5 Tdo 708/2024-599
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 8. 2024 o dovolání, které podal obviněný Daniel Huba, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2024, sp. zn. 67 To 23/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 32/2023,
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Daniela Huby odmítá .
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 11. 2023, sp. zn. 4 T 32/2023, byl obviněný Daniel Huba pod bodem I. výroku rozsudku uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a pod bodem II. výroku rozsudku přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 tr. zákoníku (a to alinea 1, které nebylo ve výroku rozsudku uvedeno). Za tyto trestné činy mu byl podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, člena kontrolního orgánu či prokuristy v obchodních korporacích všeho druhu, včetně výkonu rozhodovací činnosti statutárního orgánu, kontrolního orgánu či prokuristy v obchodních korporacích všeho druhu na základě generální plné moci, v trvání 30 měsíců. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku mu byl také uložen peněžitý trest v celkové výši 60 000 Kč, vyměřený v 60 denních sazbách po 1 000 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Finanční úřad pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 2, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedené trestné činnosti se obviněný dopustil podle zjištění soudu prvního stupně (zjednodušeně uvedeno) následovně. Pod bodem I. výroku rozsudku byl uznán vinným, že jako jediný jednatel a osoba ovládající obchodní společnost LONGREST CZ, s. r. o., IČ 27185672 (dále jen LONGREST), s úmyslem snížit daňovou povinnost tohoto daňového subjektu, uplatnil v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2019 odpočet daně z údajných přijatých zdanitelných plnění ve výši 168 691 Kč od dodavatele obchodní společnosti JARIAM-družstvo, DIČ: CZ27586235 (dále jen „JARIAM“), a to na základě účelově vytvořených fiktivních konkrétně označených daňových dokladů, které uvedl v kontrolním hlášení, ačkoli k žádnému z těchto plnění nedošlo. Obviněný tak zkrátil daň z přidané hodnoty v celkové výši 168 691 Kč. Dále byl obviněný pod bodem II. výroku rozsudku uznán vinným, že v předem účelově vytvořených a označených dokumentech, doručených dne 19. 11. 2019 Městskému soudu v Praze jako rejstříkovému soudu, uvedl smyšlené údaje, podložené rovněž doručenými padělanými osobními dokumenty znějícími na jméno O. S., ačkoliv taková osoba neexistuje. Na základě těchto falešných dokumentů došlo ke změně předsedy družstva, přestože žádná schůze družstva se nikdy nekonala a předseda nebyl označeným způsobem změněn, čehož si byl obviněný vědom.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný a státní zástupce v neprospěch obviněného odvolání, která podle § 256 tr. ř. zamítl Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 15. 2. 2024, sp. zn. 67 To 23/2024.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný Daniel Huba prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
5. Podle názoru obviněného rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně je zatíženo vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení skutku a v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a vadných skutkových zjištěních, neboť skutků, jak jsou popsány, se nedopustil, odvolací soud proto neměl rozhodnout o zamítnutí odvolání. Své námitky pak dále rozvedl, vlastně ale všechny své námitky stavěl na nesouhlasu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, které podle něj nemají oporu v důkazech vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Soud prvního stupně podle něj porušil zásadu volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., neboť nehodnotil důkazy po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a upřednostňoval jen důkazy svědčící v jeho neprospěch, popř. si z důkazních prostředků vybíral jen ty usvědčující pasáže a ostatní pomíjel. Tak například dezinterpretoval výpovědi svědků G. B. ohledně schůzí družstva v sídle dodavatele na Hutích nebo A. H. ohledně obchodní spolupráce spočívající v dodávání zaměstnanců na úklidové práce a stavby, a to ještě v listopadu v roce 2019. Obviněný namítl, že neexistuje žádný přímý důkaz o spáchání těchto trestných činů obviněným. Obviněný také zpochybnil rozsah provedeného dokazování.
6. Obviněný trval na tom, že jeho vina nebyla prokázána, došlo tak k porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo, zásady volného hodnocení důkazů, materiální pravdy, jakož i jeho práva na spravedlivý proces. Vytkl soudu prvního stupně konstatování v bodě 47. odůvodnění jeho rozsudku, že všechny závěry uvedené v rozsudku jasně vyplývají již ze spisového materiálu, který mu byl předložen obžalobou, je tak zřejmé (i s ohledem na to, že předtím soud rozhodl trestním příkazem), že o vině byl rozhodnut ještě předtím, než započal s dokazováním.
Došlo tak k porušení zásady presumpce neviny. Odsouzení je pak již založeno na nepřípustných spekulacích založených na subjektivních domněnkách. Dále namítl porušení zásady materiální pravdy s tím, že soud prvního stupně neprovedl dokazování v rozsahu, který by mu umožnil zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Odvolací soud zásadu materiální pravdy pak jen bagatelizoval. K tomu dovolatel upozornil, že soud nevyslechl jím navrženého svědka V. D., přitom jej orgány činné v trestním řízení mohly vyslechnout ještě před jeho úmrtím, neboť úkony trestního řízení byly zahájeny již 31.
7. 2020. Odvolací soud se s výjimkou dvou případů vůbec nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. Soud prvního stupně blíže nezjišťoval okolnosti k daňovým dokladům, resp. fakturovaným plněním uvedeným v těchto dokladech, jež byly deklarovány obchodní společností LONGREST. Nebylo vůbec prokázáno, že by práce nebyly provedeny. Absentoval důkaz, že by dodavatel v listopadu 2019 nebyl schopen poskytovat jakákoli plnění, jak konstatoval soud prvního stupně. Šlo o pouhou smyšlenou konstrukci, údajně založenou na výpovědi svědka I.
T., ze které logicky nelze dovodit, že by dodavatel v roce 2019 nevyvíjel žádnou ekonomickou činnost. Obviněný se opakovaně vyjadřoval k přístupu do datové schránky dodavatele v období roku 2019. Užíval aplikaci datovka, z níž byl připojen k několika účtům. Spoléhal na automatický zánik přihlašovacích údajů. Soudy nižších stupňů však nevzaly v potaz, že k připojení docházelo v řádu sekund, což nepostačovalo k prohlédnutí webového rozhraní datových schránek. Obviněný se opakovaně vyjádřil i k IP adresám, totiž že z IP adresy nelze poznat, kdo zařízení obsluhuje a kdo se tedy přihlašuje, a dále že faktickou změnou jednatele nezaniknou přístupové údaje do datové schránky.
K zániku dojde až automatickým úkonem ministerstva navazujícím na propis nového jednatele do obchodního rejstříku. K užití služby VPN se obviněný vyjádřil tak, že primárně slouží k ochraně soukromí uživatele.
7. Závěry o vině obviněného byly založeny téměř výhradně na „základě těchto konstruktů“ a na subjektivním přesvědčení soudů nižších stupňů, že dovolatel vzhledem k podobnosti písma listiny vytvářel či zčásti vytvořil, aniž by k tomu soud provedl znalecké zkoumání. Soud prvního stupně namísto prokázání pouze spekuloval, že pokud by nedošlo ke změně předsedy družstva JARIAM, obchody mezi dodavatelem a obchodní společností LONGREST by nutně vzbudily u finančního úřadu okamžité podezření (bod 45. odůvodnění jeho rozhodnutí). Není tedy zřejmé, jakou právní normu soud prvního stupně aplikoval a již vůbec ne, z čeho dovodil tuto myšlenkovou konstrukci o údajné motivaci dovolatele, když existoval jednodušší způsob ukončení funkce předsedy, např. odstoupení. Vytkl, že soudy nižších stupňů zásadním způsobem porušily jeho procesní práva a právo na spravedlivý proces.
8. Podle obviněného nebylo především prokázáno, že ke zdanitelnému plnění od dodavatele nemohlo dojít, protože dodavatel žádnou činnost nevykonával. Ze svědeckých výpovědí i dalších navržených důkazních prostředků, jakož i z daňových dokladů, totiž jednoznačně vyplývá, že dodavatel nečinný nebyl a ke zdanitelnému plnění v souladu s daňovými doklady došlo. Soud prvního stupně ani náležitě neodůvodnil, jak dospěl k výši zkrácené daně, je podle obviněného zřejmé, že vycházel ze závěrů správce daně, jejichž převzetí není přípustné.
9. S ohledem na výše uvedené obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl, anebo aby přikázal soudu prvního stupně věc v nezbytném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. III. Vyjádření k dovolání
10. Podané dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce po shrnutí dosavadního průběhu řízení a dovolacích námitek předestřel základní východiska jednotlivých dovolacích důvodů. Upozornil také, že nikoli každá námitka směřující proti hodnocení důkazu a týkající se skutkových zjištění je způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Musí jít o zjevný (tzv. extrémní) rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, pod
nějž je možno řadit případy svévolného hodnocení pro právní posouzení věci podstatných důkazů, závěry nerespektující obsah provedeného dokazování, tzv. deformace důkazů a svévole při interpretaci výsledků důkazního řízení. Námitky obviněného však takového rázu nebyly, šlo o prostou polemiku se soudy nižších stupňů, jak jednotlivé důkazy hodnotit a jaké závěry z nich vyvodit. Obviněný navíc převážně jen obecně zpochybňoval dodržení jednotlivých základních zásad trestního řízení, konkrétní námitky byly jen dílčí a neúplné. Dále se pak věnoval jednotlivých konkrétním námitkám.
11. Zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými okolnostmi a obsahem provedených důkazů rozhodně nelze shledávat ve způsobu hodnocení výpovědi svědkyně G. B. Na podkladě protokolu o hlavním líčení ze dne 10. 10. 2023 souhlasí tvrzení dovolatele, že tato svědkyně připustila možnost konání schůzí společností Na Hutích. Nelze však již s ním souhlasit v tom, že by na podkladě obsahu její výpovědi ve spojitosti s posouzením obsahu dalších důkazů soudy nemohly přijmout závěr, že se schůze dne 3. 10. 2019 v daných prostorách nekonala. Obviněného je možno přitom opravit v tom, že soud prvního stupně neuvedl, že svědkyně popřela konání schůze jménem pronajímatele prostor v bodě 41. odůvodnění rozsudku, nýbrž v bodě 42. tohoto odůvodnění. Rozhodující je, že z výpovědi svědkyně soud logickou úvahou mohl závěr o nekonání členské schůze družstva JARIAM přijmout. Nadto závěr o nekonání členské schůze družstva dne 3. 10. 2019 na předmětné adrese soud dovodil nejen izolovaně na podkladě výpovědi svědkyně, nýbrž i z dalších důkazů a ve vzájemných souvislostech (srov. k tomu bod 42. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soud přitom nedovodil závěr o nekonání členské schůze družstva JARIAM a již vůbec ne závěr, že toto družstvo nevyvíjelo žádnou činnost, na podkladě (ve skutečnosti správného) hodnocení výpovědi svědkyně G. B. a pořízených fotografií dotčených prostor. Posouzení faktické způsobilosti daných prostor v čase tudíž není až tak podstatné pro rozhodné skutkové závěry. Rovněž tak není zřejmé, v jakém zjevném rozporu a ve vztahu ke kterému skutkovému zjištění měla být údajně nesprávně hodnocena výpověď svědka A. H. v bodě I. výroku odsuzujícího rozsudku, neboť v tomto v bodě nic takového uvedeno není. Směrodatné ovšem je, že dovolatel nekonkretizuje skutkový závěr, jež by měl být v úvahách soudu s obsahem uvedené výpovědi v rozporu, proto uplatněný dovolací důvod není tato námitka vůbec způsobilá naplnit. Stejně tak státní zástupce odmítl tvrzené porušení presumpce neviny.
12. Šlo-li o námitku vztahující se k třetí variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (dovolatelem výslovně ovšem neuplatněnou), o tzv. opomenutý (nedůvodně neprovedený) důkaz se pochopitelně nemůže jednat v případě neprovedení výslechu osoby, která zemřela. Tvrdí-li dovolatel, že výslech svědka navrhoval, není jasné, jak mohl úspěšně v tomto procesním postavení navrhovat výslech žijícího svědka a orgánům činným v trestním řízení důvodně vytýkat jeho neprovedení, jestliže jeho trestní stíhání bylo zahájeno až 14. 10. 2022 a svědek měl zemřít 27. 10. 2021. Před zahájením trestního stíhání o procesně využitelném výslechu svědka nebylo možno uvažovat.
13. Pokud soud prvního stupně přijal závěr, že dodavatel družstvo JARIAM ve zdaňovacím období roku 2019 žádnou činnost nevyvíjelo, a tedy nemohlo dodávat plnění obchodní společnosti LONGREST, měl k takovému závěru dostatek důkazů, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku v bodě 17. a násl. Rozhodně tento závěr nebyl založen jen na výpovědi svědka I. T. Jde-li o vyjádření dovolatele k obsluze datových schránek a k IP adresám, jednalo se o opakování jeho obhajoby, kterou se soudy nižších stupňů zabývaly a nepřisvědčily jí.
14. Ani skutkové výhrady obviněného vztahující se k bodu II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nejsou způsobilé odůvodnit kasační zásah. K obecnému tvrzení obviněného, že soud prvního stupně přebíral „konstrukty“ státního zástupce se lze těžko blíže vyjádřit, protože ani není zřejmé, co dovolatel těmito převzatými konstrukty mínil. Námitkami obviněného, které výslovně neuvedl v dovolání, v němž jen odkazoval na dříve uplatněnou obhajobu v odvolání, se v dovolacím řízení zabývat nelze.
15. K namítanému nezpracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví k posouzení podpisu osob na zápisech ze schůzí družstva JARIAM státní zástupce poznamenal, že z protokolů o hlavním líčení nevyplývá, že by vůbec návrh na znalecké zkoumání obviněný vznesl, stalo se tak až v jeho odvolání. Je jistě možno připustit, že soud prvního stupně nedisponoval takovými odbornými znalostmi, aby mohl činit kategorický závěr uvedený v bodě 23. a následně i v bodě 45. odůvodnění svého rozsudku. Nicméně si mohl učinit v otázce podpisů na vyhotovení nepravdivých listin prvotní vlastní názor, důvodech jejich vyhotovení a případné motivaci konkrétních osob (tzn. obviněného), které byly podpořeny dalšími důkazy. V samotném konstatování závěrů (bod 23. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) nelze shledat takový zřejmý rozpor s obsahem ve věci provedených důkazů, který by musel vést k revizi rozhodných skutkových zjištění. Skutkový závěr, zda podpis u osob, které se měly účastnit členské schůze družstva JARIAM, která se měla údajně konat za účelem schválení odstoupení obviněného z funkce a prokazatelně se ve skutečnosti nekonala, zfalšoval právě obviněný, nebo zda si toto zfalšování nechal provést někým jiným, nemá pro danou věc a právní kvalifikaci přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku zásadní význam.
16. Byl to výlučně obviněný, kdo měl akutní zájem iniciovat konání členské schůze družstva, kterou ovšem nebylo možné uskutečnit vzhledem k nedosažitelnosti členů družstva, a kdo měl zájem předstírat, že se tato členská schůze na podkladě jeho návrhu také reálně konala. Byl to on a nikdo jiný, kdo měl zájem na tom, aby byl z obchodního rejstříku vymazán jako předseda družstva. Je-li v zápise o schůzi dále za účasti obviněného deklarováno, že se členské schůze zúčastnili všichni členové družstva a schůze je usnášeníschopná, aby přijala odstoupení obviněného z funkce a zvolila nového, jde zjevně o nepravdivé údaje, které měly být předloženy rejstříkovému soudu, zfalšované dokumenty měly být založeny do sbírky listin obchodního rejstříku, stejně jako zápis nového předsedy, který nebyl řádně zvolen a fakticky se jedná o neexistující osobu. Nutno podotknout, že to byl podle provedených důkazů také výlučně obviněný, kdo v rozhodné době ovládal elektronickou komunikaci a datové schránky družstva JARIAM. Proti provedení změny zápisu v obchodním rejstříku nijak nebrojil, ač musel být seznámen s obsahem listiny, na jejímž podkladě rejstříkový soud ke změně zápisu v obchodním rejstříku přistoupil. Obviněný věděl o všech okolnostech vyhotovení zápisu o údajném konání členské schůze, věděl, k čemu zápis bude sloužit, že bude předložen rejstříkovému soudu a že v něm jsou uvedeny nepravdivé údaje. Je-li obviněnému přičítáno uvedení nepravdivých údajů v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku, je tomu zcela v souladu s výsledkem provedeného dokazování.
17. Státní zástupce se vyjádřil i k obviněnému namítanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný v jeho mezích v dovolání v podstatě neargumentoval, pouze odkázal na tvrzené procesní vady, jimiž podpořil uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což pochopitelně naplňovat hmotněprávní dovolací důvod nemůže. Pokud brojil dovolatel vůči odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž nebyla rozvedena výše zkrácené daně, jednalo se o námitky nepřípustné ve smyslu § 265a odst. 4 tr. ř. Obecně doplnil, že celkový rozsah zkrácení daně u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku se v trestním řízení zjišťuje nikoli pouze z daňových přiznání, ale především z důkazů, které jsou podkladem pro vypracování těchto daňových přiznání. Těmito podklady jsou příslušné fiktivní faktury. Jejich konkretizace je ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku provedena, včetně výše deklarovaného plnění a částky připadající na DPH. Součet těchto částek pak tvoří rozsah zkrácení daně.
18. Ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný také uplatnil, nebyl naplněn v žádné z variant.
19. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Daniela Huby podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Vyjádřil též souhlas s konáním neveřejného zasedání také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
20. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněnému, který ale této možnosti do dne konání neveřejného zasedání nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
21. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
22. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
23. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
24. V tomto duchu a naznačeném směru musí být vykládán také relativně nedávno nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo především o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování.
Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny.
Taková existence zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10.
7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
25. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
26. Nejvyšší soud připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 3-5 odůvodnění jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Takové námitky dovolatele samy o sobě nenaplňují dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).
b) K uplatněným námitkám obviněného
27. Hned na úvod lze uvést, že obviněný v dovolání vznášel vlastně výlučně námitky, které jím uplatněným dovolacím důvodům (ani žádným jiným) neodpovídají. Jeho dovolání bylo ve své podstatě a zjednodušeně uvedeno postaveno výhradně na jeho nesouhlasu se skutkovými závěry soudu prvního stupně, jež se promítly do skutkové věty výroku jeho rozsudku. Celé dovolání obviněného se tak nese v duchu prosté polemiky, se soudem prvního stupně, co z toho kterého důkazu vyplývá a jaký závěr na tom lze stavět, jakož i zda dokazování bylo provedeno v takovém rozsahu, aby bylo možno takové skutkové závěry učinit. Ve spojitosti s tím obviněný vlastně jen obecně namítal porušení některých zásad dokazování (především zásady volného hodnocení důkazů a presumpce neviny) a zásady tzv. materiální pravdy (zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností). Obviněný tak vlastně výlučně brojil proti procesu dokazování a proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, tedy uplatňoval námitky, které jsou v zásadě nezpůsobilé k přezkumu dovolacím soudem, který se těmito otázkami může zabývat jen výjimečně v intencích nově doplněného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo rozvedeno shora. Obviněný konkrétně zpochybňoval správnost hodnocení výpovědi svědků A. H., G. B. či I. T. a listin o přístupech do datových schránek a IP adresách, údajnou neúplnost dokazování spatřoval v neprovedení výslechu již zemřelého svědka V. D. a znaleckého posudku v oboru písmoznalectví ohledně podpisů na předložených dokumentech. Kromě toho, že jde výlučně o námitky proti skutkovým závěrům a procesu dokazování, jde též o námitky opakované, s nimiž se zevrubně vypořádal soud prvního stupně, ale i odvolací soud, na jejichž rozhodnutí lze proto plně odkázat. Vypořádání těchto námitek obviněného dovolacím soudem proto může být velmi stručné.
28. Obviněný svými námitkami brojil především proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a v dovolání předkládal vlastní verzi skutkového děje, kterou žádal právně posoudit, což jsou námitky zásadně neodpovídající dovolacím důvodům, jak bylo uvedeno shora. Nejvyšší soud totiž není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role a postavení v trestním řízení nebylo koncipováno, na tom nic nezměnilo ani doplnění nového dovolacího důvodu uvedeného v nynějším § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
29. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.).
30. Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněnému za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Nemá tak být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků.
31. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. V daném případě však žádný nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci.
32. Dovolání obviněného Daniela Huby z nastíněných důvodů nemohlo obstát a bylo třeba jej odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než je uvedeno v § 265b tr. ř., námitky uplatněné obviněným nebyly způsobilé založit přezkum Nejvyšším soudem ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř.
33. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaných námitek uplatněných v dovolání obviněného (jako obiter dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Není totiž pravdou, jak tvrdí obviněný, že by jeho vina nebyla dostatečně prokázána důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků. Naopak soud prvního stupně provedl veškeré tehdy navrhované důkazní prostředky, sám neshledal potřebu doplňování dokazování, které ani strany (tj. ani státní zástupce ani obviněný) nenavrhovaly (viz k tomu č. l. 536 trestního spisu). Soud prvního stupně veškeré získané poznatky z provedeného dokazování náležitě hodnotil, své úvahy také zevrubně vysvětlil v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, na které lze plně odkázat. To je výlučná pravomoc soudu, před nímž bylo dokazování provedeno, jak bylo uvedeno shora.
34. Bylo tak jednoznačně prokázáno, že to byl právě obviněný, kdo jako jediný jednatel a osoba ovládající obchodní společnost LONGREST zavedl do účetnictví a následně do kontrolního hlášení a daňového přiznání této obchodní společnosti daňové doklady družstva JARIAM, které také ve stejnou dobu prokazatelně ovládal. Zcela důvodně také soudy nižších stupňů přijaly závěr, že daňové doklady neodpovídají realitě, neboť družstvo JARIAM v tu dobu již nemohlo poskytovat jakékoli služby či zboží, neboť v této době již nevykonávalo žádnou činnost a nemělo žádné pracovníky.
Obviněný tak velmi dobře věděl, že tato plnění neproběhla, šlo jen o fingované účetní operace, které neměly reálný základ a které učinil jen proto, aby obchodní společnosti LONGREST mohl vzniknout nárok na odpočet daně z přidané hodnoty v celkové výši 168 691 Kč, což představuje rozsah zkrácení této daně. Také tato výše jednoznačně z provedeného dokazování vyplývá, dokonce v samotné skutkové větě odsuzujícího rozsudku jsou vypočteny jednotlivé daňové doklady s konkretizací základu daně a výše daně z přidané hodnoty (DPH), součet těchto dílčích částek DPH představuje celý rozsah zkrácené daně (a to se zaokrouhlením – přesný součet je 168 690,90 Kč, zaokrouhleně 168 691 Kč, jak to ovšem učinil sám daňový subjekt).
Ohledně dalšího skutku pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně pak bylo prokázáno, že členská schůze družstva JARIAM se neuskutečnila deklarovaným způsobem. Především byly vyslechnuty některé osoby, které se jí měly účastnit a svou účast popřely, případně se jí vůbec nemohly účastnit, pokud v tu dobu ani nebyly v České republice. Podpůrně bylo možno vyjít i z výpovědi svědkyně G. B., jak fungovala nabízená služba v podobě poskytování sídla právnickým osobám, jaký byl obchodní vztah k družstvu JARIAM, které v posledním období za službu neplatilo a které podle ní v nabízených prostorách žádné schůze nekonalo (viz č. l.
518 trestního spisu). V případě údajného nového předsedy družstva O. S. pak bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že taková osoba neexistuje a že obviněným předložené číslo pasu patřilo jiné osobě, což dokazuje, že tento doklad byl padělán. Zcela to zapadá do řetězce dalších důkazů, že to byl obviněný, kdo ovládal obě uvedené právnické osoby, že měl jedině on zájem na tom, aby nadále nefiguroval v družstvu JARIAM poté, co správce daně zahájil prověřování podezřelého řetězce právnických osob – plátců daně, protože on byl spojovacím článkem, který provedl fiktivní fakturaci reálně neprovedených služeb zakládající zkrácení daně z přidané hodnoty.
Soudy nižších stupňů tak správně uzavřely, že to byl obviněný, kdo vše nastrojil tak, aby se zbavil odpovědnosti za chod družstva jako jeho předseda v době, kdy jednak správce daně prověřoval zmíněnou podezřelou fakturaci a jednak rejstříkový soud vyžadoval relevantní listiny do sbírky listin, kterými by navíc daňová trestná činnost mohla být prokazována.
Zcela též obstojí dedukce, že to byl jedině obviněný, kdo přistupoval do datových schránek obou uvedených obchodních korporací (tomu odpovídá jednak to, že šlo o jeho přihlašovací údaje, jednak i to, že se do datových schránek přihlašoval v místě svého zaměstnání na ÚAN Florenc, a to i v době, kdy měl údajně družstvo ovládat nový předseda). V podrobnostech je možno odkázat na velmi zevrubné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž souhlasil i soud odvolací a proti němuž nemá výhrad ani Nejvyšší soud.
35. Opodstatněné nejsou ani námitky obviněného proti rozsahu provedeného dokazování, který primárně určuje soud, strany mají jen návrhové oprávnění. Je logické, že soudy nemohly vyslechnout svědka V. D., pokud zemřel dříve, než byla podána obžaloba, nemohly ani přečíst protokol o jeho výpovědi, pokud svědek předtím nebyl vyslechnut (což ani v rámci vyšetřování být nemohl, pokud zemřel před jeho zahájením). V tomto směru lze plně souhlasit i se státním zástupcem. Stejně tak nedůvodná je též námitka, že soudy nižších stupňů neopatřily a neprovedly znalecký posudek z oboru písmoznalectví. Ani v tomto případě nejde o důkaz opomenutý, a to již jen proto, že obviněný jeho opatření a provedení nenavrhoval ani v hlavním líčení před rozhodnutím o ukončení dokazování (viz č. l. 536 trestního spisu), ani ve veřejném zasedání konaném o odvolání (viz č. l. 558 trestního spisu), za takový návrh nelze považovat ani výhradu obviněného proti části odůvodnění učiněnou v odvolání (bod 26 na č. l. 546 p. v. trestního spisu). Kromě toho ani v případě, že by takový návrh učinil, by mu soudy důvodně nevyhověly, protože nebylo třeba zkoumat, zda všechny zfalšované podpisy učinil obviněný či nikoli, klíčové bylo, že obviněný dobře věděl, že podpisy nejsou pravé, protože označené osoby buď neexistují (O. S.), nebo sice existují, ale schůze, která se nekonala, se neúčastnily (některé ani nemohly, když byly v zahraničí, jiné to výslovně popřely). Šlo by tak o důkaz nadbytečný, jímž by mělo být prokazováno tvrzení nepotřebné pro posouzení věci. Ani tyto námitky vůbec nemohly naplnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
36. Lze tak uzavřít, že obviněný ve svém dovolání uplatňoval výlučně námitky neodpovídající uplatněným ani jiným dovolacím důvodům. Veškeré jeho námitky proti rozhodnutím soudů nižších stupňů vycházejí z toho, že obviněný neakceptoval skutkové závěry učiněné soudy nižších stupňů na základě vyhodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, s nímž obviněný též nesouhlasil. Neoznačil však vlastně žádný tzv. extrémní rozpor mezi obsahem konkrétního důkazu a skutkového závěru na něm postaveného. Jeho dovolání je jen opakovanou obhajobou uplatňovanou dříve v průběhu trestního řízení, polemikou se soudy nižších stupňů, jak mají být důkazy hodnoceny a co z nich má být vyvozeno, zda postačují k učinění závěrů promítnutých do skutkové věty odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně či nikoli. Takové námitky ovšem neodpovídají ani nejnověji formulovanému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Žádnou námitku nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný neuplatnil, ač i toto ustanovení v dovolání zmínil.
V. Závěrečné shrnutí
37. Lze tak shrnout, že dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. byly obviněným Danielem Hubou uplatněny jen formálně, ve skutečnosti jeho dovolací námitky neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 8. 2024
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu