5 Tdo 533/2025-340
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. T. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 6 To 385/2024, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 53 T 26/2022,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 53 T 26/2022, byl obviněný J. T. pod bodem I. výroku o vině uznán vinným pokusem zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 21 odst. 1 a § 233 odst. 2 alinea 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. zákoník“), a pod bodem II. přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Za jednání pod bodem I. a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 52 T 79/2022, byl obviněný odsouzen podle § 233 odst. 2 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení výroku o trestu z posledně uvedeného rozsudku Okresního soudu v Chomutově, spolu s dalšími rozhodnutími na tento výrok obsahově navazujícími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za skutek pod bodem II. výroku o vině byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k samostatnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen rovněž do věznice s ostrahou. V adhezním řízení rozhodl Okresní soud v Chomutově tak, že podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. ř.“), uložil obviněnému povinnost zaplatit označeným poškozeným na náhradu škody finanční částky specifikované v tomto výroku. Podle § 229 odst. 1, resp. odst. 2 tr. ř. byli následně někteří poškození odkázáni se svým nárokem na náhradu škody, resp. s jeho zbytkem, na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti citovanému rozsudku v rozsahu výroku o vině pod bodem I. a výroku o trestu podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 6 To 385/2024, zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.
3. Podstata skutku pod bodem I., v jehož rozsahu obviněný napadl výrok o vině odvoláním a následně i dovoláním (viz bod 4. a násl. níže), spočívala ve stručnosti v tom, že obviněný dne 8. 4. 2022 kolem 14:45 hodin v XY, v ulici XY, v prodejně XY v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch předal za účelem rozměnění či drobného nákupu zboží obsluze prodejny K. A. bankovku nominální hodnoty 20 EUR, ačkoli věděl, že šlo o padělek, tedy oboustrannou barevnou neumělou reprodukci typu 1000, vzor série 15, sériové číslo UC1366259581, číslo typu 53, stupeň nebezpečnosti č. 5, přičemž jmenovaná padělek rozpoznala a do tržby jej nepřijala.
II. Dovolání obviněného a vyjádření státního zástupce
4. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem obviněný napadl dovoláním prostřednictvím svého obhájce, přičemž označil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Jak již bylo avizováno, obviněný dovolání podal v rozsahu výroku o vině pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně a výroku o trestu, neboť nesouhlasil s tím, jak byla posouzena otázka jeho viny. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se řádně nevypořádal s námitkami, které uplatnil již v odvolacím řízení, obviněný je zopakoval rovněž ve svém dovolání.
5. Obviněný v první řadě zpochybnil způsob, jakým soudy hodnotily výpověď svědkyně K. A. Po shrnutí skutečností, které jmenovaná uváděla jednak v rámci svého výslechu provedeného mimo hlavní líčení, jednak v samotném hlavním líčení, obviněný namítl, že její domněnka o tom, že chtěl bankovku rozměnit či za ni něco koupit, neměla oporu v provedeném dokazování. Obviněný v dosavadním průběhu trestního řízení opakovaně zdůrazňoval, že měl v úmyslu pouze ověřit, o jakou bankovku jde. Nikdy předtím platidlo v eurové měně v ruce neměl, spornou bankovku nalezl. Obviněný je navíc osobou bez domova, žijící mimo chápání a představy běžných lidí, tudíž na něj nelze klást stejné nároky, jaké jsou obvyklé u osob v jiné životní situaci. Obviněný není schopen rozpoznat, jaké má mít eurová bankovka ochranné prvky, barevné provedení apod. Skutkové závěry soudu prvního stupně přitom nelze opřít ani o provedený kamerový záznam, který je nekvalitní a neobsahuje zvukovou stopu.
6. Obviněný dále namítl, že bankovka nemohla plnit funkci oběživa a nemohla v nikom ani vyvolat pocit či přesvědčení, že je pravá. Jeho jednání proto mohlo být posouzeno nanejvýš jako „absolutně nezpůsobilý pokus“. Ve své výpovědi to ostatně potvrdila i svědkyně K. A., která ihned poznala, že nešlo o pravou bankovku, aniž by ji musela vzít do ruky. Nepotřebovala k tomu vidět ani nápis „Prop Copy“ nacházející se na její zadní straně. S odkazem na rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1991 Sb. rozh. tr. obviněný vyslovil domněnku, podle níž nemohl naplnit znaky skutkové podstaty podle § 233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, neboť bankovka byla zjevně nekvalitní „napodobeninou“. Byla vyrobena z obyčejného papíru, nebyla lesklá a ani nebyla vybavena žádným ochranným prvkem. Obviněný se tak mohl dopustit spíše trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, k tomu nicméně chybí naplnění znaku spočívajícího ve způsobení škody nikoli nepatrné. Jeho jednání tudíž mohlo být právně posouzeno maximálně jako přestupek proti majetku podle § 8 odst. 1 písm. a) bod 3. zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
7. Soudu prvního stupně obviněný rovněž vytkl, že bez bližšího odůvodnění zamítl jeho důkazní návrhy na výslech svědků I. S. a sestry obviněného, čímž zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Závěrem svého dovolání obviněný vyjádřil přesvědčení, že trestní řízení neproběhlo v souladu se zásadami spravedlivého procesu a v obecné rovině připomenul potřebu aplikace zásady in dubio pro reo i zásady subsidiarity trestní represe.
8. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení spolu s dalšími rozhodnutími obsahově navazujícími na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc znovu projednat a rozhodnout.
9. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který označil námitky obviněného podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za běžnou polemiku se skutkovými závěry soudů a způsobem hodnocení důkazů z jejich strany. Přitom neshledal žádný, natož zjevný, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Také argumentaci obviněného ve vztahu k tzv. opomenutým důkazům je třeba odmítnout, neboť soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku jasně vysvětlil, proč důkazním návrhům obhajoby nevyhověl.
10. Výhrady obviněného související s nesprávným právním posouzením skutku nepovažoval státní zástupce za opodstatněné. Z větší části jde podle jeho názoru o opakování námitek, s nimiž se již soudy obou stupňů vypořádaly. Verzi obviněného o ověření pravosti bankovky vyvrátila svědkyně K. A. Zároveň šlo o takový druh napodobeniny, o němž se ani obviněný nemohl domnívat, že jde o pravou bankovku. To však nevylučuje jeho trestní odpovědnost, neboť rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila, že i na padělky tohoto typu lze nahlížet jako na zaměnitelné s pravými penězi za situace, v níž jsou rozeznávací schopnosti omezené. Obviněný přitom nemohl mít žádné povědomí o zkušenostech obsluhy prodejny s používáním eurových bankovek k úhradě zboží. Skutečnost, že prodavačka spornou bankovku neakceptovala, má význam pouze z hlediska posouzení vývojového stadia trestného činu, který správně zůstal v pokusu.
11. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti vznesených námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.
13. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s povahou dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nelze tudíž akceptovat pouhé označení určitého důvodu v dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.
14. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., proto Nejvyšší soud stručně shrne zákonné podmínky pro jejich naplnění.
15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho první a třetí alternativě. Jde jednak o situace, ve kterých skutek, k němuž soudy dospějí vyhodnocením důkazů, nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Pak může jít o zjevný, ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu „extrémní“, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. Třetí varianta se týká tzv. opomenutých důkazů, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Z dikce § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že popsané vady se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (viz rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).
16. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, pokud napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy lze vznášet námitky spočívající především v tom, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo
nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Pokud jde o dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ten v posuzované trestní věci přicházel v úvahu v jeho druhé alternativě, která spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l), obviněný konkrétně označil již citované důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Vady, k jejichž nápravě jsou tyto důvody určeny, již Nejvyšší soud shrnul výše.
b) K vlastním dovolacím námitkám obviněného
18. K samotné povaze dovolací argumentace Nejvyšší soud předesílá, jak to ostatně připustil i samotný obviněný ve svém dovolání, že jde o opakování jeho obhajoby z předchozího průběhu trestního řízení. Na rozdíl od obviněného nicméně Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů se s jeho dosavadní obranou i přednesenými námitkami náležitým a pro rozhodnutí o této části obžaloby dostatečným způsobem vypořádaly. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud se se závěry soudů prvního a druhého stupně ztotožnil, nezbývá mu, než je jako správné potvrdit, případně na některých místech je pouze velice stručně doplnit. Nutno zároveň připomenout dovolací praxi, podle níž je v takovýchto případech zpravidla namístě dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
19. Zpochybňuje-li obviněný, že se svým jednáním pokusil udat padělané peníze jako pravé, což je jedním ze znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle § 233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka je založena na odmítnutí skutkového zjištění, k němuž dospěl soud prvního stupně a které jako správné potvrdil taktéž soud odvolací. Argumentace obviněného vychází totiž primárně z odlišného způsobu hodnocení výpovědi svědkyně K. A. Nejvyšší soud nicméně neměl důvod a s ohledem na tvrzení obviněného ani možnost jakkoli korigovat či dokonce označit za nesprávné závěry, jež soud prvního stupně z tohoto důkazního prostředku vyvodil. Z obsahu trestního spisu nepochybně vyplývá, že soud prvního stupně posuzoval skutečnosti, o nichž jmenovaná svědkyně vypovídala, v souladu s jejich obsahem, a to i ve vzájemném souhrnu s dalšími provedenými důkazy, nijak přitom nevybočil z mezí zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlil (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). Za této situace je i Nejvyšší soud vázán skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, které jako odpovídající výsledkům dokazování i zásad spravedlivého procesu převzal též odvolací soud.
20. Nejvyšší soud tak pouze ve stručnosti připomíná, že svědkyně K. A. ve své výpovědi jednoznačně vyloučila, že by si obviněný u ní chtěl pouze ověřit pravost bankovky a zjistit její názor na tento padělek. Z jeho chování naopak pochopila, že chce peníze uplatnit jako oběživo. Svědkyně vyrozuměla, že obviněný měl zájem o tzv. vibrační vajíčko, tedy produkt, který se v obchodě, kde pracovala, nabízel k prodeji. Musela se jej opakovaně dotazovat na jeho přání, neboť obviněný artikuloval nepříliš srozumitelně. Po krátké komunikaci ohledně jím požadovaného druhu zboží nicméně obviněný vytáhl z kapsy bankovku a hodil ji na prodejní pult (č. l. 222 tr. spisu).
21. Dospěl-li soud prvního stupně na základě poznatků získaných z této výpovědi v bodě 9. svého rozsudku k závěru, že obviněný zamýšlel padělané peníze udat jako pravé, což potvrdil i odvolací soud rovněž v bodě 9. napadeného usnesení, podle Nejvyššího soudu jim nelze cokoli vytýkat. Způsob jednání obviněného, jak ho nadepsaná svědkyně popsala, nenasvědčuje podle Nejvyššího soudu tomu, že by se chtěl pouze zeptat na charakter bankovky. Potvrzuje to ostatně i jeho navazující odpověď na reakci svědkyně, která se po shlédnutí peněz začala smát a obviněného se zeptala, zda to myslí vážně. Obviněný jí k tomu řekl: „No co, normální peníze“ (viz opětovně č. l. 222 tr. spisu). Nejvyšší soud podotýká, že pokud by obviněný u prodavačky ověřoval náležitosti předložené bankovky, patrně by nereagoval sdělením, že jde o „normální peníze“. Forma jeho odpovědi, v níž i sám vyjádřil svůj názor o pravosti bankovky, společně s gestem jejího vhození na prodejní pult po žádosti o erotickou pomůcku, naopak jednoznačně svědčí o jeho počátečním úmyslu použít ji při platbě v prodejně, tj. udat ji jako pravou.
22. Nejvyšší soud neshledal v trestní věci obviněného ani vadu neúplného dokazování a nedůvodného zamítnutí návrhu na jeho doplnění, tzv. opomenutých důkazů. V této souvislosti je vhodné poukázat na bod 10. rozsudku soudu prvního stupně, v němž tento soud řádně a adekvátně stavu věci vysvětlil, proč důkazní návrhy obhajoby shledal nadbytečnými, neboť dospěl k závěru, že k vyslovení viny obviněného skutkem popsaným pod bodem I. spolehlivě postačovaly dosud obstarané a v hlavním líčení provedené důkazy. Ke stejnému přesvědčení se přiklonil i Nejvyšší soud, neboť ani jeden z navrhovaných svědků nebyl přítomen chování obviněného v prodejně erotického zboží v rozhodný den, tedy v době spáchání pokusu zločinu padělání a pozměnění peněz. Jejich případná svědecká výpověď by tudíž nemohla přispět k objasnění těch skutkových okolností, které mají svůj odraz v konkrétním znaku skutkové podstaty citovaného zločinu, z něhož jej vinila obžaloba pod bodem I. V tomto ohledu proto námitky obviněného neodpovídaly vymezení třetí alternativy dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Soudy obou stupňů se v posuzované trestní věci taktéž správně vypořádaly s otázkou, jestli byla bankovka způsobilým předmětem pro naplnění znaků trestného činu podle § 233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku. V této souvislosti lze odkázat zejména na bod 12. rozsudku soudu prvního stupně a bod 14. napadeného usnesení. Nejvyšší soud připomíná, že padělanými penězi jsou zásadně jakékoli napodobeniny bankovek nebo mincí, které vzhledem ke své kvalitě mohou být při udávání, třeba jen za určitých okolností, například při placení za snížené viditelnosti v nočním podniku a v podobných situacích, zaměněny s pravými penězi a dostat se tak do oběhu. O takový případ nepůjde, pokud jsou užity takové napodobeniny bankovek, které vůbec nejsou s to plnit funkci oběživa nebo platidla, například bankovce jen tvarově, popřípadě barevně přizpůsobený kus papíru apod. (viz rozhodnutí č. 3/1991 Sb. rozh. tr.).
24. Nejvyšší soud ve shodě se soudy obou stupňů dospěl k závěru, že obviněný neužil nějaký tvarově nebo barevně přizpůsobený „kus papíru“, nýbrž padělek bankovky sice horší kvality, který ale byl při určitých vnějších okolnostech či za určité situace na straně přijímající osoby nepochybně způsobilý vyvolat zdání pravého platidla a plnit tak funkci oběživa (viz kopie bankovky na č. l. 50 tr. spisu). Za takový padělek lze podle výkladu soudní praxe považovat i padělek bankovky stupně nebezpečnosti č. 5, tedy neumělý (viz výše citované rozhodnutí č. 3/1991 Sb. rozh. tr.). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom dovodila, že za určitých okolností může být za padělanou považována i jednostranná barevná napodobenina bankovky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 6 Tdo 491/2003). Není proto podstatné, že obviněným předložený padělek obsahoval na zadní straně nápis „Prop Copy“. Nelze totiž vyloučit, že méně pozorná osoba, resp. osoba nezkušená v manipulaci s tímto druhem bankovek, by si toho nemusela všimnout, například ve spěchu by se na rubovou stranu vůbec nepodívala apod. V posuzované trestní věci navíc soudy zcela správně přihlédly též ke způsobu, jakým se obviněný pokusil bankovku udat, tj. hodil ji na prodejní pult zmačkanou tak, aby zakryl chybějící ochranné prvky. Jeho jednání tak zjevně vykazovalo snahu ztížit prodavačce odhalení bankovky jako padělané. Že mu jeho pokus nevyšel, mohlo být způsobeno právě i vzhledem ke zkušenostem obsluhy prodejny s eurovými bankovkami, neboť jak svědkyně K. A. vypověděla při svém výslechu konaném mimo hlavní líčení, v tomto obchodě jsou běžně tři až čtyři nákupy měsíčně hrazeny v eurech a zaměstnanci jsou každoročně informováni a poučováni o tom, jak má cizí měna vypadat, jaké má ochranné prvky apod. (viz č. l. 101 tr. spisu).
25. S ohledem na shora popsané skutečnosti Nejvyšší soud dodává, že ani neakceptování bankovky jako pravého platidla ze strany obsluhy prodejny nemohlo mít vliv na posouzení této bankovky jako způsobilého předmětu pro naplnění objektivní stránky zločinu podle § 233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku. Soudy nicméně řádně zohlednily tuto okolnost při vyhodnocení vývojového stadia trestného činu, což našlo svůj odraz v tom, že obviněný byl uznán vinným toliko pokusem tohoto zločinu. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce obviněného, že jeho jednání mohlo představovat nanejvýš absolutně nezpůsobilý pokus. Kvalita padělku zcela jednoznačně odůvodňovala přijmout závěr, že šlo naopak o tzv. relativně nezpůsobilý pokus, protože za jiných okolností (např. za tmy) vůči jiné osobě (např. méně zkušené prodavačce) mohlo být jednání obviněného úspěšně dokonáno. Obviněným předložená bankovka tudíž byla pouze relativně nezpůsobilým prostředkem spáchání trestného činu podle § 233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku (viz též rozhodnutí č. 19/2022 Sb. rozh. tr.), což znamená potřebu vyvození jeho trestní odpovědnosti tak, jak rozhodly soudy obou stupňů.
26. Závěrem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soudy obou stupňů se trestní věcí obviněného řádně zabývaly, jeho trestná činnost byla prokázána nade vši rozumnou pochybnost a rozhodně neporušily pravidla vyjádřená v zásadě in dubio pro reo, jak tvrdil dovolatel. Nejvyšší soud neshledal v trestním řízení ani jakékoli jiné vady, které by v rozsahu obviněným vytýkaných skutečností mohly znamenat porušení jeho práva na spravedlivý proces. Pokud jde o jeho výhradu týkající se subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud odkazuje pro stručnost a přehlednost na bod 19. napadeného usnesení, v němž se odvolací soud touto otázkou rovněž důsledně zabýval a Nejvyšší soud se s jeho závěry zcela ztotožnil. Posuzovaný skutek nepředstavuje takovou výjimku z běžně se vyskytujících případů tohoto druhu, aby nebylo třeba využít k jeho postihu prostředky mimo rámec trestního práva ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zásada subsidiarity tak byla v předmětné trestní věci uplatněna zákonným způsobem a ve shodě s výkladem publikovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
IV. Závěrečné shrnutí
27. Na základě všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněného J. T. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Nejvyšší soud tak mohl učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 7. 2025
JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu