Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 19. 2. 2014, sp. zn.
68 T 14/2013, byl obviněný M. H. uznán vinným pod bodem I. výroku o vině
společně s obviněnými J. Š. a R. I. V. zvlášť závažným zločinem zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst.
3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a pod
bodem II. výroku o vině zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e)
tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněný M. H. odsouzen podle § 240
odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice
s ostrahou, k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce ve
statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu 10 let a k
trestu propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 55 032 Kč a 2 362 EUR.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný M. H. a v jeho
neprospěch státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci
rozsudkem ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 4 To 18/2014. Odvolací soud podle § 256
tr. řádu zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné a k odvolání státního
zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2, § 259 odst. 3, odst. 4 tr. řádu
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu tak, že obviněnému
zpřísnil trest odnětí svobody na 6 let a 6 měsíců, k jehož výkonu ho zařadil do
věznice s ostrahou, a rozšířil trest zákazu činnosti na výkon funkce prokuristy
obchodních korporací, přičemž odvolací soud uložil stejný trest propadnutí věci
jako soud prvního stupně.
Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. H. prostřednictvím svého
obhájce obsáhle formulovaným dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K trestnému činu zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr.
zákoníku, jímž byl uznán vinným pod bodem I. výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně, obviněný namítl, že soudy obou nižších stupňů nezhodnotily
dostatečně, jaký byl jeho podíl na společném jednání, které vedlo ke zkrácení
daně. Poukázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn.
5 Tdo 130/2010, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou, jak posoudit jednání
osob, které se účastní tzv. řetězových přeprodejů zboží směřujících k daňovému
úniku nebo k vylákání výhody na dani. Konkrétně pak obviněný soudům vytkl, že
řádně nezdůvodnily, z čeho dovozují jeho trestní odpovědnost za útoky popsané
pod body I./1./a) a I./1./b) výroku o vině, kde tím, kdo měl povinnost podat
řádné daňové přiznání, byl jednatel subjektu daně L. M., na kterého obviněný
převedl podíl v obchodní společnosti KOHASTEEL, s. r. o. Zejména v případě
útoku pod bodem I./1./b) výroku o vině, který spočíval v nepodání daňového
přiznání, podle obviněného nelze dovodit, že byl pachatelem trestného činu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku.
Jestliže orgány činné v trestním řízení označily L. M. za tzv. „bílého koně“ a
ten nebyl trestně stíhán, obviněný nepovažuje takovou situaci za překážku, aby
jeho jednání pod body I./1./a) a I./1./b) bylo posouzeno jen jako účastenství
na zmíněném daňovém deliktu ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku.
Nesprávnou právní kvalifikaci skutku pod bodem I. výroku o vině v rozsudku
soudu prvního stupně obviněný spatřuje také v tom, že jednání spoluobviněných
J. Š. a R. I. V. bylo posouzeno jako spolupachatelství na trestném činu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2
písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, přestože se na oklamání správce daně přímo
nepodíleli. Podle dovolatele skutková zjištění soudu prvního stupně svědčí o
tom, že pachatelem uvedeného trestného činu byl obviněný M. H. (dovolatel si
zde bez bližšího vysvětlení částečně protiřečí ve vztahu k první dovolací
námitce), zatímco obviněný J. Š. byl jeho organizátorem podle § 24 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku a obviněný R. I. V. poskytl pomoc k jeho spáchání ve
smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Vadné právní posouzení míry účasti jednotlivých obviněných na naplnění znaků
skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku se podle
dovolatele projevilo v chybné diferenciaci trestů. Rozdíl dvaceti měsíců ve
výměrách trestů odnětí svobody, které soudy uložily obviněnému M. H. a
spoluobviněnému J. Š., podle dovolatele neodpovídá dominantní roli obviněného
J. Š. při páchání trestné činnosti. Obviněný M. H. podpořil svou argumentaci
odkazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo
1304/2011. Nejvyšší soud zde pro úplnost konstatuje, že spoluobvinění J. Š. a
R. I. V. nenapadli odvoláním rozsudek soudu prvního stupně ani nepodali
dovolání.
K trestnému činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku
obviněný M. H. poukázal na skutková zjištění soudu prvního stupně popsaná ve
výroku o vině v jeho rozsudku pod bodem II., podle kterých měl obviněný vzkázat
svoje pohrůžky poškozenému prostřednictvím trestně odpovědného R. K. Podle
názoru obviněného měl být za této situace stíhán jako pachatel trestného činu
vydírání právě R. K., protože to byl on, kdo na poškozeného vyvinul přímý
nátlak, aby něco konal, resp. něco opominul, a současně ho nelze vnímat jako
živý nástroj ve smyslu § 22 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný M. H. se účastnil na
trestném činu R. K. maximálně jako návodce podle § 24 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku. Tím, že R. K. nebyl trestně stíhán, byly podle dovolatele porušeny
zásady legality a oficiality a soudy měly tuto skutečnost zohlednit při
rozhodování o trestu. Principům ekvity a obecné spravedlnosti totiž podle
obviněného odporuje fakt, že před soudem stojí jen jeden z „dvojice pachatelů“.
Obviněný M. H. poukázal rovněž na to, že ve věci nebyl vypracován znalecký
posudek ke zjištění rozsahu zkrácení daně a že soud prvního stupně vycházel
pouze z vyjádření správce daně. Takový postup je podle dovolatele v rozporu s
konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Jak dále obviněný M. H. zdůraznil, nestíhání osob L. M. a R. K. a neobjasnění
rozsahu zkrácení daně mělo dopad na správnost hmotněprávního posouzení skutků a
znamenalo porušení zásady rovnosti před zákonem. Obviněný k tomu citoval z
rozhodnutí Ústavního soudu vydaných ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 669/05 a sp.
zn. I. ÚS 545/04, v nichž Ústavní soud odmítl příliš zužující výklad rozsahu
dovolacích důvodů.
Obviněný M. H. v závěru svého dovolání navrhl Nejvyššímu soudu, aby podle §
265k tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i jemu
předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, a to v
části, týkající se dovolatele, a aby dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr.
řádu. Současně obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu před
rozhodnutím o dovolání postupoval podle § 265o odst. 1 tr. řádu a přerušil mu
výkon trestu odnětí svobody.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovolání obviněného M. H. označil jeho námitku, že nebyl opatřen znalecký
posudek k objasnění rozsahu zkrácení daně, za neodpovídající uplatněnému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pod tento dovolací
důvod podle státního zástupce nelze podřadit ani námitky týkající se uloženého
trestu.
Zbývající námitky obviněného sice státní zástupce považuje za
odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale
zjevně neopodstatněné. Podle názoru státního zástupce je z hlediska správnosti
právní kvalifikace skutku pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně irelevantní, že orgány činné v trestním řízení společně s
obviněnými nestíhaly jednatele obchodní společnosti KOHASTEEL, s. r. o., L. M.
Státní zástupce zdůraznil skutková zjištění soudu prvního stupně, podle kterých
byl L. M. tzv. „bílým koněm“, na něhož obviněný M. H. dne 16. 10. 2009 formálně
převedl obchodní společnost KOHASTEEL, s. r. o., ovšem fakticky za ni i po
tomto dni sám jednal a realizoval jejím jménem veškeré obchody, při kterých
došlo k daňovým únikům. Pokud jde o výhradu obviněného vůči právnímu posouzení
jednání spoluobviněných J. Š. a R. I. V., státní zástupce konstatoval, že
dovolatel účelově omezil skutek na samotný moment podání nepravdivého daňového
přiznání a zcela pominul předchozí aktivity spoluobviněných popsané v tzv.
skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Ty přitom
jednoznačně vypovídají o tom, že všichni tři spoluobvinění jednali jako
spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku, protože jejich jednotlivé kroky byly
článkem řetězu činností přímo směřujících k naplnění všech znaků skutkové
podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle
§ 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.
Pokud jde o skutek pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně, podle státního zástupce ke spáchání trestného činu vydírání ve smyslu §
175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku není nezbytné, aby pachatel pronesl
pohrůžku násilí nebo jiné těžké újmy při osobním kontaktu s poškozeným.
Postačí, když pachatel úmyslně jednal tak, aby se poškozený dozvěděl o jeho
výhrůžkách. Jak je patrné v posuzované trestní věci ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně, svědek R. K. plnil roli posla, který na žádost obviněného
M. H. tlumočil poškozenému R. K., čím mu obviněný vyhrožuje, pokud nesplní jeho
požadavky, aniž by jeho pohrůžky nějak modifikoval nebo rozšiřoval. Podle
názoru státního zástupce tím obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty
výše uvedeného trestného činu a otázka trestní odpovědnosti R. K. je pro jeho
trestní odpovědnost irelevantní.
Státní zástupce tedy navrhl Nejvyššímu soudu, aby podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného M. H., protože je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Jak je patrné z dikce citovaného dovolacího důvodu, je
dán jen tehdy, když skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje
znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů,
anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení
skutku přitom může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z
nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad pro závěr
o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin
se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které
lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena
podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci citovaného dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost
skutkových zjištění, popřípadě nesprávnost hodnocení důkazů soudy ani jiná
procesní pochybení.
Námitka obviněného M. H., že nebylo provedeno znalecké dokazování za účelem
zjištění rozsahu zkrácení daně, tedy neodpovídá formálně deklarovanému
dovolacímu důvodu, což ostatně připustil i sám dovolatel. Obviněný navíc
neuvedl žádné konkrétní výhrady vůči stanovenému rozsahu daňového úniku nebo
rozsahu vylákané výhody na dani z přidané hodnoty, které by opodstatňovaly
závěr, že jde o složitou otázku vyžadující odborné znalecké zkoumání. Samotná
skutečnost, že rozsah zkrácení daně zjištěný soudem prvního stupně odpovídá
výsledkům, k nimž dospěl správce daně, ještě neodůvodňuje potřebu přibrání
znalce. Navíc soud prvního stupně převzal výsledky daňového řízení do trestního
řízení až po jejich přezkoumání (viz s. 32 a 33 rozsudku soudu prvního stupně).
Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
stojí také výhrada obviněného proti údajné nedostatečné diferenciaci trestů
odnětí svobody vyměřených jednotlivým spolupachatelům (spoluobviněným). Totéž
platí o námitce obviněného, podle níž soudy obou stupňů při ukládání trestu
obviněnému M. H. dostatečně nezohlednily, jakou roli při spáchání trestných
činů, za které byl odsouzen, sehráli svědci L. M. a R. K.. S odkazem na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze sice namítat
nesprávnost posouzení některých hmotněprávních otázek týkajících se rozhodování
o trestu, např. nesprávné použití ustanovení trestního zákoníku o ukládání
souhrnného trestu (§ 43 odst. 2 tr. zákoníku) a společného trestu za
pokračování v trestném činu (§ 45 tr. zákoníku). V rámci tohoto dovolacího
důvodu ovšem nelze vytýkat konkrétní výměru trestu, ať již jako přísnou, nebo
naopak mírnou, tedy namítat nesprávné použití obecných zásad pro ukládání
trestu uvedených v ustanoveních § 39 a násl. tr. zákoníku. Námitky uvedeného
charakteru (tedy založené na samotné nepřiměřenosti trestu) pak není možné s
úspěchem uplatnit ani v mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. řádu, který je přímo určen k nápravě vad týkajících se druhu a výměry
trestu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak neodpovídají ani
námitky obviněného M. H., že se na spáchání trestných činů kladených mu za vinu
podílely ještě další osoby, které ovšem měly v trestním řízení postavení
svědků. Nejvyšší soud k tomu jen stručně poznamenává, že trestní stíhání
konkrétní osoby není podmíněno trestním stíháním dalších osob, které se měly
účastnit na spáchání trestného činu. Je pouze na úvaze státního zástupce, které
osoby postaví před soud, jsou-li k tomu splněny podmínky, a soud je vázán
obžalovací zásadou (viz § 2 odst. 8 tr. řádu), takže nemůže podmiňovat
odsouzení určité obžalované osoby tím, aby byla před soud postavena i další
osoba, která měla participovat na posuzované trestné činnosti.
Námitky obviněného M. H. vůči právnímu posouzení skutků popsaných pod body
I./1./a), b) a II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně týkající se
odlišení pachatele a účastníka na trestném činu, sice odpovídají dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud je považuje za
neopodstatněné.
Pokud jde o trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle
§ 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, obviněný spatřoval vadu
právního posouzení v tom, že byl označen za pachatele tohoto trestného činu i v
útocích popsaných pod bodem I./1./a), b) ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně, přestože tím, kdo měl povinnost podat za 3. a 4. čtvrtletí roku
2009 přiznání k dani z přidané hodnoty za obchodní společnost KOHASTEEL, s. r.
o., byl jednatel tohoto subjektu daně L. M. Podle názoru obviněného měly soudy
za tohoto skutkového stavu jednání kladené jemu za vinu posoudit nanejvýš jako
návod ke spáchání uvedeného trestného činu ve smyslu § 24 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku, zejména v případě, kdy daňové přiznání nebylo podáno vůbec [bod
I./1./b) výroku o vině].
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr.
zákoníku se dopustí ten, kdo nejméně se dvěma osobami ve velkém rozsahu zkrátí
daň nebo jinou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na dani nebo některé z
povinných plateb.
Jak je v nyní posuzované trestní věci patrné ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, obviněný M. H. společně s obviněnými J. Š. a R. I. V. po
předchozí dohodě vytvořili z obchodních společností KOHASTEEL, s. r. o., MH
MORAVA STEEL ALFA, s. r. o., a Bladewell, s. r. o., účelové obchodní řetězce, v
rámci kterých v době od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009 realizovali spekulativní
nákupy a prodeje hutního materiálu, jejichž jediným cílem bylo zkrácení daně z
přidané hodnoty u obchodních společností KOHASTEEL, s. r. o., a MH MORAVA STEEL
ALFA, s. r. o., tj. vždy u prvního článku obchodního řetězce označeného za tzv.
ztraceného obchodníka, jehož jménem pořizovali zboží od dodavatelů z jiných
členských států Evropské unie. Obchodní společnost Bladewell, s. r. o., přitom
plnila funkci tzv. nárazníkové společnosti, která nakládala s tímto zbožím jako
se zbožím pořízeným od tuzemských dodavatelů, čímž obvinění zastírali předchozí
daňové úniky.
Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje ostatní podstatné skutkové okolnosti. Obvinění
měli předem rozdělené úlohy a činnost obviněného M. H. spočívala v tom, že
podle pokynů spoluobviněného J. Š. za předem dohodnutou odměnu ve výši jedné
poloviny nepřiznané daně z přidané hodnoty prováděl jménem tzv. ztracených
obchodníků nákupy a prodeje zboží, jednal s dodavateli zboží, vystavoval nebo
nechával vystavit příslušné doklady o nákupech a prodejích zboží, prováděl přes
bankovní účty tzv. ztracených obchodníků úhrady za zboží, vybíral výnosy z
obchodů z bankovních účtů svých obchodních společností a dělil se o ně na
polovinu s obviněným J. Š. Ten pak předával obviněnému M. H. kontakty na
zahraniční dodavatele, zajišťoval následný prodej hutního materiálu včetně
přepravy, dával pokyny obviněnému R. I. V. k výběru finanční hotovosti z účtu
obchodní společnosti Bladewell, s. r. o., případně sám za tuto obchodní
společnost prováděl elektronicky bezhotovostní úhrady zboží. Obviněný R. I. V.
byl jednatelem obchodní společnosti Bladewell, s. r. o., a jejím jménem
podepisoval smlouvy o nákupu a prodeji zboží a činil další úkony podle pokynů
spoluobviněného J. Š.
V důsledku nepravdivých údajů uvedených v podaných daňových přiznáních nebo
záměrným nepodáním daňových přiznání obvinění zkrátili ke škodě České republiky
daň z přidané hodnoty, resp. daň z příjmů v celkové výši 26 291 901,69 Kč.
Útoky popsané pod bodem I./1./a), b) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně, jejichž právní kvalifikaci obviněný M. H. výslovně napadá, se týkaly
zkrácení daně v rámci obchodního řetězce vytvořeného z obchodních společností
KOHASTEEL, s. r. o., a Bladewell, s. r. o. V útoku pod bodem I./1./a) obviněný
v postavení jediného společníka a současně jednatele obchodní společnosti
KOHASTEEL, s. r. o., uskutečnil v době od 1. 7. do 30. 9. 2009 nákupy hutního
materiálu ze Slovenska, Německa a Polska v celkové hodnotě 42 429 792 Kč, zboží
pak formálně, tj. pouze fakturačně, prodal obchodní společnosti Bladewell, s.
r. o., zastoupené obviněným J. Š. V přiznání k dani z přidané hodnoty za 3.
čtvrtletí roku 2009, které nechal zpracovat a dne 3. 11. 2009 podat k
příslušnému finančnímu úřadu, obviněný M. H. nepravdivě deklaroval, že část
zboží v hodnotě 30 454 003 Kč byla nakoupena v České republice, a neoprávněně
uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 5 786 261 Kč. Aby se
obviněný zbavil odpovědnosti za vědomé uvedení nepravdivých údajů v daňovém
přiznání, účelově převedl dne 16. 10. 2009 svůj obchodní podíl v obchodní
společnosti KOHASTEEL, s. r. o., na tzv. „bílého koně“ L. M., kterému dal
pokyn, aby podepsal daňové přiznání.
Útok popsaný pod bodem I./1./b) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně časově spadající do 4. čtvrtletí roku 2009 byl spáchán v podstatě
identickým způsobem s tím rozdílem, že obviněný M. H. sice fakticky jednal za
obchodní společnosti KOHASTEEL, s. r. o., ale formálně již nebyl jejím
jednatelem. Obviněný záměrně neinformoval L. M., který i nadále hrál roli tzv.
„bílého koně“, o obchodech, jež obviněný realizoval s neměnným záměrem zkrátit
daň z přidané hodnoty, a nepředal mu k nim daňové doklady. Zkrácení daně v
tomto případě spočívalo v tom, že posledně jmenovaná obchodní společnost jako
subjekt daně nepodala daňové přiznání a obviněný zatajil správci daně
zdanitelná plnění na výstupu v celkové výši 1 260 510,62 Kč.
Jak jednoznačně vyplývá z popsaných skutkových zjištění soudu prvního stupně,
obviněný M. H. úmyslně společným jedním s dalšími dvěma spoluobviněnými naplnil
znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a
to ve všech útocích kladených mu za vinu. Ani v případě útoků pod bodem
I./1./a), b) ve výroku o vině nelze v jeho jednání spatřovat jen účastenství na
uvedeném trestném činu, protože jednání obviněného se zde neomezilo na to, aby
vzbudil v L. M. rozhodnutí spáchat trestný čin daňového charakteru. Obviněný
naopak podnikl konkrétní kroky jednoznačně směřující k podvodnému úniku na dani
z přidané hodnoty, na které bezprostředně navázaly kroky jeho spolupachatelů
nebo mu předcházely. Vtažení tzv. „bílého koně“ L. M. do role společníka a
jednatele obchodní společnosti KOHASTEEL, s. r. o., bylo v kontextu všech
skutkových okolností jen jedním z těchto kroků, který směřoval k zastření
trestní odpovědnosti obviněného M. H. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že
trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst.
1 tr. zákoníku lze ve vztahu k dani z přidané hodnoty spáchat i úmyslným
nepodáním přiznání k této dani, tedy zatajením zdanitelného plnění. Pachatelem
zmíněného trestného činu přitom může být nejen subjekt daně či jiné povinné
platby (tj. její plátce nebo poplatník), ale i kdokoli jiný, kdo svým úmyslným
jednáním způsobí, že daň či jiná povinná platba nebyla vyměřena a zaplacena buď
vůbec, nebo byla vyměřena a zaplacena nikoli v zákonné výši a v důsledku toho
byla zkrácena ve větším rozsahu (viz rozhodnutí publikované pod č. 25/1968-I.
Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo
45/2012).
Jak bylo již shora konstatováno, otázka trestního stíhání L. M. je z hlediska
trestní odpovědnosti obviněného M. H. za útoky popsané pod bodem I./1./a), b)
ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně bez významu, protože trestní
odpovědnost určitého pachatele, který naplnil všechny zákonné znaky spáchaného
trestného činu, není podmíněna trestním stíháním a odsouzením dalších osob,
které se měly podílet na spáchání stejného trestného činu.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani další námitku obviněného M. H., podle které
skutek pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byl vadně
právně posouzen z hlediska trestné součinnosti obviněných J. Š. a R. I. V.
Spolupachatelem ve smyslu § 23 tr. zákoníku totiž může být i ten, kdo sice sám
svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty spáchaného trestného činu,
jestliže ovšem jeho jednání bylo článkem řetězu činností, které směřují k
přímému vykonání trestného činu a které ve svém souhrnu tvoří jeho skutkovou
podstatu (viz rozhodnutí pod č. 15/1967 a č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.). Právě z
tohoto hlediska je nutné v posuzované věci nahlížet na jednání spoluobviněných.
Ti sice přímo neuvedli nepravdivé údaje do daňových přiznání ani tato daňová
přiznání nepodávali, ale podíleli se na uvedení správce daně v omyl tím, že
fingovali právní či jiné úkony, o které se opírala nepravdivá přiznání k dani.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s výhradami obviněného M. H. zpochybňujícími
správnost právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem II. ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný byl v tomto bodě uznán vinným trestným
činem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, jehož
podstatou je neoprávněné jednání pachatele, který jiného násilím, pohrůžkou
násilí nebo jiné těžké újmy nutí k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a
spáchá takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem
jejich povinnosti.
V posuzované trestní věci jsou skutková zjištění soudu prvního stupně
formulovaná tak, že obviněný M. H. v přesně nezjištěný den 13. nebo 14. 6. 2013
vyzval poškozeného R. K., který měl v trestní věci obviněného M. H. procesní
postavení svědka, aby při výslechu dne 18. 6. 2013 na Policii České republiky
ve Zlíně proti němu nevypovídal. Současně obviněný požadoval po poškozeném, aby
mu zaplatil částku ve výši 150 000 Kč k zajištění obhajoby obviněného R. T., s
tvrzením, že jinak zařídí, aby na poškozeného a jím ovládanou obchodní
společnost AgroKOMA, s. r. o., byla odeslána anonymní podání adresovaná
finančnímu úřadu a aby R. T. proti poškozenému křivě vypovídal. Uvedené
požadavky sdělil obviněný M. H. poškozenému R. K. prostřednictvím R. K., o
kterém věděl, že má s poškozeným blízký osobní a pracovní vztah, a kterého při
schůzce přesně nezjištěný den 13. nebo 14. 6. 2013 instruoval, jaké skutečnosti
má tlumočit. Pohrůžky obviněného vyvolaly u R. K. obavy z trestního stíhání a
daňových kontrol, dokonce i obavu z fyzického napadení a zapálení jeho osobního
motorového vozidla. Poškozený R. K. se proto nedostavil dne 18. 6. 2013 k
výslechu na Policii České republiky, a když následně dne 26. 6. 2013 jako
svědek vypovídal, zatajil podstatné informace, které věděl o trestné činnosti
obviněného M. H. v souvislosti s jeho působením v obchodní společnosti
KOHASTEEL, s. r. o.
Z výše popsaného skutkového děje je tedy zřejmé, že obviněný M. H. nutil
pohrůžkou jiné těžké újmy svědka R. K., aby proti němu nevypovídal a aby mu
zaplatil peníze určené k obhajobě jejich společného známého R. T. Obviněný sice
osobně nesdělil poškozenému své pohrůžky, které směřovaly k tomu, aby poškozený
pod jejich vlivem něco konal nebo naopak se zdržel nějakého jednání, ale
oznámil mu je prostřednictvím třetí osoby, tj. R. K. Ani to ovšem nevylučuje
trestní odpovědnost obviněného za spáchání trestného činu vydírání a ani to
neznamená, že jednání obviněného by mělo být posouzeno jen jako návod ke
spáchání tohoto trestnému činu (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
9. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1172/2008). Na tento závěr pak nemá vliv skutečnost, že
prostředníka R. K. soudy nižších stupňů neoznačily jako tzv. živý nástroj ve
smyslu § 22 odst. 2 tr. zákoníku, protože šlo o osobu trestně odpovědnou, která
nejednala za některé z okolností vylučujících protiprávnost. Teoreticky tedy
mohl být R. K. stíhán jako spolupachatel trestného činu vydírání podle § 23 tr.
zákoníku nebo jako účastník na něm ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c)
tr. zákoníku. V případě trestné součinnosti, ať již v podobě spolupachatelství
nebo účastenství, však odpovídá každý pouze za své vlastní jednání, a jak již
shora Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, trestní stíhání konkrétní osoby není
podmíněno trestním stíháním dalších osob, které se měly účastnit na spáchání
trestného činu. Pro úplnost pak Nejvyšší soud připomíná, že má-li jednání
pachatele ve smyslu § 22 odst. 1 tr. zákoníku zároveň znaky účastenství podle §
24 tr. zákoníku, je trestně odpovědný pouze jako pachatel. Jestliže pachatel
navedl k trestnému činu i někoho dalšího, může to být posouzeno jako obecná
přitěžující okolnost podle § 42 písm. i) tr. zákoníku.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněný M. H. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však
jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které mu odpovídají, ale Nejvyšší
soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával
zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu
předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné
činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat
další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce
doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání
obviněného M. H. podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání,
proto tak učinil. S ohledem na uvedený způsob rozhodnutí o dovolání pak
předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst.
1 tr. řádu, jak navrhoval obviněný.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 4. 2015
JUDr. František Púry
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Pavla Augustinová