5 Tdo 687/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 7.
2005 o dovolání obviněného Ing. L. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 3 To 1/2005, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 23/98, t a k t o
:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. L. Š. o d m í
t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. 43 T 23/98, byl
obviněný Ing. L. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1,
4 tr. zák., ve znění novely účinné od 1. 1. 2002, kterého se dopustil tím,
že v době od 19. 4. 1995 do 18. 3. 1996 jednal jako fyzická osoba podnikající
na základě živnostenského listu vydaného M. ú. v B. – Živnostenským úřadem dne
1. 4. 1993, a koncesní listiny vydané týmž úřadem dne 8. 2. 1995, s
obchodním názvem Ing. L. Š. – L., (dále jako fyzická osoba s obchodním názvem
Ing. L. Š. – L. ), a jednak v jednom případě jako jednatel společnosti L. , s.
r. o., se sídlem B., M., zapsané v obchodním rejstříku vedeném u OS
Brno-venkov v oddílu, (dále jako jednatel společnosti L., s. r. o.), odebral od
deseti právnických a fyzických osob celkem 895.271 litrů motorové nafty v
celkové hodnotě 12.425.506,30 Kč, přičemž si byl vědom, že není schopen
odebranou motorovou naftu ve stanovených lhůtách splatnosti uhradit, a takto:
1a) dne 19. 4. 1995, jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. – L.
, u společnosti S. , spol. s r. o., N. J., odebral 32.000 litrů nafty v
hodnotě 457.939,- Kč, fakturu vystavenou dne 20. 4. 1995 na částku 457.939,- Kč
se lhůtou splatnosti do 26. 4. 1995 neuhradil ve lhůtě splatnosti ani později,
a způsobil tak společnosti S. , spol. s r. o., N. J., K., škodu ve výši
457.939,- Kč,
1b) dne 26. 4. 1995, jako jednatel společnosti L. , s. r. o., u společnosti S.
, spol. s r. o., N. J., odebral 20.000 litrů nafty v hodnotě 285.968,- Kč,
fakturu vystavenou dne 27. 4. 1995 na částku 285.968,- Kč se lhůtou splatnosti
do 4. 5. 1995 neuhradil ve lhůtě splatnosti ani později a způsobil tak
společnosti S., spol. s r. o., N. J., K., škodu ve výši 285.968, Kč,
2) u společnosti T. , s. r. o., U. B., jako fyzická osoba s obchodním názvem
Ing. L. Š. – L. , odebral dne 23. 6. 1995 31.543 litrů nafty v hodnotě
439.854,60 Kč, dne 19. 10. 1995 10.000 litrů nafty v hodnotě 138.958, Kč a dne
25. 10. 1995 27.950 litrů nafty v hodnotě 387.023,70 Kč, fakturu vystavenou dne
24. 6. 1995 se splatností do 3. 7. 1995, vystavenou dne 19. 10. 1995 se
splatností do 1. 11. 1995 a fakturu vystavenou dne 24. 10. 1995 se splatností
do 2. 11. 1995 neuhradil ve lhůtě splatnosti ani později a způsobil tak
společnosti T., s. r. o., U. B., P., škodu ve výši celkem 965.836,30 Kč,
3) ve dnech 9. 8. 1995, 14. 8. 1995, 21. 8. 1995, 22. 8. 1995, 23. 8. 1995 a 1.
9. 1995 na základě kupní smlouvy uzavřené v B. dne 28. 7. 1995 mezi K., s. r.
o., P., J., zastoupenou jednatelem J. D. L., M., B., zastoupenou obviněným Ing.
L. Š., jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. – L , odebral celkem
263.000 litrů motorové nafty v hodnotě 3.641.761,- Kč, odebranou naftu prodal,
fakturu vystavenou dne 9. 8. 1995 na částku 886.208,- Kč se splatností do 16.
8. 1995, fakturu vystavenou dne 14. 8. 1995 na částku 498.492,- Kč se
splatností 21. 8. 1995, fakturu vystavenou dne 21. 8. 1995 na částku 484.645,
Kč se splatností do 31. 8. 1995, fakturu vystavenou dne 22. 8. 1995 na částku
443.104,- Kč se splatností do 1. 9. 1995, fakturu vystavenou dne 23. 8. 1995 na
částku 886.208,- Kč se splatností do 2. 9. 1995 a fakturu vystavenou dne 1. 9.
1995 na částku 443.104,- Kč se splatností do 11. 9. 1995 neuhradil ve lhůtě
splatnosti ani později a způsobil tak společnosti K., s. r. o., ul. P., J.-N.,
škodu ve vši 3.641.761,- Kč,
4) dne 14. 9. 1995 v L. odebral od soukromého podnikatele Ing. Z. Š. –
zásobovací závod M. , Ch., L., celkem 32.000 litrů motorové nafty v hodnotě
444.665,60 Kč, odebranou motorovou naftu prodal, avšak fakturu vystavenou dne
19. 9. 1995 na částku 444.665,60 Kč se splatností do 22. 9. 1995 neuhradil ve
lhůtě splatnosti ani později a způsobil tak Ing. Z. Š., bytem T., R., okr. O.,
škodu ve výši 444.665,60 Kč,
5) ve dnech 11. 9. 1995, 19. 9. 1995, 20. 9. 1995, 21. 9. 1995, 22. 9. 1995 a
25. 9. 1995 u A. Z., a. s., na středisku v M., jako fyzická osoba s obchodním
názvem Ing. L. Š. – L., odebral celkem 212.000 litrů motorové nafty v celkové
hodnotě 2.966.600,80 Kč, odebranou motorovou naftu prodal, avšak pouze při
prvním odběru dne 11. 9. 1995, kdy odebral 32.000 litrů motorové nafty v
hodnotě 447.788,80 Kč uhradil částečně fakturu vystavenou dne 11. 9. 1995 se
splatností do 21. 9. 1995 částkou 400.000,- Kč, zbývající fakturovanou částku
47.788,80 Kč, jakož i fakturu vystavenou dne 18. 9. 1995 na částku 447.788,80
Kč se splatností do 28. 9. 1995, fakturu vystavenou dne 20. 9. 1995 na částku
447.788,80 Kč se splatností do 2. 10. 1995, fakturu vystavenou dne 21. 9. 1995
na částku 279.868,- Kč se splatností do 28. 9. 1995, fakturu vystavenou dne 22.
9. 1995 na částku 447.788,80 Kč se splatností do 2. 10. 1995, fakturu
vystavenou dne 25. 9. 1995 na částku 279.868,- Kč se splatností do 2. 10. 1995
a fakturu vystavenou dne 29. 9. 1995 na částku 615.709,60 Kč se splatností do
6. 10. 1995 neuhradil ve lhůtě splatnosti ani později a způsobil tak A., a. s.,
Z., škodu ve výši 2.566.600,80 Kč,
6) dne 23. 1. 1996 u L.A.O.B., družstva, B., Z. (v současné době L. A. O. B.
družstvo v likvidaci, B.), jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. –
L., odebral 22.000 litrů motorové nafty v hodnotě 309.465,20 Kč, odebranou
motorovou naftu prodal, avšak fakturu vystavenou dne 23. 1. 1996 na částku
309.465,20 Kč se splatností do 28. 1. 1996 neuhradil ve lhůtě splatnosti ani
později a způsobil tak L. A. O. B. družstvu, B., Z., škodu ve výši 309.465,20
Kč,
7) dne 30. 1. 1996 ve Z. u N., spol. s r. o., jako fyzická osoba s obchodním
názvem Ing. L. Š. – L. , odebral 21.000 litrů motorové nafty v hodnotě
298.216,80 Kč, odebranou motorovou naftu prodal, avšak fakturu vystavenou dne
30. 1. 1996 na částku 298.216,80 Kč se splatností do 2. 2. 1996 neuhradil ve
lhůtě splatnosti ani později a způsobil tak společnosti N., spol. s r. o., Z.,
L., škodu ve výši 298.216,80 Kč,
8) ve dnech 10. 2. 1996, 13. 2. 1996 a 16. 2. 1996, jako fyzická osoba s
obchodním názvem Ing. L. Š. – L. , odebral od firmy F.-C., spol. s r. o.,
celkem 83.210 litrů motorové nafty v hodnotě 1.183.582,- Kč, odebranou
motorovou naftu prodal, přičemž fakturu vystavenou dne 16. 2. 1996 na částku
499.982,- Kč se splatností do 26. 2. 1996, fakturu vystavenou dne 27. 2. 1996
na částku 397.600,- Kč se splatností do 8. 3. 1996 a fakturu vystavenou dne 27.
2. 1996 na částku 286.000,- se splatností do 8. 3. 1996 neuhradil ve lhůtě
splatnosti ani později a způsobil tak společnosti F.-C., spol. s r. o., P., T.
G. M., škodu ve výši 1.183.582,- Kč,
9) dne 18. 3. 1996, jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. – L. ,
odebral u firmy K. O., spol. s r. o., U. B., celkem 11.000 litrů motorové nafty
v hodnotě 154.732,60 Kč, odebranou motorovou naftu prodal, přičemž při odběru
složil zálohu ve výši 60.000,- Kč s tím, že zbývající částku 94.732,60 Kč
uhradí ve lhůtě splatnosti faktury vystavené dne 18. 3. 1996 na částku
154.732,60 Kč se splatností do 28. 3. 1996, což neučinil, ani přes urgence
dodavatele odběr nedoplatil ani později a způsobil tak společnosti K. O., spol.
s r. o., U. B. , M., škodu ve výši 94.732,60 Kč,
10) na základě kupní smlouvy uzavřené dne 23. 8. 1995 v U. H. se soukromým
podnikatelem R. S., H., B. u B., jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L.
Š. – L., odebral z plnícího stáčícího místa ve V. ve dnech 24. 8. 1995, 29. 8.
1995 a 4. 9. 1995 celkem 129.568 litrů motorové nafty v celkové hodnotě
1.776.740,20 Kč, odebranou motorovou naftu prodal, avšak pouze po prvním odběru
dne 24. 8. 1995, kdy odebral 63.532 litrů motorové nafty v hodnotě 871.201,70
Kč se lhůtou splatnosti do 31. 8. 1995, uhradil po lhůtě splatnosti částečně
fakturu vystavenou dne 28. 8. 1995 na částku 871.201,70 Kč se splatností do
31. 8. 1995, částkou 600.000,- Kč, zbývající fakturovanou částku 271.201,70 Kč,
jakož i fakturu vystavenou dne 30. 8. 1995 na částku 438.878,20 Kč se
splatností do 8. 9. 1995 a fakturu vystavenou dne 5. 9. 1995 na částku
466.660,30 Kč se splatností do 11. 9. 1995 neuhradil ve lhůtě splatnosti ani
později a způsobil tak R. S., bytem H., B. u B., škodu ve výši 1.176.740,20 Kč.
Za tento trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění novely
účinné od 1. 1. 2002, a za sbíhající se trestný čin padělání a pozměňování
peněz podle § 140 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák., trestný čin padělání a
pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák., trestný čin podvodu podle § 250
odst. 1 tr. zák., trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve stadiu
přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského
soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 50 T 2/2000, když tento rozsudek
nabyl právní moci v souvislosti s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne
15. 11. 2001, sp. zn. 1 To 96/2001, byl obviněný Ing. L. Š. odsouzen podle §
140 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání 11 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm.
d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50
odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu soukromého podnikání s předmětem prodej, nákup paliv a maziv v trvání 5
let. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 12. 9. 2001, sp. zn. 50 T 2/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento
výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr.
ř. o nárocích poškozených na náhradu škody.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací projednal odvolání obviněného Ing. L.
Š., které podal proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, a
rozhodl rozsudkem ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 3 To 1/2005, tak, že podle § 258
odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259
odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem
podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění novely účinné od 1. 1. 2002,
jehož se dopustil tím, že v době od 19. 4. 1995 do 18. 3. 1996 jako fyzická
osoba podnikající na základě živnostenského listu vydaného M. ú. v b. –
Živnostenským úřadem dne 1. 4. 1993, , a koncesní listiny vydané týmž úřadem
dne 8. 2. 1995, , s obchodním názvem Ing. L. Š. – L. , (dále jako fyzická osoba
s obchodním názvem Ing. L. Š. – L. ), přičemž vystupoval i jako jednatel
společnosti L., s. r. o., se sídlem B. , m., zapsané v obchodním rejstříku
vedeném u OS Brno-venkov v oddílu, (dále jako jednatel společnosti L. , s. r.
o.), odebral od deseti právnických a fyzických osob celkem 895.271 litrů
motorové nafty v celkové hodnotě 12.485.507,50 Kč, přičemž si byl vědom, že
není schopen odebranou motorovou naftu ve stanovených lhůtách splatnosti
uhradit, a takto:
1a) dne 19. 4. 1995, jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. – L. , u
společnosti S. , spol. s r. o., N. j., odebral 32.000 litrů nafty v hodnotě
457.939,- Kč, neuhradil fakturu vystavenou dne 20. 4. 1995 na částku 457.939,-
Kč se lhůtou splatnosti do 26. 4. 1995 a způsobil tak společnosti S. , spol. s
r.o., N. J., K., škodu ve výši 457.939,- Kč,
1b) dne 26. 4. 1995, jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. – L. s
nesprávně uvedeným IČO u společnosti S. , spol. s r. o., N. J., odebral 20.000
litrů nafty v hodnotě 285.968,- Kč, neuhradil fakturu vystavenou dne 27. 4.
1995 na částku 285.968,- Kč se lhůtou splatnosti do 4. 5. 1995 a způsobil tak
společnosti S. , spol. s r. o., N. J., K., škodu ve výši 285.968,- Kč,
2) u společnosti T. , s. r. o., U. B., jako fyzická osoba s obchodním názvem
Ing. L. Š. – L. , odebral dne 23. 6. 1995 31.543 litrů nafty v hodnotě
439.854,60 Kč, dne 19. 10. 1995 10.000 litrů nafty v hodnotě 138.958, Kč a dne
25. 10. 1995 27.950 litrů nafty v hodnotě 387.023,70 Kč, fakturu vystavenou dne
24. 6. 1995 se splatností do 3. 7. 1995, fakturu vystavenou dne 19. 10. 1995 se
splatností do 1. 11. 1995 a fakturu vystavenou dne 24. 10. 1995 se splatností
do 2. 11. 1995 neuhradil ve lhůtě splatnosti a způsobil tak společnosti T., s.
r. o., U. B., P., škodu ve výši celkem 965.836,30 Kč,
3) ve dnech 9. 8. 1995, 14. 8. 1995, 21. 8. 1995, 22. 8. 1995, 23. 8. 1995 a 1.
9. 1995 na základě kupní smlouvy uzavřené v B. dne 28. 7. 1995 mezi K , s. r.
o., P., J., zastoupenou jednatelem J. D., a L., M., B., zastoupenou obviněným
Ing. L. Š., jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. – L. , odebral
celkem 263.000 litrů motorové nafty v hodnotě 3.641.761,- Kč, odebranou naftu
prodal, fakturu vystavenou dne 9. 8. 1995 na částku 886.208,- Kč se splatností
do 16. 8. 1995, fakturu vystavenou dne 14. 8. 1995 na částku 498.492,- Kč se
splatností 21. 8. 1995, fakturu vystavenou dne 21. 8. 1995 na částku 484.645,
Kč se splatností do 31. 8. 1995, fakturu vystavenou dne 22. 8. 1995 na částku
443.104,- Kč se splatností do 1. 9. 1995, fakturu vystavenou dne 23. 8. 1995 na
částku 886.208,- Kč se splatností do 2. 9. 1995 a fakturu vystavenou dne 1. 9.
1995 na částku 443.104,- Kč se splatností do 11. 9. 1995 neuhradil ve lhůtě
splatnosti a způsobil tak společnosti K., s. r. o., ul. P. v., J.-N., škodu ve
výši 3.641.761,- Kč,
4) dne 14. 9. 1995 v Litovli odebral od soukromého podnikatele Ing. Z. Š. –
zásobovací závod M., Ch., L., celkem 32.000 litrů motorové nafty v hodnotě
444.665,60 Kč, odebranou motorovou naftu prodal, avšak fakturu vystavenou dne
19. 9. 1995 na částku 444.665,60 Kč se splatností do 22. 9. 1995 neuhradil ve
lhůtě splatnosti a způsobil tak Ing. Z. Š., bytem T., R., okr. O., škodu ve
výši 444.665,60 Kč,
5) ve dnech 11. 9. 1995, 19. 9. 1995, 20. 9. 1995, 21. 9. 1995, 22. 9. 1995 a
25. 9. 1995 u A. Z., a. s., na středisku v M., jako fyzická osoba s obchodním
názvem Ing. L. Š. – L., odebral celkem 212.000 litrů motorové nafty v celkové
hodnotě 2.966.600,80 Kč, odebranou motorovou naftu prodal, avšak pouze při
prvním odběru dne 11. 9. 1995, kdy odebral 32.000 litrů motorové nafty v
hodnotě 447.788,80 Kč uhradil částečně fakturu vystavenou dne 11. 9. 1995 se
splatností do 21. 9. 1995 částkou 400.000,- Kč, zbývající fakturovanou částku
47.788,80 Kč, jakož i fakturu vystavenou dne 18. 9. 1995 na částku 447.788,80
Kč se splatností do 28. 9. 1995, fakturu vystavenou dne 20. 9. 1995 na částku
447.788,80 Kč se splatností do 2. 10. 1995, fakturu vystavenou dne 21. 9. 1995
na částku 279.868,- Kč se splatností do 28. 9. 1995, fakturu vystavenou dne 22.
9. 1995 na částku 447.788,80 Kč se splatností do 2. 10. 1995, fakturu
vystavenou dne 25. 9. 1995 na částku 279.868,- Kč se splatností do 2. 10. 1995
a fakturu vystavenou dne 29. 9. 1995 na částku 615.709,60 Kč se splatností do
6. 10. 1995 neuhradil ve lhůtě splatnosti a způsobil tak A., a. s., Z., škodu
ve výši 2.566.600,80 Kč,
6) dne 23. 1. 1996 u L. A. O. B. d., B., Z. p. (v současné době L. A. O. B.
družstvo v likvidaci, B.), jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. –
L., odebral 22.000 litrů motorové nafty v hodnotě 309.465,20 Kč, odebranou
motorovou naftu prodal, avšak fakturu vystavenou dne 23. 1. 1996 na částku
309.465,20 Kč se splatností do 28. 1. 1996 neuhradil ve lhůtě splatnosti a
způsobil tak L. A. O. B. družstvu, B., Z., škodu ve výši 309.465,20 Kč,
7) dne 30. 1. 1996 ve Z. u N., spol. s r. o., jako fyzická osoba s obchodním
názvem Ing. L. Š. – L., odebral 21.000 litrů motorové nafty v hodnotě
298.216,80 Kč, odebranou motorovou naftu prodal, avšak fakturu vystavenou dne
30. 1. 1996 na částku 298.216,80 Kč se splatností do 2. 2. 1996 neuhradil ve
lhůtě splatnosti a způsobil tak společnosti N., spol. s r. o., Z., L., škodu ve
výši 298.216,80 Kč,
8) ve dnech 10. 2. 1996, 13. 2. 1996 a 16. 2. 1996, jako fyzická osoba s
obchodním názvem Ing. L. Š. – L., odebral od firmy F.-C., spol. s r. o., celkem
83.210 litrů motorové nafty v hodnotě 1.183.582,- Kč, odebranou motorovou naftu
prodal, přičemž fakturu vystavenou dne 16. 2. 1996 na částku 499.982,- Kč se
splatností do 26. 2. 1996, fakturu vystavenou dne 27. 2. 1996 na částku
397.600,- Kč se splatností do 8. 3. 1996 a fakturu vystavenou dne 27. 2. 1996
na částku 286.000,- se splatností do 8. 3. 1996 neuhradil ve lhůtě splatnosti a
způsobil tak společnosti F.-C., spol. s r. o., Prostějov, T. G. Masaryka 12,
škodu ve výši 1.183.582,- Kč,
9) dne 18. 3. 1996, jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L. Š. – L.,
odebral u firmy K. O., spol. s r. o., U. B., celkem 11.000 litrů motorové nafty
v hodnotě 154.732,60 Kč, odebranou motorovou naftu prodal, přičemž při odběru
složil zálohu ve výši 60.000,- Kč s tím, že zbývající částku 94.732,60 Kč
uhradí ve lhůtě splatnosti faktury vystavené dne 18. 3. 1996 na částku
154.732,60 Kč se splatností do 28. 3. 1996, což neučinil, ani přes urgence
dodavatele odběr nedoplatil ani později, a způsobil tak společnosti K. O.,
spol. s r. o., U. B., M. , škodu ve výši 94.732,60 Kč,
10) na základě kupní smlouvy uzavřené dne 23. 8. 1995 v U. H. se soukromým
podnikatelem R. S., H., B. u B., jako fyzická osoba s obchodním názvem Ing. L.
Š. – L., odebral z plnícího stáčícího místa ve V. ve dnech 24. 8. 1995, 29. 8.
1995 a 4. 9. 1995 celkem 129.568 litrů motorové nafty v celkové hodnotě
1.776.740,20 Kč, odebranou motorovou naftu prodal, avšak pouze po prvním odběru
dne 24. 8. 1995, kdy odebral 63.532 litrů motorové nafty v hodnotě 871.201,70
Kč se lhůtou splatnosti do 31. 8. 1995, uhradil dne 1. 9. 1985 po lhůtě
splatnosti částečně fakturu vystavenou dne 28. 8. 1995 na částku 871.201,70 Kč
se splatností do 31. 8. 1995, částkou 600.000,- Kč, zbývající fakturovanou
částku 271.201,70 Kč, jakož i fakturu vystavenou dne 30. 8. 1995 na částku
438.878,20 Kč se splatností do 8. 9. 1995 a fakturu vystavenou dne 5. 9. 1995
na částku 466.660,30 Kč se splatností do 11. 9. 1995 neuhradil ve lhůtě
splatnosti a způsobil tak R. S., bytem H., B. u B., škodu ve výši 1.176.740,20
Kč.
Za tento trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění novely
účinné od 1. 1. 2002, a za sbíhající se trestný čin padělání a pozměňování
peněz podle § 140 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. ve stadiu přípravy podle § 7
odst. 1 tr. zák., trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2
tr. zák., trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., trestný čin podvodu
podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák.,
jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2001,
č. j. 50 T 2/2000-980, v souvislosti s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 15. 11. 2001, sp. zn. 1 To 96/2001, byl obviněný Ing. L. Š. odsouzen podle
§ 140 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm.
d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50
odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu soukromého podnikání s předmětem podnikání prodej, nákup paliv a maziv a
výkonu činnosti statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání 5 let.
Zároveň byl zrušen výrok o trestu uloženého obviněnému Ing. L. Š. rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2001, č. j. 50 T 2/2000-980, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto podle § 228
odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2005, sp. zn.
3 To 1/2005, ve spojení s citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14.
9. 2004, sp. zn. 43 T 23/98, podal obviněný Ing. L. Š. prostřednictvím své
obhájkyně Mgr. M. P. dovolání, opřené o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e)
tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především
namítl, že vzhledem k délce trestního řízení, které započalo sdělením obvinění
dne 6. 9. 1996 a skončilo nabytím právní moci rozsudku odvolacího soudu dne 31.
1. 2005, je zřejmé, že toto řízení probíhalo po nepřiměřeně dlouhou dobu, neboť
trestní stíhání obviněného trvalo osm a půl roku. Přestože je třeba přiměřenost
lhůty posoudit podle konkrétních okolností případu, především složitosti
případu, chování obviněného a příslušných státních orgánů, je délka doby obecně
stanovena v rozhodnutích Evropského soudního dvora, kdy soudní dvůr shledává za
přiměřenou délku trvání dobu zhruba šesti let (lze odkázat např. na rozhodnutí
ve věci Podbielski v. Polsko z roku 1995 nebo Caillotová v. Francie z roku
1999). V podrobnostech dovolatel dále rekapituloval průběh předchozího řízení,
přičemž zdůraznil skutečnost, že od údajného spáchání skutku a sdělení obvinění
do podání obžaloby uplynuly více než dva roky, a od podání obžaloby do prvého
vynesení prvostupňového soudu uběhly další čtyři roky. Dále uvedl, že na délce
trestního řízení se on sám nijak nepodílel, naopak vinou soudu první instance
byl jeho rozsudek několikrát pro formální vady v odvolacím řízení zrušen a
vrácen nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Proto je podle
obviněného zřejmé, že zde došlo k nepřiměřeným průtahům v řízení, které byly
zapříčiněny toliko pochybeními orgánů činných v trestním řízení, negativně
ovlivňujícími samotnou délku řízení. V této souvislosti dovolatel odkázal na
ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s ustanovením článku 6 odst.
1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod s tím, že v jeho
případě byla překročena lhůta přiměřená pro projednání trestní věci a jejím
překročením se trestní stíhání dovolatele stalo nepřípustným.
V závěru dovolání obviněný s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil celé napadené rozhodnutí a sám ve věci rozhodl tak, že trestní stíhání
obviněného se pro nepřípustnost zastavuje.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání
obviněného Ing. L. Š. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., ve svém
vyjádření konstatovala, že jeho dovolání se opírá o dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. e) tr. ř. a je podepřeno námitkou, že proti němu bylo vedeno
trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. Nepřípustnost trestního
stíhání dovozuje dovolatel z ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení
s článkem 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluvy“). Výtky dovolatele, směřující k závěru o nepřípustnosti jeho
trestního stíhání však nemohou být důvodem pro ukončení trestního řízení jím
navrženým postupem opírajícím se o podmínku zastavení trestního stíhání
uvedenou v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Článek 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný
důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje a jeho použití je možné jen ve
zcela extrémních případech, a to na základě analogie. Tato možnost použití
analogie však není spojena s právním nárokem obviněného na zastavení trestního
stíhání. Proto se za zcela adekvátní prostředek nápravy takového nežádoucího
stavu považuje postup podle článku 13 Úmluvy (srov. rozhodnutí ve věci
Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 178/2002 a další). Odvolací soud se velmi
podrobně posouzením podmínky zastavení odvolatelova trestního stíhání z důvodu
eventuality porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy zabýval, a proto lze odkázat na
odůvodnění rozsudku na č. l. 23 až 25. Vzniklé průtahy odvolací soud vzal v
úvahu z hlediska naplnění smyslu trestního řízení a dosažení účelu trestního
postihu tak, aby se odrážely pouze v nezbytné míře zásahu do osobní svobody
obviněného. Přitom v rámci úvah o trestu bylo mj. přihlédnuto i k celkové délce
trestního řízení, jakož i k jejímu dopadu na převýchovu obviněného, který při
zvážení dalších rozhodných skutečností ve smyslu § 31 odst. 1 tr. zák. našel
svůj výraz ve zmírnění výroku o trestu odnětí svobody o 12 měsíců. Lze současně
konstatovat, že tímto způsobem postupoval odvolací soud také v duchu později
vydaného nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 31. března 2005, sp. zn. I. ÚS
554/04. Na závěr státní zástupkyně Nejvyššímu soudu navrhla podané dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné,
přičemž za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. navrhla jeho
projednání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací
nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro
odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu
shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné,
bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně
a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože
dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší
soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený
dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e)
tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se
Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.,
tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Námitku vztahující se k nepřiměřeným průtahům v řízení, které byly zapříčiněny
toliko pochybeními orgánů činných v trestním řízení, negativně ovlivňujícími
samotnou délku řízení, uplatnil dovolatel již v odvolání proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. 43 T 23/98, přičemž již v
tomto opravném prostředku odkázal na ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve
spojení s ustanovením článku 6 odst. 1 Úmluvy s tím, že v jeho případě byla
překročena lhůta přiměřená pro projednání trestní věci a jejím překročením se
trestní stíhání dovolatele stalo nepřípustným, a proto by mělo být zastaveno.
Odvolací soud se proto v napadeném rozsudku ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 3 To
1/2005, poměrně podrobně touto otázkou zabýval, když dospěl k závěru, že je
nutno dát obviněnému Ing. L. Š. za pravdu v tom směru, že trestní řízení proti
němu, jež započalo sdělením obvinění, které obviněný převzal dne 6. 9. 1996,
jak v průběhu přípravného řízení, tak zejména v řízení před nalézacím soudem
nesplňuje zcela podmínky práva obviněného na spravedlivý proces z hlediska
rychlosti řízení. Nelze ovšem přehlédnout také skutečnost, že tato délka
trestního řízení byla ovlivněna i tím, že proti obviněnému byly vedeny souběžně
další trestní řízení pro trestné činy, jichž se měl dopustit po tomto sdělení
obvinění a byly zjištěny podmínky pro uložení trestu souhrnného, v důsledku
čehož Krajský soud v Brně musel vyčkat pravomocného rozhodnutí v trestní věci
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 2/2000, v níž nabylo odsouzení
obviněného právní moci dne 15. 11. 2001. Z obsahu spisu je však zřejmé, že
další průtahy jdou na vrub nesprávného postupu nalézacího soudu, jenž se jak v
průběhu řízení, tak v samotných rozsudcích dopustil podstatných pochybení, jež
zapříčinily opakované zrušení těchto rozsudků a tím ovlivnily samotnou délku
trestního řízení. Řada rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu České
republiky považuje možnost přímé aplikace článku 6 odst. 1 Úmluvy z hlediska
důvodu nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. za
zásadně nesprávnou, neboť trestní řízení má sice probíhat efektivně a má být
skončeno v přiměřené lhůtě, avšak zpravidla ho není možno zastavit pouze z
důvodů průtahů v řízení, a to přesto, že jsou zaviněny nečinností orgánů
činných v trestním řízení. Žádná norma trestního řádu neuvádí, že by trestní
stíhání bylo možno zastavit z důvodů průtahů v řízení, a taktéž žádná
mezinárodní smlouva včetně Úmluvy nestanoví jako důvod pro zastavení trestního
stíhání průtahy v řízení. Proto odvolací soud neshledal podmínky pro rozhodnutí
o zastavení trestního stíhání a vyhovění této části odvolání obviněného Ing. L.
Š. Na druhé straně odvolací soud respektoval skutečnost, že zčásti nebyla délka
řízení zaviněna jednáním obviněného, ale byla způsobena zejména chybným
postupem nalézacího soudu a v korelaci s možností hodnocení chování obviněného
ze současného výkonu trestu za delší období, v návaznosti na konkrétní stupeň
společenské nebezpečnosti jeho jednotlivých trestních jednání a další zákonné
podmínky, byla tato skutečnost zohledněna jako významná při rozhodování o
trestních následcích, jimiž je třeba na obviněného ke splnění účelu trestu
působit.
S těmito závěry Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího se Nejvyšší
soud v zásadě ztotožňuje, a proto na ně pro stručnost odkazuje (viz str. 23 až
25 napadeného rozsudku). V podrobnostech považuje Nejvyšší soud k těmto otázkám
ještě zdůraznit:
Úmluva byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., a stala se tak
součástí právního řádu ČSFR. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č.
4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky a podle článku 10
Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001
Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené
mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika
vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a
účinného znění článku 10 Ústavy České republiky (od 1. 6. 2002) jsou již
všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament
souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž
stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní
smlouva. Článek 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces. Pod uvedeným
názvem je uveden soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na
rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Požadavek na projednání věci v přiměřené
lhůtě vyplývá z obecného pravidla „justice delayed, justice
denied“ [spravedlnost opožděná (s průtahy) je spravedlností odepřenou
(popřenou)]. V trestním řízení jde zejména o to zabránit tomu, aby byl obviněný
příliš dlouhou dobu vystaven zásahům do svých práv a svobod a nejistotě o svém
osudu (rozsudek Wemhoff proti Německu ze dne 27. června 1968, § 18).
Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále
jen „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím
ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou složitost případu,
chování stěžovatele a postup státních orgánů, popřípadě též k tomu, co je pro
stěžovatele v sázce (viz např. rozsudek Eckle proti Německu, 1982; B. proti
Rakousku, 1990; Capuano proti Itálii, 1987; Idrocalce proti Itálii, 1992;
Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku,
2000; Wloch proti Polsku, 2000, Havala proti Slovensku, 2002). Soud v žádném ze
svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno
za přiměřenou lhůtu považovat. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou
výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě
konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K
nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané
v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, pokud
jde o způsob, jakým prostředek nápravy požadovaný čl. 13 Úmluvy poskytnou.
Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze
dosáhnout u Soudu, tedy zejména konstatování porušení práva a přiznání
spravedlivého zadostiučinění. Dále takovým prostředkem může být i zmírnění
trestu, který je v konkrétní věci uložen obviněnému. Soud zpravidla konstatuje,
že zmírnění délky trestu z důvodu nepřiměřené délky řízení v zásadě nezbavuje
jednotlivce postavení poškozeného ve smyslu článku 34 Úmluvy. Z tohoto obecného
pravidla však připouští výjimku tehdy, jestliže vnitrostátní orgány dostatečně
srozumitelným způsobem přiznaly porušení požadavku přiměřené lhůty a poskytly
stěžovateli náhradu ve formě zmírnění trestu. Toto zmírnění musí být měřitelné
a výslovné (viz zejména rozsudek ve věci Eckle proti SRN ze dne 15. července
1982, § 66; srov. i rozsudek věci Beck proti Norsku ze dne 26. června 2001,
§§ 27-9).
Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je Soudem sankcionováno
vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, které se
týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v
zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli
spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (srovnej např. rozsudky
Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku, 2001). Nápravu porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z
článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým
pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto
rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy
stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení (srovnej
např. rozsudek ve věci Santos proti Portugalsku, 1999, kdy stěžovatel byl
poškozený, který podal trestní oznámení a v rámci trestního řízení požadoval i
odškodnění ve výši 6 350 000 PTE).
Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu
České republiky (dále jen „Ústavní soud“). V řadě rozhodnutí řešících otázku
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud
závěry korespondující názorům Soudu. Ústavní soud naopak zdůraznil, že samotná
skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných
průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených
rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné
satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy
pod sp. zn. IV. ÚS 215/96, sp. zn. III. ÚS 70/97, II. ÚS 7/03, II. ÚS 32/03,
III. ÚS 217/03, IV. ÚS 8/03, III. ÚS 95/04 atd.). V některých svých
rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby
nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. např. nálezy
sp. zn. I ÚS 5/96, sp. zn. II. ÚS 445/98, II. ÚS 7/03). Ani v jednom z případů,
v nichž Ústavní soud řešil otázku průtahů v řízení a překročení přiměřené
lhůty, nezvolil možnost zastavení trestního stíhání. Naproti tomu odlišné
stanovisko v této otázce zaujal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, a ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001. V
těchto rozhodnutích Nejvyšší soud připustil možnost zastavení trestního stíhání
s poukazem na ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy za předpokladu, že právo státu
na trestní stíhání pachatele se dostane do extrémního rozporu s právem
obviněného na projednání své věci v přiměřené lhůtě (srov. k tomu i rozhodnutí
Ústavního soudu pod sp. zn. I ÚS 554/04). V této souvislosti je však nutné
zdůraznit, že v otázce dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě
neexistuje jakýkoliv obecný model řešení, nýbrž každý projednávaný případ musí
být hodnocen individuálně v závislosti na jeho konkrétních okolnostech. Nápravu
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení
trestního stíhání nelze bezvýjimečně vyloučit, ale je nutno takové rozhodnutí
vnímat jako řešení zcela výjimečné až extrémní s ohledem na konkrétní okolnosti
každého takového případu, které musí být individuálně, precizně a náležitě
zváženy s přihlédnutím k zájmům obviněného na jedné straně, ale i k zájmům
dalších osob bezprostředně zúčastněných na řízení (zejména poškozených) na
straně druhé, jež mají také právo na spravedlivý proces s obviněným
(obžalovaným), jenž je prost neodůvodněných průtahů, vede k spravedlivému
posouzení případu a nakonec i k spravedlivému rozhodnutí. Pouhý odkaz na
příslušný článek Úmluvy, v němž navíc taková možnost není výslovně upravena, za
dostačující argument nelze považovat.
Při akceptaci zásadní nutnosti zastavit
při zjištění závažných průtahů bezvýjimečně trestní stíhání by totiž byla
nejenom odmítnuta ochrana práv a zájmů poškozených v trestním řízení, včetně
těch zájmů, které chrání trestní právo hmotné, ale došlo by též k nepříznivému
zásahu do práv a zájmů obviněného tam, kde by obviněný i přes porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě chtěl dosáhnout výsledku pro něj
příznivějšího, totiž rozsudku zprošťujícího. Navíc v případě, pokud by bylo již
po podání obžaloby nařízeno hlavní líčení, nemá obviněný proti usnesení o
zastavení trestního stíhání právo stížnosti, které má v této fázi pouze státní
zástupce (srov. § 223 odst. 1, 4 a § 231 odst. 1, 3 tr. ř.). Přijetím takového
řešení by proto ani nedošlo k naplnění článku 13 Úmluvy, podle kterého musí mít
každý, jehož práva a svobody přiznané touto úmluvou byly porušeny, účinné
právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily
osoby při plnění úředních povinností.
Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě odporuje účelu trestního
řízení a je také v rozporu se základními zásadami trestního práva procesního,
přičemž bezpochyby významně zasahuje do principů zaručujících právo na
spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy v projednávání trestní věci na straně
orgánů činných v trestním řízení a z toho vyplývající nepřiměřená délka
trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který odporuje smyslu práva
obviněného (i poškozeného - srov. slovo „každý“ v článku 6 odst. 1 Úmluvy) na
spravedlivý proces. Současně je však nutno konstatovat, že porušení tohoto
práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem
na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy. Článek 6
Úmluvy je třeba v prvé řadě považovat za pokyn či apel signatářským státům,
aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené
byly respektovány. Stát prostřednictvím k tomu určených orgánů rozhoduje o
obviněních z trestných činů a zajišťuje případná potrestání pachatelů.
Rozhodování o vině a trestu v rámci trestního řízení je nejen právem, ale
především povinností těchto orgánů. Účelem trestního řízení je zejména to, aby
trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě
potrestáni. Trestní řízení přitom má působit k upevňování zákonnosti, k
předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu
zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití (§ 1 odst. 1 tr. ř.). Celý
trestní proces je pak ovládán základními zásadami zaručujícími naplnění shora
popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotného
obviněného, ale i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran
trestního řízení. Zejména s ohledem na práva těchto ostatních subjektů, popř.
stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů) je
obecná akceptace závěru o možnosti trestní stíhání zastavit zásadně
nepřijatelná.
Trestní řád v ustanovení § 11 odst. 1 uvádí případy, ve kterých je trestní
stíhání nepřípustné, a v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a
bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat. Důvody pro zastavení trestního
stíhání jsou v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. vymezeny taxativně, pozitivně a
výslovně. Představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem
předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásady oficiality a legality patřící
mezi základní zásady trestního řízení. To v plné míře platí i pro důvod uvedený
v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká
republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková mezinárodní
smlouva musí stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně. V
případě zvažované Úmluvy tomu tak není a článek 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný
důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Úmluva tedy neobsahuje žádné
ustanovení, na které by se bylo možno odvolat jako na důvod, podle něhož lze
trestní stíhání zastavit. Vzhledem k tomuto nedostatku příslušné pozitivní
úpravy by pak bylo možno dovodit v uvedených zcela výjimečných až extrémních
případech zastavení trestního stíhání s odkazem na článek 6 odst. 1 Úmluvy
pouze za použití analogie, která je v trestním právu procesním zásadně
přípustná.
O takový případ se však v posuzované věci nejedná, byť průtahy v řízení byly
odvolacím soudem zjištěny a také v jeho rozhodnutí vymezeny. Ze spisu vyplývá,
že ke sdělení obvinění došlo dne 6. 9. 1996 a dne 4. 12. 1998 byla podána
obžaloba, když v mezidobí byly prováděny úkony přípravného řízení pouze s
kratšími průtahy mezi nimi, které byly ovlivněny i složitostí a rozsahem
projednávané věci, kdy bylo nutné vyslechnout větší množství svědků a opatřit i
listinné a jiné důkazy (srov. č. l. 1 až 982 spisu). Hlavní líčení bylo poprvé
nařízeno dne 27. 7. 2001 na den 23. 8. 2001. Právě v období mezi podáním
obžaloby a nařízením hlavního líčení je třeba spatřovat první zásadní průtahy v
projednávání této věci ze strany nalézacího soudu, které sice na jedné straně
byly ovlivněny tím, že proti obviněnému byla vedena další trestní řízení a
posléze byly zjištěny podmínky pro uložení trestu souhrnného, v důsledku čehož
Krajský soud v Brně musel vyčkat pravomocného odsouzení ve věci Krajského soudu
v Ostravě pod sp. zn. 50 T 2/2000, v níž rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze
dne 12. 9. 2001, č.j. 50 T 2/2000 – 980, ve spojení s usnesením Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. 1 To 96/2001, nabyl právní moci dne 15. 11. 2001, ale na druhé straně je třeba konstatovat, že v mezidobí od nápadu
obžaloby do vyhlášení uvedeného odsuzujícího rozsudku ve věci Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 50 T 2/2000 mohl nalézací Krajský soud v Brně ve věci
jednat, což však neučinil, a proto je třeba tyto průtahy od podání obžaloby do
nařízení hlavního líčení přičítat především k tíži Krajského soudu v Brně. Po
provedení hlavního líčení dne 23. 8. 2001 proběhla další hlavní líčení ve dnech
24. 10. 2001, 22. 11. 2001, 10. 1. 2002, 5. 3. 2002, 30. 4. 2002, 27. 5. 2002,
10. 7. 2002, 5. 11. 2002 a 5. 12. 2002, kdy byl vyhlášen první odsuzující
rozsudek, který však byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 3 To 12/2003, k odvolání státního zástupce zrušen a věc byla
vrácena Krajskému soudu v Brně k novému rozhodnutí, a to pro formální
pochybení, nedostatky týkající se právní kvalifikace, opomenutí provést
podstatné listinné důkazy a nevypořádání se s obhajobou obviněného, jakož i
pochybení při rozhodnutí o náhradě škody a upuštění od uložení souhrnného
trestu. Další hlavní líčení provedl nalézací soud ve dnech 8. 7. 2003, 25. 9. 2003, 12. 11. 2003 a 7. 1. 2004, kdy byl vyhlášen v pořadí druhý částečně
odsuzující a částečně zprošťující rozsudek, který však byl v odsuzující části
opětovně zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 3 To 46/2004, s tím, že odvolací soud vytkl nalézacímu soudu řadu formálních
pochybení a nesprávností, a to jak ve vztahu k skutkovým zjištěním, tak i ve
vztahu k právnímu hodnocení, výroku o trestu i výroku o náhradě škody, přičemž
části vytýkaných pochybení se nalézací soud dopustil opětovně i přesto, že na
ně bylo poukázáno již v předchozím zrušujícím rozhodnutí. Následovala další
hlavní líčení ve dnech 20. 7. 2004 a 14. 9. 2004.
V druhém z nich pak byl
vyhlášen již třetí odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. 43 T 23/98, který je shora podrobně citován. Následně Vrchní soud
v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 3 To 1/2005, jímž bylo
řízení pravomocně skončeno a který byl napaden projednávaným dovoláním
obviněného. Zváží-li se všechny tyto skutečnosti, je třeba souhlasit s
odvolacím soudem, že v postupu nalézacího soudu, jenž se v průběhu řízení, tak
i v samotných rozsudcích dopustil podstatných pochybení, jež zapříčinila
opakovaná zrušení uvedených prvostupňových rozsudků, je třeba spatřovat další
prodloužení trestního řízení vedeného proti obviněnému Ing. L. Š., způsobené
tímto soudem. Na druhé straně nelze přehlédnout, že tento soud již trestní věc
projednával v tomto období bez větších průtahů při nařizování hlavních líčení a
zpracovávání vyhlašovaných rozhodnutí. Prodloužení trestního řízení je třeba
spatřovat v chybném procesním postupu a v nesoustředěnosti tohoto soudu na
rozhodné meritorní otázky, a to přesto, že na ně byl v rozhodnutích odvolacího
soudu opakovaně upozorňován. Zhodnotí-li se všechny tyto skutečnosti s
přihlédnutím k celkové délce trestního řízení, nelze podle názoru Nejvyššího
soudu dospět k takovému závěru, že jde ve věci obviněného Ing. L. Š. o tak
zcela výjimečný až extrémní případ, v němž by uvedené konkrétní okolnosti
odůvodňovaly zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. s
odkazem na článek 6 odst. 1 Úmluvy za použití analogie.
Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda úvahou odvolacího soudu, pokud
konstatuje, že byla nepřiměřená délka trestního řízení, která porušovala článek
6 odst. 1 Úmluvy, zohledněna jako významná při rozhodování o trestních
následcích, jimiž je třeba na obviněného ke splnění účelu trestu působit, byl
dostatečně vyjádřen vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem i s ohledem
na délku trestního řízení a zejména na shora zmíněné průtahy zaviněné orgány
činnými v trestním řízení. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání
trestného činu se totiž oslabuje prvek individuální i generální prevence, který
je vyjádřen v § 23 odst. 1 tr. zák. V ústavněprávní rovině pak jde zejména o
posouzení vztahu mezi veřejným zájmem na potrestání pachatele trestného činu
vymezeným v trestním zákoně a základními právy obviněného z hlediska
spravedlivého procesu, zejména jeho práva, aby o jeho vině a trestu bylo
rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a také jeho práva na osobní svobodu (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I ÚS 554/04). Z tohoto hlediska je
zejména relevantní judikatura Soudu týkající se možností nápravy při zjištěné
nepřiměřené délce řízení tím, že vnitrostátní soudy samotné přihlédnou k
nepřiměřené délce trestního řízení při ukládání trestu. Soud vždy konstatoval,
že zmírnění délky trestu z důvodu nepřiměřené délky řízení v zásadě nezbavuje
jednotlivce postavení poškozeného ve smyslu článku 34 Úmluvy. Z tohoto obecného
pravidla však připouští výjimku tehdy, jestliže vnitrostátní orgány dostatečně
srozumitelným způsobem přiznaly porušení požadavku přiměřené lhůty a poskytly
stěžovateli náhradu ve formě zmírnění trestu. Toto zmírnění musí být měřitelné
a výslovné (viz zejména rozsudek ve věci Eckle proti SRN ze dne 15. července
1982, § 66; srov. i rozsudek věci Beck proti Norsku ze dne 26. června 2001,
zejména §§ 27-9). Z rozhodnutí soudu ve věci R. E. P. L. proti Nizozemí
vyplývá, že tak může postupovat nejen soud prvního stupně, ale i odvolací soud,
příp. i Nejvyšší soud, neboť podle tohoto rozhodnutí stěžovatel nemohl být
považován za oběť porušení Úmluvy, jestliže odvolací soud v odůvodnění svého
odsuzujícího rozsudku mimo jiné uvedl, že trest odnětí svobody je vzhledem k
okolnostem případu příliš nízký, přesto však obviněnému neuložil vyšší trest s
ohledem na poměrně dlouhou dobu, která uplynula od začátku řízení (srov. k
tomu rozhodnutí o přijatelnosti v této věci ze dne 11. ledna 1995; dále viz
např. rozhodnutí o přijatelnosti Van Laak proti Nizozemí ze dne 31. března
1993; rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Jansen proti Německu ze dne 12. října
2000 a rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Görges proti Německu ze dne 7. května
2002).
Zváží-li se z tohoto hlediska postup odvolacího soudu je třeba konstatovat, že
odvolací soud výslovně konstatoval, že ve věci obviněného Ing. L. Š. byly
zjištěny průtahy zaviněné orgány činnými v trestním řízení, zejména jdoucí na
vrub nesprávnému postupu nalézacího soudu. K tomu je třeba dodat, že po shora
provedeném vyhodnocení konkrétních průtahů je třeba konstatovat, že došlo k
porušení požadavku přiměřené lhůty ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. Této
okolnosti dal pak odvolací soud výraz i při ukládání trestu obviněnému za
spáchaný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění
novely účinné od 1. 1. 2002, který je velmi závažným trestným činem se sazbou
trestu odnětí svobody v rozmezí od 5 do 12 let odnětí svobody. V té souvislosti
je třeba zdůraznit, že ve věci byl ukládán souhrnný trest k odsouzení rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2001, č. j. 50 T 2/2000-980, ve spojení
s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 1 To
96/2001, kterým byl obviněný Ing. L. Š. za sbíhající se trestný čin padělání a
pozměňování peněz podle § 140 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. ve stadiu přípravy
podle § 7 odst. 1 tr. zák., trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §
140 odst. 2 tr. zák., trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. a
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve stadiu přípravy podle §
7 odst. 1 tr. zák. odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon
byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou
ostrahou. Jestliže tedy odvolací soud po zrušení rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. 43 T 23/98, kterým byl obviněnému uložen
vzhledem k tomuto rozsudku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 let se
zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a současně trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem prodej, nákup paliv a
maziv v trvání 5 roků, sám v této věci navzdory závažnosti spáchaného trestného
činu uložený trest snížil o 1 rok a odsoudil obviněného podle § 140 odst. 3
tr. zák. k souhrnnému trestu v trvání 10 let opět se zařazením do věznice se
zvýšenou ostrahou a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého
podnikání s předmětem podnikání prodej, nákup paliv a maziv a výkonu činnosti
statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání 5 let, pak tím
nepochybně poskytl stěžovateli náhradu za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve
formě zmírnění trestu, přičemž toto zmírnění je měřitelné a výslovné, neboť s
ohledem na spáchaný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a
sbíhající se trestné činy padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2, 3
písm. b) tr. zák. ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák., trestný čin
padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák., trestný čin podvodu
podle § 250 odst. 1 tr. zák. a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák.
by jinak přicházelo v úvahu
uložení podstatně přísnějšího trestu odnětí svobody ukládaného v rámci sazby
deset až patnáct let podle § 140 odst. 3 tr. zák., jako ustanovení, které se
vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný (§ 35 odst. 1, 2 tr. zák.),
a to ve smyslu platné judikatury obecných soudů nejméně v trvání dvanáct let. Tímto postupem odvolacího soudu navíc byl obviněnému uložen stejný trest odnětí
svobody (10 let odnětí svobody s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou) jako
tomu bylo v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2001, č. j. 50 T
2/2000-980, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 1 To 96/2001, který byl napadeným rozsudkem zrušen, a proto tento
trest nebyl za nově odsouzený trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. v žádném směru navýšen. Zpřísnění oproti uvedenému zrušenému rozsudku bylo
provedeno pouze uložením trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého
podnikání s předmětem podnikání prodej, nákup paliv a maziv a výkonu činnosti
statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání 5 let, který však
nepochybně vyžaduje povaha a závažnost spáchaného trestného činu podvodu podle
§ 250 odst. 1, 4 tr. zák., jakož i ochrana společnosti, neboť je třeba ještě
nejméně na tuto dobu po výkonu uloženého trestu odnětí svobody obviněnému
zabránit v páchání obdobné vysoce nebezpečné trestné činnosti, a v neposlední
řadě na něj i v tomto směru působit z hlediska jeho nápravy. Z těchto hledisek
Nejvyšší soud považuje postup odvolacího soudu při ukládání trestu obviněnému
za zcela správný a odpovídající jak zákonu a ústavním kautelám na jedné straně,
tak i judikatuře Soudu vyjádřené např. ve shora uvedených rozhodnutích Eckle
proti SRN ze dne 15. července 1982 a ve věci Beck proti Norsku ze dne 26. června 2001 na straně druhé.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny argumenty uvedené výše dospěl k závěru, že
postup odvolacího Vrchního soudu v Olomouci v rozsudku ze dne 31. 1. 2005, sp.
zn. 3 To 1/2005, byl v zásadě správný a odpovídající zákonu, včetně citované
judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská
práva. Odvolací soud v tomto rozhodnutí náležitě a v zásadě správně posoudil
všechny skutečnosti pro posouzení namítaného porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy.
Z obsahu dovolání, po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými
v odvolání a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, jakož i z
přiloženého spisového materiálu je patrné, že odvolací soud se s nimi náležitě
zabýval a dospěl v podstatě ke správným závěrům. Jeho úvahy v podrobnostech
doplnil v tomto usnesení Nejvyšší soud, a proto ze shora podrobně uvedených
důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Ing.
L. Š. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v zásadě jen opakuje námitky jím
uplatňované již v řízení před odvolacím soudem, a proto toto dovolání Nejvyšší
soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu
s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. července 2005
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.