U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2018 o dovolání,
které podal obviněný R. G., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.
11. 2017, sp. zn. 6 To 333/2017, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 T 123/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného R. G. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 11 T
123/2015, byl obviněný R. G. uznán vinným pod bodem 1) přečinem vydírání podle
§ 175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), pod bodem 2) jednak přečinem
ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem
výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl podle
§ 175 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný
trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a §
82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody
poškozenému D. H. ve výši 50 087,70 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byl
poškozený D. H. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve
věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená Česká
průmyslová zdravotní pojišťovna odkázána se svým nárokem na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedených trestných činů se obviněný podle rozsudku soudu prvního
stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) následovně. Skutek pod bodem 1) spáchal
tak, že dne 8. 1. 2015 v době kolem 23 hodin v O.-H., na ulici V. před domem, v
podnapilém stavu zazvonil na zvonek poškozeného D. H., kterého požádal, aby si
s ním promluvil o neshodách mezi jejich manželkami, což poškozený odmítl.
Obviněný pak znovu zazvonil a slovně nutil poškozeného, aby šel za ním ven,
jinak že mu rozbije hubu, což v poškozeném vzbudilo silnou obavu, a proto
zavolal na tísňovou linku Policie České republiky, která následně přijela.
Skutek pod bodem 2) spočíval v tom, že tamtéž krátce poté kolem půlnoci napadl
poškozeného D. H., který v domnění, že se před domem stále ještě nachází
policejní hlídka, již předtím přivolal, sešel na nové zavolání obviněného
prostřednictvím domácího telefonu před dům. Obviněný poškozenému nejprve
nadával, pak mu bránil ve vstupu do domu, vytrhl mu klíče, přimáčkl ho ke stěně
domu a chytil ho rukou pod krkem. Poškozený se snažil vymanit ze sevření, blíže
nezjištěným způsobem upadl
na zem na záda. Obviněný pak bránil poškozenému vstát ze země, přidržoval ho na
zemi, držel ho za nohu, přitom ho nejméně dvakrát silně udeřil pěstí do
obličeje. Tím mu způsobil středně těžká zranění spočívající v otřesu mozku, ve
zlomeninách nosních kůstek s dislokací nosních úlomků, ve vícečetných
zlomeninách struktur levostranné očnice, poškozený dále utrpěl mnohočetná
poranění měkkých tkání obličejové části hlavy, zhmoždění obou očnic. Způsobená
zranění si vyžádala převoz poškozeného vozidlem rychlé záchranné služby do
nemocnice, kde byl hospitalizován od 9. do 14. ledna 2015, následnou (a do
rozhodování soudu prvního stupně neukončenou) pracovní neschopnost, přičemž
průměrná doba léčení takových poranění činí podle rozsudku soudu prvního stupně
4 až 5 týdnů. Poškozený byl omezen v běžném způsobu života bolestivostí
poranění, ztíženým dýcháním, nevolností, závratěmi a problémy s koncentrací.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný a poškozený D. H.
odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 11. 2017,
sp. zn. 6 To 333/2017, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný podal proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě
prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu.
5. Dovolatel nejprve zrekapituloval obsah výrokové části rozsudku soudu
prvního stupně a usnesení soudu druhého stupně. V rámci uplatněného dovolacího
důvodu namítl, že soudy neuvěřily jeho obhajobě postavené na popisu
inkriminované události, která je v rozporu s tím, jak ji popsal poškozený, z
jehož výpovědi soudy nižších stupňů vycházely. Obviněný pak navázal na svou
dosavadní obhajobu s tím, že se pouze bránil útokům poškozeného, který jej
napadl první, a proto jeho jednání mělo být posouzeno jako nutná obrana podle §
29 tr. zákoníku. Došlo tak podle obviněného k nesprávnému právnímu posouzení
věci soudy nižších stupňů, které neprovedly řádné a úplné dokazování. Tímto
podle obviněného zároveň došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý
proces a principu rovnosti „zbraní“. Obviněný měl též za to, že soudy nijak
neprověřily jeho verzi popisu předmětné události a nemohou ji tak označit za
nepravdivou. Přitom jeho verzi nepovažoval znalec za nemožnou či nereálnou,
pouze ji označil za méně pravděpodobnou. Poukázal dále na to, že od počátku
trestního řízení vypovídal shodně. V odvolacím řízení obviněný navrhoval na
svou obhajobu provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie a psychologie, a to na svou osobu, čímž by se prokázalo, zda
vypovídá pravdivě. Byl dokonce připraven podrobit se testu na detektoru lži.
Obviněný byl přesvědčen, že i on měl dostat šanci prokázat, že je věrohodný,
zejména pokud odvolací soud měl takový důkaz ve vztahu k poškozenému za
objektivní a podporující jeho výpověď. Zamítnutí provedení takového obhajobou
navrženého důkazu soud druhého stupně řádně a přesvědčivě neodůvodnil, jde tak
podle obviněného o opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu, na niž
poukázal. Nebyl též respektován princip in dubio pro reo.
6. Ze shora uvedených důvodů proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně a věc mu pak přikázal k novému
projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem směřujícím k provedení
důkazů, které obviněný v odvolacím řízení navrhoval.
III. Vyjádření k dovolání
7. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství. Podle něj žádnou z dovolatelových námitek nelze podřadit pod
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž
vytýkal pouze nedostatečný rozsah dokazování, vadné hodnocení důkazů v jeho
neprospěch a z toho plynoucí nesprávně zjištěný skutkový stav, tedy jeho
námitky byly výlučně skutkové a procesní povahy. I námitka, že jednání
obviněného mělo být posouzeno jako nutná obrana, byla založena na vlastní
představě obviněného o průběhu skutkového děje, který byl soudem prvního stupně
zjištěn odlišně.
8. Dále se státní zástupce vyjádřil k dovolatelově námitce ohledně
neprovedení důkazu znaleckým zkoumáním osobnosti obviněného. Zdůraznil, že
tento důkaz obviněný před soudem prvního stupně, který jinak vyhověl návrhům
obviněného na doplnění dokazování, nepožadoval provést. I podle něj považoval
správně soud druhého stupně zjištěný skutkový stav za postačující pro
rozhodnutí ve věci, a proto důvodně zamítl doplnění dokazování jako nadbytečné.
Podle státního zástupce věnoval soud prvního stupně velkou pozornost hodnocení
důkazů týkajících se věrohodnosti výpovědí obviněného i poškozeného, jak
vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku. Závěr o věrohodnosti výpovědi poškozeného
učinil nejen na podkladě zjištění znalců z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie a klinická psychologie, ale i dalších důkazů (sdělení společnosti
D.A.S. Rechtschutz AG ČR, výpovědí svědků P. a P. G. a policisty P. D., záznamu
Policie České republiky o přijatém oznámení, znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví soudního lékařství). Státní zástupce uzavřel, že soud
prvního stupně v posuzované věci obstaral dostatek důkazních prostředků, které
zákonným způsobem provedl a hodnotil v souladu se zásadami vymezenými v § 2
odst. 6 tr. řádu. Stejně tak podle něj odvolací soud dostatečně a logicky
zdůvodnil, proč bylo na místě odvolání obviněného zamítnout.
9. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Současně i pro případ jiného
rozhodnutí vyslovil souhlas, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
10. Vyjádření státního zástupce bylo k případné replice zasláno
obviněnému, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální
podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a
opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k namítanému dovolacímu důvodu.
12. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na
rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z
taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §
265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom
nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba,
aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Obviněný
uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
13. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva
hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních
odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na
skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který
byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký
v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná
skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy
nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly
naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v
případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel
sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl
vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně
vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod
tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy,
jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v
jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný
opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad
pravomocných rozhodnutí.
14. Na úvod je třeba též uvést, že obviněný sice formálně deklaroval
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti ale
měl na mysli spíše dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v
jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího,
který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku,
odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
15. Toto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší
soud jen proto dovolání obviněného odmítl. Takto Nejvyšší soud rozhodl, jak
bude vysvětleno dále, protože obviněným vznesené námitky neodpovídají
uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu.
b) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu
16. Dovolání obviněného napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
zamítnuto odvolání obviněného a poškozeného proti rozsudku soudu prvního
stupně, přičemž vytýkané nesprávnosti obou rozhodnutí jsou dovolatelem
spatřovány především v nesprávném zjištění skutkového stavu, k němuž soudy
dospěly jednak údajným nesprávným hodnocením provedených důkazů a jednak
opomenutím dalších důkazů. Obviněný namítl, že soudy obou stupňů uvěřily
tvrzení poškozeného a nikoliv jeho verzi skutkového děje, která podle něj
nebyla označena jako nemožná a věrohodnost jeho výpovědi nebyla vyvrácena.
Odvolacímu soudu vytkl také nedostatečné odůvodnění zamítnutí návrhu na
doplnění dokazování.
17. Dovolatel pouze formálně a velmi okrajově namítal chybnou aplikaci
trestního práva hmotného, když své jednání subsumoval pod ustanovení o nutné
obraně podle § 29 tr. zákoníku. Činil tak ovšem na jím prezentovanou verzi
průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k
verzi jiné (uvedené v obžalobě a postavené především na svědecké výpovědi
poškozeného D. H.), kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích
zdůvodnily a opřely o další důkazy, jež pečlivě hodnotily podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolnosti případu jednotlivě i
v jejich souhrnu, jak to požaduje § 2 odst. 6 tr. řádu (zejména soud prvního
stupně na str. 15 až 20 odůvodnění svého rozsudku).
18. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové
dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit
již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v
tomto případě srov. zejména str. 4 - 5 odůvodnění jeho usnesení) a vypořádal se
s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck,
Praha 2002). Takové námitky dovolatele samy o sobě nenaplňují dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).
19. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou
především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého
stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je
ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací,
bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny.
Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem
bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní
důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada
bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli,
soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho
nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu
orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod
bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např.
Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str.
170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení
skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v
osobním kontaktu.
20. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako
obiter dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu
dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů
nemají žádné opodstatnění. Nejvyšší soud konstatuje, že posouzení věrohodnosti
a pravdivosti tvrzení poškozeného nalézací soud věnoval velkou pozornost a
důkladnou péči. Věrohodnost poškozeného soud dovodil nejen ze znaleckých
zkoumání znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické
psychologie, ale byla podpořena i řadou dalších důkazů – zejména sdělením
společnosti D.A.S. Rechtschutz AG ČR o žádosti poškozeného o poradenství z
obavy o své zdraví, záznamem o přijatém oznámení Policie ČR ohledně výjezdů k
inkriminovaným událostem, výpovědí svědka policisty P. D., který byl vyslán na
místo jak po oznámení poškozeného na tísňovou linku s obavou o svůj život
[skutek pod bodem 1)], tak po oznámení svědka P. G. o zranění poškozeného
[skutek pod bodem 2)], výpovědí svědků manželů G., kteří poškozeného ošetřovali
bezprostředně po útoku obviněného, lékařskými zprávami a posudky o zranění
poškozeného, výpovědí znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství
ohledně mechanismu úrazového děje. Soud prvního stupně bral v úvahu také
všechny navržené důkazy obhajoby, kterými se snažila zdiskreditovat věrohodnost
poškozeného, a dostatečně se s nimi vypořádal (dopisy manželů S. a jejich
výpovědi, výpovědi svědků manželů Ch.) na str. 19 odůvodnění svého rozsudku.
Lze uzavřít, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé, podrobné a vyčerpávající
dokazování. Provedené důkazy poté uvážlivě zhodnotil jednotlivě i v jejich
souhrnu a logicky z nich dovodil závěr o vině poškozeného. Odvolací soud pak
správně odkázal na obsáhlé dokazování před soudem prvního stupně (viz str. 4 až
5 odůvodnění jeho usnesení).
21. Lze tak uzavřít, že v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze
strany soudu prvního stupně k deformaci jejich obsahu a závěr o vině obviněného
vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení
provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 15 - 20), jehož skutková
zjištění a hodnocení důkazů akceptoval i soud druhého stupně, jak vyplývá z
odůvodnění jeho usnesení (str. 3 - 5).
22. K dovolatelově námitce nedostatečného odůvodnění zamítnutí návrhu na
provedení obviněným navržených důkazů v odvolacím řízení lze uvést následující.
Lze souhlasit s obecnými východisky uvedenými obviněným v dovolání k potřebě
rozhodnutí a jeho náležitého odůvodnění v souladu s judikaturou Ústavního soudu
v případě, že se soud rozhodne nevyhovět návrhům na provedení stranou
navržených důkazů. Je třeba upozornit, že je věcí soudu (v daném případě
odvolacího), v jakém rozsahu dokazování provede, rozhodně není vázán návrhy
stran ohledně provádění konkrétních důkazních prostředků, musí však o takovém
návrhu, pokud mu nevyhoví, rozhodnout a své rozhodnutí náležitě odůvodnit.
23. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, pokud
uzavřel, že soud prvního stupně provedl ve věci dostatečné množství důkazů,
tedy zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu
nezbytném pro své rozhodnutí a vyhověl tak ustanovením § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu
i s tím, že uvedl, proč zamítl návrhy na doplnění dokazování jako nadbytečné.
Nejde o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního soudu,
neboť odvolací soud se návrhy obviněného zabýval na str. 5 odůvodnění svého
usnesení, kde uvedl, že navrhované „důkazy by samy o sobě ani ve spojení s
jinými nemohly přinést jiné rozhodnutí ve věci, když podstatné a přímé i
nepřímé důkazy byly okresním soudem provedeny.“ Odvolací soud tedy považoval
doplnění dokazování za nadbytečné a měl za to, že soud prvního stupně provedl k
prokázání pravdivosti obou nastíněných verzí (poškozeného, z níž vycházela i
obžaloba, a obviněného) dostatečně rozsáhlé dokazování, přičemž závěry učiněné
soudem prvního stupně by ani nově provedené důkazní prostředky nemohly zvrátit.
Nad rámec uvedeného lze též podotknout, že ani sám obviněný nenavrhoval v
hlavním líčení před soudem prvního stupně doplnění dokazování, které považoval
též za úplné a dostatečné (viz protokol z hlavního líčení na č. l. 595
trestního spisu), přitom soud prvního stupně předtím k návrhu obviněného
dokazování celkem obsáhle doplňoval, avšak ani tyto odvozené důkazy jeho
příklon k verzi obžaloby nezvrátily.
24. Je třeba v tomto směru též připomenout, že v České republice není
řízení o řádném opravném prostředku – odvolání postaveno na úplném revizním
principu a na tom, že by před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím mělo
proběhnout znovu v celém rozsahu dokazování stejně jako v řízení před soudem
prvního stupně, že by se v podstatě zopakovalo hlavní líčení (jinak je tomu
např. v sousedním Německu). Odvoláním sice mohou být vytýkány i vady skutkové,
které mohou spočívat zejména v tom, že skutková zjištění soudu prvního stupně
jsou nesprávná, neúplná, nejasná, případně vnitřně rozporná. Odvolací soud pak
může vytýkané vady skutkových zjištění sám napravit provedením potřebných
důkazních prostředků, pokud by tím nenahradil činnost soudu prvního stupně.
Není však povinen provést navržené důkazy stranami, je to soud, který
rozhoduje, zda a jaké důkazy provede.
25. Ve spojitosti s otázkou odlišných skutkových zjištění odvolacího
soudu je třeba odkázat na úpravu § 259 odst. 3 tr. řádu. Podle něj odvolací
soud může sám rozhodnout rozsudkem ve věci jen tam, kde může učinit nové
rozhodnutí na podkladě správně zjištěného skutkového stavu, popřípadě
skutkového stavu, který byl změněn na základě důkazů provedených přímo před
odvolacím soudem. Odvolací soud přitom nenahrazuje a ani nesmí nahrazovat
činnost soudu prvního stupně. Doplnění dokazování ve veřejném zasedání mu
primárně slouží k tomu, aby mohl rozhodnout o odvolání, přičemž mu nic nebrání
v tom, aby i po jeho provedení zrušil napadený rozsudek a věc za podmínek § 259
odst. 1 tr. řádu vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Na citované ustanovení navazuje § 263 odst. 6, 7 tr. řádu, které přímo upravují
dokazování před odvolacím soudem a postup odvolacího soudu při jejich hodnocení
v návaznosti na důkazy provedené a zhodnocené soudem prvního stupně. Z hlediska
změny nebo doplnění skutkových zjištění je odvolací soud vázán hodnocením těch
důkazů, které provedl soud prvního stupně v hlavním líčení, a sám může hodnotit
jen ty důkazy, které znovu nebo nově provedl ve veřejném zasedání. Rozsah
dokazování v odvolacím řízení je tak zákonem limitován, soud druhého stupně
zásadně vychází z důkazů provedených soudem prvního stupně a jím také
hodnocených, nejsou-li taková hodnocení a skutkové závěry na jejich základě
učiněné v rozporu s principy logiky, sám jinak nepřehodnocuje důkazy, pokud je
také sám neprovede.
26. V daném případě se přitom obviněný domáhal provedení takových
důkazů, které neměly bezprostřední vztah k samotným skutkům, které byly
obviněnému kladeny za vinu (nešlo tak ze své podstaty o důkazy přímé), ale měly
prokazovat skutečnosti jiné, které jen nepřímo měly podporovat verzi obviněného
(zejména pokud jde o psychologický posudek k jeho osobě a jeho obecné
věrohodnosti). V této spojitosti je též třeba upozornit, že znalecké zkoumání z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, nikdy nemůže nahradit
hodnotící činnost soudu, který jediný je oprávněn posoudit, nakolik konkrétní
výpověď je pravdivá či nikoli, k tomu se ve své podstatě ani právně relevantně
znalec vyjadřovat nemůže. Takovým posudkem může být zjišťována pouze tzv.
obecná věrohodnost určité osoby, avšak i osoba jinak (obecně) věrohodná může v
daném konkrétním případě uvádět nepravdu. Takový posudek pak má jen omezený a
podpůrný význam, nejde o přímý důkaz. Pokud při takovém vědomí odvolací soud
již dále nedoplňoval soudem prvního stupně provedené dokazování (v rozsahu, s
nímž souhlasily i strany) a spokojil se s jeho logickým a vnitřně nerozporným
hodnocením důkazů, nelze mu z uvedených důvodů takový postup vytýkat.
27. Nejvyšší soud tedy nezjistil porušení základních práv obviněného, a
to ani porušení práva na spravedlivý proces, jak obviněný ve svém dovolání
uváděl. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky
připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces
vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou
základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu
(srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb.,
uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z
těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. § 265b odst. 1 písm. l)
tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších
stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V té souvislosti
považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém
stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné
skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však
neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje
argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž
jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění
konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská
práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č.
stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou
podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona
o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního
soudu]. V daném případě dovolací soud takový extrémní nesoulad, který navíc
obviněný ani netvrdil, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly,
provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit
skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku
soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých
verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou
skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup
přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Takto zjištěný
skutek byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajících
ustanovení trestních zákonů.
28. Proti právní kvalifikaci zjištěných skutků a naplnění jednotlivých
znaků trestných činů, které byly soudy nižších stupňů v jednání obviněného
shledány, obviněný v dovolání nevznesl žádnou konkrétní námitku, kterou by se
dovolací soud mohl zabývat a na jejím podkladě přezkoumat napadené rozhodnutí i
jemu předcházející řízení ve smyslu § 265i odst. 3, 4 tr. řádu. Obviněným
uplatněné námitky vycházejí ze zcela jiné verze skutkového stavu, než jaký byl
zjištěn soudy nižších stupňů, nenaplňují tak uplatněný ani žádný jiný dovolací
důvod.
V. Závěrečné shrnutí
29. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak byl
uplatněn jen formálně. Ve skutečnosti dovolací námitky obviněného údajného
nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního
posouzení neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, neboť směřují výlučně proti
hodnocení důkazů, rozsahu dokazování a učiněným skutkovým zjištěním, ale
nevytýkají nesprávné právní posouzení skutku zjištěného soudy nižších stupňů
ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení.
30. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu,
aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu
předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání
podle § 265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §
265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu