5 Tdo 549/2016-33
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 6. 2016 o dovolání,
které podal obviněný J. R. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 12 To 274/2015, jenž rozhodoval jako soud odvolací
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 225/2014,
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušují rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 12 To 274/2015, a rozsudek Okresního soudu
v Náchodě ze dne 22. 6. 2015, sp. zn. 1 T 225/2014.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Náchodě přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 22. 6. 2015, sp. zn. 1 T
225/2014, byl obviněný J. R. uznán vinným jednak přečinem zkreslování údajů
o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 zákona č. 40/2009 Sb.,
trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“),
jednak přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v
trvání 1 roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2 let, dále byl
podle § 229 odst. 1 tr. řádu poškozený V. K. odkázán se svým nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedených trestných činů se
měl obviněný (zjednodušeně uvedeno) dopustit tím, že ovládl společně s V. B. obchodní společnost ELEKTRO LAPUNÍK s. r. o., IČ: 27508307, se sídlem Jiráskova
181, 549 41 Červený Kostelec (dále jen „EL“), „za účelem realizace záměru
spočívajícího ve zbavení se odpovědnosti za stav a fungování této obchodní
společnosti, včetně odstranění jejího účetnictví a souvisejících evidencí“. K
tomu mělo dojít tak, že dosavadní jednatel a vlastník majoritního obchodního
podílu (ve výši 70 % se zapsaným vkladem ve výši 140 000 Kč), J. L. , který
zemřel dne 13. 10. 2013, „inicioval zplnomocnění“ obviněného J. R. „za
účelem realizace změn ve struktuře“ EL, která již k datu 25. 10. 2012 měla
vykazovat znaky úpadku. Na základě tohoto „zmocnění“ mělo dojít k převodu 100 %
obchodního podílu v EL dosavadními společníky na nového společníka, kterým se
stala obchodní společnost Skarit Investment Corporation, a. s., IČ: 25609700,
se sídlem Ke Strašnické 50/16, Praha 10 – Strašnice (dále jen „Skarit“). Současně mělo dojít k odvolání z funkce jednatele J. L. a jmenování nového
jednatele V. B. , který ve skutečnosti neměl nikdy v úmyslu vykonávat
jakékoliv úkony v postavení statutárního orgánu, ale pouze po dohodě s
obviněným J. R. měl předat své osobní údaje pro zápis do obchodního
rejstříku, k tomu měl poskytnout další potřebnou součinnost. Následně měli
odvolat stávající prokuristy, změnit obchodní firmu EL na novou JTL ALFA s. r. o. (dále jen „JTL“), sídlo na novou adresu Ke Strašnické 50/16, Praha 10 –
Strašnice, zrušit dosavadní předměty podnikání a zajistit zápis nových předmětů
podnikání blíže uvedených ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Na
základě návrhů na zápis uvedených změn do obchodního rejstříku došlo k zápisu
uvedených změn.
Přes původní tvrzenou dohodu o „předání veškerých podkladů
dokumentujících průběh a dosahované výsledky hospodaření v podobě účetnictví a
souvisejících evidencí“ uvedené obchodní společnosti představiteli nabyvatele
obchodního podílu Skarit, prezentovali změny ve struktuře JTL, což doložili i
rejstříkovému soudu, ve skutečnosti ale měli realizovat jen formálně, „ačkoliv
ve skutečnosti k ničemu takovému nedošlo, neboť nově zapsaný představitel
statutárního orgánu společnosti nikdy nechtěl mít něco společného s tímto
podnikatelským subjektem, natož pod jeho hlavičkou vyvíjet nějaké aktivity, a
nabyvatel obchodního podílu ve společnosti vzhledem k angažovanosti v dalších
subjektech a souvisejícím okolnostem tuto dispozici nečinil s nějakým reálným
záměrem, ale veškeré kroky ve svém důsledku vedly mimo jiné k tomu, že nebyly,
nejsou a nebudou činěny kroky vedoucí k vymáhání existujících splatných
pohledávek společnosti vůči obchodním partnerům s cílem využití výtěžku k
alespoň částečnému uspokojení příp. věřitelů společnosti, tedy vypořádání
dosavadních výsledků aktivit společnosti, dále věřitelé společnosti nejsou a
nebudou schopni zjistit možnost, popřípadě rozsah v úvahu připadajícího
uspokojení jejich pohledávek z majetku a dalších aktiv dlužníka z titulu
předchozího realizovaného obchodního styku s ním, když vůči společnosti
evidoval a eviduje pohledávku“ poškozený V. K. Navíc v důsledku uvedených
změn nebyly činěny žádné aktivity ve směru k plnění daňových povinností, od
zdaňovacího období 4. čtvrtletí 2013 nebyla podávána daňová přiznání k dani z
přidané hodnoty a „s největší pravděpodobností ani nebyla v potřebném rozsahu
vedena a neexistuje evidence pro účely daně z přidané hodnoty“ obsahující
veškeré potřebné údaje k sestavení daňového přiznání. V důsledku toho ani
nebylo správci daně podáno daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za
zdaňovací období roku 2013.
2. Proti uvedenému odsuzujícímu rozsudku podali státní zástupce i
obviněný odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze
dne 18. 11. 2015, sp. zn. 12 To 274/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d)
tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle § 259
odst. 3 tr. řádu sám ve věci rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině nově
uložil obviněnému trest zcela shodný, jako soud prvního stupně (odstranil
přitom pouze zjevnou nesprávnost rozsudku soudu prvního stupně spočívající v
tom, že za uvedením ustanovení § 43 odst. 1 chybně odkazoval na tr. řád a
nikoli na tr. zákoník).
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
3. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1
písm. g) a l) tr. řádu. Dovolatel nejprve shrnul dosavadní průběh řízení,
především odcitoval obsáhlou skutkovou větu z rozsudku soudu prvního stupně.
Samotná argumentace obviněného je obsažena v bodech III. a IV. jeho dovolání.
Obviněný nejprve uvedl, že nechce opakovat svoje námitky obsažené v odvolání a
na podporu své argumentace na ně odkázal. Obviněný především poukázal na to, že
skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky
trestných činů zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst.
1 alinea 3, resp. podle § 254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku.
4. Obviněný předně namítl, že nemohl zatajit účetnictví, pokud ho nikdy
nezískal. Podle obviněného dále nebyla prokázána subjektivní stránka jeho činu,
která byla pouze presumována, ani jednání v podobě zatajení účetnictví a ani
následek. Obviněný pak podrobněji rozvedl, co se rozumí zatajením, které nebylo
v předchozím průběhu trestního řízení nijak objasněno, rozhodně za zatajení
není možno považovat změny v orgánech obchodní společnosti, jejím sídle,
obchodní firmě apod. Nadto obviněný uváděl, že závěry soudů prvního a druhého
stupně nemají žádnou oporu v dokazování, provedené důkazy jsou v extrémním
rozporu se skutkovými zjištěními soudů. Zvláště pak upozornil na nelogičnost
rozsudků soudů nižších stupňů spočívající v tom, že mu kladou za vinu, že
převodem obchodního podílu a změnami v orgánech obchodní společnosti došlo k
zatajení účetních dokladů. Obviněný také upozornil na znění relevantních
právních předpisů, především ustanovení § 254 tr. zákoníku. Připomněl, že
povinnost vést účetnictví měl podle tehdy platného a účinného zák. č. 513/1991
Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“),
a sice podle § 135 odst. 1 obch. zák., jednatel, jímž ale on nebyl. Pokud neměl
nikdy v držení účetní doklady, nevěděl, kde se nachází, nemohl je ani zatajit,
tudíž nelze dovodit jeho odpovědnost za nenalezení dokladů po smrti předchozího
jednatele. Nemůže mu být podle jeho přesvědčení ani kladeno za vinu, že se je
nepokusil dohledat, jakkoliv nebyl osobou k tomu povinnou, neboť takové
konstatování je navíc v přímém rozporu s provedenými důkazy. Nesmyslné je podle
obviněného zejména tvrzení soudů, že měl zavolat svědkyni D. D. , kterou vůbec
neznal a která navíc ani účetnictví neměla. Obviněný byl v kontaktu se synem
předchozího jednatele, svědkem J. L. mladším, od něhož se účetnictví snažil
získat a který jej také neměl k dispozici a nevěděl, kam jej otec uložil. Z
odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů tak nebylo vůbec jasné, jaké
konkrétní kroky k získání účetnictví měl obviněný provést. Dále namítl, že
konstatování ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně spočívající
v tom, že jediným smyslem jeho účasti na převodu obchodního podílu bylo
odstranění účetnictví z dosahu správce daně a věřitelů, aby nemohl být zjištěn
ekonomický stav obchodní společnosti, je pouhým tvrzením nepodpořeným jediným
důkazem. Naopak předchozí jednatel J. L. starší před svou smrtí ve
spojitosti s trestním řízením v jiné trestní věci vydal bez problémů účetnictví
policejnímu orgánu, nebyl tak vůbec žádný důvod účetnictví z předchozího období
zatajovat a tento důvod tím spíše neměl obviněný.
5. Obviněný odmítl, že by při zápisu do obchodního rejstříku uvedl
nepravdivé údaje, které dokonce ani soudy nižších stupňů nebyly schopny
specifikovat. Změny v obchodní společnosti se dějí běžně, standardně, není
vůbec důvod je kriminalizovat, nejde ani o jednání jakkoliv protiprávní. Pokud
byly zapsány nové skutečnosti do obchodního rejstříku, všechny odpovídaly
pravdě.
6. Poté se dovolatel opět věnoval otázkám zatajení účetnictví, uváděl
jednotlivé důkazní prostředky, které podle jeho přesvědčení vyvracejí skutkové
závěry soudů nižších stupňů. Především má jít o výpověď svědka J. L.
mladšího, s níž se soudy prvního ani druhého stupně nevypořádaly. Svědkyně D.
D. zase uváděla, že s J. L. starším připravovala účetní závěrku, což je v
logickém rozporu se závěry soudů, že obviněný s J. L. starším připravoval
odstranění účetnictví. Obviněný nesouhlasí s výpovědí svědka V. B. , která
nebyla soudy prvního a druhého stupně řádně hodnocena, jde o nevěrohodnou a
účelovou výpověď svědka, který podle obviněného „vše hází na dovolatele“. Podle
obviněného především soudy přesvědčivě nevysvětlily, proč vycházely právě z
této v řadě ohledů objektivně nepravdivé výpovědi svědka V. B. , vícekrát
trestané osoby a v době výslechu závislé na návykových látkách, naopak zcela
ignorovaly části výpovědí svědků D. D. a J. L. mladšího.
7. V další části svého dovolání se obviněný věnoval rozboru zavinění
jako obligatornímu znaku subjektivní stránky trestného činu, v této spojitosti
odkázal též na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to i ve věcech civilních.
I v rámci této pasáže dovolání (značně neuspořádané, podobně jako v
předcházejících částech) poukazoval na potřebu náležitého prokázání skutkového
stavu věci, aby bylo možno učinit právní závěr o naplnění znaku zavinění.
8. Obviněný též uplatňoval tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými
důkazy a jejich hodnocením na jedné straně a skutkovými zjištěními a z nich
plynoucími právními závěry na straně druhé. Podle obviněného rozhodnutí soudů
nižších stupňů postrádá argumentační a důkazní sílu a vychází z pouhých
„výmyslů a domněnek obžaloby“. Soudy se podle dovolatele dopustily deformace
důkazů jednoznačně v jeho neprospěch.
9. V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a dále aby
podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání
a rozhodnutí.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo
písemné vyhotovení dovolání zasláno, sdělil, že se k němu nebude vyjadřovat,
pouze ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlasil s tím, aby Nejvyšší
soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a
obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
12. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g)
a l) tr. řádu. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu lze dovolání podat, pokud
bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech
a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu. Dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr řádu je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K
výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména
tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje
znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů,
anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu.
b) K trestnému činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254
odst. 1 alinea 3
13. Nejprve je třeba připomenout, že ustanovení o trestném činu
zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku
chrání zájem společnosti na řádném vedení a uchování účetnictví a dalších
dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich
kontrole, zajišťuje ochranu majetkových zájmů dalších osob a zájem státu na
řádném vyměření daní. První odstavec § 254 tr. zákoníku obsahuje tři alinea,
tedy nečíslované odstavce, v nichž jsou sankcionovány nejzávažnější případy
vadného vedení a uchovávání účetnictví. Trestného činu zkreslování údajů o
stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, (alinea
1) kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o
stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona
povinen, (alinea 2) kdo v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných
dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, nebo (alinea 3) kdo
takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady změní, zničí, poškodí, učiní
neupotřebitelnými nebo zatají, a (ve vztahu k alinea 1-3) ohrozí tak majetková
práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Jde tak o skutkovou podstatu
složitou, která obsahuje dokonce u více znaků více alternativ. Obviněnému byla
v této věci kladena za vinu varianta uvedená v alinea 3, jíž měl podle soudů
nižších stupňů naplnit tím, že „zatajil účetní knihy, zápisy a jiné doklady
sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, a
ohrozil tak majetková práva jiného a včasné a řádné vyměření daně“. Soudy
nižších stupňů tak v případě znaku jednání vybraly alternativu spočívající v
zatajení, v případě alternativně stanoveného ohrožovacího následku pak obě
alternativy (ohrožení majetkových práv jiného i ohrožení včasného a řádného
vyměření daně).
14. V ustanovení § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku jsou na roveň
postaveny různé formy jednání ve vztahu k účetním knihám, zápisům a jiným
dokladům sloužícím k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich
kontrole (dále též jen účetnictví) – jejich změnění, zničení, poškození učinění
neupotřebitelnými nebo zatajení. Jde ve všech variantách o podstatný zásah do
vedení a uchovávání účetnictví, v důsledku něhož není možno čerpat z řádného a
úplného účetnictví, které buď vůbec není k dispozici, nebo sice je k dispozici,
ale není možno z něj vůbec čerpat či neposkytuje reálný a pravdivý obraz o
stavu hospodaření.
15. Obecně v souladu s odbornou literaturou (srov. Šámal, P. a kol.
Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012,
str. 2590 a násl.) lze uvést, že pachatel zatají účetní knihy, zápisy nebo jiné
doklady, pokud předstírá vůči jiným osobám, zpravidla kontrolním nebo daňovým
orgánům, že určité doklady vůbec nemá, anebo je umístí nebo ukryje na takovém
místě, kde jsou pro takové orgány, popř. pro jiné osoby, běžnými prostředky
nedostupné (např. je nepředloží při kontrole nebo je na dotaz kontrolního
orgánu zamlčí, uvádí, že je nemá apod.). O zatajení může jít i v případě
uvádění rozporných údajů ohledně takových dokladů (např. že účetnictví má u
sebe doma a toto účetnictví zpracovává, avšak později zase tvrdí, že účetnictví
u sebe vůbec nemá a neměl, naopak že je mají jiné osoby), v důsledku čehož pak
není jasné, kde se takové doklady skutečně nacházejí, zda je účetnictví
kompletní a obsahuje konkrétní důležité doklady, jimiž lze ověřit informace
důležité pro daňové řízení či pro majetková práva jiného (k tomu srov. zejména
rozhodnutí č. 7/2009 Sb. rozh. tr.). O zatajení skutečně zpravidla půjde v
případech, kdy pachatel má účetnictví ve své dispozici a bude postupovat shora
popsaným způsobem, jak namítá obviněný, lze si ale teoreticky představit i
případy, kdy sice ve skutečnosti účetnictví ve své dispozici nemá, ale ví, kde
se nachází, a činí kroky před příslušnými orgány, aby toto účetnictví nezískaly
(např. od předchozího jednatele ví, kde je účetnictví umístěno, má k němu
přístup, může takové místo na výzvu orgánů označit, ale záměrně tak neučiní).
16. Nejvyšší soud se v minulosti opakovaně vyjadřoval k tomu, kdy
pachatel naplní znaky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a
jmění, a to i ve variantě, která byla v daném řízení kladena za vinu
obviněnému. V daném směru je možno poukázat především na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo 556/2010. Podle tohoto rozhodnutí
samotný převod obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným není možné
bez dalšího pokládat za úkon, který by mohl být postižen podle norem trestního
práva. Naproti tomu je však možné uvažovat o trestnosti činu pachatele, který
sice uskutečnil převod obchodního podílu, ale zmíněný úkon znamenal ve svém
důsledku poškození věřitelů (poškozených) uvedené společnosti, neboť pachatel
tímto úkonem znemožnil či podstatně ztížil možnost poškozených domáhat se
splnění svých oprávněných nároků vůči ní. Trestný čin zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění (tehdy podle § 125 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního
zákona, ve znění pozdějších předpisů, nyní podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku)
neomezuje pachatelství jen na statutární orgány právnických osob, neboť jeho
pachatelem může být kdokoli, kdo má přístup k účetním dokladům a tyto zničí,
poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají a současně tímto jednáním ohrozí
majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. V praxi bude
pachatelem citovaného trestného činu zpravidla podnikatel – fyzická osoba nebo
statutární orgán podnikatele – právnické osoby. Není ovšem vyloučeno, aby jím
byl i jiný odpovědný zaměstnanec právnické osoby, který má přístup k účetním
knihám, zápisům nebo jiným dokladům a který je v takové funkci nebo postavení,
v němž je odpovědný za jejich správnost (může to být např. ředitel, účetní,
popř. programátor nebo operátor počítače, pokud je účetnictví nebo jiná
evidence vedená prostředky výpočetní a jiné techniky apod.). Proto je třeba,
aby v každém případě orgány činné v trestním řízení zvlášť zjistily i rozsah a
obsah konkrétní pravomoci určité osoby a její souvislost s posuzovanou trestnou
činností. Výkladu znaků uvedeného trestného činu, především pak pojmu zatajení,
se Nejvyšší soud vyjadřoval mimo jiné též v usnesení ze dne 12. 1. 2011, sp.
zn. 5 Tdo 1533/2010, podle něhož pro trestní odpovědnost pachatele za přečin
zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku
je podstatné též zjištění, zda se pachatel snažil zastřít místo, kde se
nacházelo účetnictví, zda účetnictví přemísťoval, anebo ho ponechal na původním
místě apod. Samotná okolnost, že pachatel nevyhověl písemné výzvě nového
společníka předložit úplné účetnictví, bez dalšího neznamená, že by takové
účetnictví společnosti učinil pro oprávněné osoby nedosažitelným ve smyslu
znaku „zatajení“ u přečinu podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku.
17. V posuzovaném případě není ze skutkových zjištění soudů obou stupňů
zcela patrné, co vlastně obviněnému kladou za vinu, jaké jeho jednání by mělo
naplňovat znak trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku v podobě „zatajení“. Skutková věta je
velmi obsáhlá, je v ní uvedena celá řada okolností, které nepochybně nenaplňují
žádné znaky skutkových podstat trestných činů, jež byly obviněnému kladeny za
vinu. Není tak ani vůbec zřejmé, v čem soudy nižších stupňů spatřovaly naplnění
daného znaku trestného činu. To ovšem nevyplývá ani z odůvodnění rozsudků soudů
obou stupňů. Soud prvního stupně v podstatě na pouhých třech stranách (výroková
část rozsudku, která končí na straně 4, je zhruba stejně rozsáhlá), především
reprodukoval obsah vybraných důkazních prostředků, hodnocení důkazů se soud
věnuje v jednom odstavci na straně 5 a právnímu zdůvodnění taktéž v jednom
odstavci na straně 6, který v podstatě obsahuje jen přepis právní věty, avšak
zdůvodnění, čím ten který znak byl naplněn již nikoli. Přitom z další části
odůvodnění vyplývá, že soud prvního stupně vidí největší pochybení obviněného
J. R. v tom, že reprezentoval nabyvatele obchodního podílu, do funkce
jednatele v EL nechal „instalovat“ tzv. bílého koně V. B. , o němž věděl, že
funkci jednatele fakticky nebude vykonávat, následně pak sám neopatřil
účetnictví po předchozím jednateli, zemřelém J. L. starším, nevyvinul
prakticky žádnou aktivitu směřující k získání a obnovení účetnictví. K tomu
soud prvního stupně na str. 6 doplnil, že „tím, že se nezajímal o účetnictví
společnosti, které nebylo k dispozici, si musel být vědom toho, že došlo k
zatajení dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku
společnosti a tím i ohrožení majetkových práv případných věřitelů a včasného a
řádného vyměření daně“. Uvedená věta tak ukazuje pouze na neujasněnost
skutkových zjištění soudu prvního stupně, který na jednu stranu klade
obviněnému za vinu zatajení účetnictví, na stranu druhou to zdůvodňuje tím, že
obviněný se nezajímal o účetnictví, že věděl o tom, že bylo zatajeno (není pak
jasné kým), a (zřejmě) že následně neučinil kroky směřující k jeho obnovení. K
tomu snad jen lze učinit poznámku, že posledně uvedená verze, pokud by takto
byla zjištěna a bylo navíc důvodné ji klást obviněnému J. R. za vinu, by
ovšem mnohem spíše mohla odpovídat jiné variantě daného trestného činu, a sice
uvedené v § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku (k tomu lze odkázat na judikaturu
Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 5 Tdo 536/2008, z
poslední doby pak usnesení ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1226/2015), a to
za splnění všech zákonných podmínek (zejména musí jít o osobu, jíž je taková
povinnost uložena, musí jednat úmyslně a musí tím ohrozit majetková práva
jiného nebo včasné a řádné vyměření daně). V tomto směru je třeba dát
obviněnému za pravdu, že soud prvního stupně neprovedl řádně dokazování, že
provedené důkazy prakticky nijak nehodnotil, neučinil z nich náležitá skutková
zjištění, není vůbec zřejmé, jaké bylo např.
jeho zjištění o existenci či
neexistenci účetnictví, kdo, kdy a jak s ním naložil, zda měl obviněný J. R. účetnictví někdy vůbec k dispozici, zda sám nebo spolu s další osobou s ním
nějak nakládal, ukrýval jej, zajistil, aby nebylo objeveno, tedy v čem soud
prvního stupně spatřoval jednání obviněného, které by mohlo naplnit znak
zatajení účetnictví, což mu je kladeno za vinu. Podobně nedbale soud prvního
stupně postupoval i ve vztahu k náležitému zjištění, která konkrétní práva
kterých konkrétních věřitelů byla jeho jednáním ohrožena, jaká byla příčinná
souvislost mezi jednáním obviněného a ohrožením těchto práv a jaká byla forma
zavinění ve vztahu k tomuto následku a příčinné souvislosti (z odůvodnění,
které hovoří o „případných“ věřitelích, to vůbec nevyplývá, ze skutkové věty
výrokové části rozsudku lze usuzovat na ohrožení pohledávky V. K. , který je v
odůvodnění zmíněn v rámci hodnocení důkazů s lapidárním konstatováním, že
obviněnému lze těžko uvěřit, pokud tvrdí, že o pohledávkách tohoto věřitele
nevěděl).
18. Pochybnosti v naznačeném směru nebyly nijak rozptýleny ani
rozhodnutím soudu druhého stupně, který v rámci odůvodnění svého rozsudku
nejprve odcitoval obsáhlou skutkovou větu rozsudku soudu prvního stupně,
následně zrekapituloval podané opravné prostředky a předcházející řízení a mimo
jiné uvedl, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odpovídá ustanovení §
125 odst. 1 tr. řádu. Samotné vyjádření odvolacího soudu ke vzneseným odvolacím
námitkám je pak obsaženo na posledních dvou stranách písemného vyhotovení jeho
rozsudku. Zde nejprve zkonstatoval, že soud prvního stupně správně vycházel z
výpovědi svědka V. B. , a to mimo jiné proto, že V. B. vypovídal po řádném
poučení o trestních následcích křivé výpovědi (sic! – srov. rozhodnutí č.
39/1970 Sb. rozh. tr.). Dále soud druhého stupně dovodil, že nekalé úmysly
obviněného jsou zřejmé, neboť po získání obchodního podílu se nijak o
účetnictví nezajímal, postrádá tak smysl jeho vysvětlení, že obchodní
společnost „kupoval“, protože její pohledávky převyšovaly závazky a on hodlal
pohledávky vymáhat, obchodní společnost EL v době převodu obchodního podílu
navíc vykazovala znaky úpadku a dále pak nepokračovala ve své činnosti. Z
těchto i z dalších zjištění (např. že obchodní společnost Skarit je společníkem
v 94 obchodních společnostech) soud druhého stupně dovozoval, že jediným
smyslem úkonů popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně ve spojitosti s
převodem obchodního podílu bylo odstranění účetnictví (EL) z dosahu správce
daně a obchodních partnerů, aby nedošlo k objasnění ekonomické situace obchodní
společnosti a případně „riziku insolvenčního řízení“. V následujícím odstavci k
právní kvalifikaci pak soud druhého stupně doplnil, že nemá pochybnosti o
správnosti závěrů soudu prvního stupně ohledně právní kvalifikace, že obviněný
J. R. spolu s již odsouzeným V. B. a též bývalým jednatelem a společníkem
EL, jehož soud druhého stupně nejmenoval, ale podle data úmrtí má jít o J.
L. staršího, se dopustili přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a
jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku [a též přečinu zkreslování
údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku,
jemuž je věnována část III./c) odůvodnění tohoto rozhodnutí]. Soud druhého
stupně se nijak nevěnoval znakům objektivní stránky skutkové podstaty daného
trestného činu, které vůbec nezmínil, a neuvedl, jakým jednáním měly být
naplněny, pouze stroze konstatoval, že soud prvního stupně jednání obviněného
správně právně kvalifikoval. Dále učinil několik poznámek k subjektivní
stránce, která byla podle odvolacího soudu naplněna vzhledem k vyjádření
obviněného, že znal ekonomický stav EL, byl znalý postupů při převodu
obchodních podílů, neboť se pohybuje v obchodním prostředí.
19. Na základě shora uvedeného není tak vůbec zřejmé, jaké skutkové
závěry o nakládání s účetnictvím soudy nižších stupňů učinily, jaké jednání
vlastně obviněnému kladou za vinu, jakým konkrétním způsobem se měl na zatajení
účetnictví podílet, jak toto zatajení mělo proběhnout, jakou povědomost o tomto
účetnictví měl on sám, případně jak s ním naložil, pokud jej měl někdy k
dispozici, či jakým konkrétním způsobem spolupracoval s dalšími osobami při
nakládání s ním a jak jej před věřiteli a správcem daně zatajoval. Soudy obou
stupňů v součinnosti s procesními stranami v tomto směru vůbec nedostály své
povinnosti náležitě zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností a v rozsahu
potřebném pro rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, v důsledku čehož ani
pak následně nemohly zjištěný skutkový stav správně právně posoudit. Taková
skutková zjištění je pak třeba promítnout do skutkové věty výrokové části
rozsudku, která má být pokud možno stručná, popis skutku má vystihovat znaky
trestného činu, který je v daném skutku spatřován, má být vymezen tak, aby
nebyl zaměnitelný s jiným skutkem, a to zejména místním a časovým určením,
uvedením způsobu spáchání a případně jiných skutečností, jak požaduje
ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu (více k tomu srov. odbornou literaturu, např.
Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2013, str. 1669 a násl.; popř. Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z.
Rozhodnutí ve věcech trestních. 3. vydání Praha: Leges, 2015, zejména str. 206
a násl.; k tomu je možno odkázat i na bohatou judikaturu k tomu se vážící, na
niž i uvedená odborná literatura odkazuje). Zároveň je možno upozornit, že v
případě složitější tzv. skutkové věty výroku o vině je možné vyjádřit popis
skutku i více samostatnými větami, nikoli jediným komplikovaným souvětím.
Rozhodně však popis skutku musí odrážet závěry z provedeného dokazování a
odpovídat znakům trestného činu, který je v takovém skutku soudem spatřován. To
ale z rozhodnutí soudu prvního stupně zřejmé není (kromě dalších vad, že zřejmě
chtěl spojit do jediné skutkové věty bez bližšího odlišení více skutků, jak o
tom bude zmínka níže).
c) K trestnému činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254
odst. 2 alinea 1
20. K přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254
odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku lze obecně uvést, že (mimo jiné) chrání zájem
společnosti na pravdivosti zápisů v obchodním rejstříku, nadačním rejstříku,
rejstříku obecně prospěšných společností nebo rejstříku společenství vlastníků
jednotek. Tohoto trestného činu se dopustí, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě
zkreslené údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku,
nadačního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností nebo rejstříku
společenství vlastníků jednotek anebo v takových podkladech zamlčí podstatné
skutečnosti. Opět jde o složitou skutkovou podstatu, která obsahuje u některých
znaků více variant, soudy nižších stupňů shledaly v jednání obviněného variantu
spočívající v tom, že uvedl nepravdivé údaje v podkladech sloužících pro zápis
do obchodního rejstříku. Obchodní rejstřík je veřejný seznam, do kterého se
zapisují zákonem stanovené údaje o podnikatelích. V době, kdy obchodní
společnost Skarit, za niž jednal obviněný, získala 100 % obchodní podíl v
obchodní společnosti EL, byla úprava obsažena v § 27 obch. zák. a
následujících, s účinností od 1. 1. 2014 je pak obsažena v zákoně č. 304/2013
Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen ZVR). Aby došlo k naplnění znaků uvedených v ustanovení §
254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, jak to bylo obviněnému kladeno za vinu,
musel by uvést nepravdivé údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního
rejstříku. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá
skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen v některé důležité
části výkazu nebo hlášení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až
421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2589 a násl.). Které údaje
je třeba do obchodního rejstříku zapisovat, stanovil § 35 obch. zák. a
následující, dnes je úprava obsažena v § 42 ZVR a násl.
21. S ohledem na zákonné znaky přečinu zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku a téhož přečinu
podle § 254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku je těžko představitelné, že by
uvedené dva trestné činy mohly být spáchány v jednočinném souběhu, jak vyplývá
z rozsudku soudu prvního stupně, který v tomto směru potvrdil i rozsudek soudu
druhého stupně. Je ale pochopitelně možné, aby pachatel jedním skutkem zatajil
účetnictví a ohrozil tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření
daně (např. tím, že po získání účetnictví po nabytí obchodního podílu a
jmenování jednatelem jej umístí na neznámé místo a tvrdí, že jej nikdy
nezískal), dalším skutkem pak uvedl nepravdivé údaje v podkladech sloužících
pro zápis do obchodního rejstříku (např. uvede v nich fiktivní sídlo, jako
jednatele neexistující osobu apod.). Tomu ale musí výrok rozsudku též
odpovídat, oba skutky musí být jednoznačně odděleny (zpravidla se oddělují
římskými číslicemi), o každém skutku je třeba rozhodnout zvlášť, byť třeba týmž
rozhodnutím. V tomto směru tak právní kvalifikace vůbec neodpovídá skutkové
větě ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, která je formulována jako popis
jediného skutku, stejně tak zcela nesprávně je formulována i právní věta a
právní kvalifikace, kde jsou užity arabské číslice zpravidla označující dílčí
útoky téhož pokračujícího trestného činu, zatímco pro případ jednočinného
souběhu se standardně užívá formulace užívající spojení jednak – jednak. Více k
tomu srov. Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 3.
vydání Praha: Leges, 2015, zejména str. 188 a násl. I v tomto ohledu je tak
rozsudek soudu prvního stupně nesrozumitelný již ve své výrokové části, neboť z
blíže nečleněné skutkové věty plyne, že má jít o jediný skutek, z právní věty a
právní kvalifikace pak plyne, že má jít o dvě různé skutkové podstaty trestných
činů, což vylučuje pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku,
čemuž zase napovídá užité arabské číslování. Na uvedená pochybení soudu prvního
stupně soud druhého stupně nijak nereagoval a nenapravil je, pokud měl za to,
že jinak skutková zjištění jsou správná a odpovídají zákonným znakům trestných
činů, za něž byl obviněný odsouzen.
22. Z nepřehledné skutkové věty obsahující údajný popis skutku (příp.
dvou skutků) pak vůbec není jasné, v čem má spočívat naplnění znaků přečinu
zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea 1 tr.
zákoníku. Není především zřejmé, kde počíná popis skutku, kterým znaky tohoto
přečinu měly být naplněny, tedy především v čem spočívá uvedení nepravdivých
údajů v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku. Z popisu
skutku se podává, že mělo dojít k tzv. „společenstevním změnám“, že měl být
převeden obchodní podíl, který ve výši 100 % měla získat obchodní společnost
Skarit reprezentovaná obviněným, že současně měl být změněn jednatel, že
následně mělo dojít ke změně obchodní firmy z EL na JTL, ke změně sídla, změně
předmětu podnikání, všechny tyto změny měly být následně zapsány do obchodního
rejstříku. Z popisu skutku není vůbec patrné, ve kterých podkladech sloužících
pro zápis do obchodního rejstříku byly uvedeny nepravdivé údaje a které údaje
to byly, jakou spojitost s uvedením takových nepravdivých údajů má obviněný,
jak se na tom podílel, kdy a kde k tomu došlo. Tyto skutečnosti pak vůbec
nevyplývají ani z odůvodnění rozsudku (jakkoliv by to zmíněné nedostatky
výrokové části nemohlo napravit). Rozsudek soudu prvního stupně, který v tomto
směru potvrdil i soud druhého stupně, je proto v tomto směru zcela
nepřezkoumatelný podobně, jako tomu je v případě prvně uvedeného trestného
činu, jemuž se dovolací soud věnoval pod bodem III. b) tohoto rozhodnutí.
Výhrady ke zdůvodněním soudů obou stupňů jsou v naznačeném směru v podstatě
obdobné, jak to bylo uvedeno shora v pasáži III. b). Z odůvodnění rozsudků
soudů prvního ani druhého stupně uvedené informace vůbec nevyplývají, není
jasné, které podklady sloužící pro zápis do obchodního rejstříku měly soudy na
mysli, jaké nově zapisované skutečnosti měly být nepravdivé a neodpovídající
realitě. Tím v podstatě soudy obou stupňů znemožnily účinnou obranu obviněnému,
protože nebylo zřejmé, jaká jsou tvrzení, která mají být prokazována, aby proti
nim mohl brojit, vyvracet taková tvrzení, nabízet důkazy potvrzující jeho
verzi, případně vyvracet názor, že údaje jsou nepravdivé. V tomto směru lze
nabídnout příměr, kdy státní zástupce bude v obžalobě tvrdit, že obviněný se
dopustil trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle
§ 345 tr. zákoníku, neboť určitého dne nepravdivě vypovídal v postavení svědka,
aniž by výslovně označil, který jeho výrok byl nepravdivý, protože realita,
kterou by též popsal, byla jiná (a to vše při zachování uznávané judikatury o
náležitém vylíčení i skutkových okolností odpovídajících znakům daného
trestného činu včetně zavinění).
23. I v daném směru tak dovolací soud musí dát obviněnému za pravdu,
neboť rozsudky soudů prvního ani druhého stupně neoznačují náležitá skutková
zjištění, která by byla podřaditelná pod příslušné znaky skutkové podstaty
přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2
alinea 1 tr. zákoníku. Nesprávné hmotněprávní posouzení spočívá v tom, že
skutek, jak byl popsán v rozsudku soudu prvního stupně, neposkytuje podklad pro
odsouzení, neboť neodráží znaky skutkových podstat trestných činů, jimiž byl
obviněný uznán vinným.
IV. Závěrečné shrnutí
24. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud vyhověl
důvodnému dovolání obviněného a podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 12 To
274/2015, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne
22. 6. 2015, sp. zn. 1 T 225/2014, a to včetně všech dalších obsahově
navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Okresnímu soudu v Náchodě přikázal,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
25. Okresní soud v Náchodě zváží, nakolik je třeba s ohledem na výše
uvedené závěry týkající se výkladu ustanovení § 254 odst. 1 alinea 3 tr.
zákoníku a § 254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, jak vyplývají i z dosavadní
ustálené judikatury, doplnit dokazování, či zda je možno učinit nové rozhodnutí
bez takového doplnění pouze s ohledem na stávající důkazy. Na základě řádně
provedeného dokazování (při plném respektu k zásadám ovládajícím dokazování,
jak plynou z právní úpravy i uznávané judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního
soudu, zejména pokud jde o tzv. opomenuté důkazy) pak učiní jasné skutkové
závěry, které řádně právně posoudí. Pokud znovu dospěje k závěru, že není důvod
obviněného zprostit obžaloby, ale je na místě uznat jej vinným, jednoznačně
naformuluje popis skutku v souladu s učiněnými skutkovými zjištěními tak, aby
odpovídal ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu a především vyjadřoval zákonné
znaky trestných činů, které v takovém skutku bude soud i nadále spatřovat.
Pokud dospěje k závěru, že obviněný spáchal více trestných činů, bude se
náležitě zabývat i tím, v jakém vzájemném poměru tyto trestné činy byly
spáchány, zda jde o tzv. jednotu či mnohost skutků, zda v případě více
trestných činů jde o případ tzv. konkurence ideální či reálné (tzv. skutečná
konkurence), či naopak je taková konkurence vyloučena (případ tzv. konkurence
zákonů), což nalezne svůj odraz i ve výrokové části rozsudku.
26. Nejvyšší soud dále považuje za vhodné doplnit své úvahy v naznačeném
směru upozorněním na obecně závaznou judikaturu Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2
Ústavy České republiky), který se k možnostem aktivního prokazování viny obviněného soudem bez náležité aktivity
státního zástupce jako veřejného žalobce opakovaně vyjadřoval. Odkázat lze v
tomto směru zejména na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS
2014/07, uveřejněný pod č. 86/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v
němž Ústavní soud uvedl: „Odsouzení pachatele trestné činnosti je v souladu s
čl. 80 Ústavy České republiky primárně věcí státního zastupitelství. Je to tedy
státní zastupitelství, kdo nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní
věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině
a trestu v souladu s podanou obžalobou. Obecné soudy se proto nikdy nesmějí
stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení, a
nelze k takovému výkladu rolí těchto institucí dospět ani výkladem § 2 odst. 5
alinea ultima trestního řádu. Posledně uvedené zákonné ustanovení totiž v
souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího
rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je soud
povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí,
které nemusí být nutně odsuzující.“ Výtku neprovádění důkazů (např. ohledně
zjištění, jak bylo nakládáno s účetnictvím) v řízení před soudem prvního nebo i
druhého stupně je tak nutno primárně směrovat vůči státnímu zástupci, který by
měl aktivně jím tvrzenou vinu před soudem prvního stupně prokazovat, na soudu
potom je rozhodnutí, zda navržené důkazy provede, či v souladu s judikaturou
týkající se tzv. opomenutých důkazů jejich provedení zamítne (k tomu srov.
rozsáhlou judikaturu zejména Ústavního soudu, např. nález Ústavního soudu ze
dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2.
2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn.
III. ÚS 173/02, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS
177/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a
mnohé další). Podobně je třeba připomenout i judikaturu Ústavního soudu
týkající náležitého popisu skutku, který v nálezu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn.
I. ÚS 670/05, uveřejněném ve svazku č. 41 pod číslem 88/2006 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, uvedl, že péče o dokonalost popisu skutku náleží
především aktivitě obžaloby, nikoli aktivitě soudu, který se odstraňováním
takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což rozhodně nelze chápat
jako nestranné rozhodování o vině či nevině (byť je k tomu nucen trestním řádem
v § 2 odst. 5 in fine).
27. Okresní soud v Náchodě tak za součinnosti stran, zejména pak
státního zástupce, vyjasní, jaká jsou skutková tvrzení, zda a jakými důkazy
jsou prokázána, bude-li třeba, dokazování v potřebném rozsahu doplní, resp.
vypořádá se s návrhy na doplnění dokazování, věc náležitě při respektování
uznávané judikatury a shora rozvedených závazných právních názorů posoudí a
znovu rozhodne.
28. Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak soud prvního stupně a
následně i odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v
tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. řádu). Dovolací soud zároveň upozorňuje na
zákaz změny k horšímu ve vztahu k předchozímu rozhodnutí učiněnému soudem
prvního stupně (tzv. zákaz reformationis in peius) - § 265s odst. 2 tr. řádu.
29. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a řízení mu
předcházejícího nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání,
rozhodl o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, a to ve shodě s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 1. 6. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.