5 Tdo 758/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný Oleksandr Bezeha, státní příslušník Ukrajiny, trvale bytem Dobrovolného 646/2, Praha 9 – Černý most, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 7 To 76/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 16/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Oleksandra Bezehy odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2024, sp. zn. 46 T 16/2023, byl obviněný Oleksandr Bezeha uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 70 odst. 1 a § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl též uložen trest propadnutí věcí, a to finančních prostředků a stolního počítače označených ve výroku rozhodnutí. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena či prokuristy obchodní společnosti, včetně jejich zastupování na základě plné moci, a to na dobu 10 let. Podle § 228 odst. 1 tr.

ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, způsobenou škodu ve výši 34 560 817 Kč.

2. Uvedené trestné činnosti se obviněný podle zjištění soudu prvního stupně dopustil zjednodušeně uvedeno následovně. Obviněný jako jediný jednatel i společník a poté jako osoba fakticky ovládající obchodní společnost JUTACOM, s. r. o., IČ: 27605604 (dále jen „JUTACOM“), poté jako předseda Družstva JUTACOM group, IČ: 05938651 (dále jen Družstvo JUTACOM group), a jako jediný jednatel i společník obchodní společnosti Logistic security city, s. r. o., IČ: 24156736 (dále jen „Logistic security city“), v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“) a získat tak pro sebe neoprávněný prospěch, podával u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územního pracoviště pro Prahu 3, záměrně zkreslená přiznání k DPH a kontrolní hlášení za zdaňovací období od ledna 2016 do května 2019, do kterých zahrnul na vstupu faktury za neexistující přijatá zdanitelná plnění, ačkoliv věděl, že k faktickému plnění ve formě služeb či zboží ze strany dodavatelských společností nedošlo. Obviněný tyto dodavatelské společnosti minimálně částečně ovládal, disponoval přístupovými údaji do jejich datových schránek, do kterých vstupoval, měl razítka těchto obchodních společností, plné moci jednatelů zapsaných v obchodním rejstříku k jednání s úřady, k zakládání bankovních účtů a k uzavírání smluv, disponoval daňovými doklady vystavenými těmito společnostmi, podle kterých nechával zpracovat kontrolní hlášení a daňová přiznání těmto dodavatelským společnostem. Dále z těchto obchodních společností vytvářel i s cílem zastřít vlastní protiprávní činnost dodavatelsko-odběratelské řetězce. Celkem tak obviněný Oleksandr Bezeha jednáním podrobně popsaným bod body 1) až 58) výroku rozsudku (tj. 58 případů přiznání k DPH s uvedením konkrétních fiktivních faktur neoprávněně zahrnutých do daňových přiznání) zkrátil daň z přidané hodnoty v celkové výši 41 491 141,10 Kč ke škodě České republiky.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali státní zástupce v neprospěch obviněného a obviněný odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 7 To 76/2024, následovně. Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu také uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti statutárního orgánu společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena či prokuristy obchodní společnosti, včetně jejich zastupování na základě plné moci, na dobu 10 let. Odvolání obviněného Oleksandra Bezehy podle § 256 tr. ř. zamítl. Jinak ponechal napadený rozsudek nedotčen.

II. Dovolání obviněného

4. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný Oleksandr Bezeha prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. Podle názoru obviněného rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně je zatížen vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Odvolací soud podle jeho názoru rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel tak nesouhlasil se závěry odvolacího soudu a trval na tom, že se skutku, jak byl popsán ve skutkové větě, nedopustil. Soudy nižších stupňů učinily nesprávné skutkové závěry, které nemají oporu v provedeném dokazování, nevypořádaly se se všemi okolnostmi významnými pro svá rozhodnutí a nebyly řádně provedeny všechny důkazy k objasnění věci.

6. Obviněný nejprve rozsáhle zrekapituloval dosavadní řízení. Vyjádřil přesvědčení, že v dané věci se právní závěry soudů nižších stupňů dostaly do extrémního rozporu se skutkovými zjištěními. Namítl, že soudy nižších stupňů nedostatečně zohlednily jeho výpověď, naopak přikládaly nepřiměřenou důkazní váhu výpovědím svědků, zejména svědka V. I., jehož výpověď byla podle názoru obviněného účelová. Soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy tak, aby korespondovaly s výpovědí tohoto svědka. Svědek V. I. se přihlašoval u něj doma k bankovním účtům, datovým schránkám atd., což však soud prvního stupně bez dalšího dokazování přešel tím, že tomu tak nebylo. Obviněný trvá na tom, že fakticky neřídil shora zmíněné obchodní společnosti, ačkoliv byl formálně zapsán jako jejich statutární orgán v obchodním rejstříku. Neexistoval jediný důkaz prokazující jeho faktickou aktivitu v obchodních společnostech, a ani tvrzení svědků neprokazují, že by prováděl jednotlivé kroky a činnosti naplňující znaky trestného činu, jak uzavřely soudy nižších stupňů.

7. Obviněný dále zpochybnil závěry soudů nižších stupňů vyvozené ze zkoumání IP adresy, z níž měla být vedena komunikace. V této věci vycházely soudy nižších stupňů ze znaleckého zkoumání znalce Ing. Jiřího Bergera, který však neuvedl, že IP adresa počítače mohla být zneužita, a to hned několika způsoby manipulace s IP adresami, na které pak obviněný poukázal. Vzhledem k tomu, že svědek V. I. měl opakovaně přístup k jeho počítači, mohl do něj nahrát příslušný program ke vzdálenému přístupu a aktivovat jej, stejně tak zjistit jeho IP adresu přímo v počítači. Kriticky upozornil i na jiná trestní řízení, ve kterých tento znalec vypracoval chybné znalecké posudky.

8. Dále poukázal na nevěrohodnost svědků, zejména V. I., účetního L. Z. a D. F. Podrobně pak rozvedl, co jednotliví svědci uvedli a proč jim podle něj nelze věřit. Závěry soudů nižších stupňů byly v naprostém rozporu s provedenými důkazy a tyto důkazy neprokazovaly jeho vinu, proto jeho jednání nelze označit za jednání naplňující znaky trestného činu. Soudy tak měly vycházet ze zásady in dubio pro reo a zprostit ho obžaloby. Obviněný v této souvislosti namítl i porušení práva na spravedlivý proces.

9. Dále obviněný nesouhlasil ani s vyčíslením způsobené škody, kterou měl způsobit zkrácením DPH v celkové výši 41 491 141,10 Kč ke škodě České republiky. Nebylo mu jasné, jak soudy nižších stupňů došly k výši této škody, když poškozená se s tou částkou nepřihlásila k náhradě škody a při výpočtu míry zkrácení DPH soud prvního stupně vycházel z informací z kontrolních hlášení. V této souvislosti také namítl absenci znaleckého posudku k určení výše škody, avšak odvolací soud se s touto námitkou nevypořádal. Nelze tak učinit závěr o jeho vině, případně o právní kvalifikaci daného skutku, když nebyla jasně prokázána výše škody. Vytkl i neprovedení navrženého doplnění dokazování výslechem svědků JUDr. Jarmily Humpolcové, Michala Kočího, Lenky Kočí, A. K., A. L.

10. Podle jeho názoru došlo též k porušení jeho práva na spravedlivý proces při zahájení trestního stíhání, neboť mu usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo doručeno s překladem do ukrajinštiny. Policejní orgán by podle jeho názoru měl automaticky nad rámec odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání vysvětlit obviněnému podstatu sděleného obvinění. Povinnost na sdělení podstaty obvinění ve smyslu ustanovení § 91 odst. 1 tr. ř. dopadalo i na tento konkrétní specifický případ. Ačkoliv bylo usnesení o zahájení trestního stíhání vypracováno již dne 17. 7. 2019, překlad usnesení o zahájení trestního stíhání do ukrajinštiny mu byl doručen až dne 7. 12. 2022, tedy až po 3,5 letech od zahájení jeho stíhání. Skutečnost, že došlo k tak vážnému pochybení, formálně akceptoval i státní zástupce tím, že rozhodl po 3,5 letech o stížnosti, kterou bez dalšího zamítl a věcí se dále nezabýval. V tomto případě tak došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

11. Obviněný rovněž zpochybnil zákonnost příkazu k domovní prohlídce, zejména absenci řádného odůvodnění jeho neodkladnosti či neopakovatelnosti. Kriticky se vyjádřil i k samotnému průběhu realizace tohoto úkonu, neboť domovní prohlídka proběhla bez jeho přítomnosti. Během domovní prohlídky se mu totiž udělalo nevolno a byl odvezen do nemocnice. Během této doby však policejní orgán pokračoval v domovní prohlídce, i když této prohlídce on sám ani jeho manželka nebyli přítomni. Veřejný žalobce k tomu uvedl, že zde byla tzv. nezúčastněná osoba, avšak její funkcí nebylo, aby byla garantem zákonnosti domovní prohlídky. Podle názoru obviněného měl policejní orgán domovní prohlídku přerušit po dobu, po kterou nebyla na místě samém přítomna alespoň jeho manželka. Domovní prohlídka proto byla podle něj provedena nezákonným způsobem, a proto její výsledky nemohly být použity jako důkaz v tomto trestním řízení. Během domovní prohlídky měl být navíc přítomen tlumočník, avšak na protokolu o domovní prohlídce chyběl jeho podpis. Dále obviněný upozornil, že při hospitalizaci v nemocnici na oddělení JIP nevnímal okolí. U jeho výslechu v nemocnici nebyl přítomen jeho ošetřující lékař či zdravotní sestra. Jeho výpověď proto mohla být nepřesná, neboť probíhala za situace, kdy byl pod vlivem léků a nebyl šetřen jeho zdravotní stav. O možnosti provedení výslechu vždy rozhoduje ošetřující lékař, avšak ani tento souhlas nebyl ze strany policejního orgánu zajištěn. Ze všech shora uvedených důvodů byl jeho výslech absolutně neúčinný. Od počátku trestního řízení mu též měl být zajištěn obhájce z důvodu nutné obhajoby.

12. Dále se obviněný věnoval okolnostem složení kauce ve výši 1 500 000 Kč v rámci vazebního zasedání. Na radu jeho tehdejšího obhájce, aby kauci složil někdo jiný než osoba blízká, jeho manželka pro tento úkon využila svědka V. I. V rámci trestního řízení byly orgánům činným v trestním řízení vydány věci od účetního, avšak obviněný nebyl o tomto úkonu nijak informován, proto má za to, že byly získány v rozporu se zákonem a jsou procesně nepoužitelné. Tyto doklady od účetního byly získány prohlídkou jiných prostor, nicméně o tomto úkonu nebyl on sám ani jeho obhájce vyrozuměn a nebyla jim umožněna účast na tomto úkonu, ani k nim nebyl řádně vyslechnut. I tento úkon byl zcela v rozporu s trestním řádem. Obviněný v další části namítl porušení majetkových práv. Zajištěné finanční prostředky nalezené při domovní prohlídce a na jeho bankovních účtech podle jeho tvrzení nepocházely z trestné činnosti, nýbrž spadaly do společného jmění manželů.

13. V rámci své argumentace ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zpochybnil právní kvalifikaci skutku. V této souvislosti znovu poukázal na chybné vyčíslení škody, když soud prvního stupně chybně vycházel z kontrolních hlášení. Ve vztahu k právní kvalifikaci skutku obviněný uvedl, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily rozsah zkrácení daně a neřešily věc jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. Má za to, že jeho jednání, spočívající ve vystavení fiktivní faktury za neuskutečněné zdanitelné plnění a následném uplatnění nároku na snížení daňové povinnosti, mělo být právně kvalifikováno jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 tr. zákoníku.

14. Obviněný v dovolání požádal též o přerušení výkonu rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného

15. Podané dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyšší státní zástupkyni, která se k němu vyjádřila prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce nejprve shrnul dovolací námitky obviněného a uvedl, že námitky uplatněné obviněným představovaly převážně opakování argumentace, kterou obviněný již uplatnil v řízení před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím. Soudy nižších stupňů se s těmito námitkami náležitě a přesvědčivě vypořádaly ve svých rozhodnutích. Státní zástupce proto odkázal na jejich logickou, přesvědčivou a ucelenou argumentaci.

16. Obviněný předně nesouhlasil se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Dovolací argumentace obviněného, v níž zpochybňoval svoji participaci na řízení obchodních společností, namítal nedostatečné zohlednění jeho výpovědi a současně kritizoval údajně nepřiměřenou důkazní váhu přisouzenou výpovědím svědků, zejména svědka V. I., jakož i závěry vyvozené z analýzy IP adresy, podle státního zástupce nepřekračovaly rámec běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a jeho hodnocením soudy nižších stupňů. Z obsahu dovolání bylo zřejmé, že obviněný vyjádřil subjektivní nesouhlas s povahou a množstvím usvědčujících důkazů, aniž by doložil, že by soudy při jejich hodnocení excesivně vybočily z mezí zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.

17. Státní zástupce k tomu uvedl, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplývalo, že obviněný nejen formálně zastával funkce statutárního orgánu, ale tyto obchodní společnosti také fakticky řídil. Konstatoval, že trestní odpovědnost člena statutárního orgánu obchodní společnosti není založena pouze na formálním zápisu v obchodním rejstříku, ale především na skutečném výkonu funkce a rozhodovacích pravomocích. Kromě toho bylo zjištěno, že obviněný ovládal rovněž další obchodní společnosti, které byly zapojeny do uměle vytvořeného řetězce fungujícího na principu tzv. karuselového podvodu, jehož cílem bylo systematické snižování daňové povinnosti vlastních obchodních společností. Obviněný tak naplnil znak pachatele trestného činu podle § 240 tr. zákoníku nejen jako statutární orgán, ale i jako osoba, která právnické osoby fakticky ovládala a řídila činnost zainteresovaných obchodních společností v rámci daňově podvodného schématu.

18. Obviněný měl přístup k bankovním účtům těchto obchodních společností, disponoval přístupovými údaji k jejich datovým schránkám, do těchto schránek aktivně vstupoval a komunikoval jejich prostřednictvím s účetními, rovněž zasílal účetním faktury vystavené i přijaté jednotlivými obchodními společnostmi, a to i v případech, kdy k těmto subjektům neměl navenek žádný právní vztah. Tato skutečnost svědčí o tom, že obviněný nejenže měl přístup k citlivým interním informacím, ale aktivně zasahoval do chodu těchto obchodních společností, čímž vykonával faktické řízení jejich činnosti. Takové jednání lze považovat za projev rozhodovací a organizační pravomoci.

19. V rámci trestního řízení byly opatřeny informace o přístupech do datových schránek zúčastněných obchodních společností. Postupem podle § 88a odst. 1 tr. ř. byly získány údaje o IP adresách počítačů, ze kterých bylo do těchto datových schránek přistupováno. Analýza ukázala, že přihlašování probíhalo z konkrétních IP adres, které byly současně využívány k přístupům do e-mailových schránek užívaných obviněným, jakož i k bankovním účtům. Přípojným bodem koncového zařízení pak byla adresa domu v ulici Rudolfa Holeky 636/2, Praha 9, což bylo místo bydliště obviněného. Na této adrese byla následně provedena domovní prohlídka, v jejímž rámci byly zajištěny předměty a dokumentace související s aktivitami obviněného. Tato skutečnost významně přispěla k propojení digitálních stop s fyzickým místem, kde obviněný působil, a posílila důkazní relevanci zajištěných dat.

20. Za nedůvodnou označil výhradu obviněného, že znalec z oboru kybernetiky se měl ve svém znaleckém posudku zabývat eventualitou zneužití prostřednictvím pozměnění IP adres. Znalecké zkoumání bylo provedeno v souladu se zadáním, které bylo zaměřeno na analýzu dat obsažených v předložených mobilních telefonech a datových nosičích. Rozsah znaleckého úkolu byl vymezen orgánem činným v trestním řízení a znalec postupoval v jeho mezích. Zároveň nešlo o otázku, která by vyžadovala expertní zkoumání nad rámec zadání, neboť z provedeného dokazování vyplynula zjevná a trvalá vazba obviněného na dané místo, odkud byly uskutečňovány operace vyloženě v jeho prospěch.

21. Obviněný dále polemizoval s postupem soudů nižších stupňů ohledně zamítnutí návrhů na doplnění dovolání. Soud prvního stupně nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování prostřednictvím znaleckého posudku k určení výše škody, jakož ani výslechem svědků JUDr. Jarmily Humpolcové, Michala Kočího, Lenky Kočí, A. K. a A. L. Tyto námitky státní zástupce však odmítl jako neopodstatněné, neboť se nejednalo o tzv. opomenuté důkazy. V projednávané věci soud prvního stupně návrh na doplnění dokazování zamítl s odkazem na jeho omezený důkazní význam. Státní zástupce v této souvislosti poukázal na body 96. až 101. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v nichž jsou uvedeny důvody, proč nebyli vyslechnuti navržení svědci. Jde-li o návrh obviněného na vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomiky za účelem vyčíslení škody, vypořádal se s ním soud prvního stupně v bodě 41. odůvodnění svého rozsudku tak, že o fiktivnosti využitých fakturačních dokladů neměl žádných pochybností. Státní zástupce proto v dané věci neshledal vady důkazního řízení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

22. Obviněný dále zpochybnil zákonnost příkazu k domovní prohlídce, zejména s poukazem na údajnou absenci řádného odůvodnění její neodkladnosti či neopakovatelnosti, jakož i jejího průběhu. Státní zástupce k tomu uvedl, že tato námitka má procesní povahu a vztahuje se výlučně k úkonům učiněným ve fázi přípravného řízení. Tato argumentace nebyla vystavěna na existenci některého z dovolacích důvodů uvedených v § 265b trestního řádu a jako taková nemůže založit důvodnost dovolání. Doplnil, že domovní prohlídka provedená na adrese bydliště obviněného byla realizována v rámci prověřování za účasti nezúčastněné osoby. Příkaz k domovní prohlídce, vydaný soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 9, obsahoval určité seznatelné odůvodnění její neodkladnosti a neopakovatelnosti, jakkoli si lze představit zevrubnější vysvětlení. Primárně vyvstávalo nebezpečí odstranění důkazního materiálu. V průběhu domovní prohlídky došlo u obviněného k náhlé zdravotní indispozici, v jejímž důsledku byl převezen k lékařskému ošetření do nemocnice. Z tohoto důvodu nepodepsal protokol o provedení domovní prohlídky na rozdíl od své manželky T. B., která byla přítomna a protokol stvrdila svým podpisem. Ani skutečnost, že obviněný protokol nepodepsal, neměla vliv na zákonnost samotné domovní prohlídky.

23. Státní zástupce odmítl námitku obviněného týkající se nutné obhajoby, neboť obviněným uváděné souvislosti nenasvědčovaly porušení práva na obhajobu ve smyslu § 36 a násl. tr. ř. V této spojitosti obviněný ani výslovně neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., jenž je určen pro případy, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ačkoliv ho podle zákona mít měl. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že první výslech obviněného Oleksandra Bezehy byl proveden v nemocničním zařízení, kam byl převezen v důsledku zdravotní indispozice projevené v průběhu domovní prohlídky. Výslech pak zde proběhl za přítomnosti dvou obhájců, kteří byli obviněnému k dispozici již v této rané fázi řízení. Za daných okolností nelze dovodit porušení práva na obhajobu. V rámci předcházející domovní prohlídky byl obviněný řádně poučen o svých procesních právech, včetně práva na právní pomoc. Po poučení souhlasil s tím, že domovní prohlídka bude provedena bez přítomnosti jeho právního zástupce.

24. Státní zástupce dále označil námitku obviněného ohledně zajištění finančních prostředků jako neopodstatněnou. Pokud jde o výhrady vůči postupu státního zástupce při přezkumu zajišťovacích institutů v přípravném řízení, odkázal na rozhodování o stížnostech proti těmto opatřením. Obviněný v rámci dovolání navíc výslovně nenapadl samotné podmínky uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku. Tato skutečnost svědčí o tom, že jeho výhrady nesměřují proti meritornímu rozhodnutí o trestu, ale proti dřívějším procesním úkonům, které již byly přezkoumány v rámci opravných prostředků.

25. Státní zástupce se dále vyjádřil k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Se značnou mírou benevolence by pod něj bylo možno podřadit námitky obviněného týkající se posouzení rozsahu zkrácení daně ve spojení s právní kvalifikací skutku jako zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, avšak jde o námitky zjevně neopodstatněné. Státní zástupce přisvědčil obviněnému, že otázka zkrácení daně a jejího rozsahu se v trestním řízení posuzuje jako předběžná otázka ve smyslu § 9 odst. 1 tr.

ř. V projednávané věci soud prvního stupně důkazní materiál shromážděný na finančním úřadě podrobil kritickému hodnocení v intencích § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Soud tak neakceptoval závěry správce daně mechanicky, ale provedl vlastní důkazní řízení, jehož výsledkem byl samostatný závěr o rozsahu zkrácení daně. Tento postup byl v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Soud provedl výslechy svědků, včetně osob se znalostí účetnictví (např. N. A., K. K., I. T.), a vyhodnotil listinné důkazy, včetně dokumentace od účetní společnosti Impěrěals, s.

r. o. Při stanovení rozsahu zkrácení daně z přidané hodnoty bylo možné vycházet především z informací obsažených v kontrolních hlášeních, která obviněný podával jménem společností JUTACOM, Družstvo JUTACOM group a Logistic security. Do přiznání k dani z přidané hodnoty a příslušných kontrolních hlášení obviněný opakovaně vkládal fiktivní faktury za plnění, která ve skutečnosti neproběhla. Tyto faktury si vytvářel sám, tj. fakturoval mezi svými třemi obchodními společnostmi, přičemž vystavoval doklady i jménem údajných dodavatelů těchto společností a dodavatelů jejich dodavatelů, čímž budoval uměle vytvořené řetězce subjektů.

Cílem jeho jednání bylo nezákonné snížení daňové povinnosti vůči České republice, čímž obviněný obohacoval nejen své obchodní společnosti, ale i sebe na úkor veřejného rozpočtu. Aby tento systém po určitou dobu fungoval a kontrolní hlášení formálně odpovídala, musel obviněný fakticky ovládat i subjekty vystupující jako dodavatelé jeho tří společností. Údajné dodavatele těchto dodavatelů pak postupně obměňoval, aby zakryl fiktivní povahu transakcí a udržel zdání obchodního styku.

26. Státní zástupce dále odmítl námitku obviněného, že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 tr. zákoníku. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný svým jednáním směřoval k neoprávněnému snížení daňové povinnosti vůči státu, a to prostřednictvím systematického vkládání fiktivních fakturačních dokladů do daňových přiznání, resp. kontrolních hlášení za obchodní společnosti JUTACOM, Družstvo JUTACOM group a Logistic security. Skutková podstata trestného činu podle § 240 tr. zákoníku chrání fiskální zájmy státu, řádné vyměření, výběr a odvádění daní, zatímco § 254 tr. zákoníku chrání transparentnost hospodářských údajů vůči třetím osobám, zejména společníkům, věřitelům či rejstříkovým orgánům. V daném případě obviněný nezkresloval účetní výkazy za účelem ovlivnění hospodářského obrazu obchodní společnosti, ale účelově manipuloval daňovými doklady s cílem vylákat daňovou výhodu, čímž přímo zasáhl do daňového systému státu. V projednávané věci byla daňová povinnost reálně snížena, a to prostřednictvím fiktivních faktur, které obviněný sám vytvářel a distribuoval v rámci uměle vytvořených řetězců obchodních společností.

27. Obviněný rozporoval též uplatnění nároku na náhradu škody ze strany příslušného finančního úřadu, avšak opomenul oddělení obecného pravidla v prezentované judikatuře. V projednávané věci obviněný zkrátil daň právnické osoby, za kterou vystupoval, přičemž finanční úřad vůči této právnické osobě sice vydal platební výměr, avšak tento výměr se ukázal být nevykonatelným.

28. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Oleksandra Bezehy podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

29. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněnému, který této možnosti využil a v replice setrval na svých námitkách uvedených v dovolání. Konkrétně uvedl, že nesouhlasí s vyjádřením státního zástupce, zejména ohledně námitky hodnocení důkazů, neboť státní zástupce ji označil za běžnou polemiku. Soudy nižších stupňů ignorovaly jeho výpověď a jednostranně přisuzovaly nepřiměřenou důkazní váhu výpovědi svědka V. I., ačkoli obviněný tvrdil, že svědek mohl zneužít jeho počítač. Dále odmítl, že by v jeho trestní věci neexistoval extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními a že by neuvedl konkrétní důvody tohoto rozporu.

30. Obviněný nesouhlasil s vyjádřením státního zástupce ohledně důkazní relevance IP adresy a znaleckého posudku. Znalec Ing. Jiří Berger neposoudil možnost zneužití IP adresy třetí osobou, ačkoliv to v rámci své obhajoby navrhoval. Znalecký posudek je proto neúplný. Takový postup je v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř. a judikaturou Ústavního soudu, podle níž nelze stavět rozhodnutí na neúplném znaleckém posudku (k tomu odkázal na nález pod sp. zn. II. ÚS 418/03). Obviněný dále namítal absenci posudku z oboru účetnictví a ekonomiky ohledně stanovení výše škody. Obhajoba opakovaně navrhovala vypracování znaleckého posudku k určení skutečné výše škody, jeho neopatření a neprovedení představovalo tzv. opomenutý důkaz ve smyslu ustálené judikatury. Obviněný nesouhlasil ani se závěrem, že nedošlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů. Znalec Ing. Jiří Berger v posudku nezkoumal možnost zneužití IP adresy, což bylo klíčové vzhledem k tomu, že svědek V. I. měl k počítači odsouzeného přístup. Znalecký posudek tak nebral v úvahu všechny relevantní okolnosti, proto mohl být považován za procesně nepoužitelný v plném rozsahu, což odpovídalo dovolacímu důvodu podle § 265b odst.1 písm. g) tr. ř.

31. Obviněný setrval na svých argumentech v dovolání ohledně nutné obhajoby a domovní prohlídky. Zopakoval, že jeho zdravotní stav mohl ovlivnit jeho schopnost plně uplatnit svá práva. Podle § 82 odst. 1 tr. ř. je třeba umožnit účast obhájce při domovní prohlídce, pokud o to obviněný projeví zájem. Neposkytnutí této možnosti je porušením čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

32. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle názoru obviněného aplikovatelný i na případy nedůvodně neprovedených navrhovaných podstatných důkazů. Soudy nižších stupňů neprovedly navrhované výslechy svědků, kteří by mohli potvrdit, že obviněný nebyl osobou, která obchodní společnost fakticky řídila. V tomto směru odkázal na § 2 odst. 5 tr. ř., tedy „zásadu materiální pravdy“, podle které orgány činné v trestním řízení jsou povinny zjišťovat skutkový stav bez důvodných pochybností. Odmítnutí provést navrhované důkazy, které by mohly významně osvětlit klíčové okolnosti, tedy kdo skutečně firmy řídil, bylo v rozporu s touto zásadou. Odmítl také závěr státního zástupce ohledně námitky k zajištění finančních prostředků, že „nemohou založit důvodnost dovolání“, protože se jednalo o dřívější procesní úkony. Obviněný námitku uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v souvislosti s důkazy, které nebyly řádně hodnoceny.

33. Dále rozporoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který se týká nesprávného právního posouzení skutku. Tento závěr je v rozporu se zásadou in dubio pro reo (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Pokud existuje pochybnost, zda jednání obviněného naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, bylo třeba dát přednost kvalifikaci mírnější.

34. Závěrem konstatoval, že vyjádření státního zástupce nevyvrátilo závažné vady rozhodnutí soudů nižších stupňů, tedy že znalecké dokazování bylo neúplné a vadné, chyběl posudek z oboru účetnictví a ekonomiky k určení skutečné výše škody, došlo k porušení práva obviněného na obhajobu, soudy nižších stupňů opomenuly podstatné důkazní návrhy obhajoby a skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V závěru zopakoval svůj návrh na zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí na něj obsahově navazujících.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

35. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.

36. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.

37. Na úvod je třeba zmínit, že obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., avšak svým dovoláním napadal rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Bylo tak namístě uplatnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť se obviněný domáhal přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byly podle jeho přesvědčení v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) nebo h) tr. ř. I přes zmíněný nedostatek podaného dovolání, který nebyl sám o sobě důvodem odmítnutí dovolání, připustil Nejvyšší soud jeho projednání z hlediska věcného a zabýval se konkrétními vznesenými námitkami, jimiž ale obviněný vlastně jen opakoval již dříve uplatněnou obhajobu (jak před soudem prvního stupně, tak před soudem druhého stupně).

38. Obecně lze dále uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy

nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.

39. V tomto duchu a naznačeném směru musí být vykládán také dodatečně formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo především o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování.

Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny.

Taková existence zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10.

7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.

40. Nejvyšší soud dále připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 8-14 odůvodnění jeho rozsudku) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Takové námitky dovolatele samy o sobě nenaplňují dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).

b) K uplatněným námitkám obviněného

41. Nejprve je třeba uvést, že veškeré dovolací námitky obviněného představují jeho dosavadní obhajobu, kterou uplatňoval jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v rámci svého řádného opravného prostředku – odvolání. Oba soudy nižších stupňů se s ní také náležitě zabývaly a vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat, protože Nejvyšší soud s takovým vypořádáním námitek obviněného souhlasí, není tak třeba tuto argumentaci znovu zevrubně opakovat (obviněnému je vypořádání těchto argumentů dobře známo). Odkázat lze též na vyjádření státního zástupce k podanému dovolání, s nímž Nejvyšší soud také souhlasí. Takový odkaz na (dostatečné) vypořádání stejných námitek strany je přípustný v řízení o opravném prostředku (a zvláště v řízení o mimořádném opravném prostředku) i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a navazující judikatury českého Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (viz například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997, ve věci Helle proti Finsku, č. 20772/92, § 60; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 2. 2007, ve věci Boldea proti Rumunsku, č. 19997/02, § 33, z české judikatury srov. například rozhodnutí č. 37/2021-III. Sb. rozh. tr. a odůvodnění této právní věty). Nejvyšší soud by se vlastně mohl s takovým odůvodněním odmítnutí dovolání obviněného zcela spokojit, protože obviněný vlastně nepřinesl v dovolání žádnou novou argumentaci, se kterou by se předtím dostatečně jasně, srozumitelně a věcně správně nevypořádaly soudy nižších stupňů. Odpověděl-li na jeho námitky poprvé soud prvního stupně, následně takové vypořádání akceptoval i soud odvolací a dále tuto argumentaci jen rozvedl, není třeba tutéž argumentaci zevrubně opakovat potřetí. Přesto se Nejvyšší soud k jednotlivým námitkám obviněného stručně vyjádří.

42. Předně platí shora vyřčená teze, že Nejvyšší soud zpravidla odmítne dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (jako tomu bylo v daném případě). Nejvyšší soud souhlasí s potvrzením skutkových závěrů soudu prvního stupně odvolacím soudem, jakož i s právním posouzením takto zjištěného skutku. Takto koncipované odvolání se zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné, pokud ovšem vznesené námitky obsahově lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody. Tak tomu ovšem v tomto případě nebylo, protože obviněný veskrze zpochybňoval skutkové závěry soudů nižších stupňů založené na skupině důkazů podporujících obžalobu, zatímco obviněný preferoval (značně útlou) skupinu důkazů podporujících jeho vlastní verzi, přičemž požadoval jiným způsobem hodnotit důkazy a na tomto základě dospět k jiným skutkovým závěrům, které by podle něj měly být odlišně právně posouzeny. Ve spojitosti s tím zpochybňoval soudem stanovený rozsah provedeného dokazování, důvodnost zamítnutí jím navrhovaných důkazů, jakož i zákonnost procesních úkonů provedených v přípravném řízení, což by z jeho pohledu mohlo některé důkazní prostředky vyloučit, pak by nebylo usvědčujících důkazů a soudy by mohly dospět k jiným skutkovým závěrům. Jinými slovy obviněný uplatňoval námitky skutkové a procesní, které ale vůbec neodpovídají obviněným uplatněným dovolacím důvodům, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.

43. Obviněný svými námitkami brojil především proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a v dovolání předkládal vlastní verzi skutkového děje, kterou žádal právně posoudit, což jsou námitky zásadně neodpovídající dovolacím důvodům, jak bylo uvedeno shora. Nejvyšší soud ovšem není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role a postavení v trestním řízení nebylo koncipováno, na tom nic nezměnilo ani doplnění nového dovolacího důvodu uvedeného v nynějším § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

44. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.

Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Leges, 2023, str. 188 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu.

Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Nemá tak být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků.

45. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněné, a to ani práva na spravedlivý proces. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4.

března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. V daném případě však žádný nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci.

K námitkám uplatněným obviněným se tak může Nejvyšší soud vyjádřit jen nad rámec své přezkumné povinnosti (obiter dictum).

46. Jádrem dovolání obviněného byl jeho nesouhlas se závěrem, že to byl on, kdo řídil řetězec obchodních společností, za něž také podával nepravdivá daňová přiznání k dani z přidané hodnoty. Soudy nižších stupňů ovšem jeho obhajobě založené vlastně výlučně na jeho vlastní výpovědi a zpochybnění řady důkazů svědčících v jeho neprospěch neuvěřily. Proto obviněný opakovaně před všemi soudními instancemi opakuje stejnou obhajobu, že tyto důkazy vyplývají z nezákonně provedených důkazních prostředků, popř. alespoň z jejich nesprávného vyhodnocení, a proto jsou závěry soudů nižších stupňů nesprávné. Tak tomu ale není, soudy nižších stupňů se zevrubně případem obviněného zabývaly a procesně korektním způsobem dospěly ke skutkovým závěrům, které nalezly odraz ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Své závěry důvodně opřely o zjištění, že řetězec obchodních společností byl ovládán z místa bydliště obviněného, kde byly též nalezeny veškeré potřebné dokumenty k takovému ovládání obchodních společností, z nichž ve třech shora označených klíčových společností byl obviněný též statutárním orgánem, takže on sám za ně též podával daňová přiznání. Obviněný též z místa svého bydliště přistupoval do elektronického bankovnictví. Jeho obrana, že tak činil někdo jiný (svědek V. I.) prostřednictvím hackerského programu či v průběhu návštěv domácnosti obviněného, je stěží uvěřitelná a byla dokazováním a logickou argumentací spolehlivě vyvrácena. Těžko by si obviněný nevšiml, že si u obviněného doma takový svědek ponechal celou rozsáhlou dokumentaci k těmto fingovaným obchodům a účetnictvím uvedených společností. Kromě toho by ani obviněným preferovaná varianta, že se na činnosti zásadní měrou podílel uvedený svědek, jej nemohla vyvinit, protože to byl obviněný, kdo byl statutárním orgánem společností, které krátily daň z přidané hodnoty, on za ně nesl odpovědnost, on měl zajistit řádné vedení účetnictví, zakládání pravdivých faktur do účetnictví, na základě podání daňových přiznání s pravdivými údaji, jakož i zakládání dokumentace, jako jsou např. účetní závěrky, do sbírky listin obchodního rejstříku. I kdyby tedy umožnil fingování obchodů a s tím spojených faktur někomu jinému, nesl by stejně plnou trestní odpovědnost za spolupachatelství zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby (jako se standardně u tzv. bílých koní vyvozuje).

47. Zcela důvodně tak soudy nižších stupňů na základě velkého penza usvědčujících důkazů dospěly k jednoznačnému a pochybnosti nevzbuzujícímu závěru, že to byl právě obviněný, kdo podával nepravdivá daňová přiznání za jím ovládané společnosti a kdo tak působil státu škodu zkrácením daně z přidané hodnoty. Na tom nemohou ničeho změnit ani dovolacím důvodům neodpovídající a veskrze neopodstatněné procesní námitky směřující proti postupu orgánů činných v přípravném řízení i soudů nižších stupňů ve fázi po podání obžaloby, jak bude níže rozvedeno.

48. Základem celého dovolání obviněného je tak primárně jeho nesouhlas s označením jeho osoby jako té, která podávala přiznání k dani z přidané hodnoty s nepravdivými údaji, a zpochybněním závěru o rozsahu zkrácení daně. Obviněný tak činil jednak (zcela nedůvodným) zpochybněním zákonnosti domovní prohlídky (pro absenci odůvodnění její neodkladnosti či neopakovatelnosti v soudním příkazu, nepřítomností jeho či jeho manželky po celou dobu jejího průběhu, absencí jeho podpisu na protokolu o domovní prohlídce, resp. podpisu tlumočníka), nezákonnosti jeho prvotního výslechu v nemocnici (pro absenci souhlasu lékaře k výslechu), vadě při zahájení trestního stíhání (nedoručení usnesení o zahájení trestního stíhání spolu s překladem do ukrajinštiny). Dále obviněný napadal nesprávné provádění dokazování soudem prvního stupně, jednak co do jeho rozsahu (neprovedení označených důkazních prostředků navrhnutých obviněným) a jednak co do způsobu hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků (zejména pokud jde o usvědčující výpovědi svědků) především nesouhlas obviněného s ve věci provedenými důkazy. Jde však o opakované námitky, které již obviněný uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, s nimiž se soudy nižších stupňů vypořádaly, navíc tyto námitky vůbec neodpovídají uplatněným ani jiným dovolacím důvodům.

49. Pokud šlo o zkoumání IP adresy počítače, bylo zjištěno, že se obviněný jejím prostřednictvím přihlašoval do svých e-mailových schránek, datových schránek a k bankovním účtům, přitom bylo zjištěno, že tato adresa odpovídá adrese jeho trvalého bydliště. Proto také po provedeném skrytém prověřování byla naplánována domovní prohlídka na této adrese. Při ní byl pak nalezen rozsáhlý důkazní materiál potřebný k prověřované trestné činnosti, které se logicky nemohl dopouštět nikdo bez souhlasu a vědomí uživatelů této domácnosti. Důvodně proto uzavřely soudy nižších stupňů, že jedinou takovou osobou mohl být obviněný, stejně tak opodstatněně uvěřily svědku V. I. Těmito námitkami se soud prvního stupně zabýval zejména v bodech 72. – 78. na str. 51-54 odůvodnění svého rozhodnutí. Námitkami věrohodnosti svědků, zejména svědka V. I. a L. Z., se soud prvního stupně zabýval v bodech 103. a 104. na str. 59, v bodu 123. na str. 64 a v bodu 134. na str. 65. Podle závěrů soudu prvního stupně obviněný v rámci své obhajoby svaloval vinu na svědky V. I. a L. Z., kteří údajně měli posílat e-maily z jeho e-mailových schránek, měli přístup i do datových schránek a internetového bankovnictví jeho obchodních společností, disponovali razítky společností atd. Tato obhajoba, že by e-maily posílala jiná osoba, však byla v průběhu hlavního líčení vyvrácena, když soud prvního stupně vzal jednak výpovědi svědků za věrohodné a jednak vinu obviněného za prokázanou nejen výpověďmi svědků, ale i zjištěním umístění přístupové IP adresy, která odpovídala místu bydliště obviněného, v němž navíc posléze při domovní prohlídce byla nalezena dokumentace k předmětným společnostem a přístupům k bankovním účtům, datovým schránkám apod.

50. Obranou obviněného, že byly nedůvodně zamítnuty jeho návrhy na výslech svědků JUDr. Jarmily Humpolcové, Michala Kočího, Lenky Kočí, A. K. a A. L. jako nadbytečné, se již zevrubně zabýval soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz jeho body 96. – 101. na str. 58-59). Podle soudu prvního stupně obviněným navrhované důkazy se netýkaly natolik podstatných otázek, aby jejich provedení mohlo mít významný vliv na výsledek řízení. Podobně byl správně jako zcela nepotřebný zamítnut návrh obviněného na přibrání znalce za účelem vyčíslení škody, i zde lze odkázat na bod 136. na str. 65 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (bod 41. na str. 12). Nešlo tedy o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť soud prvního stupně se návrhy obviněného zabýval, posoudil je, zamítl provedení navrhovaných důkazních prostředků, což následně též zevrubně vysvětlil v odůvodnění svého rozsudku, a to ústavně konformním způsobem (šlo o důkazy nadbytečné, neboť jednak skutkový stav byl prokázán dostatečnou měrou dosud provedeným dokazováním, jednak informace, které mohli svědci přinést, soud prvního stupně pro rozhodnutí o obžalobě státního zástupce nepotřeboval). S tím souhlasil i odvolací soud, který též v podstatných bodech poukazoval na zevrubné a správné odůvodnění soudem prvního stupně. Nejvyšší soud s takovým vypořádáním návrhů obviněného souhlasí, proto na ně může odkázat, nejde tak ani o nedůvodně neprovedené (tj. opomenuté) důkazy k prokázání rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu kladeného obviněnému za vinu, jak je předpokládáno v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (což ostatně obviněný ani v dovolání neuváděl – snad jen s výjimkou rozsahu tvrzené škody).

51. Potenciál naplnit některý z dovolacích důvodů nemají ani jiné procesní námitky obviněného o údajných procesních příkořích, kterých se vůči němu měly dopustit orgány činné v trestním řízení. Mělo jít zejména o to, že mu nebylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání spolu s překladem do ukrajinštiny, což bylo učiněno až s 3,5 roku dlouhým zpožděním, že byl dán důvod nutné obhajoby a měl být zajištěn obhájce, že domovní prohlídka proběhla v nepřítomnosti jeho i jeho manželky a obhájce, že obviněný nepodepsal protokol o výslechu, nebyl vyrozuměn o tom, že byly vydány věci od účetního, které byly získány prohlídkou jiných prostor nebo že nebyl dán souhlas jeho ošetřujícího lékaře s jeho výslechem v nemocnici.

52. Ve skutečnosti však takto formulované námitky uvedeným uplatněným dovolacím důvodům neodpovídají, navíc jsou výhrady obviněného veskrze neopodstatněné. S těmito výhradami se také dostatečně vypořádaly již soudy nižších stupňů. Výhrady uváděné obviněným, i kdyby byly shledány důvodnými, nejsou samy o sobě ani způsobilé změnit náhled na celkovou spravedlivost řízení, jak ji zastává ve své judikatuře Evropský soud pro lidská práva a Ústavní soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2956/07, uveřejněný ve sv. 52 pod č. 54/2009 na str. 539 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu – dále ve zkratce jen „SbNU“).

53. Předně k otázce doručení usnesení o zahájení trestního stíhání v ukrajinštině se vyjádřil soud prvního stupně v bodě 121. na str. 64 odůvodnění svého rozsudku. Kromě toho by šlo o vadu přípravného řízení, kterou nelze řešit v řízení dovolacím. Nadto se ze spisu podává, že ve skutečnosti bylo již při prvním doručování usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému doručeno usnesení i s překladem, který právě proto již tehdy byl pořízen, jen se nepodařilo dohledat dodejku, na což pak obhajoba upozornila až v době umožnění seznámení se spisem na konci vyšetřování. Jen z důvodů pochybností o provedení doručení bylo tehdy znovu obviněnému doručováno usnesení o zahájení trestního stíhání a z procesní opatrnosti též rozhodnuto o jím podané stížnosti. Nicméně obviněný byl po celou dobu přípravného řízení zastoupen obhájcem, měl možnost se s ním radit, po celou dobu dobře věděl, co je mu kladeno za vinu, byl seznámen s podstatou obvinění, měl možnost se mu bránit, navíc opakovaně v průběhu trestního stíhání uváděl, že překlady a tlumočení nepotřebuje (to ostatně uváděl i při domovní prohlídce dne 16. 7. 2019). Důvodně tak shledaly soudy nižších stupňů, že ve skutečnosti na právu na obhajobu postupem v přípravném řízení zkrácen nebyl.

54. Ke zkrácení práva na obhajobu a na spravedlivý proces nedošlo ani tím, že obviněný neměl v průběhu trestního řízení obhájce, ač byl dán důvod nutné obhajoby, jak namítal. Jednak trefně poznamenal státní zástupce, že této námitce by mohl mnohem spíše odpovídat obviněným neuplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tj. že obviněný neměl v řízení obhájce, i když ho podle zákona měl mít. K tomu lze jen poznamenat, že je přitom na obviněném, které dovolací důvody uplatní, dovolání má značně formalizovaný proces, a proto je také obviněný povinně zastoupen obhájcem – § 265d odst. 2 tr.

ř.; nelze přitom za něj domýšlet, které dovolací důvody chtěl uplatnit. Nicméně i přesto tuto námitku Nejvyšší soud vypořádá i věcně. Důvod nutné obhajoby může zásadně (až na výjimky) nastat až po zahájení trestního stíhání. K tomu lze odkázat na ustanovení § 32 tr. ř. o obviněném a § 35 tr. ř. o obhájci, z nichž tyto závěry jednoznačně vyplývají (z odborné literatury srov. například JELÍNEK, J., UHLÍŘOVÁ, M. Obhájce v trestním řízení. Praha: Leges, 2011, zejm. s. 111). Důvod nutné obhajoby podle § 36 tr.

ř. je dán (zásadně) až u (dospělého) obviněného ve smyslu § 32 tr. ř., kterým se stává podezřelý ze spáchání trestného činu okamžikem zahájení jeho trestního stíhání pro takový čin (postupem podle § 160 odst. 1, § 314b odst. 1 nebo § 179b odst. 5 tr. ř.). V daném případě bylo trestní stíhání zahájeno usnesením podle § 160 odst. 1 tr. ř. ze dne 17. 7. 2019. Jak vyplývá z trestního spisu, obviněný byl řádně poučen o svých právech v průběhu předcházející domovní prohlídky, a to včetně práva na právní pomoc, přičemž souhlasil, že domovní prohlídka bude probíhat bez přítomnosti právního zástupce.

Poté dne 17. 7. 2019 proběhl jeho (první) výslech v nemocnici, v níž obviněný pobýval a kterému již byli přítomni jeho dva obhájci JUDr. Milena Arnoštová a Mgr. Tomáš Císař. I při dalších výsleších dne 26. 11. 2019 a 9. 12. 2020 a následně dne 28. 3. 2022 byli přítomni jeho obhájci. Obviněný tak byl zastoupen obhájcem po celou dobu trestního stíhání, právo na obhajobu tak porušeno nebylo. I tato jeho námitka (navíc nepodřazená pod jediný relevantní dovolací důvod, který obviněný neuplatnil, ale pod jiný důvod, jemuž neodpovídá) je zcela neopodstatněná.

55. Totéž platí rovněž pro opakované námitky týkající se zákonnosti příkazu k domovní prohlídce, jde-li o jeho neodkladnost a neopakovatelnost. Ani v tomto ohledu nelze dát obviněnému za pravdu, neboť hrozilo nebezpečí zmaření a ztráty důkazu, protože by se obviněný mohl pokusit důkazní materiál odstranit (a případně i varovat možné komplice), kdyby se s domovní prohlídkou vyčkalo až po zahájení trestního stíhání. Důvod neodkladnosti tak byl jasně dán, soud přikazující domovní prohlídku jej také správně zmínil.

Ovšem ani absence takového odůvodnění by při jasné zřejmosti neodkladnosti úkonu s ohledem na obsah trestního spisu sama o sobě nečinila domovní prohlídku nezákonnou. Nejvyšší soud na podkladě uplatněných námitek neshledal, že by postup orgánů činných v přípravném řízení při nařízení a provedení domovní prohlídky vybočil z ústavněprávního rámce, jak vyplývá z bohaté judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu – viz zejména plenární nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, který byl uveřejněn ve sv.

73 pod č. 76/2014 na s. 351 SbNU, rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr. Odkázat lze dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 5 Tdo 298/2015, podle nějž posouzení prohlídky jiných prostor a pozemků (popř. i domovní) jako neodkladného úkonu může spočívat v tom, že hrozí odstranění či zničení věcí důležitých v trestním řízení, jimiž mohou být i hardwarové a softwarové komponenty. Tak tomu bylo i v nyní projednávaném případě, přesně těmito důvody totiž vysvětloval neodkladnost domovní prohlídky policejní orgán v podnětu, státní zástupce v návrhu, jakož i soudkyně v příkazu k domovní prohlídce (srov. k tomu č. l.

2441 a násl. trestního spisu). Proběhla tak požadovaná trojí kontrola (policejní orgán – státní zástupce – soudce), ve všech třech případech se otázkou neodkladnosti orgány činné v trestním řízení zabývaly a dostatečně srozumitelným a věcně správným způsobem ji vypořádaly. K porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu tak namítaným způsobem nedošlo.

56. Obviněný dále také opakovaně namítal, že domovní prohlídka proběhla v jeho nepřítomnosti. I s touto námitkou se soud prvního stupně náležitě vypořádal, když odkázal na § 85 odst. 1 tr. ř., podle něhož je orgán vykonávající domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor povinen umožnit osobě, u níž se takový úkon koná, nebo některému dospělému členu její domácnosti nebo v případě prohlídky jiných prostor též jejímu zaměstnanci účast při prohlídce. O právu účasti při prohlídce je povinen tyto osoby poučit. Pokud šlo o nezúčastněnou osobu, která byla přibrána, podle § 85 odst. 2 tr. ř. je třeba k výkonu domovní a osobní prohlídky přibrat osobu, která není na věci zúčastněna, proto byla domovní prohlídka provedena za její účasti (viz bod 117. na str. 64 odůvodnění rozsudku). Během domovní prohlídky se obviněnému udělalo nevolno, a proto byl odvezen do nemocnice, avšak domovní prohlídce byla i nadále přítomna jeho manželka (majitelka nemovitosti), jakož i nezúčastněná osoba z Úřadu Městské části Praha 14. Ani v tomto ohledu nedošlo k jakémukoliv porušení práv obviněného, jeho neúčast při domovní prohlídce nebyla způsobena vinou orgánů činných v trestním řízení, které naopak vůči němu postupovaly naprosto korektně. Nelze však očekávat, že prohlídka se za popsané situace potřeby hospitalizace obviněného přeruší až do doby jeho vyléčení. Povinností je pouze přítomnost u prohlídky obviněnému umožnit, obviněný není povinen se jí účastnit, stejně tak jeho nepřítomnost způsobená objektivními důvody domovní prohlídku nezákonnou nečiní. Nejvyšší soud i v tomto směru může odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 86. na str. 55-56 a bod 116. – 118. na str. 63; jakož i na č. l. 2449 a násl. trestního spisu).

57. Pokud šlo o namítanou nezákonnost výslechu bez souhlasu lékaře a nepodepsání protokolu o výslechu, ani zde nebylo shledáno pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení, obviněný nebyl nijak na svých právech zkrácen (odkázat lze též na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodě 119. na str. 63-64). Obviněný byl náležitě poučen o svých právech, výslech proběhl bez jakýchkoliv námitek ze strany obhajoby, což je doloženo i podpisem samotného obviněného na všech stranách protokolu, výslechu byli přítomni i jeho tehdejší dva obhájci JUDr. Milena Arnoštová a Mgr. Tomáš Císař. Nelze tedy s dovolatelem souhlasit, že by byl v tomto ohledu jakkoliv v řízení před soudem prvního stupně na svých procesních právech zkrácen.

58. Jedinou námitku zdánlivě odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnil ve stručnosti obviněný na samém závěru svého obsáhlého dovolání, tato námitka spočívala v tom, že jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 tr. zákoníku (navíc bez uvedení, o kterou z více alternativně stanovených skutkových podstat by mělo jít, bez označení odstavce a alinea), což doprovodil jen tím, že podle čtvrtého odstavce tohoto ustanovení by mu hrozil trest odnětí svobody v rozpětí 2 až 8 let. Předně obviněný vůbec nevysvětlil, proč považuje právní kvalifikaci skutku užitou soudy nižších stupňů i předtím státním zástupcem a policejním orgánem za nesprávnou, naplnění kterého znaku zpochybňuje, stejně tak nerozvedl myšlenku, proč by mělo takové jednání naplňovat znaky právě jím preferovaného trestného činu a v jaké jeho variantě (jediným sděleným důvodem byla nižší trestní sazba). Při zdůvodnění této námitky obviněný jen opakovaně uplatnil svou obranu, že byla chybně stanovena výše škody (správněji rozsahu činu). Ve skutečnosti tak obviněný znovu zpochybňoval jen skutkové závěry, k nimž na základě provedeného dokazování dospěly soudy nižších stupňů. Soud prvního stupně zcela důvodně vycházel při stanovení rozsahu zkrácení daně z vlastních zjištění učiněných na základě vlastního dokazování (zcela v intencích § 9 odst. 1 tr. ř., že si otázku rozsahu zkrácení daně musí rozhodnout sám, neboť jde o otázku viny). Základem byla zjištění o fiktivních fakturách, které byly označeny i ve výrokové části rozsudku, míra zkrácení je pak prostým matematickým součtem jednotlivých položek DPH plynoucích z jednotlivých faktur. K tomuto jednoduchému matematickému úkonu věru není zapotřebí přibírat znalce, neboť nejde o složitou odbornou otázku. Ostatně způsob výpočtu rozsahu zkrácení obviněný nijak nenapadal.

59. Obviněný tak ve skutečnosti žádal touto poslední námitkou právně posoudit jiný skutkový stav, který navíc ani nijak neoznačil, nenaznačil ani, které znaky trestného činu, jenž byl v jeho jednání shledán, nebyly naplněny, resp. proč by měly být naplněny znaky jiného trestného činu, které ani nespecifikoval. Ani takové námitky nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jen snad nad rámec uvedeného lze obecně uvést, že trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku je ohrožovací trestný čin, který je v poměru subsidiarity k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, jenž jako poruchový delikt má přednost (uplatní se princip lex primaria derogat legi subsidiariae – viz k tomu rozhodnutí č. 57/2003 Sb. rozh. tr. a ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3347, marg. č. 26). Protože byly nepochybně naplněny všechny znaky zmíněného poruchového deliktu podle § 240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, nemohl být obviněnému kladen za vinu subsidiární trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění.

60. Jde-li o námitky obviněného směřované proti zajištění věcí, lze souhlasit se státním zástupcem, že je obviněný formuloval tak, že zpochybňoval jejich zajištění v přípravném řízení, tedy těmito námitkami vůbec nenapadal rozhodnutí ve věci samé, které učinil soud druhého stupně (§ 265a odst. 1, 2 tr. ř.), ale vlastně procesní rozhodnutí o zajištění věcí učiněná v přípravném řízení, která ale nelze dovoláním napadat. Pokud by snad chtěl napadnout konečné rozhodnutí, kterým byl uložen trest propadnutí věcí podle § 70 odst. 1 nebo § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, musel by poukázat na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který však obviněný v zákonem stanovené lhůtě neuplatnil. Jakkoliv rozšiřovat důvody dovolání a námitky jim odpovídající lze jen po dobu trvání lhůty pro podání dovolání, jak vyplývá z § 265f odst. 2 tr. ř., a proto případnou inovaci dovolacích důvodů a námitek, které předtím nebyly uplatněny v dovolání, dodatečně nelze připustit, a to ani kdyby byly zmíněny v tzv. replice v reakci na vyjádření státního zástupce k dovolání – viz k tomu též rozhodnutí č. 40/2024 Sb. rozh. tr.

61. Ze všech shora rozvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky obviněného vznesené v dovolání jsou jen opakováním jeho dříve uplatněné obhajoby, se kterou se beze zbytku vypořádaly soudy nižších stupňů, navíc takto formulované námitky jsou pouhou polemikou se soudy nižších stupňů, jak měly v trestním řízení postupovat, k jakým důkazům přihlížet a k jakým nikoli, jak je měly hodnotit, jaký měl být rozsah dokazování a jaké měly být jeho výsledky. Takové námitky ovšem vůbec neodpovídají úzce zaměřenému dovolacímu řízení, v němž mohou být napraveny jen případné nejzávažnější procesní vady odpovídající tzv. zmatečným důvodům, nejvážnější vady procesu dokazování v intencích doplněného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., popř. vady hmotněprávního posouzení věci. Nejvyšší soud totiž není obecnou třetí instancí s plným rozsahem přezkumu rozhodnutí soudu druhého stupně, takto jeho role nebyla zákonodárcem zamýšlena. Obviněným vznesené námitky z uvedených důvodů vůbec neodpovídají uplatněným, ani jiným dovolacím důvodům.

V. Závěrečné shrnutí

62. Ze shora uvedených důvodů lze shrnout, že dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. byly obviněným Oleksandrem Bezehou uplatněny jen formálně, ve skutečnosti jeho dovolací námitky neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.

63. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného Oleksandra Bezehy odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 10. 2025

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu