5 Tdo 733/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 8.
2010 o dovolání obviněného Mgr. P. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
– pobočka v Olomouci ze dne 4. 12. 2009, sp. zn. 2 To 287/2009, který rozhodl
jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp.
zn. 2 T 118/2003, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. se částečně z r u š u j í usnesení
Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 4. 12. 2009, sp. zn. 2 To
287/2009, pokud jím bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného Mgr.
P. P., a rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 2 T
118/2003, v části týkající se obviněného Mgr. P. P.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na
částečně zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Jeseníku p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 15. 8. 2006, sp. zn. 2 T 118/2003,
byli obvinění Mgr. P. P., A. M. a J. S. společně uznáni vinnými trestným činem
podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. a dále obviněný Mgr. P. P. sám byl uznán
vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst.
1 písm. a) tr. zák., a obvinění A. M. a J. S. byli uznáni vinnými pomocí k
trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 10 odst. 1 písm.
c) k § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterých se dopustili tím, že v průběhu
listopadu roku 2000 v J. a J., okres J., Mgr. P. P. jako starosta Města
Javorník, J. S. jako tajemník Městského úřadu Javorník a A. M. jako správce
majetku Městského úřadu Javorník v rámci objednávky Města Javorníku podepsané
J. S. zajistili dne 28. 11. 2000 u dodavatele Auto – Hobby, spol. s r. o.,
Palackého 1016, Jeseník, odebrání 2 ks pneumatik rozměrů 195/70 x 152 a 2 ks
disků typového označení 8330 pro vozidlo zn. Mercedes v hodnotě 14.380,- Kč,
což J. S. stvrdil podpisem na dodacím listě, na základě kterého byla vystavena
faktura, kterou na Městském úřadu Javorník schválili J. S. a A. M., kteří
rovněž dne 30. 11. 2000 podepsali platební příkaz k úhradě této faktury, v němž
A. M., v úmyslu zastřít pravý důvod nákupu vepsal v rozporu se skutečností účel
použití na traktorový vlek a následně si pneumatiky s disky převzal Mgr. P. P.,
který je až do října 2002 používal na vozidle zn. Mercedes Vito 110 CDI – L,
registrovaném na jméno jeho manželky Ing. H. P., čímž Městu Javorník způsobili
škodu ve výši 14.380,- Kč.
Za tento trestný čin byli všichni tři obvinění odsouzeni podle § 158 odst. 1, §
35 odst. 1 a § 53 odst. 1, 3 tr. zák. k samostatnému úhrnnému peněžitému trestu
ve výměře 10.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl stanoven pro případ, že
by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí
svobody v trvání 1 měsíce.
Tento rozsudek napadli všichni tři obvinění odvoláními, o nichž Krajský soud v
Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 2 To
150/2007, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných Mgr. P. P., A. M. a J.
S. jako nedůvodná zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 2
To 150/2007, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 15. 8.
2006, sp. zn. 2 T 118/2003, podali všichni tři obvinění Mgr. P. P., A. M. a J.
S. prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Holouše a obviněný Mgr. P. P. ještě
i prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Rittera dovolání shodně z důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) o podaných
dovoláních rozhodl usnesením ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1395/2007, tak,
že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě –
pobočka v Olomouci ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 2 To 150/2007, a rozsudek
Okresního soudu v Jeseníku ze dne 15. 8. 2006, sp. zn. 2 T 118/2003. Podle §
265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Jeseníku přikázal, aby věc
obviněných Mgr. P. P., A. M. a J. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. V rámci svého odůvodnění nařídil Nejvyšší soud Okresnímu soudu v
Jeseníku, aby se zaměřil na právní kvalifikaci jednání obviněného Mgr. P. P. jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1
písm. a) tr. zák., ve vztahu k němuž pak obvinění A. M. a J. S. byli uznáni
vinnými pomocí k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §
10 odst. 1 písm. c) k § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Dále mu bylo uloženo, aby
se náležitě zabýval otázkou, jakou svou pravomoc Mgr. P. P. vykonával způsobem
odporujícím zákonu a zda vůbec měl takovou pravomoc, kterou jednáním popsaným
ve skutkové větě výroku o vině zrušeného rozsudku soudu první instance mohl
zneužít. V návaznosti na to měl nalézací soud zkoumat, kdo byl oprávněn činit
jménem poškozeného Města Javorník nebo v jeho zastoupení právní úkony, jimiž
bylo nakládáno s jeho majetkem. K tomu měl nalézací soud případně doplnit
dokazování zejména o listinné důkazy a výpovědi svědků ohledně povinností,
které měl v rozhodné době starosta Města Javorník obviněný Mgr. P. P., jeho
tajemník obviněný J. S. i jeho správce majetku obviněný A. M. V návaznosti na
to se pak měl soud zabývat tím, jakého trestného činu se dopustili všichni
uvedení obvinění. Pokud by nalézací soud shledal, že obviněný Mgr. P. P. nezneužil své pravomoci, která mu byla jako veřejnému činiteli svěřena, pak by
nešlo v důsledku akcesority účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zák. shledat
zbývající dva obviněné vinnými z pomoci k tomuto trestnému činu tohoto
obviněného. V tomto případě by se musel nalézací soud ovšem vypořádat nejen s
tím, kdo skutečně měl pravomoc, kterou v tomto konkrétním případě zneužil
(vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu), ale i s tím, zda taková
osoba (např. obviněný J. S.) je veřejným činitelem ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák. K trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele se podle jednotlivých
ustanovení tohoto zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s
jeho pravomocí a odpovědností. Tuto otázku si měl nalézací soud vyřešit jako
otázku předběžnou podle § 9 odst. 1 tr. ř. Pokud by dospěl k závěru, že
obviněný J. S. ve funkci tajemníka Městského úřadu města Javorník byl veřejným
činitelem, pak by totiž připadala v úvahu i jiná právní kvalifikace jednání
zbývajících dvou obviněných Mgr. P. P. a A. M., kteří by mohli být toliko
návodci či pomocníky k hlavnímu pachateli obviněnému J. S.
Nejvyšší soud dále
zdůraznil, že soud prvního stupně nesmí opomenout zákaz reformace in peius
(změny k horšímu ve smyslu § 265s odst. 2 tr. ř.) a musí posoudit, zda taková
právní kvalifikace nezhorší postavení některého z obviněných, a pokud ano, pak
by bylo nutné ponechat původní právní kvalifikaci a jen v odůvodnění vysvětlit,
jaké či které znaky jakého trestného činu jednání případných obviněných
skutečně naplňuje a proč nemohl soud napravit také celý výrok o vině. Dále
Nejvyšší soud soudu první instance uložil, aby se zabýval také jednáním
obviněných, ve kterém byl dosud spatřován trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., a to zejména ve vztahu ke spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. na trestném činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. V té souvislosti
Nejvyšší soud nalézacímu, ale i odvolacímu soudu vytkl, že se náležitě
nezabývaly zjišťováním osoby, která měla být uvedena v omyl a jejímž
prostřednictvím, v důsledku její majetkové dispozice v omylu, mělo dojít k
dokonání souzeného trestného činu V tomto směru se měl především zabývat tím,
zda nemohla být uvedena v omyl účetní Městského úřadu v Javorníku E. K. Na
základě toho měl upravit své skutkové zjištění vyjádřené ve skutkové větě
výroku o vině a své závěry náležitě v novém rozhodnutí odůvodnit. Zákaz změny k
horšímu (reformationis in peius) ve smyslu § 265s odst. 2 tr. ř. by neměl
bránit soudu v tom, aby po provedení doplnění řízení uvedl ve výroku svého
nového rozsudku popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly
obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty
toho trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, které nalézací soud vzal
za prokázané, avšak výslovně je dosud neuvedl ve výrokové části rozsudku, a to
za podmínky, že by se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojevilo
zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků
apod., aby se tím nijak nezhoršilo postavení kteréhokoli z obviněných.
Okresního soud v Jeseníku doplnil dokazování v shora naznačených
směrech a poté rozsudkem ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 2 T 118/2003, obviněné J.
S. a A. M. uznal vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák.,
obviněného Mgr. P. P. uznal vinného návodem k trestnému činu zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 158 odst. 1 tr.
zák. a obviněné A. M. a J. S. uznal vinnými pomocí k trestnému činu zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 158 odst. 1 tr.
zák., kterých se dopustili tím, že v průběhu listopadu roku 2000 v J. a J.,
okres J., na žádost a ve prospěch Mgr. P. P., který v té době vykonával funkci
starosty Města Javorník, obviněný J. S. jako tajemník Městského úřadu Javorník
a obviněný A. M. jako správce majetku Městského úřadu Javorník v rámci
objednávky Města Javorníku podepsané J. S. zajistili dne 28. 11. 2000 u
dodavatele Auto – Hobby, spol. s r. o., Palackého 1016, Jeseník, odebrání 2 ks
pneumatik rozměrů 195/70 x 152 a 2 ks disků typového označení 8330 pro vozidlo
zn. Mercedes v hodnotě 14.380,- Kč, což obviněný J. S. stvrdil podpisem na
dodacím listě, na základě kterého byla vystavena faktura, kterou na Městském
úřadě Javorník schválili obvinění J. S. a A. M., kteří rovněž dne 30. 11. 2000
podepsali platební příkaz k úhradě této faktury, v němž obviněný A. M. v úmyslu
zastřít pravý důvod nákupu vepsal v rozporu se skutečností účel použití na
traktorový vlek, přičemž poté obvinění J. S. a A. M. uvedli v omyl
zaměstnankyni Městského úřadu Javorník E. K., která před nimi vyslovila své
pochybnosti o účelu zakoupení pneumatik s disky, neboť věděla, že Město
Javorník vozidlem značky Mercedes nedisponuje, tvrzením, že jde o pneumatiky na
traktor, na základě čehož fakturu proúčtovala a zaplatila a následně si
pneumatiky s disky převzal Mgr. P. P., který je až do října 2002 používal na
vozidle zn. Mercedes Vito 110 CDI – L, registrované na jméno jeho manželky Ing.
H. P., čímž Městu Javorník způsobili škodu ve výši 14.380,- Kč.
Za tyto trestné činy byl Mgr. P. P. podle § 158 odst. 1 tr. zák., § 53 odst.
1, odst. 3 tr. zák. odsouzen k samostatnému peněžitému trestu ve výměře
10.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by ve stanovené
lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody
v trvání 1 měsíce. Obvinění A. M. a J. S. byli oba podle § 158 odst. 1 tr.
zák., § 35 odst. 1 tr. zák., § 53 odst. 1, odst. 3 tr. zák. odsouzeni k
samostatnému úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 10.000,- Kč, podle § 54 odst.
3 tr. zák. pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán,
jim byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce.
Proti tomuto rozsudku podali všichni tři obvinění A. M., Mgr. P. P. a J. S.
odvolání, o nichž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl usnesením
ze dne 4. 12. 2009, sp. zn. 2 To 287/2009, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání
všech tří obviněných zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne
4. 12. 2009, sp. zn. 2 To 287/2009, podal obviněný Mgr. P. P. prostřednictvím
obhájců JUDr. Jaroslava Holouše a JUDr. Petra Rittera dovolání, a to shodně z
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání zaslaném pod
hlavičkou obhájce JUDr. Jaroslava Holouše obviněný Mgr. P. P. uvádí, že soudy
nižších stupňů dospěly k odsuzujícím rozsudkům na podkladě identické důkazní
situace – bez nových důkazů a skutečností, pouze podle nepřímých důkazů, kdy
všechny odsuzující rozsudky jsou vydávány podle názoru obhajoby pouze s jediným
cílem, a to nutnosti odsoudit Mgr. P. P. poté, kdy všechny ostatní skutky, pro
které bylo vyšetřování vedeno, byly ukončeny bez jakéhokoliv trestního postihu. Jediným pojítkem mezi nákupem disků a pneumatik bylo obdobné vozidlo ve
vlastnictví manželky Mgr. P. Příslušné soudy nespecifikovaly ve svých
rozsudcích, v čem je spatřován úmysl všech tří obviněných. I sám odvolací soud
připouští, že zejména obviněný Mgr. P. nemohl naplnit svým jednáním zneužívání
pravomoci veřejného činitele, když nákup materiálu, objednávky materiálu a
následné proplácení neměl v popisu funkce starosty. Obviněný je přesvědčen, že
hodnocení efektivnosti nákupu v celkové částce 13.500,- Kč nemůže přináležet
orgánům činným v trestním řízení, ale odborným a odpovědným pracovníkům. Odpovědnost všech tří obviněných je vykonstruována orgány činnými v trestním
řízení. V případě obviněného J. S., kdy jeho jednání bylo kvalifikováno jako
porušení ustanovení § 89 odst. 9 tr. zák., nemá tento závěr opodstatnění v
platné judikatuře a důvodové zprávě k trestnímu zákonu. V případě, kdy
funkcionáři obecní samosprávy protiprávně nakládají s obecním majetkem,
vylučuje trestní odpovědnost i další ustálená judikatura, podle které se za
orgány samosprávy podle § 89 odst. 9 tr. zák. považují jen ty samosprávné
orgány, které obsahem své činnosti odpovídají orgánům státní správy, tedy
orgánům rozhodujícím vrchnostenským způsobem o právech, právem chráněných
zájmech fyzických nebo právnických osob. Nemůže obstát právní názor okresního
soudu, že obviněný J. S. se dopustil protiprávního jednání jako veřejný
činitel, když jím ve skutečnosti při nákupu pneumatik nebyl a ani nemohl být. Nakládání s obecním či státním majetkem je předmětem hospodářské (soukromé)
správy, kterou lze považovat za souhrn výkonných správních funkcí
postrádajících donucení založené na rovnosti subjektů. Tomu odpovídá i
ustanovení § 14 odst. 1 písm. b) zákona č. 367/1990 Sb., zákona o obcích, které
v případě obci podřazuje hospodaření s vlastním majetkem pod samostatnou
působnost obce, tedy působnost vykonávanou mimo oblast přenesené působnosti
veřejné správy, čímž zákon fakticky vyloučil z daného procesu prvek
vrchnostenské správy. Tomu odpovídá i ustálená judikatura, podle které se za
orgány samosprávy podle § 89 odst. 9 tr. zák.
považují jen ty samosprávné
orgány, které obsahem své činnosti odpovídají orgánům státní správy, tedy
orgánům rozhodujícím vrchnostenským způsobem o právech a právem chráněných
zájmech fyzických nebo právnických osob. Těmito orgány pak orgány územní a
zájmové samosprávy při hospodaření s majetkem nejsou. Opačný závěr, tedy že
pracovníci veřejné správy a ostatních správních orgánů mají při hospodaření s
obecním a státním majetkem postavení veřejných činitelů, je protiústavní, neboť
v případě vlastnictví Listina základních práv a svobod výslovně stanoví všem
formám vlastnictví stejnou zákonnou ochranu, kterou se myslí jak ochrana přímá,
tak nepřímá. Proto není správný závěr, že obviněný J. S. se dopustil
protiprávního jednání jako veřejný činitel, když jím ve skutečnosti při nákupu
pneumatik nebyl a ani nemohl být. Rovněž ani postavení Mgr. P. P. v této právní
situaci nemůže obstát, když je podle rozsudku Okresního soudu v Jeseníku uznán
vinným z návodu k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle
§ 10 odst. 1 písm. b) k § 158 odst. 1 tr. zák. Hodnocení jednání obviněného S. v kontextu návodce obviněného Mgr. P. nemá oporu v žádných z provedených
důkazů, protože žádné takové jednání se v průběhu celého dlouhého řízení
neprokázalo, zejména pak, že by obviněný Mgr. P. vydal nějaký pokyn nebo snad
přemlouval obviněného S. k tomu, aby nakoupil v jeho prospěch pneumatiky. Ve
věci trestného činu podvodu soud dospěl ke svým závěrům s přihlédnutím k
opakované výpovědi svědkyně – účetní K. Ze všech výpovědí svědkyně nelze
dovodit, že byla osobou jednající v omylu, když sama připustila, že všechny
nejasnosti, pokud vznikly, byly náležitě vysvětleny jak ze strany obviněného
S., tak ze strany obviněného M. Konečně také obviněný zdůraznil, že k domnělému
skutku mělo dojít v roce 2000, tedy před 10 lety a tuto dobu nelze v žádném
případě považovat za přiměřenou a má tak za to, že hlavní funkce práva –
preventivní a výchovná – již dostatečně splnila svoji funkci. Na závěr dovolání
obviněný Mgr. P. P. navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí v části výroku o vině a trestu zrušil.
V dovolání podaném prostřednictvím JUDr. Petra Rittera, kterým je napadán celý
výrok o vině, poukázal obviněný Mgr. P. P. na rozpor mezi tím, co jasně
vyjadřuje skutková věta rozsudku (dá se zní tušit, že obviněný užíval kola cca
2 roky) a mezi tím, co vyplývá z těch důkazů, které soud provedl a uznal za
vhodné také zhodnotit v písemném vyhotovení rozsudku (po zakoupení byla kola
odevzdána SDH Bílý Potok a poté SDH Javorník, přičemž obviněný mohl užívat kola
2 – 3 měsíce roku 2002). Pokud soud měl na mysli, že cca 2 roky po nákupu kol
tato obviněný převzal, potom se jedná o nesprávné právní posouzení skutku,
neboť tímto nikterak nezneužil pravomoc veřejného činitele a ani jiného ke
zneužití pravomoci nenaváděl. Obviněný má za to, že jakýmkoliv jednáním,
kterého se mohl dopustit s takovým časovým odstupem od předpokládaného
dokončení trestného činu, nemohl naplnit znaky spolupachatelství v širším
pojetí, ale bylo by snad možno uvažovat o podílnictví. Z žádné části rozsudku
není zřejmé, jakou konkrétní pravomoc vykonával tajemník městského úřadu
způsobem odporujícím kterému zákonu, potažmo k jaké formě zneužití pravomoci
veřejného činitele byl obviněným naváděn. Ve vtahu k možnému návodu k trestnému
činu podvodu již nalézací soud dovodil, že nemůže být návodcem k tomuto
trestnému činu. K této úvaze považoval za potřebné ještě doplnit, že podle jeho
názoru nemohla být účetní K. uvedena v omyl, neboť v této věci o ničem
nerozhodovala. Zcela zásadně také nesouhlasí se závěrem nalézacího soudu o tom,
že tajemník městského úřadu je při nákupu materiálu pro městský úřad v
postavení veřejného činitele. Z ustanovení § 89 odst. 9 tr. zák. je nutno
dovodit, že k naplnění pojmu veřejného činitele nestačí pouhý výkon určité
funkce spočívající v podílení se na plnění úkolů společnosti a státu, ale je
třeba, aby používala pravomoci svěřené jí v rámci odpovědnosti za splnění
těchto úkolů. Je nezbytné, aby v činnosti osoby, která má mít charakter
veřejného činitele, byl obsažen prvek moci a prvek rozhodování. Při předmětném
úkonu tajemník městského úřadu nevykonává žádnou vrchnostenskou pravomoc, při
které by byl jakýkoli další subjekt nucen veřejnou mocí podrobit se tajemníkově
vůli. Podle dovolatele tak nikdy v popsaném případě nemůže být uznán vinným
účastenstvím na tr. činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, neboť zde
chybí veřejný činitel. V doplnění tohoto dovolání ze dne 15. 3. 2010 je
vyslovena žádost, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení i rozsudek a
rozhodl, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání
obviněného Mgr. P. P. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu
vyjádřil v tom směru, že v úvodu dovolání podaného prostřednictvím advokáta
JUDr. Petra Rittera obviněný fakticky zpochybňuje skutková zjištění obsažená v
tzv. skutkové větě a v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, podle kterých
byly předmětné disky a pneumatiky od počátku určeny k použití na vozidle zn. Mercedes z majetku dovolatele a jeho manželky a k tomuto účelu byly také
použity. Tato část námitek je výlučně skutkového charakteru a je z hlediska
deklarovaného dovolacího důvodu bezpředmětná. Irelevantní jsou rovněž námitky
týkající se „návodu k trestnému činu podvodu“, když právní kvalifikace podle §
10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k ustanovení § 250 odst. 1 tr. zák. nebylo v
případě obviněného Mgr. P. vůbec použito. Za relevantně uplatněnou lze z
hlediska deklarovaného dovolacího důvodu považovat námitku, že ze skutkové věty
ani z odůvodnění rozsudku není patrno, jakou konkrétní pravomoc vykonával
obviněný S. jako tajemník městského úřadu způsobem odporujícím zákonu a v jaké
formě zneužití pravomoci veřejného činitele ho měl dovolatel navádět. Rovněž v
dovolání podaném prostřednictvím advokáta JUDr. Jaroslava Holouše dovolatel z
části uplatňuje irelevantní skutkové námitky. Tvrdí, že všechny odsuzující
rozsudky jsou vydávány pouze s jediným cílem – odsoudit obviněného Mgr. P. Dále
namítá, že nemohl naplnit zneužívání pravomoci veřejného činitele, když nákup
materiálu a jeho proplacení neměl v popisu práce starosty. Tuto skutečnost
ovšem konstatoval již nalézací soud a dovolatel patrně přehlédl, že jeho
jednání bylo právně kvalifikováno jako účastenství na trestném činu zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 158 odst. 1 tr. zák. Jako právně relevantní uplatňuje dovolatel námitku, podle které se
spoluobviněný S. svého jednání nedopustil jako veřejný činitel, dovolatel také
uvedl, že nemůže obstát ani jeho postavení návodce k trestnému činu zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 tr. zák., v této souvislosti
se ovšem podatel vrací ke skutkovým námitkám. Opět vznáší námitky proti právní
kvalifikaci trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. a tyto námitky
navíc opírá o primárně skutkovou argumentaci – vlastní hodnocení výpovědi
svědkyně K. Dovolatel podle státního zástupce věnuje značnou část námitek
prosazování vlastní skutkové verze. Bezpředmětné jsou i námitky směřující proti
právním posouzení, která napadená soudní rozhodnutí vůbec neobsahují nebo která
se netýkají dovolatele. Za relevantně uplatněné námitky lze považovat ty, podle
kterých se dovolatel nemohl dopustit účastenství na trestném činu zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák., protože ani obviněný Stibor
při nákupu předmětných pneumatik nevystupoval jako veřejný činitel podle § 89
odst. 9 tr. zák. A právě k těmto námitkám státní zástupce rozvedl následující –
jednání obviněného S.
nespočívalo pouze v tom, že podepsal objednávku a další
doklady, ale především v tom, že rozhodl o tom, že z prostředků Města Javorník
budou pro starostu obce zakoupeny pneumatiky a disky na jeho soukromé motorové
vozidlo.
Zákon č. 128/2000 Sb., o obecním zřízení v ustanovení § 110 upravujícím
postavení tajemníka obecního úřadu (stejně jako § 59 dříve platného zákona č.
367/90 Sb.) výslovně nestanoví žádná práva a povinnosti tajemníka při nakládání
s majetkem obce. Rozhodovat o tomto majetku podle názoru státního zástupce může
pouze v souvislosti s plněním úkolů uvedených v ustanovení § 110 odst. 4 zák. o
obecním zřízení. Skutečným smyslem úkonů provedených obviněným S. nebyl nákup
běžných spotřebních věcí pro Město Javorník, ale poskytnutí bezúplatného
věcného plnění obviněnému Mgr. P. Pokud by takovouto dispozici vůbec bylo možno
legálně provést, musela by zřejmě o ní jako o poskytnutí věcného daru
rozhodnout rada města (§ 102 odst. 3 ve spojení s § 85b zák. č. 128/2000 Sb.).
S působností tajemníka obce poskytnutí takovéhoto věcného daru starostovi
nesouviselo ani vzdáleně. Obviněný S. tedy podle názoru státního zástupce při
nakládání s majetkem obce postupoval jednoznačně protiprávně. Lze uvažovat o
tom, zda postupoval v rozporu se zákonem ve smyslu ustanovení § 158 odst. 1
písm. a) tr. zák. nebo zda spíše překročil svoji pravomoc ve smyslu ustanovení
§ 158 odst. 1 písm. b) tr. zák. To však nic nemění na skutečnosti, že se
jmenovaný dopustil trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle
§ 158 odst. 1 tr. zák. a pokud se tak podle skutkových zjištění dopustil na
žádost obviněného Mgr. P., dopustil se Mgr. P. návodu k uvedenému trestnému
činu. Otázka, zda šlo o trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele
podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. nebo § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák.,
nemá z hlediska trestní odpovědnosti dovolatele praktický význam. Je nutno
odmítnout tvrzení o protiústavnosti závěru, podle kterého pracovníci veřejné
správy a samosprávy mají při hospodaření s majetkem postavení veřejných
činitelů. Nerovnost ochrany vlastnictví by byla tvrzena opodstatněně, pokud by
zpřísněná trestní represe byla odvozována od povahy majetku, tak tomu však
není. Přísnější trestní represe dopadající na veřejného činitele není
dovozována od povahy jím spravovaného majetku, ale zcela naopak, je odvozována
od jeho postavení v systému státní správy a samosprávy. Za relevantně
uplatněnou lze považovat i námitku týkající se porušení dovolatelova práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě. Dovolatel však nevytýká žádné průtahy v
trestním řízení zaviněné dlouhodobou nečinností orgánů státu a ani neuvádí,
jakým způsobem by mu nepřiměřená délka trestního řízení měla být kompenzována
při rozhodování o vině nebo o trestu. Navíc tuto námitku neadekvátně opírá o
tvrzení o své nevině. Dovolateli byl uložen trest, který nezasahuje do jeho
osobní svobody a do sféry majetkové zasahuje pouze nevýznamným způsobem, když
částka uložená obviněnému představuje necelou polovinu současné průměrné
měsíční mzdy. Ačkoli soudy v odůvodnění svých rozhodnutí na délku řízení
výslovně nepoukázaly, byla z faktického hlediska uložením uvedeného trestu
podle názoru státního zástupce odvolateli nepřiměřená délka řízení dostatečně
kompenzována.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství závěrem navrhl podané
dovolání podle § 256i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně vyjádřil
souhlas, aby Nejvyšší soud České republiky učinil rozhodnutí za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska
Nejvyššího soudu České republiky rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c)
tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem
zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i
odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §
265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§
265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.)
a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů
taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda
obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se
zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem
odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o
dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání
neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro
odmítnutí dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §
265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadených rozhodnutí,
proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v
dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám
výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by
mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné
namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z
takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu
tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto,
že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy
navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o
vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání
podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový
stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly náležitě právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo
pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje
hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených
rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování
dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení
provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o
dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem
určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr.
ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního
stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem
určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §
2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný
prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými
zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např.
i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III.
ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále viz např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn.
IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností
nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.,
následně tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž
zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v
úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s
právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního
soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněn č. 34, ve sv. 3
Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Většina dovolatelem uplatněných námitek je skutkového charakteru, a z tohoto
důvodu je není možné samostatně podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zejména pokud obviněný nesouhlasí s postupem soudů
obou stupňů, které dospěly ke svým rozhodnutím „pouze“ na podkladě nepřímých
důkazů. Již nalézací soud na str. 13 rozsudku sp. zn. 2 T 118/2003 uvádí:
„Obvinění nejsou usvědčováni přímými důkazy, důkazy nepřímé, včetně okolností
celého případu, však tvoří ucelený řetězec, umožňující učinit závěry o jejich
vině“. Na tento závěr nalézacího soudu navázal odvolací soud tvrzením:
„Obvinění nejsou usvědčováni přímými důkazy, ale je zde řada důkazů nepřímých“.
Pokud se obviněný Mgr. P. dovolává toho, že i sám odvolací soud připustil, že
nemohl naplnit svým jednáním zneužívání pravomoci veřejného činitele, je třeba
poukázat na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který na str. 8 uvedl:
„Vzhledem k tomu, že obviněný Mgr. P. se přímo na nákupu pneumatik nepodílel,
nebylo možno jeho jednání kvalifikovat jako přímé pachatelství trestného činu
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 tr. zák., ale pouze
jako návod k tomuto trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.“ Z
toho vyplývá, že odvolací soud mínil, že se dopustil předmětného trestného činu
jako návodce, nikoliv jako hlavní pachatel, kterým byl podle závěru obou soudů
obviněný J. S., ačkoliv u obviněného S. nalézací soud musel ponechat původní
právní kvalifikaci - pomoc k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného
činitele podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť
jinak by se zhoršilo jeho postavení ve vztahu k předchozímu Nejvyšším soudem k
jeho dovolání zrušenému rozhodnutí, což by znamenalo porušení zákazu
reformationis in peius. K vykonstruované odpovědnosti ze strany orgánů činných
v trestním řízení a k námitce, že efektivnost nákupu nemohou hodnotit orgány
činné v trestním řízení, Nejvyšší soud odkazuje na provedené důkazy a závěry
obou soudů obsažené v napadených rozhodnutí, když se k těmto otázkám již
vyjádřil i ve svém předchozím zrušujícím usnesení ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 5
Tdo 1395/2007, z kterého jistě nelze dovodit, že by usiloval o odsouzení
obviněného Mgr. P. P. Tomu nesvědčí ani postup nalézacího soudu v této trestní
věci, když nejprve všechny tři obviněné podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil
obžaloby (viz i rekapitulace průběhu řízení obsažená v dovolání). Z toho, co
bylo uvedeno v již citovaném předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu jistě nelze
dovodit, že by v posuzovaném případě šlo pouze o hodnocení efektivnosti nákupu
v celkové částce 13.500,- Kč.
K námitkám vztahujícím se k trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr.
zák., kterým byli uznáni vinnými jako spolupachatelé obvinění J. S. a A. M.,
kteří však dovolání proti uvedeným rozhodnutím nepodali, považuje za nutné
Nejvyšší soud zdůraznit, že obviněný Mgr. P. P. nebyl uznán vinným tímto
trestným činem podvodu podle § 250 tr. zák., ani účastenstvím (návodem či
pomocí) k tomuto trestnému činu, a proto Nejvyšší soud není oprávněn
přezkoumávat jakékoliv námitky týkající se tohoto trestného činu. Nejvyšší soud
se proto nemůže zabývat námitkou dovolatele poukazující na to, že k trestnému
činu podvodu podle § 250 tr. zák. soud dospěl díky výpovědi účetní K., z níž
však podle jeho názoru nelze dovodit, že by jednala v omylu, nehledě k tomu, že
jde opět o námitku skutkovou. Podobně je tomu i s námitkou obsaženou v dovolání
podaném prostřednictvím advokáta JUDr. Rittera, ve kterém je uvedeno, že účetní
nemohla být uvedena v omyl, neboť o ničem nerozhodovala. V tomto ohledu
odkazuje Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 17 a 18:
„Soud má za to, že obvinění J. S. jako tajemník Městského úřadu Javorník a
obviněný A. M. jako správce majetku Městského úřadu Javorník poté, co došlo k
zakoupení předmětných věcí, uvedli v omyl zaměstnankyni Městského úřadu
Javorník účetní K. tvrzením, že jde o pneumatiky na traktor, který město
vlastnilo, a tím dosáhli toho, že faktura byla zaúčtována a proplacena a
získané pneumatiky s disky byly plně v dispozici všech tří obviněných. Jelikož
obviněný Mgr. P. žádného ze zaměstnanců Města Javorník v omyl neuvedl, a to ani
účetní E. K., a samotné převzetí získaných pneumatik a jejich následné užívání
neodůvodňuje spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. na trestném činu
podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., byla právní kvalifikace jednání
obviněného P. ve smyslu § 250 odst. 1 tr. zák. vypuštěna“.
Právně relevantní je však námitka obviněného, podle které není zřejmé, jakou
pravomoc vykonával tajemník městského úřadu, způsobem odporujícím kterému
zákonu a k jaké formě zneužití této pravomoci byl obviněným Mgr. P. P. naváděn.
Navíc obviněný nesouhlasí se soudem prvního stupně, že tajemník Městského úřadu
Javorník je při nakládání s obecním majetkem veřejným činitelem, neboť přitom
nerozhodoval vrchnostenským způsobem o právech, právem chráněných zájmech
fyzických nebo právnických osob. Nemůže obstát právní názor okresního soudu, že
obviněný J. S. se dopustil protiprávního jednání jako veřejný činitel, když jím
ve skutečnosti při nákupu pneumatik nebyl a ani nemohl být. Nakládání s obecním
či státním majetkem je předmětem hospodářské (soukromé) správy, kterou lze
považovat za souhrn výkonných správních funkcí postrádajících donucení založené
na rovnosti subjektů. Opačný závěr, tedy že pracovníci veřejné správy a
ostatních správních orgánů mají při hospodaření s obecním a státním majetkem
postavení veřejných činitelů, je protiústavní, neboť v případě vlastnictví
Listina základních práv a svobod výslovně stanoví všem formám vlastnictví
stejnou zákonnou ochranu, kterou se myslí jak ochrana přímá, tak nepřímá. Proto
není správný závěr, že obviněný J. S. se dopustil protiprávního jednání jako
veřejný činitel, když jím ve skutečnosti při nákupu pneumatik nebyl a ani
nemohl být.
Tímto problémem se nalézací soud zabýval na základě pokynu Nejvyššího soudu
obsaženého v usnesení ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1395/2007, kterým mu
bylo uloženo, aby určil, kdo měl předmětnou pravomoc, zda při tom byla taková
osoba veřejným činitelem ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák., přičemž tuto otázku
bylo třeba vyřešit jako otázku předběžnou (§ 9 tr. ř.). Nalézací soud na str.
15 a 16 odůvodnění svého rozsudku uvedl: „Okresní soud nejprve vyřešil otázku,
kdo zneužil své pravomoci, když je nesporné, že zásadní úkony k získání
předmětných pneumatik ve spolupráci s obviněným A. M. provedl tajemník
městského úřadu J. S., a nikoli starosta obce obviněný Mgr. P. P. … Při
zkoumání, kdo byl oprávněn činit jménem poškozeného Města Javorník nebo v jeho
zastoupení předmětné právní úkony, tedy objednávat, kupovat a proplácet
spotřební věci, zjistil, že tato pravomoc nenáležela obviněnému Mgr. P. v
konkrétním případě jako starostovi Města Javorník, ale naopak tajemníkovi
městského úřadu J. S.“, a proto „… má soud za to, že v konkrétním případě
obviněný S. vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu tak, jak
uvedeno ve skutkové větě rozsudku … jeho úkoly a odpovědnost stanoví § 110
zákona o obcích … z definice uvedené v zákoně o obcích tedy nepochybně vyplývá,
že obecní tajemník, respektive v daném případě tajemník městského úřadu je
veřejným činitelem ve smyslu ustanovení § 89 odst. 9 tr. zák.“, přičemž „… soud
dospěl k jednoznačnému závěru, že obviněný J. S. ve funkci tajemníka Městského
úřadu Javorník byl veřejným činitelem, který z pozice svého postavení tajemníka
městského úřadu zneužil tohoto postavení a tuto svoji funkci vykonával v
neprospěch obce způsobem uvedeným v rozsudečném výroku“. Součástí spisového
materiálu je na č. l. 1102 pracovní smlouva uzavřená mezi Městem Javorník a J.
S. dne 18. 5. 1993 a na č. l. 1103 Organizační řád Městského úřadu v Javorníku,
schválený Radou města dne 18. 3. 2002 pod č. j. 83/02. V čl. 10, který upravuje
postavení vedoucích pracovníků pod bodem 4 stojí, že povinností a odpovědností
vedoucího pracovníka je zajišťovat řádné hospodaření se svěřenými finančními
prostředky. Čl. 19 pojednává o tajemníkovi, který je nadřízen všem pracovníkům
Městského úřadu a plní úkoly vedoucího organizace podle zvláštních předpisů,
nestanoví-li Rada města jinak. Tajemník má také v popisu činnosti koordinovat
činnost pracovníků Městského úřadu. Podle pracovní náplně A. M. (č. l. 1101)
měl tento zajišťovat a organizovat údržbu a opravy majetku města, včetně
ekonomického vyhodnocování vynaložených prostředků, sledování vývoje nákladů a
výdajů a další úkoly dle pokynů starosty a tajemníka městského úřadu.
Vzhledem k tomu, že nalézací soud dospěl k určení, že v daném případě tajemník
městského úřadu je veřejným činitelem ve smyslu ustanovení § 89 odst. 9 tr.
zák. a že vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu (srov. str. 16
rozsudku ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 2 T 118/2003), Nejvyšší soud k tomu
považuje za potřebné dodat, že v konkrétním případě byla obviněným J. S.
obcházena ustanovení o nakládání s majetkem obce, kdy podle závěru nalézacího
soudu bylo nakládáno s obecním majetkem ve prospěch zvýhodněné osoby, konkrétně
Mgr. P. P. jako starosty města Javorník. K tomu je třeba zdůraznit, že tajemník
městského úřadu obviněný J. S. vykonával svou pravomoc, která mu byla svěřena
jako veřejnému činiteli, kterým jistě byl s ohledem na jeho postavení
vyplývající z ustanovení § 110 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní
zřízení), veřejným činitelem (podobně tomu bylo podle § 59 dříve platného
zákona č. 367/1990 Sb.). Postavení tajemníka obecního úřadu je však významně
„dotvářeno“ dalšími ustanoveními zákona o obcích a rovněž i jinými zákony, z
nichž je třeba vyzdvihnout zejména zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních
samosprávných celků a o změně některých zákonů (pro účely tohoto zákona je
tajemník obecního úřadu vedoucím obecního úřadu). Tajemníka obecního úřadu
jmenuje a odvolává starosta, který musí při jeho jmenování nebo odvolání
postupovat v souladu s pravidly stanovenými zákonem č. 312/2002 Sb., o
úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů. Tajemníka
obecního úřadu lze jmenovat nebo odvolat pouze se souhlasem ředitele krajského
úřadu; není-li tohoto souhlasu, je jmenování a odvolání tajemníka obecního
úřadu neplatné (§ 103 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb.). Podle předchozího zákona
č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), jmenovala a odvolávala tajemníka
obecního úřadu obecní rada, a to se souhlasem přednosty okresního úřadu [§ 45
písm. h) zákona č. 367/1990 Sb.]. Z těchto právních předpisů vyplývá, že jde o
vrcholného úředníka obce, který se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a
používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto
úkolů svěřena.
Pokud jde o jednání tajemníka obecního úřadu jako veřejného činitele je třeba
se vždy stejně jako u jiných osob považovaných za veřejné činitele ve smyslu §
89 odst. 9 tr. zák. zabývat tím, zda posuzovaný trestný čin byl spáchán v
souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností, neboť toto zjištění je nutné k
trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele podle jednotlivých ustanovení
trestního zákona. „Pravomocí“ veřejného činitele se podle důvodové zprávy k
trestnímu zákonu rozumí zejména oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech
občanů a organizací a ukládat jim úkoly. Kritériem pravomoci není ani rozsah
prostředků s nimiž jednotlivec při výkonu práce přichází do styku, ani vztah
důvěry k pracovníkovi ze strany veřejnosti. V širším smyslu je pravomocí moc,
oprávnění, právo rozhodovat vůbec, kompetence. Pomineme-li charakterizování
pravomoci jako kompetence, což je v podstatě vyjádřením českého termínu
termínem cizím, je pro širší pojetí pravomoci v obecném slova smyslu
charakteristický také výkon určité moci, práva rozhodovat, podobně, jako to
vyjadřuje důvodová zpráva k trestnímu zákonu. I když tedy pravomocí podle § 89
odst. 9 tr. zák. není možno vždy rozumět jenom oprávnění rozhodovat o právech a
povinnostech občanů a ukládat jim úkoly, je v pojmu pravomoc obsažen vždy prvek
moci, rozhodování.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že závěr, že trestný čin byl spáchán
tajemníkem obecního úřadu v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností, je
třeba bedlivě zvažovat právě při nakládání s obecním majetkem, neboť obecné
nakládání s majetkem nemusí být spojeno s rozhodovací činností, poněvadž se
může jednat např. o nákup běžných spotřebních věcí, popř. o zaplacení služby
poskytnuté na základě objednávky apod., tedy běžné soukromoprávní úkony, ale na
druhé straně se může jednat i o výkon pravomoci, za kterou tajemník obecního
úřadu nese odpovědnost ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák. V takovém případě se
tajemník obecního úřadu může při nezákonném nakládání s majetkem obce dopustit
jednání, jímž úmyslně vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu nebo
překročí svou pravomoc nebo nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci. Při
tom je třeba rozlišovat fázi rozhodovací, v níž vystupuje při plnění svých
povinností při nakládání s majetkem obce a při které se řídí normami práva
veřejného a vykonává svěřenou pravomoc s takovým majetkem nakládat v
souvislosti s plněním svěřených úkolů, a fázi realizace přijatého rozhodnutí,
která se projeví v příslušném soukromoprávním úkonu, jímž se realizuje předtím
učiněné rozhodnutí a je provedena vlastní majetková dispozice. Přitom je třeba
zdůraznit, že obviněný J. S. především v rámci obecného pověření nakládání s
majetkem obce musel nejprve učinit rozhodnutí, že z prostředků města Javorník
budou pro starostu obce zakoupeny pneumatiky a disky na jeho soukromé vozidlo,
a toto své rozhodnutí, kterým podle závěru obou nižších soudů vykonával svou
pravomoc způsobem odporujícím zákonu, realizoval tím, že podepsal objednávku a
další doklady. Z toho vyplývá, že takové jednání veřejného činitele – tajemníka
obecního úřadu nelze redukovat pouze na tyto realizační soukromoprávní úkony,
jak činí obviněný v podaném dovolání, neboť nelze přehlížet uvedenou fázi
rozhodovací, která nepochybně spadá pod výkon pravomoci veřejného činitele,
zvláště když šlo o bezúplatné věcné plnění ve prospěch starosty obce obviněného
Mgr. P. P., za nějž nese obviněný J. S. jako tajemník obecního úřadu i
odpovědnost (srov. dikci § 89 odst. 9 „v souvislosti s jeho pravomocí a
odpovědností“). Správně v té souvislosti poukázal státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného, že by bylo
možno uvažovat o tom, zda obviněný J. S. postupoval v rozporu se zákonem ve
smyslu § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. nebo zda spíše překročil svou pravomoc
ve smyslu § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák., jisto však je, že se jmenovaný
dopustil trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158
odst. 1 tr. zák., na němž se obviněný Mgr. P. P. měl podle závěru obou soudů
dopustit účastenství ve formě návodu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. (ve
výroku rozsudku nalézacího soudu je uvedeno ustanovení § 158 odst. 1 tr. zák.
bez uvedení příslušného písmene).
Jak již bylo zmíněno, obviněný Mgr. P. P. ve svých mimořádných opravných
prostředcích dále namítal, že „hodnocení jednání obviněného S. v kontextu
návodce obviněného Mgr. P. nemá oporu v žádném z provedených důkazů, protože
takové jednání se v průběhu celého dlouhého řízení neprokázalo, zejména pak, že
by obviněný Mgr. P. vydal nějaký pokyn nebo snad přemlouval obviněného S. k
tomu, aby nakoupil v jeho prospěch pneumatiky“ a že „z žádné části rozsudku
není zřejmé, jakou konkrétní pravomoc vykonával tajemník městského úřadu
způsobem odporujícím kterému zákonu, potažmo k jaké formě zneužití pravomoci
veřejného činitele byl obviněným naváděn“. Nalézací soud na str. 17 konstatuje:
„Jelikož samotný obviněný Mgr. P. nemohl vydat objektivně pokyn k zakoupení
předmětných věcí, neboť to bylo v pravomoci obviněného S., předmětné pneumatiky
s disky však byly zakoupeny v jeho prospěch, obviněný S. mohl jednat toliko na
žádost obviněného Mgr. P., jehož jednání je právně kvalifikováno nově jako
návod k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 10 odst.
1 písm. b) k § 158 odst. 1 tr. zák., neboť na jeho žádost a v jeho prospěch
obviněný S. svoji pravomoc veřejného činitele zneužil“. V usnesení odvolacího
soudu se k tomu pouze uvádí, že „… obviněný Mgr. P. P. se přímo na nákupu
pneumatik nepodílel,“ a proto „nebylo možno jeho jednání kvalifikovat jako
přímé pachatelství trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle
§ 158 odst. 1 tr. zák., ale pouze jako návod k tomuto trestnému činu podle § 10
odst. 1 písm. c) tr. zák., když pneumatiky a disky byly zakoupeny na jeho
žádost a pro jeho potřebu“.
Přestože jsou uvedené námitky postaveny převážně na skutkovém základě (srov.
slova „… nemá oporu v žádném z provedených důkazů, protože žádné takové jednání
se v průběhu celého dlouhého řízení neprokázalo …“) mají tyto námitky i svůj
právní rozměr, pokud obviněný Mgr. P. P. uvádí, že „nemohl naplnit znaky
účastenství na uvedeném trestném činu“ a že by bylo možno „snad uvažovat o
podílnictví“ (srov. bod IV. dovolání podaného prostřednictvím obhájce JUDr.
Petra Rittera). Z tohoto hlediska jsou pouhá tvrzení soudu prvního stupně a v
návaznosti na ně i odvolacího soudu nedostatečné pro závěr o návodu obviněného
Mgr. P. P. ve vztahu k jednání obviněného J. S., neboť nalézací soud, jak
vyplývá z odůvodnění jeho odsuzujícího rozsudku na str. 17 vycházel jen z pouhé
úvahy, že „… předmětné pneumatiky s disky … byly zakoupeny v jeho prospěch“, a
proto mohl „obviněný S. jednat toliko na žádost obviněného Mgr. P.“. Taková
jednoduchá úvaha bez bližšího zdůvodnění, z čeho v tomto směru nalézací soud
vycházel, nepostačuje k jednoznačnému závěru o návodu obviněného Mgr. P. P. ve
vztahu k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158
odst. 1 tr. zák. spáchaného obviněným J. S., neboť zásadně nevylučuje, že
obviněný J. S. jednal ve prospěch spoluobviněného Mgr. P. P. nikoli na jeho
žádost, ale např. z důvodu, že mu chtěl takto protiprávně pomoci či ho
obdarovat, a to i bez jeho žádosti, anebo z důvodu poskytnutí protislužby za
jiné jednání Mgr. P. P. apod. Obecně je možno zdůraznit, že skutečnost získání
prospěchu z trestné činnosti, a to ani v případě, že jde o věcné plnění vázané
určitým způsobem na osobu prospěch získávající, obecně nemůže automaticky
svědčit o tom, že osoba, která má prospěch ze spáchaného trestného činu, vždy
úmyslně v pachateli takového trestného vzbudila rozhodnutí tento trestný čin
spáchat, neboť při takovém přístupu by se stal např. trestný čin podílnictví
podle § 251 tr. zák., na který poukazuje odvolatel, prakticky obsolentní.
V neposlední řadě je třeba v tomto směru poukázat i na předchozí usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1395/2007, kde bylo také
zdůrazněno, že „… pokud oba soudy, jak nalézací, tak i odvolací, na základě
dosud provedeného dokazování dospěly k závěru, že právě starosta obviněný Mgr.
P. P. byl jedinou osobou, která mohla mít ze zakoupených pneumatik a disků
prospěch, lze se domnívat, že podle jejich názoru zásadním pro účast obviněného
J. S. na celé akci byla právě skutečnost, že starosta Města Javorník Mgr. P.
P., jako veřejný činitel, vydal pokyn k nákupu uvedených věcí (srov. i výpověď
svědka V. H., že mu bylo řečeno asi jako šprým panem M. nebo S., že si starosta
koupil gumy na auto – č. l. 94 a 703 spisu). Nicméně, ze spisu nevyplynulo, že
by bylo v tomto ohledu, stejně jako k rozsahu pravomoci obviněného Mgr. P. P.
jako starosty obce provedeno jakékoli dokazování, ač je třeba tuto skutečnost
postavit najisto …“ (srov. str. 8 cit. usnesení Nejvyššího soudu). Obecně je
sice možné vyjít z nepřímých důkazů, ovšem jen za předpokladu, že tvoří ve svém
souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů
(nestačí proto jen jeden nepřímý důkaz) vzájemně se doplňujících a na sebe
navazujících, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti,
že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného
závěru. V daném případě tomu však tak nebylo, neboť z nich zatím na podkladě
shora uvedené úvahy není dovoditelné spáchání návodu ve smyslu § 10 odst. 1
písm. b) tr. zák., tedy že by obviněný Mgr. P. P. vzbudil u obviněného S.
rozhodnutí spáchat trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §
158 odst. 1 tr. zák. Nepřímé důkazy vedoucí sice k důvodnému podezření vůči
obviněnému, nevylučující však jinou reálnou možnost, nejsou dostatečným
podkladem pro uznání viny obviněného (srov. č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).
Přitom je třeba zdůraznit, že nutnost doplnění dokazování podle tohoto
zrušujícího usnesení se vztahovala nejen na rozsah pravomoci Mgr. P. P., ale i
na skutečnost, zda obviněný J. S. jednal na pokyn či žádost spoluobviněného
Mgr. P. P., avšak toto doplnění, jež nařídil Nejvyšší soud v citovaném
usnesení, nebylo v rozporu s ustanovením § 265s odst. 1 tr. ř. náležitě
provedeno, v důsledku čehož došlo i k tomuto hmotně právnímu pochybení.
S ohledem na to, co bylo uvedeno výše, byl naplněn dovolací důvod ve smyslu §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nalézací soud v odsuzujícím rozsudku a
odvolací soud ve svém zamítavém usnesení nesprávně právně posoudily skutek
uvedený ve výroku o vině obviněného Mgr. P. P. Na základě těchto závěrů
Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání obviněného Mgr. P. P. je důvodné, a
proto podle § 265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. částečně zrušil napadené
usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 4. 12. 2009, sp.
zn. 2 To 287/2009, pokud jím bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. odvolání
obviněného Mgr. P. P., a rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 24. 6.
2009, sp. zn. 2 T 118/2003, v části týkající se obviněného Mgr. P. P., podle §
265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal
Okresnímu soudu v Jeseníku, aby věc ohledně Mgr. P. P. v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. b) tr.
ř. bylo o zrušení uvedených rozhodnutí a o přikázání věci Okresnímu soudu v
Jeseníku rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Tímto rozhodnutím se trestní věc vrací do nalézacího řízení před Okresním
soudem v Jeseníku, který si při novém projednání věci především ujasní, zda je
možné kvalifikovat jednání obviněného Mgr. P. P. jako návod k trestnému činu
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 158
odst. 1 tr. zák., přičemž je třeba zdůraznit, že nalézací soud je vázán právním
názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést
úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§ 265s odst. 1 tr.
ř.). V té souvislosti je třeba poznamenat, že právní závěry musí nalézací soud
odůvodnit nejen obecnými úvahami, ale musí ke každé rozhodné skutečnosti pro
právní kvalifikaci uvést, z kterých důkazů vycházel, jak je hodnotil a jaké
závěry z nich vyvodil.
Vzhledem k tomu, že v mezidobí nabyl účinnosti nový trestní zákoník (zákon č.
40/2009 Sb.), je třeba se v případě, že dospěje nalézací soud k závěru o vině
obviněného Mgr. P. P., v novém rozhodnutí z hlediska právní kvalifikace skutku
i výroku o trestu, příp. dalších výroků, zabývat i časovou působností trestních
zákonů ve smyslu § 2 a násl. tr. zákoníku (dříve § 16 tr. zák.).
V případě, že nalézací soud dospěje k závěru o vině obviněného Mgr. P. P.,
zváží při rozhodování o trestu mimo jiné i délku trestního řízení, a to v
souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (srov. např. sp.
zn. I. ÚS 5/96, sp. zn. IV. ÚS 358/98, sp. zn. I. ÚS 600/03 – Sbírka
rozhodnutí, svazek 6, nález č. 116; svazek 12, nález č. 140; svazek 32, nález
č. 6). Ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně základních lidských práv a svobod, resp. kompenzace jeho porušení, může
být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto
povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní
právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž
kompenzováno příp. porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše
takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv
stěžovatele a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti
České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy.
Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při
odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §
125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně
vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková
zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů,
zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud
vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a
jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle
příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Podobně i z rozhodnutí
odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého
stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným v odůvodnění odvolání a jaké
závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního
stupně.
Závěrem je třeba ještě zdůraznit, že napadené rozhodnutí bylo částečně zrušeno
jen v důsledku dovolání podaného obviněným Mgr. P. P. samozřejmě jen v jeho
prospěch, a proto nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho
neprospěch (tzv. zákaz reformationis in peius ve smyslu § 265s odst. 2 tr. ř.).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. srpna 2010
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel
Šámal, Ph. D.