboť Nejvyšší soud ještě předtím
rozhodoval usnesením ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 759/2013, a usnesením ze
dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 413/2012.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4.
12. 2014, sp. zn. 10 To 61/2013, podal obviněný V. Č. prostřednictvím svého
obhájce Mgr. Tomáše Pertota dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm.
g) a l) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že odvolací soud zcela účelově
a naprosto nesprávně posoudil coby důkaz zápis obhájce obviněného ze schůzky se
svědkem J. P. a snažil se konstruovat výklad takovým způsobem, aby se pokud
možno ani netýkal předmětné věci a dopouštěl se fabulací. Podle dovolatele se
tak odvolací soud nedostatečně vypořádal se stávajícími důkazy co do zjištění
skutkového stavu, neboť opomenul záznam o telefonátu svědka V. P. (pozn.
dovolatel měl zřejmě na mysli svědka J. P.), a nakonec i účelově tak, aby
obviněný nemohl být zproštěn obžaloby.
6. Dovolatel dále uvedl, že při doplnění dokazování svědek T. T. uvedl,
že poškozený hudebník V. P. ukončil své angažmá v jedné kapele pro nadměrné
požívání alkoholu. Toto bylo potvrzeno další důkazem provedeným soudem na
veřejném zasedání dne 23. 10. 2014, když k osobě poškozeného V. P. bylo
zjištěno, že mu byl vysloven zákaz řízení motorových vozidel pro požití
alkoholu. Soud se s těmito zjištěními nevypořádal, když obviněný dlouhodobě v
této kauze namítá opilost poškozeného v inkriminovaný den. To mělo dopad na
rozlišovací schopnost poškozeného při zapamatování si osoby, která ho udeřila,
i vůbec určení osoby, která ho udeřila (dva vyhazovači vedle sebe v jedněch
dveřích). Nadto byla hluboká noc, poškozený byl předtím na plese, sám se doznal
k velmi nízkému příjmu alkoholu na poměry onoho večera. Rovněž byla ovlivněna
stabilita poškozeného, který by jinak nemusel upadnout, když tím obviněný
dochází k právnímu názoru, že není splněna podmínka volní na straně pachatele,
tedy není zde ani úmysl nepřímý. Odvolací soud tedy podle dovolatele pominul
zhodnotit vliv alkoholu v těle poškozeného na jeho rozlišovací schopnosti, když
přitom novým dokazováním z výslechů (např. svědek T. T.) i z listinných
podkladů (záznam o zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel pro
požití alkoholu poškozeného V. P.) zjistil, že poškozený V. P. nejspíše alkohol
požívá v míře nadměrné (tedy i zde po plese v hluboké noční době).
7. Kromě toho obviněný opětovně namítal, že nesouhlasí s aprobací
rekognice „in natura“, když se opět dovolává toho, že byla provedena nesprávně,
a to ze všech již zmíněných důvodů v jeho dřívějších dovoláních. Opět uvedl, že
tomu není proto, že by jí předcházela fotorekognice, ale proto, že byla sama o
sobě zcela nesprávná. K jednotlivým důvodům odkázal na svou předchozí
argumentaci.
8. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že
žádá, aby Nejvyšší soud předložil argumentaci obviněného co do všech pochybení
u rekognice „in natura“ k zaujetí stanoviska trestnímu kolegiu, případně
velkému senátu. Dovolatel z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 10 To
61/2013, z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a 1) tr. ř.,
jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, pokud taková
jsou a pozbyla podkladu, a dále aby přikázal věc Krajskému soudu v Hradci
Králové k novému projednání a rozhodnutí podle ustanovení § 2651 odst. 1 tr. ř.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo
dovolání obviněného V. Č. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu
vyjádřila v tom směru, že námitky obviněného, které v rámci dovolání vznesl
vůči rozhodnutí odvolacího soudu, jsou identické s námitkami, které uplatnil v
předešlých dovoláních, a proto nezbývá než konstatovat, že z úhlu pohledu
tohoto vyjádření obviněný v dovolání opět uplatnil pouze jedinou námitku
právní, vztahující se k právnímu posouzení skutku jako přečinu ublížení na
zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že zpochybnil své zavinění ve
formě úmyslu, byť nepřímého. V uvedeném ohledu státní zástupkyně odkázala na
obsah vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 21. 5. 2014, sp. zn.
1 NZO 407/2014, na jehož závěrech se ani po doplnění dokazování odvolacím
soudem ve veřejném zasedání nic nezměnilo.
10. Jestliže obviněný i v tomto dovolání polemizuje se skutkovými
zjištěními, je třeba opakovaně zmínit, že uvedené námitky nelze podřadit pod
jím vybrané dovolací důvody. Pouze pro úplnost je třeba zopakovat, že názory na
zákonnost provedené rekognice byly vyjádřeny již v dovolání nejvyššího státního
zástupce ze dne 1. 3. 2012, sp. zn. 1 NZO 5016/2012, kterým v zásadě přisvědčil
i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 To 1413/2012.
Procesní principy pro provedení tohoto důkazu nebyly žádným způsobem porušeny,
a proto soudy obou stupňů nepochybily, pokud k tomuto důkazu v rámci svých
hodnotících úvah přihlédly. Bylo prokázáno, že rekognice podle fotografií
nemohla ovlivnit rekognici „in natura“, neboť původní popis pachatele napadení,
který učinil poškozený, koresponduje se vzezřením obviněného, který byl při
rekognici „in natura“ identifikován jako pachatel tohoto napadení. Poškozeným
popsané markanty postavy pachatele z fotorekognice nevyplývaly. Odpovídajícím
způsobem se odvolací soud vypořádal s výpovědí svědka J. P., kterou učinil do
záznamu o rozhovoru dožádané osoby ve smyslu čl. 6 usnesení představenstva
České advokátní komory č. 13/2004 Věstníku ze dne 3. 11. 2011, neboť uvedený
záznam nelze hodnotit, jak správně uvádí odvolací soud, za doznání viny ke
konkrétnímu způsobení zranění poškozeného, ale spíše zapadá do snahy obhajoby
obviněného rozmělnit důkazy svědčící v neprospěch obviněného. V úvahách
odvolacího soudu nezůstal opomenut ani úřední záznam o telefonátu svědka J. P.
na Policii České republiky. Pokud svědek J. P. telefonoval vyšetřujícímu
komisaři por. Ing. R. a uvedl, že vinu za napadení poškozeného P. „bere na
sebe“, nelze z této formulace dovozovat, že by byl pachatelem předmětného činu,
neboť již z takto doslovně formulovaného vyjádření vyplývá, že chce vzít svědek
vinu jiného na sebe.
11. Protože odvolací soud vyhověl veškerým požadavkům z posledního
kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho závěry jsou jasné, logické a
přesvědčivé, kdy závěr o vině obviněného V. Č. přisouzeným trestným činem je
plně podložen, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší
soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. v neveřejném zasedání.
12. Obviněný V. Č. ve své replice k vyjádření státní zástupkyně
Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že hlavní vadou celého trestního
řízení je rekognice „in natura“, stižená až neuvěřitelným počtem jednotlivých
chyb. Státní zástupkyně chybně hovoří toliko o možnosti ovlivnění této
rekognice předchozí zcela nezákonnou fotorekognicí, tato vada je spíše z těch
méně závažných. Krystalizovaná myšlenka odvolání je právní názor obviněného, že
nemůže v rámci jedné rekognice, v rámci jednoho seřazení poznávaných osob,
figurovat blíže neurčité množství podezřelých osob vyšší než 1, když k tomu
množství budou postaveny pouze 3 další osoby výrazně se neodlišující coby
stafáž.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem
zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i
odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §
265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobami oprávněnými
[§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů
taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda
obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. byly uplatněny
alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší
soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.,
tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
14. Obviněný V. Č. opětovně uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je
naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného
dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku,
tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v
souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně
právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto
ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že
právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy
navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o
vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání
podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový
stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo
pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje
hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených
rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování
dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení
provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o
dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem
určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr.
ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního
stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem
určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §
2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný
prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými
zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např.
i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02,
III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22.
7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem
i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst.
6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací
soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení
přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním
nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález
Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod
č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20.
června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a
usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95
nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o
dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem
svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8
Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5.
2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp.
zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn.
III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud se zabýval některými skutkovými námitkami
obviněného z hlediska případného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a
učiněnými skutkovými zjištěními, ale takový extrémní nesoulad s ohledem na dále
uvedené závěry neshledal. Stejně tak nedospěl k závěru, že by skutková zjištění
byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí,
a to s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na
provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu
Nejvyšším soudem.
15. Dovolatel také uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst.
1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím
dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr.
ř. Jelikož odvolací soud rozhodoval rozsudkem, tj. o vině a trestu obviněného
V. Č., nenastala tak skutečnost předpokládaná ustanovením § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř., že by řádný opravný prostředek dovolatele byl zamítnut nebo
odmítnut, a proto uplatnění tohoto dovolacího důvodu obviněným nebylo
odůvodněné.
IV.
Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud již v úvodních částech odůvodnění tohoto rozhodnutí
poukázal na to, že odvolací soud rozsudkem ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 10 To
61/2013, rozhodoval poté, co bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6.
2014, sp. zn. 5 Tdo 521/2014, již potřetí rozhodnuto tak, že podle § 265k odst.
1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2014,
sp. zn. 10 To 61/2013, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu
v Hradci Králové, aby věc obviněného V. Č. v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl. Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí odvolacímu soudu uložil,
aby posoudil, zda mohla rekognice podle fotografií ovlivnit a v jakém směru
rekognici „in natura“. Dále se odvolací soud měl znovu také komplexně vypořádat
s výpovědí svědka J. P., kterou učinil do záznamu o rozhovoru dožádané osoby ve
smyslu článku 6 usnesení představenstva České advokátní komory č. 13/2004
Věstníku ze dne 3. 11. 2011 (č. l. 142 – 143 spisu). V návaznosti na to se měl
odvolací soud také zabývat i úředním záznamem o telefonátu svědka J. P. na
Policii České republiky. V neposlední řadě měl odvolací soud náležitě
vyhodnotit sílu (intenzitu) úderu, který měl vést obviněný V. Č. proti
poškozenému V. P., jak o něm zejména hovoří znalkyně MUDr. Lenka Zátopková, a v
závislosti na tom se také náležitě vypořádat s naplněním subjektivní stránky
přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku obviněným V. Č..
Kromě výše uvedeného měl odvolací soud vyslechnout svědka T. T., který se měl
vyjádřit k věrohodnosti poškozeného V. P. Konečně se také Krajský soud v Hradci
Králové, pokud by obviněného V. Č. opětovně uznal vinným přečinem ublížení na
zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, měl vypořádat s návrhem dovolatele,
který ve svém dovolání navrhoval upuštění od potrestání, případně využití
některého z „moderních“ trestů, čímž měl zřejmě na mysli aplikaci některého z
alternativních trestů, jejichž uložení připouští trestní zákoník.
17. Odvolací soud vyslechl svědka T. T. (srov. č. l. 450 spisu), který
měl podle tvrzení obhajoby zpochybnit věrohodnost poškozeného V. P. Svědek T.
T. uvedl, že poškozeného V. P. zná pouze jako hudebníka, který vystupoval
opakovaně v jeho hotelu ve Š. M. s malou kapelou, osobně s ním jednal pouze v
jednom případě, přesný časový úsek není schopen uvést, snad v r. 2012, kdy se
ho jmenovaný tázal na možnost zpětného uzavření dohody, že měl v hotelu
vystupovat. V pozdější době mu tmavovlasá žena, zpěvačka z této kapely, řekla,
že s nimi V. P. už nevystupuje kvůli alkoholismu. Svědek naproti tomu potvrdil,
že poškozený žádné informace o majetkových poměrech či rodině Č. nesháněl. Sám
svědek se přátelí s otcem obviněného V. Č., ten je v hotelu často hostem, od
něho získal informaci, že bude volán k soudu svědčit, důvod mu nebyl sdělen.
Odvolací soud potom vyhodnotil výpověď tohoto svědka jako mnohomluvně zabíhavou
od merita věci, v časových údajích neurčitou, která však obhajobu obviněného
nepotvrdila. Věrohodnost tohoto svědka proto soud mohl hodnotit jen sporadicky
a mohla být zpochybněna, nejen pro úzké vztahy s otcem obviněného, ale i s
ohledem na obsah dalších důkazů – trestních spisů tohoto svědka (trestán za
podvod a poškození životního prostředí v K.), když krajský soud jimi provedl u
veřejného zasedání důkaz. Nicméně jeho svědectví nemá podle názoru krajského
soudu pro posouzení věci význam (v podrobnostech srov. str. 5 – 6 odůvodnění
odvolacího soudu).
18. Nejvyšší soud má s ohledem na uvedené závěry odvolacího soudu za to,
že pokud se týká jeho pokynu, aby byl vyslechnut svědek T. T., odvolací soud
tento důkaz nejenom řádně provedl, ale rovněž se i dostatečně zabýval jeho
hodnocením v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Pouze pro úplnost je třeba
zmínit, že odvolací soud provedl doplňující výslech poškozeného V. P. (srov. č.
l. 459 spisu), který v podstatě potvrdil výpověď svědka T. T. ohledně
vzájemného kontaktu a připomněl, že v době, kdy svědek měl mít od zpěvačky
informaci o ukončení spolupráce s kapelou pro jeho údajný alkoholismus,
nevystupoval pro zranění a pro rozpad jeho osobního vztahu v rámci kapely právě
s partnerkou. K tomu odvolací soud uzavřel, že poškozený V. P. tak zcela
evidentně nemohl označit již při prvém kontaktu s policejními orgány účelově
jako pachatele obviněného V. Č. pro jeho lepší majetkové poměry. Od počátku
trestního řízení bylo prokázáno, že v Hradci Králové neměl žádné známosti ani
kontakty, aby mohl úmyslně označit zraňující osobu právě obviněného V. Č. Pokud
se později dotazoval na možnost jednání o náhradě škody a sháněl si v Hradci
Králové možného zmocněnce, šlo o legitimní snahu, kdy byl obviněný V. Č. za
jeho zranění pravomocně odsouzen a mimosoudně se k dohodě o náhradě škody neměl
(srov. str. 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
19. Nejvyšší soud rovněž uložil soudu odvolacímu, aby se komplexně
vypořádal s výpovědí svědka J. P., kterou učinil do záznamu o rozhovoru
dožádané osoby ve smyslu článku 6 usnesení představenstva České advokátní
komory č. 13/2004 Věstníku ze dne 3. 11. 2011 (č. l. 142 – 143 spisu). V
návaznosti na to se měl odvolací soud také zabývat i úředním záznamem o
telefonátu svědka J. P. na Policii České republiky.
20. Odvolací soud se velmi důsledně a podrobně vypořádal s tímto pokynem
Nejvyššího soudu, přičemž nejprve poznamenal, že se pokusil provést výslech
tohoto svědka, který využil opětovně svého práva a vypovídat po zákonném
poučení odmítl. Svědek J. P. u hlavního líčení pak odmítl vypovídat po zákonném
poučení zcela důvodně. Mohl se vystavit trestnímu stíhání za situace, když by
uvedl cokoliv jiného o průběhu vyvedení poškozeného z baru, jestliže jako
svědek ve výpovědi, kterou soud přečetl u hlavního líčení (č. l. 117 – 118
spisu), tvrdil, že se ničeho neúčastnil a žádnou konfliktní situaci
nezaznamenal. Pokud se týká samotného záznamu ze dne 3. 11. 2011, odvolací soud
poznamenal, že je zcela zřejmé, že k sepsání záznamu se J. P. dostavil na popud
obhajoby fakticky vzápětí po jeho svědeckém výslechu, kterému byl obhájce
přítomen. Krajský soud považuje ve všech souvislostech, jak vyplynuly z
porovnání souvisejících důkazů, postup obhajoby za účelový. Pokud je v záznamu
dotazován svědek P. osobně obhájcem Mgr. Tomášem Pertotem na průběh incidentu,
je v popisu děje velmi neurčitý. Svědek se evidentně zdráhal označit konkrétně,
po čím úderu poškozený spadl. Na přímý dotaz obhájce pak – již v podstatě
„zahnán do úzkých“ později znovu před odvolacím soudem uvedl „já jsem mu dal
ránu, je to možné, že spadnul na ruku, aby vzápětí toto tvrzení zpochybnil
slovy: „… fakt nevím...“. Odvolací soud trval na tom, že jeho obsah není
zdaleka jednoznačný, jak se snažila obhajoba dokazovat. Vedle nezpochybnitelné
identifikace obviněného V. Č. poškozeným V. P., jako pachatele, který způsobil
jeho pád a zranění, je důkazní význam takového důkazu, právě v souvislostech,
za jakých byl opatřen a obhajobou prezentován, pochybný. Odvolací soud tedy
vyhodnotil tento důkaz tak, že jej nelze považovat, jak se snaží tvrdit
obviněný, za doznání viny ke konkrétnímu způsobení zranění poškozeného. Naopak
tento záznam podle názoru odvolacího soudu zapadá do snahy obhajoby obviněného,
zbavit se trestní odpovědnosti a přimět svědka J. P., aby vzal vinu na sebe. Neúspěšnost této snahy vyplývá i z obsahu úředního záznamu policejního komisaře
ze dne 7. 11. 2011 (č. l. 128 spisu). Svědek P. citovaného dne, tj. krátce po
výslechu svědka (proveden dne 31. 10. 2011 – č. l. 117 za účasti obhájce Mgr. Tomáše Pertota) volal telefonicky vyšetřujícímu komisaři a uvedl, že vinu za
napadení poškozeného P. „bere na sebe“. Podle odvolacího soudu nelze pominout,
že nevyjádřil své zavinění jednoznačně, že on dal tu ránu, po které poškozený
upadl. Po upozornění na skutečnost, že již vypovídal jako svědek po zákonném
poučení o povinnosti vypovídat pravdu do protokolu, rozhovor ukončil se slovy:
„tak já nemám co dále říci“. K případnému novému výslechu se sám a dobrovolně
nedostavil. Do stejného rámce zapadá i požadavek provedení výslechu svědka J. P. u odvolacího řízení a provedení konfrontace, když obdobně údajně slíbil
obhájci, že bude vypovídat před soudem, ale přesto zvolil odmítnutí výpovědi. Je zřejmé, že vinu na sebe vzít nehodlá.
Důkazní situaci se tak za popsaného
stavu nepodařilo obhajobě ve prospěch obviněného zvrátit (v podrobnostech srov. str. 8 – 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
21. Odvolací soud tedy bezezbytku splnil, co mu bylo ze strany
Nejvyššího soudu uloženo, tj. komplexně se vypořádal s výpovědí J. P., kterou
učinil do záznamu ze dne 3. 11. 2011, a dále rovněž s úředním záznamem o
telefonátu J. P. na Policii České republiky, přičemž se dostatečně věnoval i
jejich následnému hodnocení. Kromě toho odvolací soud správně upozornil na
závěry soudu prvního stupně, který se vypořádal s problematikou zapojení tohoto
svědka tím způsobem, že poškozený V. P. u hlavního líčení jmenovaného vyloučil
jako muže, kterým byl udeřen a setrval jednoznačně na označení obviněného jako
pachatele úderu do obličeje, po kterém upadl, a vzniklo jeho zranění. Odvolací
soud dodal, že poškozený tak potvrdil i svůj prvotní popis mužů, kteří s ním
byli ve fyzickém kontaktu, tedy, že menší a rozložitější muž (J. P.) do něho
strčil oběma rukama do oblasti hrudníku, což ještě ustál, cupital vzad, druhý
muž štíhlejší a nepatrně vyšší postavy (obviněný V. Č.), ho téměř současně
udeřil pěstí do obličeje do oblasti úst. Tento atak již neustál a upadl na zem
na záda a na pravou ruku, kterou instinktivně podsunul pod tělo. Obviněného V.
Č. označil poškozený opakovaně jako toho, kdo ho udeřil do obličeje a tím
způsobil jeho pád k zemi, popsal ho jako muže vyšší a štíhlejší postavy, jehož
tvář si zapamatoval. Odvolací soud k tomu dodal, že za současné přítomnosti
obviněného i svědka seznal, že je tvář obviněného, včetně očí, oproti snědší
tváři svědka J. P., skutečně mnohem světlejší pigmentace a lze je odlišit
skutečně podle tohoto vzezření, výšky a typu postavy, jak je popsal poškozený
V. P. při prvotním výslechu, kdy neoznačoval nikoho jménem, i při rekognici (v
podrobnostech srov. str. 9 – 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
22. Obviněný V. Č. opětovně postavil svou dovolací argumentaci zejména
na nesouhlasu s aprobací rekognice „in natura“. Nejvyšší soud současně
poznamenává, že pokud se týká provedených rekognicí, ve svém posledním
zrušujícím rozhodnutí v návaznosti i na předchozí zrušující usnesení uložil
odvolacímu soudu, aby posoudil, zda mohla rekognice podle fotografií ovlivnit a
v jakém směru rekognici „in natura“.
23. Odvolací soud v odůvodnění svého posledního rozsudku k tomu uvedl,
že obecně lze připustit a nelze vyloučit, že v paměti svědka může utkvět
obličej dříve shlédnutý na fotografii a při následné identifikaci mezi dalšími
osobami se k označení viděné tváře (osoby) přikloní, vzpomene si, že ji už
označoval. V konkrétním případě však tato situace zcela jednoznačně nenastala.
Na rozdíl od Nejvyššího soudu mohl totiž odvolací soud bezprostředně vizuálně
zaznamenat a zhodnotit evidentně rozdílný vzhled obviněného V. Č. i svědka J.
P., když byli u veřejného zasedání dne 16. 1. 2014 přítomni. Přesně totiž
odpovídá prvotnímu popisu obou mužů, provádějících vyvedení a následné
vystrkování ode dveří na náměstí, zachycenému ve výpovědích poškozeného V. P.,
a jednoznačné identifikaci obviněného V. Č. jako pachatele, jehož jednáním byl
bezprostředně způsoben pád a zranění (srov. str. 8 odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu).
24. Nejvyšší soud nemá k takto učiněnému závěru odvolacího soudu žádných
připomínek, zvláště když původní popis pachatele napadení ve formě úderu pěstí
do obličeje ze strany poškozeného koresponduje s postavou a vzhledem obviněného
V. Č., který byl při rekognici „in natura“ jím identifikován jako pachatel
napadení, při čemž poškozeným popsané markanty postavy pachatele z rekognice
podle fotografií nevyplývaly. V této souvislosti Nejvyšší soud dále zdůrazňuje,
že nikde neuváděl, že by bezprostředně zjišťoval či sledoval rozdílný vzhled
obviněného V. Č. i svědka J. P., jak to nadbytečně uváděl ve svých závěrech
odvolací soud, byť se i k tomu vyjadřoval na základě fotografické dokumentace
rekognice „in natura“ v souvislosti s posuzováním zákonnosti provedení této
rekognice ve svém původním rozhodnutí. Ve zbytku, pokud se týká posouzení
zákonnosti a právního hodnocení provedených rekognicí, byl odvolací soud vázán
právním názorem Nejvyššího soudu, zachyceným v usnesení ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 413/2012, jak jej prezentoval na stranách 6 – 10 předmětného
rozhodnutí. V návaznosti na to k právnímu názoru obviněného uvedenému v jeho
replice k vyjádření státní zástupkyně k jeho dovolání, že nemůže v rámci jedné
rekognice, v rámci jednoho seřazení poznávaných osob, figurovat blíže neurčité
množství podezřelých osob vyšší než 1, když k tomu množství budou postaveny
pouze 3 další osoby výrazně se neodlišující coby stafáž, Nejvyšší soud považuje
za potřebné z citovaného usnesení znovu uvést, že „… obviněnému V. Č. bylo
předloženo celkem 6 fotoalb (č. l. 95 až 100 spisu). Podle přiložené legendy
(č. l. 101 až 103 spisu) je zřejmé, že fotografie J. P. byla zařazena ve
fotoalbu č. 1 a 2, fotografie F. P. byla zařazena ve fotoalbu č. 3 a 4 a
konečně fotografie V. Č. byla zařazena ve fotoalbu č. 5 a 6. Z toho vyplývá, že
V. Č., J. P. a F. P. ve skutečnosti nebyli ani v jednom případě zařazení ve
stejném fotoalbu. Policie navíc nepochybila, pokud k fotografii V. Č. ve
fotoalbech č. 5 a 6, na níž má vlasy, byť kratšího sestřihu, a má zde velmi
mladistvý vzhled, přiřadila fotografie osob, které také vypadají velmi mladě a
nemají ?holou hlavu?, jak měl mít podezřelý v době spáchání činu podle popisu
poškozeného. Pokud by totiž takováto fotografie byla jinak mezi osobami s
?vyholenou? hlavou, měl by poznávající poškozený ulehčenou situaci s poznáváním
pachatele a bylo by to v rozporu s ustanovením § 104b odst. 4 tr. ř. S ohledem
na tyto uvedené okolnosti měl naopak svědek V. P., který měl poznat obviněného
V. Č. na fotografii, ztíženou situaci při znovu poznání, neboť na uvedené
fotografii (č. l. 99 a 100 spisu), měl obviněný podstatně mladší vzhled než v
době činu a navíc s narostlými vlasy. I přes tuto ztíženou situaci však
poškozený do protokolu uvedl, že poznal osobu, která jej udeřila pěstí do
obličeje, kdy tuto osobu poznal na 80 %, a to podle rysů její tváře, neboť je
podobná jeho známému a její tvář si zapamatoval (srov. č. l. 94 spisu).
Proto
pokud stížnostní soud uvedl, že rekognice byla provedena za použití naprosto
neodpovídajících a tedy nepoužitelných fotografií, nelze s tím zcela souhlasit
a navíc jistě to nelze vykládat v neprospěch poškozeného z hlediska
zpochybňování věrohodnosti jeho znovu poznání V. Č. jako osoby, která ho
udeřila a způsobila mu shora uvedené zranění. Poškozený totiž v obou fotoalbech
označených čísly 5 a 6 shodně určil jako pachatele, byť ?jen? na 80 %, později
obviněného V. Č. K tvrzení nalézacího soudu, že na č. l. 93 p. v. jsou jména
osob na fotografiích značně zpřeházena, Nejvyšší soud dodává, že toto je sice
pravda, pokud jde o druhou stranu č. l. 93 spisu, avšak tato nepřesnost je
odstraněna na č. l. 101 až 103 uvedenou a pochybnosti nevzbuzující legendou k
fotoalbům, kde jsou pod jednotlivými fotografiemi osob uvedena také jejich
jména. Není proto ani toto tvrzení nalézacího soudu relevantní. Pokud jde o
rekognici ?in natura? a její provedení ze dne 27. 9. 2011, nalézací soud se
jejím hodnocením z hlediska zákonnosti blíže nezabýval, když pouze uvedl, že
byla sama o sobě provedena nezákonným způsobem, ale navíc jí předcházela i
rekognice podle fotografií, která byla rovněž provedena nezákonným způsobem,
neboť poškozený byl nepochybně ovlivněn průběhem rekognice podle fotografií ze
dne 3. 5. 2011 (srov. str. 2 až 3 rozsudku nalézacího soudu). Poněkud
zevrubněji se rekognicí ?in natura? zabýval stížnostní soud, který ohledně ní
především zdůraznil, že za zcela profesionálně nekompetentní je třeba označit
zařazení obou podezřelých při rekognici ?in natura? současně do stejné skupiny
osob, poznávaných poškozeným, proti čemuž nezasáhl ani přítomný soudce. Poškozený uvedl obecně, že poznává osobu pachatele (neuvedl čeho). Nekonkretizoval totiž vůbec jakého chování (formy napadení) se vůči němu
označená osoba pachatele měla dopustit (na č. l. 60 vzadu uvedl: ?muže č. 2
bych myslím poznal?), když před tím popsal, že menší muž označovaný č. 2 ho
pouze prudce vystrčil přede dveře. Popsal totiž ve své předchozí výpovědi, že
byl vyváděn a fyzicky napaden postupně dvěma muži. K tomuto rozporu měl být
podle stížnostního soudu vyslechnut. Výslech poškozeného před rekognicí byl
sice dne 27. 9. 2011 proveden, ovšem v protokole o rekognici samé je pouze
odkaz na tento předchozí výslech, kterému však obhájce obviněného nebyl
přítomen. I v tomto případě jde o procesní pochybení. Podle stížnostního soudu
je problematické i přibrání pracovnice Policie České republiky.“ Dále Nejvyšší
soud uvedl, že jak „... vyplývá ze spisu poškozený V. P. před rekognicí ?in
natura? dne 27. 9. 2011 vypověděl do protokolu o výslechu svědka ze dne 27. 9. 2011 prováděného v době od 09.13 do 10.02 hod. (vlastní rekognice započala v
10.15 hod.), že nejprve za ním přišel člen ochranky, kterého pro účely této
výpovědi označil jako muže č. 1, a dále jej popsal tak, že byl vysoký cca 180
cm, sportovní postavy, štíhlý, byl holohlavý, neměl žádný knír vousy apod.,
přičemž dále uvedl, že by tohoto muže rozhodně poznal. Když k poškozenému tento
muž č. 1 přišel v baru již potřetí, přišel s mužem č. 2.
Podle popisu
poškozeného byl muž č. 2 vysoký cca 175 cm, kulatější postavy. Poškozený také k
muži č. 2 uvedl, že si myslí, že by jej poznal. Když se poškozený pokusil
vstoupit do baru, muž č. 2 jej z něj vystrčil. Téměř okamžitě se muž č. 1
napřáhl a pravou rukou sevřenou v pěst udeřil poškozeného do levé části
obličeje, načež poškozený upadl (srov. druhou stranu č. l. 60 spisu). V rámci
výslechu před rekognicí podle fotografií poškozený V. P. k tomu rovněž shodně
uváděl, že vyšší a štíhlejší muž jej udeřil pěstí do obličeje (srov. č. l. 93
spisu). Nejvyšší soud tedy nepovažuje za správné a spisovému materiálu
odpovídající závěry stížnostního soudu, který na str. 2 svého rozhodnutí uvedl,
že poškozený ve své předchozí výpovědi popsal, že byl vyváděn a postupně
napaden dvěma muži, kdy k tomuto rozporu by měl být podle stížnostního soudu
vyslechnut. V rozporu se závěrem stížnostního soudu je také výpověď poškozeného
do protokolu o trestním oznámení na č. l. 71 spisu. Poškozený totiž od počátku
a v podstatě beze změny uváděl, že ho sice vyváděli dva muži, ale muž č. 2 ho
jen vystrčil z baru, kdy to ustál a neupadl, zatímco muž č. 1 ho pěstí udeřil
do levé části obličeje, do tváře a částečně i do zubů, přičemž úder byl silný,
neustál ho, a proto začal padat na záda, instinktivně za sebe položil pravou
ruku, na níž pak upadl, a zlomil si ji v oblasti vřetenní kosti. Z toho
jednoznačně zatím vyplývá, že útočníkem z hlediska popisované shora uvedené
trestné činnosti byl pouze muž č. 1, který poškozenému úderem pěstí na jeho
hlavu způsobil popsaná zranění, a proto poznával poškozený pouze tohoto
jediného muže č. 1, jako pachatele předmětného trestného činu, neboť muž č. 2
ho jen vystrčil bez jakýchkoli následků z baru. Není zde tedy žádný objektivní
rozpor, ke kterému by měl být poškozený V. P. opětovně vyslýchán. Není proto
také ani žádný důvod, aby poškozený poznával jako pachatele tohoto činu někoho
dalšího, příp. dvě osoby apod., jak je zcela bez důvodu požadováno oběma soudy. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že při rekognici ?in natura? poškozený
neoznačil, resp. nepoznal J. P. jako muže č. 2, který ho měl vystrčit z baru
(srov. č. l. 63 p. v. spisu), a to přesto, že při předchozím výslechu uvedl, že
si myslí, že by muže č. 2 poznal (č. l. 60 p. v.). Proto není ani důvodná další
výtka stížnostního soudu, že ?… za zcela profesionálně nekompetentní je třeba
označit zařazení obou podezřelých při rekognici in natura současně do stejné
skupiny osob, poznávaných poškozeným, proti čemuž nezasáhl ani přítomný
soudce,? čehož se v podstatě dovolává i obviněný ve zmíněné replice k vyjádření
státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, zvláště když mimo
obviněného V. Č. a J. P. byly při znovu poznání ukázány tyto osoby mezi ještě
dalšími čtyřmi osobami, které se výrazně neodlišovaly (srov. č. l. 63 p. v. a
67 spisu). V protokole o rekognici osoby je zaznamenáno, že poškozený uvedl, že
celou situaci již řádně popsal v dnešní svědecké výpovědi (tj. výpovědi ze dne
27. 9. 2011 na č. l. 59 až 61 spisu), a na tuto výpověď plně odkázal (srov. č. l. 63 spisu).
Následně V. P. při poznávání v obou případech určil jako
pachatele V. Č., a to s bezpečnou jistotou. V prvním případě určil pachatele
podle postavy (srov. č. l. 63 spisu z druhé strany). Ve druhém případě poznal
pachatele podle jeho postavy a vzezření (srov. č. l. 64 spisu). Podle
fotografické dokumentace stál ve druhém případě obviněný V. Č. hned vedle J. P., kdy z porovnání těchto dvou osob na fotografiích je zřejmé, jak uváděl
poškozený P., že V. Č. je nepatrně vyšší a štíhlejší či méně ?kulatější? či
?zavalitější? postavy než J. P., který byl slovy poškozeného ?kulatější – při
těle? (č. l. 60 p. v. spisu), oba dva měli ?vyholenou hlavu?. S ohledem na to a
s přihlédnutím k dokumentaci postavy V. Č. včetně výšky a váhy na č. l. 56
spisu nejsou ani výtky stížnostního soudu o nedostatečné dokumentaci postav
obou uvedených osob důvodné. K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné dále
uvést, že i v případě, pokud by měly být znovu poznávány dvě osoby, nelze z
ustanovení § 104b tr. ř. dovodit, že by mezi ukázanými osobami musela být
obligatorně pouze jedna poznávaná osoba, byť v praxi se často takto postupuje. Praxe však zcela nezpochybnitelně v mnohých jiných případech akceptuje i opačný
postup, jak na to poukázal správně i nejvyšší státní zástupce v podaném
dovolání, tedy zařazení více poznávaných osob mezi osoby ukazované (při
dodržení ostatních podmínek pro zákonné provedení rekognice podle § 104b tr. ř., a to včetně potřebného počtu osob, které se vzájemně neodlišují), neboť tím
je nepochybně znovu poznávací proces pro poznávající osobu ztížen, zvláště když
měla vidět takové osoby při jednom činu a současně, poněvadž při takovém
provádění rekognice může dojít snadněji k záměně takto znovu poznávaných osob. Současně však Nejvyšší soud opětovně zdůrazňuje, že v daném případě bylo účelem
předmětné rekognice poznání jediné osoby, a to té, která poškozeného v průběhu
incidentu napadla a kterou poškozený označil při své výpovědi jako muže č. 1. Přitom jak vyplývá z citovaného protokolu o rekognici ?in natura? poškozený v
průběhu rekognice uvedl, že ?poznává osobu pachatele?. Z kontextu jednotlivých
úkonů provedených v rámci přípravného řízení je přitom zřejmé, že pachatelem je
myšlena osoba, která mu úderem pěstí vedeným na jeho hlavu způsobila pád na zem
a s ním související zranění, tedy poškozeným uváděný muž č. 1.“ Nejvyšší soud
uvádí tuto část svého předchozího rozhodnutí pro připomenutí k uvedené námitce
obviněného s ohledem na delší odstup času a s přihlédnutím k shora uvedené
replice obviněného V. Č. k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství, přičemž na těchto závěrech setrvává, neboť v daném případě šlo
o poznávání jen jediné osoby jako pachatele trestného činu, který ho udeřil
pěstí. Nejvyšší soud i přes opakované námitky a návrhy dovolatele, aby tato
otázka byla předložena k zaujetí stanoviska trestnímu kolegiu, případně velkému
senátu, pro což neshledal zákonné podmínky (srov. § 20 a § 21 zákona č.
6/2002
Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů – zákon o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů),
setrvává na svých závěrech zejména v tom směru, že rekognice „in natura“
nevykazuje takové procesní vady, které by měly za následek její procesní
nepoužitelnost jako důkazu v hlavním líčení (srov. rovněž str. 12 odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 521/2014), a
neshledává tedy žádný důvod pro předložení této problematiky velkému senátu či
trestnímu kolegiu Nejvyššího soudu.
25. Nejvyšší soud ve svém posledním zrušujícím rozhodnutí odvolacímu
soudu zejména uložil, aby náležitě vyhodnotit sílu (intenzitu) úderu, který
vedl obviněný V. Č. proti poškozenému V. P., jak o něm hovoří znalkyně MUDr.
Lenka Zátopková, což předtím dostatečně neučinil, a v závislosti na tom se také
vypořádal s naplněním subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §
146 odst. 1 tr. zákoníku obviněným V. Č.
26. Odvolací soud se tak zabýval znaleckým posudkem z oboru
zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který objektivizuje následek
trestného jednání obviněného V. Č. na zdraví poškozeného, a výpovědí znalkyně
MUDr. Lenky Zátopkové, načež dovodil, že úder pěstí obviněného, byť nevedl k
vážnému zranění v obličeji, kam byl cílen, byl v užité síle, která nemusela být
takové intenzity, aby vedla k závažnějšímu zranění v obličeji než vzniku
zhmoždění měkkých částí obličeje, byl evidentně dostatečně razantní – pokud
dokonce následoval po prudkém odstrčení druhým členem ochranky, do osoby
rozkolísané ztrátou stability – aby přivodil prudký pád poškozeného k zemi a
vedl k následku – jeho zranění, jaké je objektivně zjištěno a které na dlouhou
dobu ovlivnilo podstatným způsobem obvyklý způsob jeho života, a to včetně
profesního uplatnění. Podle názoru odvolacího soudu je důležité zmínit právě
při hodnocení naplnění subjektivní stránky přečinu i okolnosti, za kterých byl
poškozený zraněn. Pohnutkou obviněného bylo „vypořádat“ se za užití demonstrace
síly s „obtěžujícím“ hostem sahajícím na dveře do chodby (nikoliv do baru!),
zbavit se jeho přítomnosti a kontaktu s ním, ačkoliv ten se bez jakéhokoliv
odporu předtím podrobil požadavku opustit bar, byl si vědom své únavy, jejího
projevu – usínání u stolu, a je zcela nelogické, aby se tam ihned vzápětí chtěl
vrátit a pospávat dále, což bylo příčinou jeho vyvedení. Rozhodně nehrozilo
žádné narušení pořádku či obtěžování hostů, když poškozený žádným způsobem
zábavu, na jejíž klidný průběh měl obviněný dbát, nenarušoval a narušení
pořádku nehrozilo ani za situace, kdyby dovnitř chodby vstoupil. Naopak by
zjistil, že ho přátelé následují. Následkem takového jednání, spočívajícího ve
zcela nepochopitelném zlém nakládání s hostem, je pak závažné a dlouhou dobu
obvyklý způsob života ovlivňující zranění poškozeného, které v důsledku
podstatného narušení a ztráty v jeho výdělečné činnosti mělo i následky v
duševní sféře, s nimiž se musel psychiatricky léčit. Proti fyzicky slabšímu, a
podle jeho domněnky podnapilému či jinak indisponovanému poškozenému, nebylo
nutno k jeho eliminaci („potrestání“ za snahu otevřít dveře do chodby) užít
násilí výrazné intenzity, aby způsobil vážnější zranění charakteru zlomeniny v
místě úderu. Subjektivní stránka přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku je podle názoru odvolacího soudu ve shodě se soudem nalézacím v
jednání obviněného nejméně v úmyslu eventuálním podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku naplněna a tento se vztahuje ke zranění ruky poškozeného. Vedením
zcela zbytečného a situaci nepřiměřeného útoku pěstí proti citlivé části těla –
obličeji, navíc proti osobě, která se vyvedení z baru bez jakéhokoliv protestu
či bránění podrobila a jevila se obviněnému fyzicky indisponována, přitom
obviněný viděl její odstrčení druhým členem ochranky a rozkolísání postoje,
musel vědět, že může úder pěstí do obličeje, a to i silou menší intenzity, pád
na zem a zranění způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Soud
tak nevychází toliko z toho, jaká újma vznikla na zdraví poškozeného, jak mu
vytýká Nejvyšší soud, ale hodnotí i okolnosti, za kterých k útoku došlo. O
zavinění pachatele trestného činu proti životu a zdraví může svědčit i
okolnost, že věděl o tom, že osoba, proti které podniká útok, je tělesně nebo
psychicky indisponována, a to např. že jde o osobu podnapilou. Možnost vzniku
protiprávního následku (resp. účinku) na zdraví takové osoby je přitom mnohem
pravděpodobnější než u jiné osoby. Byť není objektivizováno případné ovlivnění
poškozeného alkoholem, obviněný uvedl, že poškozený se mu jevil podnapilý,
přičemž vycházel právě ze zjištění, že na židli usínal. Jednání obviněného by
ho nemohlo po subjektivní stránce vyvinit ani za situace, kdy by byla prokázána
podnapilost poškozeného, neboť tím spíše by musel při úderu předpokládat
sníženou stabilitu takové osoby a možnost jejího pádu i v důsledku úderu
vedeného údajně poměrně malou intenzitou. Stejně tak je nutno subjektivní
stránku jednání obviněného hodnotit v situaci, kdy úder pěstí zasadil
poškozenému bezprostředně po prudkém odstrčení vzad dalším členem ochranky a
byl evidentně ve stoje destabilizován. Podle odvolacího soudu nelze dále
odhlédnout, že obviněný, jak sám uvedl, měl zkušenosti z výkonu této služby na
řadě akcí. U členů tzv. ochranky (security) se kromě fyzické zdatnosti k
zásahům proti nevhodnému násilnému chování hostů, musí očekávat také schopnost
reagovat na situaci vhodným způsobem, tj. takticky a vždy podle pravidel
slušného chování (v podrobnostech srov. str. 12 – 13 odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu).
27. Nejvyšší soud tak k těmto závěrům odvolacího soudu poznamenává, že
odvolací soud v souladu s pokyny Nejvyššího soudu vyhodnotil intenzitu (sílu),
s níž působil dovolatel na poškozeného V. P. v závislosti na tom, co uvedla
znalkyně MUDr. Lenka Zátopková. Odvolací soud proto již v tomto svém posledním
napadeném rozhodnutí zvážil, zda úmysl obviněného V. Č. při zasažení
poškozeného úderem, který proti němu vedl, jehož intenzitu již konečně k pokynu
Nejvyššího soudu vyhodnotil, směřoval ke zranění poškozeného, přičemž
dostatečně zhodnotili možné ovlivnění poškozeného požitým alkoholem. Nejvyšší
soud tak považuje hodnocení subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví
podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku odvolacím soudem za dostačující, zvláště když
není pravdou, že by na další okolnosti vztahující se k pohnutce obviněného
Nejvyšší soud pohlížel jako na nepodstatné, ale pouze v souladu s uplatněnými
důvody předchozího dovolání obviněného vytkl odvolacímu soudu, že pokud se týká
razance, se kterou měl obviněný V. Č. působit na poškozeného V. P., odvolací
soud její intenzitu (sílu) nevyhodnotil v závislosti na tom, co uvedla znalkyně
MUDr. Lenka Zátopková, ale v závislosti na tom, co nastalo, když se nad rámec
rozhodných okolností z hlediska úmyslného zavinění obviněného zabývá také tím,
jak by obecně správně měli postupovat členové tzv. ochranky (security) v
případech, jako byl tento a v souvislosti s tím činí závěr, že šlo o jednání
„hrubě neslušné“ (str. 10 rozsudku odvolacího soudu), což je znakem přečinu
výtržnictví, kterým však obviněného vinným neuznal a nikoliv přečinu ublížení
na zdraví. Naopak Nejvyšší soud v té souvislosti uvedl, že aniž by „…
zpochybňoval závěr odvolacího soudu, že obviněný jednal neadekvátně a zbytečně
impulzivně, ač si měl počínat uvážlivě k situaci a zdrženlivě a s respektem k
hostům, považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně zdůraznit, že podstatné je
zejména zvážit, zda úmysl obviněného V. Č., ať už přímý nebo nepřímý (§ 15 tr.
zákoníku) při zasažení poškozeného úderem, který vedl proti poškozenému,
směřoval ke zranění poškozeného, které dosahuje ublížení na zdraví podle § 122
odst. 1 tr. zákoníku, ke kterému v důsledku popsaných okolností skutečně došlo,
nikoliv to, jak by správně měla řešit případnou agresi hostů tzv. ochranka
(security) baru“ (viz str. 10 – 11 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6.
2014, sp. zn. 5 Tdo 521/2014), a to samozřejmě ve smyslu shora uvedeném, tedy
zda šlo o jednání „hrubě neslušné“.
28. Kromě toho odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž vzal v
úvahu, jak namítá obviněný V. Č. ve svém mimořádném opravném prostředku, že
poškozený mohl být pod vlivem alkoholu, a že již byla hluboká noc, což přispělo
k únavě poškozeného. Na závěrech odvolacího soudu stran zavinění dovolatele
nemůže ničeho změnit dovolatelem namítaná spoluúčast poškozeného, kterou
nelogicky dovozuje z ukončení jeho angažmá v kapele pro nadměrné požívání
alkoholu a zákazu řízení motorových vozidel pro požití alkoholu [pozn. odvolací
soud rovněž u veřejného zasedání konaného dne 23. 10. 2014 postupem podle
ustanovení § 213 odst. 1 tr. ř. přečetl jako listinný důkaz (srov. č. l. 438
spisu) zprávu Městského úřadu Vrchlabí, kde se mj. konstatuje, že proti
poškozenému V. P. bylo vedeno přestupkové řízení, jehož podstata spočívala také
v tom, že se po dopravní nehodě nezdržel požití alkoholického nápoje do doby
příjezdu policisty (srov. č. l. 399 spisu)]. Nejvyšší soud neshledává příčinnou
souvislost ani mezi těmito skutečnostmi, na něž dovolatel upozorňuje, a mezi
schopností poškozeného zapamatovat si osobu, která ho udeřila, když této
problematice se odvolací soud mj. věnuje na straně 8 a 9 – 10 odůvodnění svého
rozsudku, jak již bylo shora konstatováno.
29. Nejvyšší soud má tedy v této fázi řízení za to, že ze strany
odvolacího soudu v návaznosti na dokazování provedené nalézacím soudem byly
opatřeny všechny nezbytné důkazy, tyto byly řádně provedeny a vyhodnoceny.
Obviněný V. Č. ve svém posledním mimořádném opravném prostředku namítal, že
odvolací soud se nedostatečně vypořádal s důkazy co do zjištění skutkového
stavu, a že provedené důkazy vykládá účelově. K tomu považuje Nejvyšší soud za
nutné především zdůraznit, že orgány činné v trestním řízení a v konečné fázi
soud hodnotí důkazy, aniž by byl vázán zákonnými pravidly, tedy podle svého
volného (tj. zákonem nevymezeného) uvážení, které však nesmí vykazovat znaky
libovůle, a proto soud musí své závěry logicky a přesvědčivě v odůvodnění
odsuzujícího rozsudku vysvětlit. Zásada volného hodnocení důkazů nutí soud
přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem a
charakteristickým rysům, čímž brání mechanickému postupu při hodnocení důkazů.
Ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. má zřejmě na mysli závěrečné hodnocení důkazů z
hlediska jejich pravdivosti, tedy zda obsah provedeného důkazu jednotlivě i v
souhrnu s ostatními důkazy je pravdivý. Hodnocení věrohodnosti a pravdivosti
důkazů pak představuje vlastní syntetickou část hodnocení. Na základě analýzy
poznatků o prameni důkazů, o závažnosti skutečností vyplývajících z důkazů, o
jejich souvislosti a návaznosti na jiné skutečnosti a důkazy, o jejich souladu
s poznatky praxe a vědy se získává obraz skutečnosti, která je předmětem
dokazování. Soud musí v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za
prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil
při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, jak se
vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů (§
125 odst. 1 tr. ř.). Těmto požadavkům odvolací ve svém posledním odsuzujícím
rozsudku již dostál, a proto bylo možno náležitě přezkoumat, jak soud ke svému
vnitřnímu přesvědčení dospěl, zda postupoval správně a zda ke svému vnitřnímu
přesvědčení dospěl důvodně. Zásada volného hodnocení důkazů se uplatňuje ve
všech stadiích trestního řízení a platí pro všechny orgány činné v trestním
řízení (§ 12 odst. 1 tr. ř.). S ohledem na to Nejvyšší soud ze shora uvedených
důvodů shledal hodnocení důkazů odvolacím soudem za odpovídající ustanovení § 2
odst. 6 tr. ř., a proto neshledal námitky obviněného V. Č. uplatněné v jeho
dovolání důvodnými.
30. Nejvyšší soud uzavírá, že z rozhodnutí odvolacího soudu napadeného
dovolatelem, vyplývá, že Krajský soud v Hradci Králové splnil všechny pokyny,
které mu byly uloženy rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn.
5 Tdo 521/2014, a náležitě se vypořádal s obhajobou obviněného. Nejvyšší soud
současně podotýká, že soudy nižších stupňů, zejména soud odvolací, postupovaly
v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., a proto Nejvyšší soud neshledal
žádný důvod k zrušení posledního napadeného rozsudku, jako tomu bylo v
předchozích případech. V souladu s ustálenou judikaturou by byl Nejvyšší soud
ke zrušení napadených rozhodnutí oprávněn zejména tehdy, pokud by dokazování v
trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadami oficiality, vyhledávací a
materiální pravdy (§ 2 odst. 4, odst. 5 tr. ř.), popř. zásadou volného
hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., jako tomu bylo v předchozích
případech opakovaně zrušovaných rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové,
neboť tím dochází i k porušení práv garantovaných čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí klade
důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s čl. 6 odst. 3
písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud ve
svých nálezech rovněž zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat
důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit (srov. § 125 odst. 1 tr. řádu).
Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy
jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého
důkazního pramene (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS
463/2000, uveřejněný pod č. 181 ve sv. 20 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne
23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000, uveřejněný pod č. 175 ve sv. 20 Sb.
nál. a usn. ÚS ČR či nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08,
uveřejněný pod č. 65 ve sv. 52 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Obdobně Ústavní soud
zasáhl v případech, kdy byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s
vykonanými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94,
uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 30. 11. 1995,
sp. zn. III. ÚS 166/95, uveřejněný pod č. 79 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR či
nález ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, uveřejněný pod č. 1 ve sv. 32
Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Tyto skutečnosti však nebyly Nejvyšším soudem v
rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 10 To 61/2013, shledány,
přičemž odvolací soud rovněž dostál i dalším požadavkům obsaženým zejména v
shora citované judikatuře Ústavního soudu, když náležitě popsal svůj důkazní
postup a dostatečně přesvědčivě jej odůvodnil.
31. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pokud se týká uloženého
trestu, ačkoliv Nejvyšší soud zavázal odvolací soud, aby zvážil případné
odsouzení dovolatele k některému z alternativních trestů, odvolací soud shodně
jako ve svém předposledním rozsudku ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 10 To 61/2013,
uložil obviněnému V. Č. trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu
byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Jelikož odvolací soud
tento svůj postup dostatečně odůvodnil na straně 14 odůvodnění svého rozsudku,
Nejvyšší soud s přihlédnutím k tomu, že ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. přichází v úvahu jeho zásah v zásadě jen, pokud obviněnému byl uložen takový
druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným, nemá k tomuto postupu odvolacího soudu žádných výhrad.
32. Z těchto důvodů Nejvyšší soud po posouzení všech dovolacích námitek
obviněného V. Č. dospěl k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 10 To 61/2013, ve spojení s rozsudkem
Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 3 T 120/2012,
nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. zrušit. Soud prvního
stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z
hlediska skutkového zjištění i právního posouzení v rozsudku ze dne 3. 1. 2013,
sp. zn. 3 T 120/2012, který posléze včetně řízení mu přecházejícího náležitě
přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který nově rozhodl o vině
a trestu obviněného V. Č. rozsudkem ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 10 To 61/2013,
přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními
námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení a s pokyny
Nejvyššího soudu, které mu byly uloženy v usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn.
5 Tdo 521/2014.
33. Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami
uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi
vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení
jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba
jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného V. Č. o dovolání
zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2016
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.
předseda senátu